Dodov proti Bulharsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 59548/00

Datum: 17. 1. 2008

Složení senátu: P. Lorenzen, předseda soudu (Dánsko), S. Botoucharova (Bulharsko), K. Jungwiert (Česká republika), R. Maruste (Estonsko), J. Borrego Borrego (Španělsko), R. Jaeger (Německo), M. Villiger (Švýcarsko, soudce zvolený za Lichtenštejnsko).

[§ 1 – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v r. 1961 a žije v Sofii.

A. Zmizení stěžovatelovy matky

6. V květnu 1994 byla stěžovatelova matka, šedesátitříletá paní Stojanova, trpící Alzheimerovou nemocí, přijata do sanatoria v Sofii. Sanatorium se nacházelo na rušné ulici v Kniazhevo na předměstí Sofie. Paní Stojanova byla ubytována v nemocniční části sanatoria obsluhované několika doktory a sestrami. Podle názoru lékařů se zdraví paní Stojanové, stejně jako její paměť a další mentální schopnosti, postupně zhoršovaly. Potřebovala neustálý dohled a zaměstnanci sanatoria dostali pokyn, aby nebyla nechána o samotě. V následujících měsících navštěvoval stěžovatel svou matku pravidelně a příležitostně ji doprovázel na zdravotní prohlídky mimo sanatorium.

7. Během návštěvy dne 2. 12. 1995 si stěžovatel povšimnul na matčině kůži skvrny, což nahlásil sloužící sestře.

8. Když chtěl stěžovatel opět navštívit matku dne 4. 12. 1995 v přibližně 18.30 hodin, bylo mu řečeno, že jeho matka se ztratila. Dopoledne byla v doprovodu sanitářky, paní V., poslaná na konzultaci k dermatologovi mimo sanatorium. Podle vyjádření podaného stěžovateli zanechala sanitářka po návratu do sanatoria v 11.30 hodin paní Stojanovou samotnou na dvoře a o několik minut později ji tam už nenašla. Zaměstnanci sanatoria pátrali po paní Stojanové v okolí bez úspěchu.

9. Personál sanatoria uvědomil policii přibližně dvě hodiny po incidentu. Ještě ten den a také dne 11. 12. 1995 vyslechla policie několik svědků události a zaznamenala jejich výpovědi. Někteří z nich uvedli, že prohledali okolí bezprostředně po zjištění, že paní Stojanova zmizela.

10. Dne 8. 12. 1995 byla paní Stojanova zaevidovaná jako osoba hledaná policií na území Sofie a dne 22. 12. 1995 byly její údaje zanesené do celostátního seznamu pohřešovaných osob. Dne 11. 12. 1995 vydala sofijská policie tiskové prohlášení obsahující informace o vzhledu paní Stojanové a žádala veřejnost o podání jakékoli podstatné informace. Zdá se, že popis vzhledu paní Stojanové obsahoval chyby. Dne 13. 12. 1995 bylo bezvýsledně prohledáno nejbližší okolí sanatoria s pomocí policejního psa. Policie také zkontrolovala totožnost osob přijatých do psychiatrických zařízení v průběhu relevantního období. Policie prošetřila informace, podle nichž osoba podobná stěžovatelově matce strávila v lednu 1996 noc v klášteře. V únoru 1996 bylo v celostátní televizi odvysíláno oznámení o incidentu.

11. Ve dnech následujících po matčině zmizení učinil stěžovatel vše, co mohl, aby ji nalezl. Kontaktoval všechny osoby, které s ní byly naposledy ve styku, v několika novinách nechal otisknout výzvy k nalezení svědků a uváděl zprávy doprovázené matčinou fotografií.

12. Stěžovatelova matka nebyla dodnes nalezena. V roce 1998 prohlásil okresní soud paní Stojanovou za nezvěstnou a ustanovil stěžovatele jako jejího zástupce.

B. Stěžovatelova trestní oznámení proti personálu sanatoria

13. Dne 5. 7. 1996 podal stěžovatel trestní oznámení u Sofijského okresního státního zastupitelství tvrdící, že administrativní a zdravotnický personál sanatoria nese odpovědnost za zmizení jeho matky.

14. Do prosince 1997 nedošlo v případě k žádnému vývoji i přes stěžovatelovy četné stížnosti na všech úrovních státního zastupitelství.

15. V prosinci 1996 zahájil státní zástupce přípravné řízení.

16. Stěžovatel se aktivně zapojil do probíhajícího řízení. Podával konkrétní žádosti o sběr důkazů týkajících se událostí ze dne 4. 12. 1995 a obviňoval z nedbalosti část ošetřujícího personálu sanatoria. Ve svých často objemných podáních obšírně nastiňoval svá podezření, že byla jeho matka unesena kriminálním gangem obchodujícím s lidskými orgány.

17. Dne 19. 3. 1998 doporučil vyšetřovatel po vyslechnutí doktora G., ředitele zdravotnického personálu sanatoria, aby bylo vyšetřování zastaveno. Dne 10. 4. 1998 státní zástupce s tímto doporučením souhlasil. Vyšetřovatel a státní zástupce uvedli, že není neobvyklou praxí, že je osoba trpící Alzheimerovou nemocí vyslána sanatoriem mimo své prostory hromadnou dopravou na vyšetření a je při tom doprovázena sanitářem. Stejně tak bylo běžnou praxí ponechávat pacienty na dvoře po několik minut, zatímco mohl zdravotnický personál podat zprávu doktorovi ve službě, a poté pacientky doprovodit do jejich pokojů. Dvorek byl obehnán plotem a personál se obvykle nacházel v jeho okolí. Vrátná měla za povinnost kontrolovat totožnost přicházejících osob. Za těchto okolností uzavřel vyšetřovatel i státní zástupce, že nebyl spáchán žádný trestný čin.

18. Stěžovatel nebyl o tomto rozhodnutí informován. Dozvěděl se o něm dne 14. 12. 1998, kdy navštívil okresní státní zastupitelství, aby se dotázal na průběh vyšetřování.

19. Dne 8. 1. 1999 se stěžovatel odvolal a trval na vyslechnutí dalších svědků, jako je sanitářka, která doprovázela jeho matku, doktor, jenž nařídil vyšetření matky, a vrátná.

20. Dne 22. 1. 1999 zrušilo Sofijské městské státní zastupitelství rozhodnutí okresního státního zástupce a vrátilo případ zpět k obnovení vyšetřování. V červnu a srpnu 1999 byl spis předán vyšetřovateli. Ten vyslechl sanitářku i vrátnou.

21. Dne 12. 4. 2000 uzavřel státní zástupce řízení. Uvedl, že sanitářka, paní V., opustila stěžovatelovu matku na dvě až tři minuty, když byla požádána, aby vyhledala nadřízeného zdravotníka. V tom okamžiku stěžovatelova matka odešla a nebyla k nalezení. Vrátná vypověděla, že paní Stojanovou neviděla. Státní zástupce dále prohlásil, že v souladu s příslušným popisem práce bylo povinností sanitářky doprovázet pacienty a vrátná nenesla odpovědnost za jejich bezpečí. Na základě těchto údajů státní zástupce dospěl k závěru, že „nic nenaznačovalo, že by nějaký zaměstnanec vystavil paní Stojanovou [nebezpečí]…; a co se týče zavinění [možného pachatele], žádné úmyslné jednání nemohlo být prokázáno“. Stěžovatel se odvolal.

22. V nespecifikovaný den bylo rozhodnutí státního zástupce ze dne 12. 4. 2000 zrušeno a případ byl vrácen k obnovení vyšetřování. V následujícím šetření bylo prokázáno, že vrátná nebyla u brány v okamžiku, kdy byla stěžovatelova matka dne 4. 12. 1995 ponechána o samotě, protože odešla pro čaj.

23. Dne 18. 6. 2001 uzavřel okresní státní zástupce řízení. Rozhodnutí znělo, inter alia:

„Paní V. ponechala [stěžovatelovu matku] o samotě na dvorku, čímž zanedbala povinnost doprovázet vážně nemocné [pacienty] a asistovat jim. Její jednání nicméně nepředstavuje trestný čin podle čl. 137 trestního zákoníku. Toto ustanovení činí trestným odepření pomoci osobě, která je nesamostatná za okolností opravdového ohrožení svého života, pokud si je pachatel vědom tohoto nebezpečí, ale nejedná. Paní V. uvedla, že nevěděla, že ponechání [stěžovatelovy matky o samotě] na dvoře by mohlo vést k ohrožení jejího života, neboť byl dvorek uzavřen plotem a vrátná byla obvykle na svém místě. Vrátná se dopustila vážného zanedbání svých povinností, když odešla od brány na čaj. Vrátná ale není trestně odpovědná, protože nevěděla, že je [stěžovatelova matka] v nebezpečí. Paní V. a vrátná se bezpochyby dopustily kázeňských přečinů, které by měly vést k disciplinárním sankcím, jejich jednání ale není trestné.“

24. Stěžovatel nebyl uvědomen o rozhodnutí státního zástupce. Když se o něm dozvěděl dne 29. 9. 2001, odvolal se k Okresnímu soudu v Sofii.

25. Dne 21. 11. 2001 zrušil Okresní soud v Sofii rozhodnutí státního zástupce a vrátil případ k obnovení vyšetřování s tím, že v odůvodnění státního zástupce se nacházely nesrovnalosti a že nebyly sesbírány všechny relevantní důkazy.

26. Po vyslechnutí dalších svědků dne 15. 8. 2003 uzavřelo Sofijské okresní státní zastupitelství vyšetřování. Státní zástupce uvedl, že následující údaje nebyly uvedeny v předchozích rozhodnutích: a) nebylo výjimkou, že starší pacienti sanatoria přelezli přes plot kolem budovy; b) na dvorek vedl další vchod užívaný pro služební auta, který byl obvykle zavíraný pomocí železné tyče umístěné na vnitřní straně brány; c) vnitřní řád sanatoria a povinnosti jeho personálu nebyly jasně upraveny.

Státní zástupce prohlásil, že ve světle absence jasných pravidel a povinností personálu sanatoria nebylo možné vyvodit závěry ohledně trestní odpovědnosti zaměstnanců. Skutečnosti také nenaznačovaly trestný čin podle čl. 137 trestního zákona.

Státní zástupce dále uvedl, že v každém případě uplynula příslušná promlčecí lhůta pro stíhání údajných pachatelů.

27. Po stěžovatelově odvolání ze dne 20. 1. 2004 potvrdil dne 15. 8. 2003 Okresní soud v Sofii rozhodnutí státního zástupce, neboť příslušná promlčecí lhůta pro stíhání údajných pachatelů uplynula dne 4. 6. 2003.

C. Stěžovatelovo trestní oznámení na policii

28. V červenci 1996 podal stěžovatel trestní oznámení ke státnímu zastupitelství na policii s tím, že nepodnikla všechny nezbytné kroky k nalezení jeho matky hned po jejím zmizení. Státní zastupitelství prošetřilo záležitost a rozhodnutími z let 1997 a 1999 odmítlo zahájit trestní stíhání s tím, že policie postupovala důsledně.

D. Stěžovatelem zahájené občanskoprávní řízení

1. Řízení před Městským soudem v Sofii

29. Dne 10. 7. 1996 podal stěžovatel k Městskému soudu v Sofii žalobu, v níž se domáhal náhrady škody za morální újmu utrpěnou v důsledku smrti své matky. Požadoval náhradu škody od Ministerstva práce a sociálních věcí a Městského úřadu v Sofii (instituce odpovědné za sanatorium) na základě nedbalosti personálu sanatoria. Požadoval také náhradu škody na Ministerstvu vnitra z důvodu nevyvinutí dostatečné snahy k nalezení jeho matky. Odkazoval přitom na zákon o odpovědnosti státu za škodu.

30. V průběhu řízení před Městským soudem v Sofii předložil stěžovatel řadu objemných písemných podání a žádostí o sběr důkazů.

31. Na prvním slyšení dne 24. 2. 1997 nebylo možné s případem pokročit, neboť nebyl předvolán jeden ze žalovaných. Soud nařídil stěžovateli, aby uvedl plné adresy Ministerstva práce a sociálních věcí a Městského úřadu v Sofii a uvedl, že pokud tak neučiní, může být proces zastaven.

32. Jednání proběhlo ve dnech 2. 6. 1997 a 19. 1. 1998. Městský soud v Sofii připustil několik dokumentů jako důkazy a některé odmítnul. Stěžovatelova žádost o výslech několika svědků byla zamítnuta, protože nebyla jasná a týkala se skutečností, jejichž potvrzení vyžadovalo písemný důkaz.

33. Dne 13. 4. 1998 prohlásil představitel Městského úřadu v Sofii, který spravoval sanatorium, že případ nespadal pod zákon o odpovědnosti státu za škodu. Představitel Ministerstva vnitra, jeden ze žalovaných, uvedl, že stěžovatelova obvinění se ve skutečnosti netýkala ministerstva jako celku, ale pouze jedné z jeho regionálních poboček, Ředitelství vnitřních záležitostí v Sofii. Soud odročil jednání a nařídil stěžovateli, aby předložil důkaz o locu standi Ministerstva vnitra.

34. V blíže neupřesněný den stěžovatel požádal, aby Ředitelství vnitřních záležitostí v Sofii vstoupilo do řízení jako další žalovaný. Žádosti bylo vyhověno na dalším jednání dne 16. 10. 1998 a případ byl odročen. Soud nařídil stěžovateli, aby předložil kopii důkazů, které už byly zařazeny do spisu, aby mohly být předány novému žalovanému.

35. Na jednání dne 26. 3. 1999 prohlásil představitel Ředitelství vnitřních záležitostí v Sofii, že případ nespadá pod zákon o odpovědnosti státu za škodu, protože se netýká správních pravomocí policie. Stěžovatel usiloval o vstup sanatoria do řízení jako žalovaného. Soud mu nařídil, aby prokázal, že sanatorium mělo právní subjektivitu nezávislou na Městském úřadu v Sofii, a odročil jednání. Soud nakonec dospěl k názoru, že sanatorium nemělo nezávislou právní subjektivitu.

36. Jednání dne 15. 10. 1999 bylo odročeno, protože soud nařídil policii, aby předložila několik dokumentů. Soud zamítnul stěžovatelovu žádost o předvolání svědků včetně doktora, jenž byl v příslušný den ve službě. Stěžovatel uvedl, že zmíněný svědek by vypověděl o denním režimu v sanatoriu, určil totožnost zaměstnanců zodpovědných za doprovod stěžovatelovy matky, popsal by její zdravotní stav v příslušný den a přesný sled události po její návštěvě dermatologa. Soud měl za to, že tyto skutečnosti mohly být prokázány pouze na základě písemných důkazů.

37. Dne 4. 2. 2000 nemohlo proběhnout jednání kvůli neúplným předvoláním k soudu.

38. Jednání nařízené na 5. 5. 2000 bylo odročeno kvůli nepřítomnosti státního zástupce.

39. Dne 6. 10. 2000 soud schválil některé stěžovatelovy žádosti o předvolání svědků a jednání odročil.

40. Další jednání se konalo dne 2. 2. 2001. Bylo odročeno z důvodu, že sanatorium odmítlo vydat některé dokumenty. Jeden z předvolaných svědků se dostavil, nebyl ale přizván k výpovědi.

41. Jednání nařízené na 4. 5. 2001 nemohlo proběhnout, neboť jeden ze žalovaných a jeden svědek nebyli předvoláni. Soud nařídil další jednání na 12. 10. 2001.

42. Dne 12. 10. 2001 vyslechl soud dva svědky, zaměstnance sanatoria. Zaměstnanec odpovědný za příslušné oddělení prohlásil, že personál věděl o nemoci stěžovatelovy matky a její úplné dezorientaci. Byla zařazena do tzv. „uzavřeného režimu“. Všichni zaměstnanci věděli, že musela mít doprovod. Sanitářka, paní V., která doprovázela stěžovatelovu matku, vypověděla, že ji na minutu opustila u brány, hned vedle budky vrátné. Vrata nebyla zamčená. Vrátná byla ale v té době na místě. Paní V. dále prohlásila, že řekla vrátné, aby se postarala o stěžovatelovu matku, a že výpověď vrátné, že stěžovatelovu matku neviděla, nebyla pravdivá.

43. Další jednání proběhlo dne 15. 3. 2002. Soud vyslechl dva svědky a jednání dále odročil; vrátná sanatoria se nedostavila. Soud se nakonec rozhodnul posoudit případ na základě dostupných materiálů. Poslední jednání bylo nařízeno na 21. 6. 2002.

44. Dne 31. 7. 2002 Městský soud v Sofii vynesl rozsudek. Dospěl k závěru, že stěžovatel nemohl postupovat podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, protože jeho matka nebyla prohlášena za mrtvou, a proto nemohl stěžovatel tvrdit, že je její dědic.

Soud také uvedl, že nebylo zřejmé, zda se měl aplikovat zákon o odpovědnosti státu za škodu, protože ten se týkal pouze škod vyplývajících z nezákonných správních rozhodnutí nebo nezákonných činů správních orgánů.

2. Řízení před odvolacím soudem v Sofii

45. Dne 16. 8. 2002 se stěžovatel odvolal. Tvrdil inter alia, že bylo na soudech, aby rozhodly, jakou právní povahu má jeho nárok. Proto, jestliže soud uznal, že nárok spadá pod obecné občanské právo, má být podle tohoto posouzen. Stěžovatel dále zdůraznil, že se ho celá věc týkala osobně, protože utrpěl morální újmu plynoucí z matčina zmizení.

46. Rozhodnutími z 21. a 31. 1. 2003 kritizoval u odvolacího soudu neschopnost Městského soudu v Sofii sesbírat příslušné důkazy, nařídit předvolání svědků a shromáždění dalších důkazů pro účely odvolacího řízení.

47. Dne 8. 7. 2003 odvolací soud nařídil výslech vrátné.

48. Dne 13. 10. 2003 vyslechl soud za přítomnosti zástupců stran a státního zástupce bývalou vrátnou doma, protože onemocněla. Bývalá vrátná uvedla, že v uvedený čas stěžovatelovu matku neviděla.

49. Dne 15. 1. 2004 vynesl odvolací soud rozsudek. Shledal, že zákon o odpovědnosti státu za škodu se týká pouze škod vyplývajících ze správních rozhodnutí nebo činů, k nimž došlo při výkonu správních funkcí. Stěžovatelův nárok se takovýchto rozhodnutí nebo činů netýkal, a proto měl být rozhodnut podle obecného občanského práva. Z tohoto důvodu zrušil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Sofii a vrátil případ k obnovenému řízení před Městský soud v Sofii.

3. Řízení před Kasačním nejvyšším soudem

50. Dne 13. 2. 2004 podal stěžovatel kasační odvolání. Dne 25. 5. 2005 bylo kasační odvolání Kasačním nejvyšším soudem odmítnuto. Ten uzavřel, že Městský soud v Sofii rozhodl nesprávně o postupu podle zákona o odpovědnosti státu za škodu.

4. Obnovené projednání případu před Městským soudem v Sofii

51. V blíže neuvedený den byl případ předán Městskému soudu v Sofii k novému projednání podle obecného občanského práva.

52. Dne 7. 7. 2005 nařídil Městský soud v Sofii stěžovatelovi, aby upřesnil důvody své žaloby.

53. Dne 1. 9. 2005 soud rozhodl, že upřesnění nebylo dostatečné, a požádal ho o podání dalších informací.

54. Dne 1. 2. 2006 se konalo jednání před Městským soudem v Sofii. Ten vydal sanatoriu a Ředitelství vnitřních záležitostí příkaz, aby předložily některé dokumenty a umožnily shromáždění dalších důkazů. Jednání bylo odročeno na 14. 6. 2006. Řízení stále nebylo ukončeno.

II. Příslušné vnitrostátní a mezinárodní právo

[§ 55. – 57. A. Řád sanatoria a jeho personálu

§ 58. B. Trestní zákoník

§ 59. – 61. C. Zákon o odpovědnosti státu za škodu a obecné občanské právo

§ 62. D. Osoby pohřešované a považované za mrtvé]

I. K tvrzenému porušení čl. 2 Úmluvy:

63. Stěžovatel poukazoval na to, že okolnosti kolem zmizení jeho matky prokazují porušení čl. 2, 13 a 17 Úmluvy. Především byl ohrožen život jeho matky neomluvitelnou nedbalostí ze strany personálu sanatoria a nedostatečnými předpisy. Následující vyšetřování navíc nevedlo k trestním nebo disciplinárním sankcím a stěžovatelova snaha o vymožení kompenzace v občanskoprávním řízení byla narušována zdržujícím postupem žalovaných představitelů státu a průtahy přičitatelnými soudům. Stěžovatel si také stěžoval, že policie neprovedla všechna nezbytná opatření k nalezení stěžovatelovy matky okamžitě po jejím zmizení. Vláda stěžovatelovy argumenty napadla.

64. Podle Soudu jsou příslušnými ustanoveními čl. 2 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní následovně:

„Právo na život je chráněno zákonem.“

65. Soud poznamenává, že stěžovatelovy výtky se týkají dvou druhů skutečností, které vyžadují zvláštní posouzení.

A. Tvrzené porušení čl. 2 odst. 1 v souvislosti s tvrzenou nemožností přivést k odpovědnosti příslušné instituce a personál

1. Přijatelnost

a) Aplikovatelnost čl. 2 Úmluvy

66. Vláda uvedla, že hmotněprávní garance čl. 2 Úmluvy nebyly v projednávaném případě aplikovatelné, protože se nejednalo o smrt ve vazbě nebo použití síly zaměstnanci státu. Čl. 2 není aplikovatelný ani ve svém procedurálním rozměru, neboť nebylo prokázáno, že stěžovatelova matka zemřela.

67. Stěžovatel zdůraznil, že se případ zabývá smrtí jeho matky, z toho důvodu je čl. 2 jednoznačně aplikovatelný.

68. Soud poukazuje na to, že stěžovatelova matka trpěla Alzheimerovou nemocí ve zjevně pokročilém stadiu a uplynulo více než 11 let od té doby, co v roce 1995 zmizela. Došlo k tomu v jejích 64 letech, v době, kdy se její mentální schopnosti zhoršily, a vyžadovala neustálý dohled. Za těchto podmínek bylo podle bulharského práva možné obdržet soudní potvrzení o předpokládané smrti paní Stojanovové (viz § 6 – 12 a § 62 výše), přestože se nezdá, že by bylo o podobné potvrzení v předloženém případě zažádáno. Podle Soudu lze pro účely případu důvodně předpokládat, že stěžovatelova matka zemřela.

69. Otázka však zůstává, jestli existovala příčinná souvislost mezi předpokládanou smrtí a tvrzenou nedbalostí ze strany personálu sanatoria, která by vyvolala aplikaci čl. 2 ve smyslu napadaných nedostatků odpovědi právního systému na tyto nedbalostní činy.

70. Soud si všímá toho, že vnitrostátní orgány v průběhu vyšetřování proti personálu sanatoria zjistily (přestože tato zjištění nebyla nikdy definitivně potvrzena), že paní Stojanova byla zařazena do tzv. „uzavřeného režimu“ a zaměstnanci věděli, že neměla zůstávat bez dohledu, což by mohlo vyústit v ohrožení jejího zdraví a života. Také se ukázalo, že zaměstnanci ji nechali bez dozoru a že je přímá vazba mezi touto jejich chybou a zmizením stěžovatelovy matky (viz § 23 a 42 výše). Soud má dále za to, že rozsah aplikace čl. 2 Úmluvy nemůže být interpretován zúženě na čas a přímou příčinu smrti jednotlivce. Běh událostí, které byly nastartovány nedbalostí vedoucí ke ztrátě života, může rovněž spadat pod přezkum na základě čl. 2 (viz Öneryýldýz v. proti Turecku).

71. Z toho vyplývá, že byť události předloženého případu nezahrnují zbavení života, spadají pod rozsah čl. 2 Úmluvy zaručujícího ochranu života.

b) Další otázky přijatelnosti

72. Soud dospívá k závěru, že výše uvedená stížnost není zjevně neodůvodněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Není nepřijatelná ani z jakýchkoli jiných důvodů, a proto musí být prohlášena za přijatelnou.

2. Odůvodněnost

a) Stanoviska stran

73. Pokud by byl čl. 2 aplikovatelný ve svém procedurálním rozměru, splnila vláda podle svého vyjádření povinnosti z něho vyplývající tak, jak je interpretuje Soud ve své judikatuře, zejména v případě Calvelli a Cigliová proti Itálii. Bulharský právní systém především umožnil stěžovateli obdržet kompenzaci v občanskoprávním řízení. Skutečnost, že stěžovatelem zahájené občanskoprávní řízení doposud nebylo ukončeno rozsudkem ve věci, je důsledkem stěžovatelova vlastního procesních jednání. Nesprávně zahájil řízení podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, i když měl postupovat podle obecného občanského práva.

74. Vláda také argumentovala tím, že úřady plnily svou povinnost podle čl. 2 Úmluvy poskytnout odpovídající právní rámec chránící život. Nutno dodat, že fungování sanatorií bylo detailně právně upraveno.

75. Podle stěžovatele se jeho případ lišil od výše uvedeného rozsudku Calvelli a Cigliová ve dvou zásadních aspektech. Zaprvé v případě Calvelli a Cigliová stíhaly italské úřady osobu, která způsobila smrt nedbalostí, a dokonce ji v první instanci odsoudily, kdežto bulharské úřady odmítly obvinit pachatele navzdory důkazům jasně nasvědčujícím trestně postižitelné nedbalosti. Zadruhé v případě Calvelli a Cigliová obdrželi příbuzní oběti finanční kompenzaci byť formou mimosoudního vyrovnání, zatímco stěžovatel musel absolvovat zdlouhavý proces bez reálného výhledu na získání zadostiučinění.

76. Stěžovatel měl za to, že občanskoprávní řízení by nemělo být v případech, jako je tento, vnímáno jako vyhovující požadavkům čl. 2, neboť to by mohlo vést k „privatizaci“ ochrany života. Občanskoprávní řízení navíc nezaručí plné a důkladné vyšetřování všech skutkových okolností.

77. V každém případě, pokud jde o efektivnost občanskoprávního řízení jako prostředku k přivedení pachatele k odpovědnosti a poskytnutí zadostiučinění, stěžovatel dokládá, že obecně postup Městského soudu v Sofii a zvláště jeho neschopnost v dostatečném čase právně vyhodnotit skutkové okolnosti případu v něm pohřbily veškeré zbývající naděje, že pravda o smrti jeho matky vyjde na světlo a že by mohl získat zadostiučinění.

78. Stěžovatel dále poukazoval na to, že obecně činnost sanatorií a zvláště povinnosti jejich personálu nebyly dostatečně právně upraveny. Zastaralá byla především úprava účinná v době příslušných událostí. Navíc v rozporu s právní úpravou byla sanatoria po roce 1994 svedena pod správu Ministerstva práce a sociálních věcí. Důsledkem bylo, že v občanskoprávním řízení, které stěžovatel zahájil, bylo obtížné stanovit, zda měla sanatoria právní subjektivitu a jaký správní úřady má locus standi k odpovězení na jeho tvrzení.

b) Posouzení Soudem

79. První věta článku 2, který se řadí mezi nejpodstatnější ustanovení Úmluvy a také zakotvuje jednu ze základních hodnot demokratických společností tvořících Radu Evropy, ukládá členským zemím nejenom zdržet se „záměrného“ zbavení života, ale také patřičné kroky k uchránění životů těch, co jsou v jejich jurisdikci (viz Calvelli a Cigliová proti Itálii, § 48 a také judikatura v něm obsažená).

80. Tyto principy se uplatňují také ve veřejném zdravotnictví. Státy mají povinnost vydat předpisy vedoucí nemocnice, ať už veřejné, nebo soukromé k přijetí patřičných opatření chránících životy pacientů, a zřídit efektivní a nezávislý soudní systém, který by odhalil příčinu smrti ve zdravotní péči a přivedl ke spravedlnosti osoby za ni zodpovědné, ať už k ní došlo ve veřejném, nebo soukromém sektoru (Calvelli a Cigliová, § 49, opět s navazujícími odkazy).

81. Na rozdíl od případu Calvelli a Cigliová, jenž se týkal pochybení lékařů, došlo v tomto případě k nedbalosti ohrožující život paní Stojanovové zjevně ze strany sanitářky a/nebo technického a pomocného personálu. Neexistuje nicméně důvod, proč by požadavek na regulaci jednání institucí veřejného zdravotnictví a poskytnutí opravných prostředků v případech nedbalosti nemělo zahrnovat také personál, pokud může jeho jednání rovněž ohrozit život pacientů, o to spíše, pokud je schopnost pacientů se o sebe sami postarat omezená, jak tomu bylo v projednávaném případě.

82. Tam, kde smluvní strana přijala dostatečné předpisy zajišťující vysoké profesionální standardy mezi pracovníky ve zdravotnictví a ochranu života pacientů, nemůže být připuštěno, že záležitosti, jako je omyl v úsudku lékaře nebo nedbalá koordinace mezi zdravotníky při léčení konkrétního pacienta, samy o sobě postačují k tomu, aby byla smluvní strana hnána k zodpovědnosti z pohledu svých pozitivních povinností na ochranu života vyplývajících z čl. 2 Úmluvy (Powell proti Spojenému království, viz také Nitecki proti Polsku).

83. Soud musí proto vyhodnotit, nakolik vyvstává otázka odpovědnosti státu podle čl. 2 Úmluvy s ohledem na údajnou neschopnost právního systému zajistit zodpovědnost za nedbalost vedoucí ke zmizení paní Sojanovové. Musí být přezkoumáno, zda všechny dostupné prostředky právní nápravy na papíře i v aplikační praxi mohly zaručit právní prostředky schopné zjistit skutkový stav, přivést k odpovědnosti příslušné osoby a poskytnout adekvátní zadostiučinění oběti (viz Byrzykowski proti Polsku). Čl. 2 Úmluvy nebude naplněn, pokud ochrana poskytnutá vnitrostátním právem existuje pouze teoreticky, musí na prvním místě fungovat efektivně v praxi (viz Calvelli a Cigliová, §53).

i) Právní úprava sanatorií

84. Soud poznamenává, že činnosti sanatorií byly upraveny zákonem. Sanatorium v Sofii mělo také vlastní interní pravidla a popisy práce stanovující povinnosti personálu (viz § 55 – 57 výše).

85. Soud si také všímá, že právní úprava platná v příslušné době byla přijatá v roce 1965 a zřejmě neodrážela změny ve správních strukturách země (viz § 55 a 56 výše). Jeden ze státních zástupců, který se zabýval případem, vyjádřil názor, že povinnosti personálu sanatoria nebyly jasně upraveny, což znesnadňovalo určení právní odpovědnosti (viz § 26 a výše).

86. Soud však není povinen dospět k obecným závěrům ohledně příslušného právního režimu in abstracto. Musí vyhodnotit, zda právní systém jako celek naložil adekvátně s projednávaným případem.

ii) Adekvátnost soudních prostředků nápravy

87. Jak uvedl Soud ve výše citovaném rozsudku Calvelli a Cigliová, jestliže není porušení práva na život nebo osobní integritu způsobeno úmyslně, pozitivní povinnost vyplývající z čl. 2 Úmluvy poskytnout efektivní soudní systém nevyžaduje nezbytně v každém případě trestněprávní opravný prostředek. V konkrétní oblasti zdravotnické nedbalosti může být tato povinnost splněna, např. jestliže právní systém nabídne obětem opravný prostředek občanskoprávní cestou jako takovou nebo souběžně s trestněprávní nápravou. To by mělo umožnit vyhodnotit odpovědnost dotčeného zdravotnického personálu a poskytnout odpovídající občanskoprávní odškodnění, jako je např. náhrada škody nebo zveřejnění rozhodnutí. Disciplinární postup může být také k dispozici (viz Calvelli a Cigliová, § 51).

88. V projednávaném případě nabídlo vnitrostátní právo trestněprávní, občanskoprávní i disciplinární způsob, jak se domoci spravedlnosti.

α) Trestněprávní náprava

89. Soud podotýká, že trestněprávní vyšetřování bylo charakterizováno zdlouhavými obdobími nečinnosti a že základní vyšetřovací postupy, jako je výslech personálu sanatoria, byly provedeny teprve několik let po událostech a až na naléhání stěžovatele (viz § 13 – 27 výše). Průtahy nesnižovaly pouze vyhlídky na úspěch vyšetřování v konkrétním případě, ale odrážely také lhostejnost k obecnému zájmu na rychlém vyšetření možných nedostatků ve zdravotnictví a k umožnění zpřístupnění informací, které by mohly zabránit opakování stejných omylů a přispět k většímu bezpečí uživatelů zdravotnických služeb (viz Byrzykowski, § 117).

90. Dále v projednávaném případě vydávaly orgány činné v trestním řízení protichůdná rozhodnutí a odmítaly obvinit personál sanatoria pokaždé na základě jiných skutkových verzí a nejasných právních základech. Zvláště v roce 1998 a 2000 rozhodl obvodní státní zástupce a sofijský městský státní zástupce zastavit řízení především na základě toho, že personál jednal v souladu se zaběhanou praxí, aniž by bylo vyhodnoceno, nakolik tento postup odhalil nedbalost (viz § 17 a 21 výše). V roce 2001 byl skutkový základ pro zastavení pozměněn – státní zástupci se shodli, že personál sanatoria zanedbal své povinnosti, ale dospěl k závěru, že v podstatě se nedopustil ničeho, co by bylo trestné podle bulharského trestního práva (viz § 23 výše). Nakonec v roce 2003 státní zástupci opět změnili své skutkové závěry a přišli s hypotézou, že stěžovatelova matka mohla přelézt plot nebo odejít jiným východem. Stíhání bylo nakonec promlčeno (viz odstavce 26 a 27 výše).

91. Na základě veškerého materiálu, který byl k dispozici, Soud dospěl k závěru, že příslušné trestněprávní prostředky nápravy neumožnily přivést k spravedlnosti osoby zodpovědné za zmizení stěžovatelovy matky. Soud musí proto dále ověřit, nakolik byly dostupné jiné právní prostředky nápravy, které by vyhověly příslušným požadavkům Úmluvy.

β) Disciplinární a správní opatření

92. Soud poznamenává, že nebyly podniknuty žádné disciplinární kroky proti personálu sanatoria navzdory závěrům státních zástupců, že členové personálu – sanitářka a vrátná – jednaly v rozporu se svými povinnostmi (viz § 23 výše). Dále se zdá, že relevantní úřady, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo zdravotnictví a Městský úřad v Sofii nikdy neusilovaly o zjištění nedostatků v řízení, školení nebo dohledu, které mohly umožnit napadaná porušení povinností.

γ) Občanskoprávní prostředky nápravy

93. Soud si všímá toho, že více než 10 let od zahájení nepřinesla občanskoprávní řízení o náhradu škody zahájená stěžovatelem rozhodnutí ve věci ani v první instanci (viz § 29 – 54 výše).

94. Soud dále odkazuje na svůj závěr níže, že nadměrná délka řízení byla přičitatelná úřadům a porušila čl. 6 Úmluvy (viz § 106 – 119 níže).

95. Soud zdůrazňuje, že požadavky čl. 2 Úmluvy nejsou splněny, jestliže dostupné prostředky nápravy nefungovaly efektivně ve lhůtě, v níž by soudy uzavřely projednávání podstaty každého jednotlivého případu (viz Calvelli a Cigliová proti Itálii, § 51 – 53; Vo proti Francii, § 89 – 90).

96. Zatímco řízení stále probíhá a Soud nemůže spekulovat o jeho výsledku, dospívá k závěru, že za zvláštních okolností může i uplynutí času být samo o sobě dostačující k závěru, že občanskoprávní řízení nepřineslo výsledky předpokládané čl. 2 Úmluvy – včasné a efektivní prověření skutkových okolností okolo zmizení a předpokládané smrti paní Stojanovové a uložení trestu osobám za to zodpovědným.

iii) Závěr

97. Soud shledává, že i přes dostupnost třech způsobů nápravy v bulharském právu v případech podobných projednávanému – trestního, disciplinárního a občanskoprávního, úřady v praxi nezajistily efektivní možnost prověření skutkových okolností okolo zmizení stěžovatelovy matky a uložení trestu osobám nebo institucím, které porušily své povinnosti. Nedostatky v příslušné právní úpravě nepochybně přispěly k tomuto výsledku (viz § 85 výše). Vláda neuvedla, že by existovaly jiné možnosti nápravy.

98. Za těchto okolností má Soud za to, že právní systém jako celek nedovedl při projednávání důvodného podezření z nedbalosti ohrožující lidský život poskytnout adekvátní a včasnou odpověď vyhovující procesním požadavkům čl. 2 Úmluvy. Z toho důvodu došlo v tomto ohledu k porušení čl. 2 odst. 1 Úmluvy.

B. Tvrzené porušení čl. 2 Úmluvy s ohledem na reakci policie po zmizení paní Stojanovové

1. Přijatelnost

99. Soud má za to, že výše uvedená stížnost není zjevně neodůvodněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Není nepřijatelná ani z jiných důvodů, a musí být proto prohlášena za přijatelnou.

2. Odůvodněnost

100. Povinnost státu přijmout opatření chránící životy osob v jeho jurisdikci znamená také v odůvodněných případech pozitivní povinnost přijmout preventivní opatření k ochraně jednotlivce, jehož život je ohrožen trestním jednáním jiného jednotlivce nebo sebepoškozením (viz Osman proti Spojenému království, § 115; Keenan proti Spojenému království, § 89 a 90). V těchto případech je úkolem Soudu vyhodnotit, nakolik úřady věděly nebo měly vědět o existenci reálného a bezprostředního nebezpečí, a pokud k tomu došlo, zda učinily vše, co se po nich mohlo chtít, aby zabránily ohrožení života (viz Uçar proti Turecku, § 86).

101. Soud má za to, že není nezbytné v předloženém případě vyhodnocovat jednotlivé možnosti uplatnění výše zmíněných principů na situace, kdy dojde ke zmizení nemocné osoby. Všímá si, že policie podnikla sérii kroků směřujících k nalezení paní Stojanovové. Hned po informování o jejím zmizení přistoupila policie k výslechu svědků, kteří vypověděli, že prohledali okolí sanatoria bez úspěchu (viz § 9 – 11 výše). O čtyři dny později byla paní Stojanovová evidovaná jako osoba hledaná policií a v průběhu týdne bylo vydáno tiskové prohlášení. Později policie ověřila, jací pacienti byli přijati do psychiatrických klinik, a reagovala na informace podané veřejností (viz § 6 a § 9 – 11 výše).

102. Podle stěžovatele měla policie začít intenzivně prohledávat okolí bezprostředně po zmizení matky. Soud však zdůrazňuje, že s ohledem na obtíže policejního dohledu v moderní společnosti, nepředvídatelnost lidského jednání a operační rozhodnutí, která musí být přijata s ohledem na priority a zdroje, musí být rozsah pozitivních povinností úřadů v případech, jako je tento, interpretován způsobem, který neuvaluje na úřady nemožné nebo nepřiměřené břemeno (viz Osman, § 116; Akdođdu proti Turecku, § 45). I když není pochyb, že mohlo být v projednávaném případě ze strany policie uděláno více, rozhodující otázkou je, zda byla její reakce za daných okolností adekvátní s ohledem na konkrétní fakta a realitu každodenní policejní práce. V této souvislosti Soud poznamenává, že sanatorium se nachází na rušné ulici Sofie, města s více než milionem obyvatel. Protože personál sanatoria, který na rozdíl od policie dobře znal vzhled paní Stojanovové, prohledal bez úspěchu okolí, činí Soudu obtíže souhlasit s tím, že by rozhodnutí policejních důstojníků nenasadit jednotky k okamžitému prohledání, bylo nerozumné.

103. Závěrem, Soud není přesvědčen, že by reakce policie na informaci o zmizení paní Stojanovové byla neadekvátní za daných okolností nebo by porušovala pozitivní povinnosti Bulharska chránit život. Uzavírá proto, že v tomto ohledu nedošlo k porušení čl. 2 Úmluvy.

II. K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy:

104. Stěžovatel uváděl, že délka občanskoprávního řízení v jeho případě přesáhla rozumnou dobu, a porušila tak čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zní v příslušné části takto:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána… soudem…, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích…“

A. Přijatelnost

105. Soud má za to, že ve světle kritérií vyplývajících z judikatury ohledně „přiměřené lhůty“ a s ohledem na veškerý materiál, který má k dispozici, je nezbytné prozkoumat odůvodněnost stížnosti.

B. Odůvodněnost

106. Stěžovatel uvedl, že většina průtahů je přičitatelná orgánům. Především byla Městským soudem v Sofii nařizována zbytečná odročení, která měla „umožnit“ stěžovateli, aby označil adresy státních institucí, jejichž poloha byla obecně známá, nebo aby „prokázal“ jejich locus standi, což je zvlášť nelehký úkol vzhledem k administrativním změnám a rozporům v příslušné zákonné a správní úpravě. Několik odročení jednání bylo způsobeno neschopností žalovaných státních institucí předložit dokumenty, které držely. Zamítnutí Městského soudu v Sofii přijmout některé důkazy bylo neoprávněné a odvolací soud nakonec sesbíral všechny důkazy, což také způsobilo průtahy. Stěžovatel rovněž namítal, že jednotlivá jednání byla nařízena s dlouhými intervaly mezi sebou. Zdůraznil dále, že neschopnost Městského soudu v Sofii právně kvalifikovat fakta případu v přiměřeném čase způsobila, že případ musel být přikázán k novému jednání.

107. Vláda se domnívala, že stěžovatel celou věc špatně zorganizoval, požadoval změny, neposkytnul včas důkazy ohledně locu standi žalovaných i přes pokyny Městského soudu v Sofii a neobjasnil povahu svého požadavku. Soudy postupovaly s maximální péčí, připravovaly jednání v pravidelných intervalech a dávaly stěžovateli pokyny.

108. Soud dochází k závěru, že období, které vezme v potaz, začalo dne 10. 7. 1996, kdy stěžovatel podal žalobu. V červnu 2006 řízení opět probíhalo na první instanci. Trvalo tak deset let a možná ještě stále probíhá.

109. S ohledem na předmět občanskoprávního řízení, které shrnovalo odpovědnost za nedbalost, jež mohla vést ke ztrátě života, měly úřady povinnost postupovat se zvláštní péčí a rychlostí.

110. Soud shledává, že celková délka řízení byla ovlivněna dvěma hlavními faktory – četná odročení před Městským soudem v Sofii v období 1996 – 2002 a rozhodnutí soudu z roku 2002 potvrzené v letech 2004 a 2005 obnovit řízení jiným procesním způsobem (viz § 29 – 54 výše).

111. S ohledem na první faktor Soud poznamenává, že stěžovatel učinil v průběhu řízení četná podání, požadoval sběr důkazů v pokročilém stadiu, byť o to mohl požádat hned na začátku. To muselo způsobit komplikace Městskému soudu v Sofii. Zdá se však, že následné průtahy trvaly několik měsíců (viz § 30 a 39).

112. K podstatným průtahům nicméně došlo v důsledku skutečnosti, že případ byl opakovaně odročován z důvodů přičitatelných orgánům: neschopnost předvolat žalované nebo svědky, absence státního zástupce, neschopnost státních orgánů vyhovět příkazům k předložení materiálů (viz § 31, 37, 38, 40 a 41).

113. Pokud jde o odročování za účelem upřesnění adres státních institucí a jejich locu standi (viz § 31, 33, 34 a 35 výše), Soud má za to, že zodpovědnost za průtahy náleží orgánům. Především otázka, který správní úřad má odpovědět na občanskoprávní nároky týkající se činnosti sanatoria, nebyla jednoznačně upravena i přes skutečnost, že podle příslušné právní úpravy byla sanatoria pod dohledem obcí, v praxi byly uvedeny pod vedením Ministerstva práce a sociálních věcí (viz § 56 a 62 výše). Dále přístup Městského soudu v Sofii, který odročil jednání kvůli získání „důkazu“ od stěžovatele o locu standi nebo adrese státních orgánů, jako je Ministerstvo vnitra nebo Ministerstvo práce a sociálních věcí, bylo nadmíru formalistické. V právním systému, který se řídí zásadou právního státu, musí být identita státních administrativních orgánů zodpovědných za různé druhy aktivit a určených k zodpovídání dotazů občanů transparentní a snadno dostupná.

114. Proto má Soud za to, že i když stěžovatel nesl odpovědnost za průtahy po několik měsíců, průtahy nasčítané mezi lety 1996 a 2002 byly ve své většině přičitatelné orgánům.

115. Soud dále poznamenává, že řízení nejsou stále u konce v důsledku rozhodnutí o jejich obnovení jinou procesní cestou. Toto rozhodnutí bylo přijato v lednu 2004, více než sedm let poté, co začalo vyšetřování případu v červenci 1996 (viz § 29 a 49 výše).

116. Je zarážející, že si soudy dříve neuvědomily, že případ byl nesprávně posuzován podle zákona o odpovědnosti státu za škodu a že správný postup má probíhat podle obecného občanského práva. To je obzvláště překvapující, pokud se uváží, že tento problém byl zmíněn opakovaně některými stranami sporu včetně stěžovatele a že ho Městský soud v Sofii zaznamenal ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2002 (viz § 33, 35, 44, 49 a 50 výše). Následné průtahy jsou čistě přičitatelné soudům, které měly povinnost právně kvalifikovat nárok (viz odstavec 59 výše).

117. Dále, co se týče rozhodnutí soudů obnovit řízení od začátku, Soud si všímá, že postup podle obecného občanského práva se lišil od toho podle zákona o státní odpovědnosti za škodu v některých technických aspektech – soudních poplatcích, přítomnosti státních zástupců (viz § 60 výše). S ohledem na povahu těchto rozdílů je pro Soud obtížné souhlasit s tím, že v roce 2004 a 2005 bylo odůvodněné zahájit řízení nanovo a zneplatnit procesní kroky podniknuté od roku 1996 včetně sběru výpovědí svědků a listinných důkazů. Pravidlo, podle něhož je potřeba znovuzahájit řízení, možná mělo oporu v právní teorii, nicméně národním soudům muselo být jasné, že jeho naplnění mohlo za těchto okolností, deset nebo více let po relevantních událostech, vést ke komplikacím s ohledem na omezené možnosti sběru důkazů včetně výpovědí svědků. Povinnost smluvních stran zajistit dodržování základních lidských práv, jako je právo na život, vyžaduje implementaci právních prostředků nápravy, které jsou schopné produkovat efektivní praktické výsledky bez nadměrného formalismu. Bylo na vnitrostátních úřadech, aby přišly s takovými pravidly, která by zamezila neodůvodněným průtahům.

118. Na závěr Soud shledává, že rozhodnutí úřadů anulovat všechny procesní kroky a zahájit nanovo se sběrem důkazů bylo neodůvodněné a v rozporu s povinností jednat se zvláštní naléhavostí v případech týkajících se práva na život.

119. Dále vzhledem ke stěžovatelovu tvrzení v občanskoprávním řízení, že je inter alia zodpovědností státu, že personál sanatoria nechal paní Stojanovovou bez dohledu, bylo na Městském soudu v Sofii, aby právně kvalifikoval část tohoto tvrzení a procesně podle toho postupoval. Nikdy se tak ale nestalo, i přes opakovaná prohlášení stran v tomto smyslu. Ve skutečnosti Sofijský odvolací soud a Nejvyšší kasační soud otevřeně kritizovaly Městský soud v Sofii, že postupoval procesně nesprávně (viz § 50 výše).

120. Předchozí úvahy jsou dostatečné k tomu, aby mohl Soud uzavřít, že požadavek na „přiměřenou lhůtu“ nebyl dodržen. Došlo proto k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

[§ 121. – 127. III. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že

1. stížnost je přijatelná;

2. čl. 2 Úmluvy byl porušen, co se týče pozitivní povinnosti státu zřídit dostupné soudní prostředky nápravy schopné prověřit skutečnosti a potrestat osoby zodpovědné za ohrožení života paní Stojanovové;

3. čl. 2 Úmluvy nebyl porušen, co se týče reakce policie na informace o smrti paní Stojanovové;

4. čl. 6 Úmluvy byl porušen.


© Wolters Kluwer ČR, a. s.