Makaratzis proti Řecku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 50385/99

Datum: 20. 12. 2004

Složení senátu: L. Wildhaber, předseda Soudu (Švýcarsko), C. Rozakis (Řecko), J.-P. Costa (Francie), Sir Nicolas Bratza (Spojené království), G. Ress (Německo), G. Bonello (Malta), R. Türmen (Turecko), F. Tulkens (Belgie), V. Strážnická (Slovensko), P. Lorenzen (Dánsko), N. Vajicová (Chorvatsko), M. Tsatsa-Nikolovska (BJR Makedonie), A. Kovler (Rusko), H. S. Greveová (Norsko), V. Zagrebelsky (Itálie), A. Mularoni (San Marino), K. Hajiyev (Azerbajdžán).

Stěžovatelem je pan Christos Makaratzis (nar. 1967) žijící v Aténách.

A. Přehled událostí

Večer dne 13. 9. 1995 se policie pokoušela zastavit automobil řízený stěžovatelem, který projel na červenou křižovatku v centru Atén, blízko velvyslanectví USA. Místo zastavení stěžovatel zrychlil. Pronásledovalo ho několik policejních aut a motocyklů. Během pronásledování stěžovatel narazil do několika aut a zranil dva řidiče. Poté, co překonal pět policejních zátarasů, začali na jeho auto policisté střílet. Stěžovatel tvrdí, že policisté mířili na kabinu, zatímco vláda uvádí, že mířili na kola vozu. Nakonec stěžovatel zastavil na čerpací stanici, ale nevystoupil. Policisté pokračovali ve střelbě. Stěžovatel uvádí, že klečeli a stříleli na něho, zatímco vláda tvrdí, že stříleli do vzduchu, protože hrozil výbuch benzínu. Stěžovatel byl zatčen policistou, kterému se podařilo dostat se do auta. Stěžovatel tvrdí, že byl postřelen do chodidla, když ho policisté tahali z auta. Vláda toto s odkazem na vnitrostátní soudní řízení (viz dále) popírá. Poté byl stěžovatel odvezen do nemocnice, kde zůstal devět dní. Byl zraněn na pravé ruce, pravé noze, levé hýždi a pravé straně hrudníku. Jedna kulka mu byla vyjmuta z nohy a druhá je stále v hýždi. Duševní stav stěžovatele se od incidentu značně zhoršil.

B. Vyšetřování

Při policejním vyšetřování bylo vyslechnuto 29 policistů účastnících se pronásledování. Toho se účastnili i další policisté z vlastní iniciativy, kteří poté odjeli, aniž by došlo k jejich identifikaci a odevzdali své zbraně. Celkem bylo zaprotokolováno 35 svědeckých výpovědí. Byl proveden laboratorní test 33 policejních zbraní, tří projektilů a čtyř kovových úlomků. Auto stěžovatele bylo rovněž prohlédnuto.

Laboratorní nález

Policejní laboratoř vydala dne 12. 1. 1996 zprávu, která obsahovala následující závěry:

a) Pokud jde o auto stěžovatele

"...Zkoumané auto je vážně poškozeno v důsledku srážek s ostatními auty, ale také střelbou. V předním okně jsou tři průstřely, které vznikly průnikem střel přes zadní okno. Zadní okno bylo úplně zničené a chybí. Podle velikosti otvorů je zřejmé, že byla použita zbraň ráže 9 mm. Na pravé straně vozu blízko předního kola je otvor přibližně 55 x 25 mm. Vznikl střelbou ze zadní části vozu směrem dopředu. Sklo dveří u spolujezdce je rozbité. Vnitřní potah střechy vozu je porušen v důsledku střel přes zadní okno..."

b) Pokud jde o zkoumané zbraně

"Bylo nám zasláno celkem 23 revolverů, 6 pistolí, 4 samopaly a tři projektily... 23 revolverů má kalibr 357 Magnum, 5 ze 6 pistolí kalibr 9 mm Parabellum a jedna 45 ACP, 4 samopaly HK MP 5 mají kalibr 9 mm Parabellum. Výrobní čísla, výrobce a jejich držitelé jsou uvedeni v příloze. S 33 zbraněmi a 3 náboji pro každou zbraň jsme provedli zkušební výstřely. Použité nábojnice a projektily z každé zbraně byly dány do plastikových obalů a každý obal byl označen podle použité zbraně.

...Dva ze tří projektilů byly nalezeny v autě a třetí byl vyjmut z nohy stěžovatele. Projektily byly označeny pro účely rozlišení PB 1/4722 (projektil z těla stěžovatele) a PB 2 a PB 3/4722 (z auta). Všechny tři jsou značně poškozené nárazem na tvrdý povrch a jsou deformované. Mají průměr 9 mm. Z měření vyplývá, že pochází z náboje (9 x 19) Parabellum 9 mm. Pistole a samopaly stejného kalibru používají tento typ nábojů..."

c) Závěry

"...Na autě bylo napočítáno šestnáct otvorů způsobených stejným počtem střel, které byly vystřeleny ze zbraně 9 mm kalibru.

...projektil PB 2 byl vystřelen ze samopalu HK MP5, č. C273917, projektil PB 1 vyjmutý z těla stěžovatele a projektil PB 3 jsou 9 mm kalibru Parabellum (9 x 19). Během srovnávacího testu žádný z těchto dvou projektilů neodpovídal vzorovým projektilům ze zkoumaných zbraní 9 mm kalibru, a žádný z nich tedy nebyl vystřelen ze zkoumaných zbraní..."

C. Řízení před soudem prvního stupně v Aténách

Po skončení vyšetřování zahájil prokurátor trestní řízení proti sedmi policistům (pánům Manoliadisovi, Netisovi, Markou, Souliotisovi, Mahairasovi, Ntinasovi a Kiriazisovi) za způsobení těžké újmy na zdraví [ § 308 odst. 1 písm. a) a § 309 trestního zákona] a neoprávněné užití zbraně (§ 14 zákona č. 2168/1993). Později se k řízení jako strana připojil i stěžovatel a požadoval určitou finanční částku jako náhradu škody.

Soudní řízení se sedmi policisty se konalo u soudu prvního stupně v Aténách dne 5. 12. 1997. Stěžovatel vypověděl následující:

"Byl jsem v ulici Dinokrautos. Na semaforu jsem odbočil doprava a v ulici Vassilissise Sofiase se v mém směru objevili dva policisté. Jel jsem rychle a nemohl jsem ihned zastavit. Uhnul jsem trochu doleva a oni na mě ihned začali střílet. Bál jsem se, myslel jsem, že mě chtějí zabít, tak jsem ujížděl pryč. Pronásledovali mě a pořád stříleli. Opět jsem trochu uhnul a narazil přitom do několika aut. Měl jsem velký strach. Krátce předtím jsem byl hospitalizován s depresí. U čerpací stanice jsem zastavil, a když jsem se odpoutával, trochu jsem pootevřel dveře a oni mě zranili na ruce a hrudníku. Pak mě vytáhli z auta, policista mě opět zranil na noze a nasadil mi pouta. Nevím přesně, kdo mě zranil, protože se všude střílelo. Já zbraň neměl. Pak mě odvezli do nemocnice. Přišel náčelník policie a přinesl mi k podpisu dokument, který jsem nepodepsal, protože jsem nevěděl, co je v něm napsáno. To se stalo tam, kde mi odebrali 3,5 litru krve a vyjmuli projektil z nohy bez umrtvení. Hrozně to bolelo, nevím, proč to udělali. Měl jsem vnitřní krvácení a lékaři řekli, že to je ze zubů. Můj otec od prokurátora obdržel dokument, na základě kterého mě mohl odvézt z této nemocnice do rehabilitačního centra. Projektil mi zůstal v plicích a druhý projektil mi zůstal v hýždi. K prvnímu výstřelu došlo v ulici Vassilissise Sofiase, možná někoho hledali a mě si s ním spletli. (...) Po incidentu jsem utrpěl psychický šok a byl jsem hospitalizován. Pořád jsem v jiné nemocnici ošetřován a beru léky. Před událostí jsem pracoval jako štukatér a od té doby nemohu pracovat. Nikdy v životě jsem neměl zbraň, kromě vojenské služby. V ulici Vassilissise Sofiase nebyl žádný zátaras. Viděl jsem dva policisty, jeden z nich na mě mával, abych zastavil a druhý na mě mířil zbraní. Bál jsem se a hned jsem nezastavil. Po chvíli na mě začali střílet. Nevzpomínám si, jestli jsem si všiml policejního vozu blízko válečného muzea. Když jsem se dostal k Parlamentu, měli zapnuté majáky, pronásledovali mě a stříleli. Chtěl jsem se co nejrychleji dostat domů. V ulici Siggrou byl policejní zátaras. Nevšímal jsem si ho. Ve Flisvosu byl další, kterého jsem si opět nevšímal. Pak jsem nerespektoval několik semaforů, abych se dostal pryč. Vzpomínám si na nějakou boční srážku, ale na zátaras v ulici Kalamakiou si nevzpomínám, ani jestli na mě stříleli. Zastavil jsem u čerpací stanice, protože jsem byl již zasažen a silně to bolelo. Bylo tam hodně lidí a já se nebál. Pokoušel jsem se rozepnout pás. Hned poté jsem ucítil v zádech střelbu. Okna byla rozbitá. Policista se přiblížil, vytáhl mě, a když jsem ležel tváří k zemi, střelili mě do nohy. Nevím, kdo z nich to byl. Před incidentem jsem byl s malou depresí v nemocnici pouze jednou. Po incidentu trpím mánií z pronásledování. U čerpací stanice jsem neučinil žádný pohyb, který by mohl policii naznačit, že mám zbraň."

Obžalovaní vypovídali následovně:

1. Pan Manoliadis

"Byl jsem v policejním voze č. A62 v oblasti Paleo Faliro, slyšeli jsme o pronásledování ve vysílačce. Náhle jsem uviděl majáky a auto, které se ke mně přibližovalo, minulo mě asi na vzádlenost jednoho metru, musel jsem uskočit, aby mě nepřejelo. Policejní auta a motocykly jely za ním ve vzdálenosti 30 - 40 metrů. Nikdo nestřílel. Sedli jsme do auta a následovali ostatní policisty. Když jsme přijeli do ulice Kalamakiou, uslyšel jsem střelbu. Jeli jsme k čerpací stanici, vystoupil jsem z auta, všude byl chaos a znovu jsem uslyšel střelbu. Kolegové zaujali palebná postavení, a když se ozvala střelba, nevěděl jsem, odkud je, mohla být ze Škody (auta stěžovatele). Viděl jsem některé kolegy střílet do vzduchu a slyšel, jak křičí, aby z auta vylezl. Pak jsem viděl kolegy volně se pohybovat a uvědomil si, že je po incidentu. Tam, kde jsem stál, jsem auto stěžovatele neviděl."

2. Pan Netis

,,Slyšeli jsme ve vysílačce, že od amerického velvyslanectví jede auto, které skoro přejelo dva chodce a dopravního policistu. Sledovali jsme ho a u Trokadera policie vytvořila zátaras. Kolega Manoliadis pískal, aby řidič zastavil, ale málem byl přejet a musel uskočit. Pak došlo ke srážce škodovky s projíždějícím vozem. Jeli jsme dále a v ulici Kalamakiou bylo před námi již několik policejních aut. Vystoupil jsem a slyšel, jak ostatní kolegové stále vyzývali pachatele, aby vystoupil, což neučinil, pak někdo říkal, že budou střílet do vzduchu, aby stěžovatele zastrašili. Já vystřelil dvakrát. Potom kolega využil příležitosti a vytáhl stěžovatele z auta. Centrála vydala varování, že pachatel má pistoli. Zažil jsem mnoho pronásledování, ale tento pachatel působil, jako by byl v automobilových honičkách trénovaný."

3. Pan Markou

,,Měl jsem službu na motocyklu. Viděl jsem přijíždět auto a z vysílačky jsem se dozvěděl, že je pronásledováno a pachatel může být ozbrojen. Sledoval jsem ho. Udivila mě jeho schopnost vyhýbat se a předjíždět ostatní auta. Jsem u policie 15 let, ale takové pronásledování jsem ještě nezažil. Když pachatel uviděl zátarasy, odbočil doprava a jel v protisměru. Neviděl jsem, jestli byl někdo usmrcen, nebo co se vlastně dělo. Škodovka byla zablokována ostatními auty a já vystřelil do vzduchu tři rány. Pak pachatel ujel a já ho sledoval ze vzdálenosti 30 m. U čerpací stanice jsem sesedl z motocyklu a pokusil se dostat na střechu stanice. Na schodech jsem uslyšel střelbu, nevím, odkud přicházela, a ostatní křičeli, aby vystoupil. Pak jsem ho viděl naklánět se do schránky u spolujezdce. Domníval jsem se, že sahá pro zbraň. Křičel jsem na ostatní, že tam může mít zbraň. Zvedl jsem velký květináč a hodil ho na auto."

4. Pan Souliotis

,,Měl jsem službu s kolegou Mahairasem. Ve 21.15 hod. jsem viděl auto Škoda, které přejelo křižovatku na červenou a málem srazilo procházející pár. Mával jsem, aby řidič zastavil, ale málem mě přejel. Sedli jsme do auta a pronásledovali ho. Stále zrychloval, troubil a choval se velmi nebezpečně. Pak se srazil s vozem zn. Daihatsu, myslel jsem si, že ten, kdo v něm byl, musí být mrtvý. Poté narazil do vozidla taxi, následkem čehož měl jeho řidič zlomený krční obratel. V ulici Kalamakiou jsem uslyšel první výstřely, vyklonil se z levého zadního okénka a trefil levé zadní kolo Škody. Byl jsem si při míření jistý, že nikdo není ohrožen. Kolega střílel na pravé zadní kolo. Když měl pronásledovaný zadní kola prostřelená, zastavil u čerpací stanice. Bylo tam více než devět policejních aut a mnoho policistů. Věřím, že všechny střely i ty, které zasáhly okna, byly mířeny na kola."

5. Pan Mahairas

,,Byl jsem u amerického velvyslanectví a viděl jsem přijíždět na červenou auto Škoda, které málem srazilo kolegu, který se ho pokoušel zastavit. Sedli jsme do auta a pronásledovali ho, pak se nám ztratil a uviděli jsme ho opět až u válečného muzea, srazil se s Daihatsu, překonal několik zátarasů, a když jsme se k němu znovu přiblížili, tak jsem střílel na jeho pravé zadní kolo. Po 70 m zastavil u čerpací stanice. Pachatel se choval tak, jak by se choval terorista. Když na výzvu své auto neopustil, zazněly výstřely na zastrašení. Kolega s neprůstřelnou vestou ho vytáhl z vozu. Chtěli mu nasadit pouta, ale někdo říkal, že je zraněný, a tak to neudělali. Pak přijela sanitka. Nevím, zda byl zraněn střelbou, nebo při srážce aut. Ani já, ani kolega Soulioutis nepoužíváme do svých zbraní projektily Magnum.

6. Pan Ntinas a Kiriazis

,,Měli jsme spolu službu a dostali zprávu, že máme sledovat auto, které uniká. Z centrály nám sdělili, že řidič je velmi nebezpečný a může být ozbrojen. Zastavili jsme 100 m od čerpací stanice a slyšeli výstřely. Nevěděli jsme, jestli střílí policie nebo pachatel, protože jsme jeho auto neviděli. Stříleli jsme také do vzduchu na zastrašení."

U soudu dále svědčilo pět policistů, kteří se zásahu zúčastnili. Všichni mj. tvrdili, že se řidič Škody choval velmi nebezpečně a že všechny střely směřovaly na kola vozu. Kdyby někdo střílel na čerpací stanici, došlo by k výbuchu. Tam se střílelo jen do vzduchu.

Pan Georgopoulos, majitel čerpací stanice, u soudu uvedl:

"Viděl jsem, jak pomalu přijíždí auto Škoda. Zastavilo a vzápětí jsem slyšel střelbu. Poté jsem odešel nahoru do domu a pak policista hodil velký květináč na střechu vozu. Nestřílel. Když střelba utichla, sešel jsem dolů a viděl, jak pachatele vytahují z auta, myslím, že zasahující osoba měla civilní oblečení. Nejsem si však jistý. Držel samopal, nevím, jestli střílel, nevzpomínám si. Když auto přijelo, nevím, jestli mělo rozbitá okna..."

Soud prvního stupně obžalované zprostil obžaloby. Pokud jde o těžkou újmu na zdraví, soud uvedl, že nebylo zjištěno, že by obžalovaní byli ti, kdo zranili stěžovatele. Množství policistů, kteří se zásahu účastnili, odjelo ihned po zatčení stěžovatele, aniž by se identifikovali a poskytli nezbytné informace týkající se jejich zbraní. Projektil vyjmutý z těla stěžovatele a další nalezený ve voze byly vystřeleny ze stejné zbraně, ale neshodovaly se s žádnou z 33 zkoumaných zbraní. Další projektil a kovové fragmenty nalezené ve voze stěžovatele byly vystřeleny ze zbraní dvou z obžalovaných. Nebylo však prokázáno nade vší rozumnou pochybnost, že by tito policisté stěžovatele zranili, vzhledem k tomu, že mnoho dalších střel bylo vystřeleno z nezjištěných zbraní. Pokud jde o druhý bod obžaloby, neoprávněné užití zbraně, soud konstatoval, že policisté použili své zbraně pouze proto, aby zastavili auto, jehož řidiče považovali za nebezpečného pachatele.

Relevantní část rozsudku uvádí:

"Dne 13. 9. 1995 poškozený, pan Christos Makaratzis, jel svým vozem v oblasti amerického velvyslanectví v Aténách, kde prováděli dopravní kontrolu obžalovaní Mahairas a Souliotis, který poškozenému signalizoval, aby zastavil. Ten ale místo toho pokračoval směrem k policistovi a málem ho srazil. Policisté nasedli do vozu a ihned ho začali pronásledovat. Po chvíli ho kvůli hustému provozu ztratili a uviděli ho opět u válečného muzea. Poškozený znovu zrychlil a ujížděl. Policisté informovali centrálu, která žádala ostatní hlídky o pomoc. Řidič jel na křižovatkách na červenou. V ulici Trokadero policie vytvořila zátaras z policejního auta, dvou motocyklů a patnácti dalších aut. Ten poškozený po chodníku objel a málem srazil policisty. Pak narazil do Daihatsu a vozidla taxi a jejich řidiče zranil. Na křižovatce ulic Posidonos a Kalamakiou se ozvaly první výstřely na pronásledované auto. Obžalovaný Mahairas, který auto sledoval od začátku, vystřelil ze zbraně č. MP-5 C273917 sérii střel, když bylo policejní auto od pronásledovaného vzdáleno přibližně 5 m. Obžalovaný Souliotis, který jel ve stejném voze, střílel ze své pistole č. AO 38275 z levého okénka na levé zadní kolo a zasáhl ho. Blízko křižovatky musel poškozený zpomalit, protože zde již bylo hodně policistů v obou směrech. Další policisté kromě již zmiňovaných také stříleli na auto, které i přes střelbu pokračovalo v úniku a zastavilo až na čerpací stanici. Zde byl poškozený obklíčen jak policisty, o kterých centrála věděla, že se akce účastní, tak ostatními, kteří přijeli na pomoc kolegům dobrovolně, když ve vysílačce slyšeli, co se děje. Poškozený v autě dělal pohyby, z nichž měli policisté dojem, že má zbraň. Byl vyzván, aby vystoupil, což neučinil, a tak se policista Nikolaos Boulketis v neprůstřelné vestě přiblížil k autu. Aby byl poškozený zastrašen a policista kryt, začali ostatní policisté střílet do vzduchu. Pak došlo k zatčení poškozeného. Když byl z auta policisty vytažen a znehybněn, bylo zjištěno, že je zraněný. Měl rány na pravé ruce, v pravé části hrudníku, na levé noze, v levé hýždi a v ledvinové oblasti zad. Přední sklo jeho auta bylo rozbité, byly v něm tři otvory po střelách."

D. Trestní řízení proti stěžovateli

Prokurátor dne 20. 4. 1997 zahájil trestní řízení proti stěžovateli. V obžalobě se uvádí:

"Stěžovatel je obžalován ze spáchání několika trestných činů, konkrétně že:

a) dne 13. 9. 1995 při řízení svého vozidla způsobil z nedbalosti zranění druhých. Když jel v ulici Posidonos směrem k letišti, nedodržel dostatečnou vzdálenost od před ním jedoucích vozidel, narazil přední částí svého vozu do zadní části vozu řízeného paní Soumpasi a způsobil jí poranění krční páteře. Po této srážce obžalovaný pokračoval v jízdě a stejným způsobem narazil do vozidla taxi pana Goumase, který utrpěl frakturu krční páteře a zranění hlavy;

b) při této jízdě několikrát neuposlechl znamení policistů, aby zastavil, a dále v jízdě pokračoval."

Rozsudkem č. 16111/2000 soudu prvního stupně v Aténách byl stěžovatel odsouzen ke 40 dnům odnětí svobody.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatel se na Evropskou Komisi pro lidská práva obrátil dne 2. 6. 1998. Ve své stížnosti namítal porušení čl. 2, 3 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Uvedl, že policisté proti němu použili přehnanou palební sílu, čímž ohrozili jeho život. Dále si stěžoval na nedostatečné a neúčinné vyšetřování incidentu. Poté, co vstoupil v platnost Protokol č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998), posuzování stížnosti převzal Evropský soud pro lidská práva (dále "Soud"). Věc byla přidělena 2. sekci Soudu. Dne 18. 10. 2001 byla stížnost prohlášena za částečně přijatelnou. Dne 1. 11. 2001 změnil Soud složení svých sekcí a věc byla postoupena 1. sekci Soudu. Dne 5. 2. 2004 po veřejném jednání Soudu o meritu věci se senát 1. sekce Soudu vzdal projednávání věci a rozhodl o jejím postoupení velkému senátu Soudu. Třetí strana, Institut de Formation en Droits de l'Homme du Burreau de Paris, podala v souladu s čl. 36 odst. 2 Úmluvy své stanovisko dne 9. 6. 2004. Veřejné jednání Soudu se konalo v Paláci lidských práv ve Štrasburku dne 30. 6. 2004.

K tvrzenému porušení čl. 2 Úmluvy:

Stěžovatel tvrdí, že proti němu pronásledující policisté použili přehnanou palební sílu, čímž ohrozili jeho život, a úřady neprovedly dostatečné a účinné vyšetřování incidentu. Namítá porušení čl. 2 Úmluvy, který zní:

"1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života, kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.

2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při:

a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;

b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené;

c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury."

A. Argumenty stran

Stěžovatel uvádí, že čl. 2 odst. 1 Úmluvy ukládá státům pozitivní povinnost chránit lidský život. Vnitrostátní zákony musí striktně vymezovat okolnosti, za kterých může být osoba zbavena života zaměstnanci státu. Stát musí svým zaměstnancům, kteří nosí zbraň a mohou ji použít, poskytnout odpovídající trénink a instrukce. V době incidentu však nezbytný regulační systém neexistoval. Zákon upravující použití zbraně řeckou policií byl přijat v roce 1943. Tento zákon byl zastaralý a neúplný a neposkytoval společnosti obecnou ochranu proti nezákonnému nebo nepřiměřenému použití zbraně policií. Řecký stát proto nepřijal všechna preventivní opatření, která čl. 2 Úmluvy pro ochranu lidského života vyžaduje. Pokud jde o projednávaný případ, stěžovatel uvádí, že jeho vážná zranění jsou výsledkem zbytečného a nepřiměřeného použití síly policií. Zdůraznil, že byl neozbrojený a že není ani zločincem, ani teroristou. Jen se bál a snažil se ujet. Policie na něho začala střílet bez předchozího varování. Jedinou věcí, kterou policie provedla, bylo použití dvou soukromých vozidel při pokusu ho zastavit. Následkem toho byli zraněni dva nevinní občané. Policie nepoužila svých aut k vytvoření zátarasu, ani pásů k proražení pneumatik, ani kouřové bomby nebo slzného plynu k jeho zastrašení. Stříleli na něj nekontrolovaným a nepřiměřeným způsoben, čímž jeho život vážně ohrozili.

Stěžovatel dále tvrdí, že úřady nesplnily své procesní povinnosti podle čl. 2 Úmluvy, tj. provést účinné vyšetřování incidentu. Ve vyšetřování bylo množství nedostatků, včetně mj. neidentifikace policistů, kteří se pronásledování zúčastnili, a zejména těch, kteří jsou za způsobená zranění zodpovědní. Dále nebyly shromážděny všechny použité zbraně a projektily na něho vystřelené.

S odkazem na zprávu publikovanou společně organizacemi Amnesty International a Mezinárodní Helsinskou Federací pro lidská práva v září 2002 ("Řecko ve stínu beztrestnosti - špatné zacházení a zneužívání střelných zbraní") stěžovatel uvedl, že nedostatečné vyšetřování incidentu je důkazem tolerance státu k použití nezákonné smrtící síly (lethal force).

Vláda tvrdí, že čl. 2 v projednávaném případě nepřichází v úvahu, protože stěžovatel žije. Policisté při pronásledování zbraně použili, ale neměli v úmyslu stěžovatele usmrtit, ale jen ho přinutit zastavit vozidlo a pak ho zatknout. S odkazem na předchozí rozsudky Soudu vláda uvádí, že namítané stížnosti by měly být spíše posuzovány podle čl. 3 Úmluvy.

Vláda zdůraznila, že policie čelící nebezpečným situacím má mít značnou míru uvážení při rozhodování o použití síly. V projednávaném případě jel stěžovatel na červenou v centru Atén, blízko amerického velvyslanectví, kde byla kvůli možnému teroristickému útoku posílena bezpečnostní opatření. Místo toho, aby na pokyn policie zastavil, stěžovatel zrychlil a ujížděl velmi nebezpečným způsobem pryč, čímž ohrozil jak život svůj, tak i ostatních lidí. Policie tudíž měla za daných okolností důvod se domnívat, že stěžovatel je nebezpečný pachatel nebo dokonce terorista. Ještě před použitím zbraní se policisté stěžovatele pokoušeli zatknout použitím např. vytvořené dopravní zácpy, zátarasů apod. Teprve když se tato opatření ukázala neúčinnými, museli nevyhnutelně použít zbraně. Snažili se minimalizovat možnou újmu na zdraví a životě, což dokládá to, že mířili pouze na kola stěžovatelova auta nebo pálili varovné výstřely do vzduchu. Jakmile byl stěžovatel zatčen, neutrpěl žádnou újmu ze strany policie a byl ihned odvezen do nemocnice.

Vláda tvrdí, že ve vyšetřování, které začalo hned druhý den po incidentu a bylo důkladné, nebyly žádné nedostatky. Bylo získáno 35 svědeckých výpovědí, provedeny laboratorní testy 33 zbraní, tří projektilů a čtyř kovových úlomků. Kromě toho bylo sedm policistů obžalováno ze způsobení těžké újmy na zdraví a z neoprávněného užití zbraně. U soudu bylo vyslechnuto několik svědků i sám stěžovatel. Vláda uzavřela, že úřady provedly všechny možné kroky ke zjištění skutkových okolností a identifikaci policistů, kteří se na incidentu podíleli. V projednávaném případě tedy nedošlo k žádnému porušení.

Stanovisko třetí strany

Institut pro lidská práva (Institut de Formation en Droits de l'Homme du Bureau de Paris) založený v roce 1979 předložil své stanovisko k aplikovatelnosti čl. 2 Úmluvy a k povinnostem států podle tohoto ustanovení. Lze jej shrnout následovně.

Pokud jde o aplikovatelnost čl. 2, je Institut toho názoru, že by se toto ustanovení mělo aplikovat v případě, kdy policie užila potenciálně smrtící sílu, i když nezpůsobila smrt osoby, jež byla cílem policejní akce. Nemělo by se čekat na nezvratné porušení práva na život před tím, než se začnou přezkoumávat okolnosti, za nichž k použití smrtící síly došlo. Soud sám uznal, že za jistých okolností i jen "potenciální" oběť má právo podniknout kroky podle Úmluvy (viz Soering proti Spojenému království, 1989). V tomto případě Soud položil důraz na "vážný a nenapravitelný charakter tvrzeného utrpení". Mělo by tudíž být možné vztáhnout toto odůvodnění na faktické porušení čl. 2, neboť použití smrtící síly policisty může opravdu, v závislosti na okolnostech, ohrožovat právo na život. Institut uznal, že Soud již aplikovatelnost čl. 2 vztáhnul i na případy, kdy stěžovatel nebyl usmrcen, ale lituje, že Soud omezil svůj názor pouze na "jen za výjimečných okolností" (viz Berktay proti Turecku, 2001). Z toho vyplývá, že určitá zneužití pravomoci zaměstnanců státu by se nedostala do konfliktu s Úmluvou, protože nezpůsobila smrt, ale současně nesplňují podmínky aplikovatelnosti čl. 3 Úmluvy. Pouze rozšíření aplikovatelnosti čl. 2 na všechny případy, kdy byla použita smrtící síla, bez ohledu na výsledek, zaplní tuto mezeru.

Pokud jde o povinnosti států podle čl. 2, Institut zdůraznil, že kromě "negativní povinnosti" nespáchat úmyslné porušení práva na život, existuje ještě množství jejich "pozitivních povinností". Úřady mají povinnost přijmout velmi přesná pravidla upravující použití zbraní policisty, kteří mají mít důkladný a pravidelný trénink. Institut uvedl, že vnitrostátní úřady mají povinnost provést úřední, účinné, rychlé a nezávislé vyšetřování, když došlo k usmrcení jednotlivce následkem použití síly. Tento přístup by se měl aplikovat i v případech, pokud k usmrcení nedošlo.

B. Posouzení Soudem

Soud má v projednávaném případě určit, zda došlo k porušení povinnosti žalovaného státu chránit právo stěžovatele na život a zda jeho postup odpovídá procesní povinnosti uložené čl. 2 Úmluvy, tj. provést dostatečné a účinné vyšetření incidentu.

Soud na úvod poznamenává, že čelí rozdílnému vylíčení událostí, zejména pokud jde o chování policie během pronásledování stěžovatele a jeho zatčení. Střelci, kteří zranili stěžovatele, také nebyli identifikováni. Soud nicméně nepovažuje za nezbytné ověřovat samotná fakta, aby získal kompletní obraz okolností incidentu. Konstatuje, že na vnitrostátní úrovni došlo ke zjištění skutkových okolností soudem a v průběhu řízení před Soudem nebylo doplněno nic, co by zpochybnilo skutková zjištění soudu prvního stupně v Aténách a vedlo Soud k tomu, aby se od nich odchýlil (viz Klaas proti Německu, 1993). Proto, i když určité skutečnosti zůstávají nejasné, je ve světle všech materiálů, které má k dispozici, Soud toho názoru, že existuje dostatečný skutkový a důkazní základ, který umožňuje případ posoudit.

K aplikovatelnosti čl. 2 Úmluvy

Síla užitá proti stěžovateli nebyla nakonec smrtící. To však v zásadě nevylučuje přezkoumání stížnosti podle čl. 2, jehož znění pokrývá nejen úmyslná usmrcení, ale rovněž situace, kde je dovoleno použít sílu, která může neúmyslně způsobit ztrátu života (viz Ilhan proti Turecku, 2000). Soud se již zabýval stížnostmi podle tohoto ustanovení, kde oběť následkem napadeného jednání nezemřela.

V této souvislosti je možné konstatovat, že na straně jedné Soud již uznal možnou existenci pozitivní povinnosti státu podle první věty čl. 2 odst. 1 chránit život jednotlivce před zásahem druhých osob, nebo rizikem život ohrožujících chorob (viz např. Osman proti Spojenému království, 1998, Yasa proti Turecku, 1998).

Na straně druhé judikatura stanoví, že jen za výjimečných okolností může být špatné fyzické zacházení státních úředníků, které neskončí smrtí poškozeného, porušením čl. 2 Úmluvy. Stupeň a typ použité síly a úmysl nebo cíl s tím spojený může být významný při posouzení, zda v konkrétním případě jsou akce státních zaměstnanců takové, aby spadaly do rozsahu čl. 2 Úmluvy, vzhledem k cíli a účelu sledovaného tímto článkem. V téměř všech případech, kdy na osobu zaútočí, nebo s ní špatně zachází policisté nebo vojáci, bude její stížnost spadat spíše pod čl. 3 Úmluvy (viz výše cit. Ilhan).

Soud musí rozhodnout, zda státní zaměstnanci podílející se na zranění stěžovatele užili sílu, která byla potenciálně smrtící, a jaký vliv mělo jejich jednání nejen na jeho fyzický stav, ale rovněž na jeho život jako celek.

Strany se shodly na tom, že stěžovatel byl pronásledován množstvím policistů, kteří opakovaně užili ruční palné zbraně.

Z důkazů Soudu předložených je zřejmé, že policisté použili zbraní za účelem zastavit auto stěžovatele a stěžovatele zatknout, což je uvedeno v druhém odstavci čl. 2, kdy použití smrtící či potenciálně smrtící síly může být zákonné. Na základě materiálů, které má k dispozici, nemůže Soud shledat, že by tvrzení stěžovatele, pokud jde o střelu do nohy po jeho vytažení z auta, bylo opodstatněné. Soud rovněž přijímá tvrzení vlády, že policie neměla v úmyslu stěžovatele usmrtit. Je však toho názoru, že k neusmrcení stěžovatele došlo shodou šťastných náhod. Podle závěrů balistické expertízy bylo v autě šestnáct otvorů po střelách s různou trajektorií, včetně otvorů v předním skle, které způsobily projektily proniknuvší zadním sklem, které se rozbilo a vypadlo. Stěžovatel byl zraněn na pravé ruce, pravé noze, levé hýždi a pravé straně hrudníku a byl hospitalizován devět dnů. Závažnost zranění není mezi stranami předmětem sporu.

Ve světle výše uvedených okolností a zejména použitém stupni a typu síly Soud konstatuje, že bez ohledu na to, zda zamýšlela policie stěžovatele usmrtit či nikoli, byl stěžovatel obětí jednání, které svým charakterem ohrozilo jeho život, i když se mu podařilo přežít. Čl. 2 se tedy v projednávaném případě aplikuje.

K tvrzenému nesplnění pozitivní povinnosti úřadů chránit právo na život stěžovatele zákonem

Čl. 2, který zakotvuje právo na život a stanoví okolnosti, za kterých může být zbavení života ospravedlněno, je jedním z nejdůležitějších ustanovení Úmluvy, od kterého není povolena žádná možnost derogace (viz Velikova proti Bulharsku, 2000).

Spolu s čl. 3 zakotvuje jedny ze základních hodnot demokratických států, které jsou členy Rady Evropy. První věta čl. 2 odst. 1 zavazuje státy se nejen zdržet úmyslného a nezákonného zbavení života, ale rovněž přijmout příslušné normy ve svém právním řádu k ochraně životů těch, kteří podléhají jejich jurisdikci (viz Kilic proti Turecku, 2000). Čl. 2 umožňuje použití smrtící síly policisty za určitých okolností. Policejní akce musí být dostatečně regulovány a musí existovat pojistky proti svévolnosti a zneužití síly.

Soud musí v projednávaném případě zjistit nejen, zda použití potenciálně smrtící síly proti stěžovateli bylo legitimní, ale rovněž zda zásah proběhl způsobem, který by v maximální možné míře chránil jeho život.

S ohledem na přijetí zákona č. 3169/2003 Soud poznamenává, že od události, která je předmětem této stížnosti, Řecko novelizovalo normy pro použití střelných zbraní policií a ustanovení týkající se tréninku policistů tak, aby vyhovovaly mezinárodním standardům lidských práv. V době projednávané události však platil zákon č. 29/1943, existující z doby německé okupace Řecka. Zákon obsahoval množství situací, ve kterých mohl policista použít zbraň, aniž by byl odpovědný za následky. V roce 1991 nařízení prezidenta upravilo používání zbraní v rámci zákona z roku 1943 tak, že k jejich použití mohlo dojít "jen když je to absolutně nezbytné a všechny ostatní možnosti byly vyčerpány". V řeckém právu neexistovala žádná další ustanovení upravující používání zbraní během policejních akcí, jejich plánování a kontrolu.

Soud akceptuje, že stěžovatel jel svým vozem vysokou rychlostí centrem Atén, čímž ohrožoval ostatní řidiče, chodce i policisty. Policie se pokusila ho zastavit, ale to se jí nepodařilo, naopak jednání stěžovatele se stávalo stále nebezpečnějším a ohrožovalo nevinné lidi. Policisté pronásledující stěžovatele byli informováni, že může být ozbrojen a být velmi nebezpečný. Z jeho pohybů se policisté domnívali, že má zbraň. V úvahu je třeba vzít rovněž další velmi výrazný faktor, a to tehdy v Řecku panující události teroristických útoků proti zahraničním zájmům. Např. skupina nazvaná "Revoluční organizace 17. listopadu", která vznikla v roce 1975, spáchala do roku 2002, než se rozpadla, řadu atentátů proti americkým občanům. To spolu s tím, že se incident odehrál v noci blízko amerického velvyslanectví, přispělo k tomu, že stěžovatel byl policií považován za velkou hrozbu.

Soud se stejně jako soudy vnitrostátní domnívá, že policie měla důvod použít zbraně k zastavení auta a neutralizování nebezpečného řidiče. I když bylo následně zjištěno, že stěžovatel nebyl ozbrojeným teroristou, Soud přijímá, že použití síly proti němu vycházelo z oprávněných předpokladů. Soudu se však použití zbraní policisty jeví jako chaotické. Je třeba připomenout, že neurčené množství policistů střílelo na auto stěžovatele revolvery, pistolemi i samopaly. V autě bylo nalezeno šestnáct vstřelů s různou trajektorií. Z dráhy střel se nepotvrdilo, že by pronásledující policisté stříleli výlučně na pneumatiky vozu. Přední sklo bylo střelami poškozeno a zadní okno bylo rozbité a vypadlo. Celkově se z předložených důkazů zdá, že se velké množství policistů zúčastnilo do značné míry neřízeného pronásledování. Závažné otázky proto vznikají, pokud jde o provedení a organizaci akce. Jestliže byli někteří policisté řízeni kontrolním centrem, další přijeli z vlastního popudu, bez dalších instrukcí, kolegům na pomoc. To, že akce neměla jasné velení, je faktorem, který musel zvýšit riziko nevypočitatelné a nepřesné střelby některých policistů.

I když Soud přijímá, že policisté v akci neměli dostatek času vyhodnotit všechny okolnosti situace a pečlivě akci zorganizovat, domnívá se, že akce, kterou sami někteří policisté popsali jako chaotickou, je do velké míry důsledkem toho, že pro policejní akce chyběly ve vnitrostátním právu a praxi příslušná ustanovení. V roce 1995, kdy se incident odehrál, upravoval použití zbraně policisty zastaralý a neúplný zákon nehodný moderní demokratické společnosti. Bylo tudíž nevyhnutelné, že policisté pronásledující stěžovatele jednali tak, jak by nejednali, kdyby měli řádný trénink a instrukce. Absence jasných pravidel dále vysvětluje to, proč se ostatní policisté spontánně zúčastnili akce, aniž by to hlásili velitelství.

Ve světle výše uvedeného je Soud toho názoru, že pokud jde o pozitivní povinnost podle první věty čl. 2 odst. 1 přijmout náležitou legislativu a administrativní rámec, řecké úřady v rozhodné době neučinily, co měly, aby poskytly občanům požadovanou míru ochrany proti použití smrtící síly při policejních akcích (viz, mutatis mutandis, výše cit. Osman proti Spojenému království).

Stěžovatel byl tedy z tohoto důvodu obětí porušení čl. 2 Úmluvy. S ohledem na tento závěr není nutné zkoumat život ohrožující jednání policie podle druhého odstavce čl. 2.

K tvrzenému nedostatečnému vyšetřování

Po incidentu bylo zahájeno vyšetřování. Bylo vyslechnuto množství policistů i ostatních svědků a provedeny laboratorní testy. Výsledkem vyšetřování bylo obžalování sedmi policistů, kteří byli následně zproštěni viny. Soud však konstatuje, že při vyšetřování došlo k nápadným opomenutím. Soud přikládá význam tomu, že vnitrostátní úřady neidentifikovaly všechny policisty, kteří se pronásledování zúčastnili. Někteří policisté opustili místo incidentu, aniž by se identifikovali a předali své zbraně k expertíze. To bylo konstatováno i vnitrostátním soudem. Zdá se rovněž, že úřady nepožádaly o seznam policistů, kteří byli ve službě v dané oblasti v době incidentu, a nikdo dále nezjišťoval, kteří policisté to byli. Je rovněž pozoruhodné, že byly nalezeny jen tři projektily.

Sedm policistů bylo zproštěno obžaloby za způsobení těžké újmy na zdraví, protože nebylo prokázáno nade vší rozumnou pochybnost, že to byli oni, kdo zranil stěžovatele, protože další střely byly vystřeleny z neidentifikovaných zbraní. Soud nesouhlasí s tvrzením vlády, že vnitrostátní úřady nemohly udělat více pro získání důkazů.

Soud je toho názoru, že úřady neprovedly účinné vyšetřování incidentu. Neúplné a nedostatečné vyšetřování zvýrazňuje skutečnost, že i v řízení před Soudem vláda nebyla schopna uvést všechny policisty, kteří se střelby na stěžovatele zúčastnili.

Čl. 2 byl v tomto ohledu porušen.

Vzhledem k závěrům podle čl. 2 nepovažuje Soud za nutné zjišťovat, zda jsou selhání úřadů v tomto případě součástí jejich běžné praxe, jak tvrdí stěžovatel.

K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy:

Stěžovatel tvrdí, že mu byla způsobena závažná újma na zdraví. Namítá porušení čl. 3 Úmluvy, který zní:

"Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."

Vláda uvádí, že ke zranění stěžovatele došlo náhodným a politováníhodným následkem jeho zákonného zatčení.

S ohledem na důvody, pro které shledal porušení čl. 2 Úmluvy, Soud konstatuje, že podle čl. 3 Úmluvy nevzniká žádná další otázka.

K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy:

Stěžovatel tvrdí, že neměl k dispozici účinný právní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, který zní:

"Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."

Vláda pouze uvádí, že tomu tak nebylo.

S ohledem na tvrzení stěžovatele a důvody, pro které shledal porušení čl. 2 Úmluvy, ve vztahu k procesním aspektům, Soud konstatuje, že podle čl. 13 Úmluvy nevzniká žádná další otázka.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel na základě čl. 41 Úmluvy požádal o spravedlivé zadostiučinění za materiální újmu v částce 60 000 EUR, což je ztráta způsobená ztrátou výdělku za dvacet měsíců po incidentu a snížení jeho platu za období dalších 15 let. Soud konstatuje, že stěžovatel nepředložil nic, co by odůvodnilo tuto ztrátu, a je třeba ji proto považovat za spekulativní. Z tohoto důvodu nepřiznává žádnou částku. Dále požadoval částku 75 000 EUR jako spravedlivé zadostiučinění za morální újmu způsobenou úzkostí, strachem, bolestí a zraněním, které utrpěl. Uvedl, že jeho život je zničen. S ohledem na všechny okolnosti případu Soud přijímá, že stěžovatel utrpěl morální újmu a přiznává mu částku 15 000 EUR. Stěžovateli byla poskytnuta právní pomoc v rámci Rady Evropy, a proto o úhradu nákladů spojených s řízením před Soudem nežádal.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. dvanácti hlasy proti pěti, že byl porušen čl. 2 Úmluvy, pokud jde o povinnost žalovaného státu chránit život stěžovatele zákonem;

2. jednomyslně, že byl porušen čl. 2 Úmluvy, pokud jde o odpovědnost žalovaného státu provést účinné vyšetřování incidentu, při kterém došlo k ohrožení života stěžovatele;

3. patnácti hlasy proti dvěma, že podle čl. 3 nevzniká žádná další otázka;

4. šestnácti hlasy proti jednomu, že podle čl. 13 nevzniká žádná další otázka;

5. patnácti hlasy proti dvěma, že žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit stěžovateli 15 000 EUR za morální újmu, tato částka bude navýšena o prostý úrok rovný marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do vyplacení;

6. jednomyslně, že žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.

K rozsudku je připojeno:

a) společné souhlasné stanovisko soudců Costy, Bratzy, Lorenzena a soudkyně Vajicové;

b) částečně nesouhlasné stanovisko soudce Wildhabera, ke kterému se připojil soudce Kovler a soudkyně Mularoni;

c) částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Tsatsa-Nikolovské, ke kterému se připojila soudkyně Strážnická.







© Wolters Kluwer ČR, a. s.