Lietzow proti Německu

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 24479/94

Dne 13. února 2001 vyhlásila předsedkyně senátu 1. sekce Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Lietzow proti Německu.

Stěžovatelem je německý státní příslušník, pan H. Lietzow (nar. 1925). V lednu 1992 na něj Okresní soud (Amtsgericht) ve Frankfurtu nad Mohanem (dále jen "okresní soud") vydal příkaz k zatčení pro podezření, že se dopustil trestných činů podvodu (Betrug) a přijímání úplatků (Bestechlichkeit). Podle okresního soudu existovalo důvodné podezření, že jako ředitel oddělení pro čistění odpadních vod (Abwasserverband) ve Vordertaunusu pravidelně přijímal platby od majitele jedné technické společnosti, pana N., a jeho zástupce, pana W., a tyto částky, navýšené přinejmenším o 100 %, byly následně zaúčtovány do faktur za veřejné stavební práce financované vordertaunuským oddělením pro čistění odpadních vod. Mezi stěžovatelem a pány N. a W. (vyšetřovanými v odděleném řízení) existovala dohoda, podle níž stěžovatel zajišťoval, aby oddělení pro čištění odpadních vod jejich firmě pravidelně přidělovalo zakázky. Okresní soud připojil, že soupis skutečností uvedených v příkazu k zatčení vyplynul z výpovědí N. a W., jakož i z vyšetřování žádné další podrobnosti o jejich obsahu nebyly uvedeny. Okresní soud dále dospěl k názoru, že existuje nebezpečí maření vyšetřování (Verdunkelungsgefahr) ve smyslu § 112 německého trestního řádu s tím, že kdyby stěžovatel zůstal na svobodě, mohl by se pokusit kontaktovat další komplice nebo svědky, především úředníky oddělení pro čistění odpadních vod nebo zaměstnance příslušné technické společnosti s cílem koordinovat jejich výpovědi nebo pozměnit či zničit důkazy, a tak mařit zjištění skutkových okolností.

Dne 6. 2. 1992 byl stěžovatel zatčen. Jeho obhájce 7. 2. 1992 požádal okresní soud, aby nařídil ústní jednání o stěžovatelově vazbě. V souvislosti s touto žádostí se také obrátil na státního zástupce s tím, aby mu bylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu, nebo alespoň do výpovědí N. a W., jelikož na ně odkazoval příkaz k zatčení. Státní zástupce téhož dne s poukazem na § 147 odst. 2 trestního řádu tuto žádost zamítl, včetně požadavku na možnost nahlédnutí do výpovědí N. a W., s odůvodněním, že jinak by byl ohrožen účel probíhajícího vyšetřování, které bylo součástí velmi komplexních řízení týkajících se hospodářské kriminality, včetně korupce, a zahrnujících velké množství veřejných činitelů a státních zaměstnanců. Pro účely ústního jednání o zákonnosti vazby před okresním soudem státní zástupce 10. 2. 1992 tomuto soudu předal šest svazků zvláštního spisu vztahujícího se ke stěžovatelově vazbě; spis sestával z kopií vyšetřovacích spisů týkajících se všech obžalovaných.

Dne 17. 2. 1992 stěžovatel podal Odvolacímu soudu (Oberlandesgericht) ve Frankfurtu (dále "odvolací soud") žádost o soudní přezkoumání (Antrag auf gerichtliche Entscheidung) rozhodnutí státního zástupce ze 7. 2. 1992.

Dne 24. 2. 1992 se před okresním soudem konalo ústní jednání ve věci stěžovatelovy vazby. Stěžovatel při této příležitosti vysvětlil některé ze svých předchozích výpovědí týkajících se schůzek s W. Dále objasnil svůj celkový postoj ve vztahu k oddělení pro čistění odpadních vod a okolnosti, za nichž kontaktoval W. krátce před svým zatčením. Okresní soud na závěr jednání nařídil prodloužení vazby. Pokud jde o důvodné podezření vůči stěžovateli, omezil se na jednovětné potvrzení, že stále existuje tak, jak bylo uvedeno v příkazu k zatčení. Okresní soud dále poznamenal, že stěžovatel se již v této fázi pokusil ovlivnit dalšího podezřelého a navést ho k tomu, aby učinil pro něj příznivou výpověď, pokud mu státní zástupce položí otázky. V této souvislosti bylo podle okresního soudu na místě přisoudit zvláštní váhu skutečnosti, že k tomu všemu došlo ještě předtím, než byl stěžovatel seznámen s konkrétními obviněními, s povahou relevantních důkazů nebo s obsahem výpovědí učiněných svědky nebo dalšími podezřelými.

Dne 27. 3. 1992 stěžovatel podal proti rozhodnutí z 24. 2. 1992 stížnost (Beschwerde). Na jejím základě okresní soud 3. 4. 1992 pozastavil výkon příkazu k zatčení pod podmínkou, že stěžovatel nezmění své bydliště bez oznámení státnímu zástupci, uposlechne každého předvolání, zdrží se jakékoli konverzace o trestním řízení s úředníky oddělení pro čistění odpadních vod a zaměstnanci příslušné technické společnosti a složí záruku ve výši 200 000 německých marek (DEM). Téhož dne byl stěžovatel propuštěn na svobodu.

Dne 24. 4. 1992 odvolací soud prohlásil za nepřípustnou stěžovatelovu žádost o soudní přezkoumání rozhodnutí státního zástupce ze 7. 2. 1992. V odůvodnění uvedl, že napadené rozhodnutí bylo opatřením soudní správy (Justizverwaltungsakt), které v zásadě může být předmětem soudního přezkoumání podle § 23 a násl. zákona o organizaci soudů (Einführungsgesetz zum Gerichtsverfassungsgesetz), avšak tento opravný prostředek je svou povahou pouze podpůrný a nemohl být použit v tomto případě, jelikož byly dostupné jiné prostředky pro zpochybnění zákonnosti rozhodnutí, kterým byl stěžovateli odepřen přístup k vyšetřovacímu spisu.

Odvolací soud dospěl k názoru, že o přístupu stěžovatele ke spisu má rozhodnout až trestní soudce po skončení vyšetřování. Jeho rozhodnutí pak může stěžovatel napadnout odvoláním. Odvolací soud konstatoval, že tento typ následného soudního přezkoumání splňuje ústavní požadavky na soudní ochranu a dočasná absence opravného prostředku do doby skončení vyšetřování musí být přijata v zájmu efektivnosti trestního soudnictví. Dodal, že ústavní právo na podání opravného prostředku soudu zaručuje právo na soudní přezkoumání v přiměřené lhůtě, a nikoli okamžitě. Navíc na skutečnost, že stěžovatel byl držen ve vazbě, nemohlo být nahlíženo jako na zvláštní okolnost volající - tak jako v případě svévolného stíhání - po soudním prostředku nápravy před ukončením předběžného vyšetřování. Podle názoru odvolacího soudu byla stěžovatelova práva dostatečně chráněna soudním přezkoumáním jeho pokračující vazby podle § 120 a násl. trestního řádu. Soudy přezkoumávající vazbu obžalovaného samozřejmě v zásadě nemohly rozhodnout, zda má být zpřístupněn spis, jelikož to je výhradní pravomocí státního zastupitelství. Avšak absence podobného okamžitého soudního dohledu nebyla podle odvolacího soudu odepřením soudní ochrany, jelikož soud rozhodující o vazbě také musel přezkoumat, zda odepření přístupu ke spisu vazebně stíhané osobě porušilo procesní záruky, jako jsou ty, které stanoví čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a pokud ano, nařídit propuštění na svobodu.

V květnu 1992 stěžovatel s poukazem na to, že W. mezitím zemřel, požádal státní zastupitelství, aby směl nahlédnout do výpovědí učiněných W. v průběhu vyšetřování. Státní zastupitelství žádost zamítlo s odkazem na § 147 odst. 2 trestního řádu s tím, že i takový přístup k spisu by stále ohrožoval účel vyšetřování.

V červnu 1992 stěžovatel podal ústavní stížnost (Verfassungsbeschwerde) proti rozhodnutím ze 7. 2. a 24. 4. 1992. Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) v říjnu 1993 rozhodl, že se touto stížností nebude zabývat.

V červenci 1994 okresní soud pozastavil platnost příkazu k zatčení stěžovatele a v srpnu téhož roku byl jeho obhájci umožněn přístup ke spisu. V lednu 1995 obhájce požádal státního zástupce, aby řízení proti jeho klientovi zastavil s tím, že neexistují dostatečné podklady pro podezření. V tomto ohledu odkázal na výsledky dosavadního vyšetřování a podrobně rozebral výpovědi spoluobžalovaných. V listopadu 1995 státní zástupce zastavil řízení ve vztahu k skutkům z doby před únorem 1987, které byly promlčeny, a podal na stěžovatele obžalobu pro přijímání úplatků. V červenci 1996 okresní soud uznal stěžovatele vinným a odsoudil ho k pokutě 40 000 DEM. Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání, které posléze z osobních důvodů stáhl.

Pan Lietzow se 4. 3. 1994 obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). S odkazem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod si stěžoval, že mu byl v souvislosti se soudním přezkoumáním zákonnosti jeho vazby upřen přístup k vyšetřovacímu spisu. Dále tvrdil, že v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy neměl dostatek času k přípravě obhajoby. Komise 10. 4. 1997 stížnost prohlásila za přijatelnou k meritornímu rozhodnutí, pokud jde o čl. 5 odst. 4 v dalším ji prohlásila za nepřijatelnou. Ve své zprávě ze 17. 9. 1998 vyslovila dvaceti sedmi hlasy proti pěti názor, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy byl porušen. Dne 9. 12. 1998 stížnost postoupila Evropskému soudu pro lidská práva (dále Soud).

Pětičlenné kolegium velkého senátu 14. 1. 1999 rozhodlo, že stížnost bude projednána jednou ze sekcí soudu. Předseda Soudu ji poté přidělil 1. sekci.

K čl. 5 odst. 4 Úmluvy:

Čl. 5 odst. 4 Úmluvy zní:

„Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.“

Argumenty účastníků řízení

Stěžovatel tvrdí, že přezkumné řízení nebylo skutečně kontradiktorní. Příkaz k zatčení uváděl, že důvodné podezření proti němu bylo založeno na výpovědích učiněných dalšími podezřelými, N. a W. Podle stěžovatele stručná informace, kterou příkaz dával o obviněních proti němu, neposkytovala dostatečný základ, na němž by mohl založit svou obhajobu. Bez přístupu ke spisu a znalosti detailů zmíněných výpovědí, které se ukázaly jako rozhodující důkazní elementy proti němu, jeho obhájce nebyl schopen zpochybnit důvěryhodnost N. a W. a patřičně argumentovat, že podezření z podvodu a úplatkářství nebylo dostatečně podloženo, a že jeho vazba tak byla nezákonná. Až do ledna 1995, kdy bylo umožněno nahlédnutí do relevantních spisů, jeho obhájce nemohl účinně připravit obhajobu a diskutovat o výpovědích N. a W.

Podle německé vlády čl. 5 odst. 4 Úmluvy neposkytuje osobě držené ve vazbě nebo jejímu obhájci obecné právo na nahlédnutí do spisů týkajících se vyšetřování vedeného proti této osobě. Důležité je zajistit, aby dotčená osoba mohla účinně vykonávat svá práva, což může být provedeno různými prostředky. V projednávaném případě byla informace uvedená v příkazu k zatčení dostatečná na to, aby stěžovateli dovolila náležitě vykonávat jeho práva na obhajobu, jelikož obsahovala podrobnosti o všech relevantních skutečnostech a důkazech, na nichž bylo založeno podezření, spolu s důvody, jež podle okresního soudu ospravedlňovaly vazbu. Navíc byl stěžovatel při jednání z 24. 2. 1992 ústně informován o důvodu, pro který se okresní soud domníval, že existuje nebezpečí působení na svědky. Krátce před svým zatčením se stěžovatel pokusil ovlivnit jiného podezřelého. Podle mínění vlády stěžovatel opomněl uvést, jaká specifická informace mu stále chyběla k tomu, aby byl schopen náležitě vykonávat svá práva na obhajobu. Pokud jde o odepření přístupu k vyšetřovacím spisům, bylo možno jej vysvětlit skutečností, že vyšetřování proti stěžovateli bylo součástí komplexního souboru řízení, jež se týkala více než 160 obžalovaných. S ohledem na konspirační chování všech dotčených a na prokázané ovlivňování svědků v průběhu vyšetřování by bylo hledání pravdy závažně mařeno, kdyby spisy byly zpřístupněny příliš brzy.

Soud připomíná, že zatčené nebo zadržené osoby mají právo na přezkoumání týkající se procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. To znamená, že příslušný soud musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených vnitrostátním právem, ale též důvodnost podezření, na němž je založeno zatčení, a legitimnost cíle sledovaného zatčením a následnou vazbou.

Soudní orgán posuzující stížnost proti vazbě musí poskytovat záruky soudního postupu. Řízení musí být kontradiktorní a vždy musí zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami, státním zástupcem a zadržovanou osobou. Rovnost zbraní není zajištěna, pokud je obhájci odepřen přístup k těm dokumentům ve vyšetřovacím spisu, které jsou podstatné k tomu, aby bylo možno účinně zpochybnit zákonnost klientovy vazby. V případě osoby, jejíž vazba spadá do působnosti čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, je vyžadováno její vyslechnutí (a hearing) (viz, mezi jinými, Lamy proti Belgii, 1989, a Nikolova proti Bulharsku, 1999)).

Tyto požadavky jsou odvozeny od práva na kontradiktorní proces, jak je stanoveno čl. 6 Úmluvy, což v případě trestní věci znamená, že jak obžaloba, tak obhajoba, musí dostat možnost se seznámit se všemi podáními a důkazy předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim. Podle judikatury Soudu plyne ze znění čl. 6 Úmluvy a obzvláště z autonomního významu, jaký musí být dán pojmu "trestního obvinění", že toto ustanovení má určité použití pro přípravné řízení (viz Imbrioscia proti Švýcarsku, 1993). To tedy znamená, že s ohledem na dramatický dopad, jaký má zbavení svobody na základní práva dotčené osoby, by řízení vedené podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy mělo v zásadě také vyhovět - v nejširší možné míře dané okolnostmi probíhajícího vyšetřování - základním požadavkům spravedlivého procesu, jako je právo na kontradiktorní řízení. I když vnitrostátní právo může tento požadavek splnit různými způsoby, zvolená metoda, ať je jakákoli, by měla zajistit, že druhá strana bude vědět, že do spisu byla zařazena podání, a bude mít skutečnou možnost se k nim vyjádřit (viz též Brandstetter proti Rakousku, 1991).

V projednávaném případě se zdá, že výpovědi N. a W. sehrály klíčovou roli v rozhodnutí okresního soudu prodloužit stěžovatelovu vazbu. Avšak zatímco státní zástupce byl s těmito výpověďmi dobře obeznámen, jejich přesný obsah nebyl v dané fázi sdělen stěžovateli nebo jeho obhájci. V důsledku toho neměl ani jeden z nich možnost adekvátně napadnout zjištění, na něž odkazoval státní zástupce a okresní soud, zejména zpochybněním důvěryhodnosti nebo přesvědčivosti výpovědí učiněných N. a W., jichž samotných se týkalo vyšetřování ve stěžovatelově případu.

Je pravda, jak podotýká vláda, že příkaz k zatčení uváděl některé podrobnosti o skutečnostech, na nichž bylo založeno podezření vůči stěžovateli. Avšak informace poskytnutá touto cestou byla pouze výčtem faktů tak, jak je interpretoval okresní soud na základě veškerých informací, jež mu zpřístupnilo státní zastupitelství. Podle názoru Soudu je pro obžalovaného stěží možné patřičně napadnout důvěryhodnost takového výčtu, aniž by byl seznámen s důkazy, na nichž je založen. To vyžaduje, aby obžalovanému byla dána dostatečná příležitost seznámit se s výpověďmi a dalšími důkazními elementy, jež je podporují, jako jsou výsledky policejních a jiných vyšetřování, nehledě na to, zda je obžalovaný schopen poskytnout jakékoli údaje, pokud jde o relevantnost důkazních materiálů, jejichž zpřístupnění se dožaduje.

Soud si je vědom toho, že státní zástupce odepřel požadovaný přístup k dokumentům ve spisu na základě § 147 odst. 2 trestního řádu s tím, že jiné rozhodnutí by s sebou neslo riziko zmaření úspěchu probíhajícího vyšetřování, jež bylo velmi komplexní a týkalo se velkého počtu dalších podezřelých. Tento názor byl potvrzen odvolacím soudem.

Soud uznává potřebu vést trestní vyšetřování účinně, což může implikovat, že část informací při nich shromážděných musí být držena v tajnosti, aby se podezřelým zabránilo ve falšování důkazů a podkopávání chodu spravedlnosti. Avšak tento legitimní cíl nemůže být sledován za cenu podstatných omezení práv obhajoby. Informace, která je důležitá pro posouzení zákonnosti vazby, by proto měla být vhodným způsobem zpřístupněna obhájci podezřelého.

Za těchto okolností a vzhledem k významu, jaký okresní soud přisoudil výpovědím N. a W., které nemohly být stěžovatelem adekvátně napadeny, jelikož mu nebyly sděleny, přezkumné řízení před tímto soudem nesplňovalo záruky poskytované čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Toto ustanovení tudíž bylo porušeno.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o spravedlivé zadostiučinění ve výši 5 000 DEM za morální újmu. Rovněž požádal o proplacení nákladů řízení před vnitrostátními soudy ve výši 969 DEM a před orgány Úmluvy, aniž poskytl podrobnosti k jejich výši.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. byl porušen čl. 5 odst. 4 Úmluvy;

2. konstatování o porušení Úmluvy samo o sobě představuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za utrpěnou morální újmu;

3. žalovaný stát musí do tří měsíců stěžovateli vyplatit 2 000 DEM za náklady řízení; tato částka bude navýšena o prostý úrok ve výši 8,42 % p. a. za období od vypršení výše uvedené lhůty do vyplacení;

4. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



K rozsudku bylo připojeno doplňující souhlasné stanovisko soudce Costy.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.