VÍTOVCOVÁ A OSTATNÍ proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 24. května 2005 ve věci č. 65197/01 – Vítovcová a ostatní proti České republice

Soud jednomyslně prohlásil za nepřijatelnou stížnost, ve které stěžovatelky namítaly nepři­měřenou délku dědického řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

(i) Okolnosti případu

Řízení o dědictví bylo zahájeno v říjnu 1993 u Obvodního soudu pro Prahu 7; soud tehdy pověřil příslušnou notářku funkcí soudního komisaře. Vdova po zemřelém se úvodem zavázala obstarat znalecký posudek ohledně majetku spa­dajícího do dědictví, ten však předložila až v červnu 1996. Na opakované výzvy notářky v mezidobí i během roku 1996 reagovala omluvou odůvodněnou jejím vážným zdravotním stavem, a byla tudíž vyslechnuta až v roce 1998. V dubnu 1999 obvodní soud řízení na návrh notářky zastavil, neboť ohledně nemovitostí panoval mezi účastníky spor a zbývající majetek byl nepatrné hodnoty.

Řízení o dodatečném projednání dědictví bylo zahájeno v červenci 1999 s tím, že součástí dědictví by měla být chata s pozemkem. Soud pověřil příslušnou notářku funkcí soudního komisaře v září 1999. Notářka v březnu 2000 navrhla řízení zastavit pro neexistenci předmětného majetku; soud jí však uložil, aby zjistila podrobnější stanoviska účastníků. Tato situace se opakovala v květnu 2000. Notářka v září 2000 vyzvala právní zástupce účastníků, aby k věci poskytli vyjádření; tito však vyjádření zaslali po stanovené lhůtě až na opakovanou výzvu notářky. Na jednání v květnu 2001 došlo k rozepři mezi notářkou a právním zástupcem stěžovatelek; ten vznesl námitku podjatosti notářky. Soud ji v srpnu 2001 z řízení vyloučil (notářka sama žádala o vyloučení mimo jiné z důvodu chování právního zástupce stěžovatelek), následně pověřil nového notáře, který předvolal účastníky k jednání, z nichž se oba právní zástupci postupně omluvili. Obvodní soud zastavil řízení v dubnu 2002. Městský soud v Praze toto rozhodnutí zrušil v lednu 2003 a v září 2003 schválil obvodní soud dohodu dědiců.

Stěžovatelky podaly v dubnu 2000 ústavní stížnost na průtahy v obou výše uvedených řízeních; ta byla odmítnuta v červnu 2001.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Soud předně akceptoval, že v dané věci jde o dvě samostatná řízení (tj. řízení o dědictví a řízení o dodatečném projednání dědictví). Ve vztahu k řízení o dědictví ovšem zamítl námitku vlády o nedodržení šestiměsíční lhůty na podání stížnosti s tím, že za konečné rozhodnutí je třeba považovat rozhodnutí Ústavního soudu z června 2001.

a) K délce řízení o dědictví

Mezi základními zásadami Soud mimo jiné zmínil, že v zásadě pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru o nepřiměřené délce řízení (Papachelas proti Řecku, č. 31423/96, rozsudek velkého senátu ze dne 25. března 1999, § 40).

Soud započetl do celkové délky řízení i dobu, po kterou rozhodoval Ústavní soud. Řízení tudíž trvalo téměř šest let a osm měsíců pro dva stupně soudní soustavy.

Ač rozhodné právo nebylo příliš složité, Soud připustil jistou skutkovou složitost projednávané věci; zároveň konstatoval, že věc nebyla zásadní důležitosti pro účastníky. Státní orgány sice přispěly k některým průtahům, nicméně rozhodujícím faktorem délky řízení se stala vážná nemoc vdovy po zemřelém.

K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tudíž v tomto řízení nedošlo a v této části byla stížnost prohlášena za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.

b) K délce řízení o dodatečném projednání dědictví

Podle Soudu řízení trvalo více než čtyři roky a dva měsíce pro tři stupně soudní soustavy. Soud opět připustil jistou skutkovou obtížnost projednávané věci; zároveň zopakoval, že věc nebyla zásadní důležitosti pro účastníky.

Soud sice upozornil na průtahy v délce 9 měsíců mezi zastavením řízení prvoinstančním soudem v dubnu 2002 a zrušením tohoto rozhodnutí soudem druhé instance koncem ledna 2013, nicméně další zásadnější průtahy na straně státních orgánů nenalezl.

Dále Soud konstatoval, že řízení trpělo nedostatkem součinnosti ze strany účastníků, pročež dospěl k závěru, že délka řízení nebyla ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nepřiměřená, a proto i tuto část stížnosti prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.