ADAM proti Slovensku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 68066/12

Datum: 26. 7. 2016

Složení senátu: L. L. Guerra , předseda senátu (Španělsko), H. Jäderblom (Švédsko), H. Keller (Švýcarsko), B. Lubarda (Srbsko), P. P. Vilanova (Andorra), A. Poláčková (Slovensko), G. A. Serghides (Kypr).

[§ 1. - 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v roce 1994 a žije v Bidovcích. Je romského původu.

A. Zatčení

6. Dne 18. 12. 2010 byl kolem sedmé hodiny večerní okraden dvanáctiletý hoch. Šel podél cesty mezi dvěma vesnicemi na jihovýchodním Slovensku, kde byl okraden o mobilní telefon. Okradený žádného z lupičů neznal. Spolu se svými rodiči nahlásil incident u místní policie.

7. Tři policisté následně prohledávali okolí místa činu s okradeným hochem a jeho otcem. Kolem osmé hodiny večerní spatřili stěžovatele, kterému tehdy bylo 16 let, a další dvě osoby. Okradený hoch je všechny označil jako pachatele činu.

8. Stěžovatel a jeho dva společníci, kteří také měli romský původ, byli zatčení. Okolnosti zatčení jsou mezi stranami sporné…

9. Všichni zatčení byli poté převezeni na místní policejní stanici. Podle výsledků dechové zkoušky všichni tři požili alkohol. Stěžovatel byl ve stavu lehkého opilství.

10. Tři podezřelí byli drženi na policejní stanici a předběžně vyslechnuti. Místnosti, ve kterých byli drženi, sloužily jako kanceláře a byly vybaveny běžným kancelářským nábytkem, nikoliv jako cely pro účely zadržení.

11. Stěžovatel tvrdí, že na něj během výslechu policisté vyvíjeli psychický nátlak a fyzické násilí s cílem získat jeho přiznání. Fackovali ho a bili ho do hlavy. Po celou dobu zadržení mu neumožnili si sednout nebo lehnout, ani mu neposkytli jídlo či pití. Podle vlády však nedošlo k jakémukoliv špatnému zacházení. Všichni tři podezřelí byli drženi v oddělených místnostech a byli v patnáctiminutových intervalech kontrolováni. Stěžovatel mohl použít toaletu, která byla vybavena umyvadlem a pitnou vodou z kohoutku.

[§ 12. - 13. Informace o čase zahájení vyšetřování, provedení lékařské prohlídky okradeného a podání trestního oznámení jeho matkou]

B. Obvinění

14. Dne 19. 12. 2010 byl stěžovatel spolu se svými dvěma společníky obviněn z loupeže. Vyšetřovatel se rozhodl umístit je do dočasné vazby. K realizaci tohoto rozhodnutí ovšem nedošlo, protože o žádných vzdálenostně dostupných zařízeních pro dočasnou vazbu nebylo k dispozici volné místo. Stěžovateli byl ustanoven právní zástupce a kopie obvinění byla zaslána úřadu na ochranu dětí.

15. Ve stejný den byl stěžovatel od 12.00 do 13.00 vyslýchán vyšetřovatelem za účasti jeho matky a právníka. Nepadla jakákoliv zmínka o špatném zacházení.

16. Ve 13.50 h byl stěžovatel umístěn do dočasné vazby. Podle příslušného protokolu na předtištěnou otázku, zda byl podroben jakémukoliv násilí, odpověděl, že nikoliv. Dokumentace dále obsahuje ručně psanou poznámku se stěžovatelovým podpisem, podle které "dostal večeři". Podle vlády byla cela vybavena umyvadlem a kohoutkovou pitnou vodou.

17. V 18.05 h byl stěžovatel spolu se svými společníky propuštěn a policie je odvezla domů.

18. Stěžovatelova matka o den později při výslechu využila svého práva nevypovídat a nijak nezmínila jakékoliv špatné zacházení.

19. Dne 21. 12. 2010 stěžovatelův právník podal proti obvinění stížnost. Namítal, že sám stěžovatel se neúčastnil loupeže, kterou ve skutečnosti spáchal jeho mladší společník. Ten se k ní později přiznal. Opět nebylo zmíněno jakékoliv špatné zacházení.

20. Dne 12. 11. 2011 bylo obvinění proti stěžovateli staženo.

C. Trestní oznámení pro špatné zacházení

21. Podle stěžovatele se několik dní po jeho propuštění dostavila na policejní stanici jeho matka, která předtím telefonicky kontaktovala i Ministerstvo vnitra. Stěžovala si na zacházení, kterému byl podroben její syn po dobu jeho omezení na svobodě. Podle stěžovatele nebyla její stížnost zaevidována a bylo jí ústně doporučeno, aby ji podala písemně. Podle vlády však ředitelé okresní a obvodní policie, kteří jako jediní měli pravomoc přijímat stížnosti v podobných věcech, žádnou stížnost od stěžovatelovy matky nedostali. V jejich záznamech o návštěvách a telefonních hovorech také nebyla žádná zmínka o jejím dostavení se nebo o telefonním hovoru s ní.

22. Stěžovatel a jeho společníci podali dne 5. 1. 2011 trestní oznámení u Ministerstva vnitra. Namířili ho proti příslušníkům obvodní policie, kteří měli službu od 19 hodin dne 18. 12. 2010 do 10 hodin dne 19. 12. 2010. Podle jejich názoru se dopustili trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Zejména tvrdili, že během policejního zadržení byl na každého z nich vyvíjen nátlak. Stěžovatel dále tvrdil, že byl fackován a bit do hlavy. Osoby, které s ním takto zacházely, měly uniformy. Ačkoliv stěžovatel neznal jejich identitu, určitě by je poznal. V místnosti byla podle něj přítomna další osoba, která neměla uniformu, pravděpodobně šlo o příbuzného hocha, který byl oloupen. Po celou dobu policejního zadržení stěžovatel musel stát a nemohl si lehnout nebo si sednout. Nedostal ani žádnou vodu či jídlo. Zákonní zástupci stěžovatele navíc nebyli o jeho zadržení informování, ani u něj nebyli přítomni.

23. Stěžovatel doložil lékařskou zprávu ze dne 19. 12. 2010. Lékař, který ji vydal, v ní uvedl, že stěžovatel "tvrdil, že byl o den dříve zbit policisty" a "dostal facku na pravou tvář". Na předtištěnou otázku, zda tvrzené zranění mohlo být způsobeno, jak je tvrzeno, lékař odpověděl "ano". Dále uvedl, že na hlavě stěžovatele nebyl žádný krevní výron, tvář byla citlivá a lehce oteklá. Diagnostikoval mu "pohmožděnou levou tvář" a klasifikoval utrpěné zranění jako mírné s dobou uzdravení do sedmi dnů.

D. Posouzení trestního oznámení

[§ 24. Postup při vyřizování trestního oznámení a věcná příslušnost dotčených orgánů]

25. Za účelem posouzení stížnosti na špatné fyzické zacházení byl vyslechnut stěžovatel, jeho společníci, vyšetřovatel i dva podezřelí policisté. Inspekce navíc hodnotila spisový materiál týkající se postupu v trestním řízení ve vztahu k tvrzené loupeži a další dokumenty.

26. Dne 9. 3. 2011 Inspekce trestní oznámení odložila. Toto své rozhodnutí odůvodnila tím, že stěžovatel nevznesl žádnou námitku špatného zacházení během svého výslechu před vyšetřovatelem dne 19. 12. 2010. To nemohlo být odůvodněno jeho strachem z policistů, protože při tomto výslechu byla přítomna i jeho matka a jeho právník (viz § 15 výše). Stěžovatel tvrdil, že byl na služebně obvodní policie bit po dobu tří hodin a že utrpěl pohmožděniny a měl oteklou tvář. Tato nařčení však neodpovídala zjištěním uvedeným v lékařské zprávě ze dne 19. 12. 2010, která prokazuje pouze facku na pravé tváři a napuchlou tvář, ale žádné krevní výrony. Inspekce také podotkla, že vyšetřovací spis týkající se tvrzené loupeže neobsahoval žádný náznak špatného zacházení. Zranění stěžovatele mohlo být způsobeno během jeho zatčení, kterému se bránil, a které bylo provedeno za použití násilí. Inspekce také zmínila, že podezřelí policisté se nepodíleli na předmětném trestním řízení, ale pouze hlídali stěžovatele. Neměli proto žádný důvod nutit ho k přiznání se.

27. Stěžovatel napadl rozhodnutí ze dne 9. 3. 2011 stížností k prokuratuře... Zejména namítal, že se při zatčení nebránil a že během něj nebyla použita síla. Jeho zranění proto nemohlo být odůvodněno tak, jak to učinila Inspekce. Před vyšetřovatelem si na špatné zacházení nestěžoval, protože se ho na něj nikdo nezeptal. Bál se také případných následků. Stěžovatel dále tvrdil, že je irelevantní, že ve vyšetřovacím spise nebyla žádná zmínka o špatném zacházení. Bylo to naopak logické, protože dotčení policisté by v něm samozřejmě neuvedli své přečiny a museli je popírat. Tyto nesoulady v argumentaci nebyly náležitě posouzeny. Podle stěžovatele navíc "nebyla vyloučena rasová motivace" a zacházení, kterému byl podroben, bylo rozporné s čl. 3 Úmluvy.

28. Generální prokurátor podání stěžovatele odmítl, o čemž ho informoval dopisem ze dne 29. 9. 2011. Prokuratura se plně ztotožnila se závěry Inspekce. Kriticky důležité podle ní bylo, že při lékařském vyšetření dne 19. 12. 2010 stěžovatel zmínil pouze facky, lékařská zjištění neodpovídala stěžovatelovým nařčením a stěžovatel ve stejný den neřekl nic o špatném zacházení vyšetřovateli. Prokuratura rovněž bez jakéhokoliv odůvodnění uvedla, že neexistují žádné důkazy o rasové motivaci zacházení, na které si stěžovatel stěžuje.

29. Ve vztahu k části trestního oznámení týkající se neinformování stěžovatelových zákonných zástupců o jeho zatčení a vazbě, neposkytnutí jídla a pití po dobu omezení osobní svobody a nevyslechnutí hned po zatčení… okresní policie informovala stěžovatele dopisem ze dne 8. 6. 2011 bez bližšího zdůvodnění, že "při vyšetřování této věci nedošlo k žádnému pochybení ze strany vyšetřujících orgánů".

E. Konečné vnitrostátní rozhodnutí

30. Stěžovatel podal ústavní stížnost. Zdůrazňoval, že v době zatčení byl nezletilý. Byl po celou noc držen na policejní stanici, aniž by si mohl lehnout či sednout, bez jídla a pití. Byl vystaven psychickému nátlaku a fyzickému násilí, aby se přiznal. Měl za to, že takové zacházení vedlo k porušení jeho práv podle čl. 3 Úmluvy, stejně jako následné vyšetřování na základě jeho stížností, které nebylo dostatečně efektivní a nezávislé. Příslušné orgány nadto nepostupovaly z vlastní iniciativy. Nedostatky v tomto vyšetřování byly ještě zesíleny chybějícím účinným prostředkem nápravy a diskriminací v rozporu s čl. 13 a čl. 14 Úmluvy. Jsou známy případy násilí policie vůči Romům během zatýkání a omezování osobní svobody. Zacházení policie s ním samotným bylo ovlivněno jeho romským původem.

31. Dne 10. 4. 2012 Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že stěžovatel nemá právo na to, aby byla třetí osoba trestně stíhána. Jeho právo podat trestní oznámení znamená, že měl pouze právo, aby jeho trestní oznámení bylo "vyřízeno příslušným orgánem", což se také stalo. Ústavní soud také dodal, že stěžovatel špatné zacházení nenamítal u vyšetřovatele dne 19. 12. 2010 nebo v jeho stížnosti proti obvinění (viz § 15 a 19 výše). Skutečnost, že měl k dispozici tyto prostředky nápravy, vylučovala pravomoc Ústavního soudu. Bez dalšího odůvodnění proto shrnul, že napadená rozhodnutí nevedla k porušení stěžovatelových práv…

[32. - 35. III. Příslušné evropské a mezinárodní dokumenty]

K tvrzenému porušení čl. 3 a čl. 13 Úmluvy

36. Stěžovatel namítá, že byl podroben zacházení, které je zakázáno čl. 3 Úmluvy. Toto jeho hájitelné tvrzení nadto nebylo náležitě vyšetřeno v rozporu s požadavky plynoucími z tohoto ustanovení a z čl. 13 Úmluvy.

Článek 3 Úmluvy zní:

"Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."

Článek 13 Úmluvy stanoví, že:

"Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."

[37. - 41 I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

A. Hmotněprávní větev čl. 3 Úmluvy

1. Vyjádření stran

42. Stěžovatel namítal, že byl po dobu omezení osobní svobody ve dnech 18. 12. a 19. 12. 2010 zbit, nedostal jídlo a vodu, byl podroben psychickému nátlaku a rasově diskriminován.

43. Vláda popírala jeho nařčení o rozsahu utrpěných zranění, podmínek omezení osobní svobody a zacházení, kterému byl podroben. Zejména upozorňovala, že podle dostupných důkazů měl stěžovatel oteklou a pohmožděnou levou tvář, což přisuzoval obdrženým fackám (viz § 23 výše). Toto tvrzení je ale v rozporu s námitkami, které vznášel na vnitrostátní úrovni (viz např. § 26 výše). Podle vlády byla stěžovatelova zranění způsobena opatřeními, která byla použita za účelem překonání jeho odporu při zatýkání. Tato opatření byla zákonná a legitimní…

[§ 44. Replika stěžovatele na vyjádření vlády]

2. Posouzení Soudem

45. Soud nedávno shrnul obecné principy plynoucí z použitelné judikatury v rozsudku ve věci Bouyid proti Belgii (§ 81-90).

46. Jádrem této věci je tvrzení stěžovatele, že byl fackován a bit policisty, kteří ho vyslýchali v době, kdy byl na stanici obvodní policie.

47. Soud zdůrazňuje, že takové zacházení spadá do rámce čl. 3 (viz Bouyid proti Belgii , § 100-112). Zbývá však zjistit, zda z konkrétních skutkových okolností této věci skutečně plyne, že stěžovatel dostal facku na tvář, jak tvrdí.

48. Mezi stranami není sporu o tom, že stěžovatel byl omezen na svobodě a že brzy po jeho propuštění byl vyšetřen lékařem. Ten uvedl, že má lehce oteklou tvář. Současně není známo, že by stěžovatel měl oteklou tvář před zatčením. Ani nebylo tvrzeno či jinak prokázáno, že by si stěžovatel způsobil otok tváře sám, nebo že by ke špatnému zacházení vedoucímu k otoku jeho tváře došlo v čase mezi propuštěním a lékařským vyšetření.

49. Lze proto dojít k závěru, že otok stěžovatelovy tváře byl důsledkem opatření, která vůči němu přijali zástupci státu v době mezi zatčením a propuštěním.

50. Spor mezi stranami se týká toho, jak přesně ke zranění stěžovatele došlo. Vláda tvrdila, že bylo způsobeno při postupu policie, která ho "popadla a použila chvaty", aby překonala jeho odpor při zatýkání. Stěžovatel naopak rezolutně odmítal taková tvrzení a trval na tom, že ho policisté úmyslně fackovali a bili při výslechu.

51. Soud si povšiml, že spor mezi stranami o příčině stěžovatelovy oteklé tváře vznikl už na vnitrostátní úrovni a pokračuje i v tomto řízení s odkazem na argumenty a důkazy, které podle všeho nebyly provedeny a vzaty v potaz na vnitrostátní úrovni. Z tohoto pohledu se zdá, že by věc měla být posouzena primárně v rámci procesní větve čl. 3 Úmluvy.

52. Soud každopádně zdůrazňuje, že musí být obezřetný, pokud by měl vstoupit do role nalézacího soudu prvního stupně, jestliže ho k tomu nenutí okolnosti konkrétní věci (viz McKerr proti Spojenému království).

53. Při hodnocení důvěryhodnosti stěžovatelových skutkových tvrzení je podle Soudu na místě nejprve posoudit dostupné lékařské zprávy týkající se zdravotního stavu stěžovatele po jeho propuštění na svobodu. Lékařská zpráva ze dne 19. 12. 2010 uvádí, že k příčině jeho stavu stěžovatel tvrdil, že "byl o den dříve zbit policií" a že "dostal facku na pravou tvář". Ve svých zjištěních lékař shrnul, že na tváři stěžovatele nevznikl žádný krevní výron, tvář byla pohmožděná, citlivá a lehce opuchlá, přičemž zranění bylo mírné s odhadovanou dobou léčby kratší než sedm dnů (viz § 23 výše).

54. Soud si povšiml, že lékařská zpráva neobsahuje žádné další detaily ve vztahu k místu, velikosti a tvaru stěžovatelova zranění a nezmiňuje ani např. šok (viz, a contrario , Bouyid proti Belgii, § 12 a 93), únavu, dehydrataci nebo cokoliv jiného, co by potvrzovalo stěžovatelova tvrzení.

55. Lékařská zpráva navíc vůbec nehovoří o příčině stěžovatelova zranění. Ze závěrů lékaře zejména nijak neplyne, že by toto zranění mohlo být způsobeno pouze fackou, jak tvrdí stěžovatel, a naopak, že by nemohlo být způsobeno tak, jak tvrdila vláda.

56. Soud navíc nemůže přehlédnout jisté nesrovnalosti v tvrzeních, která stěžovatel uvedl danému lékaři, a která učinil před vnitrostátními orgány i samotným Soudem. Zejména podle lékařské zprávy stěžovatel tvrdil, že dostal facku "na pravou polovinu tváře", ačkoliv lékař diagnostikoval, že se pohmožděniny nachází "na levé tváři". Stěžovatelova nařčení, že byl bit po dobu tří hodin do tváře a do hlavy, kvůli čemuž měl pohmožděniny (viz § 26 výše), a že dostal facku a ránu pěstí do hlavy (viz § 11 a 22 výše), vyvrací jeho tvrzení sdělená lékaři, že dostal facku do tváře, a zjištění lékaře, že na hlavě neměl žádný krevní výron (viz § 23 výše).

57. Soud dodává, že vláda v řízení nabídla alternativní vysvětlení zdravotního stavu stěžovatele. Předložila dokumentaci a důkazy, které částečně vysvětlují okolností případu, zejména ve vztahu k použití síly za účelem překonání stěžovatelova odporu při zatýkání. Stěžovatel pro změnu rozporoval vládní verzi popisu událostí a namítal, že zprávy o omezujících opatřeních použitých při zatčení a o jejich zákonnosti byly vymyšlené až následně s cílem poskytnout vysvětlení jeho zranění. V tomto ohledu Soud uzavírá, že dokumentace předložená vládou je detailní a systematická. Tvrzení stěžovatele jsou naopak pouze obecná a nejsou doprovozena jakýmikoliv důkazy, které by je podporovaly.

58. Soud dále poznamenává, že k tvrzenému špatnému zacházení mělo dojít během omezení stěžovatelovy svobody ve dnech 18. 12. a 19. 12. 2010. Stěžovatel však podal trestní oznámení až o sedmnáct dní později, tedy dne 5. 1. 2011. Pokud jde o argument stěžovatele, že stížnost za něj již dříve podala jeho matka, Soud musí uvést, že toto tvrzení nijak nedoložil a nijak nevyvrátil prohlášení vlády, že o stížnosti jeho matky neexistují žádné záznamy.

59. Vzhledem ke všem těmto okolnostem je Soud toho názoru, že vysvětlení předmětných událostí týkajících se nařčení stěžovatele, které předložila vláda, je věrohodné. V souladu s tím Soud shledal, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl během předběžného výslechu na stanici obvodní policie fackován a bit.

60. Nelze proto dojít k závěru, že by stěžovatel byl vystaven zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Tento závěr nemohou změnit některé další aspekty této věci, které podle Soudu navazují na právě popsaný hlavní aspekt celého případu, a které buď nebyly skutkově prokázány (neposkytnutí tekutin, psychický nátlak) nebo nedosáhly potřebného prahu závažnosti, aby bylo nutné stěžovateli poskytnout ochranu podle čl. 3 Úmluvy (do jisté míry odepření jídla).

61. Pokud se jedná o namítanou diskriminaci při zacházení se stěžovatelem, Soud podotýká, že tato námitka byla velmi obecná a vágní. Vzhledem ke specifickým okolnostem této věci však tyto námitky mohou mít podle Soudu relevanci v rámci procesní větve čl. 3 Úmluvy, spíše než v rámci větve hmotněprávní.

62. Za těchto okolností není nutné posoudit otázku vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy ve vztahu k meritu námitky v rámci hmotněprávní větve čl. 3...

63. Lze shrnout, že v tomto případě nedošlo k porušení hmotněprávní větve čl. 3 Úmluvy.

B. Procesní větev čl. 3 Úmluvy

1. Vyjádření stran

64. Stěžovatel namítal, že příslušné orgány neprovedly z vlastní iniciativy účinné, nezávislé a rychlé vyšetřování na základě jeho hájitelného tvrzení, že byl podroben zacházení neslučitelnému s čl. 3 Úmluvy.

[65. - 68. Vyjádření vlády a replika stěžovatele]

2. Posouzení Soudem

a) K hájitelnosti tvrzení špatného zacházení neslučitelného s čl. 3 Úmluvy

69. Soud zdůrazňuje, že pokud jednotlivec vznese hájitelné tvrzení, že byl podroben zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy ze strany policistů nebo jiných obdobných zástupců, toto ustanovení ve spojení s obecnou povinností státu podle čl. 1 Úmluvy "zajistit každému, kdo podléhá jeho jurisdikci, práva a svobody uvedené... v Úmluvě ", vyžaduje, aby proběhlo účinné oficiální vyšetřování (viz El-Masri proti Makedonii , § 182 s dalšími odkazy). Další fází posouzení stěžovatelovy stížnosti Soudem je zhodnocení, zda jeho tvrzení o špatném zacházení na vnitrostátní úrovni mohou být považována za hájitelná.

[§ 70. Zdůvodnění proč Soud nevzal za prokázané, že matka stěžovatele podala trestní oznámení (viz § 21 výše)]

71. Není pochyb, že dne 5. 1. 2011 bylo jménem stěžovatele podáno trestní oznámení. V něm byly detailně označeny osoby údajně odpovědné za špatné zacházení, které bylo popsáno. Jako důkaz byla přiložena lékařská zpráva. Při hodnocení hájitelnosti stěžovatelových tvrzení musí Soud vzít v potaz, že stěžovatel byl nezletilý a vznikly jisté pochybnosti o běžnosti průběhu jeho zadržení a o tom, jestli byli jeho zákonní zástupci informování o jeho zadržení. Všechno tyto faktory totiž musely být v daném čase příslušným orgánům známy.

72. Vzato v celku, stěžovatelova tvrzení o špatném zacházení rozporném s čl. 3 Úmluvy byla podle Soudu dostatečně hájitelná, aby vedla ke vzniku povinnosti příslušných orgánů účinně je vyšetřit v souladu s požadavky čl. 3 Úmluvy. Tento závěr nezávisí na tom, zda bylo špatné zacházení v řízení před Soudem ve výsledku prokázáno. V případě špatného zacházení s jednotlivcem omezeným na osobní svobodě státem je to totiž právě nedostatek účinného vyšetřování, který často vede k nemožnosti špatné zacházení prokázat.

b) K souladu vyšetřování s čl. 3 Úmluvy

73. Soud shrnul obecné principy plynoucí z použitelné judikatury v rozsudku ve věci Bouyid proti Belgii (§ 114-123) následovně:

- Zásadním účelem vyšetřování požadovaného podle čl. 3 Úmluvy je zajistit účinnou implementaci vnitrostátního práva zakazujícího mučení a nelidské nebo ponižující zacházení či trest ve věcech týkajících se zástupců státu nebo jeho orgánů, a zaručit jejich odpovědnost za špatné zacházení, ke kterému došlo na jejich odpovědnost.

- Aby vyšetřování bylo obecně vzato efektivní, odpovědné osoby a instituce musí být nezávislé na těch, proti kterým je namířeno. To znamená nejen absenci jakékoliv hierarchické nebo institucionální vazby, ale také praktickou nezávislost.

- Ať již fungují na jakémkoliv modelu, příslušné orgány musí jednat z vlastní iniciativy. Aby vyšetřování bylo účinné, musí být způsobilé identifikovat a potrestat ty, kdo nesou odpovědnost. Mělo by také být dostatečně široké, aby vyšetřujícím orgánům umožňovalo vzít v potaz nejen jednání zástupců státu, kteří přímo použili sílu, nýbrž i související okolnosti.

- Nejde sice o závazek co do výsledku, ale co do použitých prostředků, jakýkoliv nedostatek ve vyšetřování, který oslabuje možnost zjistit příčinu zranění nebo identitu odpovědných osob, však vede k hrozbě, že dané vyšetřování nedosáhne požadovaného standardu účinnosti.

- Z tohoto kontextu vyplývá i požadavek rychlosti. Ačkoliv mohou vzniknout překážky či obtíže, které zabraňují postupu ve vyšetřování v konkrétní situaci, rychlá reakce orgánů při vyšetřování hájitelných tvrzení o špatném zacházení může být obecně kriticky důležitá pro udržování důvěry veřejnosti ve vládu práva a předcházení jakéhokoliv náznaku tolerance či spoluúčasti na nezákonných aktech.

- Oběť by měla mít možnost se vyšetřování účinně zúčastnit.

- A konečně, vyšetřování musí být důkladné, což znamená, že orgány se musí vždy seriózně pokusit o zjištění, co se stalo, a neměly by se spoléhat na ukvapené či neopodstatněné závěry, na jejichž základě by vyšetřování uzavřely.

74. V tomto případě příslušné orgány zareagovaly na stěžovatelovo trestní oznámení výslechem jeho samotného, jeho společníků, a vyšetřovatele se dvěma policisty, kteří byli podezřelí. Kromě toho prozkoumaly spisový materiál týkající se vyšetřování tvrzené loupeže a další materiály.

75. Ačkoliv stěžovatelovy opravné prostředky proti rozhodnutí o odložení jeho trestního oznámení byly posouzeny prokuraturou a o jeho ústavní stížnosti rozhodoval Ústavní soud, nic nenasvědčuje tomu, že by v těchto řízeních byly pořízeny a provedeny nějaké další důkazy, nebo že by tyto rozhodovací procesy představovaly něco jiného než pouhý přezkum a výsledné schválení závěrů Inspekce.

76. Odůvodnění rozhodnutí příslušných orgánů o stěžovatelově stížnosti na údajné bití na policejní stanici lze shrnout následovně: stěžovatel nevznesl jakékoliv námitky špatného zacházení v rámci jeho výslechu před vyšetřovatelem dne 19. 12. 2010, ani v jeho stížnosti proti obvinění; jeho nařčení o bití neodpovídala jeho tvrzení v rámci lékařského vyšetření a související lékařské zprávy ze dne 19. 12. 2010; o špatném zacházení nebyla žádná zmínka ani ve vyšetřovacím spise týkajícím se tvrzené loupeže a ke zraněním stěžovatele mohlo dojít v průběhu jeho zatčení; a podezřelí policisté neměli důvod stěžovatele bít a nutit ho k přiznání, protože tvrzenou loupež nevyšetřovali, pouze ho hlídali.

77. Co se těchto závěrů týče, Soud úvodem podotýká, že příslušné orgány namísto vyšetřování stěžovatelových hájitelných tvrzení z vlastní iniciativy viditelně přenesly důkazní břemeno jejich prokázání na stěžovatele samotného. Zejména se opřely o skutečnost, že stěžovatel nevznesl žádnou stížnost při výslechu před vyšetřovatelem (viz § 26 výše). Učinily tak navíc zpětně a odkazovaly stěžovatele na řízení vedené proti němu, aniž by pro takový postup existoval jakýkoliv logický důvod. Ze stejného důvodu je pro Soud těžké pochopit argument, že vyšetřovací spis neobsahoval žádnou zmínku o špatném zacházení se stěžovatelem.

78. Vyjádření vlády opírající se o zjištění, že stěžovatel náležitým způsobem nenamítal porušení čl. 3 Úmluvy, je podle Soudu v přímém rozporu se základním atributem ochrany podle Úmluvy ve vztahu k hájitelným tvrzením o zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy, podle kterého musí příslušné orgány jednat z vlastní iniciativy. Stěžovatel nepochybně seznámil příslušné orgány se svými námitkami ve svém trestním oznámení ze dne 5. 1. 2011 a využil všechny dostupné vnitrostátní prostředky včetně stížnosti k Ústavnímu soudu.

79. Soud dále poznamenává, že nebyly učiněny žádné kroky s cílem odstranit nesrovnalosti v pohledech na příčinu stěžovatelovy oteklé tváře. Příslušné orgány mohly přijmout opatření, aby vyslechly další osobu, která podle stěžovatelových slov byla na stanici obvodní policie přítomna při jeho výslechu; mohly vyslechnout dotčené policisty, které stěžovatel nemohl identifikovat, ale tvrdil, že by je poznal; mohly stěžovatele a tyto policisty vystavit vzájemné konfrontaci; a také mohly vyslechnout lékaře, který stěžovatele vyšetřoval krátce po propuštění.

80. Soud navíc shledává, že zbývající část trestního oznámení stěžovatele, která se týkala tvrzeného neinformování jeho zákonných zástupců o jeho zadržení, neposkytnutí jídla a pití a jeho nevyslechnutí hned po zatčení, byla odložena bez jakéhokoliv odůvodnění. Okresní policie se omezila jen na konstatování, že "v průběhu vyšetřování nedošlo k žádnému pochybení ze strany vyšetřujících orgánů". Soud také dodává, že příslušná část stěžovatelovy pozdější ústavní stížnosti byla ze strany Ústavního soudu zcela přehlédnuta.

81. Podle Soudu všechny tyto elementy spolu s citlivou otázkou situace Romů na Slovensku v dané době (viz Koky a další proti Slovensku, § 239), postačují k závěru, že příslušné orgány neučinily vše, co od nich bylo možné rozumně očekávat, za účelem vyšetření stěžovatelových hájitelných tvrzení o špatném zacházení a vyvození případných důsledků.

82. Vzhledem k výše uvedenému Soud odmítá příslušnou část námitek vlády na nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy a shledává, že došlo k porušení čl. 3 Úmluvy v jeho procesní větvi.

83. Současně s ohledem na tento závěr Soud nepovažuje za nutné věcně posuzovat zbylé aspekty stěžovatelových námitek v rámci procesní větve čl. 3 nebo jeho námitku podle čl. 13 Úmluvy.

K dalším tvrzeným porušením Úmluvy

[§ 64. - 65. Stěžovatel namítal porušení zákazu diskriminace. Opíral se o čl. 14 Úmluvy. Soud tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy odmítl.

§ 66. - 71. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že námitky podle čl. 3 a čl. 13 Úmluvy jsou přijatelné a zbytek stížnosti je nepřijatelný;

2. v poměru šesti hlasů proti jednomu, že čl. 3 Úmluvy ve své hmotněprávní větvi nebyl porušen;

3. jednomyslně, že čl. 3 Úmluvy ve své procesní větvi byl porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.