Selistö proti Finsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 56767/00

Datum: 16. 11. 2004

Složení senátu: Sir Nicolas Bratza, předseda senátu (Spojené království), M. Pellonpaa (Finsko), J. Casadevall (Andora), R. Maruste (Estonsko), S. Pavlovschi (Moldávie), J. Borrego-Borrego (Španělsko), E. Fura-Sandström (Švédsko).

Stěžovatelka, slečna Seija Selistö (nar. 1941) žije ve Vaase, Finsko.

Je novinářkou v regionálním deníku Pohjalainen, který je vydáván ve Vaase. Ve dvou článcích publikovaných v lednu a únoru 1996 psala o údajně neprofesionálním jednání nejmenovaného chirurga, pana "X.", které mělo údajně za následek smrt pacientky (Evy Haapalainenové) v nemocnici v Seinäjoki dne 7. 12. 1992. Pacientčino první žebro tlačilo na tepnu, čímž bránilo v průtoku krve do její levé ruky, která byla pak někdy necitlivá. Zákrok spočíval ve zkrácení prvního žebra o 5 - 8 cm. Poté, co bylo žebro operativně zkráceno, nastaly komplikace a pacientka zemřela následkem prasknutí podklíčkové žíly a krvácení do dutiny hrudní.

Vdovec po pacientce pan Haapalainen podal proti panu X. a dalšímu chirurgovi, který u operace asistoval, trestní oznámení. Národní lékařsko-právní komise (dále "Komise") shledala za nemožné určit, v jaké fázi operace paní Haapalainenová utrpěla poškození cévy vedoucí k její smrti. Nemohla tedy být shledána žádná příčinná souvislost mezi zraněním a jednáním každého z obou lékařů.

Případ vyšetřovala policie a v dubnu 1994 se prokurátor ve Vaase rozhodl nepodat proti panu X. žalobu, protože nebyly důkazy, že by byl vinen z trestného činu spáchaného z nedbalosti nebo z neúmyslného zabití. Prokurátor to odůvodnil mj. následovně:

"...z pohledu trestního práva je třeba zjistit, zda podklíčková žíla praskla následkem jednání, za které může být někdo shledán vinným, a zda došlo k omylům během následné péče.

...Znalci nedošli k závěru, že podklíčková žíla praskla následkem špatného zacházení nebo zanedbání, za které by mohl pan X. nebo druhý operující chirurg....Pokud jde o výpovědi týkající se možné konzumace alkoholu panem X., neexistují dostatečné důkazy, že byl pod vlivem alkoholu, když paní Haapalainenovou operoval, a že jeho schopnosti by byly alkoholem ovlivněny.

...Nebylo rovněž možné zjistit, zda třesoucí se ruce pana X. ovlivnily rozhodujícím způsobem provádění zákroku. (...)"

První článek stěžovatelky ze dne 4. 1. 1996 nesl titulek "Kéž bych měl život znovu pod kontrolou". Obsahoval rozhovor s panem Haapalainenem. Text uvádí následující:

"Jak je možné, že chirurg může operovat s alkoholem v krvi - piloti také mohou pilotovat letadlo pouze naprosto střízliví, diví se Jorma Haapalainen, který ztratil svou ženu."

Úvodní text na přední straně měl titulek: "Jak tohle všechno přežít?" Text uvádí:

"Jorma Haapalainen, otec dvou dětí, se pokouší dostat život zpět pod svou kontrolu. Před třemi lety ztratil zákrokem chirurga svou ženu.

,Kdo za to může,' ptá se Jorma."

Deník dne 9. 1. 1996 zveřejnil druhý článek stěžovatelky nazvaný "Odpovědnost nejde s alkoholem dohromady". Obsahoval rozhovor s primářem fakultní nemocnice v Helsinkách a hlavním kontrolorem letecké společnosti Finnair o nezbytnosti, aby chirurgové a piloti byli střízliví a v jinak řádném stavu, aby mohli vykonávat své povinnosti. Článek nijak neodkazoval na předchozí článek ani nezmiňoval paní a pana Haapalainenovi nebo pana X.

Třetí článek stěžovatelky zveřejněný dne 27. 2. 1996 byl nazván "Případ Evy nás poučil" a odkazoval na její článek ze 4. 1. 1996. Uváděl mj. následující:

"Článek ze 4. ledna se týkal toho, jak je možné, že poměrně mladá žena v dobrém zdravotním stavu zemřela při rutinní operaci. Záznamy z vyšetřování hovoří mj. o podivné formě kolegiality. (...)"

Článek citoval čtyři výňatky z výpovědí zaměstnanců nemocnice během vyšetřování. Výňatky uváděly mj.:

"Chirurg X. je specialistou na oddělení dva a půl roku. Krátce poté, co sem nastoupil, se u něho objevily problémy s alkoholem. Měl často viditelné projevy kocoviny, rudé a oteklé tváře, třásly se mu ruce a byl z něj často čerstvě cítit alkohol. Báli jsme se o pacienty, které operoval. Pondělní rána byla nejhorší, protože se mu ruce třásly nejvíce. Zejména před důležitou operací jsme žádali další lékaře, hlavně MUDr. Y. a Z., aby se jí účastnili. To se stalo několikrát."

"Pacienti operovaní chirurgem X. trpěli častěji pooperačními komplikacemi, krváceli. (...)"

"Pacienti si toho zřejmě sami všimli: Vzpomínám si na případ pacienta, který se ptal, kdo ho bude operovat. Protože ještě nikdo nebyl určen, pacient uvedl, že pokud ho nebude operovat MUDr. Z., operaci se nepodrobí. Po incidentu ze 7. 12. 1992 jsme měli mnoho takových telefonátů.

Tyto výpovědi se dají najít v zápisu z policejního vyšetřování. Zápis je veřejným dokumentem, a lze ho proto citovat v novinách. (...)"

Pod podtitulkem "Pochybné přijetí" článek popisoval určité pochybnosti, které předcházely přijetí pana X. v roce 1990 do nemocnice.

Pod podtitulkem "Zájmy pacientů jsou zdá se zapomenuty" článek pokračoval:

"Zápisy z vyšetřování jasně odrážejí kolegialitu uvnitř lékařského týmu, jak ukazuje snaha krýt kolegovy zjevné problémy. (...)

Sestra, která se zúčastnila porady před operací paní Haapalainenové, se pokusila napravit situaci:

,Během porady se ke mně chirurg X. přiblížil, všimla jsem si, že je opilý. (...)

Pokoušela jsem se o oční kontakt s ostatními lékaři, aby uviděli moje obavy. K tomu však nebyla příležitost, neboť rychle odešli'."

Zápis z vyšetřování dělá dojem, že paměť obou dvou lékařů selhává. I komise pro zranění pacientů dospěla k závěru, že nikdo není vinen, i když bohužel pacientka zemřela. Z rentgenového snímku je zřejmé, že výběžek kosti, který zůstal v těle paní Haapalainenové po operaci, byl tak ostrý, že by sám o sobě mohl být smrtelným kdykoli později. (...)

Článek z 27. 2. 1996 pak pokračoval výpověďmi primářů a hlavních chirurgů čtyř fakultních nemocnic, v podstatě ujišťujících čtenáře, že chirurg, který je opilý, nemocný nebo jen unavený, by neměl operovat.

Nakonec článek obsahoval stanovisko primáře nemocnice v Seinäjoki, který uvedl:

"Když se objevily v práci pana X. vážnější problémy, ustanovili jsme další paralelní post pro chirurga specializujícího se v té samé oblasti, a došlo ke zlepšení situace. Po smrti paní Haapalainenové chirurg X. neoperoval po dobu dvou let. Na začátku, když přicházel do práce, se podroboval vyšetření dechu na alkohol.

Nyní je chirurg X. lékařem odpovědným za jedno oddělení a příležitostně asistuje u operací. Vše probíhá dobře, dokonce se mu už netřesou ruce."

Článek byl ilustrován obrázkem zobrazujícím zjevně opilého chirurga vyznačujícího perem místo pro otevření pacientova žaludku.

Prokurátor, ke kterému se připojil pan X., obžaloval stěžovatelku u Okresního soudu ve Vaase (dále "Okresní soud") pro úmyslnou pomluvu. V žalobě se uvádělo, že v článku ze 4. 1. 1996 pomluvila pana X. "bez bližší znalosti věci". V článku z 27. 2. 1996 pomluvila pana X. "i přes bližší znalost", tj. tak, že tvrdila, že spáchal trestný čin, i když věděla, že tomu tak nebylo.

Šéfredaktor deníku, pan Elenius, byl obžalován za nedbalostní zneužití svobody tisku ve smyslu § 32 zákona o svobodě tisku. Obžaloba tvrdila, že i přes vědomí, že článek stěžovatelky z 4. 1. 1996 může pomluvit pana X., a že stěžovatelka měla v úmyslu napsat další článek, nedohlédl na zveřejnění článku stěžovatelky z 27. 2. 1996 tím, že by požadoval, aby článek sám schválil.

Stěžovatelka obžalobu odmítla, když tvrdila, že pan X. nemohl být na základě jejích článků identifikován a že ani ona jeho totožnost neznala, když psala první článek. Článek se soustředil na popis pocitů vdovce pana Haapalainena a článek z 27. 2. 1996 se zabýval bezpečím pacientů. Citovala z oficiálních dokumentů a její článek nedonutil pana X. zavřít jeho soukromou praxi, jak tvrdil.

Pan Elenius obžalobu rovněž odmítl, když mj. uvedl, že po zveřejnění prvního článku nabídl zveřejnit vyjádření pana X. Žádné však nepřišlo. Články vycházely z různých zdrojů a oficiálních dokumentů přístupných veřejnosti. Kromě toho, tisk se mohl zabývat činností státní nemocnice a bezpečím pacientů v ní.

Okresní soud dne 14. 9. 1998 podle § 27 odst. 1 trestního zákona, jak platil v rozhodné době, uznal stěžovatelku vinnou z pomluvy spáchané "i přes bližší znalost věci" a užitím tištěného média. Rozsudek vycházel pouze z jejího článku z 27. 2. 1996, zatímco ve věci pomluvy spáchané "bez bližší znalosti" článkem z 4. 1. 1996 byla zproštěna viny. Byla odsouzena k 25denní peněžité pokutě, kdy za každý den měla zaplatit 166 finských marek (FIM) (27,90 EUR), což celkově činilo 4 150 FIM (698 EUR).

Pan Elenius byl shledán vinným podle obžaloby a odsouzen k 12denní peněžité pokutě ve výši 333 FIM za den (56 EUR), což celkově činilo 3 996 FIM (672 EUR).

Obžalovaní měli také společně zaplatit náklady svědkům ve výši 685,90 FIM (115,36 EUR), stejně jako náklady právního zastoupení žalobce v částce 20 276 FIM (3 410,20 EUR).

Při přezkumu obžaloby postavené na článku stěžovatelky z 4. 1. 1996 Okresní soud věnoval pozornost hlavnímu titulku, textu k obrázkům a výpovědi v článku, že bylo divné, že nikdo nezasáhl, aby zabránil chirurgovi operovat, i když každý musel vidět, v jakém stavu byl. Výpověď uvedená v závěru a text k obrázku musely být chápány tak, že je učinil pan Haapalainen. Článek obsahoval tvrzení, že chirurg byl opilý, nebo měl kocovinu, když paní Haapalainenovou operoval, a že to vedlo k její smrti, aniž by bylo jakkoli specifikováno proč.

Okresní soud dále shledal, že když bylo v článku ze 4. 1. 1996 uvedeno, že chirurgovi byly zakázány další operace, získal čtenář dojem, že byl potrestán za určité porušení svých povinností.

Pokud jde o článek z 27. 2. 1996, Okresní soud poznamenal, že obsahoval odkaz na první článek, a vznesl otázku, jak bylo možné, že poměrně mladá žena v dobrém zdravotním stavu mohla zemřít následkem rutinní operace. Článek pak citoval výpovědi z vyšetřování, které zmiňovaly problémy chirurga s alkoholem a přístup nemocnic k tomuto problému. Ačkoli Komise byla názoru, že nikdo za smrt paní Haapalainenové nemohl, výběžek kosti, který v jejím těle po operaci zůstal, mohl být smrtelný kdykoli později.

Článek z 27. 2. 1996 způsobil u čtenářů dojem, že chirurg byl opilý nebo měl kocovinu, když paní Haapalainenovou operoval. Výrok uvedený v závěru článku, že chirurgovi X. se nyní daří dobře, posílil dojem, že jeho problémy s alkoholem byly v době operace vážné. I když odkaz v článku na ostrý výběžek kosti byl ve světle názoru Komise poněkud zavádějící, tento článek nezaujal žádné stanovisko, pokud jde o příčinu smrti paní Haapalainenové.

Okresní soud dále shledal, že i když pan X. nemohl být na základě prvního článku identifikován, článek z 27. 2. 1996 umožnil, aby ho jeho potenciální pacienti v oblasti Seinäjoki identifikovali.

Vzhledem ke skutečnosti, že články byly zveřejněny v deníku v rozmezí šesti týdnů, možnou vinu stěžovatelky je třeba posoudit ve vztahu ke každému článku. Její první článek vycházel výlučně z informací poskytnutých panem Haapalainenem, ačkoli již tehdy si byla vědoma, že došlo k policejnímu vyšetřování a že prokurátor operující lékaře neobžaloval. Následně, ale ještě před napsáním článku z 27. 2. 1996, získala z Úřadu kriminální policie kompletní zápis z vyšetřování, stanovisko Komise a rozhodnutí prokurátora.

Soud uvedl následující:

"Soud uznává svobodu tisku kriticky psát o nemocnicích a mezi jinými tématy i o požívání alkoholu, které je v takovém zařízení zjištěno. Kritik si musí nicméně uvědomit, že jeho článek může být pomluvou. Čtenáři mají právo očekávat, že skutečnosti tvořící základ článku byly ověřeny a že jakákoli mylná informace byla opravena. Osoby, jimiž se článek zabývá, mají právo požadovat, aby byly uváděny v souvislosti s pravdivými skutečnostmi, a kritizované osoby musí mít právo vyjádřit se. Tyto zásady lze rovněž najít v etickém kodexu přijatém v rámci novinářské profese.

Jednání slečny Selistö uvedená kritéria nesplňuje. Operace provedená panem X. byla pečlivě přezkoumána a nebyla zjištěna žádná pochybení, kterých by se dopustil. Bez ohledu na to článek slečny Selistö z 27. 2. 1996 obsahuje neopodstatněná tvrzení, že chirurg operoval opilý nebo měl kocovinu.

Když svůj článek (z 27. 2. 1996) psala, byla si vědoma, že může vystavit chirurga operujícího paní Haapalainenovou opovržení a poškodit jeho živobytí. Článek obsahuje mnoho přímých citací z vyšetřovacího spisu, který byl zveřejněn, zejména z výpovědí zdravotní sestry. Soud si nemyslí, že to snižuje závažnost jejího jednání. Rozsáhlé vyšetřovací materiály obsahují stanoviska jak pro, tak proti a v celkovém posouzení, např. v odůvodnění prokurátora, není výpovědi dotyčné zdravotní sestry přikládána žádná váha. Autorka si vybrala jen ty části, které podporovaly její vlastní názor, aniž by jasně uvedla, že Komise poskytla odůvodněné stanovisko a prokurátor se rozhodl nikoho neobžalovat. Podle názoru Okresního soudu by výpověď zdravotní sestry mohla být použita v článku zabývajícím se v obecné rovině problémy s alkoholem v nemocnicích. V uvedeném článku byla výpověď zdravotní sestry uvedena do souvislosti se smrtí paní Haapalainenové.

V judikátu Nejvyššího soudu č. 1971 II 77 byli žalovaní odsouzeni za pomluvu, protože neověřili pravdivost informací obsažených v oběžníku před jeho zveřejněním.

Okresní soud konstatuje, že slečna Selistö se neměla žádný rozumný důvod domnívat, že tvrzení obsažená v článku z 27. 2. 1996 byla pravdivá. Mohla a měla si ověřit fakta. Její lhostejnost v tomto smyslu jí lze přičíst jako úmyslný trestný čin. (...)"

Odvolací soud ve Vaase (dále "Odvolací soud") dne 26. 5. 1999 uznal stěžovatelku vinnou z pokračující pomluvy spáchané "i přes bližší znalost" a užitím tištěného média. Její trest byl zvýšen na 50 denních pokut v celkové částce 8 300 FIM (1 396 EUR). Pan Elenius byl rovněž uznán vinným z nedbalostního zneužití svobody tisku a trest mu byl zvýšen na 25 denních pokut v celkové částce 8 325 FIM (1 400 EUR).

Odvolací soud byl toho názoru, že tvrzení proti panu X., která se objevila v článcích, byla obzvlášť závažná, poškodila významně jeho čest a snížila jeho společenské postavení a jeho profesní šance. Články byly viditelně zveřejněny v masmédiu, kde měly dostatek tiskového místa. Ve světle obecné soudní rozhodovací praxe, vzhledem k chování žalovaných a povaze a závažnosti pomluvy byly tresty uložené Okresním soudem příliš mírné.

Odvolací soud konstatoval, že články stěžovatelky byly spolu tak spjaty, jak svým obsahem, tak místními skutečnostmi, kterými se zabývaly, že obě formy pomluvy je třeba považovat za jeden skutek. Soud to odůvodnil mj. následovně:

"Slečna Selistö a pan Elenius namítali, že otázka bezpečí pacientů, která byla diskutována zejména v článku z 27. 2. 1996, je pro společnost tak důležitým tématem, že tisk musí mít právo vyjádřit i silnou kritiku, aniž by mu v tom bránila ustanovení trestního práva týkající se pomluvy. Tvrdili dále, že měli dostatečné a věrohodné důvody, aby věřili, že informace zveřejněné v článcích jsou pravdivé.

Veřejná lékařská péče je společenskou otázkou takového významu, že opravňuje tisk ke kritice. Vzhledem k jeho postavení praktikujícího chirurga ve státní nemocnici je činnost pana X. takového veřejného charakteru, že musí přijmout i silnou kritiku svého jednání. Taková kritika musí být nicméně přiměřená a vycházet ze skutečnosti. Informace, která má být publikována, musí být řádně odůvodněna a všechna negativní tvrzení nebo tvrzení namířená proti konkrétní osobě, která mohou být pomlouvačná, musí být kriticky přezkoumána. Pravdivost tvrzení by měla být ověřena, pokud je to možné, z více zdrojů. Čím závažnější a zraňující kritika je, tím silnější je povinnost ověřit pravdivost informace. (...)

Informace získané z rozhovoru s panem Haapalainenem a z vyšetřovacího spisu, které podporovaly názor, že jednání pana X. bylo trestuhodné, nebyly tak spolehlivé, aby poskytly slečně Selistö dostatek důvodů pro tvrzení obsažená v jejím článku z 27. 2. 1996 a ospravedlňovaly jeho tón. Mimoto, slečna Selistö tvrdila, že v době psaní článku věděla o závěru Komise v její zprávě, stejně jako o tom, že pan X. nebyl obžalován. Slečna Selistö si nicméně detailně neověřila výrazy ve zprávě Komise a výsledek vyšetřování, i když tak lehce mohla učinit. Musí být proto konstatováno, že slečna Selistö v článcích ze 4. 1. 1996 a z 27. 2. 1996 obvinila osobu identifikovatelnou jako pan X. z trestného jednání, aniž by si důkazy ověřila a měla pro svá pomlouvačná tvrzení pádné argumenty.

Pan X. neměl možnost vyjádřit své argumenty ani k jednomu z článků. (...)

I když pan X. nebyl v článcích jmenován, informace v nich obsažené byly natolik podrobné, že mohl být poznán jako chirurg, jehož se články týkaly. (...)"

Nejvyšší soud dne 18. 10. 1999 zamítl slečně Selistö a panu Eleniusovi možnost dovolání.

Zástupkyně ombudsmana dne 22. 3. 2001 odpověděla na dopis pana Haapalainena. Uvedla mj., že Komise zahájila šetření profesního jednání pana X. na začátku roku 1994. Bylo mu zakázáno operovat do září 1995, kdy byl shledán schopným znovu pracovat jako chirurg.

Pokud jde o rozhodnutí prokurátora pana X. neobžalovat, zástupkyně uvedla, že právní nástupce paní Haapalainenové měl právo zahájit soukromé trestní řízení. Případ byl vyšetřován jako podezření ze zabití, na které se nevztahovalo žádné časové omezení na zahájení trestního řízení. I když zástupkyně ombudsmana má stále ještě právo podat návrh na zahájení trestního řízení za zabití, uzavřela, že to již není vhodné.

Stěžovatelka se na Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud") obrátila dne 9. 4. 2000. Ve své stížnosti namítala zejména, že jejím odsouzením pro pomluvu došlo k porušení čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Věc byla přidělena 4. sekci Soudu, jehož veřejné jednání se konalo dne 10. 2. 2004. Rozhodnutím z 10. 2. 2004 prohlásil Soud stížnost za částečně přijatelnou.

K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy:

Stěžovatelka tvrdí, že jejím odsouzením pro pomluvu došlo k porušení čl. 10 Úmluvy, který zní:

"1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci."

Soud poznamenává, že se strany shodly na tom, že odsouzení stěžovatelky bylo zasahováním do jejího práva na svobodu projevu, jak stanoví čl. 10 odst. 1 Úmluvy. Dále se strany nerozcházejí v tom, že zasahování bylo stanoveno zákonem a sledovalo legitimní cíl, ochranu pověsti nebo práv jiných ve smyslu čl. 10 odst. 2.

Předmětem sporu v projednávaném případě je otázka, zda zasahování bylo "nezbytné v demokratické společnosti".

A. Stanoviska stran

Stěžovatelka tvrdí, že její články vycházely z faktických tvrzení a nebyly hodnotícími názory. Její články se týkaly znepokojujících skutečností okolo smrti pacientky, vyplývajících možná z hrubé nedbalosti na straně lékařského personálu. To byla záležitost značného veřejného zájmu. Jednala v dobré víře. Nedošlo ke zveřejnění žádných jmen lékařského personálu. Trest jí uložený nebyl přiměřený legitimnímu cíli, kterého se dovolávala vláda, a je pravděpodobné, že zastraší kritickou novinářskou práci nebo ji omezí způsobem, který je v demokratické společnosti nežádoucí.

Uvedla dále, že se jí podařilo skrýt totožnost dotyčného lékaře, což dokládá skutečnost, že na článek ihned reagovali tři kolegové pana X. ze stejné nemocnice, protože se domnívali, že se jich článek týká. To dokládá názor stěžovatelky, že případ popsaný v článku nebyl ani ojedinělý, ani výjimečný, ale byl příznačný pro mnohem rozšířenější a vážný problém. Účelem článku bylo předložit varovný příklad s cílem zabránit, aby v budoucnu docházelo k takovým hrubým nedbalostem, bez úmyslu identifikovat nebo se zaměřit na osobu pana X. Tudíž byl rozhovor s panem X. vyloučený, protože je novinářskou praxí nezveřejňovat anonymní rozhovory nebo komentáře osob, které přímo v daném problému figurují. Nebylo by logické se na jedné straně snažit o utajení totožnosti chirurga X. a na straně druhé šířit jeho stanoviska k podrobnostem dané operace. Pan X. nebyl v žádném případě ochotný od samého počátku při zjišťování pravdy spolupracovat.

Jak stěžovatelka, tak vydavatel deníku nabídli panu X. možnost se k článku(ům) vyjádřit. Byli rovněž připraveni zveřejnit jakékoli vysvětlení nebo odpověď, kterou by pan X. chtěl učinit, ale s výhradou, že vyjádření se ke konkrétním podrobnostem případu nebudou zveřejněna anonymně, neboť by to bylo v rozporu s nejzákladnějšími pravidly novinářské praxe. Po zveřejnění prvního článku je pan X. kontaktoval a žádal pouze o finanční odškodnění, aniž by žádal o konkrétní změny informací jako takových. Dále, krátce před tím, než pan Elenius skončil jako šéfredaktor (24. 4. 1996), a před řízením u Okresního soudu, stěžovatelka a pan Elenius nabídli každý panu X., aby napsal odpověď, která bude v novinách uveřejněna. Oba návrhy byly odmítnuty z důvodu, že kdyby pan X. napsal odpověď na články, jeho totožnost by se mohla prozradit. Stěžovatelka uzavřela, že jak ona, tak pan Elenius prokázali dostatečnou snahu, aby se pan X. k článkům mohl vyjádřit, kdyby chtěl.

Vláda uvedla, že základní otázkou je, zda vnitrostátní úřady správně rozhodly, když odsoudily stěžovatelku za porušení její povinnosti poskytnout veřejnosti informace bona fide. Ačkoli se články zabývaly obecným problémem, zda chirurgové neoperovali pacienty v podnapilém stavu, nezabývaly se problémy lékařské péče jako takové, ale zaměřily se na konkrétní osobu v konkrétním případu. Jen velmi malá část jejích článků se týkala obecného problému, zda operující lékaři nebyli opilí. I za předpokladu, že by se dotyčné články týkaly záležitosti obecného zájmu, velmi závažná tvrzení proti panu X., který nebyl nikdy obviněn nebo dokonce odsouzen, nelze považovat za příspěvek k veřejné diskusi.

Články rovněž úmyslně citovaly jen určité části vyšetřovacího spisu, čímž došlo k celkovému dojmu, jak poznamenal také odvolací soud, že za smrt paní Haapalainenové může pan X. kvůli své nedbalosti a opilosti. Stěžovatelka opominula uvést závěry Komise z 30. 8. 1993, podle níž nebyla zjištěna žádná nedbalost nebo omyly v péči o paní Haapalainenovou. Odvolací soud poznamenal, že i když články neuváděly pana X. jménem, obsahovaly tak detailní informace, že ho ostatní mohli poznat. Podle názoru vlády nebyl identifikovatelný jen na pracovišti, nemocnici, ve které pracuje přes 2 000 lidí, ale i ve svém bydlišti a rodišti.

Vláda zdůraznila, že stěžovatelka u odvolacího soudu přiznala, že se nepokoušela ověřit informace dané jí vdovcem panem Haapalainenem k prvnímu článku z 4. 1. 1996. Po zveřejnění tohoto článku ji kontaktovala osoba, následně vystupující jako svědek v soudním řízení, s žádostí, aby s panem X. udělala rozhovor a zveřejnila opravu uvedených skutečností. Podle vlády stěžovatelka odmítla pana X. kontaktovat. Vláda se domnívá, že napsáním dopisu, který by byl zveřejněn, by došlo k odhalení totožnosti pana X. Kdyby se vyjádřil k případu, porušil by svou povinnost zachovat lékařské tajemství a právo na soukromí dotyčné pacientky, např. kdyby zmínil pacientčina opakovaná odmítnutí krevní transfúze z důvodu jejího náboženského přesvědčení. Odvolací soud potvrdil, že možnost vyjádřit se později k článku nemění odpovědnost za trestný čin, který byl již spáchán.

Pokud jde o článek z 27. 2. 1996, stěžovatelka podle názoru vlády nenabídla panu X. článek ke kontrole. Po zveřejnění druhého článku ta samá osoba, která kontaktovala stěžovatelku předtím, zavolala šéfredaktorovi. Rovněž právník pana X. kontaktoval písemně šéfredaktora, aby se domluvili, jak zabránit právním krokům. Šéfredaktor odmítl žádost, aby se omluvil, zveřejnil opravu a vyplatil panu X. odškodnění.

Vláda uzavřela, že když odvolací soud shledal, že zájem na ochraně pověsti pana X. převažuje nad právem stěžovatelky na svobodu projevu, vycházel z důvodů, které je možné pro účely čl. 10 považovat za "významné a dostatečné".

B. Posouzení Soudem

1. Obecné principy

Podle ustálené judikatury Soudu je svoboda projevu jedním z neodmyslitelných základů demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. Podle čl. 10 odst. 2 se neaplikuje jen na "informace" nebo "myšlenky", které jsou kladně přijímány a považovány za neurážlivé a nekonfliktní, ale rovněž na ty, které urážejí, pohoršují nebo znepokojují. Takové jsou potřeby pluralismu, tolerance a liberalismu, bez kterých není "demokratické společnosti" (viz Handyside proti Spojenému království, 1976, Jersild proti Dánsku, 1994). Tato svoboda podléhá výjimkám uvedených v čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

Test "nezbytnosti v demokratické společnosti" vyžaduje, aby Soud určil, zda namítané zasahování odpovídalo "naléhavé společenské potřebě", zda bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a zda odůvodnění vnitrostátních úřadů jsou významná a dostatečná (viz Sunday Times proti Spojenému království, 1979). Při posouzení, zda taková potřeba existuje a jaká opatření je třeba přijmout, mají vnitrostátní úřady jistou míru uvážení. Toto uvážení není samozřejmě neomezené, ale podléhá dohledu Soudu, jehož úkolem je vynést konečné rozhodnutí o tom, zda omezení je v souladu se svobodou projevu, jak je chráněna čl. 10 (viz Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku, 1999, Nilsen a Johnsen proti Norsku, 1999).

Soud rovněž připomíná základní roli, kterou tisk v demokratické společnosti plní. Ačkoli nesmí překročit určité hranice, zejména pokud jde o pověst a práva druhých a nutnost zabránit zveřejňování tajných informací, jeho povinností je sdělovat informace a myšlenky o všech záležitostech veřejného zájmu (viz výše cit. Jersild proti Dánsku, De Haes a Gijsels proti Belgii, 1997). Jeho úkolem je nejen takové informace a myšlenky sdělovat, ale veřejnost má rovněž právo takové informace dostávat (viz Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, 1992). Novináři jsou rovněž chráněni proti možnému postihu za určité přehánění nebo dokonce provokaci (viz Prager a Oberschlick proti Rakousku, 1995). Úlohou Soudu při výkonu jeho dohlížecí funkce je přezkoumat podle čl. 10, ve světle případu jako celku, rozhodnutí vnitrostátních úřadů (viz Bergens Tidende a další proti Norsku, 2000).

2. Aplikace uvedených principů v projednávaném případě

Jak je uvedeno výše, základní otázkou v projednávaném případě je, zda zasahování do práva stěžovatelky na svobodu projevu bylo "nezbytné v demokratické společnosti". Soud musí zejména určit, zda bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a zda odůvodnění vnitrostátních úřadů bylo odpovídající a dostatečné (viz výše cit. Sunday Times).

Soud na úvod poznamenává, že namítané články, které podrobně popisovaly osobní zkušenost vdovce pana Haapalainena stejně jako bezpečí pacientů, se týkaly důležitých aspektů lékařské péče, a tedy závažných otázek veřejného zájmu. Soud nemůže přijmout stanovisko vlády, že jen velmi malá část článků se týkala obecného problému, zda operující lékaři nebyli opilí.

Soud uvádí, že články z 9. 1. a 27. 2. 1996 byly úzce spjaty, neboť druhý článek obsahoval odkaz na první článek. Článek z 9. 1. 1996 se zabýval nutností být na pracovišti střízlivý a existujícími opatřeními v prostředí nemocnic a letecké dopravy. Cílem všech článků bylo hovořit o obecném problému konzumace alkoholu na pracovišti v pracovní době, což je nepochybně záležitost značně znepokojující veřejnost. Skutečnost, že první a třetí článek se týkaly konkrétního případu, tj. operace paní Haapalainenové a souvisejících okolností, na tomto závěru nic nemění. V novinařině je běžné, že pro dokreslení určitého problému je zvolen konkrétní případ.

Soud znovu opakuje, že čl. 10 Úmluvy nezaručuje plně neomezenou svobodu projevu, včetně pokrytí záležitostí značně znepokojujících veřejnost tiskem. Ochrana novinářů podle čl. 10, pokud jde o informování o záležitostech veřejného zájmu, podléhá výhradě, že jednají v dobré víře, aby poskytli přesné a spolehlivé informace v souladu s novinářskou etikou (viz Fressoz a Roire proti Francii, 1999).

Soud souhlasí se stranami, že se dotyčné články týkaly faktických tvrzení, a nikoli hodnotících názorů. Rozlišení je nezbytné, neboť existence faktů může být prokázána, zatímco pravdivost hodnotících názorů nepodléhá důkazům (viz Lingens proti Rakousku, 1986). Protože se problémy v projednávaném případě týkaly faktických tvrzení, je důležité, že práva a povinnosti uvedené výše byly respektovány.

Soud nejprve poznamenává, že vnitrostátní soudy neshledaly, že skutečnosti uvedené v článcích byly jako takové mylné. Odsouzení stěžovatelky vycházelo více z toho, co nebylo zmíněno (tj. rozhodnutí prokurátora nepodat obžalobu a stanovisko Komise), z několika tvrzení obsažených v textech a z celkového dojmu, jež čitatel mohl nabýt.

Okresní soud konstatoval, že článek ze 4. 1. 1996 obsahoval tvrzení, že pan X. byl opilý nebo měl v průběhu operace kocovinu, a že toto vedlo ke smrti paní Haapalainenové. Ze zmínky o zákazu pana X. v budoucnu operovat měl čtenář dojem, že pan X. byl určitým způsobem za svoji chybu potrestán. Pokud jde o článek z 27. 2. 1996, Okresní soud konstatoval, že ačkoli se zabýval obecným přístupem nemocnic k problémům s alkoholem, posílil dojem, že pan X. měl v době operace s alkoholem problémy a při operaci byl opilý, nebo měl kocovinu. Dále uvedl, že pan X. mohl být identifikován na základě informací v článcích. Poznamenal mj., že před napsáním článku z 27. 2. 1996 stěžovatelka znala rozhodnutí prokurátora nepodat obžalobu a rozhodnutí Komise, podle kterého nebyla zjištěna žádná nedbalost nebo nesprávný postup. Proto Okresní soud shledal, že tvrzení v článku z 27. 2. 1996 o opilosti nebo kocovině pana X. bylo neodůvodněné a že si stěžovatelka řádně neověřila skutečnosti.

Odvolací soud shledal, že citace z vyšetřovacího spisu byly výběrové a že celkové znění článku z 27. 2. 1996 bylo odsuzující. Uvedl, že závěry Komise byly zmíněny sarkasticky a že článek neobsahoval zmínku o rozhodnutí prokurátora neobžalovat pana X. Zmínka v článku, že nikdo nebyl shledán za smrt paní Haapalainenové odpovědným, podle názoru odvolacího soudu neodstranila urážlivý charakter článku. Uvedl rovněž, že údaje uvedené v článcích byly tak detailní, že pan X. mohl být identifikován minimálně ve svém profesním prostředí a také veřejností. I když odvolací soud uznal, že pan X. musí snést jako státní zaměstnanec i přísnou kritiku, uvedl, že si stěžovatelka řádně neověřila skutečnosti. Zdůraznil také, že pan X. neměl možnost se k článkům vyjádřit.

Soud nepovažuje za nezbytné vyřešit otázku, jak by běžní čtenáři novinové články interpretovali. Jeho úkolem je spíše rozhodnout, zda rozhodnutí odvolacího soudu včetně přiznání náhrady škody bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli.

Soud konstatuje, že první článek vycházel z rozhovoru s vdovcem panem Haapalainenem. Připomíná, že rozhovory v tisku jsou jedním z nejdůležitějších způsobů informování veřejnosti, přičemž tisk musí plnit svoji významnou úlohu jako "hlídací pes demokracie". Soud poznamenává, že text doprovázející obrázek pana Haapalainena s otázkou "jak je možné, že chirurg může operovat s alkoholem v krvi..." je výrazem použitým panem Haapalainenem, odrážejícím jeho vlastní, pochopitelné vnímání celé záležitosti. Při čtení článku jako celku nemůže Soud říci, že by tento výrok byl přehnaný nebo zavádějící.

Soud přikládá význam skutečnosti, že nebylo tvrzeno, že by fakta v dotyčných článcích byla mylná. Je také důležité, že vylíčené události a citace v článku z 27. 2. 1996 vycházely ze zápisu z policejního vyšetřování, který byl veřejným dokumentem. Podle názoru Soudu nemůže být novinářům uložena obecná povinnost ověřovat pravdivost skutečností v takových dokumentech obsažených. Novináři musí psát svobodně o událostech vycházejících z informací získaných z oficiálních zdrojů. Soud rovněž poznamenává, že důležitým argumentem podporujícím odsouzení stěžovatelky bylo, že tvrzení v článku z 27. 2. 1996 bylo selektivní. Konstatuje, že v článku bylo uvedeno, že vyšetřovací spis jasně odráží kolegialitu panující v lékařském týmu. Podle názoru Soudu skutečnost, že citace v článku zahrnovala pouze některé z výpovědí zdravotní sestry, přítomné při dotyčné operaci, a že v něm nebyli citováni ostatní přítomní operaci, kteří si nevšimli známek údajné opilosti nebo kocoviny, působí dojmem, že informování bylo jednostranné. Skutečností ale je, že informování vycházelo z informací obsažených ve veřejném zápisu z vyšetřování.

Dále je významná skutečnost, že článek zmiňoval, že i "Komise došla k závěru, že nikdo není vinen, ačkoli bohužel pacientka zemřela". V článku bylo uvedeno, že pan X. neporušil své povinnosti. Skutečnost, že rozhodnutí neobžalovat pana X. nebylo v článku zmíněno, je nicméně problematická. Jak je uvedeno výše, článek z 27. 2. 1996 zmiňoval, že "nikdo nenese vinu", ale toto tvrzení bylo učiněno v souvislosti se závěry Komise. V každém případě v něm nebyla výslovná zmínka o tom, že k podání obžaloby nedošlo, ačkoli se strany shodují na tom, že o tomto rozhodnutí stěžovatelka věděla ještě před tím, než začala článek psát. Je však třeba uvést, že u odvolacího soudu stěžovatelka uvedla, že ačkoli o něm věděla, získala jeho kopii teprve po zveřejnění článku dne 27. 2. 1996. Při vyhodnocení významu této skutečnosti musí Soud vzít v úvahu rozhodnutí zástupkyně ombudsmana z 22. 3. 2001. Ačkoli zástupkyně ombudsmana výslovně neuvedla svůj názor na zákonnost konání pana X. a sama žalobu nepodala, její rozhodnutí podporuje názor, že na základě vyšetřovacích záznamů by bylo soudní rozhodnutí vhodnější, a tudíž že existovaly významné důvody pana X. obžalovat. Tento závěr dokládá, že obsah článků nebyl mylný nebo že by si stěžovatelka skutečnosti řádně neověřila.

Obsah článků nabízí v každém případě alarmující obrázek, co se týče bezpečí pacientů. Ve světle výše uvedených závěrů se Soud domnívá, že články vycházely z přesných a spolehlivých skutečností. Určitou výběrovost citací v článku z 27. 2. 1996 nelze považovat za dostatečný a významný důvod k ospravedlnění odsouzení stěžovatelky. Obecně nelze očekávat, že novináři budou naprosto objektivní, a je třeba přijmout jejich určité přehánění nebo dokonce provokaci (viz výše cit. Prager a Oberschlick). Z pohledu práva veřejnosti být informována o záležitostech veřejného zájmu existovaly důvody vést o takové záležitosti veřejnou diskusi.

Soud dále přikládá značnou váhu skutečnosti, že v dotyčných článcích nikdy nebylo zveřejněno jméno, věk ani pohlaví pana X. Soud poznamenává, že Okresní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že pan X. byl po zveřejnění článku z 27. 2. 1996 (ne na základě článku z 4. 1. 1996) ve svém rodišti identifikovatelný. Odvolací soud mezi oběma články nerozlišoval a konstatoval, že na základě informací obsažených v obou článcích byl pan X. identifikovatelný minimálně na pracovišti a na základě dvou svědeckých výpovědí rovněž mimo své bezprostřední okolí a okruh známých.

Na základě těchto závěrů vnitrostátních soudů Soud přijímá, že informace obsažené v obou článcích mohly vést k prozrazení totožnosti pana X. alespoň pro některé osoby. Je však třeba zdůraznit, že totožnost pana X. nebyla nikdy veřejnosti oznámena.

Je pochopitelné, že kvůli určitému riziku prozrazení totožnosti nebyl pan X. ochotný zveřejnit v deníku svou reakci. Mezi stranami existuje rozpor, pokud jde o to, zda a jak mu bylo umožněno se vyjádřit.

Podle stěžovatelky jak ona, tak šéfredaktor nabídli panu X. možnost se k článkům vyjádřit. Byli rovněž připraveni zveřejnit jeho stanovisko. Stěžovatelka dále tvrdí, že oba dva nabídli panu X. zveřejnění jeho odpovědi v deníku.

Podle vlády ale stěžovatelka odmítla kontaktovat pana X. Podle jejího názoru napsáním dopisu, který by byl zveřejněn, by došlo k prozrazení totožnosti pana X., a kdyby se vyjádřil k danému případu, porušil by svoji povinnost zachovat lékařské tajemství a právo na soukromí dotyčné pacientky. Pokud jde o článek z 27. 2. 1996, stěžovatelka podle názoru vlády nenabídla panu X. předem kopii článku k ověření skutečností.

Na základě předložených materiálů nemůže Soud vyvodit žádný závěr týkající se možnosti pana X. vyjádřit se k článkům. Poznamenává však, že vyjádření stěžovatelky nejsou jednoznačná, neboť i když tvrdila, že pan X. se mohl k článkům vyjádřit, zůstává nejasné, zda se to týkalo obou článků, a když ne, tak kterého z nich, a pokud jde o oba články, zda k takové možnosti došlo před zveřejněním nebo až poté. Soudu stačí, že měl možnost vyjádřit se k článkům po zveřejnění každého z nich. Nic nenasvědčuje tomu, že se mohl vyjádřit k článkům předem.

Soud konstatuje, že v projednávaném případě měl pan X. možnost zveřejnit své vyjádření po publikování článků. Je třeba uvést, že pan X. se nepokoušel získat svolení od pana Haapalainena prolomit své lékařské tajemství nebo prozradit záležitosti týkající se soukromí zemřelé paní Haapalaineové ve svém vyjádření. Ačkoli by se možnosti pana X. předložit své argumenty mohly zdát určitým způsobem omezené, Soud se nedomnívá, že by pan X. neměl možnost se hájit nebo že by došlo k porušení novinářské etiky.

Na závěr Soud poznamenává, že účelem článků stěžovatelky bylo zabývat se otázkami bezpečí pacientů. Operace paní Haapalainenové byla vybrána jako příklad pro existující problémy. Je běžnou věcí, že diskuse okolo jednotlivých případů je užita ke zdůraznění obecnějšího problému. Soud nemůže dojít k závěru, že vylíčení skutečností v článcích bylo buď přehnané, nebo zavádějící. Nejsou ani známky, že stěžovatelka jednala mala fide.

Ve světle výše uvedeného není Soud toho názoru, že by nepochybný zájem pana X. na ochraně své profesní pověsti mohl převažovat nad důležitými otázkami legitimního zájmu veřejnosti. Krátce řečeno, důvody uváděné žalovaným státem, i když jsou významné, nepostačují ke konstatování, že namítané zasahování bylo "nezbytné v demokratické společnosti".

Čl. 10 Úmluvy byl porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatelka na základě čl. 41 Úmluvy požádala o spravedlivé zadostiučinění za materiální újmu v částce 43 099,77 finských marek (FIM) (7 248,85 EUR). Dále požadovala částku 50 000 EUR jako spravedlivé zadostiučinění za morální újmu. Vláda uvedla, že v případě, že Soud shledá porušení Úmluvy, je částka za morální újmu požadovaná stěžovatelkou velmi nadsazená a Soud by měl přiznat maximálně částku 2 000 EUR. Pokud jde o spravedlivé zadostiučinění za materiální újmu, Soud přiznává stěžovatelce částku 3 500 EUR a částku 5 000 EUR za morální újmu. Stěžovatelka rovněž požádala o náhradu nákladů řízení u vnitrostátních soudů v částce 51 325,73 FIM (8 623,37 EUR) a u Soudu v částce 15 782,44 EUR. Pokud jde o vnitrostátní řízení, Soud přiznává částku 8 000 EUR a za řízení před Soudem částku 15 000 EUR.


Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. šesti hlasy proti jednomu, že byl porušen čl. 10 Úmluvy;

2. jednomyslně, že žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit stěžovatelce 3 500 EUR za materiální újmu, 5 000 EUR za morální újmu a 23 000 EUR za náklady řízení, tyto částky budou převedeny na národní měnu v kurzu platném k datu vyplacení, tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

3. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.

K rozsudku je připojeno nesouhlasné stanovisko soudce Bratzy.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.