WALLISHAUSER (č. 2) proti Rakousku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 14497/06

Datum: 20.6.2013

Složení senátu: I. Berro-LefŹvre, předsedkyně senátu (Monako); E. Steiner (Rakousko); K. Hajiyev (Ázerbajdžán); M. Lazarova Trajkovska (Bývalá jugoslávská republika Makedonie); J. Laffranque (Estonsko); K. Turković (Chorvatsko); D. Dedov (Rusko).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatelka se narodila v roce 1941 a žije ve Vídni.

A. Pozadí případu

6. Stěžovatelka byla od března roku 1978 zaměstnankyní velvyslanectví Spojených států ve Vídni. Počínaje lednem roku 1981 měla smlouvu na dobu neurčitou a pracovala na velvyslanectví jako fotografka. Po nehodě v roce 1983 vydal příslušný úřad rozhodnutí o tom, že je oprávněna používat ochranu podle zákona o zaměstnávání osob se zdravotním handicapem (Invalideneinstellungsgesetz). Po dalším, nyní pracovním, úrazu v březnu roku 1987 ji velvyslanectví v září téhož roku propustilo.

7. Zatímco byla stěžovatelka zaměstnána na velvyslanectví Spojených států ve Vídni, zaregistrovala sebe jako zaměstnance do systému sociálního zabezpečení dle čl. 35 odst. 4 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení (Allgemeines Sozialversicherungsgesetz). Až do října roku 1988 tedy platila jak zaměstnavatelské, tak zaměstnanecké příspěvky do systému sociálního zabezpečení Oblastní zdravotní pojišťovně ve Vídni (Gebietskrankenkasse, dále jen „Zdravotní pojišťovna“). V souladu s pracovní smlouvou jí Spojené státy až do listopadu roku 1983 proplácely zaměstnavatelskou část příspěvků, která činila 53% z celkových příspěvků na sociální zabezpečení. Následně na základě administrativního oznámení amerického velvyslanectví ve Vídni ze dne 21.4.1982 a 13.1.1984 se Spojené státy zavázaly proplácet svým zaměstnancům zaměstnavatelské příspěvky do výše 55% z celkových příspěvků na sociální zabezpečení, a to za podmínky včasného předložení relevantních prohlášení Zdravotní pojišťovny. Podle stěžovatelky tak Spojené státy v jejím případě činily do března roku 1987; nicméně podle vlády je příslušný termín říjen roku 1988.

8. Propuštění stěžovatelky bylo prohlášeno Pracovním a sociálním soudem ve Vídni (Arbeits-und Sozialgericht) za neplatné z důvodu, že vyžadovalo předchozí souhlas příslušného orgánu dle zákona o zaměstnávání osob se zdravotním handicapem. Soud odmítl tvrzení Spojených států, že není příslušný kvůli imunitě státu. Konstatoval, že zatímco cizí státy mají imunitu s ohledem na acta iure imperii, Spojené státy spadají ve věci stěžovatelky do pravomoci vnitrostátních soudů v souladu s acta iure gestionis. Uzavírání a plnění pracovní smlouvy totiž spadá do druhé kategorie. Nejvyšší soud (Oberster Gerichthof) dne 21.11.1990 tento rozsudek potvrdil s tím, že Spojené státy neobhájily námitku imunity státu v průběhu dalšího řízení.

9. V důsledku výše uvedených řízení stěžovatelka měla stále platnou zaměstnaneckou smlouvu s velvyslanectvím Spojených států ve Vídni. Nicméně to odmítlo využívat jejích služeb.

10. Stěžovatelka podala žalobu proti Spojeným státům a požadovala výplatu svého platu. V prvním řízení týkající se výplaty platu od 1.9.1988 do 30.6.1995 Spojené státy neúspěšně argumentovaly námitkou jurisdikční imunity. V souladu s rozsudkem Pracovního a sociálního soudu ve Vídni ze dne 14.7.1995 Spojené státy zaplatily stěžovatelce celkovou sumu 3,7 milionu rakouských šilinků (ATS – přibližně 269 000 EUR), která se skládala z přibližně 3 milionů ATS (přibližně 224 000 EUR) za mzdové nedoplatky a úroky. Stejně jako dříve výplata platu odpovídala hrubému platu stěžovatelky včetně zaměstnaneckých příspěvků zaměstnance do systému sociálního zabezpečení, které musela odvést Zdravotní pojišťovně. U příležitosti platby advokát, který reprezentoval v řízení Spojené státy, informoval stěžovatelku v dopise ze dne 16.10.1996, že platba neznamená přijetí rozsudků rakouských soudů a že Spojené státy považují její pracovní smlouvu za ukončenou a v případě, že podá další žalobu, „využijí svých diplomatických práv a imunit“.

11. Další řízení týkající se výplaty platu od července roku 1995 do října roku 1996 vedlo ke konečnému rozsudku pro zmeškání vydaným Pracovním a sociálním soudem ve Vídni. Nicméně Spojené státy přiznanou částku stěžovatelce nevyplatily.

12. Stěžovatelka podala další žaloby na vyplacení platu od září roku 1996 včetně, ale tyto byly neúspěšné, protože americké ministerstvo zahraničí odmítlo předložit příslušné předvolání ministerstvu spravedlnosti, které je příslušné k reprezentování Spojených států v občanskoprávních sporech. Rakouské soudy konstatovaly, že odmítnutí předání předvolání spadá do kategorie acta iure imperii. Došly k závěru, že žalovaný nebyl řádně předvolán a ony nemohly pokračovat ve věci stěžovatelky. Nejvyšší soud potvrdil názory v rozsudcích ze dne 5.9.2001 a ze dne 7.5.2003. Tato řízení byla předmětem stížnosti k Soudu č. 156/04, Wallishauser proti Rakousku. Ve svém rozsudku ze dne 17.7.2012 Soud konstatoval, že přijetím odmítnutí Spojených států předat předvolání ve věci stěžovatelky jako suverénního aktu a následným odmítnutí pokračovat v řízení ve věci stěžovatelky rakouské soudy porušily samotnou podstatu stěžovatelčina práva na přístup k soudu, a tudíž byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

B. Řízení vedoucí k podání projednávané stížnosti

13. Dne 17.3.1999 vydalo Spolkové ministerstvo pro zaměstnanost, zdraví a sociální zabezpečení (Bundesministerium für Arbeit, Gesundheit und Soziales) deklaratorní rozhodnutí, že stěžovatelka je i nadále zaměstnancem ve smyslu čl. 4 obecného zákona o sociálním zabezpečení, a to z důvodu její platné smlouvy s velvyslanectvím Spojených států ve Vídni (viz § 8 a 9 výše). V důsledku toho byla pojištěna v systému sociálního zabezpečení.

14. Následně Zdravotní pojišťovna nařídila stěžovatelce, aby zaplatila zaměstnavatelské a zaměstnanecké příspěvky za sociální zabezpečení po dobu od 1.9.1988 do 30.6.1995, tedy za období, v níž jí byl vyplacen plat (viz § 10 výše). Stěžovatelka podala námitky. Vzhledem k tomu, že Zdravotní pojišťovna o těchto nerozhodla během zákonné lhůty, stěžovatelka podala žádost o převod soudní příslušnosti (Devolutionsantrag).

15. Ve svém rozhodnutí ze dne 7.6.2000 nařídil vídeňský hejtman stěžovatelce zaplatit zaměstnavatelské a zaměstnanecké příspěvky na sociální zabezpečení v celkové výši 1 088 676,76 ATS (79 117,22 EUR), které byly splatné za její zaměstnání na velvyslanectví Spojených států ve Vídni za výše uvedenou dobu. Rozhodnutí bylo založeno na čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení s tím, že Spojené státy jako zaměstnavatel měly extrateritoriální status a v předmětné době za stěžovatelku neplatily žádné příspěvky na sociální zabezpečení. V závěru hejtman konstatoval, že vzhledem k okolnostem případu nebude účtován žádný úrok z prodlení.

16. Stěžovatelka zaplatila zaměstnanecké příspěvky ve výši 502 631,67 ATS (36 527,70 EUR), nicméně se proti rozhodnutí odvolala. Ve svém odvolání ze dne 6.6.2000 tvrdila zejména, že velvyslanectví Spojených států se zavázalo platit zaměstnavatelské příspěvky na sociální zabezpečení a stanovilo si tuto povinnost v administrativním oznámení ze dne 21.4.1982. Podle názoru stěžovatelky se čl. 53 odst. 3 písm. a)obecného zákona o sociálním zabezpečení neaplikuje, protože její zaměstnavatel souhlasil s tím, že bude platit zaměstnavatelské příspěvky. Místo toho mají být aplikovány obecné principy, zejména čl. 51 odst. 3 citovaného zákona, který stanoví, že příspěvky za sociální zabezpečení mají být hrazeny částečně zaměstnavatelem a částečně zaměstnancem, a čl. 58 odst. 2, který stanoví, že zaměstnavatel je příspěvkovým dlužníkem za celou výši příspěvků na sociální zabezpečení vůči Zdravotní pojišťovně. Podpůrně stěžovatelka uvedla, že čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení porušuje zásadu rovnosti před zákonem zakotvenou v čl. 7 spolkové ústavy. Podle platného mezinárodního práva veřejného patří plnění ze zaměstnaneckých smluv do kategorie acta iure gestionis a nespadají tedy mimo vnitrostátní jurisdikci. Nebyl tedy žádný objektivní důvod pro odlišné zacházení se zaměstnanci zaměstnavatele, který má extrateritoriální status, oproti ostatním zaměstnancům.

17. Dne 18.6.2001 povolilo Spolkové ministerstvo pro sociální zabezpečení a generace (Bundesministerium für soziale Sicherheit und Generationen) odvolání stěžovatelky a konstatovalo, že nemusí platit zaměstnavatelské příspěvky na sociální zabezpečení za období od 1.9.1988 do 30.6.1995. Uvedlo zejména, že velvyslanectví Spojených států ve Vídni uzavřelo na základě administrativního oznámení ze dne 21.4.1982 se svými zaměstnanci dohodu, že bude vyplácet příspěvky zaměstnavatele na sociální zabezpečení do výše 55% celkových příspěvků. Tuto dohodu nepřetržitě plnilo, avšak odmítlo platit za stěžovatelku po jejím úrazu v roce 1987. Ministerstvo uzavřelo, že velvyslanectví Spojených státu bylo povinno platit zaměstnavatelské příspěvky za stěžovatelčino zaměstnání.

18. Dne 3.10.2001 se Ústavní soud odmítl zabývat stížností stěžovatelky pro nedostatečné vyhlídky na její úspěch a předal stížnost Správnímu soudnímu dvoru (Verwaltungsgerichtshof).

19. Ve své stížnosti adresované Správnímu soudnímu dvoru stěžovatelka tvrdila, že čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení neměl být v její věci aplikován. Místo něj mělo být použito obecné pravidlo dle čl. 58 odst. 2, které stanoví, že zaměstnavatel je příspěvkovým dlužníkem za celou výši příspěvků na sociální zabezpečení. V důsledku toho neměla být považována za dlužníka zaměstnaneckých příspěvků.

20. Zdravotní pojišťovna rovněž podala žalobu k Správnímu soudnímu dvoru s tím, že podle čl. 53 odst. 3 písm. a) byla stěžovatelka povinna zaplatit oboje, tedy jak zaměstnavatelské, tak zaměstnanecké příspěvky.

21. Dne 15.3.2005 Správní soudní dvůr obě věci spojil, potvrdil stížnost Zdravotní pojišťovny a zrušil rozhodnutí spolkového ministerstva. Konstatoval, že se čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení v projednávané věci použije, protože zaměstnavatel stěžovatelky měl extrateritoriální status a neplatil příspěvky na sociální zabezpečení. S odkazem na svou judikaturu tento soud poznamenal, že čl. 53 odst. 3 písm. a) vyžaduje, aby zaměstnanec platil celkovou výši příspěvků na sociální zabezpečení za předpokladu, že jde o výjimku z pravidla zakotveného v čl. 51 odst. 3 obecného zákona o sociálním zabezpečení, které stanoví, že povinnost platit příspěvky má být rozdělena mezi zaměstnavatele a zaměstnance. V důsledku toho je také zaměstnanec povinnen platit celou částku příspěvků. Použití čl. 53 odst. 3 písm. a) nebylo vyloučeno z důvodu, že se velvyslanectví Spojených států zavázalo uhradit svým zaměstnancům za splnění určitých podmínek zaměstnavatelské příspěvky.

22. Ve svém rozhodnutí ze dne 10.6.2005 nařídilo Spolkové ministerstvo pro sociální zabezpečení, generace a ochranu spotřebitele (Bun-desministerium für soziale Sicherheit, Generationen und Konsumentenschutz) stěžovatelce zaplatit oboje, jak zaměstnanecké, tak zaměstnavatelské příspěvky na sociální zabezpečení, v celkové výši 79 177,22 EUR, a to za období od 1.9.1988 do 30.6.1995. Opíralo se o čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení a upozornilo, že dané ustanovení bylo přijato v roce 1962. Záměrem zákonodárce bylo upravit vzácné případy, kdy extrateritoriální zaměstnavatelé odmítnou platit příslušnou část zaměstnavatelských příspěvků na sociální zabezpečení. Vzhledem k tomu, že tito zaměstnavatelé nemohou být nuceni zaplatit příspěvek v souladu s rakouským právem, zákonodárce měl za to, že není jiné řešení, než požadovat zaplacení celé částky příspěvků na sociální zabezpečení po zaměstnanci.

23. K tvrzení stěžovatelky, že čl. 53 odst. 3. písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení je protiústavní z důvodu diskriminace, ministerstvo uvedlo, že nebylo vyzváno ke zkoumání ústavnosti sporného ustanovení. Má používat platné právo s výjimkou případů, ve kterých ustanovení práva EU mají přednost před rakouským právem.

24. Ve své stížnosti k Ústavnímu soudu (Verfassungsgerichtshof) stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí ministerstva porušilo její právo na vlastnictví a princip zákazu diskriminace, stejně tak jako její právo na sociální zabezpečení a na spravedlivý proces. Argumentovala, že v rámci platného mezinárodního práva veřejného neexistoval žádný objektivní důvod pro rozlišení mezi zaměstnanci extrateritoriálního zaměstnavatele a ostatními zaměstnanci dle čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení. Navíc judikatura Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“) konstatovala, že práva zakotvená v Evropské úmluvě o lidských právech tvoří součást základních principů komunitárního práva. ESD také v řadě věcí zdůraznil, že rozdílné zacházení musí být objektivně odůvodněno. Ministerstvo chybně nepodalo předběžnou otázku, zda čl. 53 odst. 3 písm. a) neporušuje právo EU. Závěrem stěžovatelka požadovala, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí ministerstva nebo, pokud to bude nutné, přezkoumal ústavnost uvedeného ustanovení, nebo požádal ESD o rozhodnutí o předběžné otázce.

25. Dne 27.9.2005 se Ústavní soud odmítl zabývat stížností stěžovatelky z důvodu nedostatečných vyhlídek na úspěch. S odkazem, interalia, na čl. 29 Evropské úmluvy o imunitě států z roku 1972 (který vyjímá řízení týkající se sociálního zabezpečení z působnosti této úmluvy) Ústavní soud uvedl, že vzhledem k praktickým důsledkům extrateritoriálního statusu zaměstnavatele je zřejmé, že čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení neporušuje ústavní právo. Rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 7.10.2005.

C. Ostatní řízení a další vývoj

26. Zatímco výše uvedené řízení nebylo dosud skončeno, stěžovatelka podala žalobu proti Spojeným státům, ve které požadovala úhradu zaměstnavatelské části příspěvků na sociální zabezpečení, které měla nařízeno zaplatit od Zdravotní pojišťovny. V rámci tohoto řízení ministerstvo zahraničí USA odmítlo předat předvolání ministerstvu spravedlnosti, které bylo příslušné k reprezentování Spojených států v občanskoprávních sporech. Rakouské soudy konstatovaly, že odmítnutí předat předvolání spadá do kategorie acta iure imperii. Zamítly stěžovatelčinu žalobu rozsudkem pro zmeškání. Jejich názor byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11.6.2001.

27. V rozhodnutí ze dne 3.6.2003 byla řízení přerušena do doby, než Správní soudní dvůr vydá rozhodnutí v řízení mezi stěžovatelkou a Zdravotní pojišťovnou. Po rozsudku Správního soudního dvora ze dne 15.3.2005 (viz § 21 výše) byla daná řízení obnovena Pracovním a sociálním soudem ve Vídni dne 27.12.2005, který nicméně konstatoval, že doručení předvolání není možné.

28. V dubnu roku 2002 stěžovatelka dosáhla důchodového věku. Oznámila velvyslanectví Spojených států ve Vídni ukončení jejího zaměstnání a požádala příslušný úřad penzijního pojištění o výplatu starobního důchodu počínaje dnem 1.5.2002.

II. Relevantní vnitrostátní a mezinárodní právo

[§ 29. – 35. Relevantní ustanovení obecného zákona o sociálním zabezpečení

§ 36. – 38. Relevantní ustanovení Evropské úmluvy o imunitě států

§ 39. – 44. Relevantní ustanovení Úmluvy OSN o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku z roku 2004]

K tvrzenému porušení článku čl. 1 Protokolu č. 1

45. Stěžovatelka namítala, že čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení jí uložil nepřiměřenou povinnost tím, že byla povinna platit jak zaměstnanecké, tak zaměstnavatelské příspěvky na sociální zabezpečení. Odkázala na čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, který zní:

„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“

46. Vláda tento argument napadla.

I. K přijatelnosti

47. Vláda uvedla, že stěžovatelka byla povinna zaplatit oboje, jak zaměstnanecké, tak zaměstnavatelské příspěvky na sociální zabezpečení. Nicméně co se její povinnosti zaplatit zaměstnanecké příspěvky týče, nemohla být považována za oběť údajného porušení ve smyslu čl. 34 Úmluvy. Pro příslušné období, tj. září roku 1988 až červen roku 1995, byly tyto příspěvky v souladu s rozsudkem Pracovního a sociálního soudu ve Vídni ze dne 14.6.1995 zahrnuty do částky zaplacené Spojenými státy (viz § 10 výše).

48. Stěžovatelka uvedla, že namítá nejen skutečnost, že byla povinna zaplatit zaměstnavatelské příspěvky na sociální zabezpečení podle čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení, ale též že byla příspěvkovým dlužníkem, a to jak pro zaměstnanecké, tak pro zaměstnavatelské příspěvky. Podle jejího názoru se na rozdělení příspěvkové povinnosti aplikuje čl. 51 odst. 3 obecného zákona o sociálním zabezpečení, protože se Spojené státy zavázaly zaplatit zaměstnavatelské příspěvky. V důsledku toho se použije čl. 58 odst. 2, který stanoví, že zaměstnavatel je příspěvkovým dlužníkem pro celou částku příspěvků. Podle jejího názoru neměl být použit čl. 53 odst. 3 písm. a), který z ní učinil příspěvkového dlužníka pro celou částku příspěvků.

49. I když připouští, že částka jí nařízená rozsudkem Pracovního a sociálního soudu ve Vídni ze dne 14.7.1995 představovala její hrubý plat, a tudíž zahrnovala zaměstnanecké příspěvky na sociální zabezpečení, namítala, že příspěvky byly vypočteny jako průměrné měsíční částky a kvůli jejich růstu v průběhu řízení nepokryla částka jí nařízená celou částku, kterou měla zaplatit.

50. Soud připomíná, že slovo „oběť“ v čl. 34 Úmluvy označuje osobu přímo zasaženou sporným jednáním nebo opomenutím, existence porušení Úmluvy je možná i bez újmy, která je relevantní pouze v kontextu čl. 41 (viz nedávno rozhodnut ý Nada proti Švýcarsku, § 128).

51. Soud shledává, že stěžovatelka byla přímo ovlivněna napadnutými rozhodnutími, ve kterých jí byla uložena povinnost zaplatit oboje, zaměstnavatelské i zaměstnanecké příspěvky na sociální zabezpečení. Vláda poukázala na skutečnost, že pokud jde o zaměstnanecké příspěvky, stěžovatelka neutrpěla žádnou škodu, protože příspěvky byly zahrnuty do výplaty, kterou dostala od svého zaměstnavatele za předmětnou dobu. Oproti tomuto stěžovatelka tvrdila, že utrpěla alespoň určitou škodu, pokud jde o zaměstnanecké příspěvky. V této fázi Soud konstatuje, že absence újmy nemění nic na skutečnosti, že stěžovatelka má status oběti. Soud tedy zamítá vládní námitku.

52. Soud konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Tvrzení stran

53. Stěžovatelka namítala, že použití čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení jí stanovilo nepřiměřenou povinnost. Tvrdila, že pravidlo, které stanovilo zaměstnanci extrateritoriálního zaměstnavatele povinnost platit zaměstnavatelské příspěvky na sociální zabezpečení, již není odůvodněné podle mezinárodního práva veřejného. Toto ustanovení bylo stále založeno na názoru, že dodržování rakouského práva nelze vynutit u zaměstnavatelů s extrateritoriálním statusem. Nicméně podle platného mezinárodního práva závazky vyplývající z pracovních smluv s diplomatickou misí cizího státu už nejsou vyňaty z jurisdikce z důvodu státní imunity. V důsledku toho nebylo dotčené ustanovení nezbytné k zajištění placení příspěvků na sociální zabezpečení.

54. V této souvislosti stěžovatelka zpochybnila argumentaci vlády, že jí uložená povinnost platit zaměstnavatelské příspěvky byla výsledkem správné rovnováhy veřejných a individuálních zájmů. I kdyby bylo připuštěno, že byl závazek Spojených států zaplatit zaměstnavatelské příspěvky na sociální zabezpečení soukromoprávní povahy – což stěžovatelka výslovně odmítá – bylo by možné očekávat, že veškeré nároky z něho plynoucí bude možné přezkoumávat a vymáhat u rakouských soudů, protože se na ně nevztahuje jurisdikční imunita. Proto jako zaměstnanec extrateritoriálního zaměstnavatele nemohla legitimně očekávat žádné riziko.

55. Podpůrně stěžovatelka tvrdila, že čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení neměl být v její věci aplikován. Namítala, že velvyslanectví Spojených států se zavázalo, že proplatí všem svým zaměstnancům, včetně stěžovatelky, zaměstnavatelské příspěvky do systému sociálního zabezpečení. Zpochybnila názor vlády, že toto bylo soukromoprávní ujednání mezi Spojenými státy a jejich zaměstnanci, a tvrdila, že orgány sociálního zabezpečení věděly o tomto ujednání a vztahovalo se i na ně. Skutečnost, že Spojené státy pouze odmítly vyhovět své povinnosti uhradit příspěvky ve věci stěžovatelky, neodstranila princip rozdělení příspěvků na sociální zabezpečení mezi zaměstnavatele a zaměstnance, který si předtím dohodli. Nebyl tedy důvod k použití čl. 53 odst. 3 písm. a) ani k uložení povinnosti stěžovatelce uhradit jak zaměstnanecké, tak zaměstnavatelské příspěvky.

56. Navíc takové pravidlo je nepřiměřené, protože příspěvky se staly splatné bez ohledu na to, zda byl plat skutečně vyplacen či nikoli. Konečně pokud zaměstnanec neplatil příspěvky, byl Úřad pro sociální zabezpečení oprávněn požadovat splatné úroky po nepojištěné osobě.

57. Vláda připustila, že použitím čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení bylo dotčeno právo stěžovatelky na vlastnictví. Nicméně uvedla, že tento zásah byl legitimní, protože byl nezbytný k zajištění placení příspěvků ve smyslu druhého odstavce čl. 1 Protokolu č. 1. Vláda dále zdůraznila, že státy ve věcech sociální a hospodářské politiky užívají širokou míru posuzovací volnosti.

58. Vláda vysvětlila, že za tímto účelem jsou dle obecného zákona o sociálním zabezpečení, který se vztahuje na zdravotní a úrazové pojištění, stejně tak jako na penzijní pojištění, všichni zaměstnanci považovány za jednu rizikovou skupinu. Systém sociálního zabezpečení byl financován formou systému pay-as-you-go. Navíc byl založen na úvaze, že závazky jsou rozloženy mezi zaměstnavatele a zaměstnance. Podle obecného pravidla byl zaměstnavatel povinen registrovat zaměstnance do systému sociálního zabezpečení. Pokud jde o placení příspěvků, tyto mají být hrazeny částečně zaměstnavatelem a částečně zaměstnancem. Nicméně podle obecného pravidla stanoveného v čl. 58 odst. 2 obecného zákona o sociálním zabezpečení byl zaměstnavatel povinen zadržet splatnou část zaměstnaneckých příspěvků a vyplatit ji společně se zaměstnavatelskými příspěvky přímo příslušnému úřadu pro sociální zabezpečení.

59. Ve zvláštních případech, kdy zaměstnavatelé mají extrateritoriální status, umožňuje obecný zákon o sociálním zabezpečení z těchto základních pravidel řadu výjimek. Bylo povinností zaměstnankyně se registrovat do systému sociálního zabezpečení podle čl. 35 odst. 4 uvedeného zákona. Navíc podle čl. 53 odst. 3 písm. a) v případech, kdy tak neučiní zaměstnavatel, je povinností zaměstnance zaplatit celou částku příspěvků na sociální zabezpečení Zdravotní pojišťovně. Podle názoru vlády toto pravidlo slouží veřejnému zájmu, protože zajišťuje, aby příspěvky na sociální zabezpečení byly skutečně zaplaceny, což je nutné pro udržování fungování systému pay-as-you-go. Zákonodárce považoval předmětné pravidlo za poslední možnost zaplatit příspěvky na sociální zabezpečení pro zvláštní případy, kdy zaměstnavatel s extrateritoriálním statusem toto odmítne. Napadené pravidlo je založeno na úvaze, že povinnost platit příspěvky na sociální zabezpečení nelze uplatňovat vůči zaměstnavateli, který má extrateritoriální status. Vláda dodala, že stejné pravidlo se používá v případě zaměstnavatelů, kteří nemají v Rakousku stálou provozovnu podniku.

60. Vláda tvrdila, že ve věci stěžovatelky bylo dosaženo rozumné rovnováhy mezi obecnými a individuálními zájmy. Akceptování, že v těchto případech zůstanou zaměstnavatelské příspěvky nezaplaceny, by ohrozilo jeden z hlavních principů příspěvků na sociální zabezpečení, totiž princip solidarity všech pojištěnců. Je lépe, aby zaměstnanec nesl riziko, že extrateritoriální zaměstnavatel odmítne zaplatit svou část příspěvků na sociální zabezpečení.

61. V této souvislosti vláda zdůraznila, že čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení byl již účinný v době, kdy stěžovatelka uzavřela pracovní smlouvu s velvyslanectví USA ve Vídni. Věděla o právních okolnostech, když se zaregistrovala u Zdravotní pojišťovny ve Vídni a platila oboje, zaměstnavatelské i zaměstnanecké příspěvky, a to až do října roku 1988. Pouhá skutečnost, že do této doby velvyslanectví uhrazovalo splatnou část zaměstnavatelských příspěvků v souladu se soukromoprávní smlouvou, ale odmítlo takto činit poté, nezměnila povahu vztahu stěžovatelky se Zdravotní pojišťovnou.

62. Konečně napadnutá rozhodnutí v projednávané věci pouze uložily stěžovatelce povinnost zaplatit příspěvky na sociální zabezpečení od září roku 1988 do června roku 1995, tedy za dobu, za kterou jí Spojené státy vyplatily její plat (včetně splatné částky za zaměstnanecké příspěvky na sociální zabezpečení). Stručně řečeno, použití sporného ustanovení nevedlo k uložení nepřiměřené zátěže.

B. Posouzení Soudem

63. Soud se domnívá, a to není předmětem sporu mezi stranami, že povinnost zaplatit příspěvky na sociální zabezpečení za období od 1.9.1988 do 30.6.1995 představovala zásah do stěžovatelčina práva na pokojné užívání svého majetku. To spadá do druhého odstavce čl. 1 Protokolu č. 1, který stanoví, že smluvní státy mají právo upravovat užívání majetku v souladu s obecným zájmem nebo k zajištění placení daní nebo jiných poplatků (viz např. Frátrik proti Slovensku týkající se vybírání příspěvků na sociální zabezpečení).

64. Podle ustálené judikatury Soudu zásah, včetně zásahu vyplývajícího z opatření pro zajištění placení daní nebo jiných poplatků, musí najít „spravedlivou rovnováhu“ mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce. Cíl dosáhnout této rovnováhy se odráží ve struktuře čl. 1 jako celku, včetně jeho druhého odstavce: musí tedy být rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíly (viz James a další proti Spojenému království, § 50, a National & Provincial Building Society, Leeds Permanent Building Society a Yorkshire Building Society proti Spojenému království, § 80).

65. Dále je státu většinou povolena široká míra posuzovací volnosti, pokud jde o obecná opatření týkající se ekonomické a sociální politiky. Vzhledem k jejich bezprostřední znalosti společnosti a jejích potřeb jsou vnitrostátní orgány schopny v zásadě lépe než mezinárodní soudce posoudit, co je v zájmu veřejnosti a kvůli jakým sociálním nebo hospodářským důvodům. Soud tedy obecně respektuje způsob vybraný zákonodárcem, pokud není „bez zjevně rozumného odůvodnění“ (viz National & Provincial Building Society, výše uvedený, § 80, a Stec a další proti Spojenému království, § 52).

66. V projednávané věci byla povinnost stěžovatelky zaplatit příspěvky na sociální zabezpečení založena na čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení. Stěžovatelka namítala před vnitrostátními orgány, stejně jako nyní před Soudem, že toto ustanovení nemělo být v její věci aplikováno. Nicméně Správní soudní dvůr s uvedením důvodů potvrdil, že podmínky pro použití čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení jsou splněny, protože její zaměstnavatel měl extrateritoriální status a neplatil příspěvky na sociální zabezpečení. Výslovně uvedl, že závazek velvyslanectví USA, že uhradí svým zaměstnancům zaměstnavatelské příspěvky, na tomto nic nemění. Soud nepovažuje tento výklad za svévolný. V tomto ohledu Soud poznamenává, že je nejprve na vnitrostátních orgánech, zejména na soudech, aby vykládaly a aplikovaly vnitrostátní právo (viz např. Jahn a další proti Německu, § 86). Je proto přesvědčen, že zásah měl oporu ve vnitrostátním právu.

67. Soud připomíná, že sporné ustanovení má za účel zajistit správné fungování systému sociálního zabezpečení. Jak vysvětlila vláda, financování zdravotního a úrazového pojištění, stejně jako systému starobního důchodu, upravené obecným zákonem o sociálním zabezpečení, je založeno na systému pay-as-you-go, bylo proto nezbytné zajistit, aby příspěvky na sociální zabezpečení byly skutečně uhrazeny. Soud tedy připouští, že zásah do vlastnických práv stěžovatelky sledoval legitimní cíl „v souladu s obecným zájmem“.

68. Soud se nyní bude věnovat otázce, zda byl zásah přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Stěžovatelka namítala, že výjimka stanovená v čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení již není nutná, protože podle platného mezinárodního práva závazky vyplývající z pracovních smluv uzavřených s diplomatickou misí cizího státu již nejsou výjimky z jurisdikce z důvodu státní imunity.

69. Jak již Soud poznamenal, v mezinárodním právu dochází k omezení jurisdikční imunity, pokud jde o zaměstnanecké spory: tento vývoj se odráží v čl. 5 Evropské úmluvy o imunitě států z roku 1972 a v čl. 11 návrhu Komise mezinárodního práva z roku 1991 a je nyní zakotven v čl. 11 Úmluvy z roku 2004 (viz Wallishauser proti Rakousku, výše uvedený, § 65; stejně tak Cudak proti Litvě, § 63, a Sabeh El Leil proti Francii, § 53).

70. Nicméně projednávaná věc se týká řízení ve věcech sociálního zabezpečení a vyvolává otázku, zda předpoklad, na kterém je čl. 53 odst. 3 písm. a) založen, a to, že není možné vymáhat povinnost platit příspěvky na sociální zabezpečení po zaměstnavateli, který má extrateritoriální status, je i nadále platný podle mezinárodního práva.

71. Soud poznamenává, že Úmluva z roku 1972 neposkytuje jakoukoli podporu pro postavení stěžovatelky, neboť řízení týkající se sociálního zabezpečení jsou vyňaty z její působnosti (viz § 38 výše). Pokud jde o Úmluvu z roku 2004, Soud uvádí, že doposud není účinná. Rakousko jí ratifikovalo v roce 2006, kdy již bylo předmětné řízení ukončeno. Spojené státy Úmluvu z roku 2004 neratifikovaly. Nicméně Soud již rozhodl, že je ustáleným pravidlem mezinárodního práva, že princip zakotvený ve smlouvě může vázat stát jako mezinárodní obyčejové právo i v případě, že předmětný stát danou smlouvu neratifikoval, a to za předpokladu, že toto nezpochybňuje (viz Wallishauser proti Rakousku, výše uvedený, § 66, s odkazy na Cudak proti Litvě, výše uvedený, § 66, a Sabeh El Leil proti Francii, výše uvedený, § 54 a 57). Nicméně podle Úmluvy z roku 2004 jsou možnosti vykonat rozsudek proti cizímu státu velmi omezené, jak vyplývá z čl. 18 a 21 této úmluvy. Články 18 a 19 návrhu z roku 1991 obsahují podobná ustanovení. Komentář Komise pro mezinárodní právo u čl. 18 návrhu z roku 1991 jasně stanoví, že výjimka z možnosti vykonat rozsudek je „odlišná od a není spojená s výjimkou z jurisdikce“.

72. V důsledku toho, i kdyby bylo prokázáno, že obsah čl. 18 až 21 Úmluvy z roku 2004 je použitelný na pravidla mezinárodního obyčejového práva v rozhodné době, nepodpořilo by to postavení stěžovatelky. Stručně řečeno, skutečnost, že stát se nemůže dovolávat jurisdikční imunity u některých kategorií pracovních smluv, neznamená, že rozsudek proti cizímu státu může být vynucován stejným způsobem jako v případě běžného zaměstnavatele. Princip zakotvený v čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení, totiž skutečnost, že povinnosti podle práva sociálního zabezpečení není možné vynutit proti zaměstnavateli s extrateritoriálním statusem, nebo alespoň ne stejným způsobem jako proti běžnému zaměstnavateli, je proto stále platný.

73. Na základě těchto úvah nelze říci, že volba zákonodárce k ponechání čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení v platnosti byla „zjevně nepřiměřená“. Zbývá přezkoumat, zda za daných okolností případu nebyla na stěžovatelku přenesena nepřiměřená zátěž.

74. Soud na prvním místě připomíná, že v napadaném řízení bylo stěžovatelce nařízeno zaplatit příspěvky na sociální zabezpečení za období od 1.9.1988 do 30.6.1995, tedy za období, po které jí byl v souladu s rozsudkem Pracovního a sociálního soudu ve Vídni ze dne 14.7.1995 vyplácen velvyslanectvím USA plat navýšený o úroky. Z tohoto důvodu argument stěžovatelky, že v zásadě byly příspěvky na sociální zabezpečení splatné za období, za které nezískala žádnou platbu, není v kontextu projednávané věci relevantní.

75. Pokud jde o povinnost stěžovatelky zaplatit zaměstnaneckou část příspěvků na sociální zabezpečení, Soud konstatuje, že tato část byla součástí výše zmíněné výplaty platu. Jejich výplata tedy pro ni nepředstavovala žádnou zátěž. K argumentu stěžovatelky, že v její žalobě před Pracovním a sociálním soudem ve Vídni tyto příspěvky byly vypočteny jako průměrné měsíční částky a kvůli růstu těchto částek během řízení získaná částka nepokryla jejich celkou splatnou sumu, Soud uvádí, že mohla a měla namítat tuto skutečnost v předmětném řízení.

76. Co se týče povinnosti stěžovatelky zaplatit zaměstnavatelskou část příspěvků na sociální zabezpečení, Soud poznamenává, že stěžovatelka nenamítala, že její zaměstnavatel někdy přímo platil Zdravotní pojišťovně zaměstnavatelskou část příspěvků na sociální zabezpečení. Naopak při nástupu do zaměstnání u velvyslanectví USA se stěžovatelka sama zaregistrovala do systému sociálního zabezpečení podle čl. 35 odst. 4 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení, tedy zvláštního ustanovení pro zaměstnance zaměstnavatelů s extrateritoriálním statusem. Následně její zaměstnavatel, velvyslanectví USA ve Vídni, v souladu s její zaměstnaneckou smlouvou a závazkem daným svým zaměstnancům, jí proplácel zaměstnavatelskou část příspěvků na sociální zabezpečení na základě včasného předložení příslušných prohlášení Zdravotní pojišťovny. Stěžovatelka tvrdila, že to orgány sociálního zabezpečení věděly a byly zapojeny do tohoto ujednání. Ať je tomu jakkoli, není důkazu o tom, že by zaměstnavatel stěžovatelky kdy přijal povinnost platit příspěvky na sociální zabezpečení Zdravotní pojišťovně. Naopak jasně vyplývá z uvedené dohody, že to byla stěžovatelka, kdo platil zaměstnavatelské příspěvky na sociální zabezpečení Zdravotní pojišťovně a tyto jí byly následně propláceny jejím zaměstnavatelem.

77. Když vznikl spor se zaměstnavatelem stěžovatelky, velvyslanectvím USA ve Vídni, tento jí odmítl uhradit zaměstnavatelskou část příspěvků. Nicméně tato skutečnost nic nezměnila na povaze vztahu stěžovatelky se Zdravotní pojišťovnou. Její povinnost vůči Zdravotní pojišťovně ve Vídni byla založena na zvláštních pravidlech, které se již používaly, když uzavřela pracovní smlouvu s americkým velvyslanectvím, včetně čl. 53 odst. 3 písm. a), na základě kterého se stala dlužníkem za celou část příspěvků na sociální zabezpečení. Soud se domnívá a souhlasí s argumentem vlády, že stěžovatelka, která přijala výše uvedený systém, spíše než aby byla ve skupině pojištěnců, mohla očekávat, že ponese riziko vzniklé z odmítnutí Spojených států plnit vůči ní jejich smluvní závazek. S ohledem na omezené možnosti k uplatnění nároku vůči cizímu státu, jak je uvedeno výše, Soud není přesvědčen argumentem stěžovatelky, že nemohla předvídat žádná rizika.

78. Konečně, pokud jde o částku zaměstnavatelských příspěvků splatných za období od 1.9.1988 do 30.6.1995 ve výši přibližně 42 600 EUR, Soud shledává, že nebyla v nepoměru k celkové částce ve výši 269 000 EUR, kterou obdržela stěžovatelka jako výplatu platu za dané období.

79. Závěrem Soud konstatuje, že předmětná povinnost zaplatit příspěvky na sociální zabezpečení neuložila stěžovatelce nepřiměřenou zátěž, a tudíž nemůže být považována za porušení čl. 1 Protokolu č. 1.

Nedošlo tedy k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy.

K dalším tvrzeným porušením Úmluvy

[§ 80. – 82. I. Stížnost podle čl. 14 Úmluvy týkající se odůvodnění čl. 53 odst. 3 písm. a) obecného zákona o sociálním zabezpečení

§ 83. – 86. II. Stížnost podle čl. 6 Úmluvy týkající se nevyhovění požadavku podat předběžnou otázku k ESD ze strany Spolkového ministerstva pro sociální zabezpečení, generace a ochranu spotřebitelů a Ústavního soudu]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. prohlásil, že stížnost týkající se čl. 1 Protokolu č. 1 a čl. 14 ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 nebo ve spojení s čl. 6 je přijatelná a ve zbytku se odmítá;

2. rozhodl, že čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy nebyl porušen;

3. rozhodl, že čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 ani čl. 6 Úmluvy nebyl porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.