M.C. A A.C. proti Rumunsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Anotace rozsudku ze dne 12. dubna 2016 ve věci 12060/12 – M. C. a A. C. proti Rumunsku

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že v důsledku průtahů, nevyšetření diskriminačního motivu jednání pachatelů, jakož i dalších nedostatků, kterými bylo zatíženo šetření útoku na stěžovatele motivovaného jejich sexuální orientací, došlo k porušení práva stěžovatelů na účinné vyšetřování dle článku 3 Úmluvy ve spojení s článkem 14 Úmluvy. S ohledem na závažnost zásahu do práv stěžovatelů Soud každému z nich přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 7 000 eur.

I. Skutkové okolnosti

V červnu 2006 se stěžovatelé zúčastnili každoročního pochodu za práva gayů (resp. LGBTI komunity) v Bukurešti. Po jeho skončení spolu s několika dalšími účastníky spořádaně, v souladu s pokyny organizátorů pochod opustili. Při cestě metrem však byli fyzicky napadeni skupinou osob zahalených v kapucích a tento útok si vyžádal následné ošetření obětí na lékařské pohotovosti. Ještě téhož večera stěžovatelé spolu s dalšími zraněnými podali na útočníky trestní oznámení. V něm popsali veškeré okolnosti útoku, jakož i své přesvědčení, že incident byl motivován nenávistí útočníků vůči homosexuálně orientované komunitě, neboť celý útok měl být doprovázen homofobními nadávkami.

Z důvodu probíhající reorganizace policie se spis vedený v této věci přesouval z jedné policejní stanice na druhou a k posunu v šetření tak nedošlo ani přes značnou procesní aktivitu stěžovatelů. V červnu 2011 příslušný policejní orgán věc uzavřel s tím, že i přes kroky, které byly v šetření učiněny, nevedl jeho postup, zejména z důvodu prodlevy ve vyšetřování způsobené zmíněnou reorganizací, k žádnému výsledku. Požádal tedy státního zástupce, aby nezahajoval trestní stíhání, jelikož navíc v mezidobí došlo k promlčení trestní odpovědnosti pachatelů za spáchané trestné činy. Státní zástupce návrhu policejního orgánu vyhověl a šetření ukončil. Stížnost stěžovatelů k nejvyššímu státnímu zástupci byla zamítnuta, stejně jako pozdější stížnost k okresnímu soudu.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článků 3 a 14 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že vnitrostátní orgány neprovedly v jejich věci účinné vyšetřování a nezohlednily dostatečně homofobní podtext předmětného útoku.

Při posouzení, zda je na projednávanou věc použitelný článek 3 Úmluvy, Soud připomněl, že stěžovatelé byli při cestě ze shromáždění na podporu práv členů LGBTI komunity napadeni šesti maskovanými osobami, které je bily a kopaly do těla i do hlavy, přičemž na ně křičely, „ať táhnou, buzny, do Holandska“. Stěžovatelé utrpěli podlitiny a pohmožděniny a k překonání psychického traumatu museli podstoupit skupinovou terapii. Cílem útoku pravděpodobně bylo stěžovatele vystrašit a odradit je od další veřejné podpory členů LGBTI komunity. Tato komunita se navíc v žalovaném státě setkává s negativními postoji veřejnosti. Předmětné jednání, které bylo namířeno proti jejich identitě, tedy dle Soudu muselo ve stěžovatelích vyvolat pocity strachu, úzkosti a nejistoty, bylo neslučitelné s požadavkem na respektování lidské důstojnosti, a dosáhlo tak míry závažnosti nezbytné pro použití článku 3 ve spojení s článkem 14 Úmluvy.

Co se týče účinnosti vyšetřování, Soud zdůraznil, že přestože stěžovatelé neprodleně podali na útočníky trestní oznámení a během několika následujících dní předložili veškeré důkazy, které měli k dispozici a které měly dle jejich přesvědčení vést k identifikaci alespoň některých útočníků, žádné významnější kroky ze strany příslušných vnitrostátních orgánů učiněny nebyly. Dokonce ani po více než pěti letech, kdy bylo šetření oficiálně ukončeno, policie nedokázala zjistit totožnost pachatelů. Během vyšetřování nastalo několik období úplné nečinnosti. Ačkoli vyšetřování jistě nebylo s ohledem na množství osob, které se účastnily protidemonstrace, a na probíhající reorganizaci policie snadné, vyšetřování se omezilo jen na výslech jednoho svědka a bezúspěšnou snahu identifikovat některého z útočníků při fotbalových zápasech a náhodných kontrolách totožnosti v metru. Orgány činné v trestním řízení žádným významnějším způsobem nevyužily důkazy navržené stěžovateli, zejména jejich výpovědi, fotografie a identifikaci několika útočníků.

Soud konečně zdůraznil, že příslušné orgány pochybily též tím, že nijak neprošetřily možnou roli homofobních motivů skrývajících se za útokem na stěžovatele a přistupovaly ke spáchanému činu stejně jako ke kterémukoli jinému skutkově podobnému činu spáchanému bez jakýchkoli diskriminačních podtextů. Takový přístup je dle Soudu roven oficiálnímu schválení trestných činů z nenávisti (Identoba a ostatní proti Gruzii, č. 73235/12, rozsudek ze dne 12. května 2015, § 77)

S ohledem na výše zmíněné Soud dospěl k závěru, že vyšetřování podezření ze špatného zacházení bylo neúčinné, neboť trvalo neodůvodněně dlouho, bylo zatíženo závažnými nedostatky a nevzalo do úvahy možné diskriminační motivy útočníků. Došlo proto k porušení procesní složky článku 3 ve spojení s článkem 14 Úmluvy.

III. Oddělená stanoviska

Soudce Wojtyczek ve svém souhlasném stanovisku vytkl většině, že rozsudek spojuje nutnost důkladně prošetřit možné diskriminační motivy stojící za útokem s častými homofobními náladami panujícími v žalovaném státě, což může vyvolávat nesprávný dojem, že přístup Soudu se může lišit stát od státu. Opak je však pravdou, vnitrostátní orgány mají v případě ohrožení práv zaručených článkem 3 Úmluvy vždy tutéž povinnost provést účinné vyšetřování, a to bez ohledu na celkovou situaci v dané zemi.

Dle částečně nesouhlasného stanoviska soudce Kūrise se měl Soud v rámci odůvodnění rozsudku vyjádřit též k otázkám namítaného porušení článků 8, 11 a 13 Úmluvy, a nikoliv jejich přezkum z důvodu nadbytečnosti odmítnout. Tento přezkum totiž mohl mít podstatný vliv přinejmenším na výši přiznané náhrady nemajetkové újmy.