Colak a Tsakiridis proti Německu

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5.sekce)

Číslo stížnosti: 77144/01 a 35493/05

Datum: 5. 3. 2009

Složení senátu: P. Lorenzen, předseda senátu (Dánsko), R. Maruste (Estonsko), K. Jungwiert (Česká republika), R. Jaeger (Německo), I. Berro-Lef?vre (Monako), M. L. Trajkovska (Bývalá jugoslávská republika Makedonie), Z. Kalaydjieva (Bulharsko)

[§ 1. – 6. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

7. První stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka”) byla narozena roku 1968 a žije ve Wiesbadenu.

8. V prosinci 1992 partner stěžovatelky zjistil, že má rakovinu nadledvinky a Aids. Informoval ji o tom, že má rakovinu, ale zamlčel informaci o Aids.

9. Dne 21. 1. 1993 informoval o své nemoci jejich rodinného lékaře, ale přál si výslovně, aby informaci o Aids nikomu nesděloval. Když byla dne 29. 1. 1993 stěžovatelka u lékaře na konzultaci, lékař ji neinformoval, že její partner trpí nemocí Aids. Dne 22. 12. 1994 její partner zemřel. Při další návštěvě lékaře v březnu 1995 jí bylo sděleno, že její partner zemřel na Aids.

10. V dubnu 1995 krevní testy ukázaly, že je stěžovatelka HIV pozitivní. Od roku 1995 nastoupila na antiretrovirální léčbu. Netrpí plně rozvinutým Aids.

11. Stěžovatelka následně podala na lékaře žalobu o náhradu škody před Zemským soudem ve Wiesbadenu (Landgericht) v níž uvedla, že lékař pochybil, když ji neinformoval o skutečnosti, že její partner trpí nemocí Aids a tím zabránil tomu, aby se před infekcí chránila.

12. Dne 28. 5. 1998 znalec jmenovaný soudem přezkoumal podrobnosti případu a řadu výsledků laboratorních testů a poté vypracoval znalecký posudek. Dle znalce je pravděpodobné, že se stěžovatelka nakazila virem HIV před datem 29. 1. 1993. Laboratorní testy z května 1995 společně s obecnými statistickými daty umožnily pouze velice hrubý odhad doby infikace. Znalec dále konstatoval, že na počátku roku 1993 nebylo v lékařské praxi obvyklé léčit ranou infekci HIV antiretrovirálními léky. Během ústního slyšení před zemským soudem znalec vyslovil názor, podle kterého je vysoce pravděpodobné, že se stěžovatelka nakazila dříve než v lednu 1993.

13. Zemský soud ve Wiesbadenu, který měl k dispozici lékařské záznamy o první stěžovatelce a jejím posledním partnerovi, zamítl žalobu dne 24. 2. 1999. Soud došel k závěru, že lékař nebyl povinen podat stěžovatelce informaci o infekci jejího partnera. S ohledem na povinnost zachování mlčenlivosti ve vztahu k partnerovi stěžovatelky by tuto povinnost mohl porušit pouze tehdy, pokud by to bylo považováno za jedinou možnost, jak ochránit stěžovatelku před nákazou. Zde nešlo o takový případ, poněvadž lékař důsledně poučoval partnera stěžovatelky o nezbytných krocích, které musí činit kvůli prevenci před šířením infekce a mohl věřit tomu, že se bude jeho radami řídit. Za těchto okolností nepovažoval zemský soud za nezbytné určit, zda je spojitost mezi nákazou stěžovatelky virem HIV a tvrzeným porušením povinnosti lékaře informovat ji o infekci jejího partnera.

14. Dne 5. 10. 1999 zamítl odvolací soud ve Frankfurtu (Oberlandesgericht) odvolání stěžovatelky. Na rozdíl od názoru krajského soudu, konstatoval odvolací soud, že lékař si v pozici rodinného lékaře nesprávně vyložil svou povinnost lékařské péče vůči stěžovatelce a přecenil svoji povinnost zachovat mlčenlivost, ke které byl vázán vůči jejímu příteli. Dle části 34 trestního řádu povinná mlčenlivost lékaře vůči pacientovi je omezena nebo musí být porušena, pokud je to třeba k ochraně vyšších hodnot. Tím, že neinformoval stěžovatelku o smrtelné hrozbě pro její zdraví, se dopustil pochybení v péči. Nicméně soud konstatoval, že lékař nejednal v přímém rozporu s lékařskými předpisy, ale pouze přecenil svoji povinnost mlčenlivosti při posuzování různých zájmů. Následně se vyjádřil, že jeho chování nemůže být kvalifikováno jako hrubé porušení povinnosti, které podle již existující judikatury Spolkového soudního dvora má za následek přenesení důkazního břemene při prokazování příčinné souvislosti mezi pochybením v lékařské péči a pozitivním výsledkem HIV testu první stěžovatelky. S odvoláním na písemný posudek znalce jmenovaného prvoinstančním soudem v průběhu řízení, se odvolací soud domnívá, že stěžovatelka nebyla schopna prokázat, že se nakazila virem HIV po lednu 1993, v době kdy sám lékař byl informován o skutečnosti, že její partner je HIV pozitivní. Dle názoru znalce je pravděpodobnější, že již měla virus HIV před lednem 1993. Odvolací soud dále konstatoval, že není pochyb o vysoké kvalifikovanosti soudního znalce. Znalecký posudek byl dobře odůvodněný a vzal v úvahu příslušné vědecké publikace. Za těchto okolností odvolací soud nepovažoval za nutné vyslechnout si další znalecké posudky, jak bylo navrhováno stěžovatelkou. Soud dále konstatoval, že lékařská péče, která byla k dispozici v roce 1993 by nezlepšila zdravotní stav stěžovatelky ani za předpokladu, že by o viru HIV byla informována v této době.

15. Dne 4. 4. 2000 Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof) zamítl odvolání stěžovatelky pro nedostatek vyhlídek na úspěch.

16. Dne 14. 11. 2000 Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) v tříčlenné porotě zamítl ústavní stížnost stěžovatelky.

17. V srpnu 2002 během dalších trestních řízení s lékařem, přednesl jiný znalec v oboru lékařství svůj názor ohledně HIV Státnímu zastupitelství ve Wiesbadenu. Přestože nesouhlasil s názorem prvního znalce, že je velmi pravděpodobná její nákaza virem před lednem 1993, znalec konstatoval, že dřívější datum nákazy nemůže být vyloučeno. V dubnu 1993 přerušil státní zástupce trestní stíhání s odůvodněním, že nemůže být nade vši pochybnost vyloučeno, že by se stěžovatelka nakazila virem HIV před lednem 1993. Odvolání stěžovatelky bylo zbytečné.

18. V září 2007 stěžovatelka požádala lékaře o předání veškeré lékařské dokumentace. Dne 5. 10. 2007 jí lékař oznámil, že zničil lékařské záznamy, u kterých vypršela lhůta stanovená pro jejich uchování.

II. příslušné vnitrostátní právo

[§ 19. – 20. A. Občanský zákoník

§ 21. B. Trestní řád]

I. K tvrzenému porušení čl. 2 odst. 1 a 8 Úmluvy

22. Stěžovatelka se domnívá, že zamítnutí náhrady škody vnitrostátním soudem představuje porušení jejího práva na život. Odvolává se na článek 2 odst. 1 Úmluvy, který zní takto:

„Právo každého na život je chráněno zákonem.”

Podpůrně se stěžovatelka odvolává na článek 8 Úmluvy, který zní takto:

„Právo na respektování rodinného a soukromého života

1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.”

1. Vyjádření stěžovatelky

23. Stěžovatelka má za to, že okolnosti případu spadají pod rozsah čl. 2 odst. 1 Úmluvy, poněvadž útok jejího bývalého přítele na její zdraví se rovná pokusu o vraždu. Poukázala dále na to, že by v důsledku tohoto útoku s největší pravděpodobností zemřela.

24. Ohledně merita její stížnosti stěžovatelka uvedla, že vláda nevydala jasná pravidla pro lékařskou profesi, která by stanovila, jak postupovat v případě, že pacient odmítne sdělit informaci o své nákaze příbuzným. Současná právní úprava je nedostatečná pro řešení konfliktu zájmů. Stěžovatelka dále tvrdila, že odvolací soud ve Frankfurtu ve svém rozsudku ze dne 5. 10. 1999 neinterpretoval právní termín „hrubé zanedbání péče” ve smyslu článku 2 odst. 1 Úmluvy. Dále uvedla, že neinformování lékařem o nákaze jejího přítele virem HIV, jí zabránilo vyhledat léčení dříve, což je dalším závažným porušením jejího práva vyplývajícího z Úmluvy.

2. Vyjádření vlády

25. Vláda konstatovala na samém počátku, že stížnost stěžovatelky nespadá pod čl. 2 odst. 1 Úmluvy, protože její HIV pozitivní stav ji přímo neohrožoval na životě.

26. Dále vláda uvedla, že Spolková republika Německo splnila a plní své povinnosti podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy k ochraně života a zdraví svých subjektů tím, že přijímá v rámci své jurisdikce adekvátní a přijatelná pravidla k ochraně všech osob proti HIV. V oblasti ochrany veřejného zdraví se vláda zaměřila na informování široké veřejnosti o rizicích a ochraně proti HIV. Dále Federální kancelář pro zdraví vydala doporučení pro lékařské profese.

27. Vláda dále konstatovala, že německé trestní právo zavedlo trestní odpovědnost osob, které dobrovolně nebo z nedbalosti nakazí jiného virem HIV, včetně trestní odpovědnost lékařů v určitých případech. Dále článek 823 občanského zákoníku stanoví lékařům povinnost platit náhradu, pokud se jeho pacient nakazil virem HIV v důsledku jeho lékařské nedbalosti. Právní rámec, zejména článek 34 trestního řádu, poskytuje přiměřené nástroje pro zvážení konfliktu zájmů v každém individuálním případě. Není možné závazným nařízením pokrýt všechny možné případy.

3. Právní posouzení soudem

28. Ohledně aplikovatelnosti čl. 2 odst. 1 Úmluvy Soud znovu zopakoval, že první věta tohoto článku požaduje, aby se stát nejenom zdržel „úmyslného” zbavení života, ale také aby podnikl adekvátní kroky na ochranu životů těch, kteří spadají do jeho jurisdikce (viz Francie proti Velké Británii, § 88). Navíc povinnost státu podle čl. 2 vyžaduje efektivní nezávislý soudní systém, aby příčina smrti pacientů v péči lékařů mohla být určena a zodpovědné osoby byly trestně stíhány (viz Calvelli a Ciglio proti Itálii, § 49).

29. Ovšem událost, která nevedla k úmrtí, může pouze ve výjimečných případech založit porušení čl. 2 Úmluvy (viz Acar a další proti Turecku; § 77; Makaratzis proti Řecku, § 51; Tzekov proti Bulharsku, § 40). Takovouto výjimečnou okolnost může představovat nevyléčitelná nemoc. S ohledem na okolnosti současného případu Soud vychází z předpokladu, že současný případ vyvolává otázku, zda se jedná o právo na život stěžovatelky.

30. S ohledem na zvláštnosti lékařské nedbalosti Soud znovu zopakoval, že povinnost vyplývající z čl. 2 Úmluvy je naplněna, pokud právní systém umožní oběti nápravu u občanskoprávního soudu, samostatně nebo ve spojení s poskytnutím nápravy u trestního soudu, umožňující založit odpovědnost lékařů a odpovídající občanskoprávní odškodnění v podobě náhrady škody (viz Calvelli a Ciglio, § 51).

31. Na počátku Soud upozornil na skutečnost, že stěžovatelka se nepře o to, zda vláda vydala všeobecná pravidla pro informování veřejnosti a pro lékařské profese s cílem zajistit předcházení šíření viru HIV. Soud dále poukázal na to, že vnitrostátní právo poskytuje možnost podat žalobu na náhradu škody u občanskoprávního soudu podle článků 823 a 847 občanského zákoníku a zejména článku 34 trestního řádu, který poskytuje základní právní rámec pro řešení konfliktu zájmů mezi lékařskou povinností zachovat mlčenlivost vůči pacientovi a právem pacienta na zachování jeho fyzické integrity. S ohledem na komplexnost případu Soud připouští, že není v moci legislativy vydat přesnější pravidla pro řešení veškerých možných konfliktů zájmu ještě před tím, než vzniknou. Soud dále poukazuje na to, že článek 172 trestního řádu poskytuje poškozené straně možnost podat návrh, aby soud svým rozsudkem zvrátil zastavení trestního řízení. Soud ve svém rozhodnutí o přijatelnosti v projednávaném případě zjistil, že stěžovatelka v tomto ohledu nevyčerpala všechny prostředky nápravy, které jí vnitrostátní právo nabízí.

32. Soud vyslovil závěr, že německý právní systém poskytuje prostředky nápravy, které obecně splňují požadavky čl. 2 Úmluvy, protože umožňuje stranám, které utrpěly škodu díky lékařské nedbalosti, zahájit jak trestní řízení tak řízení občanskoprávní o náhradu škody.

33. Soud dále uvádí, že dle příslušného vnitrostátního práva důkazní břemeno ohledně prokázání příčinné souvislosti mezi nedbalostí lékaře a poškozením, které vedly k úmrtí, nese pacient požadující na lékaři náhradu škody způsobené zanedbáním povinné lékařské péče. Podle stávající judikatury vnitrostátních soudů by k přenesení důkazního břemene na lékaře došlo pouze v případě „hrubého porušení lékařské péče”. Za toto hrubé porušení se považuje, když lékař jasně poruší dobře zavedená lékařská pravidla (viz § 20 výše). V tomto případě frankfurtský odvolací soud výslovně uznal ve svém rozhodnutí ohledně nároků na náhradu škody stěžovatelky, že obžalovaný lékař porušil své profesní povinnosti vůči stěžovatelce, tím že ji neinformoval o infekci jejího partnera. Nicméně soud se domnívá, že takové jednání nemůže být kvalifikováno jako „hrubé porušení lékařské péče”, poněvadž lékař nejednal přímo v rozporu s lékařskými předpisy, ale pouze přecenil svoji povinnost mlčenlivosti při zvažování konfliktu zájmů. V tomto případě, pokračoval soud, nebylo možné aplikovat pravidlo na přenesení důkazního břemene. Současně bylo na stěžovatelce, aby prokázala, že se nakazila virem HIV po lednu 1993, kdy byl sám lékař informován o viru HIV jejího partnera. Odvolací soud se spolehl na znalecký posudek, když konstatoval, že není možné vyloučit, že se stěžovatelka nakazila virem před lednem 1993, kdy byl sám lékař informován o viru HIV u jejího partnera.

34. Soud stanoví, že v době, kdy frankfurtský odvolací soud vydal rozhodnutí z roku 1999, neexistovala vnitrostátní judikatura ohledně toho, zda rodinný lékař má či nemá povinnost informovat o nákaze virem HIV partnera pacienta i přes jeho výslovnou vůli. Soud dále poukazuje na to, že tři soudci, kteří rozhodovali o případu u prvoinstančního soudu, se na rozdíl od soudců odvolacího soudu nedomnívali, že lékař byl povinen informovat stěžovatelku o stavu pacienta. Za těchto okolností se nejeví být v rozporu s duchem čl. 2 Úmluvy, když odvolací soud plně uznávající, že lékař jednal v rozporu s profesními povinnostmi, nepovažoval výše zmíněné porušení za „hrubé porušení lékařské péče”, které by vedlo k přenesení důkazního břemene. To však nevylučuje možnost, že pro posouzení lékařské nedbalosti bude třeba použít vyšších standardů v případech, které vyvstanou po zveřejnění rozhodnutí frankfurtského odvolacího soudu v této věci, které vyjasňuje povinnosti lékařské profese za těchto specifických okolností.

35. S ohledem na výše uvedené úvahy Soud považuje pozornost jakou německé soudy, zvláště pak frankfurtský odvolací soud, věnovaly stěžovatelčině právu na život a zachování fyzické integrity, za dostatečnou. Dále stanoví, že vnitrostátní soudy nepochybily v interpretaci a aplikaci ustanovení vnitrostátního práva ve vztahu k nárokům na náhradu škody stěžovatelky ve smyslu Úmluvy.

36. V souladu s tímto závěrem, ani vnitrostátní státní orgány nepochybily ve své povinnosti vůči stěžovatelce podle čl. 2 Úmluvy. Ze stejného důvodu se Soud domnívá, že nedošlo k porušení práva stěžovatelky ve smyslu čl. 8 Úmluvy.

II. K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy

37. Stěžovatelka dále tvrdí, že jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces před vnitrostátními soudy. Odvolává se na článek 6 Úmluvy, který v příslušné části stanoví následující:

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně… projednána soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích …”

1. Tvrzení stěžovatelky

38. Podle tvrzení stěžovatelky občanskoprávní soud nesprávně vyložil pojem „hrubé porušení lékařské péče” a rozhodl na základě neúplného znaleckého posudku. Znalec jmenovaný soudem podložil svůj názor obecnými statistickými daty, dle kterých nelze zhodnotit tento specifický případ. Navíc byla jeho tvrzení rozporuplná. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na to, že znalec v písemném posudku považoval skutečnost, že se nakazila virem HIV před lednem 1993 za možnou, zatímco při slyšení před krajským soudem uvedl, že dřívější datum je „velice pravděpodobné”. Stěžovatelka si navíc stěžovala na to, že vnitrostátní soudy odmítly vyslechnout názor dalšího znalce. Uvedla, že názor podaný znalcem byl zastaralý a byl vyvrácen jiným znaleckým posudkem podaným jiným znalcem v rámci trestního řízení. Závěrem se stěžovatelka domnívá, že frankfurtský odvolací soud se při svém posuzování, zda lékařovo jednání znamenalo hrubé porušení lékařské péče, opřel o znalecký posudek, zatímco zodpovězení této právní otázky mělo být na soudu. Stěžovatelka se dále domnívá, že lékař jí znemožnil prokázat, že se virem nenakazila před lednem 1993 tím, že ji neinformoval o výskytu viru HIV u jejího přítele v lednu 1993 a že zadržoval nebo zničil lékařské záznamy. Dle stěžovatelky by tato fakta musela vést k přenesení důkazního břemene v její prospěch.

2. Tvrzení vlády

39. Vláda trvá na tom, že interpretace pojmu „hrubé porušení lékařské péče” frankfurtským odvolacím soudem bylo v souladu s příslušnou judikaturou Spolkového soudního dvora. Soud nejednal svévolně, ale správně použil příslušné právo týkající se připouštění a hodnocení důkazů. Dle vlády posudek, který vypracoval znalec jmenovaný soudem, byl vědecky dobře podložený a přesvědčivý. Dále uvedla, že lékařské záznamy byly součástí záznamů občanskoprávního soudu až do konce řízení a byly zničeny lékařem až po uplynutí povinné desetileté archivační lhůty.

3. Tvrzení soudu

40. Soud znovu zopakoval, že jeho funkce nespočívá v hodnocení faktických či právních chyb, kterých se údajně dopustil národní soud, ledaže a do té míry, že porušují práva a svobody chráněné Úmluvou. Zatímco čl. 6 chrání právo na spravedlivé slyšení, nestanoví žádná pravidla pro přípustnost důkazů nebo způsob, jakým by měly být hodnoceny, což jsou primárně záležitosti regulované národním právem a národními soudy (viz García Ruiz proti Španělsku, § 28).

41. Poněvadž stěžovatelka vznesla stížnost ohledně zamítnutí jejího požadavku na zmírnění pravidel pro přenesení důkazního břemene vnitrostátním soudem, Soud byl vyzván přezkoumat, zda byla dodržena zásada rovnosti zbraní, která je jedním z aspektů práva na spravedlivý proces garantovaných v čl. 6 Úmluvy. Princip rovnosti zbraní znamená, že každá strana musí v průběhu soudního sporu, který zahrnuje protikladné osobní zájmy, dostat příležitost prezentovat svůj případ – včetně důkazů – za podmínek, které ji nestaví do zásadní nevýhody oproti její protistraně (viz Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, § 33, a Hämäläinen a další proti Finsku). Z toho však nevyplývá obecné právo přesunutí důkazní břemene na druhou stranu.

42. Soud z pohledu podrobného přezkoumání této otázky frankfurtským odvolacím soudem již shledal výše, že ustanovení německého občanského práva vztahující se k nárokům na náhradu škody stěžovatelky byly interpretovány a použity ve smyslu Úmluvy. Zadržování nebo zničení lékařských záznamů nemohlo mít dopad na výsledek řízení, vzhledem k tomu, že ke zjištění této skutečnosti došlo až po ukončení řízení na náhradu škody a lékařské záznamy byly k dispozici soudu v celém jejich průběhu. I s přihlédnutím k tomu, že pacienti mohou čelit těžkostem při prokazování, že lékařská péče způsobila utrpěnou škodu (viz Storck proti Německu, § 162), Soud shledal, že stěžovatelka nebyla v zásadně nevýhodném postavení vůči obžalovanému a tedy princip rovnosti boje byl naplněn.

43. Co se týče tvrzených nedostatků znaleckého posudku soudem jmenovaného znalce, Soud se s ohledem na veškerý materiál, který má k dispozici nedomnívá, že by zhodnocení faktů vnitrostátním soudem mohlo být považováno za svévolné. Závěrem se Soud domnívá, že při celkovém posouzení byla řízení ve věci spravedlivá ve smyslu článku 6 Úmluvy.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl, že

1. nebyl porušen článek 2 odst. 1 Úmluvy;

2. nebyl porušen článek 8 Úmluvy;

3. nebyl porušen článek 6 Úmluvy.

V daném případě byla jádrem stížnosti stěžovatelky dle čl. 2 Úmluvy skutečnost, že domácí soud odmítl přiznat náhradu škody, kterou utrpěla, a tím porušil její právo na život. Podpůrně opřela stěžovatelka stížnost o čl. 8 Úmluvy. Jako skutkovou podstatu uvedla skutečnost, že vláda nevydala jasná pravidla pro lékařskou profesi stanovující, jak postupovat v případech, kdy pacient odmítne informovat své nejbližší příbuzné o tom, že má infekční onemocnění. Tato situace a neinformování lékařem o pozitivním nálezu viru HIV ji zabránila ve vyhledání včasné lékařské péče, čímž došlo k porušení jejích práv daných Úmluvou. Co se týče stížnosti týkající se čl. 2 Úmluvy, souhlasím se závěrem většiny a nemám zvláštní připomínky k odůvodnění rozsudku. Vyvstává nicméně otázka, zda tento případ vůbec spadá pod rozsah čl. 2 Úmluvy, protože stěžovatelka je stále naživu a s pomocí moderní medicíny má dobré šance vést normální život s jistými omezeními nebo dokonce i šanci na úplné uzdravení (pro moderní léčbu v případech HIV viz N. proti Velké Británii, rozsudek ze dne 27. 5. 2008).

Stěžovatelka si navíc stěžovala na porušení čl. 8 Úmluvy, o kterém bylo rozhodnuto také senátem ze stejných důvodů jako o stížnosti týkající se čl. 2 Úmluvy (viz § 36) bez dalšího šetření v samostatné části. Tento přístup nepovažuji za správný, protože oblasti ochrany těchto dvou dotčených článků jsou různé. Tento případ by z mého pohledu měl být spíše zkoumán podle čl. 8 Úmluvy, ještě přesněji se jedná o povinnost ochrany soukromého života.

Senát se, stejně jako vnitrostátní soudy soustředil na právní otázky týkající se náhrady škody a přehlédl problém, na který narazil frankfurtský odvolací soud, jmenovitě to, že neexistoval žádný domácí judikát, který by řešil otázku, zda je rodinný lékař povinen informovat partnera o pozitivním výsledku viru HIV i proti výslovné pacientově vůli. Pokud by pro lékaře existovala přesná pravidla a postup jak zvážit konflikt zájmů, rodinný lékař by se mohl vyhnout pochybení při interpretaci svých povinnosti. Zároveň by viděl jasný postup, jak podat adekvátní informaci a instrukce partnerovi v příslušném čase, vyhnout se zbytečným pochybám a možná i napadení. To by zajisté poskytlo stěžovatelce jasný základ pro přijetí patřičných rozhodnutí v oblasti soukromého i intimního života a nezbytných opatření. Stěžovatelka byla ponechána v nejistotě více než dva roky (od 21. 1. 1993 do března 1995 – viz § 9). Zdá se mi, že tato nebezpečná situace nejistoty, ve které byla stěžovatelka ponechána, vedla k neoprávněnému zásahu do jejího soukromého života.