Cisse proti Francii

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 51346/99

Datum: 9. 4. 2002

Složení senátu: A. B. Baka, předseda senátu (Maďarsko), J.-P. Costa (Francie), Gaukur Jörundsson (Island), K. Jungwiert (Česká republika), V. Butkevyč (Ukrajina), W. Thomassenová (Nizozemí), M. Ugrekhelidze (Gruzie).

Stěžovatelkou je senegalská státní příslušnice, paní Madjiguene Cisse. Patřila ke skupině cizinců (a byla jednou z jejích mluvčích), kteří neměli povolení k pobytu ve Francii a v roce 1996 se rozhodli, že zorganizují kolektivní akci, aby upoutali pozornost na potíže, jimž čelí v souvislosti s žádostmi o přezkoumání jejich administrativní situace. Toto hnutí, široce komentované v médiích, kulminovalo dne 28. 6. 1996 obsazením kostela sv. Bernarda v Paříži skupinou zhruba dvou set cizinců, většinou afrického původu, kteří v zemi pobývali ilegálně; deset z nich se rozhodlo zahájit hladovku. Toto hnutí bylo podporováno řadou sdružení na ochranu lidských práv, jejichž někteří členové sdíleli každodenní život s okupanty kostela, ve kterém s nimi přespávali.

Dne 22. 8. 1996 policejní prefekt v Paříži podepsal nařízení evakuace všech osob nacházejících se v kostele; nařízení se opíralo o konstatování, že příslušná okupace nesouvisí s výkonem náboženství, jsou uzamčeny různé vchody do kostela a vážně jsou ohroženy hygiena, zdraví, bezpečnost a veřejný pořádek. Druhého dne ráno, v 7h 56, policejní síly vnikly do kostela a přistoupily k evakuaci. Všichni okupanti byli zajištěni. Krátce poté policie propustila všechny osoby bílé pleti a shromáždila osoby tmavé pleti (s výjimkou těch, jež držely hladovku), které převezla do střediska pro správní zadržení cizinců. Většina z těchto osob zde zůstala zadržena a bylo nařízeno jejich eskortování na státní hranici. Více než stovka z nich však byla propuštěna po předvedení před soudní orgán s ohledem na konstatování určitých nezákonností, jichž se dopustila policie.

V 8h 20 byla stěžovatelka při opuštění kostela jedním z policistů vyzvána, aby předložila doklad o povolení pobytu na francouzském území. Takový doklad však neměla: dne 17. 7. 1996 jí totiž policejní prefektura odmítla přiznat právo na pobyt ve Francii s tím, že nesplňuje žádnou z podmínek stanovených nařízením ze dne 2. 11. 1945 pro vydání povolení k pobytu a že údaje o její osobní a rodinné situaci neospravedlňují její přijetí z humanitárních důvodů; dotyčná tehdy byla vyzvána, aby opustila francouzské území do jednoho měsíce od doručení tohoto rozhodnutí.

V 9h 55 byla stěžovatelka umístěna do cely předběžného zadržení. Dne 24. 8. 1996 byla předvedena před trestní soud v Paříži. Obžaloba ji vinila z toho "že vnikla do Francie a pobývala v ní bez dokladů či víz vyžadovaných právními předpisy". Trestní soud ji odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody na dva měsíce. V lednu 1997 odvolací soud v Paříži trest potvrdil a připojil k němu zákaz vstupu na francouzské území po dobu tří let. V červnu 1998 Kasační soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Paní Cisseová se dne 30. 11. 1998 obrátila na Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"). Ve své stížnosti tvrdila, že byl porušen čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Věc byla nejprve přidělena 3. sekci Soudu, jejíž senát dne 16. 1. 2001 stížnost prohlásil za přijatelnou k meritornímu posouzení. Dne 1. 11. 2001 došlo ke změně složení jednotlivých sekcí Soudu. Projednání stížnosti bylo poté přiděleno 2. sekci.

K čl. 11 Úmluvy:

Stěžovatelka uvádí, že bylo porušeno její právo na svobodu pokojného shromažďování s dalšími cizinci. Zasahování do tohoto práva podle ní nebylo ani stanoveno zákonem (s ohledem na nezákonnost evakuačního nařízení) ani ospravedlněno legitimním cílem ani přiměřené. Tvrdí, že byl porušen čl. 11 Úmluvy, jehož relevantní části mají následující znění:

,, Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými (.)

2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. (.)"

A. K existenci zasahování

Francouzská vláda se domnívá, že evakuační nařízení vydané policejním prefektem neporušilo právo stěžovatelky na pokojné shromažďování. S odkazem na judikaturu Evropské komise pro lidská práva zdůrazňuje, že právo na pokojné shromažďování se nevztahuje na manifestace, jejichž organizátoři a účastníci mají v úmyslu narušovat veřejný pořádek, nebo které nadměrně zasahují do práva jiných osob pokojně se shromažďovat. Avšak účel shromáždění, jehož se účastnila stěžovatelka, byl podle vlády v rozporu s veřejným pořádkem. Cílem okupace kostela sv. Bernarda bylo legitimovat úmyslné porušení legislativy o pobytu cizinců ve Francii, které je trestné. Podle vlády tak toto shromažďování nemůže být považováno za "pokojné" ve smyslu judikatury Soudu. Navíc je s ohledem na jeho trvání - několik měsíců - ani nelze za "skromažďování" považovat. Vláda poukazuje rovněž na to, že několikaměsíční okupace kostela byla překážkou konání bohoslužeb, jež je podle francouzského práva projevem svobody shromažďování, který je chráněn zákonem.

Soud konstatuje, že stěžovatelka patřila ke skupině cizinců nemajících povolení k pobytu, kteří se rozhodli zahájit kolektivní akci s cílem upoutat pozornost na potíže, jimž čelí v souvislosti s přezkumem jejich administrativní situace ve Francii. Jejich akce kulminovala obsazením kostela, kde se skupina zdržovala přibližně dva měsíce. Ani farář, ani farní rada proti této okupaci nic nenamítali a bohoslužby, jakož i různé další ceremonie, probíhaly jako obvykle a bez incidentů. Soud se proto domnívá, že evakuace kostela byla zasahováním do výkonu svobody pokojného shromažďování.

B. K ospravedlnění zasahování

1. "Stanoví zákon"

Vláda tvrdí, že nařízení evakuace kostela se opíralo o nařízení konzulů ze dne 12. messidoru roku VIII a o §L. 2512-13 zákona o územněsprávních celcích, která pařížskému policejnímu prefektovi dávají pravomoci k zajištění veřejného pořádku.

Soud konstatuje, že inkriminované zasahování stanovil zákon, a obzvláště pak zákon ze dne 9. 12. 1905, o odluce církve a státu, který v zájmu veřejného pořádku svěřuje dohled nad konáním náboženských obřadů nikoli faráři, nýbrž státním orgánům, které mohou jednat buď na jeho žádost, nebo z vlastní iniciativy.

2. Legitimní cíl

Soud poznamenává, že evakuace kostela byla nařízena s cílem ukončit dlouhotrvající okupaci místa, kde se konají bohoslužby, osobami, které porušovaly francouzské zákony. Zasahování tedy sledovalo legitimní cíl: ochranu veřejného pořádku.

3. "Nezbytné v demokratické společnosti"

Vláda poukazuje na to, že stěžovatelka zůstala spolu s několika sty osob po dobu zhruba dvou měsíců ve veřejné budově určené výhradně výkonu náboženských obřadů a zjevně nevhodné pro takovou okupaci. V průběhu dvou měsíců, jež evakuaci předcházely, podle ní dotyčná měla dostatečnou možnost vyjádřit své požadavky. Vláda také opakuje, že stěžovatelka porušovala jednak francouzskou legislativu o pobytu cizinců, přičemž již byla vyzvána, aby opustila francouzské území, a jednak ustanovení zákona z roku 1881, o svobodě shromažďování, a zákona z roku 1905, o odluce církve a státu, který mj. upravuje užívání budov sloužících náboženským obřadům.

Soud nesouhlasí s názorem vlády, podle něhož fakt, že se stěžovatelka na francouzském území nacházela bez povolení, sám o sobě postačuje na ospravedlnění zásahu do svobody shromažďování, neboť jednak tato svoboda již byla po dobu dvou měsíců využívána, aniž státní orgány zasáhly, a jednak skutečnost, že někdo protestuje proti legislativě, kterou porušuje, nepředstavuje legitimní důvod omezení svobody shromažďování ve smyslu čl. 11 odst. 2 Úmluvy.

Soud nicméně konstatuje, že po dvou měsících okupace kostela cizinci, kteří ve Francii setrvávali nezákonně, se jejich přítomnost - byť byla pokojná a nevyvolala žádné přímé narušení veřejného pořádku ani konání bohoslužeb - vyvinula v situaci, kdy se zhoršil zdravotní stav osob držících hladovku a kdy se hygienické podmínky staly zcela nedostatečnými, jak konstatovala zpráva soudního vykonavatele sepsaná na žádost policejního prefekta.

Vzhledem k těmto okolnostem Soud připouští, že mohlo být nezbytné omezit právo stěžovatelky na svobodu shromažďování. Je pravda, že farář o policejní zákrok nikterak nežádal a že tento zákrok svou prudkostí, nedostatečným rozlišováním a použitými prostředky překročil to, co bylo možno od státních orgánů rozumně očekávat v případě zasahování do svobody shromažďování. Soud nad těmito okolnostmi vyjadřuje politování. Poznamenává však, že souhlas faráře nebyl podle vnitrostátního práva k ospravedlnění zásahu nezbytný a že obavy státních orgánů z možnosti rychlého zhoršení situace nebyly nedůvodné. V každém případě pak symbolická hodnota přítomnosti stěžovatelky a dalších cizinců mohla být projevována po natolik dlouhé období, aby bylo možno říci, že zásah nebyl přehnaný.

Za těchto podmínek a s přihlédnutím k široké míře uvážení, jaká je státům v dané oblasti přiznána (viz Plattform "Arzte für das Leben" proti Rakousku, 1988), se Soud domnívá, že zasahování do stěžovatelčiny svobody shromažďování nebylo pro účely čl. 11 odst. 2 nepřiměřené.


Výrok rozsudku

Soud rozhodl jednomyslně, že čl. 11 Úmluvy nebyl porušen.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.