Slivenko proti Lotyšsku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 48321/99

Datum: 9. 10. 2003

Složení senátu: L. Wildhaber, předseda senátu (Švýcarsko), C. L. Rozakis (Řecko), J.-P. Costa (Francie), G. Ress (Německo), Sir Nicolas Bratza (Spojené království), I. Cabral Barreto (Portugalsko), F. Tulkensová (Belgie), V. Strážnická (Slovensko), H. S. Greveová (Norsko), K. Traja (Albánie), P. Lorenzen (Dánsko), A. B. Baka (Maďarsko), S. Botoucharova (Bulharsko), A. Kovler (Rusko), R. Maruste (Estonsko), M. Tsatsa-Nikolovska (BJR Makedonie), J. Makarczyk (Polsko).

První stěžovatelkou je paní Taťána Slivenko, nar. 1959 (dále "paní S."). Druhou stěžovatelkou je její dcera slečna Karina Slivenko, nar. 1981 (dále "slečna S.").

Stěžovatelky jsou ruského původu. Paní S. se narodila v Estonsku v rodině důstojníka sovětské armády. Ve věku jednoho měsíce se spolu s rodiči přistěhovala do Lotyšska.

Její manžel Nikolaj Slivenko, nar. 1952 (dále "pan S."), byl do Lotyšska převelen v roce 1977 jako sovětský důstojník. Seznámil se zde s paní S. a v roce 1980 se s ní oženil. V roce 1981 se jim narodila slečna S. Otec paní S. odešel z armády do penze v roce 1986.

Lotyšsko získalo zpět svoji nezávislost na SSSR v roce 1991.

Dne 28. 1. 1993 Ruská federace uznala jurisdikci nad ozbrojenými silami bývalého SSSR, včetně těch umístěných na území Lotyšska.

Stěžovatelky a rodiče paní S. byly dne 4. 3. 1993 zapsány do evidence obyvatel Lotyšska (dále "Evidence") jako bývalí občané SSSR. V té době nebyl nikdo z nich občanem konkrétního státu. Ve své žádosti o zapsání do Evidence paní S. neuvedla, že její manžel je ruským důstojníkem.

Lotyšská vláda uvádí, že při žádosti o zápis do Evidence paní S., předložila nepravdivou informaci o povolání pana S., když uvedla, že pracuje v továrně. Na podporu tohoto tvrzení vláda předložila kopii přílohy žádosti, včetně prohlášení, že její manžel pracuje v továrně.

Stěžovatelky a třetí strana uvádějí, že dokument je zfalšován. Odkazují rovněž na skutečnost, že v průběhu následného řízení týkajícího se zákonnosti jejich pobytu v Lotyšsku imigrační úřady ani lotyšské soudy žádnou takovou falešnou informaci nezjistily.

Pan S., který se stal ruským občanem v neurčenou dobu začátkem 90. let, pokračoval ve své službě v armádě až do roku 1994, kdy byl propuštěn z důvodu snižování stavů. Strany nesouhlasí, pokud jde o datum jeho propuštění: stěžovatelky uvádějí, že byl propuštěn dne 2. 3. 1994 a ruská vláda potvrzuje jejich názor. Lotyšská vláda však tvrdí, že byl propuštěn dne 5. 6. 1994, protože teprve k tomuto datu byly vypočítány jeho důchodové dávky a odchodné.

Smlouva mezi Lotyšskem a Ruskou federací o stažení ruských vojsk (dále "Smlouva") byla podepsána v Moskvě dne 30. 4. 1994 a vstoupila týž den v platnost.

Podle lotyšské vlády ještě před podepsáním a vstupem Smlouvy v platnost lotyšské a ruské úřady spolupracovaly na vypracování seznamů ruských vojáků, kteří mají odejít z Lotyšska. V této souvislosti dne 31. 3. 1994 ruské vojenské úřady předložily lotyšským úřadům seznam ruských důstojníků v Lotyšsku, na kterém byl uveden i manžela paní S., se žádostí, aby jemu a jeho rodině byl prodloužen dočasný pobyt v Lotyšsku. Jak tvrdí lotyšská vláda, toto jasně naznačuje, že jejich pobyt v Lotyšsku byl dočasný a že měli zemi opustit.

Podle stěžovatelek a ruské vlády tento seznam neukládal panu S. povinnost opustit Lotyšsko, neboť to byl pouze dokument požadující prodloužení jeho dočasného pobytu v Lotyšsku předložený před vlastním podpisem a platností smlouvy.

Pan S. požádal dne 7. 10. 1994 Úřad pro občanství a migraci (dále "Úřad") o povolení dočasného pobytu v Lotyšsku a odůvodnil to mj. svým manželstvím s paní S., osobou mající v Lotyšsku trvalý pobyt. Jeho žádost byla zamítnuta, protože jako ruský důstojník měl podle Smlouvy opustit Lotyšsko spolu s vojenskými jednotkami.

Dne 29. 11. 1994 Úřad zrušil zápis stěžovatelek v Evidenci z důvodu vojenského statusu pana S. Stěžovatelky uvádějí, že o tomto rozhodnutí nebyly informovány a že to zjistily teprve v roce 1996 v souvislosti se soudním řízením proti manželu paní S.

Lotyšská vláda rovněž předložila dokument datovaný 10. 12. 1994, který byl podle ní předložen lotyšským úřadům ruskými ozbrojenými silami. V něm byl pan S. zahrnut do kategorie osob, které byly penzionovány po 28. 1. 1992. Stěžovatelky a třetí strana namítají pravost tohoto seznamu.

Pan S. zůstal v Lotyšsku a podal proti Úřadu žalobu, ve které tvrdil, že odmítnutí vydat mu povolení k dočasnému pobytu je neplatné.

Okresní soud v Rize (dále Okresní soud) rozhodl dne 2. 1. 1996 v jeho prospěch. Úřad se odvolal.

Krajský soud v Rize (dále Krajský soud) dne 19. 6. 1996 vyhověl odvolání Úřadu, když uvedl mj., že pan S. byl ruským důstojníkem do 5. 6. 1994 a Smlouva z 30. 4. 1994 stanovila, že všichni ruští důstojníci ve službě k 28. 1. 1992 opustí Lotyšsko spolu se svými rodinami. Krajský soud odkázal mj. na seznam z 16. 10. 1995, který potvrdil, že panu S. bylo poskytnuto ubytování v Kursku a že opustil Lotyšsko v roce 1994.

Imigrační úřady vydaly dne 20. 8. 1996 příkaz k vypovězení stěžovatelek ze země. Příkaz jim byl doručen dne 22. 8. 1996. Ten samý den místní úřady rozhodly o jejich vystěhování z bytu, který měly pronajatý od lotyšského Ministerstva obrany. Příkaz k vystěhování nebyl vykonán.

V roce 1996 se pan S. přestěhoval do Ruska a stěžovatelky zůstaly v Lotyšsku.

Paní S. podala jménem svým a jménem své dcery žalobu, v níž tvrdila, že jsou trvale žijícími obyvatelkami Lotyšska a nemohou být ze země vypovězeny.

Okresní soud rozhodl dne 19. 2. 1997 ve prospěch stěžovatelek, přičemž mj. konstatoval, že paní S. přišla do Lotyšska jako příbuzná svého otce, nikoli svého manžela. Protože její otec odešel do penze v roce 1986, nelze ho poté považovat za vojenského důstojníka a jeho blízcí příbuzní včetně stěžovatelek mohli být zapsáni do Evidence. Soud zrušil příkaz k vypovězení stěžovatelek a schválil jejich znovuzapsání do Evidence.

Úřad se proti tomuto rozsudku odvolal, ale Krajský soud dne 30. 10. 1997 odvolání zamítl. Nejvyšší soud zrušil dne 7. 1. 1998 rozhodnutí soudů nižších instancí a případ vrátil k novému projednání.

Krajský soud dne 6. 5. 1998 vyhověl odvolání Úřadu, když shledal, že pan S. byl ruským důstojníkem ve službě do 5. 6. 1994. S odkazem na skutečnost, že mu bylo po jeho penzionování poskytnuto ubytování v Kursku, soud rozhodl, že byl povinen spolu se svojí rodinou opustit Lotyšsko v souladu se Smlouvou. Shledal, že rozhodnutí imigračních úřadů zrušit zápis stěžovatelek v Evidenci bylo zákonné.

Paní S. byla dne 12. 6. 1998 informována imigračními úřady, že příkaz k vypovězení ze země ze dne 20. 8. 1996 se stal vykonatelným po doručení rozsudku z 6. 5. 1998.

Nejvyšší soud dne 29. 7. 1998 rozhodnutí Krajského soudu z 6. 5. 1998 potvrdil. Uvedl, že pan S. byl propuštěn z ruské armády dne 5. 6. 1994 a poté dostal byt v Kursku. Protože byl propuštěn z armády po 28. 1. 1992, Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelky jako členky jeho rodiny musí rovněž opustit Lotyšsko v souladu se Smlouvou.

Dne 7. 10. 1998 podala paní S. proti příkazu k vypovězení ze země odvolání k imigračním úřadům. Uvedla mj., že Lotyšsko je její a dceřinou vlastí, neboť zde žily celý svůj život a nemají jiné občanství, a že se musí starat o své nemohoucí rodiče, kteří zde žijí.

Pozdě večer dne 28. 10. 1998 policie vnikla do bytu stěžovatelek a ve 22.30 hod. je zadržela. Následující den v 00.30 hod. policie vydala zatykač na základě § 48 odst. 5 Cizineckého zákona. Bylo v něm uvedeno, že stěžovatelky nemají žádné platné dokumenty opravňující je k pobytu v Lotyšsku a jejich zápis do Evidence byl zrušen Nejvyšším soudem dne 29. 7. 1998, dále že neopustily zemi na základě rozsudku, a že se lze oprávněně domnívat, že jsou v zemi ilegálně. Na základě zatykače byly stěžovatelky ihned umístěny v Centru pro ilegální imigranty.

Ředitel Úřadu poslal dne 29. 10. 1998 imigrační policii dopis, ve kterém uvedl, že zadržení stěžovatelek bylo předčasné, protože podaly dne 7. 10. 1998 odvolání, a nařídil jejich propuštění, k němuž došlo dne 29. 10. 1998.

Stěžovatelky obdržely dne 3. 2. 1999 od ředitele Úřadu dopis datovaný 29. 10. 1998, ve kterém byly vyzvány okamžitě opustit Lotyšsko. Byly rovněž informovány, že pokud dobrovolně splní příkaz k vypovězení ze země, bude jim následně moci být vydáno vízum umožňující pobyt v zemi po dobu 90 dnů v roce.

Dne 16. 3. 1999 byl byt rodičů paní S. prohledán policií za přítomnosti slečny S. Ten samý den v 9.00 hod. vydala policie zatykač na slečnu S. na základě § 48 odst. 5 Cizineckého zákona. Bylo v něm uvedeno, že slečna S. nemá žádné platné dokumenty opravňující ji k pobytu v Lotyšsku a lze se oprávněně domnívat, že je v zemi ilegálně. Byla ihned zadržena a umístěna po dobu 30 hodin v Centru pro ilegální imigranty. Propuštěna byla dne 17. 3. 1999.

Stěžovatelky se dne 11. 7. 1999 přestěhovaly do Ruska k panu S. V té době slečna S. dokončila v Lotyšsku střední školu. V blíže neupřesněnou dobu v roce 2001 přijaly stěžovatelky ruské občanství jako bývalé státní příslušnice SSSR. Žijí nyní v Kursku v ubytovacím zařízení poskytnutém úřady Ministerstva obrany. Poté, co opustily Lotyšsko, byl jejich byt v Rize zabrán lotyšskými úřady. Rodiče paní S. žijí v Lotyšsku na základě statusu bývalých občanů SSSR.

Podle stěžovatelek jsou rodiče paní S. vážně nemocní, ale stěžovatelky nemohly do Lotyšska přijet. Příkaz k vypovězení ze země z 20. 8. 1996 zakázal stěžovatelkám vstup do země na dobu pěti let. Tento zákaz vypršel dne 20. 8. 2001. Ke konci roku 2001 obdržely víza umožňující jejich pobyt v Lotyšsku po dobu nepřekračující 90 dnů v roce. Vzhledem k tomu, že pan S. opustil Lotyšsko dobrovolně, zákaz vstupu do země se na něho nevztahoval. V letech 1996 - 2001 mohl Lotyšsko několikrát navštívit.

Stěžovatelky se dne 28. 1. 1999 obrátily na Evropský soud pro lidská práva (dále Soud). Tvrdily zejména, že jejich vypovězení z Lotyšska porušilo jejich práva zaručená čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva) posuzovaném samostatně nebo ve spojení s čl. 14 a že jejich zadržením dne 28. - 29. října 1998 a 16. - 17. března 1999 došlo k porušení čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy. Stížnost byla přidělena 2. sekci Soudu. Soudce Levits zvolený za Lotyšsko odstoupil z projednávání věci. Vláda jmenovala na jeho místo R. Marusta, soudce zvoleného za Estonsko (čl. 27 odst. 2 Úmluvy a 29 odst. 1 Jednacího řádu). Ruská vláda jako třetí strana využila svého práva intervenovat (čl. 36 odst. 1 Úmluvy a 61 odst. 2 Jednacího řádu). Dne 14. 6. 2001 se senát 2. sekce vzdal projednávání věci ve prospěch velkého senátu, s čímž strany souhlasily (čl. 30 Úmluvy a 72 Jednacího řádu). Veřejné jednání Soudu o přijatelnosti stížnosti a jejím meritu se konalo dne 14. 11. 2001. Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2002 prohlásil velký senát stížnost za přijatelnou, pokud jde o námitky stěžovatelek podle čl. 5 odst. 1 a 4, čl. 8 a 14 Úmluv. Zbývající stížnosti, stejně jako stížnosti pana S., byly prohlášeny za nepřijatelné.

K čl. 8 Úmluvy:

Stěžovatelky tvrdí, že jejich vypovězením z Lotyšska došlo k porušení čl. 8 Úmluvy, který zní:

,,1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

Stěžovatelky tvrdí, že jejich vypovězením z Lotyšska došlo k porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života a jejich obydlí ve smyslu čl. 8.

Domnívají se, že k tomuto kroku nebyl žádný podklad ve vnitrostátním právu nebo ve Smlouvě, pokud je interpretována správně, a v každém případě následné zasahování do jejich práv zaručených tímto článkem nesledovalo legitimní cíl a nebylo nezbytné v demokratické společnosti.

Uvádějí rovněž, že v důsledku nesprávného výkladu Smlouvy lotyšskými soudy ztratily v Lotyšsku svůj právní status a byly nuceny opustit zemi v důsledku politických změn, a ne v důsledku svých činů.

Podle jejich názoru měly právo být zapsány do Evidence jako obyvatelky Lotyšska podle zákona o postavení bývalých občanů SSSR (dále "zákon").

Jediným omezením práva získat v Lotyšsku trvalý pobyt, které ukládá zákon (§ 1) a Cizinecký zákon (§ 23), je skutečnost, že žadatel přijel do země jako člen rodiny sovětského nebo ruského důstojníka, který nebyl penzionován před 28. 2. 1992.

Paní S. však přijela do země jako dcera svého otce, který byl před tímto datem penzionován, a její dcera se zde narodila a žila celý svůj život. Stěžovatelky měly tedy právo na získání statusu bývalých občanů SSSR, povolení k trvalému pobytu a zapsání do Evidence.

Uvedly, že jejich zápis do Evidence dne 3. 3. 1994 byl právně bezvadný. Jejich právo žít v Lotyšsku nezáviselo na právním postavení pana S. Smlouva se nezabývala situací, jako byl projednávaný případ, kdy členové rodiny ruského důstojníka přijeli do země nezávisle na něm a jejich rodinné vazby vznikly až poté. Smlouva nemohla být tedy na jejich případ aplikována, aniž by bylo zjištěno, jak do země přijely a jaké právní předpisy jejich postavení upravují. K tvrzení vlády, že paní S. předložila falešné údaje, pokud jde o zaměstnání jejího manžela, stěžovatelky uvádějí, že dokument předložený vládou byl zfalšován, neboť nikdy nic takového neuvedly. Během následujícího řízení týkajícího se zákonnosti jejich pobytu imigrační úřady ani soudy k ničemu takovému nedospěly. Příkaz k vypovězení ze země z 20. 8. 1996 byl zasahováním do jejich práv podle čl. 8 Úmluvy a toto zasahování nebylo ospravedlněno zákonem ve smyslu druhého odstavce tohoto článku.

Zasahování rovněž nesledovalo legitimní cíl ani nebylo nutné v demokratické společnosti. V průběhu řízení u vnitrostátních soudů nebylo zmíněno nic, co by ohrožovalo národní bezpečnost, veřejný pořádek nebo předcházení zločinnosti. Žádný z těchto důvodu uvedených v odst. 2 čl. 8 Úmluvy nebyl tedy vnitrostátními soudy uveden jako důvod pro jejich vypovězení.

Stěžovatelky uvádějí, že byly plně integrovány do lotyšské společnosti a navázaly nenahraditelné osobní, společenské a ekonomické vazby s Lotyšskem v důsledku následujících skutečností:

a) paní S. žila v Lotyšsku od prvního měsíce svého života a slečna S. se zde narodila a vždy žila

b) paní S. chodila do lotyšských škol a od svých 17 let pracovala v různých organizacích a společnostech v Rize. Nikdy nepracovala pro sovětskou či ruskou armádu

c) od roku 1991 do 1995 pracovala paní S. v lotyšských společnostech, což prokazuje její perfektní znalost lotyštiny

d) slečna S. zakončila své středoškolské studium v Lotyšsku v roce 1999, kdy získala mj. doklad prokazující její perfektní znalost jazyka

e) rodiče paní S. žijí v zemi od roku 1959, získali status bývalých občanů SSSR

f) pan S. přijel do země v roce 1977, po sňatku s paní S. v roce 1980 žili v Rize, v bytě mezi ostatními civilními obyvateli, nikoli v kasárnách nebo jiném uzavřeném prostoru

g) téměř polovina lotyšského obyvatelstva za sovětských dob a okolo 40 dnešních obyvatel jsou osoby ruského původu. Proto neměly žádné problémy v každodenním životě, které by souvisely s tím, že byly rodilými ruskými mluvčími.

Vzhledem k uvedenému byly stěžovatelky plně integrovány do lotyšské společnosti. Po znovuzískání lotyšské nezávislosti v roce 1991 viděly svojí budoucnost pouze zde. Neměly žádné vazby, známé a ubytování v jiném státě. Poté, co se pan S. vrátil do Ruska v roce 1996, získal byt v Kursku jako penzionovaný důstojník, nikoli jako náhradu za odchod z Lotyšska. Stěžovatelky uvádějí, že od něho byly násilně odděleny a sešly se s ním až v roce 1999 v Rusku. Přinucením k odchodu ze země je úřady rovněž oddělily od jejich starých rodičů. Zákaz vstupu do země do 20. 8. 2001 situaci dále zhoršil. Došlo tedy k porušení práva na respektování jejich soukromého a rodinného života a obydlí.

Vláda uvádí, že vypovězení stěžovatelek z Lotyšska je třeba posuzovat v souvislosti s odstraněním následků nezákonné okupace Lotyšska Sovětským svazem, které bylo završeno odsunem ruských jednotek z území Lotyšska. Nedošlo k žádnému zasahování do práv stěžovatelek podle čl. 8 Úmluvy. I kdyby tomu tak bylo, jejich vypovězení bylo v souladu s lotyšskými zákony a Smlouvou. Zasahování sledovalo legitimní cíle ochrany národní bezpečnosti a ochrany pořádku a předcházení zločinnosti v demokratické společnosti v souladu s odst. 2 čl. 8 Úmluvy. Podle § 2 odst. 3 Smlouvy byli všichni aktivní vojáci ruské armády ke dni 28. 1. 1992 povinni opustit Lotyšsko. Proto byla Smlouva řádně aplikována na pana S. a stěžovatelky jako členky jeho rodiny.

Vláda dále poznamenává, že před odsunutím ruských ozbrojených sil z Lotyšska všichni ruští vojáci umístění na jeho území měli získat povolení k dočasnému pobytu. Na seznamu ruských důstojníků předloženém dne 31. 3. 1994 ruskými úřady za tímto účelem figurovalo i jméno pana S. a stěžovatelek jako členů jeho rodiny. Vláda uvádí, že seznam potvrzoval, že stěžovatelky byly v příbuzenském vztahu k členu ruských ozbrojených sil, neměly nárok být zapsány do Evidence a měly opustit území během následného odsunu ruských jednotek.

Smlouva nečiní rozdíl mezi blízkými příbuznými ruského důstojníka, který přijel do Lotyšska v souvislosti s plněním služebních úkolů a osobami, které žily v Lotyšsku předtím, než se staly součástí rodiny důstojníka povinného opustit zemi podle Smlouvy. Proto skutečnost, že paní S. přijela do země jako příbuzná svého otce (který zemi opustit nemusel), a ne jako příbuzná pana S., neměla vliv na povinnost opustit zemi spolu s manželem. Vláda uzavřela, že stěžovatelky nemohly žádat podle vnitrostátního práva v Lotyšsku o trvalý pobyt nejen proto, že patřily k rodině pana S., ale také proto, že paní S. přijela do země jako členka rodiny jiného sovětského důstojníka, svého otce.

Vláda nemá statistiku počtu osob, které se ocitly v podobné situaci jako stěžovatelky, ale může potvrdit, že okolo 900 osob - příbuzných ruských důstojníků povinných opustit zemi podle Smlouvy mohlo legalizovat svůj pobyt v zemi, protože nepřijely do země v souvislosti se službou jejich příbuzných v sovětských ozbrojených silách a byly buď lotyšskými občany, nebo jejich příbuznými. Stěžovatelky však nepatřily k žádné z těchto skupin.

Lotyšské úřady rovněž prohlásily právní postavení stěžovatelek v zemi za neplatné, protože paní S. předložila nepravdivé informace týkající se zaměstnání svého manžela.

Stěžovatelkám nebylo bráněno v návštěvě Lotyšska po jejich odjezdu do Ruska. Byly informovány, že by mohly získat vstupní víza do země, kdyby dobrovolně vyhověly příkazu k vypovězení. Jejich tvrzení, že se proto nemohly starat o rodiče paní S., je tudíž neopodstatněné.

Vláda tvrdí, že v době, kdy stěžovatelky opouštěly zemi, nebyly integrovány do lotyšské společnosti, když uvádí následující skutečnosti:

a) nezvolily si Lotyšsko za místo svého pobytu, ale přijely sem v souvislosti s vojenskou službou členů své rodiny

b) sovětští důstojníci neměli stejné postavení v bývalém SSSR, jako ostatní sovětští občané po zahájení služby museli vojenským úřadům odevzdat svůj cestovní pas, který byl nahrazen vojenskou knížkou, sloužící jako jediný identifikační průkaz

c) v každodenním životě se vojáci nemuseli stýkat s místními obyvateli nebo úřady, neboť většina služeb, jako např. lékařská péče a ubytování, byla zajišťována

d) stěžovatelky neměly perfektní znalost jazyka, vysvědčení udělené slečně S. na konci střední školy uvádí nejnižší stupeň znalosti jazyka

e) rovněž skutečnost, že stěžovatelky byly rusky mluvící, měly ruské občanské průkazy a ubytování v Rusku, slouží jako důkaz, že se integrovaly do ruské, nikoli lotyšské společnosti. Rodiče paní S. žili od stěžovatelek odděleně a chybí důkazy, že potřebovali pravidelnou péči jak lékaře, tak stěžovatelek.

Vláda uzavřela, že vypovězení stěžovatelek bylo slučitelné s čl. 8, neboť Úmluvu nelze interpretovat tak, že zakládá práva vojáků cizího státu nebo členů jejich rodin požadovat trvalý pobyt v zemi místa výkonu jejich služby.

Stanovisko třetí strany

Podle ruské vlády nebylo vypovězení stěžovatelek vyžadováno Smlouvou, neboť pan S. byl již uvolněn z ruských ozbrojených sil k 2. 3. 1994. Smlouva se netýkala osob, které byly uvolněny z ozbrojených sil před jejím podpisem a platností. Ruské úřady nenaznačily lotyšským úřadům, že pan S. a jeho rodina by měli být vystěhováni podle § 3 odst. 5 Smlouvy.

Stěžovatelky se plně integrovaly do lotyšské společnosti, neboť byly příslušnice Litevské sovětské socialistické republiky. Neexistoval žádný formální ani faktický rozdíl v postavení stěžovatelek ve srovnání s ostatními občany SSSR žijícími v Lotyšsku v rozhodné době. V každém případě zasahování do práv stěžovatelek nesledovalo žádný legitimní cíl ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy a nebylo nutné v demokratické společnosti, neboť nejsou důkazy prokazující, že pan S. nebo stěžovatelky mohli způsobit újmu zájmům bezpečnosti, veřejného pořádku nebo hospodářskému blahobytu země. Podle ruské vlády byly stěžovatelky svévolně vypovězeny ze své rodné země v rozporu s čl. 8 Úmluvy.

1. Zasahování do práva stěžovatelek podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy

Vzhledem k výše uvedenému tvrzení stěžovatelek, že jejich vypovězení ze země bylo v rozporu s jejich právy zaručenými čl. 8 Úmluvy, musí Soud nejprve určit, zda mohou tvrdit, že měly v Lotyšsku "rodinný a soukromý život" a "obydlí" ve smyslu čl. 8 odst. 1, a zda jejich vypovězení ze země bylo zasahováním do práva na jejich respektování.

V judikatuře Úmluvy je hlavní důraz, pokud jde o vyhoštění a vydání, kladen na aspekt "rodinného života", který je interpretován jako "rodinný život" vedený na území Smluvního státu cizinci, kteří zde zákonně pobývají (viz, mutatis mutandis, Marcx proti Belgii, 1979, rozhodnutí Komise ve věci X. proti Německu, 1968). Soud však rovněž konstatoval, že Úmluva nezahrnuje právo vést rodinný život v konkrétní zemi (viz mj. Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, 1985, Gül proti Švýcarsku, 1996, Boultif proti Švýcarsku, 2001).

Soud dále konstatuje, že judikatura trvale posuzuje vypovězení osob v zemi trvale žijících pod "soukromým životem" stejně jako pod "rodinným životem", přičemž je přisuzována určitá důležitost stupni společenské integrace dotyčných osob (viz např. Daliová proti Francii, 1998).

Pokud jde o projednávaný případ, paní S. přijela do Lotyšska v roce 1959, když jí byl pouze jeden měsíc. Do roku 1999, kdy jí bylo 40 let, žila nepřetržitě v Lotyšsku. Chodila zde do školy, našla si práci a vdala se. Její dcera se narodila v roce 1981 a žila zde až do svých 18 let, kdy byla přinucena zemi opustit společně se svojí matkou krátce poté, co dokončila střední školu. Je nesporné, že obě odešly proti své vůli v důsledku řízení o zákonnosti jejich pobytu v Lotyšsku. Byly tudíž vypovězeny ze země, kde nepřetržitě od svého narození vyrůstaly a měly osobní, společenské a ekonomické vazby, které tvoří soukromý život každého jednotlivce. Ztratily rovněž byt, v němž v Rize žily. Za těchto okolností nelze než konstatovat, že jejich vypovězení se země bylo zasahováním do jejich "soukromého života" a "obydlí" ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

I když stěžovatelky vedly v Lotyšsku "rodinný život", napadená opatření nebyla zaměřena na rozbití rodiny ani takový účinek neměla, lotyšské úřady totiž vypověděly rodinu, tj. Nikolaje, Taťánu a Karinu Slivenkovi. "Rodinného života" se stěžovatelky nemohou dovolávat ani ve vztahu k rodičům paní S., dospělým lidem, kteří nepatří k vlastní rodině a nadto nebylo stěžovatelkami dostatečně prokázáno, že byly závislými na rodině paní S. Dopad daných opatření na rodinný život stěžovatelek, zejména jejich vynucené přemístění do Ruské federace, je nicméně důležitým faktorem pro posuzování případu Soudem podle čl. 8 Úmluvy. Soud vezme rovněž v úvahu vazby stěžovatelek s rodiči, resp. prarodiči ve vztahu k jejich "soukromému životu".

Soud se rovněž zaměří na další zkoumání otázky, zda zasahování do práva stěžovatelek na respektování jejich soukromého života a obydlí bylo oprávněné či nikoli.

2. Ospravedlnění zasahování

Zasahování bude v rozporu s čl. 8 Úmluvy, pokud není ospravedlněno odst. 2 čl. 8 jako "v souladu se zákonem", sledující jeden nebo více legitimních cílů zde uvedených a "nezbytné v demokratické společnosti" k dosažení uvedených cílů.

(a) V souladu se zákonem

Podle judikatury Soudu výraz "v souladu se zákonem" vyžaduje, aby mělo inkriminované opatření nějaký podklad ve vnitrostátním právu a rovněž určitou kvalitu, tj. bylo dotyčné osobě dostupné a předvídatelné, pokud jde o důsledky (viz Amann proti Švýcarsku, 2000).

V projednávaném případě lotyšská vláda vychází z toho, že vypovězení stěžovatelek bylo odůvodněno na straně jedné rozhodnutími lotyšských soudů, podle nichž měly stěžovatelky opustit zemi podle ustanovení Smlouvy a na straně druhé tím, že když paní S. žádala o zápis do Evidence, předložila falešné údaje o zaměstnání svého manžela.

Soud považuje za vhodné zabývat se nejprve druhým argumentem vlády, který stěžovatelky stejně jako třetí strana zpochybňují a uvádějí, že byl tento dokument vládou zfalšován. Třetí strana předložila znalecký posudek, který, jak tvrdí, dokládá jeho zfalšování. Stěžovatelky a třetí strana požádaly Soud o nařízení nezávislého znaleckého posudku. V rozhodnutí ze dne 12. 7. 2002 však toto Soud odmítl.

Soud zdůrazňuje, že podkladem pro jeho rozhodování musí být vždy inkriminované rozhodnutí vnitrostátního orgánu a odůvodnění v něm uvedené. V projednávaném případě nebylo prokázáno, že by jakékoli rozhodnutí lotyšských úřadů bylo postaveno na předložení falešné informace jako důvodu pro ospravedlnění vypovězení stěžovatelek z lotyšského území.

Zůstává tedy první a hlavní důvod, tj. argument, že vypovězení stěžovatelek z Lotyšska vyžadovala Smlouva. V této souvislosti stěžovatelky a třetí strana tvrdí, že lotyšské soudy nesprávně interpretovaly Smlouvu, a že podle její správné interpretace nemohlo být stěžovatelkám a panu S. nařízeno opustit Lotyšsko. Rovněž ruské úřady nikdy nepožadovaly vypovězení stěžovatelek a pana S. z Lotyšska.

Soud opakuje, že je primárně věcí vnitrostátních orgánů, zejména soudů, vykládat a aplikovat vnitrostátní právo (viz výše cit. Amann). Toto se aplikuje rovněž na mezinárodní smlouvy - je na dotyčné straně vykládat Smlouvu a není úlohou Soudu nahrazovat svým rozsudkem rozhodnutí vnitrostátních úřadů a ani urovnávat spory mezi stranami smlouvy, pokud jde o její správný výklad. Úlohou Soudu je z pohledu Úmluvy přezkoumat odůvodnění v rozhodnutích vnitrostátních soudů, a ne znovu přezkoumávat jejich závěry, pokud jde o konkrétní skutkové okolnosti případu nebo právní kvalifikaci těchto okolností podle vnitrostátního práva.

V projednávaném případě lotyšské soudy uvedly, že důvodem pro vypovězení stěžovatelek byla Smlouva. V době, kdy stěžovatelky poprvé žádaly o zápis do Evidence jako "bývalí občané SSSR", nebyla Smlouva ještě platná a aplikovaly se jen relevantní předpisy vnitrostátního práva. Později však mohla být relevantní ustanovení vnitrostátního práva legitimně interpretována a aplikována ve světle Smlouvy, dokumentu, který byl stěžovatelkám v rozhodné době dostupný.

Pokud jde o předvídatelnost společné aplikace ustanovení Smlouvy a vnitrostátního práva v projednávaném případě, je Soud toho názoru, že požadavky Úmluvy byly splněny.

V každém případě se rozhodnutí lotyšských soudů nezdají svévolná. Pokud jde o aplikovatelnost Smlouvy na situaci stěžovatelek, Soud neshledává svévolnou interpretaci § 2 odst. 3 Smlouvy, podle něhož lhůta aplikovaná na určení, zda důstojník byl či nebyl nucen odejít, byla 28. 1. 1992, datum, kdy Ruská federace převzala jurisdikci nad bývalými sovětskými ozbrojenými silami umístěnými v Lotyšsku.

Protože byl manžel paní S. propuštěn z ozbrojených sil po tomto datu, lze Smlouvu považovat za vztahující se na něho a jeho rodinu. Rovněž datum jeho vlastního propuštění, ať již před či po podpisu Smlouvy, lze považovat za nepodstatné ve vztahu k aplikovatelnosti Smlouvy, i když to není v souladu s názorem třetí strany.

Vypovězení stěžovatelek z Lotyšska lze tedy považovat za "v souladu se zákonem" ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

(b) Legitimní cíl

Vláda uvádí, že vypovězení stěžovatelek ze země sledovalo legitimní cíle ochrany národní bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti. Zdůraznila v této souvislosti, že opatření je třeba vidět v kontextu "odstranění následků nezákonné okupace Lotyšska Sovětským svazem". Stěžovatelky uvádí, že žádný z výše uvedených cílů nebyl ve vnitrostátním řízení uveden, to se omezilo na přezkoumání zákonnosti jejich pobytu v Lotyšsku.

Soud je toho názoru, že cíl konkrétního opatření nelze oddělit od širšího ústavního a mezinárodně právního kontextu poté, co Lotyšsko znovuzískalo svojí nezávislost v roce 1991. V této souvislosti není nutné se zabývat předchozí lotyšskou situací podle mezinárodního práva. Stačí poznamenat, že po rozpadu SSSR sovětské jednotky zůstaly v Lotyšsku pod ruskou jurisdikcí, když již jak Lotyšsko, tak Rusko byly samostatnými státy. Soud tedy přijímá, že Smlouvou a opatřeními k jejímu provedení lotyšské úřady sledovaly ochranu zájmů národní bezpečnosti.

Lze tedy říci, že vypovězení stěžovatelek bylo uloženo na základě ochrany národní bezpečnosti, legitimního cíle ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

(c) Nezbytné v demokratické společnosti

Opatření zasahující do práv zaručených čl. 8 odst. 1 Úmluvy lze považovat za "nezbytné v demokratické společnosti", když bylo přijato jako reakce na naléhavou společenskou potřebu a použité prostředky jsou přiměřené sledovaným cílům. Vnitrostátní úřady mají v této oblasti určitou míru uvážení. Úlohou Soudu je zjistit, zda inkriminované opatření je v rovnováze s relevantními zájmy, a to právy jednotlivců chráněnými Úmluvou na straně jedné a zájmy společnosti na straně druhé.

V projednávaném případě byly stěžovatelky, které žily v Lotyšsku prakticky po celý život, povinny podle Smlouvy opustit zemi jako členky rodiny penzionovaného ruského důstojníka. V souvislosti s tím jim byl odmítnut zápis do Evidence jako "bývalých občanů SSSR".

Soud opakuje, že Úmluva negarantuje právo cizince vstoupit na území nebo se usadit v konkrétní zemi (viz např. výše cit. Daliová).

Soud konstatuje, že stažení ozbrojených sil jednoho státu z území druhého po rozpadu státu, ke kterému kdysi oba náležely, vytváří z pohledu Úmluvy různé politické, sociální a ekonomické problémy vyplývající z tohoto rozpadu.

Pokud jde o to, zda stažení ruských jednotek zasahovalo do soukromého života a obydlí dotyčných osob, toto zasahování by normálně, vzhledem k podmínkám služby důstojníků, nebylo považováno za nepřiměřené. To se týká hlavně případů vojáků aktivně sloužících a jejich rodin. Jejich stažení lze považovat za podobné přesunu na jiné místo k výkonu služby, které lze nařídit v průběhu jejich služby. Nadto je zřejmé, že trvalou přítomnost vojáků cizí armády a jejich rodin lze považovat za neslučitelnou se suverenitou samostatného státu a jako hrozbu pro národní bezpečnost. Veřejný zájem na stažení aktivních vojáků a jejich rodin z území proto převažuje nad zájmem jednotlivců na jejich setrvání.

Ve vztahu k jednotlivcům není však vyloučeno, že konkrétní okolnosti jejich případu učiní takové odsunutí z pohledu Úmluvy neospravedlnitelné.

Manžel paní S. byl penzionován po 28. 1. 1992, datu stanoveném § 2 odst. 3 Smlouvy, a byl tudíž lotyšskými úřady považován za osobu dotčenou stažením vojsk spolu s aktivními vojáky.

Bez ohledu na skutečné datum jeho penzionování, které je předmětem sporu stran, zůstává skutečností, že od poloviny roku 1994 a v průběhu řízení týkajícího se zákonnosti pobytu stěžovatelek v Lotyšsku byl manžel paní S. již v penzi.

Soud dále bere v úvahu informaci vlády, že přibližně 900 osob (lotyšští občané nebo jejich blízcí příbuzní) mohlo legalizovat svůj pobyt i přes své postavení příbuzných ruských důstojníků nucených opustit zemi.

To ukazuje, že lotyšské úřady se nedomnívaly, že ustanovení Smlouvy se musí aplikovat bez výjimek. Naopak měly určitou volnost, která jim umožňovala, v souladu s požadavky čl. 8 Úmluvy, zajistit respektování práva na soukromý a rodinný život a obydlí dotčených osob. Pokud jde o lotyšské občany, jejich vyhoštění by bylo nadto v rozporu s čl. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě.

Soud připomíná, že Smlouva nemůže sloužit jako platný podklad pro zbavení Soudu jeho pravomoci přezkoumat, zda došlo k zasahování do práv stěžovatelek podle Úmluvy, a pokud ano, zda takové zasahování bylo ospravedlněno.

Lotyšské úřady nezkoumaly, zda každá dotyčná osoba je konkrétní hrozbou národní bezpečnosti nebo veřejnému pořádku. V projednávaném případě nebylo ani vzneseno konkrétní tvrzení, že stěžovatelky takovou hrozbou byly.

Soud je toho názoru, že projekt stažení cizích vojsk a jejich rodin postavený na obecném konstatování, že je jejich stažení nezbytné pro národní bezpečnost, nelze jako takový považovat za jsoucí v rozporu s čl. 8 Úmluvy.

Jeho uskutečnění bez možnosti vzít v úvahu individuální okolnosti osob, nevyjmutých vnitrostátním právem z tohoto stažení, je však podle názoru Soudu neslučitelné s požadavky tohoto článku.

Aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti, odsunutí osoby nemá být vykonáno, když je takové opatření nepřiměřené sledovanému legitimnímu cíli. V projednávaném případě vzniká otázka, zda postavení stěžovatelek bylo takové, aby převážilo nad hrozbou pro národní bezpečnost, založenou na jejich rodinných vazbách s bývalým důstojníkem.

Vláda tvrdí, že stěžovatelky nebyly dostatečně integrovány do lotyšské společnosti. V této souvislosti Soud shledává, že stěžovatelky strávily celý svůj život v Lotyšsku. Je pravdou, že nejsou lotyšského původu, a že přijely a žily v zemi, tehdy součásti SSSR, v souvislosti se službou členů jejich rodiny (otec paní S. a její manžel) v sovětských ozbrojených silách. Stěžovatelky si však rovněž vytvořily osobní, společenské a ekonomické vazby na Lotyšsko, které nemají nic společného s jejich postavením příbuzných sovětských a později ruských vojenských důstojníků.

To prokazuje např. skutečnost, že nežily v kasárnách nebo jiné uzavřené oblasti, ale v domě, kde žilo civilní obyvatelstvo. Nestudovaly a ani nepracovaly ve vojenském zařízení. Paní S. našla zaměstnání v lotyšských společnostech poté, co Lotyšsko znovuzískalo svoji nezávislost v roce 1991.

Pokud jde o tvrzení vlády týkající se úrovně znalosti lotyštiny obou stěžovatelek, Soud konstatuje, že pokud by tento argument bylo možno považovat za relevantní, nebylo prokázáno, že stupeň jejich jazykové znalosti byl nedostatečný pro to, aby mohly vést normální každodenní život. Naopak chybí důkazy pro to, že jejich znalost jazyka byla horší než ostatních rodilých Rusů žijících v Lotyšsku, včetně těch, kteří získali postavení "bývalých občanů SSSR", a mohli tak v zemi zůstat.

V roce 1999 se stěžovatelky přestěhovaly do Ruska za panem S. a získaly ruské občanství. Neměly zde však takové osobní, společenské a ekonomické vazby, jaké měly v Lotyšsku. Soud shledává, že v rozhodné době byly stěžovatelky dostatečně integrovány do lotyšské společnosti.

Vláda rovněž tvrdí, že důvodem pro rozdílné zacházení v daném případě byla skutečnost, že paní S. přijela do země v roce 1959 jako člen rodiny sovětského důstojníka - svého otce a dědečka slečny S. Rozhodujícím prvkem nebyla tedy aktuální rodinná situace stěžovatelek, tj. postavení ženy a dcery pana S., penzionovaného ruského důstojníka, který opustil Lotyšsko více než dva roky předtím, než byla daná opatření proti stěžovatelkám provedena, ale historie jejich rodiny, tj. postavení dcery a vnučky bývalého sovětského důstojníka.

Otec paní S. a dědeček slečny S. byl penzionován v roce 1986. Protože to bylo dlouho před datem stanoveným § 2 odst. 3 Smlouvy, nebyl povinen opustit zemi a neexistovaly žádné formální překážky, které by jemu a jeho ženě bránily stát se obyvateli Lotyšska jako "bývalí občané SSSR".

Soud nemůže přijmout, že stěžovatelky mohly ohrozit národní bezpečnost Lotyšska, protože patřily k rodině bývalého sovětského důstojníka, který za takové nebezpečí považován nebyl.

S ohledem na všechny okolnosti Soud konstatuje, že lotyšské úřady překročily rozsah uvážení, které v takových případech smluvní státy mají, a že nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi legitimním cílem ochrany národní bezpečnosti a zájmem na ochraně práv stěžovatelek podle čl. 8.

Jejich vypovězení z území Lotyšska nemůže být tedy považováno za "nezbytné v demokratické společnosti".

Čl. 8 Úmluvy byl tedy porušen.

K čl. 14:

Stěžovatelky namítají porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy z důvodu rozdílu v zákonném zacházení s členy rodin ruských důstojníků, kteří byli nuceni opustit Lotyšsko, a ostatních rusky mluvících obyvatel země, kteří jako bývalí sovětští občané mohli v zemi zůstat.

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

Stěžovatelky s odkazem na čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy tvrdí, že byly ze země vypovězeny jako příslušnice rusky mluvící etnické minority a rodiny bývalého ruského důstojníka. Uvádějí, že byly podrobeny jinému zacházení než ostatní lotyšští občané mající status "bývalých občanů SSSR". Toto zacházení nelze ospravedlnit, neboť úroveň jejich integrace do lotyšské společnosti byla stejná jako ostatních rusky mluvících obyvatel.

Vláda popírá, že existovalo rozdílné zacházení z důvodů jazykových či etnického původu. Rozdíl v zacházení s ruskými důstojníky a jejich rodinami je ospravedlněn tím, že šlo o odsunutí vojsk cizí armády z území samostatného Lotyšska, což bylo nezbytné pro ochranu národní bezpečnosti, a bylo tedy ospravedlněné podle Úmluvy.

Třetí strana uvádí, že neexistují důkazy, že by pan S. nebo stěžovatelky mohli způsobit nějakou újmu bezpečnosti, veřejnému pořádku nebo hospodářskému blahobytu země. Jejich vypovězení byl výsledek "etnické čistky" lotyšských úřadů.

Vzhledem ke shledání porušení čl. 8 Úmluvy, Soud konstatuje, že není nutné se zabývat tvrzeními stěžovatelek o porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

K čl. 5 odst. 1:

Stěžovatelky tvrdí, že jejich zadržení dne 28. - 29. 10. 1998 a zadržení slečny S. dne 16. - 17. 3. 1999 bylo svévolné a nezákonné a v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

"1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

(f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání."

Stěžovatelky uvádějí, že jejich zadržení nesledovalo žádný z cílů uvedených v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Zadržení bylo svévolné, neboť lotyšské úřady neměly žádný důvod předpokládat, že se stěžovatelky budou skrývat, nebo že nemají bydliště. Zadržení tedy nebylo v souladu s vnitrostátním právem, tj. ustanoveními § 48 Cizineckého zákona. Pokud jde o jejich zadržení dne 28. - 29. 10. 1998, uvádějí, že jejich odvolání proti příkazu k vypovězení ze země mělo odložit vykonatelnost příkazu podle lotyšského práva od 7. 10. 1998, a že jejich zadržení bylo tudíž v rozporu s § 40 Cizineckého zákona. Uvádějí, že rovněž lotyšské úřady dopisem ze dne 29. 10. 1998 samy uznaly, že doba zadržení byla podle vnitrostátního práva nezákonná. Slečna S. rovněž poukazuje na svévolnost a nezákonnost svého zadržení dne 16. - 17. 3. 1999 a uvádí, že v té době byla nezletilá a byla zadržena, aniž by to bylo oznámeno rodičům či příbuzným. Lotyšské úřady neměly právo ji zadržet, neboť nezletilí nemohli být ze země vypovězeni odděleně od svých rodičů.

Vláda uvádí, že namítaná doba zadržení byla v souladu s ustanoveními čl. 5 odst. 1 (f) Úmluvy, neboť nezákonnost pobytu stěžovatelek v Lotyšsku byla potvrzena právoplatnými rozhodnutími vnitrostátních soudů a existoval příkaz k jejich vypovězení. Zadržení nebylo svévolné, neboť byly zadrženy v souvislosti s řízením o vypovězení majícím podklad ve vnitrostátním právu, které je jasné a dostupné. Byly zadrženy, protože úřady měly "důvodné pochybnosti, že se budou skrývat, nebo že nemají stálé bydliště" a protože se opakovaně nepodrobily příkazu k vypovězení ze země.

Zadržení v uvedených dnech měla podklad v platných rozhodnutích policie učiněných na základě § 48 odst. 5 Cizineckého zákona a relevantních ustanoveních Zákona o policii. Stěžovatelky rozhodnutí o zadržení s uvedenými důvody pro zadržení přečetly a podepsaly a byly si jich tedy vědomy. Odvolání paní S. ze dne 7. 10. 1998 proti příkazu k vypovězení nemělo odkladný účinek na právoplatnost příkazu ve smyslu vnitrostátního práva, neboť její odvolání v této souvislosti bylo soudy již posuzováno. Vláda uzavírá, že zadržení bylo v souladu s vnitrostátním právem, a že jejich propuštění dne 29. 10. 1998 a propuštění slečny S. dne 17. 3. 1999 bylo pouze gestem dobré vůle imigračních úřadů z humanitárních důvodů s ohledem na zdravotní stav rodičů paní S. a také z toho důvodu, aby slečna S. dokončila školu. Následkem těchto úvah imigrační úřady odložily vykonání příkazu k vypovězení.

Ruská vláda uvádí, že obě zadržení stěžovatelek byla svévolná a nezákonná, neboť neexistoval příkaz soudu opravňující je zadržet. Rovněž zadržení nezletilé slečny S. bylo nezákonné, neboť nemohla být vypovězena odděleně od své matky.

Soud konstatuje, že v projednávaném případě není sporu o tom, že zadržení stěžovatelek, které bylo při obou příležitostech velmi krátké (méně než 24 hodin dne 28. - 29. 10. 1998 a 30 hodin dne 16. - 17. 3. 1999) bylo nařízeno v souvislosti s řízením o vypovězení, které v uvedených dnech probíhalo. Nelze rovněž říci, že by mu ze strany úřadů nebyla věnována náležitá pozornost.

Zbývá zodpovědět otázku, zda zadržení byla zákonná a v souladu s postupem stanoveným zákonem. Úmluva odkazuje na povinnost úřadů vyhovět hmotným a procesním normám vnitrostátního práva a kromě toho ještě vyžaduje, aby každé zbavení svobody bylo v souladu s účelem čl. 5, tj. chránit jednotlivce před svévolností (viz Chahal proti Spojenému království, 1996).

Zatykače vydané dne 29. 10. 1998 a 16. 3. 1999 měly jak relevantní podklad ve vnitrostátním právu (§ 48 odst. 5 Cizineckého zákona), tak zde bylo skutečné podezření, že stěžovatelky jsou v Lotyšsku ilegálně. Stěžovatelky zatykače podepsaly, čímž potvrdily, že se seznámily s důvody v nich uvedenými (viz čl. 5 odst. 2 Úmluvy).

Je pravdou, že v dopise ze dne 29. 10. 1998 imigrační úřad informoval policii, že zadržení stěžovatelek tento den bylo předčasné s ohledem na skutečnost, že 7. 10. 1998 paní S. podala odvolání proti příkazu k vypovězení. Avšak ani existence určitých formálních chyb nečiní zbavení svobody nezákonné ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy (viz, mutatis mutandis, Benham proti Spojenému království, 1996) a to platí zejména, když je jako v projednávaném případě domnělý omyl ihned zjištěn a napraven propuštěním dotyčných osob.

Jak konstatovala vláda, názor imigračního úřadu nebyl postaven na správném výkladu vnitrostátního práva, neboť v rozhodné dny, tj. 28. - 29. 10. 1998 a 16. - 17. 3. 1999 se stal příkaz k vypovězení vydaný dne 20. 8. 1996 vykonatelný na základě rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 7. 1998, a bylo proto zřejmé, že stěžovatelky neměly žádné další opravné prostředky, jak zabránit svému vypovězení z Lotyšska.

S ohledem na ustanovení § 40 a § 48 odst. 5 Cizineckého zákona, podle kterého se příkaz k vypovězení stává vykonatelným, jakmile byly všechny opravné prostředky vyčerpány, Soud konstatuje, že žádný ze zatykačů vydaných policií nepostrádal zákonný podklad ve vnitrostátním právu. Kromě toho chybí důkazy, že policie jednala při jejich vydání svévolně.

Zadržení stěžovatelek ve výše uvedené dny bylo nařízeno "v souladu s řízením stanoveným zákonem" a bylo "zákonné" ve smyslu čl. 5 odst. 1 (f) Úmluvy.

K porušení tohoto článku tedy nedošlo.

K čl. 5 odst. 4 Úmluvy:

Stěžovatelky tvrdí, že nemohly dosáhnout soudního přezkumu svého zadržení v rozporu s požadavky čl. 5 odst. 4 Úmluvy, který zní:

"Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné."

Stěžovatelky uvádějí, že absencí možnosti obrátit se na soud, kde by namítaly zákonnost svého zadržení ve výše uvedených dnech, došlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Vláda s odkazem na věc Fox, Campbell a Hartley proti Spojenému království, 1990, tvrdí, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy se neaplikuje v případech, kdy jsou osoby zbavené svobody propuštěny dříve, než se mohlo uskutečnit urychlené posouzení zákonnosti zbavení svobody.

S ohledem na krátkost doby namítaného zadržení se v projednávaném případě uvedené ustanovení Úmluvy neaplikuje. V každém případě však stěžovatelky měly právo namítat své zadržení před soudem podáním stížnosti podle Občanského soudního řádu, který zaručuje právo na odvolání se k soudu proti správnímu aktu narušujícímu osobnostní práva. K porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy v projednávaném případě tedy nedošlo.

Třetí strana podporuje tvrzení stěžovatelek, že lotyšské právo neposkytuje možnost namítat zákonnost jejich zadržení před soudem.

Soud konstatuje, že stěžovatelky byly zbaveny svobody po dobu méně než 24 hodin dne 28. - 29. 10. 1998 a slečna S. po dobu 30 hodin dne 16. - 17. 3. 1999. V obou případech byly propuštěny, dříve než se mohl uskutečnit soudní přezkum zákonnosti jejich zbavení svobody. Soudu nepřísluší posuzovat in abstracto, zda kdyby tomu tak nebylo, by opravné prostředky v Lotyšsku dostupné vyhovovaly požadavkům čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Soud v této souvislosti uvádí, že Úmluva se zabývá pouze těmi opravnými prostředky, které musí být dostupné během konkrétního zbavení svobody, aby dotyčná osoba měla právo na soudní přezkum zákonnosti zbavení svobody, což by mohlo vést k jejímu propuštění. Toto ustanovení se netýká ostatních opravných prostředků sloužících k přezkoumání zákonnosti zbavení svobody, které již skončilo, včetně krátkodobého zbavení svobody, jako je tomu v projednávaném případě.

Soud tedy nepovažuje za nutné zkoumat meritum tvrzení stěžovatelek podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy (viz, mutatis mutandis, výše cit. Fox, Campbell a Hartley).

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelky na základě čl. 41 Úmluvy požádaly o částku 400 000 EUR za morální újmu, jež utrpěly vynuceným odchodem z Lotyšska, které považují za svou rodnou zemi. Rovněž utrpěly majetkovou újmu tím, že ztratily v Lotyšsku možnosti výdělku a že jejich majetek jim byl lotyšskými úřady zabrán. Uvádějí, že nemohou předložit na podporu tohoto svého tvrzení žádné dokumenty, neboť ty zůstaly v Lotyšsku. Proto nespecifikují konkrétní částku. Soud shledal porušení čl. 8 Úmluvy, pouze pokud jde o právo na respektování soukromého života a obydlí, ale ne ve vztahu k porušení rodinného života. Neshledal porušení čl. 5 Úmluvy. Pokud jde o morální újmu, přiznává Soud každé stěžovatelce částku 10 000 EUR. Pokud jde o majetkovou újmu, Soud neshledává dostatečnou příčinnou souvislost mezi tvrzenou majetkovou újmou a výše shledaným porušením Úmluvy.



Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. jedenácti hlasy proti šesti, že byl porušen čl. 8 Úmluvy

2. jedenácti hlasy proti šesti, že není nutné odděleně zkoumat stížnost podle čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy

3. šestnácti hlasy proti jednomu, že nebyl porušen čl. 5 odst. 1 Úmluvy

4. jednomyslně, že není nutné zkoumat meritum stížnosti podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy

5. šestnácti hlasy proti jednomu, že žalovaný stát musí do tří měsíců od data, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit každé stěžovatelce částku 10 000 EUR za morální újmu. Tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body, za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení

6. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.