Wirtschafts-Trend Zeitschriften-Verlagsgesellschaft m. b. H. (č. 3) proti Rakousku

Dne 13. prosince 2005 vyhlásil předseda senátu 4. sekce Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Wirtschafts-Trend Zeitschriften-Verlagsgesellschaft m. b. H. (č. 3) proti Rakousku.

Soud rozhodoval v senátu (4. sekce) složeném z následujících soudců: N. Bratza, předseda senátu (Spojené království), G. Bonello (Malta), M. Pellonpää (Finsko), K. Traja (Albánie), E. Steiner (Rakousko), L. Garlicki (Polsko), J. Borrego Borrego (Španělsko).

Stěžovatelka (obchodní společnost) je vlastníkem a vydavatelem týdeníku Profil.

Ve svém čísle 25/1998 z 15. 6. 1998 stěžovatelka otiskla článek o panu R., toho času členovi parlamentu, a jeho družce. Článek nazvaný „Deník útěku“ (Diary of an escape) s podtitulkem „Reportáž. Kolem cesty P. R. do Brazílie se točí několik mýtů. Rekonstrukce banální reality.“ popisoval odlet tohoto páru z Rakouska v dubnu 1998, kdy byl pan R. podezřelý ze spáchání trestných činů podvodu a zpronevěry. Na základě mezinárodního trestního zatykače byl pan R. dne 5. 6. 1998 zadržen v Brazílii. V té době se k trestnímu řízení s panem R. upínaly zraky velké části veřejnosti. Po zatčení pana R. poskytla paní G. k těmto událostem několik rozhovorů. K článku byla na opačné straně připojena fotografie paní G. stojící po boku pana R.

Článek a jeho souvislosti, konkrétně krátký text, který doplňoval fotografie zobrazující hotel a bar, ve kterém byl pár v Brazílii ubytován, obsahoval následující tvrzení:

„Dolnorakouská mutace ,Bonnie a Clydea‘ se tak vydala na poslední část svého výletu, čtyřhodinovou cestu autobusem…

První dva týdny ,Bonnie a Clyde‘ sotva vytáhli paty z hotelu…

,Bonnie a Clyde‘ z Dolního Rakouska touží po pronajmutí Starostova baru…

,Bonnie a Clyde‘ sní o poklidném životě majitelů hospody…“

Článek, který popisoval zatčení pana R., dále obsahoval následující výrok:

„V pozadí stojí C. G., u níž neexistuje žádné podezření.“

A. Řízení podle mediálního zákona

Dne 20. 11. 1998 paní G. zahájila proti stěžovatelce řízení na ochranu osobnosti, přičemž žádala náhradu nemateriální újmy podle § 6 mediálního zákona. Dále požádala podle téhož zákona o dodatečné sdělení, tj. zveřejnění rozsudku. Paní G. zdůraznila, že zveřejněním předmětného článku se stěžovatelka dopustila trestného činu pomluvy podle trestního zákona.

Paní G. namítala, že srovnání se slavnými gangstery z třicátých let „Bonnie a Clydem“, jejichž příběh se stal předlohou pro film vyrobený v šedesátých letech, mohlo navodit dojem, že byla zapletena do trestné činnosti pana R.

Dne 7. 3. 1999 Krajský soud ve Wiener Neustadtu žalobu paní G. zamítl. Konstatoval, že průměrný čtenář rozuměl pod spojením „Bonnie a Clyde“ synonymum pro pár na útěku, a navíc šlo o obrazný popis s humorným a zábavným nádechem. Soud shledal, že průměrný čtenář by si spojil „Bonnie“ se ženou, která následuje svého partnera skrz všechny nesnáze, a označení „Bonnie“ neznamená obvinění ze spolupachatelství na trestných činech pana R.

Dne 4. 11. 1999 Vídeňský odvolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil zpět krajskému soudu. Odvolací soud uvedl, že „Bonnie a Clyde“ byli nebezpeční zločinci, a konstatoval, že navozené spojení mezi paní G. a „Bonnie“ představovalo „inherentní tvrzení, že se paní G. podílela na páchání trestné činnosti“, přestože „v článku bylo výslovně zmíněno, že proti paní G. neexistuje žádné podezření“. Dospěl tedy k závěru, že zveřejněním předmětného článku stěžovatelka spáchala trestný čin pomluvy podle § 111 odst. 1 trestního zákona, a dodal, že krajský soud je v dalším řízení vázán jeho právním názorem.

Dne 3. 2. 2000 krajský soud odsoudil stěžovatelku za pomluvu k náhradě škody ve výši 20 000 ATS (1 453,46 EUR), k úhradě nákladů řízení a nařídil jí ve svém časopise otisknout výňatek rozsudku. Soud převzal argumentaci odvolacího soudu a s odkazem na inkriminované pasáže článku konstatoval, že

„…dobře známý film ,Bonnie a Clyde‘ popisoval příběh dvou obyčejných lidí, kteří si splnili americký sen o svobodě a bohatství krádežemi aut, vykrádáním bank a zabíjením lidí. (…) Čtenář si Bonnie prvotně spojuje se zločincem, který společně se svým partnerem během dvou let vyraboval bezpočet bank a zavraždil 14 osob. (…) Nikdo by si nespojil Bonnie pouze s naivním andílkem, který bezmezně následoval svého partnera, ale spíše se ženou, která by byla schopna zabít, aby pomohla společnému účelu ,útěku‘. (…) Čtenář je bezpochyby nucen učinit spojitost se závažným trestným činem. (…) Obvinění z napomáhání trestné činnosti představuje pomluvu ve smyslu § 111 odst. 1 trestního zákona.“

Dne 22. 3. 2000 stěžovatelka podala odvolání, ve kterém mj. zdůrazňovala, že inkriminované pasáže musí být posuzovány v kontextu celého článku. Stěžovatelka namítala, že článek se nesl v ironickém duchu, a nemohl tudíž navodit dojem, že paní G. spáchala jakýkoliv trestný čin.

Dne 9. 8. 2000 odvolací soud odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí krajského soudu.

B. Řízení podle autorského zákona

Dne 9. 2. 1999 podala paní G. u krajského soudu ve Wiener Neustadtu proti stěžovatelce návrh na vydání soudního příkazu podle § 79 autorského zákona, ve kterém žádala, aby soud stěžovatelce zakázal bez jejího souhlasu zveřejňovat její fotku v souvislosti s trestním řízením proti panu R. nebo alternativně, aby stěžovatelce zakázal bez jejího souhlasu zveřejňovat její fotku a přitom odkazovat na ni a na pana R. jako na „Bonnie a Clydea“. Dále stěžovatelka požadovala otištění rozsudku v časopise vydávaném stěžovatelkou.

Paní G. namítala, že zveřejnění její fotografie v souvislosti s reportáží o trestním řízení s panem R. bylo v rozporu s jejími oprávněnými zájmy podle § 78 autorského zákona a že srovnání se slavnými zločinci „Bonnie a Clydem“ mohlo navodit dojem, že se podílela na spáchání trestných činů, ze kterých byl obviněn pan R.

Stěžovatelka ve svém vyjádření namítala, že předmětná reportáž výslovně zmínila, že proti paní G. neprobíhalo žádné trestní řízení, že se reportáž nesla v ironickém duchu, a tudíž nemohla navodit dojem, že paní G. spáchala nějaký trestný čin. Paní G. navíc ochotně poskytovala rozhovory médiím a nechala se novináři fotografovat. Co se týče srovnání paní G. s „Bonnie“, stěžovatelka podotýkala, že čtenář jejího časopisu rozuměl pod pojmem „Bonnie a Clyde“ synonymum pro pár na útěku, a nikoliv pro nebezpečné zločince. Namítala také, že zveřejnění fotografie paní G. bylo ospravedlněno tím, že se jednalo o věc značného veřejného zájmu.

Dne 19. 2. 1999 vydal Krajský soud ve Wiener Neustadtu předběžné opatření, které odůvodnil tím, že zájem na zveřejnění fotografie paní G. byl v rozporu s jejími oprávněnými zájmy.

Dne 27. 4. 1999 odvolací soud vyhověl odvolání stěžovatelky a předběžné opatření zrušil.

Dne 13. 9. 1999 Nejvyšší soud částečně vyhověl dovolání paní G. z důvodu nesprávného právního posouzení a vydal předběžné opatření v navrhovaném alternativním znění, tj. nařídil stěžovatelce, aby se bez souhlasu paní G. zdržela zveřejňování její fotky v kombinaci s odkazováním na ni a na pana R. jako na „Bonnie a Clydea“.

Nejvyšší soud uvedl, že § 78 autorského zákona zakazuje zveřejnění podobizny, které je v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby, a že zveřejnění podobizny paní G. musí být posuzováno v kontextu s obsahem otištěné reportáže. Soud dále odkázal na svou judikaturu, podle níž zveřejnění podobizny družky podezřelé osoby nemá žádnou informační hodnotu, a tudíž zájem družky na jejím soukromí převažuje nad zájmem na zveřejnění těchto informací. Soud ale konstatoval, že v projednávaném případě byla paní G. do případu pana R. zapletena daleko více než jako jeho pouhá družka nebo milenka, neboť s ním jeho útěk připravovala a nakonec také uskutečnila. Zájem stěžovatelky na zveřejnění snímku paní G. tedy převážil oprávněný zájem paní G. na soukromí.

Soud dále podotkl, že text projednávaného článku porovnával paní G. s ženskou postavou nebezpečných zločinců „Bonnie a Clydea“ a mohl u čtenářů časopisu navodit dojem, že se paní G. stejně jako „Bonnie“ podílela na trestné činnosti svého druha.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že ačkoliv se zdá, že paní G. souhlasila se zveřejněním svojí podobizny v souvislosti s trestním řízením s panem R., její oprávněné zájmy byly porušeny zveřejněním její fotografie v kombinaci s přirovnáním její osoby ke kriminálnici „Bonnie“.

Dne 2. 2. 2001 vydal Krajský soud ve Wiener Neustadtu trvalý soudní příkaz, ve kterém zakázal stěžovatelce zveřejňování podobizny paní G. v kombinaci s přirovnáním paní G. a pana R. k „Bonnie a Clydeovi“ nebo v souvislosti se spojováním její osoby s pácháním trestné činnosti.

Dne 3. 5. 2001 odvolací soud zamítl odvolání stěžovatelky a nařídil stěžovatelce paní G. uhradit náklady v souvislosti s odvolacím řízením. Dne 12. 9. 2001 Nejvyšší soud s odkazem na svoje usnesení z 13. 9. 1999 zamítl dovolání stěžovatelky z právních důvodů. Toto usnesení bylo doručeno dne 2. 10. 2001.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatelka se obrátila na Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) dne 9. 2. 2001 a posléze 27. 3. 2002; namítala, že odsouzením na základě mediálního zákona a vydáním soudního příkazu podle autorského zákona došlo k porušení jejího práva na svobodu projevu.

Stížnosti byly přiděleny 4. sekci Soudu; po změně ve složení sekcí (1. 11. 2004) byly přiděleny jeho nově vytvořené 4. sekci. Soud rozhodl o přijatelnosti stížností 31. 8. 2004 a dne 13. 12. 2004 rozhodl o jejich sloučení.

K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že odsouzení na základě mediálního zákona a vydání soudního příkazu podle autorského zákona bylo v rozporu s jejím právem na svobodu projevu zaručeným čl. 10 Úmluvy, který zní v příslušné části takto:

„1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů…

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu…ochrany pověsti nebo práv jiných…“

A. Zda došlo k zásahu

Soud poznamenává, že mezi stranami není sporu o tom, že odsouzení stěžovatelky podle mediálního zákona a soudní příkaz vydaný podle autorského zákona představoval zásah do stěžovatelčina práva na svobodu projevu zaručeného čl. 10 odst. 1 Úmluvy.

B. Zda byl zásah ospravedlnitelný

Zásah je v rozporu s čl. 10 Úmluvy, pokud není stanoven zákony, nesleduje jeden nebo více legitimních cílů uvedených v jeho druhém odstavci nebo není pro dosažení sledovaného cíle „nezbytný v demokratické společnosti“.

1. „Stanoven zákony“

Soud konstatuje, že mezi stranami není sporu o tom, že zásah byl stanoven zákony, a to § 6 mediálního zákona vykládaného ve spojení s čl. 111 trestního zákona, respektive § 78 autorského zákona.

2. Legitimní cíl

Soud je dále toho názoru, že mezi stranami opět není sporu, že zásah sledoval legitimní cíl, konkrétně „ochranu pověsti nebo práv jiných“ v souladu s čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

3. „Nezbytné v demokratické společnosti“

a) Stanoviska stran

Pokud jde o odsouzení stěžovatelky podle mediálního zákona, vláda uvádí, že legendární zločinecký pár „Bonnie a Clyde“ je v Rakousku z různých filmů velmi známý a že jméno „Bonnie“ je primárně spojováno se ženou, která páchala trestnou činnost společně se svým partnerem a posléze se marně pokusila uniknout trestnímu stíhání. Opakované označení paní G. jako „Bonnie“ navodilo tudíž dojem, že se paní G. podílela na trestné činnosti pana R. Výraz Dolnorakouská mutace „Bonnie a Clydea“ navíc paní G. zesměšnil. Vláda trvala na tom, že pouhá skutečnost, že paní G. utekla se svým životním partnerem – panem R., nebyla dostatečná, aby se paní G. ocitla ve středu veřejné debaty, která by po ní vyžadovala, aby snesla větší míru kritiky. Vláda konečně podotkla, že vzhledem k relativně nízké výši škody, kterou musela stěžovatelka uhradit, nemohou být rozhodnutí rakouských soudů považována ani za nepřiměřená. Co se týče soudního příkazu podle autorského zákona, vláda podotýká, že paní G. byla zveřejněním svojí podobizny pranýřována, neboť před tím nebyla „osobností veřejného života“. Vláda namítala, že rakouské soudy nezakázaly zveřejňování podobizny paní G. jako takové, ale pouze její zveřejňování v kombinaci s přirovnáním k zločineckému páru „Bonnie a Clydeovi“.

Stěžovatelka konstatovala, že nemá co dodat k argumentům, které uvedla již ve své stížnosti. V ní namítala, že zásah do jejího práva na svobodu projevu nebyl nezbytný, a to zejména z toho důvodu, že článek výslovně obsahoval tvrzení, že vůči paní G. neexistuje žádné podezření. Dále namítala, že paní G. se sama vystavila podrobnému zkoumání ze strany veřejnosti, když utekla společně se členem parlamentu a poskytovala rozhovory pro média. Navíc zde byl přítomen zásadní veřejný zájem o předmětné události a paní G. přesto ochotně poskytovala rozhovory médiím a nechala se fotografovat.

b) Posouzení Soudem

Soud připomíná klíčovou úlohu, kterou plní tisk v demokratické společnosti. Přestože tisk nesmí překračovat určité hranice, zejména s ohledem na pověst a práva jiných, přísluší mu – při dodržování povinností a odpovědností – sdělovat informace a myšlenky o všech otázkách veřejného zájmu. Novinářská svoboda tak zahrnuje možnost použití určité míry přehánění nebo dokonce provokace (viz např. Tammer proti Estonsku, § 62, a tam uvedené další odkazy). Ačkoliv meze přípustné kritiky jsou užší ve vztahu k soukromé osobě než ve vztahu k politikům, soukromé osoby se sami vystavují podrobnému zkoumání ze strany veřejnosti, pokud vstoupí do středu veřejné debaty, a v důsledku toho musí projevit větší míru tolerance (viz Jerusalem proti Rakousku, § 38–39).

V projednávaném případě rakouské soudy odsoudily stěžovatelku pro pomluvu podle mediálního zákona a nařídily jí uhradit náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dále vydaly proti stěžovatelce soudní příkaz podle autorského zákona.

V řízení podle mediálního zákona soudy podotkly, že „Bonnie a Clyde“ byli především nebezpečnými zločinci, a dospěly tedy k závěru, že přirovnání paní G. k „Bonnie“ v článku stěžovatelky představuje implicitní tvrzení o účasti paní G. na trestné činnosti, což naplňuje skutkovou podstatu trestného činu pomluvy.

Soud je však toho názoru, že pouhá skutečnost, že předmětný článek několikrát odkazoval na paní G. jako na „Bonnie“, nepostačuje k tomu, aby zmátla čtenáře ohledně jejího podílu na trestné činnosti pana R. Soud v této souvislosti poznamenává, že trestní řízení s panem R., členem parlamentu, svého času přitahovalo obrovský zájem veřejnosti a že povaha a rozsah trestné činnosti pana R. byla veřejnosti dobře známa. Předmětný článek se však netýkal probíhajícího řízení s panem R., ale pouze jeho útěku a následného zatčení. A právě v této souvislosti článek zmínil paní G., družku pana R., jež utekla ze země s ním.

Soud poznamenává, že paní G. a pan R. uprchli z Rakouska v dubnu 1998, a že dne 5. 6. 1998 byl pan R. zatčen v Brazílii. Článek zveřejněný 15. 6. 1998 jednoznačně neměl v úmyslu informovat čtenáře o těchto událostech jako takových, neboť ty byly veřejnosti s největší pravděpodobností známy. Spíše se, jak je uvedeno i v názvu a podtitulku článku, zaměřil na popis nejnovějších skutečností spojených s útěkem a zatčením pana R. Učinil tak v ironickém duchu s úmyslem čtenáři sdělit, že v rozporu s některými dohady byla realita útěku banální. Co se týče paní G., článek výslovně uvedl, že v jejím případě neexistuje žádné podezření.

Soud tudíž považuje závěr, že přirovnání paní G. k „Bonnie“ nepřímo obsahuje obvinění z napomáhání v trestné činnosti, za vlasy přitažený. Vzhledem k obsahu článku, ironickému duchu a skutečnosti, že výraz „Bonnie“ byl vždy použit spolu se svým protějškem „Clyde“, je Soud spíše toho názoru, že průměrný čtenář by si pod spojením „Bonnie a Clyde“ představil synonymum pro pár na útěku. Soud se nemůže ztotožnit s tím, že by stěžovatelka použitím této narážky překročila hranice přijatelného žurnalismu. Soud je ve svém názoru utvrzen skutečností, že paní G. svým útěkem s panem R. a následným poskytnutím rozhovorů na toto téma vstoupila do veřejné debaty, a tudíž musí projevit větší míru tolerance.

Ve světle okolností projednávaného případu jako celku, bez ohledu na prostor pro volnou úvahu na straně vlády, Soud tedy konstatuje, že odsouzení stěžovatelky podle mediálního zákona nebylo pro účely čl. 10 dostatečně zdůvodněno. Vzhledem k tomuto závěru se Soud nemusí zabývat další námitkou vlády, že vzhledem k relativně nízké náhradě nemajetkové újmy, kterou musela stěžovatelka zaplatit, nelze rozhodnutí rakouských soudů považovat za nepřiměřená.

Pokud se jedná o soudní příkaz vydaný proti stěžovatelce na základě autorského zákona, Soud poznamenává, že Nejvyšší soud v souvislosti se zákazem zveřejňování fotografie paní G. konstatoval, že stěžovatelka byla v zásadě oprávněna tuto fotografii zveřejnit, neboť zájem na jejím zveřejnění převážil zájem paní G. na ochranu soukromí. Nejvyšší soud vzal potaz, že paní G. nebyla pouhou družkou pana R., nýbrž jeho útěk připravovala a nakonec s ním také uprchla. Nejvyšší soud zakázal pouze zveřejňování podobizny paní G. v kombinaci s přirovnáním paní G. a pana R. k „Bonnie a Clydeovi“ z důvodu, že to mohlo u čtenářů časopisu navodit dojem, že se paní G. stejně jako „Bonnie“ podílela na trestné činnosti svého druha.

Soud podotýká, že paní G. tím, že doprovázela na útěku pana R., člena parlamentu, jehož trestní řízení bylo otázkou zásadního veřejného zájmu, vstoupila do středu veřejné debaty, a musí tudíž nést důsledky svého rozhodnutí (viz Krone Verlag GmbH &Co. KG proti Rakousku, z 27. 2. 2002, § 37). Předmětná fotografie nezobrazovala žádný detail ze soukromého života paní G. a ona se ani jejímu pořízení nebránila. Napadená tvrzení odkazující na paní G. a pana R. jako na „Bonnie a Clydea“ nebyla otištěna vedle titulku nebo textu pod fotografií paní G., nýbrž byla umístěna na opačné straně, a to v samotném textu a v souvislostech výše zmíněného článku. Soud z výše uvedených důvodů nesdílí postoj vlády, že článek uvedl čtenáře v omyl ohledně podílu paní G. na trestné činnosti pana R. Souvislost s předmětným textem tedy neposkytuje „relevantní“ a „dostatečné“ důvody pro ospravedlnění napadeného soudního příkazu, kterým bylo zakázáno zveřejňování fotografie paní G.

Závěrem Soud konstatuje, že rakouské soudy odsouzením stěžovatelky na základě mediálního zákona a vydáním soudního příkazu na základě autorského zákona překročily svůj prostor pro volnou úvahu a že tato opatření nebyla nezbytná v demokratické společnosti. Čl. 10 Úmluvy byl tedy porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

V souvislosti s řízením podle mediálního zákona stěžovatelka požadovala celkem 10 811,87 EUR za materiální újmu. Částka za materiální újmu se skládá z částky 1 453,46 EUR, kterou musela zaplatit jako náhradu škody paní G., částky 3 909,56 za úhradu nákladů řízení paní G. u vnitrostátních soudů a částky 5 448,85 EUR za ztrátu příjmu z inzertního prostoru v časopise Profil, který musel být obětován kvůli otištění výňatku rozsudku. Stěžovatelka dále požadovala částku 5 448,85 EUR za morální újmu způsobenou ztrátou pověsti, kterou utrpěla zveřejněním rozsudku.

Soud shledal nárok ohledně náhrady škody a nákladů řízení, které musela stěžovatelka uhradit, opodstatněným v plném rozsahu a přiznává stěžovatelce částku 5 363,02 EUR. V případě ušlého příjmu z inzerce Soud částečně vyhověl námitkám vlády a přiznává v tomto ohledu 4 761,91 EUR. Soud však potvrzuje, že stěžovatelka má v zásadě nárok na náhradu ušlého příjmu z inzerce (viz Scharsach a News Verlagsgesellschaft proti Rakousku, § 50). Neakceptuje pouze tu část nároku, která se týká nákladů na uveřejnění rozsudku v obsahu časopisu. Co se týče nároku za morální újmu, Soud konstatuje, že porušení Úmluvy samo o sobě poskytuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, kterou stěžovatelka utrpěla.

V souvislosti s řízením podle autorského zákona stěžovatelka požadovala spravedlivé zadostiučinění za materiální újmu v částce 1 230,71 EUR, kterou tvoří náklady řízení před vnitrostátními soudy. Soud shledal nárok opodstatněným a přiznává stěžovatelce částku 1 230,71 EUR.

V součtu Soud přiznává částku 11 355,64 EUR za materiální újmu.

V součtu Soud přiznává též částku 20 060,51 EUR za náklady řízení.


Výrok rozsudku

Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnosti se spojují;

2. čl. 10 Úmluvy byl porušen, pokud jde o odsouzení stěžovatelky podle mediálního zákona a pokud jde o soudní příkaz vydaný proti stěžovatelce podle autorského zákona;

3. konstatování porušení Úmluvy samo o sobě poskytuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, kterou stěžovatelka utrpěla;

4. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit stěžovateli 11 355,64 EUR za materiální újmu, 20 060,51 EUR za náklady řízení a jakoukoliv daň, kterou lze srazit z výše uvedených částek; tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do zaplacení;

5. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.