AXEL SPRINGER AG proti Německu

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 10. července 2014 ve věci č. 48311/10 – Axel Springer AG proti Německu

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru o porušení práva stěžovatelky na svobodu projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy tím, že jí vnitrostátní soudy zakázaly publikovat část článku týkajícího se bývalého kancléře Gerharda Schrödera.

(i) Okolnosti případu

Německý kancléř Schröder poté, co jeho strana neuspěla v předčasných volbách, které sám vyvolal, v listopadu 2005 odstoupil ze své funkce. Když byl krátce na to jmenován předsedou dozorčí rady rusko-německého konsorcia pro výstavbu plynovodu NEGP, kontrolovaného ruskou společností Gazprom, deník BILD vydávaný stěžovatelkou uveřejnil články, v nichž informoval o negativních reakcích německých politiků na novou funkci Schrödera včetně vyjádření C. Thieleho, místopředsedy parlamentního klubu strany FDP, naznačujícího, že se Schröder chtěl zbavit své funkce kancléře právě kvůli lukrativní nabídce. Schröder se následně obrátil na vnitrostátní soudy a požadoval, aby bylo stěžovatelce zakázáno jakékoli další publikování sporné části předmětného článku obsahující citaci výroků C. Thieleho. Soud prvního stupně návrhu G. Schrödera vyhověl a odvolací soud uvedené rozhodnutí potvrdil. Ústavní přezkum nebyl povolen.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatelka před Soudem namítala, že zákazem publikování části výše uvedeného článku bylo porušeno její právo na svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy.

Soud své posouzení soustředil na nezbytnost namítaného zásahu v demokratické společnosti (Dichand a ostatní proti Rakousku, č. 29271/95, rozsudek ze dne 26. února 2002). Úvodem zdůraznil, že článek 10 Úmluvy neponechává příliš prostoru pro omezení svobody politického projevu nebo projevu ohledně otázek veřejného zájmu (Brasilier proti Francii, č. 71343/01, rozsudek ze dne 11. dubna 2006, § 41). Meze přípustné kritiky jsou navíc širší ve srovnání se soukromými osobami v případě politicky činných osob, které musí projevit větší míru tolerance (Lingens proti Rakousku, č. 9815/82, rozsudek ze dne 8. července 1986, § 42). Tisk hraje v demokratické společnosti významnou úlohu; nesmí sice překročit určité meze týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných, přísluší mu ale v souladu s jeho povinnostmi a odpovědností sdělovat informace a myšlenky o všech otázkách veřejného zájmu a plnit funkci „hlídacího psa“ (Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, č. 21980/93, rozsudek velkého senátu ze dne 20. května 1999, § 59 a 62).

Řízení v projednávané věci vyžadovalo nalezení rovnováhy mezi právem na svobodu projevu a právem na respektování soukromého života, při němž by vnitrostátní soudy měly zohlednit především, zda projev přispívá k debatě sledující veřejný zájem, jak známá je dotčená osoba, co je předmětem reportáže, formu a důsledky zveřejnění a přísnost uložené sankce (Tănăsoaicia proti Rumunsku, č. 3490/03, rozsudek ze dne 19. června 2012, § 41).

S ohledem na téma článku a pozici Gerharda Schrödera Soud konstatoval, že zakázaný text nepochybně přispíval k debatě sledující veřejný zájem a týkal se osoby veřejně velmi známé. Článek se nevztahoval na podrobnosti z osobního života s cílem uspokojit zvědavost určitého publika, nýbrž na jednání politika během výkonu mandátu spolkového kancléře a jeho následného zpochybňovaného působení v rusko-německém konsorciu. Vnitrostátní soudy stěžovatelce vyčetly nedostatek objektivity, avšak ponechaly otevřené, zda článek podle nich představoval skutkové tvrzení, nebo hodnotový soud. Soud podotkl, že je mnohdy obtížné rozlišit skutková tvrzení od hodnotových soudů, zejména pokud se podobně jako v projednávané věci jedná o tvrzení týkající se motivace jednání třetí osoby (Fleury proti Francii, č. 29784/06, rozsudek ze dne 11. května 2010, § 49). Dle Soudu však výroky o motivech nebo případných záměrech jiných představují spíše hodnotové soudy než skutková tvrzení, které by mohla být dokázána (Diena a Ozoliņš proti Lotyšsku, č. 16657/03, rozsudek ze dne 12. července 2007, § 81). I hodnotové soudy nicméně musí spočívat na dostatečném skutkovém základě. Vnitrostátní soudy v této souvislosti stěžovatelce vytkly, že neuvedla okolnosti, které oslabují podezření vůči bývalému kancléři, ale výhradně ty, které ho podporují, a že nepodnikla kroky, aby si zveřejněné skutečnosti více ověřila, zejména aby si vyžádala názor bývalého kancléře.

Soud v tomto kontextu zdůraznil, že ani jemu, ani vnitrostátním soudům nepřísluší stavět se na místo tisku a rozhodovat, co má nebo nemá být zahrnuto v konkrétní reportáži. S ohledem na skutečnost, že zastával jednu z nejvyšších politických funkcí, měl bývalý kancléř dle Soudu prokazovat mnohem vyšší toleranci než běžný jednotlivec (Feldek proti Slovensku, č. 29032/95, rozsudek ze dne 12. července 2001, § 85). Soud dále připomněl, že zpravodajství formou rozhovorů představuje jeden z nejdůležitějších nástrojů tisku v plnění nepostradatelné role veřejného „hlídacího psa“. Postih novináře za to, že napomáhal šířit prohlášení třetích osob, by tisku zásadně bránil přispívat k diskusi o problémech veřejného zájmu a je nemyslitelný bez zvláště závažných důvodů (Pedersen a Baadsgaard, č. 49017/99, rozsudek velkého senátu ze dne 17. prosince 2004, § 77). Deníku rovněž nelze uložit, aby systematicky ověřoval oprávněnost veškerých výroků pronesených jedním z politiků o jiném, které má v úmyslu publikovat a které byly proneseny v rámci veřejné politické debaty. Dle Soudu též zůstalo nevysvětleno, z jakého důvodu vnitrostátní soudy nevzaly v úvahu ani nezmínily pokusy stěžovatelky kontaktovat mluvčího vlády; nezávisle na otázce, zda se stěžovatelka pokusila konfrontovat mluvčího s výroky poslance, nelze tvrdit, že kancléř neměl příležitost reagovat.

Ohledně formy sporných pasáží Soud zdůraznil, že článek neobsahuje ve vztahu k bývalému kancléři výrazy, které by samy o sobě mohly být problematické. Na druhou stranu, co se týče důsledků zveřejnění, Soud připomněl, že deník BILD, vydávaný stěžovatelkou, vychází celostátně a jeho náklad patří mezi největší v Evropě. Sankce uložená stěžovatelce ve formě zákazu dalšího publikování sporné pasáže byla sice jen občanskoprávní povahy, dle Soudu mohl nicméně i tento zákaz mít na stěžovatelku odrazující účinek v uplatňování svobody projevu.

Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že publikováním sporné pasáže stěžovatelka nepřekročila meze novinářské svobody. Dle Soudu tedy neexistovala naléhavá společenská potřeba upřednostnit ochranu pověsti bývalého spolkového kancléře před právem stěžovatelky na svobodu projevu a před obecným zájmem na diskusi o otázkách veřejného zájmu. Namítaný zásah proto nebyl nezbytný v demokratické společnosti a došlo k porušení článku 10 Úmluvy.