Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že příslušné orgány vyšetřující úmrtí dcery stěžovatelů jim vydaly její tělo k pohřbení až 7 měsíců po jejím úmrtí, došlo k porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného článkem 8 Úmluvy.
Přehled
Rozsudek
Dne 30. října 2001 vyhlásil předseda senátu 3. sekce Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Pannullo a Forte proti Francii. Soud rozhodoval v senátu (3. sekce).
Ke skutkovému stavu
Stěžovatelé, manželé Vincenzo Pannullo a Caterina Forte, jsou italští státní příslušníci.
Jejich dcera Erika v únoru 1994, kdy jí byly dva roky, podstoupila v nemocnici v Plessis-Robinson (Francie) kardiochirurgický zákrok. Dne 17. 6. 1996 byla v téže nemocnici hospitalizována kvůli postoperační kontrole. O den později dostala horečku a zvracela krev. Lékaři diagnostikovali zánět nosohltanu a předepsali jí antibiotika. Dne 20. 6. ji propustili z nemocnice. O dva dny později stěžovatelé přivezli Eriku k lékaři, který u ní diagnostikoval pneumonii. Erika byla převezena na kardiologické oddělení a později na jednotku reanimace. Lékaři u ní zjistili závažnou infekci levé plíce, která destabilizovala srdce. Dne 24. 6. 1996 Erika zemřela.
Stěžovatelé následně podali trestní oznámení. Dne 1. 7. 1996 bylo zahájeno vyšetřování příčin smrti dítěte. Vyšetřující soudce 5. 7. nařídil pitvu, která byla provedena 9. 7. V jejím průběhu byly odebrány vzorky pro eventuální doplňující vyšetření. Pitevní zpráva z 25. 7. uváděla, že k úmrtí Eriky došlo v souvislosti s akutní respirační infekcí. Dne 16. 9. 1996 vyšetřující soudce nařídil novou anatomicko-patologickou expertizu, jejímž provedením pověřil profesora L., soudního lékaře, a Dr. D., kardiologa, přičemž jim stanovil lhůtu pro odevzdání posudku do 15. 12. 1996. Dne 13. 1. 1997 je požádal, aby posudek doručili před 20. 1. 1997.
Počínaje dnem, kdy byla provedena pitva, se stěžovatelé prostřednictvím dopisů opakovaně obrátili na Generální konzulát Itálie v Paříži, na Ministerstvo zahraničí v Římě, jakož i na italské poslance, s cílem dosáhnout vydání těla Eriky. Italští poslanci v této věci interpelovali vládu a zorganizovali tiskové konference. Bylo publikováno několik novinových článků.
Generální konzul Itálie několikrát intervenoval u vyšetřujícího soudce. V lednu 1997 se obrátil na státní zastupitelství, které požádalo o vysvětlení profesora L. Ten v dopise z února 1997 odpověděl, že soudce byl bezprostředně po pitvě telefonicky informován o výsledcích, přičemž mu bylo upřesněno, že veškeré odběry útrob byly učiněny a tělo může být vráceno rodině ihned 9. 7 1996, jelikož pro další vyšetření ho již není třeba. Profesor L. dále s poukazem na komplexnost lékařského spisu vysvětlil zdržení expertizy. Po obdržení této odpovědi státní zástupce požádal vyšetřujícího soudce, aby nařídil vydání těla Eriky její rodině. Týž den bylo vyšetřujícím soudcem vydáno povolení k pohřbení těla. Erika byla pohřbena 19. 2. 1997.
Vyšetřující soudce v březnu 1997 vyzval profesora L., aby vysvětlil, proč ani po šesti měsících nebyl odevzdán znalecký posudek. Ten byl nakonec předložen v dubnu 1997. Znalci v něm dospěli k závěru, že "nebyl možný žádný nápravný chirurgický zákrok" a že v lékařské péči neshledali "žádnou terapeutickou chybu". V září 1997 státní zástupce informoval stěžovatele, že jejich věc byla odložena, jelikož expertizy nařízené vyšetřujícím soudcem neodhalily zanedbání lékařské péče, omyl v diagnóze či terapeutickou chybu, které by byly způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu.
Řízení před Evropským soudem pro lidská práva
Pan Pannullo a paní Forteová se 21. 11. 1996 obrátili na Evropskou komisi pro lidská práva (dále Komise). Ve své stížnosti tvrdili, že byl porušen čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva), a to opožděným vydáním těla jejich dcery francouzskými orgány. Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998) posuzování stížnosti převzal Evropský soud pro lidská práva (dále Soud). Věc byla přidělena 3. sekci Soudu, jejíž senát 23. 11. 1999 stížnost prohlásil za přijatelnou k meritornímu posouzení.
K čl. 8 Úmluvy:
Stěžovatelé se domnívají, že zpoždění, s jakým jim francouzské orgány vydaly tělo jejich dcery, přivodilo neospravedlněný zásah do jejich práva na respektování soukromého a rodinného života. Dovolávají se čl. 8 Úmluvy, jehož relevantní části mají následující znění:
"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života (...).
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (...) předcházení zločinnosti (...)."
Stěžovatelé jsou toho názoru, že ustanovení čl. 74 trestního řádu mohla ospravedlnit první část řízení. Vyšetřující soudce však podle nich překročil svou diskreční pravomoc, a to způsobem, který byl nepřiměřený a nebyl nezbytný z hlediska sledovaného legitimního cíle. Podle čl. 156 trestního řádu totiž soudce musí stanovit lhůty pro odevzdání znaleckých posudků, a pokud nejsou dodrženy, má pravomoc zasáhnout. Navíc profesor L. prohlásil, že vyšetřujícího soudce kontaktoval 9. 7. 1996 a informoval ho o tom, že tělo může být repatriováno. Vyšetřující soudce ovšem až v březnu 1997 požádal profesora L. o vysvětlení zpoždění v odevzdání posudku. Stěžovatelé dále poukazují na velmi nízký věk své dcery, na silné pouto, které spojuje rodiny v oblastech centrální a jižní Itálie, z nichž pocházejí, jakož i na význam náboženství v jejich životě.
Francouzská vláda nepopírá, že lhůta, jakou soudní orgán potřeboval k vydání povolení k pohřbení a vrácení těla Eriky rodičům, ať ji lze přičíst "nečinnosti znalců či špatnému pochopení lékařské záležitosti soudním orgánem", představovala zasahování do jejich práva na respektování soukromého a rodinného života. Vláda uvádí, že příslušné formality sledovaly legitimní cíl, předcházení zločinnosti, a byly stanoveny čl. 74 trestního řádu. Pokud jde o otázku, zda toto opatření bylo přiměřené okolnostem a zda byla zachována spravedlivá rovnováha mezi sledovaným legitimním cílem a právem na respektování soukromého a rodinného života stěžovatelů, vláda ji ponechává na uvážení Soudu.
Soud připomíná, že i když je hlavním účelem čl. 8 chránit jednotlivce před svévolnými zásahy veřejné moci, může navíc implikovat pozitivní povinnosti inherentní účinnému "respektování" rodinného života. V obou případech je třeba brát ohled na spravedlivou rovnováhu mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti jako celku; stejně tak stát v obou případech požívá jisté míry uvážení (cf. Hokkanen proti Finsku, 1994).
Podle Soudu není pochyb o tom, že zasahování do práva stěžovatelů na respektování soukromého a rodinného života bylo stanoveno zákonem a sledovalo legitimní cíl, kterým je předcházení trestným činům. Je tedy nutno zjistit, zda toto zasahování bylo "nezbytné v demokratické společnosti" ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. V této souvislosti je na místě přihlédnout ke skutečnosti, že mezi úmrtím dcery stěžovatelů a vydáním povolení k jejímu pohřbení uplynulo více než sedm měsíců.
Soud je toho názoru, že potřeby vyšetřování implikovaly, aby francouzské orgány zadržely tělo Eriky po dobu nezbytnou k provedení pitvy, tj. až do 9. 7. 1996. Naproti tomu pokud jde o následné období, z dopisu profesora L. státnímu zástupci jasně vyplývá, že tělo dítěte mohlo být rodičům vráceno ihned po pitvě a že vyšetřující soudce o tom byl informován.
Za těchto podmínek, ať bylo zpoždění způsobeno - jak zmiňuje vláda - nečinností znalců, nebo "špatným pochopením lékařské záležitosti" soudcem, se Soud domnívá, s přihlédnutím k okolnostem případu a dramatičnosti, jakou pro stěžovatele byla ztráta jejich dítěte, že francouzské orgány nezajistily spravedlivou rovnováhu mezi zájmem stěžovatelů na respektování jejich soukromého a rodinného života a sledovaným legitimním cílem. Soud dospěl k závěru, že čl. 8 Úmluvy byl porušen.
Spravedlivé zadostiučinění
Stěžovatelé na základě čl. 41 Úmluvy požádali o náhradu 30 000 francouzských franků (FRF), které vynaložili na svůj pobyt ve Francii až do 15. 7. 1996 v očekávání, že se budou moci vrátit do Itálie s tělem Eriky, a 6 667 FRF za výlohy na cestu a pobyt pana Pannulla, který pro tělo dcery přijel v únoru 1997. Dále požádali o částku 666 667 FRF pro každého z nich za morální újmu a o proplacení nákladů řízení před orgány Úmluvy ve výši 340 305 FRF.
Soud se domnívá, že je na místě odškodnit výdaje stěžovatelů na pobyt mezi 9. a 15. 7. 1996 (12 000 FRF), jakož i výdaje na cestu a pobyt pana Pannulla v únoru 1997 (6 667 FRF). Pokud jde o morální újmu, přiznává každému ze stěžovatelů částku 100 000 FRF. Dále jim přiznává 60 000 FRF za náklady řízení.
Výrok rozsudku
Soud rozhodl jednomyslně, že:
1. byl porušen čl. 8 Úmluvy;
2. žalovaný stát musí do tří měsíců od data, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit každému ze stěžovatelů 100 000 FRF za nemajetkovou újmu a oběma společně 18 667 FRF za majetkovou škodu a 60 000 FRF za náklady řízení (minus 5 900 FRF, které jim byly poskytnuty v rámci právní pomoci Rady Evropy); tyto částky budou navýšeny o prostý úrok ve výši 4,26 % p. a. za období od vypršení výše uvedené lhůty do vyplacení,
3. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.
© Wolters Kluwer ČR, a. s.