Annen proti Německu

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 3690/10

Datum: 26. 11. 2015

Složení senátu: B. M. Zupančič, předseda senátu (Slovinsko), A Nußberger (Německo), G. Yudkivska (Ukrajina), V. A. De Gaetano (Malta), A. Potocki (Francie), H. Jäderblom (Švédsko), A. Pejchal (Česká republika).

[§ 1. – 5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

A. Řízení ve věci

6. Stěžovatel se narodil v roce 1951 a bydlí ve městě Weinheim.

7. Dne 18. a 19. 7. 2005 stěžovatel, který se účastní kampaně proti interrupcím, distribuoval letáky v bezprostřední blízkosti lékařské ordinace anesteziologů dr. M. a dr. R., provozujících denní kliniku. Kromě toho stěžovatel vložil letáky do všech poštovních schránek v blízkosti denní kliniky.

8. Přední stránka letáků obsahovala následující text vyznačený tučně:

„V denní klinice dr. M./dr. R. [celé jména a adresa] se provádějí nezákonné interrupce“ („In der Tagesklinik Dr. M/Dr. R. ... werden rechtswdrige Abtreibungen durchgeführt.“)

9. Po kterém následovalo vysvětlení menšími písmeny:

„které jsou ovšem povoleny německým zákonodárcem a nejsou předmětem trestní odpovědnosti. Potvrzení o konzultaci chrání „lékaře“ a matku před trestní odpovědností, ale nikoliv před odpovědností před Bohem.“ („die aber der deutsche Gesetzgeber erlaubt und nicht unter Strafe stellt. Der Beratungsschein schützt „Artzt“ und Mutter vor Strafverfolgung, aber nicht vor der Verantwortung vor Gott.“)

10. Rámeček pod tím obsahoval následující text:

„Podle mezinárodního trestního práva: vražda je úmyslné usmrcení nevinného člověka!“ („Sinngemäß aus den internationalen Strafgesetzen: Mord ist das vorsätzliche „Zu-Tode-Bringen“ eines unschuldigen Menschen!“)

11. Na zadní straně složeného letáku stěžovatel citoval nejdůležitější judikát Spolkového ústavního soudu týkající se potratů (citovaný v § 28, BVerfGE 88, 203), jakož i vyjádření Christopha-Wilhelma Hufelanda, osobního lékaře Goetheho a Schillera, zabývajícího se rolí lékařů ve vztahu k dobrovolné eutanázii a interrupci. Taktéž citoval § 12 odst. 1 zákona o neslučitelnostech v těhotenství (Law on Conflicts in Pregnancy, viz § 27 niže) a vyzval čtenáře, aby využili svého vlivu na ty, kteří provádějí interrupce nebo při nich asistují.

Dále se na zadní straně složeného letáku objevil tento text:

„Vražda lidských bytostí v Osvětimi byla nezákonná, ale morálně degradovaný národně socialistický stát dovolil vraždu nevinných lidí a nekriminalizoval ji.“ („Die Ermordung der Menschen in Auschwitz war rechtwidrig, aber der moralisch verkommene NS-Staat hatte den Mord an den unschuldigen Menschen erlaubt und nicht unter Strafe gestellt.“)

12. Pod touto větou odkazoval leták na webovou stránku „www.babycaust.de“. Tato stránka, kterou provozoval stěžovatel, obsahovala kromě jiného seznam adres takzvaných „potratových lékařů“ (abortion doctors), v němž byla zmíněna i denní klinika a celá jména dr. M. a dr. R. Tento seznam byl dostupný na stránce pod odkazem „smrt nebo život“/“žádost o modlitby pro Německo“ (Gebetsanliegen für Deutschland).

13. Dr. M. a dr. R. podali návrh na vydání soudního zákazu proti stěžovateli podle občanského práva. Uvedli, že na jejich klinice se provádějí pouze zákonné interrupce. Stěžovatelův leták vzbudil mylný dojem, že prováděné interrupce jsou v rozporu s relevantními právními ustanoveními.

14. Krajský soud v Ulmu dne 22. 1. 2007 vydal soudní zákaz a nařídil stěžovateli, aby se v bezprostřední blízkosti denní kliniky zdržel dalšího rozšiřování letáku, které obsahují jména žalobců a tvrzení, že v lékařské ordinaci žalobců jsou prováděny nezákonné interrupce. Krajský soud v Ulmu dále nařídil stěžovateli, aby se zdržel uvádění jmen a adres v seznamu „potratových lékařů“ na webové stránce „www.babycaust.de“.

15. Krajský soud v Ulmu konstatoval, že vyjádření v letáku stěžovatele uváděla nesprávné nařčení, že interrupce jsou prováděny v rozporu se zákonnými podmínkami. To nezpochybnilo ani další vysvětlení, že interrupce nepodléhají trestněprávní odpovědnosti, jelikož celkové rozvržení letáku mělo za cíl upřít pozornost čtenáře na první větu vytištěnou tučným písmem, zatímco další dodatky byly vytištěny menším písmem se záměrem zastírat jejich obsah. Dále krajský soud konstatoval, že vyčlenění žalobců, kteří k tomu stěžovateli nezavdali žádné důvody, způsobilo tzv. „zneucťující účinek“ (pillory effect). Nařčení vznesená stěžovatelem vážně zasáhla do osobnostních práv žalobců. Proto muselo právo stěžovatele na svobodu projevu ustoupit.

16. Krajský soud v Ulmu konstatoval, že stejné zásady se použijí i na uvedení jmen žalobců na webové stránce označené „babycaust.de“. Stránka naznačovala souvislost mezi žalobci a zločiny, které byly dle stěžovatele srovnatelné se zločiny spáchanými nacisty během holocaustu, a nevztahovala se na ní svoboda projevu stěžovatele, a proto nebylo povinností žalobců jí strpět.

17. Dne 27. 10. 2007 Odvolací soud ve Stuttgartu odvolání stěžovatele zamítl. Nepovažoval za nezbytné přezkoumávat, zda lze text letáku kvalifikovat jako skutkové tvrzení, nebo jako hodnotový soud, jelikož svoboda projevu stěžovatele musela ustoupit v každém případě. Odvolací soud potvrdil hodnocení Krajského soudu v Ulmu, že text v letáku naznačoval, že žalobci prováděli nezákonná jednání. To nezpochybnila ani další vysvětlení, jelikož nelze od průměrného čtenáře očekávat, že je schopen rozlišit mezi umělým přerušením těhotenství, které dle § 218a odst. 2 trestního zákona není nezákonné, a umělým přerušením těhotenství, které je pouze vyňato z trestního stíhání podle § 218a odst. 1 trestního zákona (§ 26 rozsudku). Z pohledu laika vytvořil leták dojem, že umělé přerušení těhotenství, které bylo schváleno německým zákonodárcem, vyústilo do nezákonného zabití, či dokonce vraždy. Tvrzení bylo přinejmenším nejednoznačné a žalobci neměli povinnost ho strpět.

18. I pokud by bylo možno dovodit, že leták neobsahoval mylné skutkové tvrzení, musí stěžovatelova svoboda projevu ustoupit. Odvolací soud zdůraznil, že svoboda projevu vyjadřuje právo projevit svůj názor i urážejícím, šokujícím nebo znepokojivým způsobem. Pokud by byl hodnotový soud součástí debaty o věcech veřejného zájmu, byl by zde předpoklad, který by svědčil ve prospěch svobody projevu. Avšak, v dané věci stěžovatel způsobil masivní „zneucťující účinek“ vyčleněním žalobců, kteří stěžovateli nezavdali příčinu, aby tomu tak bylo. Provádění interrupcí bylo kritizováno krutými a tvrdými slovy. To bylo dále zostřeno odkazem na holocaust. Odvolací soud dále poznamenal, že stěžovatel nebyl pod žádným konkrétním tlakem, aby projevil svou obecnou kritiku napomáhání k interrupcím takovým obrovským zásahem do osobnostních práv žalobců.

19. Odvolací soud dále konstatoval, že nebylo nezbytné předložit přesný obsah webové stránky, jelikož stránka byla obecně dostupná a její obsah byl proto znám. Dále pokračoval:

„Obsah webové stránky je podobně charakterizován jak skutečností, že odpůrce označuje jednotlivce, včetně žalobců, za „potratové lékaře“, tak skutečností, že jejich činy staví do roviny s národně socialistickým holocaustem a s masovou vraždou. Proto musí být požadavku žalobců, aby byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se provádění sporného jednání, vyhověno. V této souvislosti, soud odkazuje na odůvodnění výše. Dále stěžovatel sám přiznal, že na webové stránce označil žalobce za „potratové lékaře“, kteří jsou přímo nebo nepřímo zapojeni v provádění interrupcí.“

20. Odvolání na základě právních otázek odvolací soud odmítl.

21. Dne 12. 2. 2008 zamítl Spolkový soudní dvůr žádost stěžovatele o právní pomoc z důvodu, že stěžovatelovo odvolání na základě právních otázek bylo zjevně bezúspěšné.

22. Stěžovatel podal dne 17. 2. 2008 ústavní stížnost proti [všem třem rozhodnutím]. Zejména namítal, že sporná rozhodnutí porušila jeho svobodu projevu.

23. Dne 2. 7. 2009 odmítl Spolkový ústavní soud v senátu složeném ze tří soudců stěžovatelovu stížnost k přezkumu z důvodu nepřijatelnosti bez meritorního rozhodnutí (č. 1 BvR 671/08). Toto rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 18. 7. 2009.

B. Další vývoj

24. Dne 8. 6. 2010 Spolkový ústavní soud v senátu složeném ze tří soudců projednal další ústavní stížnost stěžovatele týkající se jiného souboru řízení před Krajským soudem v Mnichově a Odvolacím soudem v Mnichově (č. 1 BvR 1745/06). V tomto souboru řízení vydaly soudy soudní zákaz podle občanského práva proti stěžovateli tak, jako tomu bylo v projednávané věci před Krajským soudem v Ulmu a Odvolacím soudem v Stuttgartu. Nařídily mu, aby se, inter alia, zdržel rozšiřování letáků podobných těm, které jsou nyní předmětem sporu, v bezprostřední blízkosti jiné gynekologické ordinace, a aby se na jeho webové stránce zdržel zveřejňování informace, že příslušný lékař prováděl „nezákonné“ interrupce, anebo při nich asistoval.

25. Spolkový ústavní soud rozhodl, že soudní zákaz porušil stěžovatelovu svobodu projevu podle čl. 5 odst. 1 německé ústavy (Grundgesetz), protože soudy v občanskoprávním řízení nedostatečně zohlednily, že lékař, který sám o sobě veřejně prohlašoval na internetu, že provádí interrupce ve své gynekologické ordinaci, nebyl konfrontován s rozsáhlou ztrátou společenské pověsti jako důsledku činností stěžovatele. Dále podtrhl, že stěžovatel pouze obvinil lékaře z provádění údajně nemorálních činů, ale nevytýkal mu spáchání činů, které byly předmětem trestní odpovědnosti nebo byly zakázány zákonem v širším smyslu. Navíc, Spolkový ústavní soud trval na skutečnosti, že stěžovatel přispěl k vysoce kontroverzní debatě veřejného zájmu a upozornil, že navzdory skutkovému základu věci, soudy nedostatečně objasnily proč a do jaké míry mohl být mimořádný vztah mezi lékařem a ženami, hledajícími poradenství a lékařské ošetření v ordinaci, ohrožen.

[§ 26. – 30. II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe]

I. K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

31. Stěžovatel namítl, že soudní zákaz vydaný proti němu porušil jeho svobodu projevu podle čl. 10 Úmluvy.

32. Vláda tento argument popřela.

[§ 33. – 40. A. K přijatelnosti]

B. K meritu věci

[§ 41. – 47. 1. Vyjádření stran]

2. Vyjádření třetích stran

[§ 48. – 49. Vyjádření třetích stran: Alliance Defending Freedom, Aktion Lebensrecht für Alle, European Centre for Law and Justice]


3. Posouzení Soudem

50. Soud zastává názor, a to vláda nezpochybnila, že soudní zákaz vydaný vnitrostátními soudy vyústil v „zásah“ do svobody projevu stěžovatele garantované čl. 10 Úmluvy. Takový zásah porušuje Úmluvu, pokud nesplňuje požadavky čl. 10 odst. 2. Proto musí být zjištěno, zda „byl stanoven zákonem“, zda sledoval jeden nebo více legitimních cílů uvedených v tomto odstavci, a zda byl „nezbytný v demokratické společnosti“, aby mohlo být těchto cílů dosaženo.

51. Soud konstatuje, a to nebylo mezi účastníky sporné, že zásah byl stanoven v § 823 odst. 1 ve spojení s § 1004 odst. 1 občanského zákoníku (viz § 29 a 30), a že rozhodnutí občanskoprávních soudů byla vytvořena k ochraně „pověsti nebo práv jiných“, totiž pověsti a osobnostních práv dr. M. a dr. R. Spor účastníků řízení spočívá v tom, zda byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“.

(a) Obecné principy

52. Základní principy, týkající se otázky, zda je zásah do svobody projevu „nezbytný v demokratické společnosti“, jsou předmětem ustálené judikatury Soudu a nedávno byly shrnuty následujícím způsobem (viz Delfi AS proti Estonsku a tam uvedená judikatura) ...

[§ 53. – 57. Shrnutí obecných principů s odkazy na judikaturu Soudu].

(b) Aplikace těchto principů na posuzovanou věc

(i) Zákaz zdržet se dalšího rozšiřování letáků v bezprostřední blízkosti denní kliniky

58. Pokud jde o okolnosti v projednávané věci, Soud v úvodu poznamenává, že vnitrostátní soudy výslovně uznaly, že stěžovatelovo vyjádření v letáku se týkalo otázek veřejného zájmu, a že byl oprávněn prosazovat své politické cíle dokonce i za použití zveličující a polemické kritiky. Soudy rovněž akceptovaly, že v případě jako je tento, existuje domněnka ve prospěch svobody projevu.

59. Soud dále zaznamenal, že vnitrostátní soudy konstatovaly, že stěžovatel způsobil mylný dojem, že interrupce byly prováděny v rozporu se zákonnými podmínkami, protože celkové rozložení letáku mělo za cíl upřít pozornost čtenáře na první větu vytištěnou tučným písmem, zatímco další vysvětlení bylo vytištěno menším písmem se záměrem zastřít jejich obsah. Dále vnitrostátní soudy konstatovaly, že stěžovatel způsobil masivní „zneucťující účinek“ vyčleněním těchto dvou lékařů. To vše bylo dále zhoršeno odkazem na holocaust.

60. Soud poznamenává, že německé právo v § 218a trestního zákoníku stanoví jemnou hranici mezi interrupcemi, které jsou považovány za „nezákonné“, ale jsou vyňaty z trestní odpovědnosti, a interrupcemi, které jsou ospravedlnitelné a tudíž „zákonné“ (viz § 26–28). Z toho vyplývá, že vyjádření stěžovatele, že se prováděly „nezákonné interrupce“, bylo z pohledu soudu pravdivé (viz Annen proti Německu, rozhodnutí ze dne 30. 3. 2010, stížnosti č. 2373/07 a 2396/07).

61. Soud navíc považuje samotné znění dalšího vysvětlení stěžovatele, podle kterého nebyly interrupce předmětem trestní odpovědnosti, za dostatečně jasné, dokonce i z pohledu laika, přestože rozložení letáku bylo jasně navrženo tak, aby upřelo pozornost čtenáře na první větu vytištěnou tučným písmem. Přestože zjišťování a interpretace skutkového základu věci je především záležitostí vnitrostátních soudů, Soud je s ohledem na individuální okolnosti projednávané věci a na rozsudek Spolkového ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010 (§ 24 a 25), který se věnuje téměř stejným otázkám, přesvědčen, že pouhá skutečnost, že dodatečné vysvětlení nebylo vizuálně zvýrazněno, neimplikuje, že rozumná osoba s běžným povědomím by se mohla domnívat, že interrupce byly prováděny v rozporu se zákonnými podmínkami a byly zakázané v užším smyslu trestní odpovědnosti. S ohledem na dopad dodatečného vysvětlení Soud taktéž opakuje, že bylo přímo připojené k první části vyjádření stěžovatele a čtenáři tedy bezprostředně přístupné. Proto je nutné skutkové okolnosti tohoto případu odlišit od těch, které tvoří základ předchozích stížností stěžovatele, jež Soud shledal zjevně neopodstatněné (viz Annen proti Německu, rozhodnutí ze dne 30. 3. 2010 cit. výše, a Annen proti Německu, rozhodnutí ze dne 12. 2. 2013, stížnost č. 55558/10). V těchto případech stěžovatel rozšiřoval letáky a nesl plakát z kartónu, který podával informaci o „nezákonných“ interrupcích, avšak aniž by čtenáři bylo dostupné další právní vysvětlení.

62. Zatímco Soud dále akceptuje názor vnitrostátních soudů, podle kterého byla kampaň přímo zaměřena proti dvěma lékařům, Soud taktéž poznamenává, že výběr stěžovatele prezentovat své argumenty individuálním způsobem cestou rozšiřování letáků, které uvádějí jména lékařů a profesní adresu, v bezprostřední blízkosti denní kliniky, zvýšilo efektivitu jeho kampaně. Soud též zdůrazňuje, že stěžovatelova kampaň přispěla k vysoce kontroverzní debatě veřejného zájmu. Nelze mít pochybnosti o naléhavé citlivosti morálních a etických otázek, které otázka interrupcí přináší, a o důležitosti veřejného zájmu, který je v sázce (viz A, B a C proti Irsku, § 233). Přestože vláda zdůraznila, že lékaři zavřeli denní kliniku v důsledku negativního zájmu ze strany veřejnosti a založili novou ordinaci, z jejich tvrzení není jasné, zda tento vývoj skutečně způsobilo jednání stěžovatele. V tomto ohledu Soud dále poukazuje na to, že lékaři neuplatnili nárok na náhradu škody před civilními soudy v důsledku negativního dopadu na jejich podnikání.

63. Pokud jde o odkaz stěžovatele na osvětimské koncentrační tábory a holocaust, Soud opakuje, že dopad hodnotových soudů na osobnostní práva jiné osoby nelze oddělit od historického a sociálního kontextu, v němž bylo vyjádření učiněno. Na odkaz na holocaust je potřebné nahlížet v duchu specifického kontextu historie Německa (viz Hoffer a Annen proti Německu, § 48, a PETA Deutschland proti Německu, § 49). Vezme-li se však v úvahu doslovné znění letáku, Soud nemůže souhlasit s interpretací vnitrostátních soudů, že stěžovatel přirovnal lékaře a jejich odborné činnosti k nacistickému režimu. Ve skutečnosti může být vyjádření stěžovatele, podle kterého je zabíjení lidí v Osvětimi nezákonné, ale dovolené, a během nacistického režimu nepodléhalo trestní odpovědnosti, chápáno jako způsob vytváření povědomí o více obecné skutečnosti, že právo se může od morálky odchylovat. Přestože si je Soud vědom podtextu stěžovatelova vyjádření, které bylo dále zesíleno odkazem na webové stránky www.babycaust.de, Soud podotýká, že stěžovatel nepoložil rovnítko – alespoň ne výslovně – mezi interrupci a holocaust. Tudíž Soud není přesvědčen, že zákaz rozšiřování letáků byl ospravedlnitelný tím, že odkazem na holocaust jako takový došlo k porušení osobnostních práv lékařů.

64. Po zohlednění předchozích úvah a zejména skutečnosti, že vyjádření stěžovatele, které minimálně nebylo v rozporu s právním stavem v Německu ve vztahu k interrupcím, přispělo k vysoce kontroverzní debatě veřejného zájmu, Soud dospěl s ohledem na zvláštní stupeň ochrany poskytované hodnotovým soudům, které byly učiněny v rámci debaty o záležitostech veřejného zájmu (viz Tierbefreier e. V. proti Německu, § 51 a judikaturu tam uvedenou) a navzdory míře posuzovací volnosti, kterou požívají smluvní státy, k závěru, že vnitrostátním soudům se nepodařilo dostatečně vyvážit svobodu projevu stěžovatele a osobnostní práva lékařů.

65. Z těchto důvodů došlo k porušení čl. 10 Úmluvy, pokud jde o zákaz zdržet se dalšího rozšiřování letáků.

(ii) Zákaz zdržet se uvádění jmen lékařů a adresy na seznamu „potratových lékařů“ na webové stránce

66. Co se týká zveřejnění na internetu, Soud již dříve rozhodl, že internet s ohledem na jeho dostupnost a kapacitu ukládat a komunikovat nesmírné množství informací, hraje důležitou roli ve zvyšování přístupu veřejnosti ke zprávám a usnadňování rozšiřování informací obecně (viz Delfi AS, již citovaný výše, § 133 a judikatura tam uvedená). Soud též znovu opakuje důležitost internetu pro výkon svobody projevu obecně [viz Times Newspapers Ltd. proti Velké Británií (č. 1 a 2), § 27]. Zároveň riziko újmy, které obsah a komunikace na internetu představuje pro výkon a požívání lidských práv a svobod, zejména práva na respektování soukromého života, je jistě vyšší než to, které představuje tisk (viz Editorial Board of Pravoye Delo a Shtekel proti Ukrajině, § 63).

67. Urážlivé a jiné zjevně nezákonné typy projevů, včetně nenávistných projevů (hate speech) a projevů podněcujících k násilí, mohou být rozšiřovány jako dosud nikdy po celém světě v řádu vteřin a někdy zůstávají natrvalo dostupné online. S ohledem na potřebu chránit hodnoty, které tvoří základ Úmluvy, a s přihlédnutím k tomu, že práva podle čl. 10 a 8 Úmluvy si zaslouží stejnou úctu, je nutné najít rovnováhu, která uchová podstatu obou práv. Proto, zatímco Soud uznává, že internet poskytuje důležité výhody při výkonu svobody projevu, je potřeba též mít na paměti, že odpovědnost za hanlivé a jiné nezákonné typy projevů bude v zásadě zachována a znamená efektivní prostředek nápravy porušení osobnostních práv (viz Delfi AS, cit. výše, § 110).

68. Soud taktéž na začátku poukazuje na to, že odvolací soud konstatoval, že označení lékařů jako „potratových lékařů“ na webové stránce „www.babycaust.de“ naznačovalo spojitost mezi lékaři a trestnými činy, které byly dle stěžovatele srovnatelné se zločiny spáchané nacisty během holocaustu. Proto v osmi řádcích svého rozsudku uzavřel, že stěžovatel postavil činy lékařů na úroveň holocaustu a masových vražd, čemuž nebylo možné poskytnout ochranu prostřednictvím svobody projevu stěžovatele (viz § 19 výše).

69. Soud dále poukazuje na to, že odvolací soud konstatoval, že nebylo nezbytné, aby lékaři předložili přesný obsah webové stránky, protože tato stránka byla obecně přístupná a její obsah tak byl známý. Dále si Soud povšiml, a to vláda nenapadla, že ani popis přesného obsahu stránky a rozložení, ani snímek obrazovky se ve vnitrostátních spisech nenacházel.

70. Pokud jde o odůvodnění rozsudku, Soud si povšiml, že odvolací soud se omezil na konstatování, že stejné principy, které byly odvozeny pro letáky, se mají uplatnit také pro webovou stránku. Tudíž se jeví, že vnitrostátní soudy ani nepřezkoumávaly obsah a celkový kontext konkrétního odkazu „smrt nebo život“/“žádost o modlitbu za Německo“, pod nímž byla zveřejněna jména a adresa lékařů v abecedním seznamu, ani neinterpretovaly výraz „potratoví lékaři“ v kontextu, že interrupce byly skutečně prováděny na denní klinice.

71. Soud opakuje, že jeho úkolem je přezkoumat, zda vnitrostátní orgány aplikovaly standardy, které jsou v souladu s principy vtělenými v čl. 10, a kromě toho zda se opírají o přijatelné posouzení relevantních skutkových okolností (§ 54 výše). Soud si dále povšiml, že posouzení věci by proto zahrnovalo posouzení v jednotlivém případě a ve vzájemných souvislostech, s odkazem na situaci v době, kdy bylo sporné zveřejnění zpřístupněné online [srov. Ringier Axel Springer Slovakia, a.s. proti Slovensku, § 106, Ringier Axel Springer Slovakia, a.s. proti Slovensku (č. 3), § 83, 84].

72. Přesněji Soud též zaznamenal, že vnitrostátní soudy pravděpodobně nevymezily rozdíl mezi vyjádřením stěžovatele v letáku na jedné straně, jež má geograficky omezený dopad, a jeho vyjádřeními na internetu, které mohou být rozšiřovány po celém světě. Kromě toho, posouzení v jednotlivém případě a ve vzájemných souvislostech by mohlo zahrnovat takové otázky jako například přesný obsah, celkový kontext a konkrétní rozložení stěžovatelovy stránky se seznamem jmen lékařů, nezbytnost chránit citlivé údaje, jakož i předchozí chování lékařů, například zda-li oni sami na internetu veřejně prohlašovali, že interrupce jsou prováděny na klinice. Mimo to mohly vnitrostátní soudy vzít v úvahu dopad tvrzení stěžovatele na třetí strany a zda bylo pravděpodobné navádět k agresi nebo násilí proti lékařům, zejména když byla jejich jména a adresy uvedeny na stránce stěžovatele.

73. Zatímco Soud nemůže hodnotit jádro věci, konstatuje, že vnitrostátní soudy neaplikovaly standardy, které byly v souladu s procesními zásadami vtělenými v čl. 10 Úmluvy převážně odkazem na své závěry týkající se letáků a nevypořádáním se s konkrétními prvky ve vztahu k internetové stránce stěžovatele, a nevytvořily základ pro přijatelné posouzení relevantních skutkových okolností [srov. Lombardi Vallauri proti Itálii, § 46; Tănăsoaica proti Rumunsku, § 47; Ringier Axel Springer Slovakia, a.s. proti Slovensku (č. 2), § 54].

74. Předchozí úvahy postačují k závěru Soudu, že právní ochrana, kterou dostal stěžovatel na vnitrostátní úrovni, nebyla v souladu s procesními požadavky čl. 10 Úmluvy. Proto došlo k porušení uvedeného ustanovení ve vztahu k příkazu zdržet se uvádění jmen a adresy lékařů na webové stránce.

[§ 75. – 79. II. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

§ 80. – 87. III. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud:

1. jednomyslně rozhodl, že stížnost na porušení čl. 10 je přijatelná a ve zbytku je nepřijatelná;

2. rozhodl v poměru hlasů pět ku dvěma, že čl. 10 Úmluvy byl porušen, pokud jde o příkaz zdržet se dalšího rozšiřování letáků;

3. rozhodl v poměru hlasů pět ku dvěma, že čl. 10 Úmluvy byl porušen, pokud jde o procesní aspekty ve vztahu k příkazu zdržet se uvádění jmen lékařů a adresy na webové stránce.

Při vší zdvořilosti nesouhlasíme se závěrem většiny o porušení čl. 10 v tomto případě.

Soudní zákazy vydané proti stěžovateli obsahovaly příkaz zdržet se „dalšího rozšiřování letáků obsahující jména žalobců v bezprostřední blízkosti denní kliniky a prohlašování, že v jejich ordinaci se provádějí nezákonné interrupce“ a dále rozšiřování informace o jménech a adrese žalobců prostřednictvím webové stránky www.babycaust.de (§ 14 rozsudku).

Rozsudek je založen na domněnce, že letáky stěžovatele o dvou lékařích, jakož i uvedení jejich jmen a adres na webové stránce „přispělo k vysoce kontroverzní debatě veřejného zájmu“ (viz § 62 a 64) v zemi, která nezakazuje interrupce „zákonem v širším smyslu“ (§ 25).

Není potřeba zdůrazňovat, že otázka interrupcí znamená otázku veřejného zájmu a společnost zůstává v právech na interrupci nejednotná. Tudíž podobná kampaň proti osobám odpovědným za vládní politiku v této otázce by nepochybně požívala silnou ochranu prostřednictvím čl. 10. To samé lze říci například o těch, kteří údajně závažně zanedbávají lékařskou péči v této oblasti (srov. Bergens Tidende a další proti Norsku).

V projednávaném případě však můžeme stěží souhlasit, že práh veřejného zájmu je dosažen, když někdo mluví o běžných lékařích, provádějících pouze jejich odborné povinnosti v přísném souladu s příslušnými pravidly, jako mnoho jiných gynekologů v Německu. V čem spočíval zájem pro obecnou veřejnost – a) v úmyslném zavádění o jejich profesní poctivosti (první slovo v letáku o jejich činnosti bylo „nezákonný“), a b) ve zveřejnění adresy jejich kliniky na internetu ve – přinejmenším – velmi negativním kontextu?

Dva lékaři byli vyčleněni jako oběti snahy stěžovatele proti svobodě žen plodit potomstvo (procreative liberty); a to, z čeho stěžovatel lékaře obvinil, nebylo nic víc a nic míň než to, co dělají jiní lékaři. Forma a intenzita, kterou zvolil pro svou kampaň, měla zamýšlený výsledek – lékaři museli zavřít jejich kliniku (viz § 47), což bylo přirozeným následkem okolností: pokud by byl první výsledek hledání při „googlování“ kliniky stránka „babycaust“, průměrný potenciální pacient by mohl upřednostnit se jí vyhnout. Potenciální pacient by se také mohl rozhodnout nesvěřit se do péče lékařů, jejichž činnosti jsou spojovány se slovem „nezákonný“. V tomto ohledu nemůžeme podpořit závěr většiny v § 62, že není jasné, zda existovala příčinná souvislost mezi činnostmi stěžovatele a uzavřením kliniky.

Ve skutečnosti se stěžovatelova kampaň ukázala být kontraproduktivní: zbavila ženy v blízkosti kliniky širokého spektra gynekologických služeb mimo rámec umělého přerušení těhotenství. Jak je patrné ze spisu, interrupce znamenaly méně významnou část služeb kliniky.

Nesdílíme názor většiny, že rozsudek Spolkového ústavního soudu ze dne 8. 11. 2010 se zabýval „téměř stejnými otázkami“. Tento soud zdůraznil klíčový rozdíl v tomto rozsudku; v uvedeném případě lékař sám veřejně inzeroval služby spojené s interrupcemi na internetu, a proto se sám vědomě vystavil kritice a protiinterrupčnímu hnutí (viz § 25).

Samotné vystavení dvou lékařů nepřispělo k záležitosti veřejného zájmu. Nicméně stěžovatel byl schopen je démonizovat spojením jejich jmen s představami spojenými s nejstrašnějším zločinem v historii lidstva – „holocaustem“, „Osvětimí“, „nacisty“. Obecně lze, možná, jakožto umělecký nástroj, tolerovat takové označení pro masové interrupce (a stěžovatelova webová stránka tudíž nebyla zrušena), ale ne pokud jde o jednotlivé lékaře bezchybně provádějící jejich běžné povinnosti.

Je taktéž důležité zmínit, že stěžovatel nebyl shledán odpovědným za své jednání a jeho webová stránka je pořád plně funkční, i když bez jmen obou lékařů a adresy jejich bývalé kliniky. Soudní zákaz ve vztahu k webové stránce nezasáhl do práva stěžovatele spravovat stránku nebo jeho kritiky interrupcí, kterou obsahovala, ale bylo omezeno na zveřejnění osobních údajů žalobců. Pokud jde o letáky, zákaz byl omezen na zákaz rozšiřování v bezprostřední blízkosti lékařské ordinace a nic nemohlo zabránit stěžovateli, aby pokračoval v rozšiřování jeho kritiky žalobců jinde. S ohledem na velmi omezený účinek soudních zákazů nelze říct, že na stěžovatele kladly nepřiměřené břemeno.

Z těchto důvodů nemůžeme učinit závěr, že došlo k porušení svobody projevu stěžovatele.

S poukazem na to, že projednávaný případ se týkal soudních zákazů, taktéž nemůžeme sdílet kritiku většiny ohledně pochybení vnitrostátních soudů při aplikaci „procesních zásad vtělených do čl. 10“. Odůvodnění vnitrostátních soudů se jeví být dostatečně přesvědčivé (i bez zřetelného vyvažovacího testu založeného na kritériích stanovených judikaturou Soudu) a dosažený výsledek je z našeho pohledu slučitelný s požadavky Úmluvy.

Taktéž se zdá, že vnitrostátní soudy zohlednily širší následky obtěžujícího jednání proti potratovým lékařům. Ustanovení § 12 zákona o neslučitelnostech v těhotenství (viz § 27) upravuje právo výhrady svědomí; a výsměch potratovým lékařům, k němuž se stěžovatel uchýlil, tlačí víc a víc lékařů k odmítnutí výkonu interrupce, k újmě žen v těžkých situacích. Parlamentní shromáždění Rady Evropy vyjádřilo obavy, že „neregulované použití výhrady svědomí může neproporcionálně postihnout ženy, zejména ty, které mají nízké příjmy nebo ty, které žijí ve venkovských oblastech. 5)

Jak jsme již uvedly, není pochyb o tom, že stěžovatel se účastnil debaty zahrnující morální a etické otázky, která si obvykle žádá vysoký stupeň ochrany z hlediska požadavků na svobodu slova. Nejvyšší soud Spojených států amerických nedávno zrušil zákon státu Massachusetts, který zakazoval odpůrcům interrupcí vést kampaň v rámci nárazníkové zóny 35 stop kolem interrupčních klinik, zatímco v daném případě aktivisté ženám pouze poskytovali informace o alternativách interrupce. ⁶⁾ Mohlo by být naprosto legitimní rozšiřovat letáky a provozovat stránku, která kritizuje interrupce jako fenomén, v čemž stěžovatel pokračuje, ale v tomto případě byla jednání zakázaná vnitrostátními soudy omezena na pokračování v ničení profesní pověsti dvou lékařů.

Stručně řečeno, zastáváme názor, že německé orgány našly kompromis mezi konkurujícími si zájmy, o něž šlo.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.