Turan Cakir proti Belgii

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 44256/06

Datum: 10. 3. 2009

Složení senátu: I. C. Barreto, předseda senátu (Portugalsko), F. Tulkens (Belgie), V. Zagrebelsky (Itálie), D. Jočiene (Litva), D. Popović (Srbsko), A. Sajó (Maďarsko), N. Tsotsoria (Gruzie).

[§ 1. - 4. Průběh řízení před ESLP]

5. Stěžovatel se narodil v roce 1967 a žije v Schaerbeeku.

6. Skutkový stav této věci je následkem závažných incidentů, které se odehrály ve čtvrti se silnou populací cizinců, zejména Turků.

A. Stěžovatelova verze týkající se jeho zadržení

7. Dne 17. 3. 1996 policisté zatkli v rámci vyšetřování týkajícího se obchodování s omamnými látkami v bydlišti stěžovatele jeho bratra a poté se vrátili zpět k provedení domovní prohlídky. Stěžovatel předstíral, že svými prsty poklepává na rameno jednoho s policistů s cílem vzbudit jeho pozornost a zeptal se jej na důvody zatčení jeho bratra. Stěžovatel stále tvrdí, že jedinou reakcí na výše uvedené bylo, že se policista otočil a zasadil mu silnou ránu do hrudníku a také ho do oblasti hrudníku kopl. Poté uchopil bombu se slzným plynem a nastříkal mu ji celou do obličeje. Matka stěžovatele dostala rovněž přímý zásah plynem do obličeje.

8. Stěžovatel se pokusil policistu odstrčit. Jiný policista ho tedy podtrhl, přidržel na zemi a nasadil mu pouta. Dva další policisté jej kopli do oblasti týlu. Jeden z nich si na něj sedl a pokračoval se stříkáním slzného plynu do jeho úst a očí. Stěžovatel byl po zemi odvlečen k autu. Jeden z policistů poté pronášel během celé cesty na komisařství vůči stěžovateli hrozby a rovněž urážky rasistického charakteru. Stěžovatel ještě v autě utržil několik ran, přičemž byl zasažen jeho nadočnicový oblouk, což způsobilo vydatné krvácení. Poté, co dojeli na komisařství, policisté stěžovateli vyhrožovali např. tímto výrokem: „Ukážeme ti, jak se klepe“. Policista ho uchopil za vlasy, přinutil jej, aby se ohnul a šel tímto způsobem ke dveřím.

9. Napůl v bezvědomí způsobeném plynem upadl stěžovatel přímo přede dveřmi a policista jej kopl do genitálií. Stejný policista prohlásil: „Trochu si s tebou budeme hrát“. Stěžovatel a policisté poté vstoupili do kanceláře, kde stěžovatele znovu udeřili a uráželi. Policisté pronášeli rasistické urážky a stěžovatele nutili odpovídat slovy „ano, pane“. Přišli další policisté a udeřili stěžovatele takovým způsobem, že spadl ze židle. Jeden policista tuto židli vzal a udeřil jí stěžovatele dvakrát do hlavy. Ten ještě dostal ránu do čelisti a nadočnicového oblouku. Stejný policista vzal ještě telefonní seznam a udeřil stěžovatele do hlavy a obličeje, čímž mu zlomil nos. Policisté se tedy rozhodli zavolat sanitku a odvést stěžovatele do nemocnice, jelikož hodně krvácel. Stěžovatele udeřili ještě v momentě, když opouštěl komisařství.

10. V nemocnici na pohotovosti byl stěžovatel připoután k posteli. Lékař, šokovaný jeho stavem, požadoval, aby byl odpoután a aby policisté opustili pokoj. Stěžovatel byl hospitalizován deset dní. Měl tělo plné ran a modřin, zlomeninu nosu a několik vyražených zubů. Podle dvou lékařských zpráv ze dnů 22. 11. 2004 a 11. 10. 2006 vykazoval ještě značné následky agrese, jejíž obětí se stal v roce 1996, zejména šlo o snížení ostrosti sluchu u levého ucha, snížení viditelnosti, závratě, problémy s dýcháním nosem jako následek zlomeniny, která způsobila vybočení nosní příčky a problémy se zuby.

B. Zadržení stěžovatele podle vlády

11. Dne 17. 3. 1996 tři policejní inspektoři C. M., M. B. a D. H. vyslýchali bratra stěžovatele a v 18 hodin 45 minut navštívili jeho bydliště, kde bydlel spolu se svou rodinou a tedy i stěžovatelem. Zatímco inspektoři hledali třetího podezřelého ve vyšší části budovy, zjevně opilý stěžovatel přiběhl směrem k M. B. a začal mu vyčítat zatčení svého bratra. D. H. se postavil mezi svého kolegu a stěžovatele, který vedl prudké rány směrem k D. H. a C. M. a M. B. se tedy na něj vrhl, aby pomohl svým kolegům.

12. V protokolech z výslechu tří inspektorů ze dnů 17., 19. a 24. 11. 1998 tito prohlásili, že při pokusu o znehybnění stěžovatele, který vypadal, že je pod vlivem drog, museli použít k jeho uklidnění sprej. Přesto mu nebylo možné nasadit pouta, neboť stěžovatel jednal násilně, rozdával kolem rány pěstmi a kopal. Inspektoři byli obstoupeni davem a v jedné chvíli je některé osoby začaly bít a inzultovat. M. B., který držel stěžovatele na zemi, dostal velké množství kopanců ze všech stran a dokonce některé schytal i stěžovatel, byť mířily na M. B. D. H. byl v pracovní neschopnosti jeden den: lékař konstatoval hematomy na nadočnicovém oblouku a na paži. M. B. byl rovněž v pracovní neschopnosti, aniž by však lékařská zpráva konstatovala nějaké poranění.

13. Policisté zakročující jako posily konstatovali přítomnost značného davu lidí a popsali jejich agresivitu spočívající v házení dlažebních kostek jejich směrem. Další svědci přítomní na místě (mezi nimi členové rodiny stěžovatele) potvrdili, že stěžovatel nechtěl nastoupit do policejního auta, diskutoval a policisté ho k tomu museli donutit. Jiný svědek prohlásil, že stěžovatel byl natolik opilý, že „nemohl stát na vlastních nohou“. Všichni svědci potvrdili, že policisté měli výložky.

14. Podle inspektorů během těchto událostí jeden muž z davu vytáhl zbraň a několikrát vystřelil do vzduchu. Jiní svědci tvrdili, že střelcem byl jeden z inspektorů. Z instrukce vyplývá, že inspektoři nemají žádný důvod skrývat používání střelné zbraně, neboť její použití lze s ohledem na okolnosti snadno ospravedlnit.

15. Za pomoci posil, které dorazily kolem 18 hodin 55 minut, naložili tři inspektoři stěžovatele do svého vozidla a odvezli jej na komisařství. V tomto momentě konstatovali, že je zraněný a krvácí z nadočnicového oblouku. V žádnou chvíli stěžovatele neudeřili, a to ani během jeho přesunu na komisařství. Podivovali se, že došlo k živým verbálním výměnám názorů a že se stěžovatel vůči nim choval násilně, odmítl se posadit, takže ho k tomu museli přinutit. Naopak jej neudeřili pěstmi ani nohami do genitálií, ani jej nekopli botou, ani neudeřili židlí.

16. Protokoly z výslechu kolegů přítomných v kancelářích sousedících s tou, kde se nacházel stěžovatel, uváděly, že byl slyšen řev, nikoli však údery.

17. V neurčenou hodinu odvezli policisté stěžovatele do nemocnice. Ten tedy nezůstal dlouho na komisařství, neboť tam dojel nejdříve kolem 19. hodiny 10 minuty. O necelou půlhodinu později již byl v nemocnici, což podle vlády diskredituje jeho obvinění týkající se průběhu toho, jak s ním zacházeli na komisařství.

18. Po příjezdu do nemocnice se ošetřující lékař pohoršoval nad stavem, v němž se stěžovatel nacházel, což vyvolalo slovní výměnu názorů mezi přítomnými policisty a lékařem, když prvně jmenovaní živě popírali odpovědnost za stav stěžovatele.

19. Otec stěžovatele se dostavil na komisařství s cílem zjistit o synovi novinky v 21 hodin 30 minut a prohlásil následující:

„Ten den jsem mezi 18 a 19 hodinou spal v domě. Kolem 18 hodiny 40 minuty mě přišel vzbudit můj vnuk a oznámil mi, že můj syn Turan se právě na ulici pere.

Okamžitě jsem vyšel ven a uviděl svého syna na zemi. Byl obstoupen třemi osobami v civilu. Byl jsem v šoku, když jsem to viděl a vrhl jsem se do rvačky. Jelikož jsem nevěděl, že patříte k policii, tak jsem vás začal bít. Připouštím, že jsem několikrát kopl policistu, který byl na zemi s mým synem. Musím však upozornit na skutečnost, že mi nikdo neoznámil, že jste policisté. Ani jsem nevěděl, že to byl můj syn, který nepokoj vyvolal. Jakmile jsem uviděl výložky policie, okamžitě jsem se přestal prát. Rovněž připouštím, že pokud jde o tuto rvačku, přišly sem desítky lidí pomoci mému synovi. A mnoho z nich vás udeřilo. Viděl jsem, že jste se museli s mým synem prát, jelikož vás nepřestával bít zespodu. Jsem si jistý, že můj syn věděl, že jste policisté. Oznamuji vám rovněž, že můj syn vypil několik sklenek červeného vína a nebyl ve střízlivém stavu.“

20. Na druhý den se stěžovatel prostřednictvím médií z nemocniční postele vyjádřil v tom smyslu, že se stal obětí policejního násilí.

21. Podle vlády stěžovatel připustil, že v několika případech lhal, zejména pokud jde o úder obuškem do nadočnicového oblouku během jeho převozu na komisařství a úderů telefonním seznamem.

C. Trestní oznámení stěžovatele a související řízení

22. Lékařská zpráva vyhotovená dne 27. 3. 1996 chirurgicko-ortopedickým a traumatologickým oddělením kliniky St. Etienne uvádějící, že lékař stěžovatele vyšetřil dne 18. 3. 1996, konstatovala následující poranění:
– mnohočetné podlitiny s totální ptózou pravého oka;
– podlitiny na obou zápěstích a v levé části břicha pod žebry;
– značné poranění levého nadočnicového oblouku a kůže v oblasti vlasů;
– zlomenina kořene nosu;
– bolest v pravé části břicha pod žebry s bolestmi hlavy;
– bolest levé čelisti.

23. Zpráva upřesňovala, že stěžovatel musel být hospitalizován z důvodu provedení dalších následných vyšetření.

24. Lékařská zpráva vyhotovená jednomu ze třech policistů, D. H., uvádí, že utrpěl podlitinu nadočnicového oblouku a paže a předpokládala jeho pracovní neschopnost v trvání jednoho dne.

25. Dne 22. 3. 1996 se stěžovatel před vyšetřujícím soudcem přihlásil do trestního řízení proti X jako poškozený. Stěžoval si zejména na úmyslné ublížení na zdraví, jež bylo příčinou jeho pracovní neschopnosti (čl. 398 a 399 trestního zákona) a na zásah do cti a důstojnosti osob (čl. 443, 444 a 448 trestního zákona). Stěžoval si rovněž na spáchání trestného činu proti zákonu z 30. 7. 1981 o potírání určitých činů inspirovaných rasismem a xenofobií s odkazem na rasistické urážky prohlášené ze strany policistů. Takto směrem k jeho otci běžícímu podél auta pořádkových sil jeden policista volal: „co to tady běží za bougnole „černá huba“, „arabáč““. Samotnému stěžovateli policisté uštědřili následující výrazy: „špinavej cizáku, seš špína a špínou zůstaneš“, „seš bougnole a tím i zůstaneš“. Navíc ohledně jeho občanského průkazu měli policisté říct: „Kde ti dali tuto občanku? Komu jsi ji ukradl?“

26. Vyšetřující soudce dne 26. 3. 1996 ustanovil soudního lékaře za účelem popisu stěžovatelových poranění a ke zjištění jejich povahy, příčiny a pravděpodobných následků.

27. Dne 26. 4. 1996 sestavil lékař A. S. podrobnou zprávu. Ta uváděla, že charakteristiky poranění zmíněné ve dvou lékařských zprávách doktora M. ze dne 27. 3. 1996 byly případně slučitelné s fyzio-patogenickými mechanismy, na které stěžovatel upozornil. S ohledem na povahu poranění a jejich vývoj lze připustit, že stěžovateli dočasně způsobila úplnou pracovní neschopnost v trvání deseti dnů. Bylo příliš brzo pro určení, zda by přetrvaly následky újmy schopné způsobit uznání trvalé neschopnosti výkonu práce. Nebylo možné uvažovat o kompletním a konečném vyšetření dříve než za jeden rok a při nutnosti využití speciálních vyšetření.

28. Dne 2. 5. 1996 si vyšetřující soudce vyžádal identifikaci tří policistů obviněných z úderů stěžovateli stejně jako výslech rodičů oběti a jeho sestry. Dne 10. 5. 1996 hlavní komisař zmocněný soudem, nápomocný královskému prokurátorovi pro oblast Brusel, vyhotovil protokol týkající se jeho úkonů. Po vyšetřování komisař obdržel kopii spisu otevřeného k doplnění informací proti stěžovateli a jeho otci. Tento spis se skládal z protokolu vyhotoveného M. B. ten samý den, co došlo k událostem, výslechů C. M. a D. H. stejně jako výpovědi otce stěžovatele. S ohledem na tyto dokumenty komisař navrhl neprovádět nic dříve, než budou provedeny úkoly požadované vyšetřujícím soudcem. Posledně jmenovaný, pokládaje se za dostatečně informovaného, vydal nařízení oznámené dne 14. 11. 1996. Dne 6. 12. téhož roku vyslechl také stěžovatele.

29. Případ byl dne 15. 9. 1997 poslán před poradní senát za účelem ukončení řízení. Tento postup následoval po návrhu prokuratury požadující zastavení vyšetřování. Prošetření věci bylo odloženo na 13. 10. 1997.

30. Na tomto jednání právní zástupce stěžovatele formou závěrečného návrhu podotknul, že ve vyšetřování nebyl proveden žádný úkon. Dne 3. 11. 1997 poradní senát této žádosti vyhověl a nařídil doplnit vyšetřovací úkony, které byly následně provedeny do konce roku 1999.

31. Mezi požadovanými úkony bylo šetření stálého výboru kontroly činnosti policie. V souborném protokolu vyšetřovatel uzavřel, že policisté odůvodnili rány obdržené od stěžovatele při jeho výtržnictví a následné rvačce. Vyšetřovatel nicméně upřesnil, že mu přišlo pochybné, že by stěžovatelova zranění v momentě jeho příjmu v nemocnici byla pouze výsledkem „znehybnění“, byť brutálního a ojedinělého použití „nezbytné síly“ na místě, kde došlo k jeho zpacifikování. Policisté vysvětlili, že stěžovatel utrpěl rány ze strany svědků účastnících se rvačky, kteří ho chtěli osvobodit. Vyšetřovatel nicméně shledal udivující skutečnost, že stěžovatel byl jediným, který byl zraněn a měl na sobě stopy po ranách, zatímco osoba, která měla být terčem těchto ran, v tomto případě policista M. B., žádné takové stopy neměl. Vyšetřovatel navrhl vyšetřujícímu soudci provést nový výslech tří policistů, pokud jde o rány, které měly být stěžovateli uštědřeny na policejním komisařství.

32. Nicméně vyšetřující soudce neshledal za nezbytné provést nový výslech těchto tří osob.

33. Dne 7. 6. 2000 vyšetřující soudce přijal nové rozhodnutí.

34. Ve stejný den vyzval královský prokurátor poradní senát, aby trestní stíhání zastavil. Zdůraznil, že z důkazů vyplývá, že násilnosti vytýkané obviněným byly motivovány chováním samotného stěžovatele a že násilí z jejich strany bylo použito pouze z legitimních důvodů a při výkonu jejich funkce. Pokud jde o skutky kvalifikované jako trestný čin proti zákonu z 30. 7. 1981, prokurátor uzavřel, že jsou totožné s těmi, jež jsou předmětem jiných bodů obžaloby.

35. Věc byla znovu přikázána před poradní senát na 17. 10. 2000 a ten vydal rozhodnutí o zastavení řízení.

36. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal k obžalovacímu senátu odvolání, avšak v této věci nebylo nikdy nařízeno jednání. Právní zástupce stěžovatele znásobil intervenci u generální prokuratury, aby byla věc nařízena k projednání (dopisy ze dnů 27. 5., 7. 6., 2. 11. 2004 a 8. 12. 2005), avšak bez úspěchu.

37. Dne 26. 4. 2006 vydal obžalovací senát rozsudek prohlašující obžalobu za promlčenou.

38. Trestní stíhání bylo rovněž zahájeno proti jednomu z účastníků srocení z důvodu spáchání trestných činů ublížení na zdraví, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci a výtržnictví. Ten byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet jedna měsíců.

39. Ministr spravedlnosti v dopise právnímu zástupci stěžovatele ze dne 14. 2. 2006 zdůraznil vnitřní nefunkčnost systému. Upřesnil, že byla přijata strukturální opatření za účelem vyloučení takových situací do budoucnosti. Tisková zpráva uveřejněná kabinetem ministra v návaznosti na článek uveřejněný v deníku Le Soir kopírovala dopis adresovaný dne 31. 1. ministrovi, v kterém Generální prokurátor pro oblast Brusel uznal, že s tímto spisem během posledních pěti let nebylo nakládáno tak, jak by vyžadoval. To vše za zdůraznění skutečnosti, že se zde nejednalo o úmysl činit ve vyšetřování překážky, nýbrž o nedbalost nepochybně způsobenou velmi vážnými zdravotními problémy, které měl soudce pověřený touto věcí. Zpráva doplnila, že žádná skutečnost nedovolovala určit jakoukoli „zjevně úmyslnou nečinnost“ či „kolizi mezi prokuraturou a policií“.

40. Na základě stížnosti právního zástupce stěžovatele prohlásila vyšetřovací a poradní komise tuto stížnost za odůvodněnou domnívaje se, že byť obdržel ujištění, že se jednalo o ojedinělý skutek, mohlo být tolerováno pouze takové prodlení v projednávání této obžaloby a že vedoucímu sboru příslušelo pravidelně zjišťovat stav příslušného spisu.

D. Zahájení vyšetřování proti stěžovateli

41. Podle vlády bylo vyšetřování proti stěžovateli a jeho otci zahájeno z důvodu iniciování rvačky, vyhrožování smrtí, údery do příslušníků způsobující poté pracovní neschopnost, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci a výtržnictví se zbraní. Nicméně věc byla ministrem spravedlnosti odložena.

K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy

42. Stěžovatel si stěžuje na jednání, kterému byl podroben během svého zadržení a držení v cele předběžného zadržení a kvalifikuje jej jako „mučení“. Dovolává se přitom porušení článku 3 Úmluvy jak z hlediska hmotněprávního, tak i procesního. Ten zní takto:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

A. K přijatelnosti

43. Vláda zejména namítá nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy. Nejprve stěžovatel nevyužil prostředku, který nabízí čl. 413 zákoníku trestního vyšetřování a nepodal na Kasační soud opravný prostředek proti rozsudku obžalovacího senátu. Mimoto nepodal k soudu prvního stupně v Bruselu občanskoprávní žalobu ve věci odpovědnosti státu z důvodu abnormálně dlouhé doby, kterou prokuratura potřebovala k předání věci obžalovacímu kolegiu.

44. Stěžovatel tvrdí, že učinil vše, co bylo možné od něj rozumně očekávat k vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy. Nejprve zdůrazňuje, že v případě promlčení neexistuje právní možnost ještě rozhodnout na základě veřejné žaloby: promlčení vylučovalo jakékoli rozhodnutí v trestním právu o vině či nevině obviněného či obžalovaného, i kdyby se dokonce ukázalo, že posledně jmenovaný je nevinný. Před nečinností belgických orgánů dokonce z vlastní iniciativy několikrát vybízel k stanovení jednání před obžalovacím senátem, avšak bez úspěchu. S ohledem na tuto pasivitu státních orgánů ukazující úmyslnou obstrukci ze strany státu při výkonu stěžovatelových práv byl posledně jmenovaný zproštěn povinnosti vyčerpat vnitrostátní právní prostředky nápravy.

45. Soud připomíná, že podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy se na něj stěžovatel může obrátit až po vyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy. V tomto ohledu zdůrazňuje, že každý stěžovatel musí dát vnitrostátním soudům podnět v tom smyslu, že čl. 35 odst. 1 Úmluvy má za cíl principiálně mít ohled na smluvní státy: vyhýbat se a napravovat namítaná porušení Úmluvy (Cardot proti Francii, § 36). Toto pravidlo je založeno na hypotéze, že vnitrostátní právní řád poskytuje účinný prostředek nápravy ohledně dovolávaného porušení (srov. např. Selmouni proti Francii, § 74).

46. Ustanovení článku 35 odst. 1 Úmluvy však předepisují pouze vyčerpání právních prostředků nápravy, které se mají týkat inkriminovaného porušení a zároveň být použitelný a přiměřený. Konečně ten, kdo podal opravný prostředek způsobilý přímo čelit sporné situaci – a nikoli opačným způsobem – není povinen využít ostatní, které mu jsou k dispozici, avšak jejich efektivita je pochybná (Manoussakis a další proti Řecku, § 33). Dále pokud se jedná o stížnost týkající se čl. 3 Úmluvy, Soud připomíná, že pokud jednotlivec formuluje hájitelnou námitku porušení tohoto článku, tak pojem účinného právního prostředku nápravy v sobě zahrnuje ze strany státu důkladné a účinné vyšetřování vedoucí k identifikaci a případně k potrestání odpovědných osob (srov. zejm. rozsudky Assenov a další proti Bulharsku, § 102, a Selmouni, výše uvedený, § 79).

47. Pokud jde o první část námitky, Soud zdůrazňuje, že dne 26. 4. 2006 vydal obžalovací senát rozsudek prohlašující obžalobu za promlčenou. Souhlasí se stěžovatelem v tom, že podání mimořádného opravného prostředku za těchto okolností by bylo zbytečné.

48. Pokud jde o namítané opomenutí stěžovatele podat žalobu na odpovědnost státu, Soud připomíná, že v rámci stížností naformulovaných z pohledu článku 3 Úmluvy může být občanskoprávní žaloba považována za účinnou pouze v případě, kdy je s to zhodnotit sporné okolnosti a vést k identifikaci a případně potrestání odpovědných osob. Řízení vedoucí výhradně k přiznání náhrady škody namísto toho, aby umožňovala identifikaci a případné potrestání odpovědných osob by neměla být považována za účinný právní prostředek nápravy v rámci stížnosti týkající se čl. 3 Úmluvy (Assenov a další proti Bulharsku, výše uvedený, a Tepe proti Turecku).

49. Soud tudíž poznamenává, že stěžovatel podal v březnu 1996 žalobu, v níž se přihlásil do trestního řízení jako poškozený. Řízení, které následovalo, bylo ukončeno rozhodnutím ze dne 17. 10. 2000 o zastavení řízení. Odvolání stěžovatele nebylo nikdy přezkoumáno, jelikož dne 26. 4. 2006 prohlásil obžalovací senát žalobu za promlčenou.

50. Za takových podmínek by opravný prostředek na odpovědnost státu nemohl být účinný. Námitka se tedy zamítá, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny vnitrostátní právní prostředky nápravy.

51. Soud konstatuje, že stížnost nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

B. Meritum věci

1. K hmotněprávní stránce čl. 3 Úmluvy

52. Vláda tvrdí, že vyšetřování pomohlo prokázat lživý charakter toho podstatného z prohlášení stěžovatele. Zaprvé byl stěžovatel zraněn dříve, než byl umístěn do cely předběžného zadržení. Pokud tři policisté zapletení do případu nikdy neskrývali, že při zatčení stěžovateli uštědřili údery, tak vždy dementovali skutečnost, že by jej bili neodůvodněně. Zranění nadočnicového oblouku, zlomenina kořene nosu a bolest levé čelisti byly ve skutečnosti výsledkem jeho přímého pádu na zem následujícího po „znehybnění“ provedeném M. B. či údery od třetích osob původně směřující posledně jmenovanému, zatímco se pokoušel na zemi znehybnit stěžovatele. Výpovědi jedné z osob přítomných na místě události a otce stěžovatele potvrzují pravdivost policejní teze. Vážnost zranění, jež stěžovatel utrpěl, může být vysvětlena skutečností, že byl opilý a z tohoto důvodu neměl nezbytně dobré reflexy. Navíc stěžovatel na komisařství strávil příliš málo času, než aby mohl být podroben takovému jednání, které uvádí. Konečně je třeba prohlášení stěžovatele brát s rezervou, neboť jsou předmětem značných rozporů.

53. Stěžovatel tvrdí, že je nesporné, že mu byla nasazena pouta a že byl zbaven osobní svobody již od začátku policejního zákroku, že při příjezdu do nemocnice vykazoval četná zranění a že nebyl nikdy stíhán ani pro výtržnictví, ani pro ublížení na zdraví. Prohlášení policistů, podle kterých oni sami byli oběťmi četných násilných úderů a že na ně museli reagovat, jsou ve zjevném rozporu s objektivními skutečnostmi uvedenými ve spisu, neboť s výjimkou lékařské zprávy konstatující zranění D. H. žádná jiná lékařská zpráva tato tvrzení nepodporuje. Pokud byly údery vedené stěžovatelem proti policistům násilné povahy tak, jak to tito popisují, tak se stěžovatel udivuje nad nedostatkem stíhání proti své osobě. Znalecký posudek z oboru soudního lékařství zpochybňuje verzi událostí prezentovanou policisty a svědectví otce stěžovatele nemá průkaznou hodnotu, jelikož tato osoba mluví pouze trochu francouzsky. Konečně vláda může stěžovateli těžko vytýkat nepřesnosti, když na počátku všeho jsou prodlevy ve vyšetřování.

54. Mimo okolnosti zadržení stěžovatele se tvrzení stran značně liší, pokud jde o průběh v cele předběžného zadržení. Soud již mnohokrát zdůraznil, že osoby držené ve vazbě jsou ve zranitelné situaci a že státní orgány mají povinnost je chránit. Stát je odpovědný za každou osobu umístěnou ve vazbě, neboť ta se nachází zcela v rukou policistů. Pokud jsou dané události celkově či z větší části známy výlučně státním orgánům, pak každé zranění, k němuž dojde během této doby, dává vzniknout silným dohadům o těchto skutečnostech. Vládě přísluší poskytnout důkazy osvětlující skutečnost, které odstraní pochybnosti nad vylíčením situace obětí (Tomasi proti Francii, § 108-111, Ribitsch proti Rakousku, § 31, Berktay proti Turecku, § 167, a Rivas proti Francii, § 38).

55. Nicméně dovolávání se špatného zacházení bylo před Soudem podepřeno relevantními důkazy (srov., mutatis mutandis, Klaas a další, § 30). Ke zjištění skutkového stavu Soud vychází z kritéria důkazu „nade vši rozumnou pochybnost“; takový důkaz může nicméně vycházet ze souboru indicií či nevyvratitelných domněnek, jež jsou dostatečně závažné, přesné a shodné (Irsko proti Spojenému království, § 161 in fine, Aydin proti Turecku, § 73, a Selmouni, výše uvedený, § 88).

56. V dané věci nikdo nepopírá, že dne 17. 3. 1996 stěžovatel utrpěl během vyslýchání policisty ze Schaerbeeku zranění: lékařská zpráva vyhotovená o den později lékařem, který stěžovatele prohlédl, konstatovala mnohočetné podlitiny s totální ptózou pravého oka, podlitiny na obou zápěstích a v levé části břicha pod žebry, značné poranění levého nadočnicového oblouku a kůže v oblasti vlasů, zlomeninu kořene nosu, bolest v pravé části břicha pod žebry s bolestmi hlavy a bolest levé čelisti. Zpráva sepsaná dne 27. 3. 1996 upřesňovala, že stěžovatel musel být hospitalizován z důvodu provedení dalších následných vyšetření a že zranění představovala dočasně úplnou pracovní neschopnost v trvání deseti dnů strávených v nemocnici.

57. Je tedy namístě připomenout, že jakékoli použití fyzického násilí proti jednotlivci, jež není bráno jako striktně nezbytné vzhledem k vlastnímu chování této osoby, v zásadě představuje zásah do práva zaručeného článkem 3 Úmluvy (Tomasi proti Francii, § 47, a Ribitsch proti Rakousku, výše uvedený, § 38).

58. Soud poznamenává, že verze stran, pokud jde o původ stěžovatelových poranění, se značně liší. Existují nicméně určité nezpochybnitelné prvky dovolující Soudu určit, zda byla síla použitá v dané věci přiměřená.

59. V tomto ohledu zdůrazňuje, že tři policisté angažovaní v dané věci nikdy nepopřeli, že stěžovateli uštědřili rány. Zásah stěžovatele v momentě zatýkání jeho bratra a jeho opilost, která byla svědky a zejména jeho otcem dokázána, přinutila policisty k použití „znehybnění“, jehož účinkem bylo jeho prudké shození na zem a přikrytí za účelem jeho znehybnění. Dav, který se v mezidobí na tomto místě shromáždil, byl na straně stěžovatele a několik ran zasáhlo bez rozdílu jak policistu snažícího se znehybnit stěžovatele, tak i stěžovatele samotného.

60. Soud však nemůže přijmout tezi, podle níž stěžovatelův stav po jeho zadržení a umístění do cely předběžného zadržení byl výsledkem jeho pádu na zem a několika úderů, které měl obdržet omylem od osob účastnících se této bitky a mířících na policistu, který se ho snažil na zemi přikrýt. V tomto ohledu Soud zdůrazňuje, že stěžovatel byl hospitalizován deset dní. Jeho tělo bylo pokryto ranami a podlitinami, měl zlomený nos a chybělo mu několik zubů. Podle dvou lékařských zpráv ze dnů 22. 11. 2004, respektive 11. 10. téhož roku vykazoval ještě značné následky agrese, jejíž obětí se stal v roce 1996, zejména šlo o snížení ostrosti sluchu u levého ucha, snížení viditelnosti, závratě, problémy s dýcháním nosem jako následek zlomeniny, která způsobila vybočení nosní přepážky a problémy se zuby.

61. Za těchto okolností v dané věci se Soud domnívá, že nebylo prokázáno, že by poranění, jež stěžovatel utrpěl během jeho výslechu, mohla odpovídat policisty použité síle, jež byla s ohledem na chování stěžovatele striktně nezbytná.

62. Došlo tedy z hmotněprávního hlediska k porušení čl. 3 Úmluvy.

2. K procesní stránce čl. 3 Úmluvy

63. Vláda zdůrazňuje, že vyšetřování bylo vedeno v prospěch i neprospěch obviněného; šetření bylo vedeno nezávislým a nestranným soudcem; všechny úkony požadované stěžovatelem před poradním senátem v roce 1997 byly realizovány a všichni svědci, jejichž výslech byl požadován, byli předvoláni i vyslechnuti. Nový výslech tří policistů byl nadbytečný, neboť již byli vyslechnuti dvakrát (v den, kdy k události došlo a v rámci vyšetřování) a konfrontováni se stěžovatelem. Tvrzená nespojitost mezi zjištěnými zraněními a prohlášením policistů nevzbuzuje otázky, nýbrž zakládá argument tak, aby stranám stačilo toto prodebatovat během jednání před poradním senátem.

64. Stěžovatel tvrdí, že od samého začátku projevovaly státní orgány trestuhodnou nečinnost a zjevný nedostatek vůle najít pravdu a stíhat pachatele porušení článku 3 Úmluvy. Navzdory jasným údajům od soudního lékaře vyšetřující soudce nikdy nepožádal o lékařský přezkum stěžovatele, byť se spisem zabýval ještě rok po této lékařské zprávě. Expertíza ze soudního lékařství představovala jediné opatření v rámci vyšetřování provedené během první etapy řízení a potvrzovala tezi stěžovatele. Mimoto byla věc nařízena k jednání před poradním senátem na 15. 9. 1997 s návrhem prokuratury na zastavení řízení bez toho, že by dokonce zainteresovaní policisté byli identifikováni. Vyšetřující soudce nepovažoval za patřičné znovu vyslechnout obviněné, a to i přes doporučení vyšetřovatele. Odmítnutí stíhat policisty a nenařízení termínů jednání po odvolání těžko dovolují uvěřit v nefunkčnost systému a umožňují domnívat se, že se jednalo o úmysl pachatele nestíhat.

65. Soud připomíná, že pokud jednotlivec hájitelným způsobem prohlásí, že byl ze strany policie a dalších podobných složek státu podroben jednání neslučitelného s čl. 3 Úmluvy, tak toto ustanovení v kombinaci s obecnou povinností uložené státu v článku 1 „přiznávat každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v … [Úmluvě]“ logicky vyžaduje, aby proběhlo oficiální a efektivní vyšetřování. Toto vyšetřování na způsob toho vyžadovaného článkem 2 Úmluvy musí umožňovat identifikaci a odsouzení odpovědných osob (Labita proti Itálii, § 131, a Pantea proti Rumunsku, § 199).

66. V dané věci státní orgány určitě nezůstaly nečinné vzhledem k tvrzením o špatném zacházení stěžovatelem formulovaných v jeho žalobě jako poškozeného ze dne 22. 3. 1996.

67. Dne 26. 3. 1996 ustanovil vyšetřující soudce soudního lékaře za účelem popisu stěžovatelových poranění, určení jejich povahy, příčiny a pravděpodobných následků. Dne 26. 4. téhož roku lékař A. S. vypracoval podrobnou zprávu. Dne 2. 5. 1996 požádal vyšetřující soudce o identifikaci tří policistů obviněných z použití násilí proti stěžovateli, stejně jako o výslech rodičů oběti i jeho sestry. Dne 10. 5. téhož roku hlavní komisař zmocněný soudem nápomocný královskému prokurátorovi pro obvod Brusel sepsal protokol týkající se jím provedených úkonů. Na jednání dne 13. 10. 1997 vyhověl poradní senát žádosti právního zástupce stěžovatele a nařídil provést doplňující úkony vyšetřování, které pak byly prováděny do konce roku 1999. Dne 17. 10. 2000 rozhodl poradní senát o zastavení řízení.

68. Soud dále připomíná, že požadavek rychlosti a rozumné starostlivosti ve způsobu, jak státní orgány vedou vyšetřování při obvinění ze špatného zacházení ze strany příslušníků státních orgánů je v takovémto kontextu zahrnutý (rozsudky Yaşa proti Turecku, § 102-104 a Mahmut Kaya proti Turecku, § 106-107).

2. Soud tedy v tomto ohledu poznamenává, že stěžovatel se dovolával rozhodnutí o zastavení řízení před obžalovacím senátem, avšak věc před ním nebyla nikdy nařízena. Právní zástupce stěžovatele opakovaně žádal generální prokuraturu, aby jednání nařídila (dopisy ze dnů 27. 5., 7. 6., 2. 11. 2004 a 8. 12. 2005), avšak neúspěšně. Dne 26. 4. 2006 vydal obžalovací senát rozsudek prohlašující obžalobu za promlčenou. V tomto ohledu Soud připomíná, že již dříve rozhodl, že pokud je státní zaměstnanec obviněn z činů spáchaných v rozporu s článkem 3 Úmluvy, tak řízení či odsouzení nemohou podléhat promlčení a použití opatření jako amnestie či milost by nemělo být povoleno (srov., mezi mnoha jinými, Abdülsamet Yaman proti Turecku, § 55, a Okkali proti Turecku, § 76). Soud se zvláště domnívá, že státní orgány nesmí v žádném případě vzbudit dojem, že jsou svolné ponechat taková jednání nepotrestaná (Egmez proti Kypru, § 71).

70. Navíc Soud poznamenává, že sám ministr spravedlnosti se cítil povinen v dopise adresovaném stěžovateli a uveřejněném v tiskové zprávě připustit vnitřní nefunkčnost, kterou se pokoušel vysvětlit průtahy ve vyšetřování celé věci. Konečně dne 14. 4. 2006 poradní vyšetřující komise prohlásila stížnost stěžovatele na tyto průtahy za přijatelnou (srov. § 39 a 40).

71. Ve světle výše uvedeného je Soud názoru, že vyšetřování vedené v dané věci státními orgány za účelem prošetření stížnosti na špatné zacházení, kterému se stěžovateli dostalo ze strany národních orgánů, bylo neúčinné.

72. Došlo tedy z procesního hlediska k porušení článku 3 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 3 v kombinaci s čl. 14 Úmluvy

73. S odvoláním se na článek 3 v kombinaci s článkem 14 Úmluvy stěžovatel tvrdí, že špatné zacházení, jehož byl předmětem, bylo motivováno rasovými předsudky. V tomto ohledu zdůrazňuje kontext diskriminačních a někdy i násilných policejních zásahů, které byly obzvlášť vyhrocené v městské části Schaerbeek v době popisovaných událostí, a to z důvodu politické angažovanosti starosty a policejního komisaře činného ve funkci v dané době. Jako důkaz předkládá výroční zprávu Stálého výboru pro kontrolu služeb policie z roku 1997, která uvádí, že lze „předpokládat, že řada spisů týkajících se trestných činů ublížení na zdraví měla rasový charakter“. Článek 14 Úmluvy zní takto:

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

74. Podle vlády stěžovatel s rozumnou pravděpodobností neprokázal, že se stal obětí rasistických výroků. Policisté konfrontováni stěžovatelovým obviněním je rázně popřeli a uvedli svůj záměr vystupovat ve sporu s ním jako poškození. Žádné jiné úkony než ty nařízené v rámci vyšetřování nemohly být realizovány. Odkazy stěžovatele v jeho žádosti na případné politické přesvědčení bývalého starosty městské části Schaerbeek a na diskuse týkající se osoby bývalého komisaře obecní policie jsou v daném případě bez velkého zájmu z toho důvodu, že ani jeden z nich nebyli do namítaných událostí zapleteni.

75. Stěžovatel zdůrazňuje, že je nesmírně obtížné prokázat bez přítomnosti svědků skutečnosti, jež se odehrály v policejním voze a uvnitř policejního komisařství. Rasistické klima vládnoucí v dané době na policii v Schaerbeeku vnáší do situace světlo a pomáhá tak vybudovat obecný kontext celé situace. V dané věci se jediný úkon vyšetřování týkal výslechu tří policistů, kteří popřeli jakékoli rasistické výroky. Věrohodnost policejní verze je zpochybněná skutečností, že posledně jmenovaní nevystupovali proti stěžovateli jako poškození ve věci dovolávání se rasismu, byť k tomu projevili svůj zájem.

76. Soud konstatuje, že stížnost nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti.

77. Soud se domnívá, že pokud státní orgány prošetřovaly násilné činy, tak měly navíc i povinnost přijmout veškerá rozumná opatření k odhalení toho, zda nebyly motivovány rasisticky, a k zjištění, zda svou roli u těchto událostí nehrály nenávistné pocity či předsudky založené na etnických základech. Zajisté je vždy v praxi nesmírně složité prokázat rasistický motiv. Povinnost, kterou má žalovaný stát, a to pátrat u násilných trestných činů po případných rasistických konotacích, je povinností použít k tomu vhodné prostředky a nikoli dosáhnout absolutního výsledku. Orgány musí s ohledem na okolnosti přijímat rozumná opatření k zajištění a uchování důkazů, studovat množinu konkrétních prostředků k odhalení pravdy a přijmutí plně odůvodněného rozhodnutí, které je nestranné a objektivní, aniž by opomenuly podezřelé skutky odhalující násilné činy odůvodněné rasovými důvody (srov., mutatis mutandis, Natchova a další proti Bulharsku, § 160).

78. Mimoto povinnost státních orgánů zkoumat, zda existuje vztah mezi rasistickými postoji a násilným činem, zakládá hledisko procesní povinnosti vyplývající z čl. 3 Úmluvy. Avšak tato povinnost může být implicitně rovněž součástí odpovědnosti, jež přísluší státu podle čl. 14 Úmluvy, a to nediskriminačním způsobem zajistit respektování základní hodnoty chráněné článkem 3 Úmluvy. S ohledem na vzájemné působení těchto dvou ustanovení lze zkoumat, zda položené otázky jako ty v daném případě volají po přezkumu pouze na základě jednoho z těchto ustanovení a kdy tedy žádný odlišný problém nevzniká ohledně ustanovení druhého, či zda vyžadují přezkum z pohledu ustanovení obou článků Úmluvy. Tento problém je potřeba řešit případ od případu podle skutečností a povahy formulovaných tvrzení (ibid, § 161).

79. V dané věci již Soud konstatoval, že belgické orgány porušily článek 3 Úmluvy tím, že nevedly účinné vyšetřování celého incidentu. Usoudil, že je potřeba posoudit odděleně stížnost, podle níž orgány navíc selhaly v prozkoumání, zda existovala příčinná souvislost mezi tvrzenými rasistickými postoji a násilím, které policie na stěžovatele použila.

80. Soud se nedomnívá, že by stěžovatelem zmiňované obecné klima doby, kdy k událostem došlo, stačilo k vysvětlení údajného rasistického postoje policistů během jeho výslechu. Poznamenává však, že stěžovatel ve své žalobě jako poškozený výslovně odkázal na trestný čin podle čl. 1 a 4 zákona ze dne 30. 7. 1981 o potírání určitých činů inspirovaných rasismem a xenofobií. Mimoto se zmínil o rasistických výrocích, které byly proti jeho osobě proneseny policisty, zejména „špinavej cizáku, jseš špína a špínou zůstaneš“, „jseš bougnole a tím i zůstaneš“. Ve své obžalovací řeči žádající obžalovací senát, aby prohlásil zastavení řízení, se královský prokurátor k této části obžaloby vůbec nijak nepostavil. Domníval se, že skutky kvalifikované jako trestný čin proti zákonu ze dne 30. 7. 1981 jsou totožné s těmi, jež byly předmětem jiných bodů obžaloby. Dne 17. 10. 2000 poradní senát obžalobu prokurátora potvrdil a dne 26. 4. 2006 obžalovací senát konstatoval promlčení obžaloby, za což Soud konstatoval porušení čl. 3 Úmluvy z procesního hlediska.

81. Soud se v důsledku toho domnívá, že státní orgány pochybily ve své povinnosti, jež jim přísluší podle čl. 14 Úmluvy v kombinaci s čl. 3, a to přijmout veškerá možná opatření k prošetření, zda mohlo diskriminační chování hrát při událostech roli či nikoli.

82. Došlo tedy k porušení článku 14 Úmluvy v kombinaci s článkem 3 z procesního hlediska.

K tvrzenému porušení čl. 3 a 13 Úmluvy v kombinaci s čl. 6 odst. 1

83. Stěžovatel se dovolává čl. 13 Úmluvy a uvádí, že hájitelný charakter tvrzeného surového zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy ukládalo státu vést podrobnější a účinnější vyšetřování vedoucí k identifikaci a potrestání odpovědných osob. Stěžovatel mimo jiné namítá, že délka trestního řízení vedeného proti policistům nebyla v souladu s „přiměřenou lhůtou“ vyžadovanou čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

84. Vláda tato tvrzení popírá.

85. Soud konstatuje, že stížnost nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Nicméně s ohledem na závěry uvedené ve výše uvedeném § 72 se domnívá, že není potřeba tuto stížnost posuzovat samostatně.

[§ 86. - 94. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. čl. 3 Úmluvy byl z hmotněprávního hlediska porušen;

2. čl. 3 Úmluvy byl z procesního hlediska porušen;

3. čl. 3 Úmluvy byl z procesního hlediska v kombinaci s čl. 14 Úmluvy porušen;

4. čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy v kombinaci s čl. 13 Úmluvy nebylo třeba samostatně posuzovat.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.