ABDU proti Bulharsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 11. března 2014 ve věci č. 26827/08 – Abdu proti Bulharsku

Senát čtvrté sekce Soudu pěti hlasy proti dvěma rozhodl o porušení zákazu mučení a nelidského a ponižujícího zacházení ve své procesní složce podle článku 3 Úmluvy (a to jak samostatně, tak ve spojení s článkem 14 Úmluvy zakazujícím diskriminaci), jelikož vnitrostátní orgány nepřezkoumaly tvrzení stěžovatele o rasistickém motivu útoku na něj. Stěžovateli byla přiznána částka 4 000 eur jako náhrada nemajetkové újmy.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel a jeho kamarád, oba súdánského původu, se dostali do potyčky se dvěma mladými Bulhary u obchodního centra v Sofii. V rámci předběžného šetření vyvstaly tři skutkové verze toho, k čemu došlo. Podle stěžovatele a jeho kamaráda byli napadeni dvěma mladými muži při východu z obchodního centra. Přitom na ně měli útočníci rasisticky pokřikovat. Zatímco stěžovatel byl uhozen, jeho kamarád byl ohrožován nožem. Podle prvního z útočníků útok začal kvůli tomu, že jej jeden ze Súdánců odstrčil ramenem při vchodu do obchodního centra. S kamarádem utekli, když slyšeli příjezd policie. Podle druhého z Bulharů začal spor kvůli popostrčení jeho kamaráda. Rvačka pak skončila proto, že vytáhl nůž. Svědek popsal, že jeden z Bulharů podrazil nohy jednomu ze Súdánců, který ho na oplátku udeřil, a pak začala rvačka.

Po uvedené události byl stěžovatel vyšetřen lékařem, který ve zprávě konstatoval, že utrpěná zranění stěžovateli způsobila fyzickou bolest. Policie následně předložila výsledky šetření státnímu zástupci, jenž ovšem odmítl zahájit trestní stíhání. I když bylo prokázáno, že došlo k rvačce, její možný rasistický motiv není jasný. Vyskytly se totiž tři skutkové verze stran toho, jak rvačka začala a nebylo potvrzeno, že by útok měl rasistický motiv. Stěžovatel se rozhodl obrátit na nadřízené státní zastupitelství, jelikož podle něj nebylo vyšetřování úplné, neboť by útočníci měli být vyslechnuti ohledně motivace svého jednání a důvodů pro své oblékání, blízkému extremistické subkultuře. Ani nadřízený státní zástupce ovšem neshledal důvod pro zpochybnění rozhodnutí nižšího státního zástupce, neboť žádný důkaz nenapovídal tomu, že by násilí mělo mít rasistický podtext.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článků 3 a 14 Úmluvy

Soud připomněl, že špatné zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy musí dosáhnout určitého minimálního stupně závažnosti, který je však vždy závislý na konkrétních okolnostech případu. Mezi důležité faktory patří cíl, záměr a motivace jeho původce. Pocit strachu a bezmoci oběti vyvolaný určitým chováním jiné osoby je důležitým aspektem pro dosažení stupně závažnosti podle článku 3 Úmluvy. Diskriminační poznámky či rasistické urážky přitom bývají přitěžující okolností při posuzování určitého jednání. V projednávané věci po posouzení všech okolností případu (rvačka doprovázená údery pěstí, ohrožení nožem, drobná zranění stěžovatele potvrzená lékařskou zprávou, možnost rasistické motivace daného jednání) Soud shledal, že předmětný skutek spadal pod rozsah aplikace článku 3 Úmluvy. Vyzdvihl přitom, že rasistický motiv násilí zasahuje do lidské důstojnosti oběti.

Soud se proto dále zabýval pozitivním závazkem státu zajistit každé osobě práva a svobody chráněné Úmluvou, tj. v kontextu dané věci přijmout opatření zabraňují tomu, aby osoby náležející do jeho jurisdikce byly podrobeny špatnému zacházení. Stát má především povinnost vytvořit adekvátní právní rámec chránící osoby proti zacházení rozporným s článkem 3 Úmluvy. Tvrdí-li jedinec hájitelným způsobem, že se stal obětí jednání porušujícího článek 3 Úmluvy, má stát povinnost vést účinné vyšetřování této záležitosti. To by mělo umožnit jak zjištění skutkových okolností, tak identifikaci a potrestání viníků. Je tomu tak zvláště v případech, kde existuje podezření stran rasistického původu útoku, kdy stát musí přijmout přiměřená opatření pro odhalení toho, zda byl útok rasisticky motivován. Jelikož je často mimořádně obtížné prokázat rasistickou motivaci, týká se povinnost státu nikoliv výsledku, ale toliko prostředků: státy musí přijmout přiměřená opatření s ohledem na okolnosti případu. Tato povinnost vyplývá přitom jak z článku 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, tak je jedním z aspektů procesních závazků plynoucích z článku 3 Úmluvy.

V projednávané věci Soud shledal, že zakotvením trestného činu násilí z důvodu rasy, které je postihováno trestem odnětí svobody, žalovaný stát splnil svoji mezinárodněprávní povinnost stíhat násilné skutky s rasistickým podtextem.

Ve vztahu k povinnosti státu vést účinné vyšetřování Soud konstatoval, že předběžné šetření sice bylo ihned zahájeno, nicméně státní zástupce odmítl zahájit trestní stíhání. Podle Soudu státní orgány nevedly vyšetřování způsobem, který by naplňoval procesní požadavky dle článku 3 Úmluvy. Státní zastupitelství se soustředila toliko na otázku, kdo vyprovokoval rvačku, ale nepovažovala za nutné vyslechnout svědka stran toho, zda zaslechl rasistické poznámky mladých Bulharů a ani je nevyslechla ohledně možné rasistické motivace jejich útoku. Přestože stěžovatel upozorňoval nadřízené státní zastupitelství, že na něj útočníci křičeli „špinavej negře“, na způsob jejich oblékání a na nutnost se jich dotázat ohledně motivace útoku, byl tento aspekt zcela pominut. Přestože tedy příslušné orgány měly k dispozici dostatečné indicie, že k útoku mohlo dojít z rasových pohnutek, nesplnily svoji povinnost učinit veškerá přiměřená opatření k vyšetření eventuálního rasistického motivu spáchaného násilí.

Stěžovatel sice měl možnost zahájit sám trestní řízení, ale pouze pro trestný čin drobného ublížení na zdraví, kde by nebyla nijak zkoumána zásadní otázka věci, tedy případná rasová motivace útoku. Jelikož šlo v projednávané věci o případ úmyslného násilí, není z pohledu článku 3 Úmluvy dostatečná ani případná civilní žaloba na náhradu škody.

Soud nakonec upozornil na výtky různých vnitrostátních i mezinárodních orgánů (zejm. Evropské komise proti rasismu a nesnášenlivosti, Výboru OSN pro zabránění rasové diskriminace a veřejného ochránce práv) týkající se absence účinné realizace ustanovení zakazujících rasistické násilí.

Soud proto uzavřel, že došlo k porušení procesní složky článku 3 Úmluvy, a to jak samostatně, tak ve spojení s článkem 14 Úmluvy.

(iii) Oddělené stanovisko

K rozsudku připojili nesouhlasné stanovisko soudci Mahoney a Wojtyczek, kteří vyjádřili názor, že práh špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy je nižší v případě jednání ze strany představitelů státu, než v případech, je-li spácháno soukromými osobami, kdy se musí jednat o závažnější případy. Zranění stěžovatele přitom nebyla v projednávané věci nijak vážná. Nadto existovalo několik skutkových verzí případu. Postup většiny, která z případu drobného násilí udělala z důvodu předpokládané rasové motivace případ špatného zacházení, je podle disentujících soudců nesprávný a nepřesvědčivý, a deformuje význam článku 3 Úmluvy. Práh závažnosti, který by vyžadoval zahájení vyšetřování, nebyl podle disentujících soudů překročen. Soudci konečně upozornili na to, že nejprve je třeba si vyjasnit, zda stěžovatel byl obětí agrese, a až pak je možné se zjišťovat její motiv.