KROUTILÍKOVI proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 28. června 2011 ve věcech č. 14256/05 a dalších –Kroutilíkovi a ostatní proti České republice

Senát páté sekce Soudu jednomyslně prohlásil za zjevně neopodstatněné sedm stížností, v nichž bylo namítáno zejména porušení vlastnického práva v důsledku jen částečného uspokojení nároků z transformace zemědělských družstev.

(i) Okolnosti případů

Jednotlivé stížnosti se v dílčích aspektech lišily, nicméně ve všech stěžovatelé poukazovali na to, že v souvislosti s procesem transformace zemědělských družstev jsou oprávněnými osobami dle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majet­kových nároků v družstvech, respektive též zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Z toho ply­noucí majetkové nároky stěžovatelů vůči družstvům vzniklé v deva­desá­tých letech však nebyly dosud plně uspokojeny, přestože se jich někteří stěžovatelé domáhali v soudních řízeních. Stěžovatelé přitom mj. tvrdili, že tato situace byla vyvolána účelovými převody majetku z pří­slušných druž­stev na jiné ekonomické subjekty s cílem vyhnout se povinnosti uspokojit jejich nároky. V některých případech byl pak na majetek transformovaných družstev prohlášen konkurs, případně proběhla jejich likvidace.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) Námitky stěžovatelů

Stěžovatelé byli přesvědče­ni, že ze strany státu došlo za dané situace k porušení jejich práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a to zejména v důsledku neschopnosti státu zaručit jim skrze vhodnou právní úpravu úplné uhrazení majetkových pohledávek v penězích. Někteří dále namítali porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy pro nadměrnou délku příslušných soudních řízení, případně též článku 13 Úmluvy z dů­vodu neexistence účinného vnitrostátního prostředku nápravy.

b) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1

Soud nejprve v rámci předběžného posouzení deklaroval svoji příslušnost ratione temporis navzdory tomu, že transformační zákon č. 42/1992 Sb. nabyl účinnosti přede dnem, od něhož je Úmluva považována za závaznou pro Českou republiku. Dále konstatoval, že pohledávky stěžovatelů vůči družstvům je namístě považovat za majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1, nehledě na možné pochybnosti o jejich povaze dle vnitrostátního práva.

Soud uznal, že postup státu byl v souladu s podmínkami stanovenými vnitrostátním právem a že sledoval legitimní cíl ve veřejném zájmu v podobě transformace zemědělského sektoru a jeho přizpůsobení poměrům tržní ekonomiky za současného zajištění kontinuity zemědělské produkce. Povšiml si, že šlo o transformaci velkého rozsahu a značné závažnosti, když podle odhadů mohlo být dotčeno okolo 900 tisíc oprávněných osob s nároky v řádu desítek miliard korun. Dále zohlednil, že okolnosti případu se odehrávaly po změně politického a hospodářského režimu a stát musel brát v potaz omezené možnosti svého rozpočtu. V ta­kové výjimečné situaci je prostor pro uvážení, který Úmluva státu ponechává, širší a může v rámci restitučních procesů opravňovat i výrazně sníženou výši kompenzace, která nedosahuje plné tržní hodnoty majetku.

Transformační zákon přitom stěžovatelům nepřiznával konkrétní majetek, ale majetkový podíl s charakterem účasti na jmění družstva nashromážděném v období do roku 1992. Byla to samotná družstva, která v transformaci prováděla ocenění svého jmění, což následně většinově stvrzovaly i osoby účastnící se jejich transformace. Jak vláda tvrdila a stěžovatelé nezpochybnili, účetní ceny majetku, z kterých družstva vycházela, neboť žádné tržní ceny neexistovaly, byly často nadhodnocené právě oproti cenám tržním, k čemuž mj. přispěl následný ekonomický a technologický vývoj zemědělského sektoru. Družstva pak objektivně nebyla schopna dostát souhrnu závazků v jejich nominální výši.

Soud dále zdůraznil, že Česká republika na sebe nepřevzala závazek uhradit pohledávky oprávněných osob a v dané věci tak šlo o vztah dlužníků a věřitelů jako soukromých osob. Povinnost státu se pak omezovala na zajištění instrumentů a procesních záruk pro řešení vznikajících sporů. Vláda přitom doložila, že zde byla řada právních prostředků k ochraně majetkových práv stěžovatelů, z nichž zejména občanskoprávní žaloby mohly být využitelné právě vůči namítanému postupu družstev. Stěžovatelé však většinu těchto prostředků buď vůbec nevyužili, nebo v tom nebyli dostatečně důslední. Žádný ze stěžovatelů například nevyužil institutu pokut a kaucí dle zákona č. 39/1993 Sb., pokutách a kaucích za nedodržování zákonů upravujících transformaci zemědělských družstev a nápravu majetkových křivd v oblasti vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Někteří stěžovatelé také nevyvrátili pochybnosti o promlčení svých pohledávek.

Pokud jde o konkursy družstev, stěžovatelé nedoložili, že ty by probíhaly v rozporu se zákonem či by v nich byli dlužníci zvýhodňováni. Současně ani v trestních řízeních, ani jinak nebylo prokázáno, že by z družstev byl vyváděn majetek za účelem zmaření pohledávek stěžovatelů takovým způsobem, který by vyžadoval zásah státu. Konečně Soud nenechal bez povšimnutí, že stěžovatelé dosáhli alespoň částečného uspokojení svých pohledávek, ať již na základě dohod nebo v konkursním řízení.

V návaznosti na to Soud uzavřel, že nemožnost dosáhnout plného uspokojení pohledávek z transformace byla souhrnným důsledkem řady faktorů, které mohl stát jen málo ovlivnit, jako např. vývoj cen a zemědělské výroby nebo kvalita managementu družstev. Na stěžovatele tak nebylo za daných okolností uvaleno nadměrné břemeno a jejich stížnosti nevzbuzují zdání porušení práv chráněných Úmluvou. Námitku na poli článku 1 Protokolu č. 1 tak Soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

c) K dalším tvrzeným porušením Úmluvy

Soud z různých důvodů odmítl jako nepřijatelné i všechny zbývající námitky týkající se mj. nepřiměřené délky řízení, povinného zastoupení před Nejvyšším soudem či neexistence účinného vnitrostátního prostředku nápravy.