Broniowski proti Polsku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 31443/96

Datum: 22. 6. 2004

Složení senátu: L. Wildhaber, předseda Soudu (Švýcarsko), C. L. Rozakis (Řecko), J.-P. Costa (Francie), G. Ress (Německo), Sir Nicolas Bratza (Spojené království), E. Palmová (Švédsko), L. Caflisch (Lichtenštejnsko), V. Strážnická (Slovensko), V. Butkevyč (Ukrajina), B. Zupančič (Slovinsko), J. Hedigan (Irsko), M. Pellonpaa (Finsko), A. B. Baka (Maďarsko), R. Maruste (Estonsko), M. Ugrekhelidze (Gruzie), S. Pavlovschi (Moldávie), L. Garlicki (Polsko).

Stěžovatelem je polský státní příslušník (nar. 1944), žijící v regionu Malopolska.

A. Historický kontext

Východní části předválečného Polska byly (a zvyklostně nadále jsou) známy pod pojmenováním "hraniční regiony" (Kresy). Zahrnovaly významné části území dnešního Běloruska a Ukrajiny a území v okolí Vilniusu, která se dnes nacházejí v Litvě. Když byla po druhé světové válce východní hranice Polska stanovena podél řeky Bug (která je ve své střední části shodná s Curzonovou linií), byly tyto hraniční regiony označeny jako "území za řekou Bug" (zemie zabuzanskie). Tyto oblasti byly v září 1939 zabrány SSSR.

Po Jaltské a Postupimské konferenci, na kterých byla nová hranice mezi Sovětským svazem a Polskem stanovena podél Curzonovy linie, a v souladu s dohodami uzavřenými později mezi Polským výborem národního osvobození a bývalými sovětskými socialistickými republikami Ukrajinou, Běloruskem a Litvou (dále "republikové dohody"), se polský stát zavázal odškodnit obyvatele repatriované z území za řekou Bug, kteří tam museli zanechat své nemovitosti (během let 1944 až 1953 bylo takto repatriováno asi 1 240 000 osob, z nichž většina již byla za ztrátu majetku odškodněna). Polská vláda v této souvislosti prohlásila, že v důsledku delimitace hranice mezi Polskem a Sovětským svazem, a nehledě na kompenzaci poskytnutou spojenci ve formě území nacházejících se na východ od linie Odra-Nisa, ztratilo Polsko 19,78 % svého území.

B. Okolnosti projednávaného případu

1. Skutečnosti, které nastaly před 10. 10. 1994

Po druhé světové válce byla babička stěžovatele repatriována ze Lvova (nacházejícího se dnes na území Ukrajiny). Dne 19. 8. 1947 jí Národní repatriační úřad v Krakově vydal osvědčení o tom, že byla ve Lvově majitelkou nemovitého majetku, sestávajícího z pozemku o rozloze 400 m2 a z domu o 260 m2. V roce 1968 se dědičkou veškerého majetku po své zemřelé matce stala stěžovatelova matka. Ta poté požádala starostu obce Wieliczka o povolení k nabytí tzv. práva "věčného užívání" (prawo uzytkowania wieczystego) k pozemku náležejícímu státní pokladně. V roce 1980 ocenil znalec skutečnou hodnotu majetku zanechaného stěžovatelovou babičkou ve Lvově na 1 949 560 tehdejších polských zlotých (PLZ); pro účely odškodnění však byla jeho hodnota stanovena na 532 260 PLZ.

Dne 25. 3. 1981 udělil starosta obce Wieliczka stěžovatelově matce povolení k nabytí práva věčného užívání parcely o rozloze 467 m2. Výše poplatků byla stanovena na 392 PLZ ročně a doba užívání na minimálně 40 a maximálně 99 let. Celková částka za užívání, tj. 38 808 PLZ (392 PLN krát 99), pak byla odečtena od výše odškodnění stanovené znalcem v roce 1980. V červnu 2002 prohlásil znalec určený vládou, že dosažená částka odpovídala 2% odškodnění, na které měla stěžovatelova rodina nárok.

Matka stěžovatele zemřela v roce 1989 a stěžovatel se z rozhodnutí Okresního soudu v Krakově stal dědicem veškerého jejího majetku. V roce 1992 prodal stěžovatel nemovitost přidělenou jeho matce státem v roce 1981 a dne 15. 9. 1992 požádal Okresní úřad v Krakově o vyplacení zbytku odškodnění. Zdůraznil přitom, že hodnota pozemku poskytnutého jeho matce ke kompenzaci byla mnohem nižší než hodnota původního majetku zanechaného ve Lvově. Dne 16. 6. 1993 sdělil Okresní úřad stěžovateli, že jeho žádost byla zaregistrována, a zároveň mu sdělil následující:

"S politováním Vám oznamujeme, že v současnosti nelze Vaší žádosti vyhovět (...). Článek 81 zákona z 29. 4. 1985 o správě a vyvlastnění nemovitého majetku je mrtvým ustanovením od doby, kdy nabyl účinnosti zákon z 10. 5. 1990 o místní autonomii. Přijetím tohoto zákona přešly pozemky ve vlastnictví státní pokladny do majetku obce Krakov. Vedoucí Okresního úřadu v Krakově tedy (...) nemůže vyhovět žádostem o odškodnění, které jsou mu předkládány. Jiná forma odškodnění by měla být brzy stanovena novou právní úpravou. Z toho důvodu bude Vaše žádost přezkoumána poté, co nový zákon určí, jakým způsobem se má přistupovat k žádostem podaným repatriovanými osobami."

Dne 14. 6. 1994 byl stěžovatel informován prefekturou v Krakově o tom, že státní pokladna nemá k dispozici žádné pozemky, které by mohly být přiděleny jako náhrada za majetek zanechaný na území za řekou Bug.

Dne 12. 8. 1994 se stěžovatel obrátil na Nejvyšší správní soud a poukazoval na to, že vláda nepředložila parlamentu žádný návrh zákona, který by se týkal žádostí podaných repatriovanými osobami. Požádal rovněž o odškodnění ve formě státních poukázek.

2. Skutečnosti, které nastaly po 10. 10. 1994

Nejvyšší správní soud stěžovatelovu žádost dne 12. 10. 1994 odmítl s tím, že nic nesvědčí o nečinnosti státních orgánů; opak podle něj dokazují odpovědi Okresního úřadu a prefektury v Krakově.

Dne 31. 8. 1999, poté, co nabyla účinnosti vyhláška přijatá Radou ministrů dne 13. 1. 1998, předal Okresní úřad v Krakově stěžovatelovu žádost o vyplacení zbytku odškodnění starostovi obce Wieliczka. Dne 11. 4. 2002 vyhlásil výše zmíněný starosta veřejnou soutěž na nemovitosti v obci Choragwica, které státní pokladna určila k prodeji. Do soutěže se přihlásilo sedmnáct repatriovaných osob či jejich dědiců; stěžovatel se této operace nezúčastnil.

Dne 5. 7. 2002 se veřejný ochránce práv, jednající jménem repatriovaných osob, obrátil na Ústavní soud a žádal, aby byla právní ustanovení omezující možnost vyhovět jejich restitučním nárokům prohlášena za neústavní. Ústavní soud jeho žádosti dne 19. 12. 2002 vyhověl; jeho rozsudek, dle kterého bylo nutné revidovat zákon o pozemkové správě, se stal vykonatelným dne 8. 1. 2003.

Téhož dne zveřejnil Úřad pro vojenský majetek sdělení, že bude moci uspořádat veřejné dražby nemovitého majetku až poté, co bude příslušným způsobem změněna existující legislativa. Dne 8. 1. 2003 publikoval podobnou zprávu i Úřad pro státní zemědělský majetek, jenž sdělil, že s výjimkou malých zemědělských parcel nebude nadále organizovat dražby nemovitostí, a to proto, aby nároky všech osob repatriovaných z území za řekou Bug byly uspokojovány podle stejných podmínek. Do konce roku 2003 nepřistoupil ani jeden ze zmíněných úřadů k prodeji majetku formou dražby. Dne 2. 2. 2004, tj. dva dny poté, co nabyla účinnosti nová právní úprava týkající se žádostí vztahujících se k majetku nacházejícímu se na území za řekou Bug, zveřejnil Úřad pro zemědělský majetek "Informace pro osoby repatriované z území za řekou Bug".

V rámci přípravy nového zákona provedla mezitím vláda v roce 2003 odhad počtu dotčených žadatelů a hodnoty jejich nároků; podle těchto údajů bylo zaregistrováno 4 120 žádostí, jejichž hodnota dosahovala 3 miliard PLN. Neověřených žádostí, které ještě nebyly zaregistrovány, mělo být 82 740, přičemž jejich hodnota přesahovala 10 miliard PLN. Statistické údaje vlády však dosud neobsahují zmínku o tom, kolik žadatelů již obdrželo odškodnění a v jaké výši.

Dne 12. 6. 2003 předložila vláda oceňovací posudek zpracovaný jí určeným znalcem. Hodnota majetku, který musela stěžovatelova babička ve Lvově zanechat, byla vyčíslena na 390 000 PLN; znalec dále prohlásil, že stěžovatelova rodina dosud obdržela asi 2 % dlužné částky.

Dne 28. 10. 2003 uspořádal starosta obce Wieliczka veřejnou soutěž na majetek státní pokladny nacházející se na území dvou obcí v daném regionu. Několik osob, jichž se majetek za řekou Bug týkal, předložilo svou nabídku; stěžovatel se této operace nezúčastnil.

Ode dne 30. 1. 2004, v souladu se zákonem ze dne 12. 12. 2003 o kompenzaci hodnoty majetku zanechaného za současnými hranicemi polského státu vyplacením kupní ceny či zřízením práva věčného užívání státního majetku, se má za to, že stát již nemá žádné závazky vůči osobám, které - stejně jako stěžovatel - obdržely náhradní majetek na základě předchozích zákonů. Některá ustanovení tohoto zákona napadli v lednu 2004 před Ústavním soudem; poslanci polské Občanské platformy toto řízení dosud neskončilo.

C. Vnitrostátní právo (viz str. 8 - 32 rozsudku)

Článek 3 všech republikových dohod stanovil pravidla týkající se povahy a výše jmění, které si repatriovaní mohli vzít s sebou, a ukládal smluvním stranám povinnost nahradit těmto osobám hodnotu majetku, který za sebou museli zanechat.

Polské právo obsahuje od roku 1946 až do současnosti ustanovení o tom, že osoby repatriované z území za řekou Boug mají právo na odpočet v hodnotě odpovídající ceně majetku, který musely po druhé světové válce opustit, odpočet, který lze provést buď od poplatků za věčné užívání anebo od kupní ceny pozemku náležejícího státní pokladně. V devadesátých letech začaly polské orgány zvažovat přijetí jednotného zákona aplikovatelného na všechny formy restitucí, včetně žádostí repatriovaných osob o odškodnění. Takový zákon byl po dlouhých diskusích v roce 2001 přijat, ale polský prezident využil svého práva veta a odmítl jej podepsat s tím, že zákon odporuje veřejnému zájmu a ohrozil by polskou ekonomiku. Prezident se rovněž vyslovil v tom smyslu, že odškodnění za majetek zanechaný na území za řekou Boug by mělo být předmětem samostatného zákona. Návrh zákona se tedy vrátil do parlamentu, ale vládní koalici se nepodařilo dosáhnout dvoutřetinové většiny potřebné k přehlasování prezidentova veta, návrh byl nakonec dne 25. 5. 2001 zamítnut.

Někteří z repatriovaných odškodnění dosáhli, jiní dosud ne; vše záleželo na množství pozemků, které měla státní pokladna k dispozici, a na vůli příslušných místních orgánů dát tyto pozemky na prodej anebo převést k nim právo věčného užívání. V praxi lze majetkový titul či právo věčného užívání k pozemkům určeným ke kompenzaci nabýt pouze prostřednictvím účasti ve veřejné soutěži organizované kompetentními státními orgány. Repatriované osoby ale nemají k pozemkům patřícím státu právo přednostní koupě.

Dne 27. 3. 2001 se Nejvyšší soud zabýval mj. otázkou, zda může být právo na odškodnění za majetek zanechaný na území za řekou Boug považováno za pohledávku vůči státní pokladně. Došel k závěru, že toto právo v praxi zakládá dluh státní pokladny, že jde o právo majetkové, převoditelné v případě smrti a do jisté míry zcizitelné, ale že jej lze převádět pouze mezi majiteli majetku zanechaného na území za řekou Boug a jejich dědici.

Ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2002 polský Ústavní soud prohlásil, že některá ustanovení zákona z roku 1997 o pozemkové správě, která vylučovala možnost odečíst od hodnoty majetku zanechaného za hranicemi kupní cenu zaplacenou za státní zemědělský majetek, odporují ústavním zásadám právního státu, principu ochrany majetkových práv a zákazu nepřiměřeného omezování ústavních práv a svobod.

Zákon přijatý v prosinci 2003, který vstoupil v platnost dne 30. 1. 2004, uznal, že vlastníci majetku zanechaného za hranicemi současného polského státu, příp. jejich nástupci, mají za určitých podmínek nezcizitelné právo na vyplacení hodnoty takového majetku; toto právo lze však uplatnit pouze v rámci veřejné soutěže. Zákon rovněž stanoví, že zmíněné právo nenáleží těm, kteří nabyli nějaký majetek nebo právo věčného užívání státního majetku v rámci odškodnění, ke kterému došlo na základě republikových dohod.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatel, pan Jerzy Broniowski, se na Evropskou komisi pro lidská práva (dále jen "Komise") obrátil dne dne 12. 3. 1996. Ve své stížnosti namítal porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě v důsledku toho, že nemohl uplatnit své právo na odškodnění za majetek, který jeho rodina musela zanechat na území za řekou Bug.

Poté, co vstoupil v platnost Protokol č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998), převzal posuzování stížnosti Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"). Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2002 se 4. sekce Soudu, jíž byla věc původně přidělena, vzdala své pravomoci ve prospěch velkého senátu (čl. 30 Úmluvy). Veřejné jednání o přijatelnosti a opodstatněnosti stížnosti se před velkým senátem konalo dne 23. 10. 2002. Dne 19. 12. 2002 rozhodl velký senát prohlásit stížnost za přijatelnou; strany poté předložily svá písemná stanoviska týkající se opodstatněnosti stížnosti.

K namítanému porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě

Stěžovatel si stěžuje na to, že nemohl uplatnit své právo na odškodnění za majetek zanechaný jeho předky na území za řekou Bug. Namítá porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který má následující znění:

"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."

A. Předmět stížnosti

Při vymezování své kompetence ratione temporis Soud v rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti poznamenal, že se stěžovatelova námitka nevztahuje k žádnému konkrétnímu rozhodnutí či opatření, které by bylo přijato před a dokonce ani po 10. 10. 1994, což je datum ratifikace Protokolu č. 1 polským státem. Podstatou stížnosti je totiž nemožnost (způsobená státem) pro stěžovatele dosáhnout výkonu jeho práva na kompenzační opatření, tj. práva, které mu polský právní řád vždy přiznával. Tohoto práva stěžovatel požíval již v den ratifikace, dále v okamžiku předložení stížnosti Komisi dne 12. 3. 1996 a také v den, kdy Soud rozhodl prohlásit stížnost za přijatelnou. Soud rovněž došel k závěru, že může přihlédnout ke skutečnostem, které ratifikaci předcházely, je-li možné je považovat za počátek situace, která přetrvává i po tomto datu, anebo jsou-li tyto skutečnosti významné pro pochopení dalších událostí.

Datum počátku kompetence ratione temporis je však třeba vzít v úvahu též při určování obsahu a skutečného významu právního zájmu, který polské právo stěžovateli přiznává a který je třeba zkoumat pod úhlem čl. 1 Protokolu č. 1. Přestože je historický kontext této kauzy důležitý pro pochopení současné komplexní situace skutkové a právní, nebude se Soud zabývat souhrnem závazků, které pro polský stát plynou z toho, že vlastníci majetku nacházejícího se za řekou Bug byli tohoto jmění zbaveni a z daného území vyhnáni tehdejším Sovětským svazem. Jediné, co je Soud oprávněn řešit, je otázka, zda došlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 činností či nečinností polského státu v rámci realizace stěžovatelova práva na náhradní (kompenzační) majetek, které mu bylo přiznáno polským právním řádem.

B. Aplikovatelnost čl. 1 Protokolu č. 1

1. Argumenty stran

Stejně jako při posuzování přijatelnosti stížnosti je stěžovatel toho názoru, že jeho právo je majetkovým právem, které Polsko od počátku uznalo tím, že se zavázalo odškodnit repatriované osoby. Tento závazek se později stal součástí vnitrostátního práva, které stěžovateli jako dědici po repatriované osobě zaručuje specifické právo na odpočet hodnoty majetku zanechaného za řekou Bug od částky odpovídající ceně nebo poplatkům za právo věčného užívání státních nemovitostí. Stěžovatel dodává, že toto právo bylo polskými soudy explicitně uznáno za právo majetkové a že Ústavní soud jej nedávno nazval "právem na pohledávku". Toto právo tedy neoddiskutovatelně spadá pod pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1.

Vláda naopak tvrdí, že podle vnitrostátní právní úpravy byl stěžovatel "pouhým žadatelem", který měl možnost požadovat kompenzační majetek. Stěžovatel sice takovou žádost podal, ale vzhledem k tomu, že nepředložil znalecký posudek určující tržní cenu majetku zanechaného za hranicemi Polska, vnitrostátní orgány mu nemohly vydat příslušné dokumenty, které by mu umožnily zúčastnit se dražeb státního majetku.

V této souvislosti srovnává vláda stěžovatelův případ se situací projednávanou ve věci Jantner proti Slovensku (2003) a tvrdí, že stejně jako právo pana Jantnera je stěžovatelovo právo právem podmíněným, které zaniklo z důvodu nesplnění podmínek (neboť stěžovatel nedodržel procesní náležitosti podání žádosti).

2. Posouzení Soudem

Pojem "majetek" obsažený v první části článku 1 Protokolu č. 1 má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva: některá další práva a zájmy tvořící aktiva, např. pohledávky, mohou být rovněž považovány za "majetková práva", tedy za "majetek" pro účely tohoto ustanovení. Je proto třeba zkoumat, zda okolnosti případu hodnocené v jejich souhrnu učinily stěžovatele nositelem zájmu chráněného článkem 1 Protokolu č. 1 (viz např. Iatridis proti Řecku, 1999, Beyeler proti Itálii, 2000.

Ve svém rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti odmítl Soud argumenty vlády, která trvala na neaplikovatelnosti čl. 1 Protokolu č. 1, a prohlásil, že stěžovatel měl majetkový zájem chráněný tímto ustanovením. Soud též konstatoval, že stěžovatelovo právo mělo po celou dobu, a to i po 10. 10. 1994, základ ve vnitrostátní legislativě a že bylo polským Nejvyšším soudem kvalifikováno jako "dluh vůči státní pokladně", tzn. jako právo majetkové povahy a převoditelné v případě smrti. Když navíc v prosinci 2002 rozhodoval polský Ústavní soud o stížnosti podané veřejným ochráncem práv, kvalifikoval stěžovatelovo právo jako "právo na pohledávku", které má (jako nezávislé majetkové právo) zvláštní povahu a charakter veřejného práva, přičemž požívá ústavní ochrany zaručené majetkovým právům. Ústavní soud tedy neměl pochybnosti o tom, že toto právo na pohledávku spadá pod ochranu čl. 1 Protokolu č. 1. Ve svém rozsudku ze dne 21. 11. 2003 pak polský Nejvyšší soud konstatoval, že takové právo na pohledávku je zvláštním majetkovým právem, které má "materiální hodnotu", je "převoditelné v případě smrti a specifickým způsobem zcizitelné", a spočívá v "možnosti dosáhnout ve svůj prospěch výkonu jistého majetkového závazku prostřednictvím Fondu pro majetek zanechaný za řekou Bug".

Soud souhlasí s analýzou stěžovatelova práva tak, jak ji z pohledu Úmluvy učinily polské nejvyšší soudní orgány, a žádný z argumentů vlády není podle něj s to změnit jeho závěr (vyjádřený již v rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti), že stěžovatelovo právo na pohledávku (vyplacení jisté částky) lze považovat za "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1.

Pokud jde o obsah a dosah tohoto práva, tuto otázku je podle Soudu třeba zkoumat s ohledem na to, jaký "majetek" vlastnil stěžovatel v den vstupu v platnost Protokolu a zejména v okamžiku, kdy orgánům Úmluvy předložil svou stížnost. Ve skutečnosti se stěžovatel v obou těchto momentech (10. 10. 1994 a 12. 3. 1996) nacházel ve stejné situaci. Pro účely čl. 1 Protokolu č. 1 tak stěžovatelův "majetek" zahrnoval právo nabýt, z titulu kompenzace a na základě žádosti podané dne 15. 9. 1992, majetek, který spadal do kategorií uvedených v odstavci 3 dekretu z roku 1985. Přestože mělo toto právo poněkud mlhavou formu a jeho konkretizace závisela na správním rozhodnutí o přidělení státního majetku dotčené osobě, disponovalo právním základem ukládajícím státu povinnost jej realizovat.

C. Respektování čl. 1 Protokolu č. 1

1. Pravidlo obsažené v čl. 1 Protokolu č. 1

Ustanovení čl. 1 Protokolu č. 1 zahrnuje tři různé normy: první, jež je vyjádřena v první větě prvního odstavce a má všeobecný charakter, obsahuje princip respektování vlastnictví; druhá, figurující v druhé větě téhož odstavce, se týká zbavení vlastnictví a podrobuje jej určitým podmínkám; pokud jde o třetí, obsaženou v druhém odstavci, ta přiznává státům mimo jiné pravomoc upravit užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Nejedná se však o pravidla bez vzájemného vztahu. Druhá a třetí norma se týkají konkrétních příkladů zasahování do vlastnického práva; proto musejí být interpretovány ve světle principu zakotveného v první normě (viz mj. James a další proti Spojenému království, 1986; Sporrong a Lönnrothová proti Švédsku, 1982).

Zúčastněné strany se nevyjadřují jasně k tomu, podle které části čl. 1 Protokolu č. 1 by dotčená věc měla být projednávána. Vzhledem ke skutkové i právní komplexnosti případu se Soud domnívá, že tvrzené porušení majetkového práva nemůže být zařazeno do přesné kategorie. Situace, kterou má na mysli druhá věta prvního odstavce, je ve skutečnosti pouze jedním typem zásahu do práva na ochranu majetku, které je zaručeno všeobecnou normou obsaženou v první větě (viz výše cit. Beyeler proti Itálii). Soud se tedy domnívá, že zmíněná situace musí být zkoumána ve světle této všeobecné normy.

2. Povaha tvrzeného porušení

Stěžovatel má za to, že zásah státu do jeho majetkových zájmů spočívá v tom, že stát dosud nezabezpečil výkon jeho práva, a vyplývá ze série kroků a opomenutí vnitrostátních orgánů. Sporná situace pramení podle něj z toho, že stát zanedbal svou legislativní povinnost spočívající v adekvátní a včasné úpravě otázky žádostí vztahujících se k majetku nacházejícímu se za řekou Bug a ve stanovení podmínek umožňujících úplný výkon práva přiznaného žadatelům. Nejen že se stát nepokusil vyřešit tento problém pomocí legislativních opatření, ale nadto postupně vyhlásil takové zákony, které prakticky zrušily možnost získat majetek ve formě náhradních pozemků, jež byly k dispozici. Stěžovatel dodává, že státní orgány jej zbavily jakékoliv možnosti konkrétního výkonu práva, neboť v praxi nedávaly státní pozemky do prodeje a bránily oprávněným osobám v účasti na případných veřejných dražbách majetku státu. K dovršení všeho pak dne 30. 1. 2004 vstoupil v platnost zákon, podle kterého povinnost státu vůči stěžovateli (či každému jinému žadateli v souvislosti s majetkem zanechaným za hranicemi současného polského státu) zanikla, neboť mu byl poskytnut náhradní majetek v rámci odškodnění, ke kterému došlo na základě předchozí právní úpravy.

Žalovaná vláda popírá existenci zásahu do stěžovatelova práva na ochranu majetku, neboť trvá na tom, že pan Broniowski není vlastníkem "majetku" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1. Vláda dále zdůrazňuje, že od období let 1944 - 1947 se stát neustále této otázce ve své legislativě věnoval díky prvním zákonům; tak velká většina repatriovaných osob získala náhradní majetek, zejména v západní části Polska, která byla před válkou připojena k Německu. Pozdější zákony pak stanovily vyčerpávající pravidla vztahující se ke konkretizaci podaných žádostí a reagovaly na různé restituční požadavky, včetně práva stěžovatele. Dle názoru vlády tedy nelze tvrdit, že polský stát nedostál své pozitivní povinnosti zaručit stěžovateli ochranu jeho majetku.

Soud připomíná, že účelem čl. 1 Protokolu č. 1 je zejména chránit jednotlivce proti jakémukoliv zásahu státu do užívání jeho majetku. Na základě čl. 1 Úmluvy pak všechny smluvní státy "přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v (...) Úmluvě". Tento všeobecný závazek zaručit efektivní výkon práv může zahrnovat i pozitivní povinnosti. Pokud jde o čl. 1 Protokolu č. 1, mohou tyto pozitivní povinnosti vyžadovat, aby stát přijal jistá opatření nutná k ochraně vlastnického práva (Sovtransavto Holding proti Ukrajině, 2002; mutatis mutandis, Keegan proti Irsku, 1994; Kroon a další proti Nizozemí, 1994). Hranice mezi pozitivními a negativními povinnostmi, které pro stát vyplývají z čl. 1 Protokolu č. 1, nelze přesně vymezit aplikovatelné principy; jsou nicméně srovnatelné. Vždy je třeba brát ohled na spravedlivou rovnováhu mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a celé společnosti, přičemž v posuzování toho, zda bylo takové rovnováhy mezi veřejným zájmem a základním majetkovým právem stěžovatele dosaženo, mohou hrát roli i cíle uvedené v odst. 2. V každém případě disponuje stát jistou posuzovací pravomocí při rozhodování, jaká opatření je nutné přijmout, aby byla Úmluva respektována (viz, mutatis mutandis, výše cit. Keegan proti Irsku; Hattonová a další proti Spojenému království, 2002).

V projednávaném případě vyplývá z průběhu výše zmíněných událostí, které vedly k přijetí zákona z prosince 2003, že "zásah" státu do stěžovatelova majetkového práva spočívá v jeho konání i v jeho nečinnosti, které jsou úzce spjaty. Rovněž právní a praktické důsledky těchto kroků státu byly vnitrostátními soudy hodnoceny různě.

Vzhledem ke zvláštním okolnostem projednávaného případu považuje Soud za zbytečné přesně určit, zda je nutné zkoumat tento případ z pohledu pozitivních povinností státu či z pohledu jeho negativní povinnosti zdržet se neoprávněných zásahů do práva na ochranu majetku. Soud bude tedy zkoumat, zda bylo jednání polského státu (bez ohledu na to, zda je lze charakterizovat jako zásah, zdržení se konání či kombinaci obou) ve světle zmíněných principů oprávněné.

3. Obecné zásady

Čl. 1 Protokolu č. 1 vyžaduje především to, aby zásah státního orgánu do výkonu práva na pokojné užívání majetku byl zákonný: druhá věta prvního odstavce povoluje zbavení majetku pouze "za podmínek, které stanoví zákon", a druhý odstavec státům přiznává právo přijímat "zákony", aby upravily užívání majetku. Navíc je všem článkům Úmluvy vlastní pojem výsadního postavení práva (la prééminence de droit), jeden ze základních principů všech demokratických společností (viz Bývalý řecký král a další proti Řecku, 2000, výše cit. Iatridis proti Řecku). Tento princip legality rovněž předpokládá existenci vnitrostátních právních norem, které jsou přístupné, přesné a jejichž aplikaci lze předvídat (viz výše cit. Beyeler proti Itálii).

Každý zásah do požívání práva nebo svobody zaručené Úmluvou musí také sledovat legitimní cíl. Stejně tak v případech zahrnujících pozitivní povinnost musí mít nečinnost státu legitimní oprávnění; zásada "spravedlivé rovnováhy", která je vlastní čl. 1 Protokolu č. 1, předpokládá existenci veřejného zájmu společenství. Vzhledem k propojenosti pravidel obsažených v uvedeném ustanovení musí pak zásah do práva na ochranu majetku ve smyslu první věty čl. 1 sledovat též veřejně prospěšný cíl. V tomto ohledu jsou vnitrostátní orgány díky své přímé znalosti dané společnosti a jejích potřeb v zásadě v lepším postavení než mezinárodní soudce pro určení toho, co je "veřejným zájmem". V mechanismu ochrany vytvořeném Úmluvou jim proto přísluší, aby se jako první vyslovily k existenci problému obecného zájmu, který ospravedlňuje zbavení vlastnictví. Proto požívají určité míry uvážení, stejně jako v dalších oblastech, na něž se vztahují záruky Úmluvy. Navíc je pojem "veřejný zájem" svou povahou široký. Konkrétně, rozhodnutí přijmout zákony, na jejichž základě dochází ke zbavení vlastnictví, obvykle implikuje posouzení politických, ekonomických a sociálních otázek. Soud pokládá za normální, že zákonodárce disponuje širokým prostorem k provádění hospodářské a sociální politiky, a respektuje způsob, jakým zákonodárce pojímá imperativy "veřejného zájmu", kromě případů, kdy se ukáže, že jeho úsudek zjevně postrádá rozumný základ (viz výše cit. James a další proti Spojenému království, a výše cit. Bývalý řecký král a další proti Řecku). To platí i pro tak zásadní změny systému, jakou je přechod od totalitního režimu k demokratické formě vlády a reforma politické, právní a ekonomické struktury státu, což jsou jevy, které nevyhnutelně vedou k přijetí ekonomických a sociálních zákonů s širokým dopadem.

Jak aktivní zásah do ochrany majetku, tak nečinnost musí zachovávat "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce (viz, mezi jinými, výše cit. Sporrong a Lönnrothová proti Švédsku). Snaha o zajištění takové rovnováhy se odráží ve struktuře celého čl. 1 Protokolu č. 1; obzvláště pak musí existovat přiměřený vztah mezi použitými prostředky a cílem sledovaným jakýmkoli opatřením, kterým je určitá osoba zbavena vlastnictví. V každé věci týkající se tvrzeného porušení tohoto ustanovení musí proto Soud zkoumat, zda musela dotčená osoba z důvodu jednání či nečinnosti státu nést přílišné a nepřiměřené břemeno (viz výše cit. Sporrong a Lönnrothová proti Švédsku a Bývalý řecký král a další proti Řecku).

Při posuzování slučitelnosti jednání státu s čl. 1 Protokolu č. 1 musí Soud přistoupit ke globálnímu zkoumání všech dotčených zájmů a soustředit se na realitu sporné situace, s tím, že účelem Úmluvy je chránit "konkrétní a efektivní práva". Toto zkoumání se nemusí zaměřovat pouze na aplikovatelný způsob odškodnění (jde-li o situaci zbavení majetku), ale také na jednání účastníků, zejména na prostředky použité státem a jejich uplatnění. V této souvislosti je nejistota - ať už legislativní, správní či vyplývající z praktické činnosti státních orgánů - faktorem, který je třeba zohlednit při hodnocení jednání státu. Pokud se totiž jedná o otázku veřejného zájmu, státní moc musí reagovat ve vhodném okamžiku, správným způsobem a co nejvíce koherentně (viz Vasilescu proti Rumunsku, 1998; výše cit. Beyeler proti Itálii a Sovtransavto holding proti Ukrajině).

4. Aplikace výše zmíněných zásad na projednávaný případ

a) Princip legality

Stěžovatel tvrdí, že skutečnost, že stát nezajistil uplatnění sporného majetkového práva, je neslučitelná s jeho obecným právním závazkem zabezpečit výkon práv uznaných zákonem a vytvořit k tomu příslušné podmínky. Pokud jde o postupná omezení výkonu jeho práva, ta byla sice zavedena prostřednictvím zákonů, tyto zákony však odporují Ústavě, a tedy celému právnímu řádu. Nelze proto říci, že státní orgány respektovaly princip legality.

Podle vlády nedošlo k žádnému zásahu do stěžovatelova práva na ochranu majetku a otázka nezákonného postupu státu v tomto případě vůbec nevyvstává.

Soud podotýká, že k omezení stěžovatelova práva došlo na základě několika zákonů. Pravdou též zůstává, že právní ustanovení, která stěžovateli bránila konkretizovat jeho právo, byla shledána neslučitelnými s principy právního státu a se zásadou ochrany majetkových práv; zejména polský Nejvyšší soud měl za to, že zvláště poté, co se stal účinným rozsudek Ústavního soudu, byl postup státních orgánů nepřijatelný. Závěry vnitrostátních soudů a jejich důsledky z pohledu slučitelnosti s čl. 1 Protokolu č. 1 je však podle Soudu třeba zohlednit spíše při posuzování toho, zda byla dodržena spravedlivá rovnováha mezi jednotlivými zájmy. Soud tedy vyjde ze zásady, že zásahy či omezení výkonu stěžovatelova práva na ochranu majetku byly stanoveny zákonem.

b) Legitimní cíl

Stěžovatel se domnívá, že žádný veřejný zájem nemůže ospravedlnit skutečnost, že stát nedokázal vyřešit problém žádostí týkajících se majetku nacházejícího se za řekou Bug, jehož existenci polské právo uznává již bezmála šedesát let. Zdůrazňuje, že stát se na základě republikových dohod bezpodmínečně zavázal poskytnout dotčeným vlastníkům náhradu za hodnotu majetku, který za sebou zanechali. Neexistuje tedy vysvětlení pro takovou legislativní politiku, která již několik desetiletí popírá závazky státu k těmto osobám.

Vláda naopak tvrdí, že stát učinil vše, co mohl, aby uspokojil žadatele v souvislosti s majetkem za řekou Bug, a znovu zdůrazňuje, že většina dotčených osob získala náhradní nemovitosti. V devadesátých letech však bylo nutné provést reformu veřejné správy a převést většinu státních pozemků do vlastnictví obcí, čímž došlo k omezení možnosti vyhovět zmíněným žádostem. Nelze tedy tvrdit, že stát ignoruje práva těchto žadatelů, a nelze zapomínat na to, že se státní orgány musely potýkat s obtížnými právními a morálními otázkami.

Z příslušných soudních rozhodnutí vyplývá, že stát při přijetí zákonů, jež brání konkretizaci stěžovatelova práva, usiloval o znovuzavedení územních celků, o restrukturalizaci zemědělství a o uvolnění finančních prostředků na modernizaci vojenských institucí. Soud nemá pochybnosti o tom, že v období politické, ekonomické a společenské transformace bylo nutné najít pro tyto problémy vhodné řešení, a připouští, že v obecném zájmu společenství bylo, aby žalovaný stát přijal opatření směřující k tomuto cíli.

c) Spravedlivá rovnováha mezi obecným zájmem společenství a stěžovatelovým právem na ochranu majetku

Stěžovatel souhlasí s tím, že ztráta rodinného majetku vzešla z historických a politických událostí a že to ve skutečnosti nebyl polský stát, kdo přistoupil k vyvlastnění jeho předků a kdo je přinutil k odchodu z jejich rodného regionu. Polský stát se však na základě mezinárodních dohod zavázal jeho rodinu odškodnit a tuto povinnost nikdy úplně nesplnil.

Vláda zdůrazňuje, že odchod polského obyvatelstva z území za řekou Bug je důsledkem územních změn, ke kterým došlo po druhé světové válce a o kterých bylo rozhodnuto na konferencích v Teheránu, v Jaltě a v Postupimi, zpočátku bez souhlasu legitimní polské vlády, která se nacházela v londýnském exilu. Podle republikových dohod, které v letech 1944 - 1945 uzavřely polské komunistické orgány, muselo Polsko dále přijmout asi 1 240 000 polských občanů repatriovaných z území nacházejících se za novými hranicemi a poskytnout jim ubytování i finanční pomoc. Otázka "spravedlivé rovnováhy" by tak podle vlády měla být v projednávaném případě posuzována ve světle těchto skutečností a s ohledem na to, že státní orgány se nezávisle na obtížné finanční situaci státu neustále snažily vyhovět žádostem týkajícím se majetku repatriovaných osob.

Soud uznává, že vzhledem ke specifickému historickému a politickému kontextu věci a k různým společenským, právním a hospodářským faktorům se polský stát ocitl ve výjimečně obtížné situaci, která si vyžadovala komplexní politická rozhodnutí. Při posuzování toho, zda bylo dosaženo "spravedlivé rovnováhy", je tedy nutné vzít v úvahu i vysoký počet dotčených osob (80 000) a značnou výši jejich požadavků. V této souvislosti je třeba poznamenat, že v zákonech o pozemkové správě se polský stát rozhodl znovu potvrdit svůj závazek odškodnit repatriované vlastníky a inkorporovat do vnitrostátního práva závazky, které byly sjednány v republikových dohodách uzavřených dlouho před ratifikací Úmluvy; k tomuto kroku se odhodlal i přesto, že se potýkal s mnoha obtížemi vyplývajícími ze systémové transformace země. Soud připouští, že tyto faktory je třeba zohlednit při určování míry uvážení, které žalovaný stát požívá.

Stěžovatel opakuje, že jednání státu sestávalo ze směsice kroků a opomenutí, jež ve svém důsledku vedly k zániku jeho majetkového práva přijetím zákona z prosince 2003. Ještě předtím zavedl stát zákony, které navíc přísně zredukovaly zásobu pozemků určených ke kompenzaci. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že Ústavní soud prohlásil tuto legislativu i praxi státních orgánů za porušující základní ústavní principy. Poté, místo aby vytvořil podmínky umožňující výkon tohoto rozsudku Ústavního soudu, se stát ještě více snažil zabránit výkonu stěžovatelova práva, neboť došlo k pozastavení veškerých dražeb státního majetku.

Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí a uvádí, že veškerá zavedená omezení byla nevyhnutně nutná a vycházela z obecné politiky státu v rámci realizace ekonomických a sociálních reforem. V takové situaci je pak nezbytné přiznat smluvním státům širokou míru uvážení, pokud jde o výběr opatření určených k dosažení reformních cílů. Vláda dále tvrdí, že rozsudek Ústavního soudu odstranil některé překážky, které stály v cestě konkretizaci stěžovatelova práva, neboť jím byla zrušena právní ustanovení bránící fungování odškodňovacího mechanismu. Nová legislativa by kromě toho měla přinést celkovou odpověď na komplexní otázky týkající se práv osob repatriovaných z území za řekou Bug.

Soud poznamenává, že na počátku posuzovaného období měl stěžovatel na základě podané žádosti právo na získání náhradních pozemků, jejichž hodnota by odpovídala ceně majetku, o který jeho rodina přišla. Přestože konkretizace tohoto práva podléhala vydání příslušného správního rozhodnutí, jeho právní základ byl obsažen v zákoně o pozemkové správě z roku 1985. Uplatnění tohoto práva bylo však velmi obtížné, neboť po znovuzavedení územních celků již státní pokladna nedisponovala dostatečným množstvím vhodných pozemků. Jak konstatoval krajský soud v Krakově, v letech 1991 až 1998 se v okresu, kde byla stěžovatelova žádost zaregistrována, konalo pouze dvacet dva veřejných dražeb státního majetku. Zákon o pozemkové správě z roku 1997 stěžovatelovo právo výslovně uznal a převzal ze zákona z roku 1985 tatáž ustanovení o odškodnění. Toto znovuuznání závazku státu však nebylo doprovázeno vytvořením podmínek umožňujících jeho uplatnění, a stěžovatelovo právo tak bylo ještě více omezeno. Vzhledem k tomu, že zdroje náhradních pozemků byly postupně téměř vyčerpány, Soud se domnívá, že stěžovatelovo právo bylo prakticky eliminováno z vnitrostátního právního řádu a stalo se iluzorním. Ústavní soud nepochyboval o tom, že kombinace veškerých omezení stěžovatelova práva na pohledávku vedla ke vzniku paradoxní situace, ve které toto právo prakticky nemohlo být vykonáno a stalo se "závazkem bez jakéhokoliv obsahu". Soud nevidí důvod odchýlit se od závěrů polského Ústavního soudu, které se zakládají na bezprostřední znalosti vnitrostátní situace.

Pokud vláda tvrdí, že rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2002 odstranil některé překážky výkonu stěžovatelova práva, Soud se domnívá, že by tomu tak mohlo být pouze v případě, že by se vnitrostátní orgány tomuto rozhodnutí podrobily. Ve skutečnosti však pozdější změny v legislativě nepřinesly žádné konkrétní zlepšení stěžovatelovy situace, což ve svém rozsudku ze dne 21. 11. 2003 potvrdil i polský Nejvyšší soud. K dovršení tohoto vývoje došlo dne 30. 1. 2004, kdy vstoupil v účinnost zákon, jehož protiústavnost nyní před Ústavním soudem namítá skupina poslanců.

Soud připomíná, že při určování, zda sporné opatření respektuje požadovanou spravedlivou rovnováhu a zda na stěžovatele neklade nadměrné břemeno, je možné přihlédnout k podmínkám odškodnění stanoveným vnitrostátní legislativou. Nedojde-li k vyplacení náhrady, která je v přiměřeném vztahu k hodnotě majetku, představuje zbavení majetku excesivní zásah do práva jednotlivce, neboť naprostá absence odškodnění je z hlediska čl. 1 Protokolu č. 1 ospravedlnitelná jen za výjimečných okolností (viz výše cit. Bývalý řecký král proti Řecku). V projednávaném případě však Soud považuje za vhodnější vyslovit se k účinkům nedávno přijaté legislativy až po zjištění, zda mělo stěžovatelovo jednání vliv na účinné uplatnění jeho práva na pohledávku.

V této souvislosti vláda stejně jako ve stádiu přijatelnosti tvrdí, že stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, které měl k dispozici, a neprojevil dostatečnou aktivitu, kterou by od žadatele bylo možné očekávat. Podotýká zejména, že stěžovatel se ani jednou nepokusil zúčastnit se veřejné dražby státního majetku, což bylo podmínkou sine qua non realizace jeho práva, a nepředložil vnitrostátním orgánům znalecký posudek týkající se současné tržní ceny dotčeného majetku, jak to vyžaduje dekret z roku 1998.

Stěžovatel se domnívá, že argument vztahující se k jeho nečinnosti je třeba zkoumat ve světle všech okolností případu, kdy státní orgány nikdy nedaly původní legislativě konkrétní účinek a uspořádaly minimální počet dražeb.

Soud připomíná, že otázka účinnosti postupu pro uplatnění stěžovatelova práva byla důkladně zkoumána vnitrostátními soudy. Ústavní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2002 uvedl, že v daném legislativním rámci nebylo prakticky možné, aby stěžovatel své právo realizoval, a že byl vytvořen "iluzorní právní institut" a fiktivní mechanismus odškodnění. Krajský soud v Krakově konstatoval, že v průběhu osmi let se uskutečnilo pouze dvacet dva veřejných dražeb a že pouze dvacet osob (z celkového počtu tří set oprávněných osob) mohlo být tímto způsobem uspokojeno. Po datu 8. 1. 2003 byly navíc přerušeny jakékoliv dražební operace týkající se státního majetku, přičemž Nejvyšší soud shledal, že postup státu byl v rozporu s Ústavou.

Za těchto okolností má Soud za to, že veřejná dražba (jež mj. představuje jisté riziko) nemohla být považována za účinný a adekvátní způsob konkretizace stěžovatelova práva na odškodnění. Nelze činit stěžovatele odpovědným za stav věcí, který je předmětem jeho stížnosti, či říci, že k němu přispěl svým vlastním nesprávným postupem. Soud naopak na základě předložených informací konstatuje, že zásah do stěžovatelova práva na ochranu majetku je přičitatelný pouze žalovanému státu. Z toho důvodu musí být námitka nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků, kterou vznesla vláda, zamítnuta.

Soud připouští, že v situacích jako je tato, kdy s sebou jistá legislativní úprava nese dalekosáhlé důsledky a má ekonomický dopad na celou zemi, musí vnitrostátní orgány požívat široké míry uvážení nejen pro výběr nutných opatření, ale také pro jejich postupné zavádění. Taková opatření pak mohou vést i k rozhodnutím omezit odškodnění za zbavený majetek i na hodnotu nižší, než je jeho tržní cena. Čl. 1 Protokolu č. 1 tedy nezaručuje ve všech případech právo na úplnou kompenzaci (viz výše cit. James a další proti Spojenému království). Dosažení rovnováhy mezi právy, zisky a ztrátami různých osob dotčených procesem ekonomické a právní transformace je nesmírně složité a státu je při tom třeba nechat širokou míru uvážení. Tato míra ovšem není neomezená a výkon rozhodovací pravomoci státu, byť v rámci komplexní státní reformy, nesmí vyvolávat důsledky neslučitelné s normami Úmluvy.

Připouští-li Soud, že radikální reforma státního systému a veřejných financí může ospravedlnit drakonické omezení odškodnění osob, jichž se týká problém majetku za řekou Bug, má za to, že polský stát uspokojivým způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu nebyl po dlouhá léta schopen konkretizovat právo, které stěžovateli a dalším tisícům žadatelů přiznávala polská právní úprava. Princip právního státu, který je Úmluvě vlastní, jakož i zásada zákonnosti zakotvená v čl. 1 Protokolu č. 1 totiž vyžaduje nejen to, aby státy respektovaly a předvídatelným způsobem aplikovaly přijaté zákony, ale aby také zajistily právní a praktické podmínky jejich uplatnění. V projednávaném případě bylo tedy povinností polského státu odstranit existující inkompatibilitu mezi slovem zákona a praxí, kterou si státní orgány osvojily a která bránila účinnému výkonu stěžovatelova majetkového práva. Tím, že výkon tohoto práva byl ze strany vnitrostátních orgánů postupně podrobován dalším a dalším omezením, se toto právo stalo nepoužitelným a iluzorním. Stav nejistoty, ve kterém se stěžovatel ocitl v důsledku průtahů a obstrukčních manévrů přičitatelných státním orgánům, je sám o sobě neslučitelný se závazkem státu zaručit každému ochranu jeho majetku.

Jak již Soud výše uvedl, stát má právo vyvlastnit majetek a pomocí zákona omezit úroveň odškodnění. Čl. 1 Protokolu č. 1 vyžaduje pouze, aby výše odškodnění v takovém případě byla v přiměřeném vztahu k hodnotě majetku; Soudu však nepřísluší, aby v abstraktní poloze určoval, jaká by byla "přiměřená" výše odškodnění v projednávaném případě. Vláda ovšem sama uznala, že stěžovatelova rodina získala na základě předchozí legislativy pouze 2 % dlužného odškodnění, a Soud neshledal žádný imperativní důvod, pro který by tato nepatrná částka měla stěžovatele zbavit možnosti získat alespoň část hodnoty, na kterou má nárok.

Na základě toho, co bylo výše uvedeno, dochází Soud k závěru, že stěžovatel musel nést nepřiměřené břemeno, které není ospravedlnitelné žádným veřejným zájmem sledovaným státními orgány. Došlo tedy k porušení č. 1 Protokolu č. 1.

Spravedlivé zadostiučinění

Soud podotýká, že systémový charakter projednávaného problému byl uznán polskými soudy, a domnívá se, že mezery ve vnitrostátním právu i praxi mohou v budoucnosti vést k podání mnoha podobných a opodstatněných stížností. V této souvislosti tedy odkazuje na rezoluci a doporučení přijaté Výborem ministrů dne 12. 5. 2004. a připomíná žalovanému státu závazek, který pro něj plyne z čl. 46 Úmluvy. V rámci výkonu tohoto rozsudku je podle Soudu nutné přijmout obecná opatření na celostátní úrovni, která zohlední velký počet dotčených osob a napraví strukturální nedostatky, které vedly v dané věci k závěru o porušení Úmluvy.

Na základě čl. 41 Úmluvy požádal stěžovatel o náhradu za ztrátu svého majetkového práva ve výši 990 000 PLN, což je částka, která podle něj odpovídá hodnotě majetku zanechaného ve Lvově. Kromě toho požaduje i ušlý zisk (za posledních padesát let) ve výši 1 548 000 PLN a 12 000 EUR z titulu morální újmy.

Vláda namítá, že požadované částky jsou přemrštěné.

Soud se domnívá, že za daných okolností nelze o případné náhradě materiální a morální újmy rozhodnout, a proto vyhrazuje tuto otázku pro pozdější řízení, a to i vzhledem k možnosti dohody mezi stěžovatelem a vládou.

Stěžovatel dále požádal o proplacení nákladů ve výši 12 000 EUR. Podle zásad ekvity mu Soud tuto částku (po odpočtu 2 409 EUR poskytnutých v rámci právní pomoci) přiznává.

Výrok rozsudku

Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. předběžná námitka vlády se zamítá;

2. čl. 1 Protokolu č. 1 byl porušen;

3. konstatované porušení vyplývá ze strukturálního problému týkajícího se disfunkce vnitrostátní legislativy a praxe, tj. absence účinného mechanismu umožňujícího uplatnit žadatelům o odškodnění za majetek za řekou Bug jejich právo na pohledávku;

4. žalovaný stát musí prostřednictvím zákonných opatření a správní praxe zaručit těmto žadatelům realizaci jejich práva anebo jim poskytnout příslušnou nápravu;

5. otázka odškodnění za materiální a morální újmu, kterou stěžovatel utrpěl, bude projednána později;

6. žalovaný stát musí do tří měsíců stěžovateli vyplatit 12 000 EUR (bez 2 409 EUR poskytnutých v rámci právní pomoci) za náklady řízení;

7. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.

K rozsudku bylo připojeno souhlasné stanovisko soudce Zupančiče.

© Wolters Kluwer ČR, a. s.