JEUNESSE proti Nizozemsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 3. října 2014 ve věci č. 12738/10 – Jeunesse proti Nizozemsku

Velký senát Soudu rozhodl čtrnácti hlasy proti třem, že odmítnutím udělit povolení k pobytu stěžovatelce, matce tří dětí nizozemského občanství, která dlouhodobě na území Nizozemska nelegálně pobývala, státní orgány nenastolily spravedlivou rovnováhu mezi zájmy stěžovatelky a její rodiny na zachování rodinného života v Nizozemsku a zájmy státu v oblasti kontroly imigrace, a porušily tak článek 8 Úmluvy. Soud stěžovatelce přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 714 eur.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka je občankou Surinamu. V roce 1997 přicestovala do Nizozemska na základě turistického víza a po skončení jeho platnosti v zemi setrvala. Následně se provdala za nizozemského občana surinamského původu, se kterým se seznámila již v Surinamu, kde před jeho odjezdem do Nizozemska společně žili. Manžel stěžovatelky odcestoval do Nizozemska šest let před jejím vlastním odjezdem a následně získal nizozemské občanství. Manželskému páru se v Nizozemsku narodily tři děti, které mají nizozemské občanství stejně jako jejich otec.

V období od roku 1997 do 2010 se stěžovatelka neúspěšně pokoušela legalizovat svůj pobyt pěti žádostmi o udělení povolení k pobytu. V dubnu 2010 byla umístěna do detence za účelem vyhoštění, jelikož se na předvolání neohlásila na cizinecké policii. V srpnu 2010 byla z detence propuštěna z důvodu pokročilého stupně těhotenství.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Dle Soudu spočívala podstata věci v posouzení povinnosti nizozemských orgánů udělit stěžovatelce povolení k pobytu na základě jejího rodinného života v situaci, kdy stěžovatelka zcela zjevně porušila imigrační zákony, a její pobyt tudíž nemohl být považován za legální, avšak nizozemské orgány de facto umožnily její více než šestnáctiletý pobyt v Nizozemsku.

Dle Soudu se v projednávané věci nejednalo o zásah do rodinného života stěžovatelky, neboť povolení k pobytu jí nikdy uděleno nebylo. Celý případ proto Soud posuzoval z hlediska pozitivních závazků státu na poli článku 8 Úmluvy.

Soud v souladu se svou ustálenou judikaturou zdůraznil, že stěžovatelka si musela být vědoma svého nejistého imigračního statusu ještě před tím, než v Nizozemsku založila rodinu. V takových případech Úmluva neklade na státy povinnost vyhovět žádosti o povolení k pobytu. Za okolností, kdy jsou vnitrostátní orgány konfrontovány s rodinným životem jako s dokonanou skutečností (fait accompli), je rovněž vyhoštění v rozporu s článkem 8 Úmluvy pouze za výjimečných okolností (Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, č. 50435/99, rozsudek 31. ledna 2006, § 39).

Soud přihlédl ke skutečnosti, že manžel stěžovatelky i jejich tři děti mají nizozemské občanství, a mají proto právo naplňovat rodinný život v Nizozemsku. Dále poznamenal, že stěžovatelka byla rovněž občankou Nizozemska, a to až do chvíle, kdy Surinam nabyl nezávislosti, a stěžovatelka v této souvislosti nizozemské občanství ztratila. Soud proto uzavřel, že případ stěžovatelky nemůže být posuzován jako případy imigrantů, kteří nizozemské občanství nikdy neměli.

Za důležitou okolnost Soud označil více než šestnáctiletý pobyt stěžovatelky na území Nizozemska, během něhož se stěžovatelka nedopustila žádné trestné činnosti a který byl ze strany vnitrostátních orgánů tolerován i přesto, že stěžovatelka pobývala na území státu ilegálně. Během této doby měly vnitrostátní orgány možnost stěžovatelku ze země vyhostit, místo toho jí však umožnily na území Nizozemska založit silné rodinné, společenské i kulturní vazby. Stěžovatelka se rovněž během této doby opakovaně pokoušela svůj pobyt legalizovat.

Soud sice uznal, že na straně stěžovatelky a její rodiny neexistují nepřekonatelné překážky, pro které by se rodina nemohla usadit v Surinamu, považoval však za pravděpodobné, že by nucený návrat způsobil rodině strádání. Zároveň uvedl, že při posouzení postupu státních orgánů ve světle článku 8 Úmluvy je potřeba zohlednit situaci všech členů rodiny, neboť ochrana stanovená tímto ustanovením míří na celou rodinu.

Soud rovněž zdůraznil nejlepší zájem dětí stěžovatelky. Třebaže tento faktor není sám o sobě rozhodující, ve všech rozhodnutích týkajících se dětí musí jejich nejlepší zájem zaujímat přední hledisko, ze kterého je případ posuzován. Soud zohlednil, že stěžovatelka o děti denně pečuje a otec vykonává zaměstnání na směny, a proto některé večery není doma. Děti jsou v Nizozemsku hluboce zakořeněné a neexistuje žádný doklad o tom, že by měly k Surinamu, který nikdy nenavštívily, přímý vztah. Soud proto shledal, že nizozemské orgány dostatečně nezohlednily nejlepší zájem dětí stěžovatelky, když odmítly její žádost o povolení k pobytu.

Soud uzavřel, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti hodnocené jako celek je projednávanou věc třeba považovat za výjimečný případ, kdy samotné naplňování obecné imigrační politiky nemůže být dostatečným důvodem pro odmítnutí žádosti o povolení k pobytu. Vnitrostátní orgány proto nenastolily spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy, čímž došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

III. Oddělené stanovisko

Soudci Villiger, Mahoney a Silvis v nesouhlasném stanovisku uvedli, že rozsudkem, který kladl důraz na specifické okolnosti případu stěžovatelky a ve kterém Soud dle jejich názoru nahradil vnitrostátní orgány, když sám nastolil spravedlivou rovnováhu, se Soud vzdálil své subsidiární úloze, která mu byla Úmluvou svěřena. Rozsudek podle nich rozšiřuje pozitivní závazky státu v oblasti, kde se střetává cizinecké a rodinné právo, čímž zmenšuje prostor pro uvážení státu v situacích, kdy byl rodinný život vytvořen během neoprávněného pobytu. Dále kritizovali, že Soud do své úvahy žádným způsobem nepromítl nezákonné jednání stěžovatelky, přičemž skutečnost, že vnitrostátní orgány stěžovatelku nevyhostily, postavil na roveň tolerování jejího pobytu. Rozsudek podle soudců v zájmu prosazování nejlepšího zájmu dítěte přenesl odpovědnost za následky volby provedené rodičem na stát. V praxi ovšem existuje významné riziko, že rodiče mohou zneužít situace svých dětí, aby pro sebe získali povolení k pobytu. Vnitrostátní orgány podle nich postupovaly obezřetně a v souladu se zásadami Úmluvy. Rozsudek naopak může podpořit rozhodnutí případných imigrantů nezákonně vstoupit na území státu, překročit povolení k pobytu či ignorovat příkazy k vyhoštění.