Hénaf proti Francii

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 65436/01

Datum: 27. 11. 2003

Složení senátu: C. L. Rozakis, předseda senátu (Řecko), P. Lorenzen (Dánsko), J.-P. Costa (Francie), G. Bonello (Malta), F. Tulkensová (Belgie), E. Levits (Lotyšsko), S. Botoucharova (Bulharsko).

Stěžovatelem je francouzský státní příslušník, pan Albert Hénaf (nar. 1925). V současné době se nachází ve výkonu trestu ve vězení v Nantes.

V posledních letech byl stěžovatel odsouzen pro několik trestných činů, a to zejména dne 9. 11. 1992 k deseti letům vězení pro ozbrojenou loupež, dne 2. 9. 1998 k šesti měsícům odnětí svobody za konzumaci s úmyslem nezaplatit (grivčlerie), dne 14. 1. 1999 k pěti rokům vězení za loupež a dne 20. 1. 1999 k šesti měsícům vězení opět za konzumaci s úmyslem nezaplatit. Stěžovatel tvrdí, že mohl být propuštěn v září 2001, dle vlády však bylo možné jej propustit až od 17. 2. 2002.

Stěžovatel byl dále v únoru 1998 odsouzen za to, že se v roce 1998 včas nevrátil z povolené vycházky zpět do věznice (přičemž jeho čtyři předchozí vycházky proběhly bez problémů). Znalci, kteří jej v této souvislosti vyšetřovali, dospěli k názoru, že stěžovatel v rozhodné době trpěl dočasnou "duševní poruchou, která poznamenala jeho rozpoznávací schopnosti", a že vězení v jeho případě nemohlo splňovat "terapeutickou" funkci, zejména vzhledem k jeho pokročilému věku.

Později se stěžovatel ve vězení podrobil lékařskému vyšetření, které u něj odhalilo existenci (zvětšených) uzlin (ganglions) na krku proto bylo rozhodnuto o provedení chirurgického zákroku, který se měl uskutečnit dne 8. 11. 2000, přičemž stěžovatel měl být hospitalizován již dne 7. 11. 2000 ve 14.30 hodin.

Dne 6. 11. 2000 informoval ředitel věznice v Eysses prefekta o nutnosti stěžovatelovy hospitalizace a požádal o přítomnost policejní eskorty včetně hlídky během hospitalizace. Pokud jde o riziko z hlediska bezpečnosti, dle instrukcí určených vězeňskému personálu mělo jít o normální dohled pod vedením velitele eskorty, nikoliv o dohled zpřísněný to znamená, že trvalé přiložení pout a dalších prostředků znemožňujících pohyb nebylo a priori nutné.

Den před plánovanou operací, tj. dne 7. 11. 2000, byl stěžovatel v poutech převezen do nemocnice v Bordeaux za účelem hospitalizace. V nemocnici jej očekávali dva policejní příslušníci, kteří měli zajistit dohled a hlídku po dobu trvání hospitalizace. Po zbytek dne zůstal stěžovatel spoután, ale jinými prostředky mu v pohybu bráněno nebylo.

V noci byl stěžovatel znehybněn pomocí řetězu, který poutal jeho kotník k pelesti postele. Vláda tvrdí, že toto opatření ponechávalo stěžovateli velkou možnost pohybu na lůžku stěžovatel naopak uvádí, že řetěz byl velmi napjatý, což činilo každý jeho pohyb obtížným a bolestivým a znemožňovalo mu spát.

Ráno dne 8. 11. 2000 stěžovatel prohlásil, že vzhledem k nehumánním podmínkám hospitalizace by dal přednost tomu, aby operace proběhla až po jeho propuštění. Po rozhovoru s personálem nemocnice se stěžovatel téhož dne v 11.45 hodin vrátil do věznice.

Dne 9. 11. 2000 podal stěžovatel vyšetřujícímu soudci při soudu v Agen stížnost pro vážnou újmu, násilí a mučení a prohlásil se za stranu poškozenou. Stížnost směřovala proti dvěma policistům, kteří měli zajišťovat hlídku během jeho hospitalizace, a stěžovatel se v ní mj. dovolával čl. 3 Úmluvy namítajíce, že byl v noci ze 7. na 8. 11. 2000 výše uvedeným způsobem znehybněn.

Rozhodnutím ze dne 16. 11. 2000 stanovil soudce výši zálohy na náklady znalce (consignation) na 6 000 francouzských franků. Dne 24. 11. 2000 zaslal stěžovatel doporučeným dopisem své odvolání proti tomuto rozhodnutí a zároveň se z důvodu své finanční neschopnosti obrátil na kancelář pro právní pomoc. Jeho žádost o poskytnutí právní pomoci byla zamítnuta dne 15. 12. 2000 toto zamítavé rozhodnutí bylo dne 23. 3. 2001 potvrzeno předsedou soudu v Agen s odůvodněním, že trestní řád umožňuje použití znehybňujících prostředků tehdy, hrozí-li útěk, což je případ vězně, který se nachází mimo budovu věznice.

Dne 15. 5. 2001 prohlásil vyšetřující soudce stěžovatelovu stížnost za nepřijatelnou z důvodu nezaplacení požadované zálohy. Dne 4. 4. 2001 bylo odmítnuto také odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ze dne 16. 11. 2000, neboť dle článku 503 trestního řádu musí být odvolání každé uvězněné osoby podáno u ředitele vězeňského zařízení. Dne 11. 4. 2001 podal stěžovatel proti tomuto rozsudku dovolání, které se stále nachází před Kasačním soudem.

Poté, co byl dne 1. 10. 2001 z výkonu trestu propuštěn, byl stěžovatel znovu zbaven svobody v rámci jiného trestního řízení.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Dne 13. 11. 2000 se pan Hénaf obrátil na Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud") se stížností, ve které namítal, že byl podroben zacházení, které odporuje ustanovení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").

Věc byla přidělena 3. sekci Soudu. Po změně ve složení sekcí (1. 11. 2001) pokračovala v řízení o stížnosti 1. sekce Soudu, jejíž senát ji dne 24. 1. 2002 prohlásil za přijatelnou k meritornímu posouzení.

K předběžné námitce vlády

1. Argumenty stran

Vláda se domnívá, že stížnost je předčasná, neboť o dovolání podaném stěžovatelem v dubnu 2001 nebylo dosud rozhodnuto. Zdůrazňuje, že stížnost, ve které stěžovatel vystupuje jako poškozená strana (plainte avec constitution de partie civile), je v zásadě opravným prostředkem, který musejí oběti špatného zacházení využít (viz Selmouni proti Francii, 1999, Caloc proti Francii, 2000). V daném případě není podle vlády prokázáno, že stěžovatel hájitelným způsobem tvrdil porušení čl. 3 vláda má dále za to, že i kdyby tomu tak bylo, stěžovatel přitom nerespektoval zákonná ustanovení vztahující se k řízení, v němž se osoba považuje za stranu poškozenou. V této souvislosti vláda vyzdvihuje, že stěžovatel mohl být osvobozen od zákonné povinnosti zaplatit zálohu na náklady znalce, pokud by takovou žádost s ohledem na své finanční prostředky podal, anebo pokud by obdržel právní pomoc ještě před podáním své stížnosti (viz, a contrario, Ait-Mouhoub proti Francii, 1998). Navíc muselo být stěžovatelovo odvolání odmítnuto jako nepřijatelné.

Na rozdíl od výše uvedeného případu Selmouni se projednávaný případ vztahuje ke stadiu předcházejícímu zahájení vyšetřování a stěžovatel může až do promlčení sporných skutečností podat novou stížnost, ve které bude vystupovat jako poškozená strana. Kromě toho nemohlo být vedeno žádné vyšetřování, neboť stěžovatel nezaplatil zálohu na náklady znalce.

Pokud jde o odmítnutí právní pomoci, vláda je považuje za oprávněné, neboť stěžovatelova žádost byla zjevně neopodstatněná (viz Gnahoré proti Francii, 2000, rozh. Charlier proti Francii, 2000).

Stěžovatel namítá, že vězeňský úředník jej nechal podepsat formulář na odvolání a že tedy respektoval ustanovení trestního řádu. Dále je přesvědčen o tom, že Kasační soud jeho dovolání zamítne. Popírá rovněž, že by soudci neposkytl informaci o svých příjmech, neboť jej na svou insolventnost upozornil doporučeným dopisem ze dne 24. 11. 2000. Za vedlejší považuje otázku, zda je třeba se na kancelář pro právní pomoc obrátit před nebo po podání stížnosti, svůj omyl omlouvá neznalostí práva a kritizuje odmítnutí právní pomoci, které jej zbavilo přístupu k soudu a možnosti mít kvalifikovaného obhájce.

Co se týká tvrzení vlády o tom, že sporné opatření bylo zákonné, má stěžovatel za to, že ve vztahu k této námitce neexistují ve vnitrostátním právním řádu žádné účinné prostředky nápravy.

2. Posouzení Soudem

Soud připomíná, že účelem článku 35 je umožnit smluvním státům předejít či napravit tvrzená porušení, která jsou jim vytýkána, dříve, než jsou tato tvrzení předložena orgánům Úmluvy (viz např. Hentrich proti Francii, 1994, Remli proti Francii, 1996). Před podáním stížnosti k Soudu musí být tedy příslušná námitka vznesena, předepsanou formou a ve lhůtě stanovené vnitrostátním právem, před národními soudy (viz Cardot proti Francii, 1991).

V projednávaném případě Soud konstatuje, že stěžovatel sice předložil příslušnému soudci stížnost, v níž vystupoval jako strana poškozená, nepožádal však při jejím podání o osvobození od zaplacení zálohy, nepodal důkaz o svých příjmech a o právní pomoc požádal až při podání odvolání proti rozhodnutí o zaplacení zálohy.

Soud nicméně připomíná, že ustanovení čl. 35 ukládá stěžovatelům vyčerpat jen ty opravné prostředky, které se vztahují k inkriminovaným porušením, jsou dostupné a adekvátní. Existence takových prostředků musí být dostatečně jistá nejen teoreticky, ale též v praxi, jinak jim chybí požadovaná účinnost a přístupnost je na žalovaném státu, aby prokázal, že jsou tyto požadavky splněny (viz zejména Vernillo proti Francii, 1991, Akdivar a další proti Turecku, 1996, Dalia proti Francii, 1998, výše cit. Selmouni proti Francii). Navíc, dle "všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva" mohou některé zvláštní okolnosti zprostit stěžovatele povinnosti vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy, které se mu nabízejí (Van Oosterwijck proti Belgii, 1980).

Soud zdůrazňuje, že musí toto pravidlo aplikovat s přihlédnutím ke kontextu věci. Proto již v minulosti uznal, že článek 35 musí být aplikován s jistou pružností a bez nadměrného formalismu (viz výše cit. Cardot proti Francii). Připustil také, že pravidlo vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy není absolutní a nemůže být aplikováno automaticky při zkoumání, zda bylo dodrženo, je důležité přihlédnout k okolnostem konkrétního případu (viz výše cit. Van Oosterwijck proti Belgii). To především znamená, že Soud musí vzít realisticky v úvahu nejen prostředky teoreticky předvídané v právním systému dotčené smluvní strany, ale též všeobecný právní a politický kontext, jakož i osobní situaci stěžovatelů (viz výše cit. Akdivar a další proti Turecku, a výše cit. Selmouni proti Francii).

Pokud jde o nedostatky v postupu pana Hénafa, Soud nejprve konstatuje, že stěžovatel se musel hájit sám a že byl navíc oslaben, neboť byl po celou dobu řízení zbaven svobody a nemocný. O právní pomoc požádal již dne 24. 11. 2000, tj. v den, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o výši zálohy k zaplacení. Kromě toho nemohl stěžovatel, který nebyl právníkem a neměl k dispozici pomoc obhájce, vědět, že žádost o osvobození od poplatku je nezávislá na žádosti o právní pomoc. Nadto mohl být uveden v omyl formulací uvedenou v rozhodnutí o zaplacení zálohy, která mohla být vykládána tak, že osvobození od platby závisí na obdržení právní pomoci.

Proto se Soud domnívá, že nedostatky v postupu stěžovatele jsou důsledkem specifických okolností daného případu. Na jedné straně Soud konstatuje, že vláda má za to, že použití sporného znehybňujícího prostředku bylo normálním opatřením, které bylo v souladu se zákonem. Z toho vyplývá, že i kdyby stěžovatelova (příp. nová) stížnost byla prohlášena za přijatelnou, byla by pravděpodobně odsouzena k neúspěchu. Za těchto okolností tedy nezáleží na tom, že byla jeho stížnost prohlášena za nepřijatelnou a že stěžovatel nepodal novou stížnost. Na druhé straně, co se týká námitky vztahující se k ustanovení čl. 3 Úmluvy, Soud připomíná, že pokud jedinec formuluje hájitelné tvrzení o porušení čl. 3 (stejně jako čl. 2 ), pojem opravného prostředku implikuje, že stát má provést řádné a účinné vyšetřování, které je schopno vést k identifikaci a potrestání odpovědných osob (viz zejména Assenov a další proti Bulharsku, 1998, a výše cit. Salmouni proti Francii). Soud se domnívá, že tvrzení pana Hénafa, jejichž přinejmenším hájitelný charakter vyplýval z nesporné reality použití znehybňujícího prostředku na nemocničním lůžku, byla dostatečně vážná, aby mohla vyvolat takové vyšetřování.

Soud může ovšem pouze konstatovat pasivitu vnitrostátních orgánů. Nelze tvrdit, že vyšetřování nemohlo být provedeno, protože stěžovatel nezaplatil zálohu, neboť ve francouzském právu je veřejná žaloba v kompetenci státního zástupce. Podání stížnosti, v níž stěžovatel vystupuje jako strana poškozená, umožňuje uvést veřejnou žalobu do pohybu i přes nečinnost či odmítavý postoj státního zástupce a tohoto přitom nezbavuje možnosti užít v této souvislosti svých výsad. V každém případě Soud připomíná, že pokud je vyšetřování zahájeno z podnětu státního zástupce, nelze za jistých okolností vyloučit možnost, že stěžovatel bude zproštěn povinnosti vyčerpat vnitrostátní opravné prostředky za situace, kdy vnitrostátní řízení stále probíhá.

Vzhledem k výše uvedenému se Soud domnívá, že vnitrostátní orgány nepřijaly pozitivní opatření, jež si okolnosti případu vyžadovaly, k tomu, aby mohl být doveden do konce opravný prostředek, kterého se vláda dovolává.

V důsledku toho a vzhledem k tomu, že vláda neposkytla přesvědčivé vysvětlení týkající se účinnosti a adekvátnosti zmíněného opravného prostředku, se Soud domnívá, že prostředek nápravy, který měl stěžovatel k dispozici, nebyl v daném případě normálně přístupný a dostatečný k tomu, aby mu umožnil získat nápravu tvrzeného porušení. Zdůrazňujíce, že jeho rozhodnutí se omezuje pouze na okolnosti projednávaného případu a nemůže být vykládáno jako obecné prohlášení znamenající, že stížnost osoby vystupující jako strana poškozená není nikdy opravným prostředkem, který musí být využit v případě tvrzení o špatném zacházení v době zbavení svobody, Soud se rozhodl zamítnout předběžnou námitku vlády týkající se nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

K tvrzenému porušení čl. 3

Stěžovatel si stěžuje na podmínky, za jakých byl hospitalizován den před chirurgickým zákrokem, a to zejména s ohledem na svůj věk a zdravotní stav. Dovolává se ustanovení čl. 3, které stanoví:

"Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."

1. Argumenty stran

Pokud jde o podmínky převozu a hospitalizace, vláda zdůrazňuje, že stěžovatel měl pouta pouze při cestě s eskortou. Dva policisté na něj přitom čekali v nemocnici, aby zajistili dohled během jeho pobytu na oddělení ORL. Dle písemných instrukcí jejich nadřízeného mělo jít o normální dohled, který a priori nevyžadoval použití pout či znehybňujících prostředků. Zodpovědnost za spoutání stěžovatele tak nesl pouze šéf eskorty, který rozhodl o znehybnění stěžovatele v průběhu noci. Toto opatření bylo přijato z bezpečnostních důvodů, neboť pokoj nebyl zabezpečen a bylo nutné zamezit riziku útěku či sebevraždy. Aby byla stěžovateli zajištěna jistá sféra intimity a aby u něj nebyli neustále přítomni policisté, eskorta se z pokoje vzdálila, ovšem za cenu použití znehybňujících prostředků.

Vláda konstatuje, že stěžovatel si nestěžuje na podmínky převozu, během kterého byl spoután.

Vláda dále popírá aplikovatelnost čl. 3, neboť namítané zacházení podle ní nepřekračuje minimální práh závažnosti, který Úmluva vyžaduje (viz výše cit. Assenov a další proti Bulharsku). Odkazuje také na judikaturu Soudu týkající se nošení pout a absence porušení čl. 3 (viz Herczegfalvy proti Rakousku, 1992, Raninen proti Finsku, 1997). Přiložení pout bylo podle ní v daném případě odůvodněno nebezpečností stěžovatele a rizikem útěku, zejména ve světle stěžovatelova odsouzení za útěk v únoru 1998.

Stěžovatel upřesňuje, že jeho námitky nesměřují k použití pout během převozu (to je podle něj běžnou, i když ponižující praxí), neboť takové zacházení mu nezpůsobilo skutečné mučení, ale pouze muka morální.

Co se týká jeho znehybnění na nemocničním lůžku, to podle stěžovatele nesouvisí s jeho minulým odsouzením, stěžovatel naopak vyzdvihuje, že mu v té době zbývalo z šestnáctiletého trestu pouze několik týdnů. Neexistovala tedy žádná hrozba útěku, zejména s ohledem na jeho věk a omezené možnosti pohybu. Stěžovatel vysvětluje, že poté, co byl v poutech a před očima veřejnosti převezen do nemocničního areálu, zůstal po celý den na lůžku bez prostředků omezujících pohyb. Večer byl však za nohu připoután k lůžku, což mu znemožňovalo jak pohyb, tak spánek. Díky tomu podle něj mohli přítomní policisté spát. Upřesňuje také, že neodmítl operaci, nýbrž pouze prohlásil, že pokud mu nebude zajištěna hospitalizace v lidských podmínkách, nechá se raději operovat až po svém propuštění na svobodu.

Přestože podle instrukcí mělo jít o normální hospitalizaci, nepovažuje stěžovatel za normální, že byl za kotník pevně přivázán k lůžku, což mu při každém pohybu působilo bolest a nesnesitelná muka. Připomíná, že s tímto opatřením vyjádřil nesouhlas a stěžoval si na bolest.

2. Posouzení Soudem

Soud připomíná, že špatné zacházení musí dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti, má-li spadat do působnosti čl. 3. Posouzení této minimální úrovně závisí na všech okolnostech případu, jako je trvání tohoto zacházení, jeho fyzické a psychické účinky a v některých případech pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (viz zejména Kudla proti Polsku, 2000, Peers proti Řecku, 2001).

Soud sice přihlíží k cíli, který je tímto zacházením sledován, a především k úmyslu oběť pokořit či ponížit, avšak absence takového cíle nemusí vždy vést ke konstatování, že čl. 3 nebyl porušen (viz výše cit. Peers proti Řecku).

Nošení pout nevyvolává za normálních okolností problém z hlediska čl. 3 Úmluvy, je-li spojeno se zákonným zbavením svobody a nenese s sebou takové použití síly či vystavení zrakům veřejnosti, které by překračovalo rozumnou míru. V této souvislosti je třeba brát ohled na nebezpečí útěku, zranění nebo škody (viz výše cit. Raninen proti Finsku) a také kontext vztahující se k převozu a k poskytnutému lékařského ošetření (viz Mouisel proti Francii, 2002).

V projednávaném případě Soud nejprve společně s vládou konstatuje, že stěžovatelova námitka se týká pouze jeho znehybnění na nemocničním lůžku, a nikoliv okolností jeho převozu z věznice do nemocnice.

Pokud jde o nebezpečnost stěžovatele, Soud poznamenává, že stěžovatel byl sice několikrát odsouzen, explicitně se však nejednalo o násilné činy. Jeho čtyři povolené vycházky proběhly bez problémů, při páté se sice nevrátil do vězení včas, znalci však toto jednání vysvětlili duševní poruchou, která dočasně ovlivnila stěžovatelovy rozpoznávací schopnosti. Od této ojedinělé (a nenásilné) události se u stěžovatele žádná nová porucha neprojevila. Soud se proto domnívá, že v rozhodné době nebyl důvod považovat stěžovatele za nebezpečného. Přitom lze také odkázat na instrukce ředitele věznice, které specifikovaly, že se má při stěžovatelově hospitalizaci jednat o normální, nikoliv zpřísněný dohled. Stěžovatel ostatně zůstal celý den volně na lůžku, aniž by tím vznikl jakýkoliv problém z hlediska bezpečnosti. V každém případě však stěžovatelova údajná nebezpečnost neospravedlňovala jeho přivázání k nemocničnímu lůžku, tím spíše, že před dveřmi jeho pokoje drželi stráž dva policisté.

Co se týká závěru, ke kterému Soud došel ve výše cit. případu Herczegfalvy, kde se jednalo o znehybnění stěžovatele v psychiatrické léčebně, které však bylo ospravedlnitelné lékařskými důvody, nelze jej aplikovat na projednávaný případ, neboť ten se odehrál v jiném kontextu a žádný lékařský důvod zde nebyl zmíněn.

Zbývá tedy rozhodnout, zda dané skutečnosti spadají do pole působnosti čl. 3, a pokud ano, posoudit stupeň jejich závažnosti. Soud připomíná, že Úmluva je "žijícím instrumentem, který je třeba vykládat ve světle současných životních podmínek" (viz Tyrer proti Spojenému království, 1978, Soering proti Spojenému království, 1989, Loizidou proti Turecku, 1995), a že některé činy, které byly dříve považovány za "nelidské a ponižující zacházení" a nikoliv za "mučení", mohou být proto v budoucnu kvalifikovány jinak. Soud má za to, že stále vyšší požadavky kladené na úroveň ochrany lidských práv nutně vedou k větší přísnosti při hodnocení zásahů do základních hodnot demokratických společností (viz výše cit. Selmouni proti Francii). Toto tvrzení platí i pro možnost přísnější kvalifikace pod úhlem čl. 3 z toho vyplývá, že některé činy, které dříve nespadaly do pole působnosti čl. 3, mohou v budoucnosti naplňovat požadovaný minimální práh závažnosti.

V projednávaném případě je nutné vzít v úvahu věk stěžovatele a jeho zdravotní stav, absenci předchozího jednání, které by svědčilo o přítomnosti vážného bezpečnostního rizika, písemné instrukce ředitele věznice hovořící o normálním (a nikoliv zpřísněném) dohledu a skutečnost, že k hospitalizaci došlo den před plánovaným chirurgickým zákrokem. Za těchto okolností se Soud domnívá, že použití znehybňujících prostředků bylo nepřiměřené požadavkům bezpečnosti, tím spíše, že před stěžovatelův pokoj byla postavena speciální policejní hlídka.

Soud rovněž poukazuje na oběžník týkající se příslušného ustanovení trestního řádu, podle kterého "osoba, jejíž pohybové schopnosti jsou omezeny z důvodu věku či zdravotního stavu (a nenastanou-li zvláštní okolnosti), nepředstavuje riziko, o kterém hovoří zákon". Je též třeba připomenout zprávu Evropského výboru proti mučení vypracovanou na základě jeho návštěvy ve Francii v květnu 2000, ve které Výbor francouzské vládě doporučil, aby zakázala praxi spočívající v přivazování vězňů k nemocničnímu lůžku (z bezpečnostních důvodů).

Pokud jde o argument týkající se úmyslu policistů respektovat intimitu stěžovatele, Soud se nedomnívá, že lze hovořit o intimitě v situaci, kdy je dotčená osoba přivázána k lůžku.

V konečném důsledku je tedy Soud toho názoru, že vnitrostátní orgány nezajistily stěžovateli zacházení slučitelné s ustanovením čl. 3 Úmluvy, a dospívá k závěru, že připoutání k lůžku bylo za daných okolností nelidským zacházením. Čl. 3 byl tedy porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Soud konstatuje, že žádná ze stran se k této otázce nevyslovila, a zastává názor, že není nutné se jí zabývat ex officio.

Výrok rozsudku

Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. předběžná námitka vlády se zamítá;

2. byl porušen čl. 3 Úmluvy;

3. v daném případě není třeba aplikovat čl. 41 Úmluvy.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.