Keenan proti Spojenému království

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu

Číslo stížnosti: 27229/95

Dne 3. dubna 2001 vyhlásil předseda senátu 3. sekce Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Keenanová proti Spojenému království.

Soud rozhodoval v senátu (3. sekce) složeném z následujících soudců:
J.-P. Costa, předseda senátu (Francie), W. Fuhrmann (Rakousko), P. Kúris (Litva), F. Tulkensová (Belgie), H. S. Greveová (Norsko), M. Ugrekhelidze (Gruzie), Sir Stephen Sedley (Spojené království, soudce ad hoc ).

Stěžovatelka je britská státní příslušnice paní Susan Keenanová. Stěžovatelka je matkou Marka Keenana, který dne 15. května 1993 zemřel ve věku 28 let udušením po spáchání sebevraždy ve výkonu trestu odnětí svobody.

Mark Keenan byl již od svých jednadvaceti let občasně léčen podáváním antipsychotických léků. První symptomy byly zřejmě diagnostikovány v době, kdy si odpykával čtyřletý trest odnětí svobody pro napadení. Podávání antipsychotik pokračovalo i po jeho propuštění z výkonu trestu v roce 1988. Z Markovy zdravotní dokumentace vyplývá, že trpěl symptomy paranoie, agrese, násilí a úmyslného sebepoškozování a jeho chování bylo občas nepředvídatelné. V listopadu a v prosinci 1992 byl dvakrát hospitalizován, neboť se injekčně předávkoval inzulínem. V záznamu o jeho přijetí do nemocnice figurují též poznámky o "poruše osobnosti, paranoidní psychóze, hrozbách sebevraždou".

Z nemocnice byl Mark propuštěn dne 18. prosince 1992 a téhož dne přijat do vazby ve věznici Exeter pro napadení své bývalé přítelkyně. Byl umístěn do zdravotního střediska věznice na pozorování, kde při přijetí uvedl, že u něj byla diagnostikována paranoidní schizofrenie. Vzhledem k tomu, že ve věznici neshledali známky paranoidní schizofrenie, byl dne 21. prosince 1992 proveden pokus o Markovo přemístění do běžné vazební věznice. Téhož dne večer však Mark musel být opět umístěn do zdravotního střediska, neboť kopal do dveří své cely a personálu věznice se zdál být paranoidní. Nový pokus o přemístění se uskutečnil dne 23. prosince 1992 a 24. prosince 1992 byl Mark propuštěn na kauci.

Mark Keenan byl znovu přijat do věznice Exeter dne 1. dubna 1993, tentokrát do výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, který mu soud vyměřil za napadení jeho bývalé přítelkyně. Opět byl umístěn do zdravotního střediska na pozorování. Dr. Roberts, psychiatr, který Marka léčil před jeho nástupem do věznice, sdělil personálu věznice, že Mark trpí poruchou osobnosti s asociálními sklony a že při vystavení stresu vykazoval určité přechodné paranoidní symptomy. V dubnu 1993 učinil personál věznice několik pokusů o Markovo přemístění do běžného výkonu trestu, ale tyto pokusy byly v důsledku Markova odporu vždy neúspěšné, v jednom případě též proto, že spoluvězeň oznámil, že si Mark z prostěradla zhotovil smyčku. Dne 29. dubna 1993 Marka navštívil Dr. Rowe, psychiatr spolupracující s věznicí, který předepsal změnu v léčbě. Ve zdravotní dokumentaci uvedl mimo jiné, že Mark je jeho starý pacient trpící mírnou chronickou psychózou. Dne 30. dubna 1993 byla znovuotevřena otázka Markova přemístění do běžné věznice. Mark však uvedl, že se necítí být schopen přemístění a že má obavy z napadení. Jelikož se jeho duševní stav v průběhu dne zhoršil, Dr. Seale, bez psychiatrických zkušeností, přičetl tyto změny v provedené změně v léčbě a předepsal návrat k původním lékům. Téhož dne večer Mark napadl dva členy personálu, z nichž jednoho vážně zranil.

Dne 1. května 1993 zástupce guvernéra věznice přikázal Markovo přemístění do oddělené cely - samotky, a to z důvodu Markovy nebezpečnosti pro vězeňský personál. Učinil tak na základě názoru vězeňského lékaře, že Mark je tohoto přemístění schopen. Téhož dne se Mark svěřil členu nemocničního personálu, že má sebevražedné sklony. Poté byl přemístěn do cely zdravotního střediska a podroben pozorování. V následujících dnech si již na sebevražedné sklony nestěžoval, z dokumentace vyplývá, že se cítil lépe a souhlasil s přemístěním na samotku.

S výjimkou krátké poznámky o podaném léku nebyl v Markově zdravotní dokumentaci učiněn v době od 3. května 1993 až do jeho sebevraždy žádný další záznam. Ze záznamů ze samotky však vyplývá, že dne 4. května 1993 byl Mark agresivní a vyhrožoval personálu násilím a musel být dočasně umístěn na jinou celu. V následujících dnech odmítal léky, ale posléze změnil názor a akceptoval je.

Dne 14. května 1993 shledal vězeňský lékař Marka schopným udělení disciplinárního trestu za napadení dvou členů vězeňského personálu. Mark jako polehčující okolnost kromě jiného uvedl, že trpí poruchou osobnosti a že v uvedený den byla provedena změna v jeho léčbě. Zástupce guvernéra věznice jej však shledal vinným a udělil mu 28 dalších dnů odnětí svobody a 7 dnů na samotce. Tento trest znamenal faktické prodloužení doby výkonu Markova trestu. K tomuto okamžiku mu totiž zbývalo jen 9 dnů, a to s ohledem na možnost propuštění po výkonu poloviny trestu a s ohledem na dobu, kterou již strávil ve vazební věznici. Ihned po udělení trestu se Marek sešel s vězeňským kaplanem. Dne 15. května Marka navštívil jej dlouholetý přítel, který vypověděl, že ačkoliv byl Mark uděleným trestem zklamaný, měl dobrou náladu a těšil se na přítelovu další návštěvu. Ve stejném duchu vypověděl i zaměstnanec věznice, který Marka po návštěvě odváděl zpět na celu.

Zaměstnanec věznice, který Marka viděl asi v 17.15, odešel kolem půl sedmé asi na deset minut na záchod. Na cestě ze záchodu zpozoroval, že na bloku, kde byl Mark umístěn, byl spuštěn poplach. Indikátor poplachu byl pouze vizuální, ale nevydával žádný zvuk, což znamenalo, že některý zaměstnanec nebo vězeň musel zvukový indikátor deaktivovat. Personál věznice okamžitě otevřel Markovu celu, kde ho v 18.35 našel oběšeného na mřížích na smyčce zhotovené z prostěradla.

Z technického hlediska musel Mark aktivovat poplach ze své cely ještě před svým oběšením. V době po 15. květnu 1993 obdržel Dr. Roberts nedatovaný dopis, v němž jej Mark žádal o léčení po svém propuštění z výkonu trestu.

Dne 25. srpna 1993 proběhlo za přítomnosti koronera šetření, které se týkalo pouze a výhradně okolností Markovy smrti.

Dne 17. srpna 1993 stěžovatelka obdržela právní pomoc za účelem získání dalších důkazů a vypracování právního posudku o meritu věci a rozsahu náhrady škody, kterou by mohla stěžovatelka obdržet v případném soudním řízení proti ministerstvu vnitra. V právním posudku ze dne 14. října 1993 vyjádřil jeho autor názor, že i přes vážné porušení povinností ze strany vězeňského personálu nemůže mít žaloba pro nedbalost podle zákona z roku 1934 úspěch, neboť neexistuje žádný důkaz o tom, že Mark Keenan utrpěl újmu ve smyslu vyžadovaném za tímto účelem zákonem. Dále uvedl, že stěžovatelka nemůže podat ani žalobu na náhradu škody podle zákona z roku 1976, jelikož nemá k jejímu podání aktivní legitimaci. Na základě této zprávy byla stěžovatelce rozhodnutím ze dne 8. března 1995 právní pomoc odebrána.

Stěžovatelka se dne 28. února 1995 obrátila na Evropskou komisi pro lidská práva (dále jen Komise) s tvrzením, že byly porušeny čl. 2 , 3 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Dne 25. října 1999 Komise věc předala Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen Soud). Předseda Soudu věc přidělil 3. senátu.

K čl. 2 Úmluvy:

Stěžovatelka tvrdí, že způsobem, jakým zacházely s jejím synem před jeho sebevraždou, porušily vězeňské orgány svoji povinnost chránit, jehož život v rozporu s čl. 2 Úmluvy. Čl. 2 odst. 1 Úmluvy zní:

„Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života, kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.“

Stěžovatelka tvrdí, že čl. 2 Úmluvy vyžaduje, aby stát učinil kroky nezbytné k ochraně osob, které jsou podrobeny jeho jurisdikci. Ochrana osob ve vazbě či ve výkonu trestu musí být skutečná a účinná. Příslušné orgány tedy mají zvláštní povinnost věnovat rozumnou péči ochraně vězňů před sebepoškozováním s tím, že zvlášť vysokou pozornost je nutné věnovat osobám zranitelným, jako jsou děti či duševně narušení jedinci. Vězeňská služba věděla o duševní chorobě jejího syna i o jeho předcházejících pokusech o sebepoškození. Měla tedy dojít k závěru, že uložením disciplinárního trestu a jeho umístěním do segregační cely bez specializované péče, dohledu a léčby bude Mark nepřetržitě vystaven skutečnému a bezprostřednímu nebezpečí, že si vezme život, a to jak úmyslně, tak neúmyslně.

Vláda tvrdí, že ačkoliv čl. 2 Úmluvy může za určitých okolností ukládat pozitivní povinnost chránit život jedinců před útoky ze strany třetích osob, zcela odlišný přístup je nutné uplatnit v případě, kdy nebezpečí pro určitého jedince plyne z chování jedince samého. Požadavek, aby stát chránil osobu proti jí samé, by byl v rozporu se zásadami cti a autonomie osobnosti, na nichž je Úmluva založena. Z důkazů, které měla vězeňská služba v rozhodné době k dispozici, objektivně vyplývalo, že žádné skutečné a okamžité nebezpečí sebevraždy nehrozilo. Vězeňská služba tedy v Markově případě učinila vše rozumně možné, aby jeho sebevraždě zabránila.

Soud nejprve připomíná, že první věta čl. 2 odst. 1 Úmluvy ukládá státům nejenom zdržet se úmyslného a nezákonného zbavení života, ale taktéž přijmout příslušné kroky k ochraně životů osob, které se nacházejí v jejich jurisdikci (viz L.C.B. proti Spojenému království, 1998). Znamená to zejména povinnost státu zajistit právo na život zakotvením účinných trestněprávních předpisů, jejichž účelem je odradit od spáchání trestných činů proti jiným osobám, a dále zajištěním vymahatelnosti práva za účelem předcházení, potlačování a trestání porušení takových předpisů. Za určitých okolností vzniká orgánům státu i pozitivní povinnost přijmout účinná preventivní opatření k ochraně jedince, jehož život je ohrožen trestním jednáním jiného jedince (viz Osman proti Spojenému království, 1998). Ke vzniku této pozitivní povinnosti je však nutné, že příslušné orgány v rozhodném čase věděly nebo měly vědět o skutečném a bezprostředním ohrožení života konkrétního jedince trestněprávním jednáním třetí osoby a že v rámci jejich pravomoci nepřijaly opatření, která by - objektivně vzato - mohla takové ohrožení odvrátit. Soud tedy musí posoudit, do jaké míry se tato zásada uplatní v případě, že ohrožení určitého jedince vyplývá ze sebepoškození.

Pokud se vězňů týče, Soud již v minulosti zdůraznil, že osoby ve vazbě či ve výkonu trestu jsou zranitelné a že orgány státu mají povinnost je chránit. K argumentu vlády, že je nutné brát v potaz zásadu cti a autonomie individua, Soud přiznává, že při přijímání preventivních opatření jsou orgány státu omezeny povinností respektovat další Úmluvou zaručená práva, např. z čl. 5 a 8. Vězeňské orgány tedy musí své povinnosti vykonávat způsobem slučitelným s právy a svobodami dotčených osob. Odpověď na otázku, zda v případě vězňů mají příslušné orgány přijmout přísnější opatření než opatření obvykle přijímaná, závisí na okolnostech případu. Soud tedy musí prozkoumat, zda příslušné orgány věděly nebo měly vědět o tom, že Mark Keenan pro sebe představuje riziko sebevraždy, a pokud ano, zda učinily vše, co je od nich možné rozumně očekávat, aby toto riziko odvrátily. Není pochyb o tom, že Mark Keenan byl duševně nemocný. Vláda s odvoláním na znalecké zprávy nicméně zpochybnila, že byl schizofrenní, zatímco znalci ve prospěch stěžovatelky dospěli k závěru, že Mark trpěl paranoidní schizofrenií. V takovém případě by riziko, že Mark spáchá sebevraždu, bylo známé a velmi vysoké. Soud poznamenává, že ani jeden z psychiatrů, kteří Marka léčili, u něj schizofrenii nediagnostikoval. Soud má nicméně za prokázané, že vězeňská služba o nebezpečnosti Markova duševního stavu pro jeho život věděla. Ačkoliv vláda vyjádřila pochybnosti ohledně reálnosti Markových hrozeb sebevraždou, Soud se přiklání k názoru stěžovatelky, že se Mark ohrožoval nejen sebevraždou úmyslnou, ale i sebevraždou neúmyslnou spáchanou ve snaze manipulovat vězeňským personálem a zajistit si svůj návrat do vězeňského zdravotního střediska. Markův duševní stav byl tedy takový, že bylo nutné jeho hrozby brát vážně a považovat je v tomto rozsahu za reálné. Na druhou stranu lze konstatovat, že míra bezprostřednosti tohoto nebezpečí byla velmi proměnlivá. Ačkoliv nelze říci, že byl Mark v bezprostředním ohrožení po celou dobu trvání výkonu trestu, proměnlivost jeho stavu vyžadovala, aby byl v případě jeho náhlého zhoršení pozorně monitorován. Je tedy nutné zkoumat, zda vězeňská služba učinila vše, co je za těchto okolností možné rozumně očekávat.

Soud konstatuje, že orgány státu odpovídajícím způsobem reagovaly na chování Marka Keenana, neboť jej umístily do nemocniční péče a na pozorování v okamžiku, kdy jevil sebevražedné sklony. Byl pod denním zdravotním dohledem vězeňských lékařů, kteří celkem dvakrát konzultovali s externími psychiatry, kteří Marka léčili. Dne 15. května 1993 nebyl důvod upozornit příslušné orgány na to, že by Markův duševní stav vykazoval nebezpečí spáchání sebevraždy. Za těchto okolností není jednoznačné, že příslušné orgány zanedbaly cokoliv, co měly rozumně učinit. Skutečnost, že došlo k deaktivaci zvukové signalizace poplachu v cele, je pouze nešťastnou okolností případu, a v každém případě vizuální signalizace fungovala a stěžovatelka ani netvrdila, že by tato okolnost sehrála při Markově smrti podstatnou úlohu.

Stěžovatelka však dále tvrdí, že na okolnosti případu je nutné pohlížet jako na faktory, které zvýšily míru pravděpodobnosti, že její syn spáchá sebevraždu, a že příslušné orgány porušily svoje povinnosti tím, že nesprávně zhodnotily jeho způsobilost být umístěn do segregační cely a snést disciplinární trest. Dále kritizuje nedostatečnou kvalifikaci vězeňských lékařů. Soud má za to, že tyto argumenty jsou do značné míry spekulací. Otázky týkající se úrovně péče, které se Markovi dostalo před jeho smrtí, je však nutné posuzovat spíše podle čl. 3 Úmluvy.

Soud tedy dospěl k závěru, že k porušení čl. 2 Úmluvy nedošlo.

K čl. 3 Úmluvy:

Stěžovatelka tvrdila, že její syn byl v květnu 1993 ze strany vězeňské služby podroben nelidskému a/nebo ponižujícímu zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy, který zní:

"Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."

Stěžovatelka tvrdila, že ačkoliv Markovo umístění na samotku samo o sobě není porušením čl. 3 Úmluvy, je nutné důsledně rozlišovat případy, kdy osobnost vězně a jeho duševní zranitelnost mohou způsobit, že jinak ospravedlnitelné zacházení má za následek útrapy a zhroucení jeho fyzické i duševní odolnosti. Ačkoliv lze určitá donucovací opatření odůvodnit jejich nezbytností z lékařského hlediska, v případě disciplinárního trestu, který byl Markovi uložen, se v žádném případě nejednalo o terapeutickou metodu nezbytnou k zachování jeho fyzického či duševního zdraví. Zhodnocení Markova stavu lékaři bez psychiatrických zkušeností neodpovídá požadavkům na skutečnou a účinnou ochranu práv ve smyslu čl. 3 Úmluvy.

Vláda poukázala na to, že se tvrzení stěžovatelky opírá o názor jedné ze dvou znalců stěžovatelky, která však Marka nikdy neléčila, její závěry nejsou podloženy důkazy a vycházejí pouze ze spekulací. Markovi byla i při jeho pobytu na samotce poskytována léčba, byl denně navštěvován lékařem a přijímal i jiné návštěvy, přičemž jeho stav se nezhoršoval. Vězeňský lékař jej nejprve prohlásil za způsobilého k umístění na samotce a později i k uložení disciplinárního trestu.

Soud připomíná, že špatné zacházení musí k tomu, aby bylo postižitelné podle čl. 3 Úmluvy, dosáhnout určitého stupně závažnosti. Posouzení tohoto stupně závažnosti závisí na všech okolnostech případu, zejména na trvání dotčeného zacházení, jeho fyzických a/nebo duševních účincích a v některých případech i na pohlaví, stáří a zdravotním stavu oběti (viz např. Tekin proti Turecku, 1998). Při posouzení, zda určitý trest nebo zacházení je "ponižující" ve smyslu předmětného ustanovení Úmluvy, Soud musí přihlédnout též k tomu, zda je jeho cílem dotčenou osobu ponížit či degradovat, a zda s přihlédnutím k okolnostem negativně ovlivnilo její osobnost způsobem s čl. 3 Úmluvy neslučitelným (viz např. Raninen proti Finsku, 1997). V daném kontextu je taktéž nutné připomenout, že orgány státu mají povinnost chránit zdraví osob, které byly zbaveny svobody (Hurtado proti Švýcarsku, 1993). Stejně tak může být za zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy považován nedostatek vhodné zdravotní péče (viz Ilhan proti Turecku, 2000). V případě duševně nemocných je při posouzení, zda je určité zacházení či trest slučitelný s čl. 3 Úmluvy, nutné vzít v potaz jejich zranitelnost a v některých případech i jejich neschopnost stěžovat si na dopad, který na ně mělo dotčené zacházení (viz Herczegfalvy proti Rakousku, 1992).

Soud uvádí, že Mark Keenan trpěl chronickou duševní poruchou, přičemž ze záznamů o jeho výkonu trestu vyplývá, že trpěl strachem a obavami. Je pravda, že není možné s určitostí rozlišit, do jaké míry měly tyto symptomy kořeny ve způsobu výkonu jeho trestu. Soud však zdůrazňuje, že toto rozlišení není pro zjištění, zda příslušné orgány splnily povinnost chránit Marka před zacházením či trestem neslučitelným s čl. 3 Úmluvy podstatné. Ačkoliv je možné konstatovat, že závažnost fyzických či duševních útrap v důsledku určitého opatření hrála v celé řadě předchozích rozsudků Soudu zásadní roli, existují i okolnosti, kdy důkaz o skutečném účinku na dotčenou osobu nemusí být faktorem rozhodujícím. Je tedy možné, aby zacházení s duševně nemocnou osobou bylo s požadavky čl. 3 Úmluvy neslučitelné i přesto, že dotčená osoba není schopna označit konkrétní negativní důsledky takového zacházení. V daném případě Soud zaráží skutečnost, že v době od 5. do 15. května 1993, kdy Mark zemřel, nebyly v jeho zdravotní dokumentaci učiněny žádné záznamy. S ohledem na počet lékařů, kteří v Markově případě vystupovali, to svědčí o nedostatečné snaze vést úplné a podrobné záznamy o jeho duševním stavu a podkopává účinnost veškerých monitorovacích procesů. Nedostatek účinného dohledu a skutečnost, že v době po 29. dubnu 1993 již nebyl konzultován žádný psychiatr, vedou Soud k závěru, že zdravotní péče, které se dostalo duševně nemocné osobě s prokazatelnými sebevražednými sklony, trpěla podstatnými vadami. Za těchto okolností není uložení předmětného disciplinárního trestu slučitelné s požadavky, které jsou kladeny na zacházení s duševně nemocnými osobami, a je nutné jej považovat za nelidské a ponižující zacházení a trest ve smyslu čl. 3 Úmluvy.

Došlo tedy k porušení čl. 3 Úmluvy.

K čl. 13 Úmluvy:

Stěžovatelka dále tvrdila, že neměla k dispozici žádný prostředek nápravy v rozporu s čl. 13 Úmluvy, který zní:

"Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."

Stěžovatelka zdůraznila, že žaloba z nedbalosti proti vězeňské službě vyžaduje ke svému úspěchu důkaz o tom, že zesnulá osoba utrpěla újmu v zákonem kvalifikovaném smyslu, tedy jinak než samotnou smrtí, což v uvedeném případě není splněno. Zdůraznila dále, že aktivní legitimace pro podání žaloby z nedbalosti je natolik omezena, že v případě, kdy ve vazbě z důvodu porušení povinností státu zemře svobodná osoba starší 18 let, která není zaměstnaná, resp. na jejímž výdělku nejsou závislé další osoby, nelze takovou žalobu vůbec podat. Pokud se týče prostředků nápravy, kterými disponoval Mark před svojí smrtí, stěžovatelka poukazovala na jejich neúčinnost s ohledem na omezený rozsah soudního přezkumu, resp. s ohledem na skutečnost, že jakýkoliv prostředek nápravy (soudní či jiný) by v žádném případě - s ohledem na obvyklé lhůty - nebylo možné učinit v potřebné krátké lhůtě.

Vláda naopak tvrdila, že Mark měl k dispozici řadu prostředků nápravy, jak soudních, tak interních prostřednictvím stížnosti v rámci věznice, a poukázala na to, že Soud ve svých předchozích rozsudcích považoval soudní přezkum i možnost podat petici k ministrovi vnitra za účinný prostředek nápravy.

Soud připomíná, že čl. 13 Úmluvy zaručuje dostupnost prostředků nápravy na vnitrostátní úrovni, které mají za cíl vymahatelnost práv a svobod zakotvených Úmluvou. Čl. 13 Úmluvy tedy vyžaduje, aby státy poskytovaly vnitrostátní prostředek nápravy při projednání "opodstatněné stížnosti" (fr./angl. grief défendable/arguable compalint) ve smyslu Úmluvy. Rozsah povinností států ve smyslu čl. 13 se mění v závislosti na povaze stížnosti stěžovatele, ale základním požadavkem zůstává, aby prostředek nápravy byl "účinný" jak v praxi, tak podle práva. Zejména nesmí být jeho využití ze strany orgánů příslušného státu neodůvodněně bráněno, a to ať jednáním či opomenutím orgánů (viz Aksoy proti Turecku, 1996, Aydin proti Turecku, 1997, Kaya proti Turecku, 1998). S ohledem na zásadní význam práva na život vyžaduje čl. 13 - kromě výplaty odškodnění - i důkladné a účinné vyšetřování způsobilé vést k identifikaci a potrestání odpovědných osob, a dále účinný přístup stěžovatele k vyšetřování (viz výše Kaya).

Na základě důkazů v tomto případě Soud shledal, že je vláda podle čl. 3 Úmluvy odpovědná za nelidské a ponižující zacházení a trest, který uložil Marku Keenanovi. Stěžovatelčina stížnost je tedy z tohoto pohledu "opodstatněnou stížností" ve smyslu čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 2 a 3 Úmluvy (viz Boyle a Rice proti Spojenému království, 1988). Soud konstatuje, že v daném případě se nabízejí podle čl. 13 Úmluvy dvě otázky: zda měl Mark Keenan sám k dispozici prostředek nápravy ohledně trestu, který mu byl uložen, a zda měla stěžovatelka - sama nebo v zastoupení svého syna - k dispozici prostředek nápravy.

Pokud se týče Marka Keenana, Soud konstatuje, že Mark neměl k dispozici žádný prostředek nápravy, který by mu umožnil účinně napadnout uložený disciplinární trest ve lhůtě do sedmi dnů, na niž mu byla uložena samotka, či dokonce ve lhůtě 28 dnů dalšího trestu odnětí svobody, neboť by Mark v žádném případě nebyl schopen dosáhnout v tak krátké lhůtě jakékoliv nápravy. To platí o nápravě jak soudní, tak interní cestou. Mark Keenan byl potrestán za okolností, které svědčí o porušení čl. 3 Úmluvy, a měl v souladu s čl. 13 Úmluvy právo na prostředek nápravy, který by zrušil trest dříve, než by došlo k jeho výkonu.

V uvedeném případě tedy došlo k porušení čl. 13 Úmluvy.

Pokud se týče prostředků nápravy, které byly dostupné po Markově smrti, Soud konstatuje, že není sporu o tom, že koronerovo šetření okolností Markovy smrti není prostředkem nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Soud není přesvědčen argumentem vlády, že v případě podání žaloby pro nedbalost by závěr soudu o nedbalosti sám o sobě mohl být účinným prostředkem nápravy stěžovatelčiny stížnosti. Neexistuje žádný důkaz o tom, že Mark utrpěl újmu ve smyslu, jak ji kvalifikuje zákon. Stěžovatelka jako matka dospělého dítěte a osoba na něm finančně nezávislá taktéž nemůže svým jménem podat žalobu na náhradu škody.

Je otázkou, zda v tomto kontextu čl. 13 vyžaduje, aby byla k dispozici i náhrada škody. Soud má za to, že v případě porušení čl. 2 a 3 Úmluvy, které patří mezi základní ustanovení Úmluvy, by jako součást prostředků nápravy v zásadě měla být k dispozici i náhrada morální újmy utrpěné v důsledku takového porušení Úmluvy.

Soud tedy dochází k závěru, že i přes celou řadu prostředků nápravy, které vláda uvedla, neměla stěžovatelka za daných okolností prostředek nápravy, který by jí umožnil zjistit, kdo je odpovědný za smrt Marka Keenana, což je podle názoru Soudu zásadní element prostředku nápravy podle čl. 13 Úmluvy v případě pozůstalého rodiče.

Došlo tedy k porušení čl. 13 Úmluvy.

Stěžovatelka na základě čl. 41 Úmluvy žádá o náhradu morální újmy způsobené nelidským a ponižujícím zacházením s jejím synem po dobu jeho pobytu ve věznici, a dále morální újmy způsobené jejím vlastním utrpením, citovou ztrátou a útrapami. Vláda uvádí, že konstatování porušení Úmluvy by samo o sobě představovalo spravedlivé zadostiučinění. V případě, že však Soud bude chtít přiznat spravedlivé zadostiučinění, by vláda považovala za přiměřenou celkovou částku 10 000 GBP.

Soud uvádí, že Mark Keenan musel v důsledku disciplinárního trestu, který mu byl před smrtí uložen, utrpět závažná strádání, stres, strach a pocit nedostatku vlastní bezpečnosti. Stěžovatelka jako jeho matka taktéž utrpěla ve velmi závažné míře strach a strádání v důsledku okolností, za nichž vykonával trest odnětí svobody, a nemožnosti domoci se účinného prostředku nápravy. Na základě principů spravedlnosti a s přihlédnutím ke skutečnosti, že se zde jedná o sebevraždu, a nikoliv úmyslné mučení, Soud přiznává náhradu morální újmy ve výši 7 000 GBP Marku Keenanovi prostřednictvím jeho matky jako jeho dědičky a 3 000 GBP jeho matce osobně.

Stěžovatelka dále žádala náhradu nákladů řízení před národními soudy ve výši 4 930 GBP a před orgány Úmluvy ve výši 32 567 GBP, vše včetně DPH. Soud přihlédl k názoru vlády, že požadovaná částka je přemrštěná co do výše odměny právního zástupce stěžovatelky a podle principu spravedlnosti přiznal stěžovatelce částku GBP 21 000 včetně DPH.



Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že nebyl porušen čl. 2 Úmluvy;

2. pěti hlasy ke dvěma, že byl porušen čl. 3 Úmluvy;

3. jednomyslně, že byl porušen čl. 13 Úmluvy;

4. jednomyslně, že žalovaný stát musí do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku vyplatit stěžovatelce tyto částky: 10 000 GBP jako náhradu morální újmy 21 000 GBP, vč. DPH, jako náhradu nákladů řízení. Tyto částky se navýší o prostý úrok ve výši 7,5% od data vypršení výše uvedené lhůty do zaplacení;

5. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



K rozsudku bylo připojeno souhlasné stanovisko soudce Costy, souhlasné stanovisko Sira Sedley a společné částečně nesouhlasné stanovisko soudců Fuhrmanna a Krise.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.