© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

VELKÝ SENÁT

VĚC REGNER proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 35289/11)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

19. září 2017

Tento rozsudek je pravomocný. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém a francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int).
Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Regner proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva, zasedající ve velkém senátu ve složení:

Guido Raimondi, předseda,

Linos-Alexandre Sicilianos,

Robert Spano,

Mirjana Lazarova Trajkovska,

Khanlar Hajiyev,

Luis López Guerra,

András Sajó,

Işıl Karakaş,

Erik Møse,

Aleš Pejchal,

Krzysztof Wojtyczek,

Egidijus Kūris,

Mārtiņš Mits,

Georges Ravarani,

Pere Pastor Vilanova,

Alena Poláčková,

Georgios Serghides, soudci,

a Johan Callewaert, zástupce tajemníka velkého senátu,

po poradě konané ve dnech 19. října 2016 a 10. května 2017,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat posledně uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 35289/11) směřující proti České republice, kterou dne 25. května 2011 podal k Soudu občan České republiky Václav Regner („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupoval L. Trojan, advokát působící v Praze. Českou vládu („vláda“) zastupoval její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.

3. Stěžovatel s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy namítal, že řízení před správními soudy bylo nespravedlivé, jelikož mu nebylo umožněno seznámit se s rozhodujícím důkazem klasifikovaným jako utajovaná informace, který soudům předložila žalovaná strana.

4. Dne 6. ledna 2014 předseda bývalé páté sekce, jíž byla stížnost přidělena (čl. 52 odst. 1 jednacího řádu Soudu), rozhodl o oznámení stížnosti vládě. Dne 26. listopadu 2015 senát této sekce ve složení Angelika Nuβberger, předsedkyně, Boštjan Zupančič, Ganna Yudkivska, Vincent De Gaetano, André Potocki, Helena Jäderblom a Aleš Pejchal, soudci, a Milan Blaško, zástupce tajemnice sekce, vynesl rozsudek, jímž jednomyslně prohlásil stížnost za přijatelnou a většinou hlasů rozhodl, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K rozsudku bylo připojeno částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Jäderblom a souhlasné stanovisko soudce Pejchala.

5. Dne 11. února 2016 požádal stěžovatel podle článku 43 Úmluvy o postoupení věci velkému senátu. Dne 2. května 2016 kolegium velkého senátu žádosti vyhovělo.

6. Složení velkého senátu bylo stanoveno v souladu s čl. 26 odst. 4 a 5 Úmluvy a článkem 24 jednacího řádu Soudu.

7. Stěžovatel i vláda předložili dodatečná písemná stanoviska k věci samé (čl. 59 odst. 1 jednacího řádu Soudu). Stanovisko zaslala také vláda Slovenské republiky, které předseda povolil účast v písemné části řízení (čl. 36 odst. 2 Úmluvy a čl. 44 odst. 3 jednacího řádu Soudu).

8. Dne 19. října 2016 se v Paláci lidských práv ve Štrasburku konalo veřejné jednání (čl. 59 odst. 3 jednacího řádu Soudu).

Jednání se zúčastnili:

a) za vládu
V. A. Schorm, zmocněnec,
V. Pysk, Kancelář vládního zmocněnce,
Ministerstvo spravedlnosti,
L. Zahradnická, [Národní bezpečnostní úřad],[1]
H. Bončková, [Nejvyšší správní soud][2] poradci;

b) za stěžovatele
M. Bilej, právní zástupce,
D. Káňová,
A. Kukrálová, poradci.

Soud vyslechl přednesy M. Bileje a V. A. Schorma a jejich odpovědi na otázky soudců.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

9. Stěžovatel se narodil v roce 1962 a žije v Praze.

10. Na základě smlouvy podepsané dne 2. listopadu 2004, která se řídila ustanoveními zákoníku práce, se stěžovatel stal zaměstnancem Ministerstva obrany.

11. Dne 27. prosince 2004 požádal k tomu oprávněný zástupce ministerstva Národní bezpečnostní úřad (dále jen „Úřad“), aby vydal stěžovateli osvědčení pro styk s utajovanými informacemi ve stupni utajení „Tajné“, v souladu s úkoly, které měl stěžovatel plnit.

12. Dne 1. ledna 2005 stěžovatel nastoupil do funkce ředitele Sekce správy majetku Ministerstva obrany.

13. Dne 19. července 2005 vydal Úřad stěžovateli osvědčení pro styk s utajovanými informacemi klasifikovanými stupněm utajení „Tajné“, platné do 18. července 2010.

14. V průběhu roku 2006 byl stěžovatel jmenován zástupcem prvního náměstka ministra obrany. Nadále při tom plnil úkoly ředitele Sekce správy majetku Ministerstva obrany.

15. Dne 7. října 2005 obdržel Úřad utajovanou zprávu zpravodajské služby ze dne 5. října 2005, klasifikovanou stupněm utajení „Vyhrazené“. Zahájil šetření za účelem ověření získaných informací. V průběhu tohoto šetření zaslala zpravodajská služba Úřadu další zprávu datovanou dne 21. března 2006, klasifikovanou stupněm utajení „Vyhrazené“ a založenou do bezpečnostního spisu pod číslem listu 77. Na základě této zprávy Úřad dne 5. září 2006 rozhodl o zrušení platnosti osvědčení. Rozhodnutí bylo vydáno ze dvou navzájem nezávislých důvodů: zaprvé, stěžovatel v žádosti o vydání osvědčení neuvedl, že je jednatelem řady obchodních společností a vlastní několik účtů v zahraničních bankách, a zadruhé, u stěžo­vatele bylo zjištěno bezpečnostní riziko ve smyslu ustanovení § 14 odst. 3 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb. Ohledně tohoto rizika však nebylo v rozhodnutí uvedeno, z jakých utajo­vaných informací vyplývá, neboť příslušné informace byly klasifikovány stupněm utajení „Vyhrazené“, a podle zákona tudíž nemohly být stěžovateli sděleny. V rozhodnutí bylo uvedeno, že zjištěné skutečnosti o chování stěžovatele obsažené ve zprávě přijaté Úřadem dne 7. října 2005 zpochybňují předpoklady pro vydání osvědčení pro styk s utajovanými informa­cemi, a sice věrohodnost stěžovatele a jeho schopnost nenechat se ovlivnit a zachovávat mlčenlivost.

16. V řízení o rozkladu zahájeném stěžovatelem ředitel Úřadu na základě návrhu rozkladové komise dne 18. prosince 2006 potvrdil rozhodnutí Úřadu ze dne 5. září 2006, avšak částečně z jiných důvodů. Odmítl jako neopodstatněný důvod, že stěžovatel před vydáním osvědčení neuvedl určité skutečnosti. Ztotožnil se však se závěry Úřadu ohledně existence bezpečnostního rizika, které vyplynuly z Úřadem provedeného šetření a z utajo­va­ných písemností.

17. Mezitím stěžovatel dne 4. října 2006 ze zdravotních důvodů požádal o odvolání z funkce zástupce prvního náměstka ministra obrany i funkce ředitele Sekce správy majetku Ministerstva obrany. Téhož dne byl z těchto funkcí odvolán podle § 65 odst. 2 zákoníku práce (viz § 26 níže). Dne 20. října 2006 stěžovatel uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru podle § 43 zákoníku práce s účinností ke dni 31. ledna 2007.

18. Dne 19. ledna 2007 podal stěžovatel k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí o zrušení platnosti svého osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Stěžovateli a jeho právnímu zástupci bylo dovoleno nahlédnout do spisu, avšak části spisu označené jako utajované byly z nahlížení vyloučeny. Úřad nicméně předložil dokumenty obsahující informace o existenci rizika, včetně utajovaných písemností, soudu, který se s nimi mohl seznámit. Na veřejném jednání byla stěžovateli poskytnuta příležitost předložit svá tvrzení a vylíčit důvody, které podle jeho názoru vedly ke zrušení osvědčení. Stěžovatel uvedl, že předmětnou zprávu podle jeho názoru vypracovalo Vojenské zpravodajství ve snaze pomstít se mu za to, že s ním odmítl spolupracovat nad rámec svých zákonných povinností.

19. Rozsudkem ze dne 1. září 2009 soud žalobu stěžovatele zamítl. Konstatoval, že příslušný úřad mohl v řízení o zrušení platnosti osvědčení sdělit pouze ty důvody, které se opíraly o neutajované písemnosti, a pokud šlo o důvody založené na utajovaných písemnostech, mohl na tyto písemnosti a na stupeň jejich utajení pouze odkázat. Shledal, že postup Úřadu, který nesdělil stěžovateli obsah zprávy, na jejímž základě byla zrušena platnost jeho osvědčení, nebyl nezákonný, neboť zpřístupnění těchto informací zákon zakazoval. Dodal, že stěžovatelova práva byla dostatečně respektována, neboť soud byl oprávněn se s předmětnými utajovanými informacemi seznámit a posoudit, zda rozhodnutí Úřadu odůvodňují.

20. Rozsudkem ze dne 15. července 2010 Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost podanou stěžovatelem jako nedůvodnou. Předmětné utajované písemnosti podle názoru soudu mimo veškerou pochybnost prokazovaly, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro styk s utajovanými informacemi. Konstatoval, že zjištěné riziko se týkalo chování stěžovatele, kterým byla zpochybněna jeho věrohodnost a schopnost zachovávat mlčenlivost. Nejvyšší správní soud dodal, že odhalení utajovaných informací mohlo mít za následek vyzrazení metod práce zpravodajské služby, rozkrytí jejích informačních zdrojů nebo riziko ovlivňování možných svědků. Vysvětlil, že zákon zakazuje sdělit, v čem přesně bezpečnostní riziko spočívá, a vyložit úvahy, o něž se opírá závěr o existenci tohoto rizika, neboť důvody a úvahy, z nichž rozhodnutí Úřadu vycházelo, byly založeny výlučně na utajovaných informacích. Odůvodnění rozhodnutí mohlo tudíž obsahovat pouze odkaz na písemnosti, které byly podkladem pro jeho vydání, a stupeň utajení použitých informací. Soud dále konstatoval, že s ohledem na specifickou povahu řízení, jež se týkalo utajovaných informací, nemohou být zaručena všechna stěžovatelova procesní práva, avšak neuvedení přesných důvodů rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení bylo vyváženo zárukou spočívající v neomezeném přístupu správních soudů k utajované písemnosti. Nejvyšší správní soud podotkl, že zpráva o výsledku šetření provedeného zpravodajskou službou a založená do spisu pod číslem listu 77 obsahuje konkrétní, ucelené a podrobné informace týkající se chování a způsobu života stěžovatele, které v projednávané věci umožňují přezkoumat relevanci předmětných zjištění ve vztahu k bezpečnostní spolehlivosti stěžovatele. Kromě toho také uvedl, že z těchto informací nevyplývá žádná souvislost se stěžovatelovým dřívějším odmítnutím spolupráce s Vojenským zpravodajstvím.

21. Dne 25. října 2010 podal stěžovatel ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, v níž namítal porušení práva na spravedlivý proces. Usnesením ze dne 18. listopadu 2010 však Ústavní soud jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. S odkazem na svoji dřívější judikaturu k této problematice konstatoval, že s ohledem na specifika a význam rozhodování ve věcech utajovaných informací, kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, není vždy možné zajistit všechny běžné procesní záruky spravedlivého procesu. Podle názoru Ústavního soudu nebylo jeho zásahu do rozhodovací činnosti soudů zapotřebí, neboť postup soudů v daném případě byl řádně odůvodněn, argumentace v jejich rozhodnutích byla srozumitelná a ústavně konformní a soudy se nijak výrazně neodchýlily od procesních standardů a ústavních pravidel.

22. Dne 16. března 2011 byla proti stěžovateli a dalším 51 osobám podána obžaloba pro ovlivňování veřejných zakázek na Ministerstvu obrany v letech 2005 až 2007. Stěžovatel byl obžalován z účasti na organizované zločinecké skupině, pomoci k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby, pomoci k trestnému činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě a pomoci k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku.

Rozsudkem ze dne 25. března 2014 shledal Krajský soud v Českých Budějovicích stěžovatele vinným a odsoudil jej mimo jiné k trestu odnětí svobody na dobu tří let. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2016 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak podmíněně odložil výkon stěžovatelova trestu na zkušební dobu dvou let. Tento rozsudek nabyl právní moci.

II. PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO

A. Listina základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.)

23. Podle čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která má právní sílu ústavního zákona, mohou být pro výkon určitých povolání nebo činností stanoveny podmínky nebo omezení.

B. Právní předpisy upravující postavení státních zaměstnanců a pracovněprávní předpisy

24. Státní služba byla v České republice poprvé upravena zákonem o státní službě (zákon č. 234/2014 Sb.), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2015. Již v roce 2002 sice Parlament schválil zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), avšak tento zákon nikdy nenabyl účinnosti a byl nahrazen výše uvedeným zákonem (č. 234/2014 Sb.).

25. Státní zaměstnanci přijatí do pracovního poměru před nabytím účinnosti zákona o státní službě byli tedy vůči zaměstnavateli v soukromoprávním poměru, který se řídil zákoníkem práce (zákon č. 65/1965 Sb., účinný do 31. prosince 2006), a neměli žádné zvláštní postavení.

26. Ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce stanoví, že zaměstnanec, který byl do funkce zvolen nebo jmenován, může být odvolán nebo se může této funkce vzdát. Podle § 65 odst. 3 odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí a zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení odpovídající jeho kvalifikaci.

27. Důvody, pro které může být zaměstnanci dána výpověď nebo s ním může být okamžitě ukončen pracovní poměr, jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 46 a 53 zákoníku práce.

28. Podle ustanovení § 64 zákoníku práce může zaměstnanec uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

C. Zákon o ochraně utajovaných skutečností (zákon č. 148/1998 Sb.)

29. Stěžovateli bylo vydáno osvědčení podle zákona o ochraně utajovaných skutečností (zákon č. 148/1998 Sb. – „zákon z roku 1998“).

30. Ustanovení § 17 tohoto zákona, zrušené zákonem č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, zejména stanovilo, že s utajovanými skutečnostmi se může seznamovat pouze fyzická osoba, která je nezbytně potřebuje k výkonu své činnosti, nebo jí bylo vydáno osvědčení, jehož vydání je předpokladem pro výkon povolání, kde je nezbytné seznamovat se s utajovanými skutečnostmi.

31. Ustanovením § 7 odst. 1 zákona z roku 1998 byl zřízen Národní bezpečnostní úřad.

32. Podle § 41 mohl o vydání osvědčení pro zaměstnance požádat Úřad přímý nadřízený zaměstnance.

33. Podle § 5 byly utajované skutečnosti klasifikovány jako „Vyhrazené“, „Tajné“, „Důvěrné“ nebo „Přísně tajné“.

34. Osoba žádající o vydání osvědčení pro některou z těchto kategorií utajovaných skutečností musela být občanem České republiky, být plně způsobilá k právním úkonům, zletilá bezúhonná a osobnostně i bezpečnostně spolehlivá. Za bezúhonnou nebyla považována osoba pravomocně odsouzená za trestný čin vztahující se k ochraně státního, hospodářského nebo služebního tajemství. Zákon dále považoval za nespolehlivou osobu, u které byly na základě psychologického prověření zjištěny takové osobnostní rysy, postoje či vztahy, které mohly vzbuzovat pochybnosti o tom, že je schopna utajovat skutečnosti.

35. Zákon z roku 1998 v rozhodné době neupravoval možnost soudního přezkumu rozhodnutí o nevydání osvědčení.

D. Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (znění účinné do 23. května 2007)

36. Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, a zákon č. 413/2005 Sb., kterým byl změněn zákon č. 148/1998 Sb., nabyly účinnosti dne 1. ledna 2006. Podmínky pro vydání osvědčení byly totožné s podmínkami podle předchozího zákona, byly však mírně odlišně definovány.

37. Podle § 4 se utajované informace dělily do následujících kategorií: a) „Přísně tajné“, jestliže vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit mimořádně vážnou újmu zájmům České republiky; b) „Tajné“, jestliže vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit vážnou újmu zájmům České republiky; c) „Důvěrné“, jestliže vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit prostou újmu zájmům České republiky; a d) „Vyhrazené“, jestliže vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může být nevýhodné pro zájmy České republiky. Ve vztahu k posledně uvedené kategorii § 3 odst. 5 stanovil, že nevýhodné pro zájmy České republiky je vyzrazení utajované informace neoprávněné osobě nebo zneužití utajované informace, které může mít za následek

a) narušení činnosti ozbrojených sil České republiky, Organizace Severoatlantické smlouvy nebo jejího členského státu nebo členského státu Evropské unie;

b) zmaření, ztížení anebo ohrožení prověřování nebo vyšetřování ostatních trestných činů než zvlášť závažných trestných činů nebo usnadnění jejich páchání;

c) poškození významných ekonomických zájmů České republiky nebo Evropské unie nebo jejího členského státu;

d) narušení důležitých obchodních nebo politických jednání České republiky s cizí mocí, nebo

e) narušení bezpečnostních nebo zpravodajských operací.

38. Ustanovení § 6 až 10 zákona upravovala podmínky přístupu fyzických osob k utajovaným informacím stupně utajení „Vyhrazené“. Podle § 6 odst. 1 mohl být fyzické osobě umožněn přístup k této informaci, jestliže jej nezbytně potřebovala k výkonu své funkce nebo pracovní či jiné činnosti a byla držitelem oznámení o splnění podmínek pro přístup k utajované informaci stupně utajení „Vyhrazené“. Oznámení vydal podle okolností případu buď nadřízený dotyčné fyzické osoby, nebo Národní bezpečnostní úřad.

39. Ustanovení § 11–14 zákona definovala podmínky přístupu fyzické osoby k utajované informaci stupně utajení „Přísně tajné“, „Tajné“ nebo „Důvěrné“ (které byly přísnější než podmínky přístupu k informaci stupně utajení „Vyhrazené“).

40. Podle § 11 odst. 1 bylo možno poskytnout fyzické osobě přístup k utajované informaci tohoto stupně utajení, jestliže jej nezbytně potřebovala k výkonu své funkce, pracovní nebo jiné činnosti, byla držitelem platného osvědčení příslušeného stupně utajení a byla poučena.

41. Ustanovení § 12 odst. 1 definovalo podmínky pro vydání osvědčení fyzické osoby takto:

„Osvědčení fyzické osoby Úřad vydá fyzické osobě, která

a) je státním občanem České republiky nebo státním občanem členského státu Evropské unie nebo Organizace Severoatlantické smlouvy,

b) splňuje podmínky uvedené v § 6 odst. 2 [plná způsobilost k právním úkonům, věk alespoň 18 let, bezúhonnost],

c) je osobnostně způsobilá,

d) je bezpečnostně spolehlivá.“

42. Podle § 12 odst. 2 musela dotyčná fyzická osoba splňovat podmínky uvedené v § 12 odst. 2 po celou dobu platnosti osvědčení.

43. Podle § 13 odst. 1 splňovala podmínku osobnostní způsobilosti fyzická osoba, která netrpěla poruchou či obtížemi, které mohly mít vliv na její spolehlivost nebo schopnost utajovat informace. Podle § 13 odst. 2 se tato způsobilost ověřovala na základě prohlášení o osobnostní způsobilosti a v případech stanovených zákonem i na základě znaleckého posudku.

44. Podle § 14 odst. 1 splňovala podmínku bezpečnostní spolehlivosti fyzická osoba, u níž nebylo zjištěno bezpečnostní riziko.

Podle § 14 odst. 2 byla za bezpečnostní riziko považována:

a) závažná nebo opakovaná činnost proti zájmům České republiky, nebo

b) činnost spočívající v potlačování základních práv a svobod, anebo podpora takové činnosti.

45. Ustanovení § 14 odst. 3 obsahovalo výčet skutečností, které mohly být považovány za bezpečnostní riziko. Podle písmene d) mohlo být takovou skutečností chování, které mělo vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a mohlo ovlivnit její schopnost utajovat informace.

46. Podle § 58 odst. 1 písm. e) ve spojení s odstavcem 2 měli přístup k utajované informaci ode dne zvolení nebo jmenování do funkce po dobu jejího výkonu a v rozsahu nezbytném pro její výkon všichni soudci, a to i pokud nebyli držiteli osvědčení fyzické osoby.

47. Zákon č. 412/2005 Sb. nově zavedl část čtvrtou nazvanou „Bezpečnostní řízení“, která se vztahuje na řízení o vydání i zrušení platnosti osvědčení a podle níž se toto řízení dělí na fázi správní a soudní. Hlava IV se zabývá zejména fází soudní.

48. Podle § 89 odst. 7 účastník bezpečnostního řízení o vydání nebo zrušení platnosti osvědčení a jeho zástupce mají právo před vydáním rozhodnutí nahlížet do bezpečnostního svazku a činit si z něj výpisy, s výjimkou té jeho části, která obsahuje utajovanou informaci.

49. Podle § 101 odst. 1 Úřad zahájí řízení o zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby, existuje-li důvodná pochybnost o tom, že držitel takovéto veřejné listiny i nadále splňuje podmínky pro její vydání. Podle § 101 odst. 2 Úřad zruší platnost osvědčení, přestal-li držitel tyto podmínky splňovat.

50. Ustanovení § 107 odst. 4 stanoví, že zpravodajská služba je povinna podat Úřadu na žádost zprávu o výsledcích svého šetření.

51. Ustanovení § 122 odst. 3 stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí podle zákona se uvedou důvody vydání rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení a při použití právních předpisů. Byly-li některé z důvodů vydání rozhodnutí utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

52. Podle § 133 odst. 1 lze proti rozhodnutí ředitele Úřadu podat žalobu. Ustanovení § 133 odst. 2 stanoví, že dokazování se v soudním řízení provádí tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích obsažených ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie. K těmto okolnostem je možno provést důkaz výslechem jen tehdy, byl-li ten, kdo povinnost mlčenlivosti má, této povinnosti příslušným orgánem zproštěn. Zprostit mlčenlivosti není možno pouze v případě, kdy by mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie. To platí přiměřeně i v případech, kdy se důkaz provádí jinak než výslechem.

53. Podle § 133 odst. 3 Úřad označí okolnosti uvedené v odstavci 2, o kterých tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti. Jestliže může být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie, předseda senátu rozhodne, že části spisu, k nimž se tyto okolnosti váží, budou odděleny; do těchto částí spisu nemohou účastník řízení a jeho zástupce nahlížet.

E. Soudní řád správní (zákon č. 150/2002 Sb.)

54. Podle § 45 odst. 3 soudního řádu správního při předložení [spisu][3] správní orgán vždy označí ty jeho části, které obsahují utajované informace. Předseda senátu tyto části vyloučí z nahlížení. Toto ustanovení platí přiměřeně i pro spisy soudu. Podle § 45 odst. 4 nelze z nahlížení vyloučit části spisu, jimiž bude prováděn důkaz soudem. Z nahlížení nelze dále vyloučit ani ty části spisu, do nichž měl účastník právo nahlížet v řízení před správním orgánem.

55. Podle § 45 odst. 6 před nahlédnutím do spisu, který obsahuje utajované informace, poučí předseda senátu nahlížející osoby podle zvláštního zákona o trestních následcích porušení tajnosti těchto informací. Podpisem protokolu o tomto poučení se poučené osoby stávají „osobami určenými“ v rozsahu potřeby k seznámení s utajovanou informací.

56. Podle § 77 odst. 2 může soud v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak.

III. PŘÍSLUŠNÁ VNITROSTÁTNÍ PRAXE

57. Přijetí zákonů č. 148/1998 Sb. a č. 412/2005 Sb. vedlo k významnému vývoji v judikatuře.

58. Dne 12. července 2001 vydalo plénum Ústavního soudu nález sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 týkající se zákona č. 148/1998 Sb., který Úřadu v zásadě zakazoval sdělit dotyčné osobě důvody nevydání osvědčení. Ústavní soud sice uznal legitimní zájem státu na uchování určitých informací a vyšetřovacích metod v tajnosti, avšak rozhodl, že i v těchto specifických případech není možné rezignovat na ochranu základních práv dotyčné fyzické osoby. Uzavřel, že je na zákonodárci, aby přijal novou právní úpravu poskytující vhodné prostředky, které by zohlednily a sladily soukromý a veřejný zájem.

59. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 14/2006 ze dne 31. ledna 2007 a následně Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 377/04 ze dne 6. září 2007 sice konstatovaly, že vydání osvědčení pro styk s utajovanými informacemi je „mimořádným oprávněním“, avšak vyslovily názor, že rozhodnutí správních orgánů v této oblasti podléhají soudnímu přezkumu. Dospěly nicméně k závěru, že „[n]ení jistě možné, aby byl Úřad pod záminkou absolutního zachování procesních práv účastníka nucen uvádět ve svých rozhodnutích skutečnosti, které by mohly ohrozit zájem státu, efektivitu práce zpravodajských služeb či policejních složek anebo bezpečnost jejich agentů či třetích osob“ a rozhodly, že „[o] to důsledněji je pak ale potřeba dbát na to, aby se těchto cílů nedosahovalo popřením principu právního státu či na úkor základních práv jednotlivce. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že... nemůže být veřejný zájem na utajování při přezkumu rozhodnutí, které v přímém důsledku omezuje možnost vykonávat určité konkrétní povolání, důvodem k vynětí tohoto rozhodnutí z aplikačního záběru... čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež zakotvují právo na soudní ochranu”.

60. V usnesení sp. zn. I. ÚS 828/09 ze dne 22. září 2009 Ústavní soud zejména konstatoval, že právo na svobodnou volbu povolání v sobě nezahrnuje právo na vydání osvědčení pro styk s utajovanými informacemi ani právo každého jednotlivce na výkon konkrétní profese, jejíž výkon je navíc v zájmu státu, a tedy ve veřejném zájmu, striktně omezen. Odmítl argument stěžovatele, že rozhodnutím o ukončení platnosti osvědčení pro stupeň utajení „Tajné“ bylo porušeno jeho základní právo na svobodnou volbu povolání ve smyslu článku 26 Listiny. Poznamenal, že toto právo nelze vykládat tak, že z něho vyplývá právo každého na zcela konkrétní zaměstnání, ale pouze tak, že jednotlivec má právo vybrat si povolání, které by chtěl vykonávat. Dodal, že ke vstupu do konkrétního pracovněprávního vztahu anebo k založení konkrétní samostatné výdělečné činnosti musí dotyčná osoba splnit bližší podmínky, které jsou pro takové zaměstnání nebo podnikání stanoveny právními předpisy ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny.

61. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 44/2006 ze dne 30. ledna 2009 rozhodl, že pojem „bezpečnostního rizika“ je nutno vykládat tak, že shromážděné podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního rizika. Pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti dotyčné osoby tedy postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik.

62. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na vztah mezi výkonem určité funkce a vydáním osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. S odkazem na důvodovou zprávu k zákonu konstatoval, že přístup k utajovaným informacím musí být zabezpečen pouze osobám, které jej nezbytně potřebují k výkonu svého povolání nebo funkce. Stejný názor zaujal i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 828/09 ze dne 22. září 2009, když rozhodl, že z práva na svobodnou volbu povolání nelze odvodit ani právo na vydání osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, které Listina ani podústavní právní předpisy nezaručují.

63. Rozsudek vynesený sedmým senátem Nejvyššího správního soudu dne 9. dubna 2009 (č. j. 7 As 5/2008) mimo jiné konstatoval, že pokud správní orgány v této specifické oblasti rozhodnou nesdělit dotčené osobě konkrétní skutkové důvody, pro které nebyla shledána bezpečnostně spolehlivou, jsou povinny, má-li jejich rozhodnutí obstát při soudní kontrole, umožnit v plném rozsahu, tedy zejména ve skutkové rovině, přezkum těchto důvodů soudem. Podle názoru soudu to znamená, že informace, o něž se příslušné rozhodnutí opírá, musejí být součástí spisu Národního bezpečnostního úřadu a soud z moci úřední přezkoumá jejich relevanci. Rozsudek dodává, že Národní bezpečnostní úřad může tudíž své závěry opřít výlučně o informace, jež byly součástí spisu.

Použitím výrazu „informace“ tento rozsudek poměrně jasně naznačil, že spis předložený Národním bezpečnostním úřadem musí obsahovat všechny informace, které posloužily jako základ pro správní rozhodnutí, a tedy i zdroje těchto informací, nicméně se nevyjádřil k otázce ověření autentičnosti a věrohodnosti těchto zdrojů.

64. V následně vydaném rozsudku ze dne 25. listopadu 2011 (č. j. 7 As 31/2011) se sedmý senát Nejvyššího správního soudu zabýval otázkou věrohodnosti informací a jejich zdrojů. Výslovně odkázal na rozsudek vynesený ve stěžovatelově věci a konstatoval, že soud v tomto případě neuvedl konkrétní informace, o něž opřel své rozhodnutí, z důvodu zájmu na jejich utajení, což mělo za následek, že účastník řízení, který nebyl seznámen s jejich obsahem, se nemohl informovaně vyjádřit k relevanci zjištěných okolností. Dospěl k závěru, že za této situace musí soud suplovat aktivitu účastníka a přezkoumat relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví jako důležitá.

Rozsudek uznal, že správní soudy nemohou přezkoumávat autentičnost ani věrohodnost dokumentů a informací poskytnutých zpravodajskou službou a že se jedná o výjimku z jinak obvyklé pravomoci správních soudů při hodnocení jim předkládaných důkazů. Dodal, že pokud jde o informace získané od zpravodajské služby, není zapotřebí absolutní jistoty a pravdivosti, nýbrž postačí, že závěry vyvozené ze skutečností obsažených v takto poskytnutých informacích představují nejpravděpodobnější vysvětlení. Závěrem uvedl, že soud tím není zbaven možnosti posoudit věrohodnost a váhu informací poskytnutých zpravodajskou službou, a zdůraznil, že zprávy vypracované zpravodajskou službou by neměly vyjadřovat pouze názor jejich zpracovatele a znemožňovat soudům ověřit podstatné skutečnosti obsažené ve spisu.

65. V rozsudku ze dne 30. září 2015 (č. j. 1 As 146/2015) Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že podle ustanovení § 133 zákona č. 412/2005 Sb. soud (předseda senátu) rozhoduje o oddělení části spisu, pokud dospěje k závěru, že jsou splněny zákonné předpoklady pro vyloučení určitých informací a omezení přístupu k nim. Soud prohlásil, že zákon č. 412/2005 Sb. přitom neváže postup stanovený v § 133 odst. 3 na skutečnosti klasifikované určitým stupněm utajení, ale tento postup se v obecné rovině uplatní na jakékoliv utajované informace (od vyhrazených až po přísně tajné), které jsou obsaženy ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidence zpravodajských služeb nebo policie, pokud by jejich zpřístupněním mohlo dojít k ohrožení či vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie, jsou-li současně označeny úřadem, který o nich tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 9/2010 ze dne 15. července 2010).

66. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dne 1. března 2016 rozhodl (č. j. 4 As 1/2015-40), že informace nemusejí automaticky v průběhu celého soudního řízení zůstat nepřístupné ani být automaticky vyloučeny z dokazování. Konstatoval, že tak je tomu pouze v případech, kdy soud dospěje k závěru, že k vyloučení takových informací budou zákonné předpoklady. V otázce posouzení kvality informací, které byly podkladem pro rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení, a zdrojů těchto informací dospěl k závěru, že Národní bezpečnostní úřad ani správní soudy nepřezkoumávají pravdivost informací pocházejících od těchto služeb stejným způsobem jako v běžném správním řízení. Dodal však, že informace od zpravodajských služeb nemohou mít podobu pouhého názoru jejich zpracovatele, aniž by byly doloženy patřičnými podklady ve spise a mohly být ověřeny soudem. Podle názoru soudu by Národní bezpečnostní úřad a správní soudy měly mít možnost posoudit pravdivost a přesvědčivost zpravodajských informací a jejich význam pro bezpečnostní řízení.

IV. PRÁVNÍ ÚPRAVA A SOUDNÍ PRAXE V JINÝCH ČLENSKÝCH STÁTECH

67. Z porovnání informací o 30 členských státech, které má Soud k dispozici, vyplývá, že ochraně národní bezpečnosti je věnována pozornost ve všech státech, jejichž právní úprava byla zkoumána. Pojem „národní bezpečnost“ sice není definován stejným způsobem, avšak zákonodárství všech členských států umožňuje výkonné moci, zejména orgánům odpovědným za národní bezpečnost, omezit přístup k utajovaným informacím, mimo jiné i v soud­ním, trestním a správním řízení, je-li to považováno za nezbytné k ochraně státních zájmů. Státní orgány v tomto ohledu požívají široký prostor pro uvážení.

68. Převážná většina států však svěřuje soudům pravomoc přezkoumávat odůvodněnost utajení dokumentů. Státy většinou přiznávají soudům pravomoc k přezkoumání nejen formální zákonnosti rozhodnutí o utajení dokumentů, ale také konkrétních důvodů klasifikace informací získaných zpravodajskými službami jako utajovaných. V některých státech mají tuto pravomoc všichni soudci, v jiných je pro soudce posuzující tyto informace a dokumenty zavedeno bezpečnostní řízení. V některých členských státech je soudní přezkum prováděn nejen s vyloučením veřejnosti a tisku, ale i účastníků řízení a jejich právních zástupců.

69. Rozsah tohoto soudního přezkumu není upraven jednotně. Shoda panuje pouze v tom, že neodhalení utajovaných informací v průběhu soudního řízení samo o sobě nepředstavuje porušení základních práv dotyčné osoby. Zatímco v trestním řízení nemohou být nezpřístupněné dokumenty použity, v některých státech je použití utajovaných informací a nezpřístupněných dokumentů povoleno ve správním řízení.

70. Pokud jde konkrétně o nevydání nebo zrušení povolení umožňujícího soudům přístup k utajovaným dokumentům, některé státy vylučují jakýkoli soudní přezkum, zatímco jiné upravují přezkum, v jehož rámci mají soudy různou úroveň pravomocí: od pouhého přezkoumání formální zákonnosti příslušného rozhodnutí až po meritorní přezkum odůvodnění, včetně hodnocení dokumentů, o které se rozhodnutí opírá.

V. JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA EVROPSKÉ UNIE

71. Dne 4. června 2013 vydal Soudní dvůr Evropské unie rozhodnutí o před­běžné otázce ve věci ZZ proti Spojenému království (věc C-300/11). Žádost o rozhodnutí se týkala výkladu čl. 30 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, zejména ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie. Otázka byla položena v souvislosti se sporem mezi osobou s francouzským a alžírským občanstvím a imigračními orgány Spojeného království ohledně rozhodnutí těchto orgánů, jímž byl dotyčné osobě odepřen vstup do Spojeného království z důvodů bezpečnosti státu. Soudní dvůr v podstatě odpověděl, že pokud vnitrostátní orgán ve výjimečném případě z dů­vodů bezpečnosti státu nesdělí dotčené osobě přesné a úplné důvody, z nichž vychází rozhodnutí o zákazu vstupu, soud musí mít pověření ověřit, zda tyto důvody brání tomu, aby byly poskytnuty přesné a úplné důvody, na nichž je dotčené rozhodnutí založeno, jakož i s ním související důkazy. Co se týče důkazu o tom, že sdělením těchto důvodů by byla skutečně ohrožena bezpečnost státu, Soudní dvůr uvedl, že zde neplatí domněnka o existenci či podloženosti důvodů uváděných vnitrostátním orgánem (§ 61 rozsudku). Dále konstatoval, že dospěje-li uvedený soudce k závěru, že bezpečnost státu nebrání tomu, aby byly dotčené osobě přesně a úplně sděleny důvody, z nichž vychází rozhodnutí o odepření vstupu, umožní příslušnému vnitrostátním orgánu sdělit dotčené osobě chybějící důvody a důkazy. Pokud tento orgán jejich poskytnutí nepovolí, přezkoumá soud legalitu takového rozhodnutí pouze na základě důvodů a důkazů, které byly poskytnuty (§ 63); jeví-li se však, že bezpečnost státu skutečně brání tomu, aby byly dotčené osobě sděleny uvedené důvody, soudní přezkum legality rozhodnutí musí být proveden v řízení, které odpovídajícím způsobem vyváží požadavky týkající se bezpečnosti státu a požadavky týkající se práva na účinnou soudní ochranu, přičemž případné zásahy do výkonu tohoto práva omezí na nezbytné minimum. Soudní dvůr zejména rozhodl:

„65. V tomto ohledu musí uvedené řízení s ohledem na nutnost respektovat článek 47 Listiny zajistit respektování zásady kontradiktornosti v co největší míře, aby dotčená osoba mohla zpochybnit důvody, na nichž je založeno dotčené rozhodnutí, a vyjádřit se k důkazům s ním souvisejícím, a tedy mohla užitečně uplatnit prostředky obhajoby. Je zejména nutné, aby byla dotčená osoba v každém případě seznámena s podstatou důvodů, z nichž vychází rozhodnutí o odepření vstupu..., přičemž potřeba chránit bezpečnost státu nemůže mít ten důsledek, že dotčená osoba bude zbavena práva na to být vyslechnuta, a její právo na opravný prostředek... tedy bude neúčinné.

66. Vyvažování práva na účinnou soudní ochranu a potřeby zajistit bezpečnost dotčeného členského státu, které je základem pro závěr uvedený v předchozím bodě, se neuplatní stejným způsobem u důkazů, které jsou základem pro odůvodnění, předložených příslušnému vnitrostátnímu soudu. V určitých případech totiž může poskytnutí těchto důkazů přímo a konkrétně ohrozit bezpečnost státu, jelikož může mj. ohrozit život, zdraví či svobodu osob či odhalit metody vyšetřování vnitrostátních bezpečnostních orgánů, a vážně tak narušit plnění budoucích úkolů těchto orgánů, resp. jim v tom zabránit.

67. V tomto kontextu je na příslušném vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda a v jakém rozsahu může omezení práva navrhovatele na obhajobu plynoucí zejména z toho, že nebyl přesně a úplně informován o důkazech a důvodech, z nichž vychází rozhodnutí..., ovlivnit důkazní hodnotu důvěrných důkazů.

68. Za těchto podmínek je na příslušném vnitrostátním soudu, aby zaprvé zajistil, aby dotčená osoba byla informována o podstatě důvodů, které jsou základem pro dotčené rozhodnutí, způsobem, který náležitě zohlední nutnost zachování důvěrnosti důkazů, a aby zadruhé v souladu s vnitrostátním právem vyvodil důsledky plynoucí z případného porušení této povinnosti sdělit informace.“

72. Ve věci Evropská komise a další v. Kadi (věc C-584/10 P, rozsudek ze dne 18. července 2013) provedl Soudní dvůr podobné vyvažování požadavků plynoucích z práva na účinnou soudní ochranu, zejména dodržení zásady kontradiktornosti řízení, na straně jedné a zájmem na bezpečnosti Evropské unie nebo jejích členských států na straně druhé (viz zejména § 111 a 125–129).

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČL. 6 ODST. 1 ÚMLUVY

73. Stěžovatel namítal, že řízení, v němž brojil proti rozhodnutí o zrušení platnosti svého osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, nebylo spravedlivé. Tvrdil, že mu správní soudy odepřely přístup k rozhodujícím důkazům klasifikovaným jako utajované informace, které těmto soudům poskytla žalovaná strana. Dovolává se čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě... projednána... soudem..., který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích...“.

A. Rozsudek senátu

74. Senát se nejprve zabýval vládou vznesenou námitkou nepřijatelnosti z důvodu nepoužitelnosti článku 6 Úmluvy. V tomto ohledu konstatoval, že český právní řád přiznává každému, komu bylo vydáno osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, zvláštní právo, na základě něhož se může domoci ověření, zda s ohledem na kritéria vymezená zákonem pro jeho vydání je následné zrušení tohoto osvědčení odůvodněné (viz § 53 rozsudku).

75. Pokud jde o občanskou povahu tohoto práva, senát použil test Vilho Eskelinen (viz Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku, č. 63235/00, rozsudek velkého senátu ze dne 19. dubna 2007, § 62) a dospěl k závěru, že stěžovatel je státním zaměstnancem. Odlišil však projednávanou věc od případu Vilho Eskelinen v tom, že pracovněprávní spor nebyl pro stěžovatele přímo určující, neboť byl odvolán z funkce v důsledku ukončení platnosti osvědčení a předmětné řízení se netýkalo jeho propuštění. I když nemělo zrušení platnosti osvědčení za následek automatické ukončení pracovního poměru stěžovatele s Ministerstvem obrany, podle názoru senátu bylo rozhodující pro volbu pozic, o které se stěžovatel mohl ucházet (viz § 55 rozsudku). Rozhodnutí o zrušení stěžovatelova osvědčení a následné řízení proto mělo dopad na jeho občanská práva, a čl. 6 odst. 1 byl tudíž použitelný (viz § 57–58 rozsudku).

76. V otázce odůvodněnosti stížnosti dospěl senát k závěru, že rozhodnutí nezpřístupnit předmětný dokument stěžovateli bylo odůvodněno zájmy národní bezpečnosti, neboť podle orgánů by zpřístupnění mohlo vést k odhalení metod práce zpravodajských služeb, odhalení jejich zdrojů informací nebo k pokusům stěžovatele o ovlivnění případných svědků. Podle senátu rozhodovací proces naplnil v největším možném rozsahu požadavky kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní a obsahoval záruky způsobilé chránit zájmy stěžovatele. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tudíž nedošlo (viz § 72, 75–76 a 79 rozsudku).

B. Předběžné námitky vznesené vládou

1. Tvrzení účastníků řízení

a) Vláda

(i) Stěžovatelovo postavení oběti

77. Vláda v odpovědi otázku položenou velkým senátem ohledně stěžovatelova postavení oběti uvedla, že výsledek vnitrostátního řízení nebyl přímo určující pro stěžovatelovo právo nadále vykonávat funkci. Poukázala na skutečnost, že stěžovatel sám požádal o od­volání z funkce a nikdy se nevyjádřil v tom smyslu, že by jeho žádost byla motivována zrušením osvědčení pro styk s utajovanými informacemi nebo že by s tímto zrušením jakkoli souvisela. Navíc odvoláním z funkce neskončil jeho pracovní poměr jako takový. Jinými slovy, nic nenaznačovalo tomu, že předmětné opatření, tj. zrušení platnosti stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, mělo nějaký vliv na jeho pracovní poměr s Minister­stvem obrany. Stěžovatele tudíž nelze považovat za oběť porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 34 Úmluvy.

(ii) Použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy

78. Vláda nezpochybňovala skutečnost, že projednávaná věc se týkala „sporu“ mezi stěžovatelem jako bývalým držitelem osvědčení a Národním bezpečnostním úřadem, ústředním orgánem odpovědným za rozhodování ve věcech osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Souhlasila tak se senátem v tom, že hlavním předmětem sporu byla bezpečnostní spolehlivost stěžovatele (viz § 50 in fine rozsudku senátu).

79. Na rozdíl od senátu, podle jehož názoru bylo předmětem sporu právo stěžovatele na přezkum rozhodnutí o odnětí osvědčení (viz § 53 rozsudku senátu), však vláda tvrdila, že se předmětný spor týkal otázky, zda by stěžovatel měl být i nadále považován za bezpečnostně spolehlivého, tj. zda mu svědčí hmotné právo, nebo spíše výsada, která by mu umožňovala zachovat si osvědčení pro přístup k utajovaným informacím.

80. Vláda dodala, že spor v projednávané věci se netýkal práva nebýt nespravedlivě propuštěn, neboť stěžovatel sám požádal o odvolání z funkce a dohodl se na rozvázání pracovního poměru.

81. Pokud jde o otázku, zda se spor týkal práva uznaného vnitrostátním právem, vláda v prvé řadě poznamenala, že z příslušných ustanovení vnitrostátního práva nelze dovozovat právo na přístup fyzických osob k utajovaným informacím. Poukázala na skutečnost, že podle judikatury vrcholných vnitrostátních soudů není v právním řádu České republiky zakotveno „právo“ na vydání osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. V této souvislosti odkázala na vnitrostátní judikaturu, podle níž je vydání osvědčení konkrétní fyzické osobě zvláštní výsadou, kterou uděluje Úřad, a rozhodnutí o jejím udělení či neudělení závisí výlučně na úvaze tohoto orgánu.

82. Podle vlády se tyto úvahy přiměřeně vztahují i na zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby pro styk s utajovanými informacemi.

83. Vláda podotkla, že Úřad má široký prostor pro uvážení při rozhodování o tom, jaké chování nebo činnosti mohou vzbudit podezření o existenci bezpečnostního rizika, a tedy zpochybnit bezpečnostní spolehlivost osoby. Odkázala na obecné zásady vytyčené Soudem a tvrdila, že je-li předmětem vnitrostátního řízení rozhodnutí o tom, zda by měl stěžovatel i nadále požívat určitého oprávnění, jsou diskreční právo nebo dokonce široký prostor pro uvážení na straně Úřadu faktory naznačující, že vnitrostátní právní řád neuznává žádné „právo“ na takové oprávnění (odkazuje na věc Mendel proti Švédsku, č. 28426/06, rozsudek ze dne 7. dubna 2009, § 44).

84. Vláda dodala, že jakmile byla jednou prokázána pochybnost o spolehlivosti osoby z hlediska národní bezpečnosti, Úřad již nemá diskreční pravomoc, neboť zákon mu ukládá učinit neprodleně opatření ke zrušení platnosti osvědčení dané osoby. Vláda v tomto ohledu zdůraznila, že jelikož dostatečným důvodem pro zrušení platnosti osvědčení jsou důvodné pochybnosti nebo i pouhé podezření, Úřad měl ve svém rozhodování jen stěží nějakou volnost vlastního uvážení (odkazuje na věc Wolff Metternich proti Nizozemsku, č. 45908/99, rozhodnutí ze dne 18. května 1999).

85. Pokud jde o občanskou povahu předmětného práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, vláda tvrdila, že otázka, zda by měl stát považovat osobu pracující v ústředním orgánu státní správy za spolehlivou z hlediska národní bezpečnosti, se dotýká samotného jádra prerogativ veřejné moci a státní suverenity.

86. Vláda dále poukázala na to, že k použitelnosti čl. 6 odst. 1 nepostačuje nejasná souvislost mezi sporem a předmětnými občanskými právy nebo jeho vzdálené důsledky pro tato práva. Občanské právo nebo závazek musejí být předmětem „sporu“ a současně musí být výsledek sporu pro toto právo přímo určující (vláda cituje věc Smagilov proti Rusku, č. 24324/05, rozhodnutí ze dne 13. listopadu 2014, § 54).

87. V projednávané věci vláda zdůraznila, že kromě konstatování, že již nemůže nadále vykonávat svoji funkci, stěžovatel nikdy netvrdil, že by rozhodnutí Úřadu nebo následné řízení mělo vliv na některé z jeho občanských práv, ani žádný takový nepříznivý vliv na svá občanská práva neprokázal. Vláda také upozornila na skutečnost, že stěžovatelův měsíční příjem v období před zrušením osvědčení byl ve skutečnosti téměř totožný s příjmem, který pobíral po něm.

88. Vláda poznamenala, že z Úmluvy nelze dovodit žádné „občanské právo“ státního zaměstnance na povolení k výkonu určité veřejné funkce ve státní správě (cituje věc Houbal proti České republice, č. 75375/01, rozsudek ze dne 14. června 2005, § 70). Obdobně nebylo v rozhodné době možné dovozovat ani existenci subjektivního práva na nerušený výkon veřejné funkce v případě, že zaměstnanec již byl do dané funkce jmenován, neboť podle zákona mohl být státní zaměstnanec libovolně odvolán z funkce osobou, která byla oprávněna jej jmenovat, což však neznamenalo, že tím došlo k ukončení pracovního poměru, neboť se pouze změnilo jeho pracovní zařazení.

89. Tyto úvahy podle tvrzení vlády platí tím spíše, jestliže zákon v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví k výkonu konkrétní veřejné funkce zvláštní požadavky, které dotyčný státní zaměstnanec přestal splňovat. Vláda se proto přiklonila k názoru Nejvyššího správního soudu, že na výkon takových veřejných funkcí neexistuje právní nárok, neboť dotyčná osoba nemůže mít legitimní očekávání, že nebude odvolána z funkce, přestane-li splňovat předpoklady pro její řádný výkon (viz § 59 výše).

90. Vláda činí závěr, že předmětný spor se týkal především otázky, zda byl stěžovatel i nadále bezpečnostně spolehlivým, a zda mu tudíž mohlo být ponecháno osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, které mu umožňovalo přístup ke státnímu tajemství. Tato výsada může být jen stěží považována za „právo“, tím méně za občanské právo. Podle stanoviska vlády se tudíž čl. 6 odst. 1 Úmluvy v projednávané věci nepoužije.

b) Stěžovatel

(i) Stěžovatelovo postavení oběti

91. Stěžovatel tvrdil, že jeho odvolání z funkce a následné rozvázání pracovního poměru bylo důsledkem předchozích nezákonných opatření a vadných rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu, která stěžovatel napadl ve správním a soudním řízení a před Ústavním soudem.

92. Vzhledem k psychickému nátlaku, který na něj byl vyvíjen, neměl stěžovatel jinou možnost než odejít ze své funkce a poté i ze zaměstnání.

(ii) Použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy

93. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí o vydání či zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi v té době nezáviselo a ani dnes nezávisí na uvážení Úřadu, nýbrž muselo být vydáno, pokud byly splněny zákonné podmínky. České právo tudíž zakotvovalo právo na přístup k utajovaným informacím, pokud byly splněny zákonné podmínky.

94. Stěžovatel tvrdil, že jeho stížnost nesměřuje pouze proti zrušení platnosti osvědčení jako takového, ale rovněž proti procesním opatřením přijatým správními orgány a soudy, která ke zrušení osvědčení vedla.

95. Stěžovatel dále uvedl, že v důsledku odnětí osvědčení nemohl nadále plnit své povinnosti vyplývající z funkce. Jako zástupce náměstka ministra obrany a ředitel Sekce správy majetku Ministerstva obrany přicházel pravidelně do styku s utajovanými informacemi, což bez osvědčení již nebylo možné. Musel proto ukončit pracovní poměr s Ministerstvem obrany. Dodal, že nemohl plnit ani jiné povinnosti vyžadující osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Závěrem uvedl, že případ se týká jeho občanských práv, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je tudíž na projednávanou věc použitelný.

2. Hodnocení Soudu

a) K otázce, zda byl stěžovatel obětí

96. Soud předně poznamenává, že vládě nic nebrání zpochybnit stěžovatelovo postavení oběti poprvé až před velkým senátem, zejména proto, že velký senát tuto otázku nastolil z vlastního podnětu (viz Blečić proti Chorvatsku, č. 59532/00, rozsudek velkého senátu ze dne 8. března 2006, § 63–67).

97. Velký senát konstatuje, že podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy in fine může stejně jako senát „[od]mítn[out] každou stížnost, kterou považuje za nepřijatelnou... v kterémkoliv stadiu řízení“. Velký senát tedy může i v meritorní fázi za podmínek článku 55 jednacího řádu Soudu přehodnotit rozhodnutí o prohlášení stížnosti za přijatelnou, pokud dospěje k závěru, že měla být z některého důvodu uvedeného v prvních třech odstavcích článku 35 Úmluvy prohlášena za nepřijatelnou (viz Vučković a ostatní proti Srbsku, č. 17153/11 a další, rozsudek velkého senátu (předběžná námitka) ze dne 25. března 2014, § 56, s dalšími tam citovanými odkazy).

98. Ve světle konkrétních okolností projednávaného případu je stěžovatelovo postavení oběti úzce spjato s podstatou jeho námitky na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud proto považuje za odůvodněné spojit tuto otázku s posouzením použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

b) Použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy

(i) Zásady

99. Soud připomíná, že k tomu, aby byl čl. 6 odst. 1 ve své „občanské“ složce použitelný, musí existovat „spor“ týkající se „práva“, o němž je možné tvrdit – alespoň na základě hájitelných důvodů –, že je uznáno ve vnitrostátním právu, bez ohledu na to, zda je chráněno také Úmluvou. Spor musí být opravdový a vážný; může se týkat nejen vlastní existence práva, ale také jeho rozsahu a způsobu výkonu; a konečně, výsledek řízení musí být přímo rozhodující pro dané právo; pouhá nejasná souvislost nebo vzdálené důsledky k uplatnění čl. 6 odst. 1 nepostačují.

100. Pokud jde nejprve o existenci práva, Soud připomíná, že výchozím bodem musejí být ustanovení příslušného vnitrostátního práva a jejich výklad ze strany vnitrostátních soudů (viz Masson a Van Zon proti Nizozemsku, č. 15346/89 a 15379/89, rozsudek ze dne 28. září 1995; Roche proti Spojenému království, č. 32555/96, rozsudek velkého senátu ze dne 19. října 2005, § 120; Boulois proti Lucembursku, č. 37575/04, rozsudek velkého senátu ze dne 3. dubna 2012, § 91; Al-Dulimi a Montana Management Inc. proti Švýcarsku, č. 5809/08, rozsudek velkého senátu ze dne 21. června 2016, § 97 s dalšími tam uvedenými odkazy; Baka proti Maďarsku, č. 20261/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2016, § 101; Řeckokatolická farnost v Lupeni a ostatní proti Rumunsku, č. 76943/11, rozsudek velkého senátu ze dne 29. listopadu 2016, § 71 (výňatky) s dalšími tam uvedenými odkazy). Článek 6 odst. 1 však nezaručuje „právům a závazkům“ v hmotném právu smluvních stran žádný konkrétní obsah: Soud nemůže prostřednictvím výkladu tohoto ustanovení vytvořit hmotné právo, které nemá žádný právní základ v daném státě (viz např. Fayed proti Spojenému království, č. 17101/90, rozsudek ze dne 21. září 1994; Roche, cit. výše, § 119; Boulois, cit. výše, § 91).

101. Soud v této souvislosti poznamenává, že práva takto přiznaná vnitrostátními právními předpisy mohou být hmotná nebo procesní, popřípadě obojí současně.

102. Nemůže být pochyb o tom, že právo ve smyslu čl. 6 odst. 1 existuje, je-li hmotné právo uznané vnitrostátním právním řádem doprovázeno procesním právem na jeho vynucení prostřednictvím soudů. Skutečnost, že formulace zákonného ustanovení obsahuje prvek uvážení, sama o sobě ještě nevylučuje existenci práva (viz Camps proti Francii, č. 42401/98, rozhodnutí ze dne 24. října 2000, Ellès a ostatní proti Švýcarsku, č. 12573/06, rozsudek ze dne 16. prosince 2010, § 16; opačně viz Boulois, cit. výše, § 99, Miessen proti Belgii, č. 31517/12, rozsudek ze dne 18. října 2016, § 48). Článek 6 se použije i v případě, kdy je předmětem soudního řízení diskreční rozhodnutí, které mělo za následek porušení stěžovatelových práv (viz Pudas proti Švédsku, č. 10426/83, rozsudek ze dne 27. října 1987, § 34; Obermeier proti Rakousku, č. 11761/85, rozsudek ze dne 28. června 1990, § 69; Mats Jacobsson proti Švédsku, č. 11309/84, rozsudek ze dne 28. června 1990, § 32).

103. Článek 6 však není použitelný v případech, kdy vnitrostátní právní předpisy, aniž by přiznávaly právo, poskytují určitou výhodu, která nemůže být uznána před soudem (viz Boulois, cit. výše, § 90, kdy vedení věznice odepřelo vězni vycházku bez možnosti napadnout toto rozhodnutí u správního soudu). Stejná situace nastává, pokud vnitrostátní právní předpisy omezují práva osoby na pouhou naději, že jí bude přiznáno právo, přičemž přiznání tohoto práva samotné závisí na plně diskrečním a neodůvodněném rozhodnutí příslušných orgánů (viz Masson a Van Zon, cit. výše, § 49–51; Roche, cit. výše, § 122–25; Ankarcrona proti Švédsku, č. 35178/97, rozhodnutí ze dne 27. června 2000).

104. Existují také případy, kdy vnitrostátní právní předpisy uznávají hmotné právo osoby, aniž by z nějakého důvodu současně existovaly právní prostředky k uplatnění nebo vynucení tohoto práva prostřednictvím soudu. Tak je tomu například u jurisdikčních imunit stanovených vnitrostátním právem. Imunitu je v tomto případě třeba chápat nikoli jako přiznání hmotného práva, nýbrž jako procesní překážku pravomoci vnitrostátních soudů k roz­hodnutí o příslušném právu (viz Al-Adsani proti Spojenému království, č. 35763/97, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2001, § 48; Cudak proti Litvě, č. 15869/02, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2010, § 57).

105. Konečně v některých případech vnitrostátní právo sice nemusí nutně uznávat, že fyzická osoba nějaké subjektivní právo požívá, avšak zakotvuje právo zákonným postupem přezkoumat její nárok. Jedná se například o rozhodování o tom, zda bylo určité rozhodnutí svévolné či ultra vires nebo zda bylo řízení stiženo vadami (viz Van Marle a ostatní proti Nizozemsku, č. 8543/79, 8674/79, 8675/79 a 8685/79, rozsudek ze dne 26. června 1986, § 35; mutatis mutandis Kök proti Turecku, č. 1855/02, rozsudek ze dne 19. října 2006, § 36). Jde o případy, kdy mají příslušné orgány plnou diskreční pravomoc udělit či odmítnout výhodu nebo oprávnění, přičemž zákon přiznává dotčené osobě právo obrátit se na soud, a ten, shledá‑li rozhodnutí nezákonným, je může zrušit. V tomto případě je čl. 6 odst. 1 Úmluvy použitelný za podmínky, že jakmile jsou výhoda či oprávnění jednou přiznány, vzniká na jejich základě občanské právo.

106. Pokud jde o občanskou povahu předmětného práva, Soud poznamenává, že z pracovního poměru podle soukromého práva založeného pracovní smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem vznikají občanské závazky oběma stranám, jimiž jsou plnění úkolů stanovených smlouvou a placení sjednané mzdy.

Pracovní poměr mezi veřejnoprávním subjektem, včetně státu, a zaměstnancem může být podle platných vnitrostátních předpisů založen na ustanoveních pracovněprávních předpisů upravujících vztahy mezi soukromými osobami nebo na souboru zvláštních pravidel vztahujících se na státní zaměstnance. Existují rovněž smíšené systémy kombinující pravidla pracovního práva vztahující se na soukromý sektor s určitými zvláštními pravidly platnými pro státní zaměstnance.

107. Pokud jde o státní zaměstnance zaměstnané ve státní službě, podle kritérií zformulovaných ve věci Vilho Eskelinen a ostatní, cit. výše, se žalovaný stát nemůže před Soudem dovolávat stěžovatelova postavení státního zaměstnance s cílem vyloučit ochranu podle článku 6, nejsou-li splněny dvě podmínky. Zaprvé, stát ve svém vnitrostátním právu výslovně vyloučil přístup k soudu pro danou funkci nebo kategorii zaměstnanců. A zadruhé, vyloučení musí být objektivně odůvodněné zájmem státu. K tomu, aby bylo toto vyloučení odůvodněné, nestačí prokázat, že se dotyčný státní zaměstnanec podílí na výkonu veřejné moci nebo že mezi ním a státem jakožto zaměstnavatelem existuje zvláštní pouto důvěry a loajality. Stát musí navíc prokázat, že předmět sporu souvisí s výkonem státní moci nebo že jím bylo zpochybněno toto zvláštní pouto. Poukazem na zvláštní povahu vztahu mezi dotyčným státním zaměstnancem a státem tedy v zásadě nelze odůvodnit vyloučení ze záruk podle článku 6 v případě běžných pracovněprávních sporů jako například sporů o plat, dávky či podobné nároky. V praxi tedy bude platit domněnka použitelnosti článku 6. Na žalovaném státu pak bude, aby prokázal, že státní zaměstnanec/stěžovatel zaprvé nemá podle vnitrostátních právních předpisů právo na přístup k soudu a zadruhé, že vyloučení práv podle článku 6 je u tohoto státního zaměstnance odůvodněné (tamtéž, § 62; Baka, cit. výše, § 103).

108. Soud dále připomíná, že kritéria stanovená v rozsudku Vilho Eskelinen a ostatní byla použita v mnoha typech sporů týkajících se státních zaměstnanců, včetně sporů o přijetí do služebního poměru nebo jmenování (viz Juričić proti Chorvatsku, č. 58222/09, rozsudek ze dne 26. července 2011, § 54–58), služební postup nebo povýšení (viz Dzhidzheva-Trendafilova proti Bulharsku, č. 12628/09, rozhodnutí ze dne 9. října 2012, § 50), přeložení (viz Ohneberg proti Rakousku, č. 10781/08, rozsudek ze dne 18. září 2012, § 24) a ukončení poměru (viz Olujić proti Chorvatsku, č. 22330/05, rozsudek ze dne 5. února 2009, § 33–34; Nazsiz proti Turecku, č. 22412/05, rozhodnutí ze dne 26. května 2009). Ve věci Bayer proti Německu (č. 8453/04, rozsudek ze dne 16. července 2009, § 38), jež se týkala odvolání soudního vykonavatele jako státního zaměstnance z funkce po kárném řízení, Soud upřesnil, že „běžnými pracovněprávními spory“, na něž by podle testu Eskelinen měl být článek 6 v zásadě použitelný, jsou – pouze příkladmo – spory o „platy, příspěvky nebo podobné nároky“. V rozsudku Olujić (cit. výše, § 34) rozhodl, že domněnka použitelnosti článku 6 podle rozsudku Eskelinen se uplatní i v případě propuštění (viz Baka, cit. výše, § 105).

109. Soud použil čl. 6 odst. 1 konkrétně v případě, kdy stěžovateli nebyla udělena bezpečnostní prověrka a následně byl propuštěn od pohraniční stráže (viz Ternovskis proti Lotyšsku, č. 33637/02, rozsudek ze dne 29. dubna 2014, § 9 a 10). Soud konstatoval, že Úmluva sice nezaručuje právo na přístup ke státnímu tajemství, avšak neudělení bezpečnostní prověrky vedlo k propuštění stěžovatele, což pro něj mělo zřejmé finanční důsledky. Souvislost mezi rozhodnutím neudělit stěžovateli bezpečnostní prověrku a ztrátou jeho příjmu totiž byla „jistě více než nejasná či vzdálená“ (tamtéž, § 44). Soud dospěl k závěru, že článek 6 je na věc použitelný, a doplnil, že vnitrostátní právo nevylučovalo přístup stěžovatele k soudu (tamtéž, § 46–50).

110. Článek 6 Úmluvy byl shledán použitelným také ve dvou případech týkajících se zrušení oprávnění k nošení střelné zbraně, kdy byli stěžovatelé zapsáni do databáze informací o osobách považovaných za potenciálně nebezpečné pro společnost (viz Pocius proti Litvě, č. 35601/04, rozsudek ze dne 6. července 2010, § 40; Užukauskas proti Litvě, č. 16965/04, rozsudek ze dne 6. července 2010, § 34). Stěžovatelé iniciovali soudní řízení, jímž napadli policií provedený záznam svých jmen do databáze, a domáhali se jeho odstranění. Soudy jejich návrh zamítly na základě policií předložených důkazů, které byly klasifikovány jako tajné, a stěžovatelé se s nimi tudíž nemohli seznámit. Soud zde dospěl k závěru, že článek 6 se použije, neboť zápis jmen stěžovatelů do databáze měl dopad na jejich pověst, soukromý život a vyhlídky na získání zaměstnání (viz Pocius, § 38–46; Užukauskas, § 34–39, obojí cit. výše).

111. Soud učinil závěr o použitelnosti článku 6 také v případě soudního přezkumu jmenování předsedy soudu (viz Tsanova-Gecheva proti Bulharsku, č. 43800/12, rozsudek ze dne 15. září 2015, § 84–85). Potvrdil sice, že článek 6 nezaručuje právo na povýšení nebo výkon funkce ve státní službě, avšak konstatoval, že právo na zákonný a spravedlivý postup při přijetí do služebního poměru či povýšení nebo na rovný přístup k zaměstnání a státní službě může být pravděpodobně považováno za právo uznané vnitrostátním právním řádem, pokud soudy uznaly jeho existenci a zabývaly se argumentací osob v tomto ohledu dotčených.

112. Konečně článek 6 Úmluvy byl v nedávné době použit na případ, kdy stěžovatelka namítala nemožnost napadnout u soudu své propuštění z Národní bezpečnostní služby (viz Miryana Petrova proti Bulharsku, č. 57148/08, rozsudek ze dne 21. července 2016, § 30–35). Soud v této věci dospěl k závěru, že předmětem sporu nebyl přístup ke státnímu tajemství, který Úmluva nezaručuje, nýbrž stěžovatelčina práva dotčená odmítnutím udělení bezpečnostní prověrky. Toto odmítnutí mělo podle názoru Soudu rozhodující vliv na osobní situaci stěžovatelky, neboť ta vzhledem k absenci bezpečnostní prověrky již nemohla nadále pracovat na pozici, na níž sloužila řadu let, což pro ni mělo zřejmé finanční důsledky. Souvislost mezi rozhodnutím o neudělení osvědčení a ztrátou jejího příjmu byla proto „více než nejasná či vzdálená“ (tamtéž, § 31).

(ii) Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

α) Existence práva

113. Aby mohl Soud rozhodnout, zda měl stěžovatel v projednávané věci určité právo, musí nejprve analyzovat skutečnou podstatu jeho námitky.

114. Stěžovatel namítá nespravedlivost řízení před správními soudy, které zahájil poté, co Národní bezpečnostní úřad zrušil platnost jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, jež mu bylo vydáno pro účely plnění úkolů na Ministerstvu obrany (viz § 11–14 výše). Tvrdí, že v důsledku rozhodnutí o ukončení platnosti svého osvědčení byl zbaven funkce a následně přišel i o zaměstnání (viz § 93–95 výše).

115. Z ustanovení vnitrostátního práva a jejich výkladu podaného vnitrostátními soudy je zřejmé, že osvědčení pro styk s utajovanými informacemi je nezbytným předpokladem pro výkon pracovních činností, které vyžadují, aby se dotyčná osoba seznamovala s utajova­nými informacemi nebo s nimi nakládala (viz § 30 a 40 výše). Být držitelem osvědčení není autonomní právo, nýbrž podmínka sine qua non pro plnění toho druhu úkolů, které stěžovatel vykonával. Ztráta osvědčení měla tudíž rozhodující vliv na stěžovatelovu osobní a profesní situaci a zabránila mu nadále plnit určité úkoly na Ministerstvu obrany (viz mutatis mutandis Helmut Blum proti Rakousku, č. 33060/10, rozsudek ze dne 5. dubna 2016, § 65).

116. Soud musí proto nejprve rozhodnout, zda se stěžovatel mohl dovolávat určitého práva, nebo zda se nacházel v situaci, kdy mohl usilovat o získání pouhé výhody či oprávnění, které mu byl příslušný orgán oprávněn podle svého uvážení udělit či odepřít, aniž by musel své rozhodnutí odůvodnit.

117. Přístup k zaměstnání a dále potom k funkcím vykonávaným stěžovatelem v pro­jednávané věci představuje v zásadě oprávnění, které může být uděleno podle uvážení příslušného orgánu a nemůže být právně vymáháno.

Jinak je tomu ovšem, pokud jde o setrvání v takovém zaměstnání nebo o podmínky, za nichž je vykonáváno. V soukromém sektoru pracovní právo obecně přiznává zaměstnancům právo napadnout své propuštění u soudu, domnívají-li se, že byli propuštěni nezákonně nebo že byla podstatným způsobem jednostranně změněna jejich pracovní smlouva. Totéž platí mutatis mutandis i pro zaměstnance ve veřejném sektoru, kromě případů, na které se vztahuje výjimka stanovená ve shora uvedeném rozsudku Vilho Eskelinen a ostatní.

118. V projednávané věci byla stěžovatelova schopnost plnit služební úkoly podmíněna oprávněním ke styku s utajovanými informacemi. Zrušení bezpečnostního osvědčení mu tudíž znemožnilo vykonávat tyto úkoly v plném rozsahu a negativně ovlivnilo jeho schopnost získat jinou funkci jako státní zaměstnanec.

119. Za těchto okolností je Soud toho názoru, že souvislost mezi rozhodnutím o zru­šení platnosti stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a ztrátou jeho funkcí a zaměstnání byla více než jen nejasná či vzdálená (viz mutatis mutandis Ternovskis, cit, výše, § 44; Miryana Petrova, cit. výše, § 31). Stěžovatel se tudíž mohl dovolávat práva napadnout zákonnost zrušení osvědčení u soudu.

β) Občanská povaha práva

120. Pokud jde o občanskou povahu práva ve smyslu čl. 6 odst. 1, pak jakkoli je pravdou, že projednávaná věc se netýká sporu mezi stěžovatelem a jeho zaměstnavatelem o údajné nezákonné propuštění, nýbrž zrušení platnosti jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, je třeba přihlédnout k tomu, že odnětí tohoto osvědčení mu znemožnilo nadále vykonávat funkci zástupce náměstka ministra obrany. Pro stěžovatele tedy nebylo v sázce jeho právo na přístup k utajovaným informacím, nýbrž jeho funkce a zaměstnání dotčené zrušením platnosti osvědčení. Bez potřebného osvědčení pro styk s utajovanými informacemi již nemohl působit na své dřívější pozici. Soud se dále bude zabývat otázkou, zda bylo předmětné právo právem občanským.

121. Jak již bylo zmíněno výše, pracovní poměr mezi stěžovatelem a Ministerstvem obrany byl založen na ustanoveních zákoníku práce, který neobsahoval žádnou zvláštní úpravu funkcí vykonávaných ve státní správě, takže v rozhodné době neexistovala státní služba v tradičním významu tohoto pojmu, která by přiznávala státním zaměstnancům práva a povinnosti nad rámec běžného pracovního práva. Zvláštní právní ustanovení upravující postavení státních zaměstnanců platí teprve od nabytí účinnosti zákona o státní službě (zákon č. 234/2014 Sb.) dne 1. ledna 2015.

Pracovněprávní spory, zejména spory o opatření směřující k ukončení pracovního poměru v soukromém sektoru, se týkají občanských práv ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

122. Na základě výše uvedených úvah lze učinit závěr, že rozhodnutím o zrušení stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a následným řízením byla dotčena jeho občanská práva.

123. Proto i za předpokladu, že by na stěžovatele mělo být pohlíženo jako na státního zaměstnance, jehož postavení se řídilo zákonnými ustanoveními mimo rámec soukromého práva, Soud připomíná, že podle jeho judikatury spory mezi státem a státními zaměstnanci v zásadě spadají do působnosti článku 6, nejsou-li kumulativně splněny obě podmínky uvedené v § 107 výše.

124. V projednávané věci nelze než konstatovat, že první z těchto podmínek nebyla splněna. České právo upravovalo způsob, jímž se mohly osoby, které na tom měly právní zájem, domáhat soudního přezkumu rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (viz § 52–56 výše). Tuto možnost měl stěžovatel k dispozici a příslušnou žalobu také skutečně podal. Z uvedeného vyplývá, že článek 6 ve své občanské složce je na projednávanou věc použitelný.

125. Ustanovení tohoto článku proto vyžadovalo, aby měl stěžovatel přístup k soud­nímu orgánu příslušnému rozhodnout o jeho občanských právech a závazcích v souladu se zárukami podle čl. 6 odst. 1 [viz Veeber proti Estonsku (č. 1), č. 37571/97, rozsudek ze dne 7. listopadu 2002, § 70].

126. S ohledem na závěr, že stěžovatel se mohl dovolávat občanského práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je Soud dále toho názoru, že stěžovatel si může pro účely článku 34 Úmluvy nárokovat postavení oběti.

127. Předběžné námitky vznesené vládou tudíž musejí být zamítnuty.

C. K odůvodněnosti stížnosti

1. Tvrzení účastníků řízení

a) Stěžovatel

128. Stěžovatel tvrdil, že soudy neměly možnost na základě nepřímých a neautentických důkazů, tj. zprávy předložené zpravodajskou službou, řádně přezkoumat odůvodněnost rozhodnutí Úřadu o nevydání či zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Podotkl, že zpráva, na níž soudy v projednávané věci založily svá rozhodnutí, představovala pouze nepřímou a neúplnou informaci pocházející od třetí osoby, kterou si soudy nemohly ověřit ani ji konfrontovat s jeho vlastními tvrzeními, neboť mu zpráva nebyla v žád­né fázi řízení zpřístupněna. Podle jeho tvrzení bylo jediným prostředkem k ověření těchto informací posouzení skutečností uvedených ve zprávě, které ovšem soud nemohl provést bez účasti procesní strany, jíž se zpráva týkala. Vnitrostátní judikatura, podle níž musí být soudní přezkum, má-li být v souladu s § 133 zákona č. 412/2005 Sb., proveden i nad rámec žalobních důvodů uplatňovaných jedním z účastníků řízení, na tom nic nemění, neboť soudy nemohly ověřit pravdivost a přesnost obsahu důkazu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 1/2015 ze dne 1. března 2016.

129. Stěžovatel tvrdil, že neměl-li jeden z účastníků správního řízení možnost seznámit se v plném rozsahu se všemi důkazy sloužícími jako podklad pro nepříznivé rozhodnutí, je tím porušena zásada rovnosti zbraní. Připustil, že za určitých okolností převáží nad zájmy osoby, která se domáhá soudní ochrany ve sporném řízení, zákonem stanovené zájmy na ochraně národní bezpečnosti. Poznamenal však, že v projednávané věci nemělo být jeho právo na spravedlivý proces nebo na rovné postavení před zákonem omezeno, jelikož podle českého práva nebyly pro takový postup splněny zákonné podmínky. Zpracovatel zprávy na č. l. 77, do níž stěžovateli nebylo dovoleno nahlédnout, zprávu a informace v ní obsažené označil za utajované na nejnižším stupni utajení, tj. „Vyhrazené“. Zpracovatel zprávy byl ve světle § 3 odst. 5 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb. přesvědčen, že takto klasifikované informace mohou narušit jisté probíhající zpravodajské operace. Avšak k tomu, aby soudy mohly vyloučit část spisu z nahlížení účastníka řízení, musí podle § 133 odst. 3 téhož zákona existovat nebezpečí narušení činnosti zpravodajských služeb a toto narušení musí představovat vážnou újmu, jak to dokládá formulace „ohrožena nebo vážně narušena“, která vyžaduje, aby informace byla klasifikována alespoň stupněm utajení „Tajné“. Podle stěžovatele bylo úmyslem zákonodárce omezit použití tohoto zvláštního postupu pouze na situace, kdy je odkazováno na skutečnosti, které musejí zůstat utajené. Dle jeho názoru nebyly zákonné podmínky pro omezení jeho procesních práv stanovené v § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. splněny, neboť informace obsažené ve zprávě nemohly být takové povahy, aby odůvodňovaly použití tohoto zvláštního postupu.

130. Stěžovatel v této souvislosti podotkl, že soudy neměly k dispozici písemnosti ze spisu zpravodajské služby ani jejich část, jelikož tyto písemnosti nebyly Úřadu ani správním soudům zpřístupněny. Uzavírá, že jediným podkladem pro rozhodnutí soudů byla proto zpráva, v níž byl shrnut obsah spisu. Podle stěžovatele nelze soudy ani jejich rozhodnutí považovat za nezávislá a nestranná, pokud si soudy nemohou ověřit pravost a přesnost důkazů předložených účastníky řízení. I kdyby soudy přezkoumaly skutkové okolnosti případu v roz­sahu své „plné jurisdikce“, samo o sobě to nezaručuje spravedlivé řízení, neboť i ten nejméně zaujatý soudce může být vmanipulován do situace, kdy nemá možnost příslušné důkazy objektivně zhodnotit. Dle názoru stěžovatele tedy nebyla zachována rovnováha mezi jeho právem na spravedlivý proces a zájmem státu na uchování určitých informací v tajnosti vyžadovaná ustanovením § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., pokud zpráva, jež sloužila jako podklad pro nepříznivé rozhodnutí, byla klasifikována nejnižším stupněm utajení.

b) Vláda

131. Vláda tvrdila, že naprostá většina vnitrostátních zákonů umožňovala účastníkům řízení přístup k utajovaným dokumentům bez ohledu na stupeň jejich utajení a bez nutnosti odtajnění, pokud mají být tyto dokumenty použity jako důkaz. Odlišný přístup byl uplatněn u některých velmi specifických řízení, jejichž hlavním rysem je úzká vazba na životně důležité zájmy národní bezpečnosti. Tento přístup je uplatňován při soudním přezkumu v takových oblastech, jako je například zahraniční obchod s vojenským vybavením, vstup do letištních prostor podléhajících zvýšené ostraze nebo řízení o vydání a zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. V těchto řízeních se zásady týkající se přístupu účastníka řízení k utajovaným dokumentům použijí mutatis mutandis. Zákon dovoloval použití přísnějších pravidel, podle nichž může být účastníku řízení v krajním případě přístup k těmto důkazům zcela odepřen, jen výjimečně a jako nejzazší možnost, jestliže by jinak mohla být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie. Nadto jsou v těchto výjimečných případech soudní orgány povinny postupovat zvlášť opatrně a účinně svým postupem kompenzovat každou nevýhodu protistrany tak, aby zabránily jakékoli svévoli nebo zneužití řízení v rozhodovací činnosti příslušných orgánů.

132. Vláda argumentovala, že v řízení o občanských právech nebo závazcích mají státy větší volnost při omezování procesních práv účastníků než v trestním řízení [odkazovala na věc Gillissen proti Nizozemsku, č. 39966/09, rozsudek ze dne 15. března 2016, § 50 písm. d)]. Je sice zřejmé, že projednávaná věc musí být posuzována podle jiných standardů ochrany než těch, které se uplatňují v trestních věcech, avšak na předmětné řízení nemůže být nahlíženo ani jako na běžné správní řízení. Jedná se o řízení sui generis, jehož právní rámec, charakteristické rysy, předmět a účel jsou faktory, které takové srovnání nutně vylučují.

133. Skutečnost, že v projednávané věci existovaly zákonné důvody pro rozhodnutí Úřadu nesdělit obsah zprávy zpravodajské služby stěžovateli, potvrdily všechny vnitrostátní soudy, které se věcí zabývaly. Vláda byla tudíž plně přesvědčena, že nezpřístupnění důkazu nebylo za zvláštních okolností posuzované věci svévolným rozhodnutím.

134. Vláda byla dále toho názoru, že soudní řízení skýtalo maximum dostupných záruk k ochraně stěžovatelových zájmů. Zaprvé, stěžovatelův bezpečnostní spis byl včetně utajovaných dokumentů předložen správním soudům na dvou stupních soudní soustavy a Ústavnímu soudu. Jelikož soudci měli ex lege přístup k utajovaným informacím bez ohledu na stupeň utajení, oněch devět soudců, kteří byli v různých fázích řízení povoláni ochránit stěžovatelovy zájmy, bylo řádně obeznámeno s obsahem zprávy vypracované zpravodajskou službou. Vláda dodala, že nezávislost a nestrannost těchto soudců stěžovatel nezpochybnil.

135. Vláda rovněž poznamenala, že v podobných případech neplatí, že přezkumná pravomoc soudu je omezena jen na žalobcem uplatněné žalobní důvody, jelikož účastník řízení nemůže účinně tvrdit nezákonnost zjištění, pokud ani nezná jejich obsah. Jelikož za takové situace jsou postavení účastníka řízení a jeho schopnost účinně se proti rozhodnutí bránit nutně omezeny, soudy jsou povinny proprio motu „suplovat“ procesní aktivitu účastníka a řádně přezkoumat provedené řízení i odůvodnění napadeného rozhodnutí ze všech hledisek, tj. i nad rámec žalobcem uplatněných žalobních důvodů.

136. Správní soudy byly při plnění své kontrolní funkce vůči rozhodnutím Úřadu oprávněny posoudit, zda právní důvody, o něž se opírá použití výjimečného postupu umožňujícího odepřít účastníku řízení přístup k utajovaným dokumentům, byly opodstatněné. Vláda tvrdila, že výše naznačeným způsobem postupovaly v projednávané věci oba správní soudy nadané plnou jurisdikcí, když dospěly k závěru, že zpřístupnění utajované části stěžovatelova bezpečnostního spisu by ohrozilo nebo vážně narušilo činnost výzvědných služeb nebo policie, a usoudily proto, že je namístě vyloučit tuto část spisu z nahlížení.

137. Vláda dodává, že Úřadu a následně i soudům nebyl předložen přímo spis zpravodajské služby či písemnosti z něho, nýbrž podstatný obsah tohoto spisu byl shrnut do zprávy. Podle ustálené judikatury vnitrostátních soudů však musejí utajované dokumenty tvořící podklad pro rozhodnutí Úřadu a zejména zprávy o výsledcích šetření provedených zpravodajskými službami splňovat celou řadu požadavků, aby mohly být použity při pozdějším soudním přezkumu. Musejí obsahovat velmi konkrétní informace nebo takový jejich souhrn, který soudu umožní účinně ověřit relevanci a informační hodnotu zjištění zpravodajských služeb, zejména věrohodnost jimi zjištěných informací, jejich vyváženost a vztah k otázkám rozhodným pro bezpečnostní řízení. Kromě toho je třeba, aby zpravodajská služba obecným způsobem uvedla zdroj získaných informací, včetně popisu okolností a důvodů, proč tyto informace považuje za věrohodné. Úkolem soudů v bezpečnostním řízení není znovu přezkoumávat autentičnost a pravdivost odkazovaných dokumentů v držení zpravodajské služby, nýbrž ověřit, zda existovalo důvodné podezření na možné bezpečnostní riziko. Podle vlády je hodnocení věrohodnosti, pravděpodobnosti a relevance získaných informací pro tyto účely vhodným kritériem.

138. Pokud jde o stěžovatelova tvrzení ohledně nenaplnění podmínek pro použití ustanovení § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., vláda zastávala názor, že toto ustanovení nepodmiňuje možnost odepření přístupu k utajovaným důkazům vysokou úrovní bezpečnosti. Stejně tak zákon neomezuje tento postup jen na situace, kdy hrozí vyšší riziko ohrožení nebo narušení činnosti zpravodajských služeb či policie.

139. Vláda tvrdila, že v projednávané věci nebyl důvod pochybovat o tom, že pokud by soudy považovaly informace ve zprávě o výsledku šetření za neúplné, nepodstatné, nedostatečně podrobné nebo nevěrohodné, předmětné rozhodnutí by zrušily a nařídily by Úřadu doplnit jeho skutková zjištění prostřednictvím dalších důkazů.

140. Ve světle judikatury Soudu vláda argumentovala, že existovala významná podpůrná záruka ochrany zájmů stěžovatele, totiž že mu bylo umožněno, aby soudu podrobně vylíčil události předcházející vypracování zprávy o výsledku šetření zpravodajské služby, její domnělý obsah, jakož i možnou motivaci jejího původce usilovat o zrušení jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Tvrdila, že tím byla stěžovateli poskytnuta příležitost, aby v očích soudců, kteří v řízení chránili jeho zájmy, zpochybnil věrohodnost zprávy zpravodajské služby. Bylo tím též zaručeno, že tito soudci budou rozhodovat se znalostí věci a zohlední stěžovatelovy obavy a námitky. Vláda dodala, že dodatečnou záruku ochrany zájmů stěžovatele představovala též skutečnost, že se jeho případem zabýval i Ústavní soud.

141. Vláda byla přesvědčena, že v projednávané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivé projednání věci dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zejména pak zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, neboť při omezení stěžovatelových procesních práv nedošlo ke svévoli ani zneužití řízení a toto omezení bylo dostatečně vyváženo postupem nezávislých a nestranných soudních orgánů, jež hrály v řízení aktivní roli, a poskytly tak nejen adekvátní záruky ochrany zájmů stěžovatele, ale rovněž zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi jeho zájmy a zájmy státu.

c) Tvrzení vedlejšího účastníka

142. Slovenská vláda namítala, že v případech týkajících se utajení z důvodů národní bezpečnosti požívá stát širokého prostoru pro uvážení v otázce, které informace jsou natolik citlivé, že by jejich odhalení ohrozilo základní práva osob nebo ochranu důležitého veřejného zájmu. Odhalení utajovaných informací o vnitřním fungování a metodách bezpečnostních služeb nebo policejních orgánů by mohlo vážně narušit činnost těchto služeb. Příslušné orgány proto měly legitimní zájem na uchování těchto informací v tajnosti.

143. Slovenská vláda podotkla, že právo na zpřístupnění všech relevantních důkazů není právem absolutním a může podléhat omezením, jejichž účelem je ochrana práv třetích osob nebo důležitého veřejného zájmu, například národní bezpečnosti. Poznamenala, že slovenská právní úprava je v podstatě podobná úpravě české: předpokladem pro získání přístupu k utajovaným informacím je bezpečnostní osvědčení vydané Národním bezpečnostním úřadem nebo jiným bezpečnostním orgánem – Slovenskou informační službou či Vojenskou zpravodajskou službou. Utajované informace jsou rovněž vyloučeny ze soudního spisu a účastníci řízení ani jejich právní zástupci nemohou požadovat jejich zpřístupnění, nejsou-li držiteli příslušného oprávnění.

144. Národní bezpečnostní úřad nebo jiný bezpečnostní orgán je oprávněn zrušit osvědčení pro styk s utajovanými informacemi osoby, která nesplňuje příslušné zákonné podmínky. Proti tomuto rozhodnutí je možné podat odvolání k výboru Národní rady Slovenské republiky zřízenému zvláštním zákonem. Proti pravomocnému rozhodnutí tohoto orgánu lze podat návrh na jeho přezkoumání ke správním soudům. V soudním řízení je Úřad povinen předložit soudu všechny správní spisy týkající se dané věci, a to včetně utajovaných informací. Soudci mají tudíž neomezený přístup k utajovaným informacím obsaženým v těchto spisech.

145. Slovenská republika i Česká republika uzákonily přezkum předmětných rozhodnutí soudy s plnou jurisdikcí. Soudy tedy musí z úřední povinnosti přezkoumávat nejen zákonnost rozhodnutí a postup bezpečnostního orgánu, ale též skutkové a právní posouzení věci provedené tímto orgánem, a to nad rámec námitek uplatněných v řízení. Slovenská vláda uvedla, že tato právní úprava je opodstatněná a dostatečně splňuje požadavky na kontradiktornost řízení a rovnost zbraní.

2. Hodnocení Soudu

a) Zásady vytyčené judikaturou Soudu

146. Soud připomíná, že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, jež spolu úzce souvisejí, jsou základními součástmi pojmu „spravedlivého procesu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vyžadují „spravedlivou rovnováhu“ mezi účastníky řízení: každému z účast­níků musí být poskytnuta přiměřená možnost předložit své argumenty za podmínek, které jej podstatně neznevýhodňují vůči protistraně nebo protistranám (viz Avotiņš proti Lotyšsku, č. 17502/07, rozsudek velkého senátu ze dne 23. května 2016, § 119 s dalšími odkazy).

147. Práva vyplývající z těchto zásad však nejsou právy absolutními. Soud se již v řadě rozsudků vyslovil k situaci, kdy je účastníkovi řízení odepřeno plně kontradiktorní řízení a jsou upřednostněny vyšší národní zájmy (Miryana Petrova, cit. výše, § 39–40; Ternovskis, cit. výše, § 65–68). Smluvní státy v této oblasti požívají určitého prostoru pro uvážení. Soud musí nicméně v poslední instanci rozhodnout, zda byly naplněny požadavky Úmluvy (viz např. Tinnelly & Sons Ltd a ostatní a McElduff a ostatní proti Spojenému království, č. 20390/92, rozsudek ze dne 10. července 1998, § 72; Kníže Hans-Adam II. Lichtenštejnský proti Německu, č. 42527/98, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 44; Devenney proti Spojenému království, č. 24265/94, rozsudek ze dne 19. března 2002, § 23).

148. Soud dále připomíná, že ani nárok na zpřístupnění všech relevantních důkazů není absolutním právem. V trestních věcech Soud shledal, že mohou existovat různé protichůdné zájmy, například zájem na ochraně národní bezpečnosti, potřeba ochránit svědky před možnou odvetou či uchovat v tajnosti policejní metody vyšetřování zločinů, které je třeba vyvažovat oproti právům účastníka řízení. Podle čl. 6 odst. 1 jsou však přípustná pouze taková opatření omezující práva účastníka řízení, která nezasahují do samotné podstaty těchto práv. Aby tomu tak bylo, musejí být případné obtíže způsobené stěžovateli omezením jeho práv dostatečně vyváženy postupem soudních orgánů (viz mutatis mutandis Fitt proti Spojenému království, č. 29777/96, rozsudek velkého senátu ze dne 16. února 2000, § 45 s dalšími odkazy; Schatschaschwili proti Německu, č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 107).

149. V případech, kdy bylo stěžovateli z důvodů veřejného zájmu odepřeno seznámit se s důkazy, musí Soud podrobně zkoumat rozhodovací proces a ujistit se, že v co největší míře splňoval požadavky na kontradiktornost řízení a rovnost zbraní a skýtal dostatečné záruky ochrany zájmů dotčené osoby (viz Fitt, cit. výše, § 46).

b) Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

150. V projednávané věci Soud podotýká, že v souladu s požadavky českého práva ve věcech řízení proti rozhodnutí o nevydání či zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajova­nými informacemi bylo stěžovatelem zahájené řízení oproti běžnému projednávání těchto žalob s plným zachováním zásad spravedlivého procesu omezeno ve dvou směrech: zaprvé, utajované listiny a informace nebyly zpřístupněny stěžovateli ani jeho právnímu zástupci, a zadruhé, vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajova­nými informacemi bylo založeno na těchto dokumentech, důvody rozhodnutí nebyly stěžovateli sděleny. Soud proto musí odpovědět na otázku, zda tato omezení zasáhla do samotné podstaty stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

151. Při posuzování této otázky vezme Soud v úvahu řízení jako celek a rozhodne, zda omezení zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, jak jsou tyto zásady uplatňovány v občanských soudních řízeních, bylo dostatečně vyváženo jinými procesními zárukami.

152. V této souvislosti Soud bere na zřetel pravomoci přiznané vnitrostátním soudům, které disponují potřebnou mírou nezávislosti a nestrannosti; stěžovatel nenapadá jejich nezávislost a nestrannost jako takovou, pouze zpochybňuje schopnost soudců dostatečně posoudit skutkové okolnosti případu vzhledem k tomu, že neměli úplný přístup ke všem relevantním dokumentům (viz § 130 výše).

Zaprvé, soudy mají neomezený přístup ke všem utajovaným dokumentům, na nichž Úřad založil odůvodnění svého rozhodnutí. Kromě toho jsou nadány pravomocí provést podrobný přezkum důvodů, pro které Úřad utajované dokumenty nezpřístupnil. Mohou posoudit důvody nezpřístupnění utajovaných dokumentů a nařídit odtajnění těch z nich, u nichž jsou přesvědčeny, že k jejich utajení není důvod. Dále jsou oprávněny po věcné stránce posoudit rozhodnutí Úřadu o zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a případně je i zrušit, pokud by se ukázalo, že je svévolné.

153. Pravomoc soudů, které spor projednávaly, navíc zahrnuje všechny skutkové okolnosti případu a není omezena jen na přezkoumání z důvodů namítaných stěžovatelem, který byl soudy vyslechnut a měl možnost činit písemná podání. Je pravdou, že české právo mohlo v rozsahu umožňujícím zachovat utajení a řádný průběh vyšetřování fyzické osoby upravit opatření sloužící k tomu, aby tato osoba byla v řízení alespoň stručně informována o podstatě obvinění proti ní. Stěžovatel by se tak mohl v projednávané věci informovaně a cíleně bránit a soudy, které ji projednávaly, by nemusely kompenzovat mezery v jeho obhajobě.

154. Soud nicméně konstatuje, že soudy řádně využily přezkumných pravomocí, které měly v tomto typu řízení k dispozici, a to jak pokud jde o nutnost zachovat utajení některých dokumentů, tak v otázce důvodů rozhodnutí o zrušení stěžovatelova osvědčení pro styk s uta­jovanými informacemi, a svá rozhodnutí odůvodnily s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci.

155. Nejvyšší správní soud tudíž dospěl ohledně nutnosti zachovat důvěrnost utajovaných písemností k názoru, že jejich zpřístupnění by mělo za následek vyzrazení pracovních metod zpravodajské služby a odhalení jejích informačních zdrojů nebo by mohlo vést ke snaze ovlivnit případné svědky. Objasnil, že není právně možné sdělit, v čem přesně spočívá bez­pečnostní riziko, nebo přesně popsat úvahy, které vedly k závěru o existenci bezpečnostního rizika, neboť důvody a úvahy, na nichž je rozhodnutí Úřadu založeno, se opíraly výlučně o utajované informace. Nic proto nenasvědčuje tomu, že utajení předmětných dokumentů bylo provedeno svévolně nebo za jiným účelem než v legitimním zájmu, který jím měl být sledován.

156. Pokud jde o důvody pro rozhodnutí zrušit stěžovatelovo osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, Nejvyšší správní soud uvedl, že z utajovaných dokumentů je jednoznačně patrné, že stěžovatel přestal splňovat zákonné podmínky pro přístup ke státnímu tajemství. Konstatoval, že chování stěžovatele představuje bezpečnostní riziko a má vliv na jeho důvěryhodnost a schopnost utajovat informace. Utajovaný dokument vydaný zpravodajskou službou navíc podle něj obsahoval konkrétní, ucelené a podrobné informace o chování a způsobu života stěžovatele, které podle názoru soudu v projednávané věci umožňovaly přezkoumat relevanci předmětných zjištění ve vztahu k bezpečnostní spolehlivosti stěžovatele (viz § 20 výše).

157. Soud v této souvislosti poznamenává, že stěžovatel byl v březnu 2011 stíhán pro trestné činy účasti na organizované zločinecké skupině, pomoci k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby, pomoci k trestnému činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě a pomoci k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku (viz § 22 výše). Považuje přitom za pochopitelné, že při existenci takového podezření považují státní orgány za nezbytné přijmout urychlená opatření, aniž by vyčkaly výsledku trestního stíhání, aby současně zabránily předčasnému vyzrazení podezření vůči dotyčné osobě, jímž by mohlo být trestní stíhání zmařeno.

158. Ve světle informací, které má Soud k dispozici, se navíc zdá, že vnitrostátní soudy nevyužily své pravomoci k odtajnění některých dokumentů.[4] Utajované dokumenty sice zkoumaly, avšak výslovně prohlásily, že je nelze stěžovateli zpřístupnit. Soud se proto nemůže vyjádřit k důkladnosti přezkumu provedeného vnitrostátními soudy. Soudy v tomto ohledu nerozlišovaly mezi jednotlivými stupni utajení předložených dokumentů – Tajné, Důvěrné, Přísně tajné, neboť Nejvyšší správní soud výslovně rozhodl (přičemž zamítl stížní námitku vznesenou stěžovatelem), že stupeň utajení je z hlediska rozsahu a důkladnosti soudem prováděného přezkumu nepodstatný. Vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na utajovanou povahu dokumentů potvrzenou jednotlivými soudními orgány, které se věcí zabývaly, mohly soudy ve svých rozhodnutích jen těžko podrobně vysvětlit rozsah provedeného přezkumu, aniž by tím ohrozily utajení informací, které měly k dispozici.

159. Soud bere v potaz, že zpráva zpravodajské služby, která posloužila jako podklad pro rozhodnutí o zrušení stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, byla klasifikována nejnižším stupněm utajení, tj. kategorií „Vyhrazené“ (viz § 15 a 38 výše). Je však přesvědčen, že tato skutečnost nezbavuje orgány České republiky práva nesdělit stěžovateli obsah zprávy. Z judikatury Nejvyššího správního soudu, byť pozdějšího data než rozsudek v projednávané věci (viz § 65 výše), je patrné, že na rozdíl od toho, co tvrdí stěžovatel, zákon č. 412/2005 Sb., zejména jeho § 133 odst. 3, je použitelný na veškeré informace klasifikované jako utajované, a nevztahuje se tudíž pouze na informace vyššího stupně utajení. Použití § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. vnitrostátními soudy se tedy nejeví být svévolné či zjevně nerozumné.

160. Bylo by nicméně žádoucí, kdyby vnitrostátní orgány nebo alespoň Nejvyšší správní soud – v rozsahu umožňujícím zachovat utajení a účinnost vyšetřování vedeného proti stěžovateli – vysvětlily, byť třeba i jen ve stručnosti, rozsah jimi provedeného přezkumu a obvinění vznesená proti stěžovateli. Soud v této souvislosti s uspokojením konstatuje, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu došlo posléze k určitému pozitivnímu vývoji (viz § 63–64 výše).

161. S ohledem na řízení jako celek, povahu sporu a prostor pro uvážení, který požívají vnitrostátní orgány, je Soud toho názoru, že omezení stěžovatelových práv plynoucích ze zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní byla kompenzována takovým způsobem, že spravedlivá rovnováha mezi účastníky řízení nebyla dotčena do té míry, že by tím bylo zasaženo do samé podstaty stěžovatelova práva na spravedlivé řízení.

162. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto nedošlo.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD

1. zamítá patnácti hlasy proti dvěma předběžné námitky vznesené vládou;

2. rozhoduje deseti hlasy proti sedmi, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Vyhotoveno v anglickém a francouzském jazyce a sděleno na veřejném zasedání v Paláci lidských práv ve Štrasburku dne 19. září 2017.

V souladu s čl. 45 odst. 2 Úmluvy a čl. 74 odst. 2 jednacího řádu Soudu jsou k tomuto rozsudku připojena následující odlišná stanoviska:

a) souhlasné stanovisko soudce Wojtyczeka;

b) společné částečně nesouhlasné stanovisko soudců Raimondiho, Siciliana, Spana, Ravaraniho a Pastor Vilanovy;

c) společné částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Lazarové Trajkovské a soudce López Guerry;

d) částečně nesouhlasné stanovisko soudce Serghidese;

e) nesouhlasné stanovisko soudce Sajó.

G. R.
J. C.

[1] Pozn. vlády: Opravena zjevná nesprávnost.

[2] Pozn. vlády: Informace doplněna.

[3] Překlad upraven podle znění zákona.

[4] Pozn. vlády: Tomuto konstatování je třeba rozumět ve světle platné právní úpravy (§ 22 a 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb.) tak, že rozhodnout o zrušení utajení (s účinky vůči všem subjektům) sice přísluší toliko původci utajované informace, avšak české soudy mohou rozhodnout o tom, že se utajovaný dokument, jenž je součástí spisu, od spisu neoddělí, a tudíž se zpřístupní účastníku řízení, dospějí-li k závěru, že nejsou splněny podmínky podle § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. Na posledně zmíněné ustanovení se v tomto rozsudku opakovaně odkazuje.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

VELKÝ SENÁT

VĚC REGNER proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 35289/11)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

19. září 2017

Tento rozsudek je pravomocný. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém a francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int).
Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Regner proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva, zasedající ve velkém senátu ve složení:

Guido Raimondi, předseda,

Linos-Alexandre Sicilianos,

Robert Spano,

Mirjana Lazarova Trajkovska,

Khanlar Hajiyev,

Luis López Guerra,

András Sajó,

Işıl Karakaş,

Erik Møse,

Aleš Pejchal,

Krzysztof Wojtyczek,

Egidijus Kūris,

Mārtiņš Mits,

Georges Ravarani,

Pere Pastor Vilanova,

Alena Poláčková,

Georgios Serghides, soudci,

a Johan Callewaert, zástupce tajemníka velkého senátu,

po poradě konané ve dnech 19. října 2016 a 10. května 2017,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat posledně uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 35289/11) směřující proti České republice, kterou dne 25. května 2011 podal k Soudu občan České republiky Václav Regner („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupoval L. Trojan, advokát působící v Praze. Českou vládu („vláda“) zastupoval její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.

3. Stěžovatel s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy namítal, že řízení před správními soudy bylo nespravedlivé, jelikož mu nebylo umožněno seznámit se s rozhodujícím důkazem klasifikovaným jako utajovaná informace, který soudům předložila žalovaná strana.

4. Dne 6. ledna 2014 předseda bývalé páté sekce, jíž byla stížnost přidělena (čl. 52 odst. 1 jednacího řádu Soudu), rozhodl o oznámení stížnosti vládě. Dne 26. listopadu 2015 senát této sekce ve složení Angelika Nuβberger, předsedkyně, Boštjan Zupančič, Ganna Yudkivska, Vincent De Gaetano, André Potocki, Helena Jäderblom a Aleš Pejchal, soudci, a Milan Blaško, zástupce tajemnice sekce, vynesl rozsudek, jímž jednomyslně prohlásil stížnost za přijatelnou a většinou hlasů rozhodl, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K rozsudku bylo připojeno částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Jäderblom a souhlasné stanovisko soudce Pejchala.

5. Dne 11. února 2016 požádal stěžovatel podle článku 43 Úmluvy o postoupení věci velkému senátu. Dne 2. května 2016 kolegium velkého senátu žádosti vyhovělo.

6. Složení velkého senátu bylo stanoveno v souladu s čl. 26 odst. 4 a 5 Úmluvy a článkem 24 jednacího řádu Soudu.

7. Stěžovatel i vláda předložili dodatečná písemná stanoviska k věci samé (čl. 59 odst. 1 jednacího řádu Soudu). Stanovisko zaslala také vláda Slovenské republiky, které předseda povolil účast v písemné části řízení (čl. 36 odst. 2 Úmluvy a čl. 44 odst. 3 jednacího řádu Soudu).

8. Dne 19. října 2016 se v Paláci lidských práv ve Štrasburku konalo veřejné jednání (čl. 59 odst. 3 jednacího řádu Soudu).

Jednání se zúčastnili:

a) za vládu
V. A. Schorm, zmocněnec,
V. Pysk, Kancelář vládního zmocněnce, Ministerstvo spravedlnosti,
L. Zahradnická [Národní bezpečnostní úřad],[1]
H. Bončková [Nejvyšší správní soud][2] poradci;

b) za stěžovatele
M. Bilej, právní zástupce,
D. Káňová,
A. Kukrálová, poradci.

Soud vyslechl přednesy M. Bileje a V. A. Schorma a jejich odpovědi na otázky soudců.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

9. Stěžovatel se narodil v roce 1962 a žije v Praze.

10. Na základě smlouvy podepsané dne 2. listopadu 2004, která se řídila ustanoveními zákoníku práce, se stěžovatel stal zaměstnancem Ministerstva obrany.

11. Dne 27. prosince 2004 požádal k tomu oprávněný zástupce ministerstva Národní bezpečnostní úřad (dále jen „Úřad“), aby vydal stěžovateli osvědčení pro styk s utajovanými informacemi ve stupni utajení „Tajné“, v souladu s úkoly, které měl stěžovatel plnit.

12. Dne 1. ledna 2005 stěžovatel nastoupil do funkce ředitele Sekce správy majetku Ministerstva obrany.

13. Dne 19. července 2005 vydal Úřad stěžovateli osvědčení pro styk s utajovanými informacemi klasifikovanými stupněm utajení „Tajné“, platné do 18. července 2010.

14. V průběhu roku 2006 byl stěžovatel jmenován zástupcem prvního náměstka ministra obrany. Nadále při tom plnil úkoly ředitele Sekce správy majetku Ministerstva obrany.

15. Dne 7. října 2005 obdržel Úřad utajovanou zprávu zpravodajské služby ze dne 5. října 2005, klasifikovanou stupněm utajení „Vyhrazené“. Zahájil šetření za účelem ověření získaných informací. V průběhu tohoto šetření zaslala zpravodajská služba Úřadu další zprávu datovanou dne 21. března 2006, klasifikovanou stupněm utajení „Vyhrazené“ a založenou do bezpečnostního spisu pod číslem listu 77. Na základě této zprávy Úřad dne 5. září 2006 rozhodl o zrušení platnosti osvědčení. Rozhodnutí bylo vydáno ze dvou navzájem nezávislých důvodů: zaprvé, stěžovatel v žádosti o vydání osvědčení neuvedl, že je jednatelem řady obchodních společností a vlastní několik účtů v zahraničních bankách, a zadruhé, u stěžo­vatele bylo zjištěno bezpečnostní riziko ve smyslu ustanovení § 14 odst. 3 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb. Ohledně tohoto rizika však nebylo v rozhodnutí uvedeno, z jakých utajo­vaných informací vyplývá, neboť příslušné informace byly klasifikovány stupněm utajení „Vyhrazené“, a podle zákona tudíž nemohly být stěžovateli sděleny. V rozhodnutí bylo uvedeno, že zjištěné skutečnosti o chování stěžovatele obsažené ve zprávě přijaté Úřadem dne 7. října 2005 zpochybňují předpoklady pro vydání osvědčení pro styk s utajovanými informa­cemi, a sice věrohodnost stěžovatele a jeho schopnost nenechat se ovlivnit a zachovávat mlčenlivost.

16. V řízení o rozkladu zahájeném stěžovatelem ředitel Úřadu na základě návrhu rozkladové komise dne 18. prosince 2006 potvrdil rozhodnutí Úřadu ze dne 5. září 2006, avšak částečně z jiných důvodů. Odmítl jako neopodstatněný důvod, že stěžovatel před vydáním osvědčení neuvedl určité skutečnosti. Ztotožnil se však se závěry Úřadu ohledně existence bezpečnostního rizika, které vyplynuly z Úřadem provedeného šetření a z utajo­va­ných písemností.

17. Mezitím stěžovatel dne 4. října 2006 ze zdravotních důvodů požádal o odvolání z funkce zástupce prvního náměstka ministra obrany i funkce ředitele Sekce správy majetku Ministerstva obrany. Téhož dne byl z těchto funkcí odvolán podle § 65 odst. 2 zákoníku práce (viz § 26 níže). Dne 20. října 2006 stěžovatel uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru podle § 43 zákoníku práce s účinností ke dni 31. ledna 2007.

18. Dne 19. ledna 2007 podal stěžovatel k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí o zrušení platnosti svého osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Stěžovateli a jeho právnímu zástupci bylo dovoleno nahlédnout do spisu, avšak části spisu označené jako utajované byly z nahlížení vyloučeny. Úřad nicméně předložil dokumenty obsahující informace o existenci rizika, včetně utajovaných písemností, soudu, který se s nimi mohl seznámit. Na veřejném jednání byla stěžovateli poskytnuta příležitost předložit svá tvrzení a vylíčit důvody, které podle jeho názoru vedly ke zrušení osvědčení. Stěžovatel uvedl, že předmětnou zprávu podle jeho názoru vypracovalo Vojenské zpravodajství ve snaze pomstít se mu za to, že s ním odmítl spolupracovat nad rámec svých zákonných povinností.

19. Rozsudkem ze dne 1. září 2009 soud žalobu stěžovatele zamítl. Konstatoval, že příslušný úřad mohl v řízení o zrušení platnosti osvědčení sdělit pouze ty důvody, které se opíraly o neutajované písemnosti, a pokud šlo o důvody založené na utajovaných písemnostech, mohl na tyto písemnosti a na stupeň jejich utajení pouze odkázat. Shledal, že postup Úřadu, který nesdělil stěžovateli obsah zprávy, na jejímž základě byla zrušena platnost jeho osvědčení, nebyl nezákonný, neboť zpřístupnění těchto informací zákon zakazoval. Dodal, že stěžovatelova práva byla dostatečně respektována, neboť soud byl oprávněn se s předmětnými utajovanými informacemi seznámit a posoudit, zda rozhodnutí Úřadu odůvodňují.

20. Rozsudkem ze dne 15. července 2010 Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost podanou stěžovatelem jako nedůvodnou. Předmětné utajované písemnosti podle názoru soudu mimo veškerou pochybnost prokazovaly, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro styk s utajovanými informacemi. Konstatoval, že zjištěné riziko se týkalo chování stěžovatele, kterým byla zpochybněna jeho věrohodnost a schopnost zachovávat mlčenlivost. Nejvyšší správní soud dodal, že odhalení utajovaných informací mohlo mít za následek vyzrazení metod práce zpravodajské služby, rozkrytí jejích informačních zdrojů nebo riziko ovlivňování možných svědků. Vysvětlil, že zákon zakazuje sdělit, v čem přesně bezpečnostní riziko spočívá, a vyložit úvahy, o něž se opírá závěr o existenci tohoto rizika, neboť důvody a úvahy, z nichž rozhodnutí Úřadu vycházelo, byly založeny výlučně na utajovaných informacích. Odůvodnění rozhodnutí mohlo tudíž obsahovat pouze odkaz na písemnosti, které byly podkladem pro jeho vydání, a stupeň utajení použitých informací. Soud dále konstatoval, že s ohledem na specifickou povahu řízení, jež se týkalo utajovaných informací, nemohou být zaručena všechna stěžovatelova procesní práva, avšak neuvedení přesných důvodů rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení bylo vyváženo zárukou spočívající v neomezeném přístupu správních soudů k utajované písemnosti. Nejvyšší správní soud podotkl, že zpráva o výsledku šetření provedeného zpravodajskou službou a založená do spisu pod číslem listu 77 obsahuje konkrétní, ucelené a podrobné informace týkající se chování a způsobu života stěžovatele, které v projednávané věci umožňují přezkoumat relevanci předmětných zjištění ve vztahu k bezpečnostní spolehlivosti stěžovatele. Kromě toho také uvedl, že z těchto informací nevyplývá žádná souvislost se stěžovatelovým dřívějším odmítnutím spolupráce s Vojenským zpravodajstvím.

21. Dne 25. října 2010 podal stěžovatel ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, v níž namítal porušení práva na spravedlivý proces. Usnesením ze dne 18. listopadu 2010 však Ústavní soud jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. S odkazem na svoji dřívější judikaturu k této problematice konstatoval, že s ohledem na specifika a význam rozhodování ve věcech utajovaných informací, kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, není vždy možné zajistit všechny běžné procesní záruky spravedlivého procesu. Podle názoru Ústavního soudu nebylo jeho zásahu do rozhodovací činnosti soudů zapotřebí, neboť postup soudů v daném případě byl řádně odůvodněn, argumentace v jejich rozhodnutích byla srozumitelná a ústavně konformní a soudy se nijak výrazně neodchýlily od procesních standardů a ústavních pravidel.

22. Dne 16. března 2011 byla proti stěžovateli a dalším 51 osobám podána obžaloba pro ovlivňování veřejných zakázek na Ministerstvu obrany v letech 2005 až 2007. Stěžovatel byl obžalován z účasti na organizované zločinecké skupině, pomoci k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby, pomoci k trestnému činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě a pomoci k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku.

Rozsudkem ze dne 25. března 2014 shledal Krajský soud v Českých Budějovicích stěžovatele vinným a odsoudil jej mimo jiné k trestu odnětí svobody na dobu tří let. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2016 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak podmíněně odložil výkon stěžovatelova trestu na zkušební dobu dvou let. Tento rozsudek nabyl právní moci.

II. PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO

A. Listina základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.)

23. Podle čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která má právní sílu ústavního zákona, mohou být pro výkon určitých povolání nebo činností stanoveny podmínky nebo omezení.

B. Právní předpisy upravující postavení státních zaměstnanců a pracovněprávní předpisy

24. Státní služba byla v České republice poprvé upravena zákonem o státní službě (zákon č. 234/2014 Sb.), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2015. Již v roce 2002 sice Parlament schválil zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), avšak tento zákon nikdy nenabyl účinnosti a byl nahrazen výše uvedeným zákonem (č. 234/2014 Sb.).

25. Státní zaměstnanci přijatí do pracovního poměru před nabytím účinnosti zákona o státní službě byli tedy vůči zaměstnavateli v soukromoprávním poměru, který se řídil zákoníkem práce (zákon č. 65/1965 Sb., účinný do 31. prosince 2006), a neměli žádné zvláštní postavení.

26. Ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce stanoví, že zaměstnanec, který byl do funkce zvolen nebo jmenován, může být odvolán nebo se může této funkce vzdát. Podle § 65 odst. 3 odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí a zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení odpovídající jeho kvalifikaci.

27. Důvody, pro které může být zaměstnanci dána výpověď nebo s ním může být okamžitě ukončen pracovní poměr, jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 46 a 53 zákoníku práce.

28. Podle ustanovení § 64 zákoníku práce může zaměstnanec uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

C. Zákon o ochraně utajovaných skutečností (zákon č. 148/1998 Sb.)

29. Stěžovateli bylo vydáno osvědčení podle zákona o ochraně utajovaných skutečností (zákon č. 148/1998 Sb. – „zákon z roku 1998“).

30. Ustanovení § 17 tohoto zákona, zrušené zákonem č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, zejména stanovilo, že s utajovanými skutečnostmi se může seznamovat pouze fyzická osoba, která je nezbytně potřebuje k výkonu své činnosti, nebo jí bylo vydáno osvědčení, jehož vydání je předpokladem pro výkon povolání, kde je nezbytné seznamovat se s utajovanými skutečnostmi.

31. Ustanovením § 7 odst. 1 zákona z roku 1998 byl zřízen Národní bezpečnostní úřad.

32. Podle § 41 mohl o vydání osvědčení pro zaměstnance požádat Úřad přímý nadřízený zaměstnance.

33. Podle § 5 byly utajované skutečnosti klasifikovány jako „Vyhrazené“, „Tajné“, „Důvěrné“ nebo „Přísně tajné“.

34. Osoba žádající o vydání osvědčení pro některou z těchto kategorií utajovaných skutečností musela být občanem České republiky, být plně způsobilá k právním úkonům, zletilá bezúhonná a osobnostně i bezpečnostně spolehlivá. Za bezúhonnou nebyla považována osoba pravomocně odsouzená za trestný čin vztahující se k ochraně státního, hospodářského nebo služebního tajemství. Zákon dále považoval za nespolehlivou osobu, u které byly na základě psychologického prověření zjištěny takové osobnostní rysy, postoje či vztahy, které mohly vzbuzovat pochybnosti o tom, že je schopna utajovat skutečnosti.

35. Zákon z roku 1998 v rozhodné době neupravoval možnost soudního přezkumu rozhodnutí o nevydání osvědčení.

D. Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (znění účinné do 23. května 2007)

36. Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, a zákon č. 413/2005 Sb., kterým byl změněn zákon č. 148/1998 Sb., nabyly účinnosti dne 1. ledna 2006. Podmínky pro vydání osvědčení byly totožné s podmínkami podle předchozího zákona, byly však mírně odlišně definovány.

37. Podle § 4 se utajované informace dělily do následujících kategorií: a) „Přísně tajné“, jestliže vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit mimořádně vážnou újmu zájmům České republiky; b) „Tajné“, jestliže vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit vážnou újmu zájmům České republiky; c) „Důvěrné“, jestliže vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit prostou újmu zájmům České republiky; a d) „Vyhrazené“, jestliže vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může být nevýhodné pro zájmy České republiky. Ve vztahu k posledně uvedené kategorii § 3 odst. 5 stanovil, že nevýhodné pro zájmy České republiky je vyzrazení utajované informace neoprávněné osobě nebo zneužití utajované informace, které může mít za následek

a) narušení činnosti ozbrojených sil České republiky, Organizace Severoatlantické smlouvy nebo jejího členského státu nebo členského státu Evropské unie;

b) zmaření, ztížení anebo ohrožení prověřování nebo vyšetřování ostatních trestných činů než zvlášť závažných trestných činů nebo usnadnění jejich páchání;

c) poškození významných ekonomických zájmů České republiky nebo Evropské unie nebo jejího členského státu;

d) narušení důležitých obchodních nebo politických jednání České republiky s cizí mocí, nebo

e) narušení bezpečnostních nebo zpravodajských operací.

38. Ustanovení § 6 až 10 zákona upravovala podmínky přístupu fyzických osob k utajovaným informacím stupně utajení „Vyhrazené“. Podle § 6 odst. 1 mohl být fyzické osobě umožněn přístup k této informaci, jestliže jej nezbytně potřebovala k výkonu své funkce nebo pracovní či jiné činnosti a byla držitelem oznámení o splnění podmínek pro přístup k utajované informaci stupně utajení „Vyhrazené“. Oznámení vydal podle okolností případu buď nadřízený dotyčné fyzické osoby, nebo Národní bezpečnostní úřad.

39. Ustanovení § 11–14 zákona definovala podmínky přístupu fyzické osoby k utajované informaci stupně utajení „Přísně tajné“, „Tajné“ nebo „Důvěrné“ (které byly přísnější než podmínky přístupu k informaci stupně utajení „Vyhrazené“).

40. Podle § 11 odst. 1 bylo možno poskytnout fyzické osobě přístup k utajované informaci tohoto stupně utajení, jestliže jej nezbytně potřebovala k výkonu své funkce, pracovní nebo jiné činnosti, byla držitelem platného osvědčení příslušeného stupně utajení a byla poučena.

41. Ustanovení § 12 odst. 1 definovalo podmínky pro vydání osvědčení fyzické osoby takto:

„Osvědčení fyzické osoby Úřad vydá fyzické osobě, která

a) je státním občanem České republiky nebo státním občanem členského státu Evropské unie nebo Organizace Severoatlantické smlouvy,

b) splňuje podmínky uvedené v § 6 odst. 2 [plná způsobilost k právním úkonům, věk alespoň 18 let, bezúhonnost],

c) je osobnostně způsobilá,

d) je bezpečnostně spolehlivá.“

42. Podle § 12 odst. 2 musela dotyčná fyzická osoba splňovat podmínky uvedené v § 12 odst. 2 po celou dobu platnosti osvědčení.

43. Podle § 13 odst. 1 splňovala podmínku osobnostní způsobilosti fyzická osoba, která netrpěla poruchou či obtížemi, které mohly mít vliv na její spolehlivost nebo schopnost utajovat informace. Podle § 13 odst. 2 se tato způsobilost ověřovala na základě prohlášení o osobnostní způsobilosti a v případech stanovených zákonem i na základě znaleckého posudku.

44. Podle § 14 odst. 1 splňovala podmínku bezpečnostní spolehlivosti fyzická osoba, u níž nebylo zjištěno bezpečnostní riziko.

Podle § 14 odst. 2 byla za bezpečnostní riziko považována:

a) závažná nebo opakovaná činnost proti zájmům České republiky, nebo

b) činnost spočívající v potlačování základních práv a svobod, anebo podpora takové činnosti.

45. Ustanovení § 14 odst. 3 obsahovalo výčet skutečností, které mohly být považovány za bezpečnostní riziko. Podle písmene d) mohlo být takovou skutečností chování, které mělo vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a mohlo ovlivnit její schopnost utajovat informace.

46. Podle § 58 odst. 1 písm. e) ve spojení s odstavcem 2 měli přístup k utajované informaci ode dne zvolení nebo jmenování do funkce po dobu jejího výkonu a v rozsahu nezbytném pro její výkon všichni soudci, a to i pokud nebyli držiteli osvědčení fyzické osoby.

47. Zákon č. 412/2005 Sb. nově zavedl část čtvrtou nazvanou „Bezpečnostní řízení“, která se vztahuje na řízení o vydání i zrušení platnosti osvědčení a podle níž se toto řízení dělí na fázi správní a soudní. Hlava IV se zabývá zejména fází soudní.

48. Podle § 89 odst. 7 účastník bezpečnostního řízení o vydání nebo zrušení platnosti osvědčení a jeho zástupce mají právo před vydáním rozhodnutí nahlížet do bezpečnostního svazku a činit si z něj výpisy, s výjimkou té jeho části, která obsahuje utajovanou informaci.

49. Podle § 101 odst. 1 Úřad zahájí řízení o zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby, existuje-li důvodná pochybnost o tom, že držitel takovéto veřejné listiny i nadále splňuje podmínky pro její vydání. Podle § 101 odst. 2 Úřad zruší platnost osvědčení, přestal-li držitel tyto podmínky splňovat.

50. Ustanovení § 107 odst. 4 stanoví, že zpravodajská služba je povinna podat Úřadu na žádost zprávu o výsledcích svého šetření.

51. Ustanovení § 122 odst. 3 stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí podle zákona se uvedou důvody vydání rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení a při použití právních předpisů. Byly-li některé z důvodů vydání rozhodnutí utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

52. Podle § 133 odst. 1 lze proti rozhodnutí ředitele Úřadu podat žalobu. Ustanovení § 133 odst. 2 stanoví, že dokazování se v soudním řízení provádí tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích obsažených ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie. K těmto okolnostem je možno provést důkaz výslechem jen tehdy, byl-li ten, kdo povinnost mlčenlivosti má, této povinnosti příslušným orgánem zproštěn. Zprostit mlčenlivosti není možno pouze v případě, kdy by mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie. To platí přiměřeně i v případech, kdy se důkaz provádí jinak než výslechem.

53. Podle § 133 odst. 3 Úřad označí okolnosti uvedené v odstavci 2, o kterých tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti. Jestliže může být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie, předseda senátu rozhodne, že části spisu, k nimž se tyto okolnosti váží, budou odděleny; do těchto částí spisu nemohou účastník řízení a jeho zástupce nahlížet.

E. Soudní řád správní (zákon č. 150/2002 Sb.)

54. Podle § 45 odst. 3 soudního řádu správního při předložení [spisu][3] správní orgán vždy označí ty jeho části, které obsahují utajované informace. Předseda senátu tyto části vyloučí z nahlížení. Toto ustanovení platí přiměřeně i pro spisy soudu. Podle § 45 odst. 4 nelze z nahlížení vyloučit části spisu, jimiž bude prováděn důkaz soudem. Z nahlížení nelze dále vyloučit ani ty části spisu, do nichž měl účastník právo nahlížet v řízení před správním orgánem.

55. Podle § 45 odst. 6 před nahlédnutím do spisu, který obsahuje utajované informace, poučí předseda senátu nahlížející osoby podle zvláštního zákona o trestních následcích porušení tajnosti těchto informací. Podpisem protokolu o tomto poučení se poučené osoby stávají „osobami určenými“ v rozsahu potřeby k seznámení s utajovanou informací.

56. Podle § 77 odst. 2 může soud v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak.

III. PŘÍSLUŠNÁ VNITROSTÁTNÍ PRAXE

57. Přijetí zákonů č. 148/1998 Sb. a č. 412/2005 Sb. vedlo k významnému vývoji v judikatuře.

58. Dne 12. července 2001 vydalo plénum Ústavního soudu nález sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 týkající se zákona č. 148/1998 Sb., který Úřadu v zásadě zakazoval sdělit dotyčné osobě důvody nevydání osvědčení. Ústavní soud sice uznal legitimní zájem státu na uchování určitých informací a vyšetřovacích metod v tajnosti, avšak rozhodl, že i v těchto specifických případech není možné rezignovat na ochranu základních práv dotyčné fyzické osoby. Uzavřel, že je na zákonodárci, aby přijal novou právní úpravu poskytující vhodné prostředky, které by zohlednily a sladily soukromý a veřejný zájem.

59. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 14/2006 ze dne 31. ledna 2007 a následně Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 377/04 ze dne 6. září 2007 sice konstatovaly, že vydání osvědčení pro styk s utajovanými informacemi je „mimořádným oprávněním“, avšak vyslovily názor, že rozhodnutí správních orgánů v této oblasti podléhají soudnímu přezkumu. Dospěly nicméně k závěru, že „[n]ení jistě možné, aby byl Úřad pod záminkou absolutního zachování procesních práv účastníka nucen uvádět ve svých rozhodnutích skutečnosti, které by mohly ohrozit zájem státu, efektivitu práce zpravodajských služeb či policejních složek anebo bezpečnost jejich agentů či třetích osob“ a rozhodly, že „[o] to důsledněji je pak ale potřeba dbát na to, aby se těchto cílů nedosahovalo popřením principu právního státu či na úkor základních práv jednotlivce. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že... nemůže být veřejný zájem na utajování při přezkumu rozhodnutí, které v přímém důsledku omezuje možnost vykonávat určité konkrétní povolání, důvodem k vynětí tohoto rozhodnutí z aplikačního záběru... čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež zakotvují právo na soudní ochranu”.

60. V usnesení sp. zn. I. ÚS 828/09 ze dne 22. září 2009 Ústavní soud zejména konstatoval, že právo na svobodnou volbu povolání v sobě nezahrnuje právo na vydání osvědčení pro styk s utajovanými informacemi ani právo každého jednotlivce na výkon konkrétní profese, jejíž výkon je navíc v zájmu státu, a tedy ve veřejném zájmu, striktně omezen. Odmítl argument stěžovatele, že rozhodnutím o ukončení platnosti osvědčení pro stupeň utajení „Tajné“ bylo porušeno jeho základní právo na svobodnou volbu povolání ve smyslu článku 26 Listiny. Poznamenal, že toto právo nelze vykládat tak, že z něho vyplývá právo každého na zcela konkrétní zaměstnání, ale pouze tak, že jednotlivec má právo vybrat si povolání, které by chtěl vykonávat. Dodal, že ke vstupu do konkrétního pracovněprávního vztahu anebo k založení konkrétní samostatné výdělečné činnosti musí dotyčná osoba splnit bližší podmínky, které jsou pro takové zaměstnání nebo podnikání stanoveny právními předpisy ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny.

61. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 44/2006 ze dne 30. ledna 2009 rozhodl, že pojem „bezpečnostního rizika“ je nutno vykládat tak, že shromážděné podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního rizika. Pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti dotyčné osoby tedy postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik.

62. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na vztah mezi výkonem určité funkce a vydáním osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. S odkazem na důvodovou zprávu k zákonu konstatoval, že přístup k utajovaným informacím musí být zabezpečen pouze osobám, které jej nezbytně potřebují k výkonu svého povolání nebo funkce. Stejný názor zaujal i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 828/09 ze dne 22. září 2009, když rozhodl, že z práva na svobodnou volbu povolání nelze odvodit ani právo na vydání osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, které Listina ani podústavní právní předpisy nezaručují.

63. Rozsudek vynesený sedmým senátem Nejvyššího správního soudu dne 9. dubna 2009 (č. j. 7 As 5/2008) mimo jiné konstatoval, že pokud správní orgány v této specifické oblasti rozhodnou nesdělit dotčené osobě konkrétní skutkové důvody, pro které nebyla shledána bezpečnostně spolehlivou, jsou povinny, má-li jejich rozhodnutí obstát při soudní kontrole, umožnit v plném rozsahu, tedy zejména ve skutkové rovině, přezkum těchto důvodů soudem. Podle názoru soudu to znamená, že informace, o něž se příslušné rozhodnutí opírá, musejí být součástí spisu Národního bezpečnostního úřadu a soud z moci úřední přezkoumá jejich relevanci. Rozsudek dodává, že Národní bezpečnostní úřad může tudíž své závěry opřít výlučně o informace, jež byly součástí spisu.

Použitím výrazu „informace“ tento rozsudek poměrně jasně naznačil, že spis předložený Národním bezpečnostním úřadem musí obsahovat všechny informace, které posloužily jako základ pro správní rozhodnutí, a tedy i zdroje těchto informací, nicméně se nevyjádřil k otázce ověření autentičnosti a věrohodnosti těchto zdrojů.

64. V následně vydaném rozsudku ze dne 25. listopadu 2011 (č. j. 7 As 31/2011) se sedmý senát Nejvyššího správního soudu zabýval otázkou věrohodnosti informací a jejich zdrojů. Výslovně odkázal na rozsudek vynesený ve stěžovatelově věci a konstatoval, že soud v tomto případě neuvedl konkrétní informace, o něž opřel své rozhodnutí, z důvodu zájmu na jejich utajení, což mělo za následek, že účastník řízení, který nebyl seznámen s jejich obsahem, se nemohl informovaně vyjádřit k relevanci zjištěných okolností. Dospěl k závěru, že za této situace musí soud suplovat aktivitu účastníka a přezkoumat relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví jako důležitá.

Rozsudek uznal, že správní soudy nemohou přezkoumávat autentičnost ani věrohodnost dokumentů a informací poskytnutých zpravodajskou službou a že se jedná o výjimku z jinak obvyklé pravomoci správních soudů při hodnocení jim předkládaných důkazů. Dodal, že pokud jde o informace získané od zpravodajské služby, není zapotřebí absolutní jistoty a pravdivosti, nýbrž postačí, že závěry vyvozené ze skutečností obsažených v takto poskytnutých informacích představují nejpravděpodobnější vysvětlení. Závěrem uvedl, že soud tím není zbaven možnosti posoudit věrohodnost a váhu informací poskytnutých zpravodajskou službou, a zdůraznil, že zprávy vypracované zpravodajskou službou by neměly vyjadřovat pouze názor jejich zpracovatele a znemožňovat soudům ověřit podstatné skutečnosti obsažené ve spisu.

65. V rozsudku ze dne 30. září 2015 (č. j. 1 As 146/2015) Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že podle ustanovení § 133 zákona č. 412/2005 Sb. soud (předseda senátu) rozhoduje o oddělení části spisu, pokud dospěje k závěru, že jsou splněny zákonné předpoklady pro vyloučení určitých informací a omezení přístupu k nim. Soud prohlásil, že zákon č. 412/2005 Sb. přitom neváže postup stanovený v § 133 odst. 3 na skutečnosti klasifikované určitým stupněm utajení, ale tento postup se v obecné rovině uplatní na jakékoliv utajované informace (od vyhrazených až po přísně tajné), které jsou obsaženy ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidence zpravodajských služeb nebo policie, pokud by jejich zpřístupněním mohlo dojít k ohrožení či vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie, jsou-li současně označeny úřadem, který o nich tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 9/2010 ze dne 15. července 2010).

66. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dne 1. března 2016 rozhodl (č. j. 4 As 1/2015-40), že informace nemusejí automaticky v průběhu celého soudního řízení zůstat nepřístupné ani být automaticky vyloučeny z dokazování. Konstatoval, že tak je tomu pouze v případech, kdy soud dospěje k závěru, že k vyloučení takových informací budou zákonné předpoklady. V otázce posouzení kvality informací, které byly podkladem pro rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení, a zdrojů těchto informací dospěl k závěru, že Národní bezpečnostní úřad ani správní soudy nepřezkoumávají pravdivost informací pocházejících od těchto služeb stejným způsobem jako v běžném správním řízení. Dodal však, že informace od zpravodajských služeb nemohou mít podobu pouhého názoru jejich zpracovatele, aniž by byly doloženy patřičnými podklady ve spise a mohly být ověřeny soudem. Podle názoru soudu by Národní bezpečnostní úřad a správní soudy měly mít možnost posoudit pravdivost a přesvědčivost zpravodajských informací a jejich význam pro bezpečnostní řízení.

IV. PRÁVNÍ ÚPRAVA A SOUDNÍ PRAXE V JINÝCH ČLENSKÝCH STÁTECH

67. Z porovnání informací o 30 členských státech, které má Soud k dispozici, vyplývá, že ochraně národní bezpečnosti je věnována pozornost ve všech státech, jejichž právní úprava byla zkoumána. Pojem „národní bezpečnost“ sice není definován stejným způsobem, avšak zákonodárství všech členských států umožňuje výkonné moci, zejména orgánům odpovědným za národní bezpečnost, omezit přístup k utajovaným informacím, mimo jiné i v soud­ním, trestním a správním řízení, je-li to považováno za nezbytné k ochraně státních zájmů. Státní orgány v tomto ohledu požívají široký prostor pro uvážení.

68. Převážná většina států však svěřuje soudům pravomoc přezkoumávat odůvodněnost utajení dokumentů. Státy většinou přiznávají soudům pravomoc k přezkoumání nejen formální zákonnosti rozhodnutí o utajení dokumentů, ale také konkrétních důvodů klasifikace informací získaných zpravodajskými službami jako utajovaných. V některých státech mají tuto pravomoc všichni soudci, v jiných je pro soudce posuzující tyto informace a dokumenty zavedeno bezpečnostní řízení. V některých členských státech je soudní přezkum prováděn nejen s vyloučením veřejnosti a tisku, ale i účastníků řízení a jejich právních zástupců.

69. Rozsah tohoto soudního přezkumu není upraven jednotně. Shoda panuje pouze v tom, že neodhalení utajovaných informací v průběhu soudního řízení samo o sobě nepředstavuje porušení základních práv dotyčné osoby. Zatímco v trestním řízení nemohou být nezpřístupněné dokumenty použity, v některých státech je použití utajovaných informací a nezpřístupněných dokumentů povoleno ve správním řízení.

70. Pokud jde konkrétně o nevydání nebo zrušení povolení umožňujícího soudům přístup k utajovaným dokumentům, některé státy vylučují jakýkoli soudní přezkum, zatímco jiné upravují přezkum, v jehož rámci mají soudy různou úroveň pravomocí: od pouhého přezkoumání formální zákonnosti příslušného rozhodnutí až po meritorní přezkum odůvodnění, včetně hodnocení dokumentů, o které se rozhodnutí opírá.

V. JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA EVROPSKÉ UNIE

71. Dne 4. června 2013 vydal Soudní dvůr Evropské unie rozhodnutí o před­běžné otázce ve věci ZZ proti Spojenému království (věc C-300/11). Žádost o rozhodnutí se týkala výkladu čl. 30 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, zejména ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie. Otázka byla položena v souvislosti se sporem mezi osobou s francouzským a alžírským občanstvím a imigračními orgány Spojeného království ohledně rozhodnutí těchto orgánů, jímž byl dotyčné osobě odepřen vstup do Spojeného království z důvodů bezpečnosti státu. Soudní dvůr v podstatě odpověděl, že pokud vnitrostátní orgán ve výjimečném případě z dů­vodů bezpečnosti státu nesdělí dotčené osobě přesné a úplné důvody, z nichž vychází rozhodnutí o zákazu vstupu, soud musí mít pověření ověřit, zda tyto důvody brání tomu, aby byly poskytnuty přesné a úplné důvody, na nichž je dotčené rozhodnutí založeno, jakož i s ním související důkazy. Co se týče důkazu o tom, že sdělením těchto důvodů by byla skutečně ohrožena bezpečnost státu, Soudní dvůr uvedl, že zde neplatí domněnka o existenci či podloženosti důvodů uváděných vnitrostátním orgánem (§ 61 rozsudku). Dále konstatoval, že dospěje-li uvedený soudce k závěru, že bezpečnost státu nebrání tomu, aby byly dotčené osobě přesně a úplně sděleny důvody, z nichž vychází rozhodnutí o odepření vstupu, umožní příslušnému vnitrostátním orgánu sdělit dotčené osobě chybějící důvody a důkazy. Pokud tento orgán jejich poskytnutí nepovolí, přezkoumá soud legalitu takového rozhodnutí pouze na základě důvodů a důkazů, které byly poskytnuty (§ 63); jeví-li se však, že bezpečnost státu skutečně brání tomu, aby byly dotčené osobě sděleny uvedené důvody, soudní přezkum legality rozhodnutí musí být proveden v řízení, které odpovídajícím způsobem vyváží požadavky týkající se bezpečnosti státu a požadavky týkající se práva na účinnou soudní ochranu, přičemž případné zásahy do výkonu tohoto práva omezí na nezbytné minimum. Soudní dvůr zejména rozhodl:

„65. V tomto ohledu musí uvedené řízení s ohledem na nutnost respektovat článek 47 Listiny zajistit respektování zásady kontradiktornosti v co největší míře, aby dotčená osoba mohla zpochybnit důvody, na nichž je založeno dotčené rozhodnutí, a vyjádřit se k důkazům s ním souvisejícím, a tedy mohla užitečně uplatnit prostředky obhajoby. Je zejména nutné, aby byla dotčená osoba v každém případě seznámena s podstatou důvodů, z nichž vychází rozhodnutí o odepření vstupu..., přičemž potřeba chránit bezpečnost státu nemůže mít ten důsledek, že dotčená osoba bude zbavena práva na to být vyslechnuta, a její právo na opravný prostředek... tedy bude neúčinné.

66. Vyvažování práva na účinnou soudní ochranu a potřeby zajistit bezpečnost dotčeného členského státu, které je základem pro závěr uvedený v předchozím bodě, se neuplatní stejným způsobem u důkazů, které jsou základem pro odůvodnění, předložených příslušnému vnitrostátnímu soudu. V určitých případech totiž může poskytnutí těchto důkazů přímo a konkrétně ohrozit bezpečnost státu, jelikož může mj. ohrozit život, zdraví či svobodu osob či odhalit metody vyšetřování vnitrostátních bezpečnostních orgánů, a vážně tak narušit plnění budoucích úkolů těchto orgánů, resp. jim v tom zabránit.

67. V tomto kontextu je na příslušném vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda a v jakém rozsahu může omezení práva navrhovatele na obhajobu plynoucí zejména z toho, že nebyl přesně a úplně informován o důkazech a důvodech, z nichž vychází rozhodnutí..., ovlivnit důkazní hodnotu důvěrných důkazů.

68. Za těchto podmínek je na příslušném vnitrostátním soudu, aby zaprvé zajistil, aby dotčená osoba byla informována o podstatě důvodů, které jsou základem pro dotčené rozhodnutí, způsobem, který náležitě zohlední nutnost zachování důvěrnosti důkazů, a aby zadruhé v souladu s vnitrostátním právem vyvodil důsledky plynoucí z případného porušení této povinnosti sdělit informace.“

72. Ve věci Evropská komise a další v. Kadi (věc C-584/10 P, rozsudek ze dne 18. července 2013) provedl Soudní dvůr podobné vyvažování požadavků plynoucích z práva na účinnou soudní ochranu, zejména dodržení zásady kontradiktornosti řízení, na straně jedné a zájmem na bezpečnosti Evropské unie nebo jejích členských států na straně druhé (viz zejména § 111 a 125–129).

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČL. 6 ODST. 1 ÚMLUVY

73. Stěžovatel namítal, že řízení, v němž brojil proti rozhodnutí o zrušení platnosti svého osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, nebylo spravedlivé. Tvrdil, že mu správní soudy odepřely přístup k rozhodujícím důkazům klasifikovaným jako utajované informace, které těmto soudům poskytla žalovaná strana. Dovolává se čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě... projednána... soudem..., který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích...“.

A. Rozsudek senátu

74. Senát se nejprve zabýval vládou vznesenou námitkou nepřijatelnosti z důvodu nepoužitelnosti článku 6 Úmluvy. V tomto ohledu konstatoval, že český právní řád přiznává každému, komu bylo vydáno osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, zvláštní právo, na základě něhož se může domoci ověření, zda s ohledem na kritéria vymezená zákonem pro jeho vydání je následné zrušení tohoto osvědčení odůvodněné (viz § 53 rozsudku).

75. Pokud jde o občanskou povahu tohoto práva, senát použil test Vilho Eskelinen (viz Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku, č. 63235/00, rozsudek velkého senátu ze dne 19. dubna 2007, § 62) a dospěl k závěru, že stěžovatel je státním zaměstnancem. Odlišil však projednávanou věc od případu Vilho Eskelinen v tom, že pracovněprávní spor nebyl pro stěžovatele přímo určující, neboť byl odvolán z funkce v důsledku ukončení platnosti osvědčení a předmětné řízení se netýkalo jeho propuštění. I když nemělo zrušení platnosti osvědčení za následek automatické ukončení pracovního poměru stěžovatele s Ministerstvem obrany, podle názoru senátu bylo rozhodující pro volbu pozic, o které se stěžovatel mohl ucházet (viz § 55 rozsudku). Rozhodnutí o zrušení stěžovatelova osvědčení a následné řízení proto mělo dopad na jeho občanská práva, a čl. 6 odst. 1 byl tudíž použitelný (viz § 57–58 rozsudku).

76. V otázce odůvodněnosti stížnosti dospěl senát k závěru, že rozhodnutí nezpřístupnit předmětný dokument stěžovateli bylo odůvodněno zájmy národní bezpečnosti, neboť podle orgánů by zpřístupnění mohlo vést k odhalení metod práce zpravodajských služeb, odhalení jejich zdrojů informací nebo k pokusům stěžovatele o ovlivnění případných svědků. Podle senátu rozhodovací proces naplnil v největším možném rozsahu požadavky kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní a obsahoval záruky způsobilé chránit zájmy stěžovatele. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tudíž nedošlo (viz § 72, 75–76 a 79 rozsudku).

B. Předběžné námitky vznesené vládou

1. Tvrzení účastníků řízení

a) Vláda

(i) Stěžovatelovo postavení oběti

77. Vláda v odpovědi otázku položenou velkým senátem ohledně stěžovatelova postavení oběti uvedla, že výsledek vnitrostátního řízení nebyl přímo určující pro stěžovatelovo právo nadále vykonávat funkci. Poukázala na skutečnost, že stěžovatel sám požádal o od­volání z funkce a nikdy se nevyjádřil v tom smyslu, že by jeho žádost byla motivována zrušením osvědčení pro styk s utajovanými informacemi nebo že by s tímto zrušením jakkoli souvisela. Navíc odvoláním z funkce neskončil jeho pracovní poměr jako takový. Jinými slovy, nic nenaznačovalo tomu, že předmětné opatření, tj. zrušení platnosti stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, mělo nějaký vliv na jeho pracovní poměr s Minister­stvem obrany. Stěžovatele tudíž nelze považovat za oběť porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 34 Úmluvy.

(ii) Použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy

78. Vláda nezpochybňovala skutečnost, že projednávaná věc se týkala „sporu“ mezi stěžovatelem jako bývalým držitelem osvědčení a Národním bezpečnostním úřadem, ústředním orgánem odpovědným za rozhodování ve věcech osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Souhlasila tak se senátem v tom, že hlavním předmětem sporu byla bezpečnostní spolehlivost stěžovatele (viz § 50 in fine rozsudku senátu).

79. Na rozdíl od senátu, podle jehož názoru bylo předmětem sporu právo stěžovatele na přezkum rozhodnutí o odnětí osvědčení (viz § 53 rozsudku senátu), však vláda tvrdila, že se předmětný spor týkal otázky, zda by stěžovatel měl být i nadále považován za bezpečnostně spolehlivého, tj. zda mu svědčí hmotné právo, nebo spíše výsada, která by mu umožňovala zachovat si osvědčení pro přístup k utajovaným informacím.

80. Vláda dodala, že spor v projednávané věci se netýkal práva nebýt nespravedlivě propuštěn, neboť stěžovatel sám požádal o odvolání z funkce a dohodl se na rozvázání pracovního poměru.

81. Pokud jde o otázku, zda se spor týkal práva uznaného vnitrostátním právem, vláda v prvé řadě poznamenala, že z příslušných ustanovení vnitrostátního práva nelze dovozovat právo na přístup fyzických osob k utajovaným informacím. Poukázala na skutečnost, že podle judikatury vrcholných vnitrostátních soudů není v právním řádu České republiky zakotveno „právo“ na vydání osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. V této souvislosti odkázala na vnitrostátní judikaturu, podle níž je vydání osvědčení konkrétní fyzické osobě zvláštní výsadou, kterou uděluje Úřad, a rozhodnutí o jejím udělení či neudělení závisí výlučně na úvaze tohoto orgánu.

82. Podle vlády se tyto úvahy přiměřeně vztahují i na zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby pro styk s utajovanými informacemi.

83. Vláda podotkla, že Úřad má široký prostor pro uvážení při rozhodování o tom, jaké chování nebo činnosti mohou vzbudit podezření o existenci bezpečnostního rizika, a tedy zpochybnit bezpečnostní spolehlivost osoby. Odkázala na obecné zásady vytyčené Soudem a tvrdila, že je-li předmětem vnitrostátního řízení rozhodnutí o tom, zda by měl stěžovatel i nadále požívat určitého oprávnění, jsou diskreční právo nebo dokonce široký prostor pro uvážení na straně Úřadu faktory naznačující, že vnitrostátní právní řád neuznává žádné „právo“ na takové oprávnění (odkazuje na věc Mendel proti Švédsku, č. 28426/06, rozsudek ze dne 7. dubna 2009, § 44).

84. Vláda dodala, že jakmile byla jednou prokázána pochybnost o spolehlivosti osoby z hlediska národní bezpečnosti, Úřad již nemá diskreční pravomoc, neboť zákon mu ukládá učinit neprodleně opatření ke zrušení platnosti osvědčení dané osoby. Vláda v tomto ohledu zdůraznila, že jelikož dostatečným důvodem pro zrušení platnosti osvědčení jsou důvodné pochybnosti nebo i pouhé podezření, Úřad měl ve svém rozhodování jen stěží nějakou volnost vlastního uvážení (odkazuje na věc Wolff Metternich proti Nizozemsku, č. 45908/99, rozhodnutí ze dne 18. května 1999).

85. Pokud jde o občanskou povahu předmětného práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, vláda tvrdila, že otázka, zda by měl stát považovat osobu pracující v ústředním orgánu státní správy za spolehlivou z hlediska národní bezpečnosti, se dotýká samotného jádra prerogativ veřejné moci a státní suverenity.

86. Vláda dále poukázala na to, že k použitelnosti čl. 6 odst. 1 nepostačuje nejasná souvislost mezi sporem a předmětnými občanskými právy nebo jeho vzdálené důsledky pro tato práva. Občanské právo nebo závazek musejí být předmětem „sporu“ a současně musí být výsledek sporu pro toto právo přímo určující (vláda cituje věc Smagilov proti Rusku, č. 24324/05, rozhodnutí ze dne 13. listopadu 2014, § 54).

87. V projednávané věci vláda zdůraznila, že kromě konstatování, že již nemůže nadále vykonávat svoji funkci, stěžovatel nikdy netvrdil, že by rozhodnutí Úřadu nebo následné řízení mělo vliv na některé z jeho občanských práv, ani žádný takový nepříznivý vliv na svá občanská práva neprokázal. Vláda také upozornila na skutečnost, že stěžovatelův měsíční příjem v období před zrušením osvědčení byl ve skutečnosti téměř totožný s příjmem, který pobíral po něm.

88. Vláda poznamenala, že z Úmluvy nelze dovodit žádné „občanské právo“ státního zaměstnance na povolení k výkonu určité veřejné funkce ve státní správě (cituje věc Houbal proti České republice, č. 75375/01, rozsudek ze dne 14. června 2005, § 70). Obdobně nebylo v rozhodné době možné dovozovat ani existenci subjektivního práva na nerušený výkon veřejné funkce v případě, že zaměstnanec již byl do dané funkce jmenován, neboť podle zákona mohl být státní zaměstnanec libovolně odvolán z funkce osobou, která byla oprávněna jej jmenovat, což však neznamenalo, že tím došlo k ukončení pracovního poměru, neboť se pouze změnilo jeho pracovní zařazení.

89. Tyto úvahy podle tvrzení vlády platí tím spíše, jestliže zákon v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví k výkonu konkrétní veřejné funkce zvláštní požadavky, které dotyčný státní zaměstnanec přestal splňovat. Vláda se proto přiklonila k názoru Nejvyššího správního soudu, že na výkon takových veřejných funkcí neexistuje právní nárok, neboť dotyčná osoba nemůže mít legitimní očekávání, že nebude odvolána z funkce, přestane-li splňovat předpoklady pro její řádný výkon (viz § 59 výše).

90. Vláda činí závěr, že předmětný spor se týkal především otázky, zda byl stěžovatel i nadále bezpečnostně spolehlivým, a zda mu tudíž mohlo být ponecháno osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, které mu umožňovalo přístup ke státnímu tajemství. Tato výsada může být jen stěží považována za „právo“, tím méně za občanské právo. Podle stanoviska vlády se tudíž čl. 6 odst. 1 Úmluvy v projednávané věci nepoužije.

b) Stěžovatel

(i) Stěžovatelovo postavení oběti

91. Stěžovatel tvrdil, že jeho odvolání z funkce a následné rozvázání pracovního poměru bylo důsledkem předchozích nezákonných opatření a vadných rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu, která stěžovatel napadl ve správním a soudním řízení a před Ústavním soudem.

92. Vzhledem k psychickému nátlaku, který na něj byl vyvíjen, neměl stěžovatel jinou možnost než odejít ze své funkce a poté i ze zaměstnání.

(ii) Použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy

93. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí o vydání či zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi v té době nezáviselo a ani dnes nezávisí na uvážení Úřadu, nýbrž muselo být vydáno, pokud byly splněny zákonné podmínky. České právo tudíž zakotvovalo právo na přístup k utajovaným informacím, pokud byly splněny zákonné podmínky.

94. Stěžovatel tvrdil, že jeho stížnost nesměřuje pouze proti zrušení platnosti osvědčení jako takového, ale rovněž proti procesním opatřením přijatým správními orgány a soudy, která ke zrušení osvědčení vedla.

95. Stěžovatel dále uvedl, že v důsledku odnětí osvědčení nemohl nadále plnit své povinnosti vyplývající z funkce. Jako zástupce náměstka ministra obrany a ředitel Sekce správy majetku Ministerstva obrany přicházel pravidelně do styku s utajovanými informacemi, což bez osvědčení již nebylo možné. Musel proto ukončit pracovní poměr s Ministerstvem obrany. Dodal, že nemohl plnit ani jiné povinnosti vyžadující osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Závěrem uvedl, že případ se týká jeho občanských práv, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je tudíž na projednávanou věc použitelný.

2. Hodnocení Soudu

a) K otázce, zda byl stěžovatel obětí

96. Soud předně poznamenává, že vládě nic nebrání zpochybnit stěžovatelovo postavení oběti poprvé až před velkým senátem, zejména proto, že velký senát tuto otázku nastolil z vlastního podnětu (viz Blečić proti Chorvatsku, č. 59532/00, rozsudek velkého senátu ze dne 8. března 2006, § 63–67).

97. Velký senát konstatuje, že podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy in fine může stejně jako senát „[od]mítn[out] každou stížnost, kterou považuje za nepřijatelnou... v kterémkoliv stadiu řízení“. Velký senát tedy může i v meritorní fázi za podmínek článku 55 jednacího řádu Soudu přehodnotit rozhodnutí o prohlášení stížnosti za přijatelnou, pokud dospěje k závěru, že měla být z některého důvodu uvedeného v prvních třech odstavcích článku 35 Úmluvy prohlášena za nepřijatelnou (viz Vučković a ostatní proti Srbsku, č. 17153/11 a další, rozsudek velkého senátu (předběžná námitka) ze dne 25. března 2014, § 56, s dalšími tam citovanými odkazy).

98. Ve světle konkrétních okolností projednávaného případu je stěžovatelovo postavení oběti úzce spjato s podstatou jeho námitky na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud proto považuje za odůvodněné spojit tuto otázku s posouzením použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

b) Použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy

(i) Zásady

99. Soud připomíná, že k tomu, aby byl čl. 6 odst. 1 ve své „občanské“ složce použitelný, musí existovat „spor“ týkající se „práva“, o němž je možné tvrdit – alespoň na základě hájitelných důvodů –, že je uznáno ve vnitrostátním právu, bez ohledu na to, zda je chráněno také Úmluvou. Spor musí být opravdový a vážný; může se týkat nejen vlastní existence práva, ale také jeho rozsahu a způsobu výkonu; a konečně, výsledek řízení musí být přímo rozhodující pro dané právo; pouhá nejasná souvislost nebo vzdálené důsledky k uplatnění čl. 6 odst. 1 nepostačují.

100. Pokud jde nejprve o existenci práva, Soud připomíná, že výchozím bodem musejí být ustanovení příslušného vnitrostátního práva a jejich výklad ze strany vnitrostátních soudů (viz Masson a Van Zon proti Nizozemsku, č. 15346/89 a 15379/89, rozsudek ze dne 28. září 1995; Roche proti Spojenému království, č. 32555/96, rozsudek velkého senátu ze dne 19. října 2005, § 120; Boulois proti Lucembursku, č. 37575/04, rozsudek velkého senátu ze dne 3. dubna 2012, § 91; Al-Dulimi a Montana Management Inc. proti Švýcarsku, č. 5809/08, rozsudek velkého senátu ze dne 21. června 2016, § 97 s dalšími tam uvedenými odkazy; Baka proti Maďarsku, č. 20261/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2016, § 101; Řeckokatolická farnost v Lupeni a ostatní proti Rumunsku, č. 76943/11, rozsudek velkého senátu ze dne 29. listopadu 2016, § 71 (výňatky) s dalšími tam uvedenými odkazy). Článek 6 odst. 1 však nezaručuje „právům a závazkům“ v hmotném právu smluvních stran žádný konkrétní obsah: Soud nemůže prostřednictvím výkladu tohoto ustanovení vytvořit hmotné právo, které nemá žádný právní základ v daném státě (viz např. Fayed proti Spojenému království, č. 17101/90, rozsudek ze dne 21. září 1994; Roche, cit. výše, § 119; Boulois, cit. výše, § 91).

101. Soud v této souvislosti poznamenává, že práva takto přiznaná vnitrostátními právními předpisy mohou být hmotná nebo procesní, popřípadě obojí současně.

102. Nemůže být pochyb o tom, že právo ve smyslu čl. 6 odst. 1 existuje, je-li hmotné právo uznané vnitrostátním právním řádem doprovázeno procesním právem na jeho vynucení prostřednictvím soudů. Skutečnost, že formulace zákonného ustanovení obsahuje prvek uvážení, sama o sobě ještě nevylučuje existenci práva (viz Camps proti Francii, č. 42401/98, rozhodnutí ze dne 24. října 2000, Ellès a ostatní proti Švýcarsku, č. 12573/06, rozsudek ze dne 16. prosince 2010, § 16; opačně viz Boulois, cit. výše, § 99, Miessen proti Belgii, č. 31517/12, rozsudek ze dne 18. října 2016, § 48). Článek 6 se použije i v případě, kdy je předmětem soudního řízení diskreční rozhodnutí, které mělo za následek porušení stěžovatelových práv (viz Pudas proti Švédsku, č. 10426/83, rozsudek ze dne 27. října 1987, § 34; Obermeier proti Rakousku, č. 11761/85, rozsudek ze dne 28. června 1990, § 69; Mats Jacobsson proti Švédsku, č. 11309/84, rozsudek ze dne 28. června 1990, § 32).

103. Článek 6 však není použitelný v případech, kdy vnitrostátní právní předpisy, aniž by přiznávaly právo, poskytují určitou výhodu, která nemůže být uznána před soudem (viz Boulois, cit. výše, § 90, kdy vedení věznice odepřelo vězni vycházku bez možnosti napadnout toto rozhodnutí u správního soudu). Stejná situace nastává, pokud vnitrostátní právní předpisy omezují práva osoby na pouhou naději, že jí bude přiznáno právo, přičemž přiznání tohoto práva samotné závisí na plně diskrečním a neodůvodněném rozhodnutí příslušných orgánů (viz Masson a Van Zon, cit. výše, § 49–51; Roche, cit. výše, § 122–25; Ankarcrona proti Švédsku, č. 35178/97, rozhodnutí ze dne 27. června 2000).

104. Existují také případy, kdy vnitrostátní právní předpisy uznávají hmotné právo osoby, aniž by z nějakého důvodu současně existovaly právní prostředky k uplatnění nebo vynucení tohoto práva prostřednictvím soudu. Tak je tomu například u jurisdikčních imunit stanovených vnitrostátním právem. Imunitu je v tomto případě třeba chápat nikoli jako přiznání hmotného práva, nýbrž jako procesní překážku pravomoci vnitrostátních soudů k roz­hodnutí o příslušném právu (viz Al-Adsani proti Spojenému království, č. 35763/97, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2001, § 48; Cudak proti Litvě, č. 15869/02, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2010, § 57).

105. Konečně v některých případech vnitrostátní právo sice nemusí nutně uznávat, že fyzická osoba nějaké subjektivní právo požívá, avšak zakotvuje právo zákonným postupem přezkoumat její nárok. Jedná se například o rozhodování o tom, zda bylo určité rozhodnutí svévolné či ultra vires nebo zda bylo řízení stiženo vadami (viz Van Marle a ostatní proti Nizozemsku, č. 8543/79, 8674/79, 8675/79 a 8685/79, rozsudek ze dne 26. června 1986, § 35; mutatis mutandis Kök proti Turecku, č. 1855/02, rozsudek ze dne 19. října 2006, § 36). Jde o případy, kdy mají příslušné orgány plnou diskreční pravomoc udělit či odmítnout výhodu nebo oprávnění, přičemž zákon přiznává dotčené osobě právo obrátit se na soud, a ten, shledá‑li rozhodnutí nezákonným, je může zrušit. V tomto případě je čl. 6 odst. 1 Úmluvy použitelný za podmínky, že jakmile jsou výhoda či oprávnění jednou přiznány, vzniká na jejich základě občanské právo.

106. Pokud jde o občanskou povahu předmětného práva, Soud poznamenává, že z pracovního poměru podle soukromého práva založeného pracovní smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem vznikají občanské závazky oběma stranám, jimiž jsou plnění úkolů stanovených smlouvou a placení sjednané mzdy.

Pracovní poměr mezi veřejnoprávním subjektem, včetně státu, a zaměstnancem může být podle platných vnitrostátních předpisů založen na ustanoveních pracovněprávních předpisů upravujících vztahy mezi soukromými osobami nebo na souboru zvláštních pravidel vztahujících se na státní zaměstnance. Existují rovněž smíšené systémy kombinující pravidla pracovního práva vztahující se na soukromý sektor s určitými zvláštními pravidly platnými pro státní zaměstnance.

107. Pokud jde o státní zaměstnance zaměstnané ve státní službě, podle kritérií zformulovaných ve věci Vilho Eskelinen a ostatní, cit. výše, se žalovaný stát nemůže před Soudem dovolávat stěžovatelova postavení státního zaměstnance s cílem vyloučit ochranu podle článku 6, nejsou-li splněny dvě podmínky. Zaprvé, stát ve svém vnitrostátním právu výslovně vyloučil přístup k soudu pro danou funkci nebo kategorii zaměstnanců. A zadruhé, vyloučení musí být objektivně odůvodněné zájmem státu. K tomu, aby bylo toto vyloučení odůvodněné, nestačí prokázat, že se dotyčný státní zaměstnanec podílí na výkonu veřejné moci nebo že mezi ním a státem jakožto zaměstnavatelem existuje zvláštní pouto důvěry a loajality. Stát musí navíc prokázat, že předmět sporu souvisí s výkonem státní moci nebo že jím bylo zpochybněno toto zvláštní pouto. Poukazem na zvláštní povahu vztahu mezi dotyčným státním zaměstnancem a státem tedy v zásadě nelze odůvodnit vyloučení ze záruk podle článku 6 v případě běžných pracovněprávních sporů jako například sporů o plat, dávky či podobné nároky. V praxi tedy bude platit domněnka použitelnosti článku 6. Na žalovaném státu pak bude, aby prokázal, že státní zaměstnanec/stěžovatel zaprvé nemá podle vnitrostátních právních předpisů právo na přístup k soudu a zadruhé, že vyloučení práv podle článku 6 je u tohoto státního zaměstnance odůvodněné (tamtéž, § 62; Baka, cit. výše, § 103).

108. Soud dále připomíná, že kritéria stanovená v rozsudku Vilho Eskelinen a ostatní byla použita v mnoha typech sporů týkajících se státních zaměstnanců, včetně sporů o přijetí do služebního poměru nebo jmenování (viz Juričić proti Chorvatsku, č. 58222/09, rozsudek ze dne 26. července 2011, § 54–58), služební postup nebo povýšení (viz Dzhidzheva-Trendafilova proti Bulharsku, č. 12628/09, rozhodnutí ze dne 9. října 2012, § 50), přeložení (viz Ohneberg proti Rakousku, č. 10781/08, rozsudek ze dne 18. září 2012, § 24) a ukončení poměru (viz Olujić proti Chorvatsku, č. 22330/05, rozsudek ze dne 5. února 2009, § 33–34; Nazsiz proti Turecku, č. 22412/05, rozhodnutí ze dne 26. května 2009). Ve věci Bayer proti Německu (č. 8453/04, rozsudek ze dne 16. července 2009, § 38), jež se týkala odvolání soudního vykonavatele jako státního zaměstnance z funkce po kárném řízení, Soud upřesnil, že „běžnými pracovněprávními spory“, na něž by podle testu Eskelinen měl být článek 6 v zásadě použitelný, jsou – pouze příkladmo – spory o „platy, příspěvky nebo podobné nároky“. V rozsudku Olujić (cit. výše, § 34) rozhodl, že domněnka použitelnosti článku 6 podle rozsudku Eskelinen se uplatní i v případě propuštění (viz Baka, cit. výše, § 105).

109. Soud použil čl. 6 odst. 1 konkrétně v případě, kdy stěžovateli nebyla udělena bezpečnostní prověrka a následně byl propuštěn od pohraniční stráže (viz Ternovskis proti Lotyšsku, č. 33637/02, rozsudek ze dne 29. dubna 2014, § 9 a 10). Soud konstatoval, že Úmluva sice nezaručuje právo na přístup ke státnímu tajemství, avšak neudělení bezpečnostní prověrky vedlo k propuštění stěžovatele, což pro něj mělo zřejmé finanční důsledky. Souvislost mezi rozhodnutím neudělit stěžovateli bezpečnostní prověrku a ztrátou jeho příjmu totiž byla „jistě více než nejasná či vzdálená“ (tamtéž, § 44). Soud dospěl k závěru, že článek 6 je na věc použitelný, a doplnil, že vnitrostátní právo nevylučovalo přístup stěžovatele k soudu (tamtéž, § 46–50).

110. Článek 6 Úmluvy byl shledán použitelným také ve dvou případech týkajících se zrušení oprávnění k nošení střelné zbraně, kdy byli stěžovatelé zapsáni do databáze informací o osobách považovaných za potenciálně nebezpečné pro společnost (viz Pocius proti Litvě, č. 35601/04, rozsudek ze dne 6. července 2010, § 40; Užukauskas proti Litvě, č. 16965/04, rozsudek ze dne 6. července 2010, § 34). Stěžovatelé iniciovali soudní řízení, jímž napadli policií provedený záznam svých jmen do databáze, a domáhali se jeho odstranění. Soudy jejich návrh zamítly na základě policií předložených důkazů, které byly klasifikovány jako tajné, a stěžovatelé se s nimi tudíž nemohli seznámit. Soud zde dospěl k závěru, že článek 6 se použije, neboť zápis jmen stěžovatelů do databáze měl dopad na jejich pověst, soukromý život a vyhlídky na získání zaměstnání (viz Pocius, § 38–46; Užukauskas, § 34–39, obojí cit. výše).

111. Soud učinil závěr o použitelnosti článku 6 také v případě soudního přezkumu jmenování předsedy soudu (viz Tsanova-Gecheva proti Bulharsku, č. 43800/12, rozsudek ze dne 15. září 2015, § 84–85). Potvrdil sice, že článek 6 nezaručuje právo na povýšení nebo výkon funkce ve státní službě, avšak konstatoval, že právo na zákonný a spravedlivý postup při přijetí do služebního poměru či povýšení nebo na rovný přístup k zaměstnání a státní službě může být pravděpodobně považováno za právo uznané vnitrostátním právním řádem, pokud soudy uznaly jeho existenci a zabývaly se argumentací osob v tomto ohledu dotčených.

112. Konečně článek 6 Úmluvy byl v nedávné době použit na případ, kdy stěžovatelka namítala nemožnost napadnout u soudu své propuštění z Národní bezpečnostní služby (viz Miryana Petrova proti Bulharsku, č. 57148/08, rozsudek ze dne 21. července 2016, § 30–35). Soud v této věci dospěl k závěru, že předmětem sporu nebyl přístup ke státnímu tajemství, který Úmluva nezaručuje, nýbrž stěžovatelčina práva dotčená odmítnutím udělení bezpečnostní prověrky. Toto odmítnutí mělo podle názoru Soudu rozhodující vliv na osobní situaci stěžovatelky, neboť ta vzhledem k absenci bezpečnostní prověrky již nemohla nadále pracovat na pozici, na níž sloužila řadu let, což pro ni mělo zřejmé finanční důsledky. Souvislost mezi rozhodnutím o neudělení osvědčení a ztrátou jejího příjmu byla proto „více než nejasná či vzdálená“ (tamtéž, § 31).

(ii) Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

α) Existence práva

113. Aby mohl Soud rozhodnout, zda měl stěžovatel v projednávané věci určité právo, musí nejprve analyzovat skutečnou podstatu jeho námitky.

114. Stěžovatel namítá nespravedlivost řízení před správními soudy, které zahájil poté, co Národní bezpečnostní úřad zrušil platnost jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, jež mu bylo vydáno pro účely plnění úkolů na Ministerstvu obrany (viz § 11–14 výše). Tvrdí, že v důsledku rozhodnutí o ukončení platnosti svého osvědčení byl zbaven funkce a následně přišel i o zaměstnání (viz § 93–95 výše).

115. Z ustanovení vnitrostátního práva a jejich výkladu podaného vnitrostátními soudy je zřejmé, že osvědčení pro styk s utajovanými informacemi je nezbytným předpokladem pro výkon pracovních činností, které vyžadují, aby se dotyčná osoba seznamovala s utajova­nými informacemi nebo s nimi nakládala (viz § 30 a 40 výše). Být držitelem osvědčení není autonomní právo, nýbrž podmínka sine qua non pro plnění toho druhu úkolů, které stěžovatel vykonával. Ztráta osvědčení měla tudíž rozhodující vliv na stěžovatelovu osobní a profesní situaci a zabránila mu nadále plnit určité úkoly na Ministerstvu obrany (viz mutatis mutandis Helmut Blum proti Rakousku, č. 33060/10, rozsudek ze dne 5. dubna 2016, § 65).

116. Soud musí proto nejprve rozhodnout, zda se stěžovatel mohl dovolávat určitého práva, nebo zda se nacházel v situaci, kdy mohl usilovat o získání pouhé výhody či oprávnění, které mu byl příslušný orgán oprávněn podle svého uvážení udělit či odepřít, aniž by musel své rozhodnutí odůvodnit.

117. Přístup k zaměstnání a dále potom k funkcím vykonávaným stěžovatelem v pro­jednávané věci představuje v zásadě oprávnění, které může být uděleno podle uvážení příslušného orgánu a nemůže být právně vymáháno.

Jinak je tomu ovšem, pokud jde o setrvání v takovém zaměstnání nebo o podmínky, za nichž je vykonáváno. V soukromém sektoru pracovní právo obecně přiznává zaměstnancům právo napadnout své propuštění u soudu, domnívají-li se, že byli propuštěni nezákonně nebo že byla podstatným způsobem jednostranně změněna jejich pracovní smlouva. Totéž platí mutatis mutandis i pro zaměstnance ve veřejném sektoru, kromě případů, na které se vztahuje výjimka stanovená ve shora uvedeném rozsudku Vilho Eskelinen a ostatní.

118. V projednávané věci byla stěžovatelova schopnost plnit služební úkoly podmíněna oprávněním ke styku s utajovanými informacemi. Zrušení bezpečnostního osvědčení mu tudíž znemožnilo vykonávat tyto úkoly v plném rozsahu a negativně ovlivnilo jeho schopnost získat jinou funkci jako státní zaměstnanec.

119. Za těchto okolností je Soud toho názoru, že souvislost mezi rozhodnutím o zru­šení platnosti stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a ztrátou jeho funkcí a zaměstnání byla více než jen nejasná či vzdálená (viz mutatis mutandis Ternovskis, cit, výše, § 44; Miryana Petrova, cit. výše, § 31). Stěžovatel se tudíž mohl dovolávat práva napadnout zákonnost zrušení osvědčení u soudu.

β) Občanská povaha práva

120. Pokud jde o občanskou povahu práva ve smyslu čl. 6 odst. 1, pak jakkoli je pravdou, že projednávaná věc se netýká sporu mezi stěžovatelem a jeho zaměstnavatelem o údajné nezákonné propuštění, nýbrž zrušení platnosti jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, je třeba přihlédnout k tomu, že odnětí tohoto osvědčení mu znemožnilo nadále vykonávat funkci zástupce náměstka ministra obrany. Pro stěžovatele tedy nebylo v sázce jeho právo na přístup k utajovaným informacím, nýbrž jeho funkce a zaměstnání dotčené zrušením platnosti osvědčení. Bez potřebného osvědčení pro styk s utajovanými informacemi již nemohl působit na své dřívější pozici. Soud se dále bude zabývat otázkou, zda bylo předmětné právo právem občanským.

121. Jak již bylo zmíněno výše, pracovní poměr mezi stěžovatelem a Ministerstvem obrany byl založen na ustanoveních zákoníku práce, který neobsahoval žádnou zvláštní úpravu funkcí vykonávaných ve státní správě, takže v rozhodné době neexistovala státní služba v tradičním významu tohoto pojmu, která by přiznávala státním zaměstnancům práva a povinnosti nad rámec běžného pracovního práva. Zvláštní právní ustanovení upravující postavení státních zaměstnanců platí teprve od nabytí účinnosti zákona o státní službě (zákon č. 234/2014 Sb.) dne 1. ledna 2015.

Pracovněprávní spory, zejména spory o opatření směřující k ukončení pracovního poměru v soukromém sektoru, se týkají občanských práv ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

122. Na základě výše uvedených úvah lze učinit závěr, že rozhodnutím o zrušení stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a následným řízením byla dotčena jeho občanská práva.

123. Proto i za předpokladu, že by na stěžovatele mělo být pohlíženo jako na státního zaměstnance, jehož postavení se řídilo zákonnými ustanoveními mimo rámec soukromého práva, Soud připomíná, že podle jeho judikatury spory mezi státem a státními zaměstnanci v zásadě spadají do působnosti článku 6, nejsou-li kumulativně splněny obě podmínky uvedené v § 107 výše.

124. V projednávané věci nelze než konstatovat, že první z těchto podmínek nebyla splněna. České právo upravovalo způsob, jímž se mohly osoby, které na tom měly právní zájem, domáhat soudního přezkumu rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (viz § 52–56 výše). Tuto možnost měl stěžovatel k dispozici a příslušnou žalobu také skutečně podal. Z uvedeného vyplývá, že článek 6 ve své občanské složce je na projednávanou věc použitelný.

125. Ustanovení tohoto článku proto vyžadovalo, aby měl stěžovatel přístup k soud­nímu orgánu příslušnému rozhodnout o jeho občanských právech a závazcích v souladu se zárukami podle čl. 6 odst. 1 [viz Veeber proti Estonsku (č. 1), č. 37571/97, rozsudek ze dne 7. listopadu 2002, § 70].

126. S ohledem na závěr, že stěžovatel se mohl dovolávat občanského práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je Soud dále toho názoru, že stěžovatel si může pro účely článku 34 Úmluvy nárokovat postavení oběti.

127. Předběžné námitky vznesené vládou tudíž musejí být zamítnuty.

C. K odůvodněnosti stížnosti

1. Tvrzení účastníků řízení

a) Stěžovatel

128. Stěžovatel tvrdil, že soudy neměly možnost na základě nepřímých a neautentických důkazů, tj. zprávy předložené zpravodajskou službou, řádně přezkoumat odůvodněnost rozhodnutí Úřadu o nevydání či zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Podotkl, že zpráva, na níž soudy v projednávané věci založily svá rozhodnutí, představovala pouze nepřímou a neúplnou informaci pocházející od třetí osoby, kterou si soudy nemohly ověřit ani ji konfrontovat s jeho vlastními tvrzeními, neboť mu zpráva nebyla v žád­né fázi řízení zpřístupněna. Podle jeho tvrzení bylo jediným prostředkem k ověření těchto informací posouzení skutečností uvedených ve zprávě, které ovšem soud nemohl provést bez účasti procesní strany, jíž se zpráva týkala. Vnitrostátní judikatura, podle níž musí být soudní přezkum, má-li být v souladu s § 133 zákona č. 412/2005 Sb., proveden i nad rámec žalobních důvodů uplatňovaných jedním z účastníků řízení, na tom nic nemění, neboť soudy nemohly ověřit pravdivost a přesnost obsahu důkazu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 1/2015 ze dne 1. března 2016.

129. Stěžovatel tvrdil, že neměl-li jeden z účastníků správního řízení možnost seznámit se v plném rozsahu se všemi důkazy sloužícími jako podklad pro nepříznivé rozhodnutí, je tím porušena zásada rovnosti zbraní. Připustil, že za určitých okolností převáží nad zájmy osoby, která se domáhá soudní ochrany ve sporném řízení, zákonem stanovené zájmy na ochraně národní bezpečnosti. Poznamenal však, že v projednávané věci nemělo být jeho právo na spravedlivý proces nebo na rovné postavení před zákonem omezeno, jelikož podle českého práva nebyly pro takový postup splněny zákonné podmínky. Zpracovatel zprávy na č. l. 77, do níž stěžovateli nebylo dovoleno nahlédnout, zprávu a informace v ní obsažené označil za utajované na nejnižším stupni utajení, tj. „Vyhrazené“. Zpracovatel zprávy byl ve světle § 3 odst. 5 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb. přesvědčen, že takto klasifikované informace mohou narušit jisté probíhající zpravodajské operace. Avšak k tomu, aby soudy mohly vyloučit část spisu z nahlížení účastníka řízení, musí podle § 133 odst. 3 téhož zákona existovat nebezpečí narušení činnosti zpravodajských služeb a toto narušení musí představovat vážnou újmu, jak to dokládá formulace „ohrožena nebo vážně narušena“, která vyžaduje, aby informace byla klasifikována alespoň stupněm utajení „Tajné“. Podle stěžovatele bylo úmyslem zákonodárce omezit použití tohoto zvláštního postupu pouze na situace, kdy je odkazováno na skutečnosti, které musejí zůstat utajené. Dle jeho názoru nebyly zákonné podmínky pro omezení jeho procesních práv stanovené v § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. splněny, neboť informace obsažené ve zprávě nemohly být takové povahy, aby odůvodňovaly použití tohoto zvláštního postupu.

130. Stěžovatel v této souvislosti podotkl, že soudy neměly k dispozici písemnosti ze spisu zpravodajské služby ani jejich část, jelikož tyto písemnosti nebyly Úřadu ani správním soudům zpřístupněny. Uzavírá, že jediným podkladem pro rozhodnutí soudů byla proto zpráva, v níž byl shrnut obsah spisu. Podle stěžovatele nelze soudy ani jejich rozhodnutí považovat za nezávislá a nestranná, pokud si soudy nemohou ověřit pravost a přesnost důkazů předložených účastníky řízení. I kdyby soudy přezkoumaly skutkové okolnosti případu v roz­sahu své „plné jurisdikce“, samo o sobě to nezaručuje spravedlivé řízení, neboť i ten nejméně zaujatý soudce může být vmanipulován do situace, kdy nemá možnost příslušné důkazy objektivně zhodnotit. Dle názoru stěžovatele tedy nebyla zachována rovnováha mezi jeho právem na spravedlivý proces a zájmem státu na uchování určitých informací v tajnosti vyžadovaná ustanovením § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., pokud zpráva, jež sloužila jako podklad pro nepříznivé rozhodnutí, byla klasifikována nejnižším stupněm utajení.

b) Vláda

131. Vláda tvrdila, že naprostá většina vnitrostátních zákonů umožňovala účastníkům řízení přístup k utajovaným dokumentům bez ohledu na stupeň jejich utajení a bez nutnosti odtajnění, pokud mají být tyto dokumenty použity jako důkaz. Odlišný přístup byl uplatněn u některých velmi specifických řízení, jejichž hlavním rysem je úzká vazba na životně důležité zájmy národní bezpečnosti. Tento přístup je uplatňován při soudním přezkumu v takových oblastech, jako je například zahraniční obchod s vojenským vybavením, vstup do letištních prostor podléhajících zvýšené ostraze nebo řízení o vydání a zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. V těchto řízeních se zásady týkající se přístupu účastníka řízení k utajovaným dokumentům použijí mutatis mutandis. Zákon dovoloval použití přísnějších pravidel, podle nichž může být účastníku řízení v krajním případě přístup k těmto důkazům zcela odepřen, jen výjimečně a jako nejzazší možnost, jestliže by jinak mohla být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie. Nadto jsou v těchto výjimečných případech soudní orgány povinny postupovat zvlášť opatrně a účinně svým postupem kompenzovat každou nevýhodu protistrany tak, aby zabránily jakékoli svévoli nebo zneužití řízení v rozhodovací činnosti příslušných orgánů.

132. Vláda argumentovala, že v řízení o občanských právech nebo závazcích mají státy větší volnost při omezování procesních práv účastníků než v trestním řízení [odkazovala na věc Gillissen proti Nizozemsku, č. 39966/09, rozsudek ze dne 15. března 2016, § 50 písm. d)]. Je sice zřejmé, že projednávaná věc musí být posuzována podle jiných standardů ochrany než těch, které se uplatňují v trestních věcech, avšak na předmětné řízení nemůže být nahlíženo ani jako na běžné správní řízení. Jedná se o řízení sui generis, jehož právní rámec, charakteristické rysy, předmět a účel jsou faktory, které takové srovnání nutně vylučují.

133. Skutečnost, že v projednávané věci existovaly zákonné důvody pro rozhodnutí Úřadu nesdělit obsah zprávy zpravodajské služby stěžovateli, potvrdily všechny vnitrostátní soudy, které se věcí zabývaly. Vláda byla tudíž plně přesvědčena, že nezpřístupnění důkazu nebylo za zvláštních okolností posuzované věci svévolným rozhodnutím.

134. Vláda byla dále toho názoru, že soudní řízení skýtalo maximum dostupných záruk k ochraně stěžovatelových zájmů. Zaprvé, stěžovatelův bezpečnostní spis byl včetně utajovaných dokumentů předložen správním soudům na dvou stupních soudní soustavy a Ústavnímu soudu. Jelikož soudci měli ex lege přístup k utajovaným informacím bez ohledu na stupeň utajení, oněch devět soudců, kteří byli v různých fázích řízení povoláni ochránit stěžovatelovy zájmy, bylo řádně obeznámeno s obsahem zprávy vypracované zpravodajskou službou. Vláda dodala, že nezávislost a nestrannost těchto soudců stěžovatel nezpochybnil.

135. Vláda rovněž poznamenala, že v podobných případech neplatí, že přezkumná pravomoc soudu je omezena jen na žalobcem uplatněné žalobní důvody, jelikož účastník řízení nemůže účinně tvrdit nezákonnost zjištění, pokud ani nezná jejich obsah. Jelikož za takové situace jsou postavení účastníka řízení a jeho schopnost účinně se proti rozhodnutí bránit nutně omezeny, soudy jsou povinny proprio motu „suplovat“ procesní aktivitu účastníka a řádně přezkoumat provedené řízení i odůvodnění napadeného rozhodnutí ze všech hledisek, tj. i nad rámec žalobcem uplatněných žalobních důvodů.

136. Správní soudy byly při plnění své kontrolní funkce vůči rozhodnutím Úřadu oprávněny posoudit, zda právní důvody, o něž se opírá použití výjimečného postupu umožňujícího odepřít účastníku řízení přístup k utajovaným dokumentům, byly opodstatněné. Vláda tvrdila, že výše naznačeným způsobem postupovaly v projednávané věci oba správní soudy nadané plnou jurisdikcí, když dospěly k závěru, že zpřístupnění utajované části stěžovatelova bezpečnostního spisu by ohrozilo nebo vážně narušilo činnost výzvědných služeb nebo policie, a usoudily proto, že je namístě vyloučit tuto část spisu z nahlížení.

137. Vláda dodává, že Úřadu a následně i soudům nebyl předložen přímo spis zpravodajské služby či písemnosti z něho, nýbrž podstatný obsah tohoto spisu byl shrnut do zprávy. Podle ustálené judikatury vnitrostátních soudů však musejí utajované dokumenty tvořící podklad pro rozhodnutí Úřadu a zejména zprávy o výsledcích šetření provedených zpravodajskými službami splňovat celou řadu požadavků, aby mohly být použity při pozdějším soudním přezkumu. Musejí obsahovat velmi konkrétní informace nebo takový jejich souhrn, který soudu umožní účinně ověřit relevanci a informační hodnotu zjištění zpravodajských služeb, zejména věrohodnost jimi zjištěných informací, jejich vyváženost a vztah k otázkám rozhodným pro bezpečnostní řízení. Kromě toho je třeba, aby zpravodajská služba obecným způsobem uvedla zdroj získaných informací, včetně popisu okolností a důvodů, proč tyto informace považuje za věrohodné. Úkolem soudů v bezpečnostním řízení není znovu přezkoumávat autentičnost a pravdivost odkazovaných dokumentů v držení zpravodajské služby, nýbrž ověřit, zda existovalo důvodné podezření na možné bezpečnostní riziko. Podle vlády je hodnocení věrohodnosti, pravděpodobnosti a relevance získaných informací pro tyto účely vhodným kritériem.

138. Pokud jde o stěžovatelova tvrzení ohledně nenaplnění podmínek pro použití ustanovení § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., vláda zastávala názor, že toto ustanovení nepodmiňuje možnost odepření přístupu k utajovaným důkazům vysokou úrovní bezpečnosti. Stejně tak zákon neomezuje tento postup jen na situace, kdy hrozí vyšší riziko ohrožení nebo narušení činnosti zpravodajských služeb či policie.

139. Vláda tvrdila, že v projednávané věci nebyl důvod pochybovat o tom, že pokud by soudy považovaly informace ve zprávě o výsledku šetření za neúplné, nepodstatné, nedostatečně podrobné nebo nevěrohodné, předmětné rozhodnutí by zrušily a nařídily by Úřadu doplnit jeho skutková zjištění prostřednictvím dalších důkazů.

140. Ve světle judikatury Soudu vláda argumentovala, že existovala významná podpůrná záruka ochrany zájmů stěžovatele, totiž že mu bylo umožněno, aby soudu podrobně vylíčil události předcházející vypracování zprávy o výsledku šetření zpravodajské služby, její domnělý obsah, jakož i možnou motivaci jejího původce usilovat o zrušení jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Tvrdila, že tím byla stěžovateli poskytnuta příležitost, aby v očích soudců, kteří v řízení chránili jeho zájmy, zpochybnil věrohodnost zprávy zpravodajské služby. Bylo tím též zaručeno, že tito soudci budou rozhodovat se znalostí věci a zohlední stěžovatelovy obavy a námitky. Vláda dodala, že dodatečnou záruku ochrany zájmů stěžovatele představovala též skutečnost, že se jeho případem zabýval i Ústavní soud.

141. Vláda byla přesvědčena, že v projednávané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivé projednání věci dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zejména pak zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, neboť při omezení stěžovatelových procesních práv nedošlo ke svévoli ani zneužití řízení a toto omezení bylo dostatečně vyváženo postupem nezávislých a nestranných soudních orgánů, jež hrály v řízení aktivní roli, a poskytly tak nejen adekvátní záruky ochrany zájmů stěžovatele, ale rovněž zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi jeho zájmy a zájmy státu.

c) Tvrzení vedlejšího účastníka

142. Slovenská vláda namítala, že v případech týkajících se utajení z důvodů národní bezpečnosti požívá stát širokého prostoru pro uvážení v otázce, které informace jsou natolik citlivé, že by jejich odhalení ohrozilo základní práva osob nebo ochranu důležitého veřejného zájmu. Odhalení utajovaných informací o vnitřním fungování a metodách bezpečnostních služeb nebo policejních orgánů by mohlo vážně narušit činnost těchto služeb. Příslušné orgány proto měly legitimní zájem na uchování těchto informací v tajnosti.

143. Slovenská vláda podotkla, že právo na zpřístupnění všech relevantních důkazů není právem absolutním a může podléhat omezením, jejichž účelem je ochrana práv třetích osob nebo důležitého veřejného zájmu, například národní bezpečnosti. Poznamenala, že slovenská právní úprava je v podstatě podobná úpravě české: předpokladem pro získání přístupu k utajovaným informacím je bezpečnostní osvědčení vydané Národním bezpečnostním úřadem nebo jiným bezpečnostním orgánem – Slovenskou informační službou či Vojenskou zpravodajskou službou. Utajované informace jsou rovněž vyloučeny ze soudního spisu a účastníci řízení ani jejich právní zástupci nemohou požadovat jejich zpřístupnění, nejsou-li držiteli příslušného oprávnění.

144. Národní bezpečnostní úřad nebo jiný bezpečnostní orgán je oprávněn zrušit osvědčení pro styk s utajovanými informacemi osoby, která nesplňuje příslušné zákonné podmínky. Proti tomuto rozhodnutí je možné podat odvolání k výboru Národní rady Slovenské republiky zřízenému zvláštním zákonem. Proti pravomocnému rozhodnutí tohoto orgánu lze podat návrh na jeho přezkoumání ke správním soudům. V soudním řízení je Úřad povinen předložit soudu všechny správní spisy týkající se dané věci, a to včetně utajovaných informací. Soudci mají tudíž neomezený přístup k utajovaným informacím obsaženým v těchto spisech.

145. Slovenská republika i Česká republika uzákonily přezkum předmětných rozhodnutí soudy s plnou jurisdikcí. Soudy tedy musí z úřední povinnosti přezkoumávat nejen zákonnost rozhodnutí a postup bezpečnostního orgánu, ale též skutkové a právní posouzení věci provedené tímto orgánem, a to nad rámec námitek uplatněných v řízení. Slovenská vláda uvedla, že tato právní úprava je opodstatněná a dostatečně splňuje požadavky na kontradiktornost řízení a rovnost zbraní.

2. Hodnocení Soudu

a) Zásady vytyčené judikaturou Soudu

146. Soud připomíná, že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, jež spolu úzce souvisejí, jsou základními součástmi pojmu „spravedlivého procesu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vyžadují „spravedlivou rovnováhu“ mezi účastníky řízení: každému z účast­níků musí být poskytnuta přiměřená možnost předložit své argumenty za podmínek, které jej podstatně neznevýhodňují vůči protistraně nebo protistranám (viz Avotiņš proti Lotyšsku, č. 17502/07, rozsudek velkého senátu ze dne 23. května 2016, § 119 s dalšími odkazy).

147. Práva vyplývající z těchto zásad však nejsou právy absolutními. Soud se již v řadě rozsudků vyslovil k situaci, kdy je účastníkovi řízení odepřeno plně kontradiktorní řízení a jsou upřednostněny vyšší národní zájmy (Miryana Petrova, cit. výše, § 39–40; Ternovskis, cit. výše, § 65–68). Smluvní státy v této oblasti požívají určitého prostoru pro uvážení. Soud musí nicméně v poslední instanci rozhodnout, zda byly naplněny požadavky Úmluvy (viz např. Tinnelly & Sons Ltd a ostatní a McElduff a ostatní proti Spojenému království, č. 20390/92, rozsudek ze dne 10. července 1998, § 72; Kníže Hans-Adam II. Lichtenštejnský proti Německu, č. 42527/98, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 44; Devenney proti Spojenému království, č. 24265/94, rozsudek ze dne 19. března 2002, § 23).

148. Soud dále připomíná, že ani nárok na zpřístupnění všech relevantních důkazů není absolutním právem. V trestních věcech Soud shledal, že mohou existovat různé protichůdné zájmy, například zájem na ochraně národní bezpečnosti, potřeba ochránit svědky před možnou odvetou či uchovat v tajnosti policejní metody vyšetřování zločinů, které je třeba vyvažovat oproti právům účastníka řízení. Podle čl. 6 odst. 1 jsou však přípustná pouze taková opatření omezující práva účastníka řízení, která nezasahují do samotné podstaty těchto práv. Aby tomu tak bylo, musejí být případné obtíže způsobené stěžovateli omezením jeho práv dostatečně vyváženy postupem soudních orgánů (viz mutatis mutandis Fitt proti Spojenému království, č. 29777/96, rozsudek velkého senátu ze dne 16. února 2000, § 45 s dalšími odkazy; Schatschaschwili proti Německu, č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 107).

149. V případech, kdy bylo stěžovateli z důvodů veřejného zájmu odepřeno seznámit se s důkazy, musí Soud podrobně zkoumat rozhodovací proces a ujistit se, že v co největší míře splňoval požadavky na kontradiktornost řízení a rovnost zbraní a skýtal dostatečné záruky ochrany zájmů dotčené osoby (viz Fitt, cit. výše, § 46).

b) Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

150. V projednávané věci Soud podotýká, že v souladu s požadavky českého práva ve věcech řízení proti rozhodnutí o nevydání či zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajova­nými informacemi bylo stěžovatelem zahájené řízení oproti běžnému projednávání těchto žalob s plným zachováním zásad spravedlivého procesu omezeno ve dvou směrech: zaprvé, utajované listiny a informace nebyly zpřístupněny stěžovateli ani jeho právnímu zástupci, a zadruhé, vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajova­nými informacemi bylo založeno na těchto dokumentech, důvody rozhodnutí nebyly stěžovateli sděleny. Soud proto musí odpovědět na otázku, zda tato omezení zasáhla do samotné podstaty stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

151. Při posuzování této otázky vezme Soud v úvahu řízení jako celek a rozhodne, zda omezení zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, jak jsou tyto zásady uplatňovány v občanských soudních řízeních, bylo dostatečně vyváženo jinými procesními zárukami.

152. V této souvislosti Soud bere na zřetel pravomoci přiznané vnitrostátním soudům, které disponují potřebnou mírou nezávislosti a nestrannosti; stěžovatel nenapadá jejich nezávislost a nestrannost jako takovou, pouze zpochybňuje schopnost soudců dostatečně posoudit skutkové okolnosti případu vzhledem k tomu, že neměli úplný přístup ke všem relevantním dokumentům (viz § 130 výše).

Zaprvé, soudy mají neomezený přístup ke všem utajovaným dokumentům, na nichž Úřad založil odůvodnění svého rozhodnutí. Kromě toho jsou nadány pravomocí provést podrobný přezkum důvodů, pro které Úřad utajované dokumenty nezpřístupnil. Mohou posoudit důvody nezpřístupnění utajovaných dokumentů a nařídit odtajnění těch z nich, u nichž jsou přesvědčeny, že k jejich utajení není důvod. Dále jsou oprávněny po věcné stránce posoudit rozhodnutí Úřadu o zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a případně je i zrušit, pokud by se ukázalo, že je svévolné.

153. Pravomoc soudů, které spor projednávaly, navíc zahrnuje všechny skutkové okolnosti případu a není omezena jen na přezkoumání z důvodů namítaných stěžovatelem, který byl soudy vyslechnut a měl možnost činit písemná podání. Je pravda, že české právo mohlo v rozsahu umožňujícím zachovat utajení a řádný průběh vyšetřování fyzické osoby upravit opatření sloužící k tomu, aby tato osoba byla v řízení alespoň stručně informována o podstatě obvinění proti ní. Stěžovatel by se tak mohl v projednávané věci informovaně a cíleně bránit a soudy, které ji projednávaly, by nemusely kompenzovat mezery v jeho obhajobě.

154. Soud nicméně konstatuje, že soudy řádně využily přezkumných pravomocí, které měly v tomto typu řízení k dispozici, a to jak pokud jde o nutnost zachovat utajení některých dokumentů, tak v otázce důvodů rozhodnutí o zrušení stěžovatelova osvědčení pro styk s uta­jovanými informacemi, a svá rozhodnutí odůvodnily s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci.

155. Nejvyšší správní soud tudíž dospěl ohledně nutnosti zachovat důvěrnost utajovaných písemností k názoru, že jejich zpřístupnění by mělo za následek vyzrazení pracovních metod zpravodajské služby a odhalení jejích informačních zdrojů nebo by mohlo vést ke snaze ovlivnit případné svědky. Objasnil, že není právně možné sdělit, v čem přesně spočívá bez­pečnostní riziko, nebo přesně popsat úvahy, které vedly k závěru o existenci bezpečnostního rizika, neboť důvody a úvahy, na nichž je rozhodnutí Úřadu založeno, se opíraly výlučně o utajované informace. Nic proto nenasvědčuje tomu, že utajení předmětných dokumentů bylo provedeno svévolně nebo za jiným účelem než v legitimním zájmu, který jím měl být sledován.

156. Pokud jde o důvody pro rozhodnutí zrušit stěžovatelovo osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, Nejvyšší správní soud uvedl, že z utajovaných dokumentů je jednoznačně patrné, že stěžovatel přestal splňovat zákonné podmínky pro přístup ke státnímu tajemství. Konstatoval, že chování stěžovatele představuje bezpečnostní riziko a má vliv na jeho důvěryhodnost a schopnost utajovat informace. Utajovaný dokument vydaný zpravodajskou službou navíc podle něj obsahoval konkrétní, ucelené a podrobné informace o chování a způsobu života stěžovatele, které podle názoru soudu v projednávané věci umožňovaly přezkoumat relevanci předmětných zjištění ve vztahu k bezpečnostní spolehlivosti stěžovatele (viz § 20 výše).

157. Soud v této souvislosti poznamenává, že stěžovatel byl v březnu 2011 stíhán pro trestné činy účasti na organizované zločinecké skupině, pomoci k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby, pomoci k trestnému činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě a pomoci k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku (viz § 22 výše). Považuje přitom za pochopitelné, že při existenci takového podezření považují státní orgány za nezbytné přijmout urychlená opatření, aniž by vyčkaly výsledku trestního stíhání, aby současně zabránily předčasnému vyzrazení podezření vůči dotyčné osobě, jímž by mohlo být trestní stíhání zmařeno.

158. Ve světle informací, které má Soud k dispozici, se navíc zdá, že vnitrostátní soudy nevyužily své pravomoci k odtajnění některých dokumentů.[4] Utajované dokumenty sice zkoumaly, avšak výslovně prohlásily, že je nelze stěžovateli zpřístupnit. Soud se proto nemůže vyjádřit k důkladnosti přezkumu provedeného vnitrostátními soudy. Soudy v tomto ohledu nerozlišovaly mezi jednotlivými stupni utajení předložených dokumentů – Tajné, Důvěrné, Přísně tajné, neboť Nejvyšší správní soud výslovně rozhodl (přičemž zamítl stížní námitku vznesenou stěžovatelem), že stupeň utajení je z hlediska rozsahu a důkladnosti soudem prováděného přezkumu nepodstatný. Vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na utajovanou povahu dokumentů potvrzenou jednotlivými soudními orgány, které se věcí zabývaly, mohly soudy ve svých rozhodnutích jen těžko podrobně vysvětlit rozsah provedeného přezkumu, aniž by tím ohrozily utajení informací, které měly k dispozici.

159. Soud bere v potaz, že zpráva zpravodajské služby, která posloužila jako podklad pro rozhodnutí o zrušení stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, byla klasifikována nejnižším stupněm utajení, tj. kategorií „Vyhrazené“ (viz § 15 a 38 výše). Je však přesvědčen, že tato skutečnost nezbavuje orgány České republiky práva nesdělit stěžovateli obsah zprávy. Z judikatury Nejvyššího správního soudu, byť pozdějšího data než rozsudek v projednávané věci (viz § 65 výše), je patrné, že na rozdíl od toho, co tvrdí stěžovatel, zákon č. 412/2005 Sb., zejména jeho § 133 odst. 3, je použitelný na veškeré informace klasifikované jako utajované, a nevztahuje se tudíž pouze na informace vyššího stupně utajení. Použití § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. vnitrostátními soudy se tedy nejeví být svévolné či zjevně nerozumné.

160. Bylo by nicméně žádoucí, kdyby vnitrostátní orgány nebo alespoň Nejvyšší správní soud – v rozsahu umožňujícím zachovat utajení a účinnost vyšetřování vedeného proti stěžovateli – vysvětlily, byť třeba i jen ve stručnosti, rozsah jimi provedeného přezkumu a obvinění vznesená proti stěžovateli. Soud v této souvislosti s uspokojením konstatuje, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu došlo posléze k určitému pozitivnímu vývoji (viz § 63–64 výše).

161. S ohledem na řízení jako celek, povahu sporu a prostor pro uvážení, který požívají vnitrostátní orgány, je Soud toho názoru, že omezení stěžovatelových práv plynoucích ze zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní byla kompenzována takovým způsobem, že spravedlivá rovnováha mezi účastníky řízení nebyla dotčena do té míry, že by tím bylo zasaženo do samé podstaty stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

162. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto nedošlo.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD

1. zamítá patnácti hlasy proti dvěma předběžné námitky vznesené vládou;

2. rozhoduje deseti hlasy proti sedmi, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Vyhotoveno v anglickém a francouzském jazyce a sděleno na veřejném zasedání v Paláci lidských práv ve Štrasburku dne 19. září 2017.

V souladu s čl. 45 odst. 2 Úmluvy a čl. 74 odst. 2 jednacího řádu Soudu jsou k tomuto rozsudku připojena následující odlišná stanoviska:

a) souhlasné stanovisko soudce Wojtyczeka;

b) společné částečně nesouhlasné stanovisko soudců Raimondiho, Siciliana, Spana, Ravaraniho a Pastor Vilanovy;

c) společné částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Lazarové Trajkovské a soudce López Guerry;

d) částečně nesouhlasné stanovisko soudce Serghidese;

e) nesouhlasné stanovisko soudce Sajó.

G. R.
J. C.

SOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCE WOJTYCZEKA

1. Ačkoli plně souhlasím s výroky rozsudku, rád bych připojil některé výhrady k jeho odůvodnění.

2. Obtížnost projednávané věci vyplývá ze složité povahy právních důsledků, které souvisí se správními rozhodnutími o udělení nebo odnětí osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Osvědčení je podmínkou sine qua non nejen pro získání přístupu k utajovaným informacím, ale také pro výkon určitých funkcí ve státní službě, pro které je přístup k těmto informacím nezbytný. Přístup k utajovaným informacím ale současně není sám o sobě občanským (subjektivním) právem ve smyslu článku 6 Úmluvy. Pro vyřešení otázky použitelnosti článku 6 na projednávanou věc musíme zkoumat, zda jsou odnětím osvědčení pro styk s utajovanými informacemi dotčena občanská práva nebo závazky pro účely tohoto článku Úmluvy.

V odůvodnění rozsudku se několikrát hovoří o povaze předmětných práv a důsledcích odnětí osvědčení pro tato práva. V § 115 většina vyjadřuje svůj názor na tuto otázku následujícími slovy:

„Být držitelem osvědčení není autonomní právo, nýbrž podmínka sine qua non pro plnění toho druhu úkolů, které stěžovatel vykonával. Ztráta osvědčení měla tudíž rozhodující vliv na stěžovatelovu osobní a profesní situaci a zabránila mu nadále plnit určité úkoly na Ministerstvu obrany“ (zvýraznění doplněno).

V § 118 jsou důsledky zrušení osvědčení pro styk s utajovanými informacemi popsány takto:

„V projednávané věci byla stěžovatelova schopnost plnit služební úkoly podmíněna oprávněním ke styku s utajovanými informacemi. Zrušení bezpečnostního osvědčení mu tudíž znemožnilo vykonávat tyto úkoly v plném rozsahu a negativně ovlivnilo jeho schopnost získat jinou funkci jako státní zaměstnanec“ (zvýraznění doplněno).

Stojí za zmínku, že zatímco § 115 hovoří o nemožnosti plnit určité úkoly, v § 118 je kladen důraz na nemožnost vykonávat tyto úkoly v plném rozsahu.

V § 119 Soud nastiňuje své závěry ohledně existence práva poukazem na spojitost mezi zrušením platnosti osvědčení a ztrátou schopnosti stěžovatele plnit své povinnosti:

„Za těchto okolností je Soud toho názoru, že souvislost mezi rozhodnutím o zrušení platnosti stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a ztrátou jeho funkcí a zaměstnání byla více než jen nejasná či vzdálená (viz mutatis mutandis Ternovskis, cit. výše, § 44; Miryana Petrova, cit. výše, § 31). Stěžovatel se tudíž mohl dovolávat práva napadnout zákonnost zrušení osvědčení u soudu“ (zvýraznění doplněno).

Podle této formulace je to právě ztráta funkcí, která zakládá právo napadnout zákonnost zrušení osvědčení pro styk s utajovanými informacemi u soudu.

Zdá se, že v § 120 se Soud vrací k formulaci použité v § 115:

„Pro stěžovatele tedy nebylo v sázce jeho právo na přístup k utajovaným informacím, nýbrž jeho funkce a zaměstnání dotčené zrušením platnosti osvědčení. Bez potřebného osvědčení pro styk s utajovanými informacemi již nemohl působit na své dřívější pozici“ (zvýraznění doplněno).

3. Rozdíly v použitých formulacích odrážejí váhání Soudu v tom, jakým způsobem je třeba posoudit stěžovatelovo právní postavení. Většina předmětné občanské (subjektivní) právo přesně nedefinuje. Výše uvedené odlišné formulace naznačují, že se jedná o stěžovatelovo právo nadále vykonávat své funkce.

Zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi je rozhodnutím, které se bezprostředně týká právního postavení dotyčné fyzické osoby. Brání jí v přístupu k určitým pozicím ve státní službě a má přímý vliv na pracovní poměr v této službě. V projednávané věci mělo zrušení platnosti osvědčení přímý dopad na stěžovatelův pracovní poměr a zejména na jeho schopnost plnit povinnosti z pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnavatelem. Odnětím osvědčení jsou tudíž přímo dotčena občanská práva. Když bylo stěžovateli toto osvědčení zrušeno, nebyl zcela zbaven možnosti plnit své služební povinnosti, avšak charakter a rozsah těchto povinností se podstatně změnily. Jde tedy o práva a povinnosti stěžovatele vyplývající z jeho pracovní smlouvy a zejména jeho schopnost plnit úkoly v této smlouvě stanovené. Zde je třeba dodat, že české právo chrání zaměstnance nejen před zaměstnavatelem, ale také – alespoň tedy v určitém rozsahu – před třetími osobami, mimo jiné i před zásahem plynoucím ze svévolného odnětí osvědčení pro styk s utajovanými informacemi.

Dále je na tomto místě třeba poznamenat, že stěžovatel se sám rozhodl své funkce vzdát. Nelze vyloučit možnost, že obě strany mohly upravit jeho pracovní povinnosti tak, aby odpovídaly novému právnímu postavení stěžovatele, a že stěžovatel mohl být pověřen úkoly, které nevyžadovaly přístup k utajovaným informacím. Jen těžko lze proto spekulovat o souvislosti mezi rozhodnutím o ukončení platnosti osvědčení a zánikem jeho služebních povinností a zaměstnání. Tato souvislost zůstává problematická. V posuzované věci nemůže být ztráta zaměstnání rozhodujícím argumentem ve prospěch závěru, že v sázce je občanské právo. Je proto obtížné souhlasit s názorem vyjádřeným v § 119.

Ať už stěžovatel ztratil zaměstnání, či nikoli, v sázce v každém případě byla jeho občanská práva. Složité právní postavení stěžovatele podle mého názoru nejlépe vystihuje formulace použitá v § 118.

4. Rozsudek v § 146–149 jen stručně nastiňuje zásady spravedlivého procesu vytyčené v judikatuře Soudu. Řízení, v němž státní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích, jsou značně různorodá a zahrnují nejen řízení občanskoprávní, ale také soudní řízení správní. Vzhledem k zásadním rozdílům mezi občanským soudním řízením a soudním řízením správním je obtížné zformulovat všeobecně platné zásady použitelné pro oba typy řízení. Krom toho postavení účastníků v řízení vybudovaném na zásadě kontradiktornosti a procesní aktivitě účastníků se značně liší od postavení účastníků v řízení založeném na zásadě vyšetřovací a aktivní roli soudu.

Zásady spravedlivého procesu obsažené v judikatuře Soudu k článku 6 podle mého názoru dostatečně nezohledňují zvláštní povahu soudního řízení správního v některých státech. Dodržování práv účastníků v soudním řízení správním musí být posuzováno ve světle základních zásad, jimiž je toto řízení ovládáno na vnitrostátní úrovni.

Zde je třeba poznamenat, že rozsudek správně zdůrazňuje aktivní roli správních soudů v České republice jakožto faktoru, který kompenzuje určitou nerovnost mezi účastníky řízení (viz § 152). Obecně lze konstatovat, že zásada vyšetřovací založená na aktivní úloze soudů je významným faktorem, který do jisté míry stírá nerovnost účastníků. Samozřejmě že některé formy „nerovnosti zbraní“ tímto způsobem kompenzovány být nemohou.

SPOLEČNÉ ČÁSTEČNĚ NESOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCŮ RAIMONDIHO, SICILIANA, SPANA,
RAVARANIHO A PASTORA VILANOVY

Ke své lítosti se nemůžeme ztotožnit s konstatováním našich kolegů tvořících většinu, že nedošlo k porušení článku 6. Většina toto konstatování opírá o závěr, že s ohledem na řízení jako celek a na povahu sporu byla omezení stěžovatelových práv plynoucích mu ze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní kompenzována takovým způsobem, že spravedlivá rovnováha mezi postavením účastníků řízení nebyla narušena do té míry, aby bylo zasaženo do samotné podstaty práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Souhlasíme se svými kolegy z většiny v tom, že čl. 6 odst. 1 je na skutkové okolnosti projednávané věci použitelný.

Sdílíme také názor většiny, že řízení, v němž lze podle českého práva napadnout rozhodnutí o odnětí osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, je doprovázeno významnými zárukami, jejichž účelem je nastolení rovnováhy mezi požadavky spravedlivého procesu a národní bezpečnosti, přičemž nejdůležitější z nich je možnost soudů seznámit se s důvody zrušení platnosti osvědčení a jejich neomezený přístup k veškerému spisovému materiálu shromážděnému vnitrostátními orgány pro účely zrušení platnosti osvědčení.

Vzhledem k výše uvedenému, a to je otázka, ve které se s většinou neshodneme, se řízení vyznačuje vadou, jež se na první pohled zdá nepodstatná, při bližším zkoumání má však natolik významné praktické důsledky, že ovlivňuje spravedlivost řízení jako celku.

Tímto nedostatkem je, že dotčenému účastníku nejsou v celém řízení žádným způsobem sděleny důvody, které vedly k rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení.

České právo zakazuje správnímu orgánu – Národnímu bezpečnostnímu úřadu – i justičním orgánům – správním soudům – informovat dotčenou osobu byť jen ve stručnosti o důvodech, na nichž je založeno rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení této osoby pro styk s utajovanými informacemi, a umožnit jí přístup k písemnostem, o něž se toto rozhodnutí opírá, pokud by tím mohla být ohrožena národní bezpečnost. Soudy sice mohou dotčené osobě povolit přístup k určitým dokumentům a informacím, avšak pouze jsou-li toho názoru, že nejsou utajované.

Je sice pravda, že sdělení veškerých důvodů, na nichž je založeno rozhodnutí o odnětí osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, a poskytnutí plného přístupu ke všem písemnostem ve spisu se jeví jako problematické a mohlo by ohrozit činnost zpravodajských služeb, nicméně jsme toho názoru, že odepření jakýchkoli informací a současně přístupu ke spisovému materiálu se jeví fakticky zbytečné a právně problematické.

Lze z praktického hlediska skutečně tvrdit, že je-li osoba, jíž bylo právě zrušeno osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, vyrozuměna o podezření z korupce nebo ze styků s teroristy, jsou tím odhalovány vyšetřovací metody zpravodajských služeb nebo jejich informační zdroje? To je jen těžko myslitelné. Jediným důsledkem tohoto sdělení je, že dotčená osoba bude vědět, že je podezřelá z určitého trestného činu nebo konkrétního chování. Bude tak dopředu varována a bude se mít na pozoru. Jaká je pravděpodobnost, že pouhé zrušení platnosti osvědčení bez sdělení příslušných důvodů u této osoby nevyvolá podezření, že byla odhalena (vždy za předpokladu, že podezření je oprávněné)? Bude se mít na pozoru naprosto stejně. Bude-li tedy osobě, jíž bylo odňato osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, sdělena podstata závadného chování, z něhož je podezřívána, nebude to mít ve skutečnosti žádný hmatatelný vliv na vyšetřování tohoto jejího chování ani na činnost zpravodajských služeb. Zdálo by se tedy, že nelze přiměřeně tvrdit, že by úplné utajení důvodů rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi bylo nezbytné v zájmu národní bezpečnosti.

Z právního hlediska, zejména pokud jde o spravedlivost řízení, úplné utajení důvodů rozhodnutí o zrušení osvědčení pro styk s utajovanými informacemi před dotčenou osobou této osobě téměř znemožňuje vedení obhajoby. Dotyčný nebude vědět, proti čemu se má bránit. Jeho obhajoba bude vedena tak říkajíc naslepo. Zdálo by se sice, že v projednávané věci postoupené velkému senátu si stěžovatel, který byl následně trestně stíhán pro korupci, musel být vědom důvodů, pro které byla platnost jeho osvědčení zrušena.[5] Tak však otázka nestojí. Velký senát je obecně přesvědčen, že nesdělení důvodů pro zrušení platnosti osvědčení, byť jen stručnou formou, nemá vliv na spravedlivost řízení.[6] Je třeba si odpovědět na otázku, jaké by bylo postavení dotčeného funkcionáře/úředníka, pokud by podezření vůči němu byla nedůvodná nebo dokonce založena na vykonstruovaných důkazech.

Odpověď bude znít, že nevýhoda způsobená neznalostí důvodů pro zrušení osvědčení bude kompenzována pravomocí soudů zkoumat důvody pro odnětí osvědčení a seznámit se se všemi materiály ve spisu.

Toto tvrzení neobstojí, a to ze dvou důvodů:

- zaprvé, soud je tím jakoby stavěn do role stěžovatelova obhájce: musí se sám ujmout jeho obhajoby, odhalit případná slabá místa v případu a zformulovat stěžovatelovy námitky. Bude tak na sebe brát úlohu, která mu zcela jistě nepřísluší;

- co je ještě závažnější, jelikož písemnosti ve spisu poskytuje sama zpravodajská služba a stěžovatel k nim nemá přístup, má tato služba téměř plnou kontrolu nad obsahem spisu. Je pravda, že soudy mají právo a zároveň povinnost ověřit pravost těchto písemností. Také je pravda, že české soudy si začaly v tomto ohledu klást stále vyšší požadavky. Lze odkázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu České republiky citovaný v § 64 rozsudku, který k otázce posouzení kvality informací sloužících jako podklad pro rozhodnutí o zrušení platnosti osvědčení a zdrojů těchto informací konstatoval, že Národní bezpečnostní úřad ani správní soudy neověřovaly pravdivost informací poskytnutých zpravodajskými službami stejným způsobem jako v běžném správním řízení. Avšak podle tohoto rozsudku nemohou informace získané od zpravodajské služby vyjadřovat pouhý názor zpracovatele, který by nebyl doložen náležitými písemnostmi založenými ve spisu, jež by soud mohl ověřit. Je však třeba upozornit na skutečnost, že používaný důkazní standard zdaleka nedosahuje požadavků běžných v kontradiktorním řízení. Písemnosti založené ve spise jsou navíc často vyhotoveny jen na základě neoficiálních informací získaných od informátorů, a vyjadřují tedy pouhá (často dosti vágní) podezření. Těžko tedy lze hovořit o jejich autenticitě. Pokud dotčená osoba neví, z čeho je podezřívána, nemůže na toto podezření reagovat a předložit podrobné vysvětlení, které by soudům umožnilo předložené písemnosti kriticky a konkrétněji přezkoumat.

Litujeme také, že rozsudek velkého senátu nezohledňuje vývoj v judikatuře Soudního dvora Evropské unie nebo některých vnitrostátních soudů, ke kterému v této oblasti došlo.

V případu týkajícím se vstupu a pobytu na území členského státu, který nastoloval otázky požadavků národní bezpečnosti, jež mohly ohrozit právo na spravedlivý proces, SDEU mimo jiné konstatoval, že v zásadě neplatí domněnka o existenci a opodstatněnosti zájmu na ochraně národní bezpečnosti, na něž se odvolává vnitrostátní orgán, a pokud vnitrostátní orgán z důvodu ochrany národní bezpečnosti odmítl dotčené osobě v plném rozsahu a přesně sdělit důvody, o které se opíralo předmětné rozhodnutí, vnitrostátní soud je povinen zajistit, aby dotčená osoba byla informována o podstatě důvodů, na nichž se předmětné rozhodnutí zakládalo, a to způsobem, který náležitě zohlední nezbytnost utajení příslušných důkazů.[7]

Pokud jde o vnitrostátní soudy, v kontextu projednávané věci je třeba zmínit i rozsudek Nejvyššího soudu Spojeného království z roku 2011[8], jehož předmětem bylo poskytnutí informací imigračnímu úředníkovi, kterému bylo zrušeno osvědčení na základě zpravodajských informací předaných britskými zpravodajskými službami. Tomuto úředníkovi byl ustanoven zvláštní obhájce, který měl přístup k řadě listin, avšak úředníkovi samotnému nebylo umožněno se s nimi pro účely vedení obhajoby seznámit. Úředník následně namítal nespravedlivost řízení. Nutno podotknout, že tento úředník byl v rámci soudního řízení informován, že jeho bratranec byl zatčen pro teroristickou činnost, a proto byl potenciálně zranitelný vůči pokusům o získání informací o bezpečnostních opatřeních na pohraničních stanovištích nebo o propašování zakázaných předmětů. Veškeré úvahy soudců Nejvyššího soudu předestřené v rozsudku se týkaly nikoli otázky, zda měly být odvolateli poskytnuty informace o důvodech zrušení jeho bezpečnostního osvědčení, nýbrž zda obdržel dostatek informací k tomu, aby jej mohli jeho právní zástupci řádně hájit, nebo zda by měl být zpřístupněn veškerý příslušný spisový materiál. Nejvyšší soud dospěl většinou hlasů – nikoli však jednomyslně, což je zajímavé – k závěru, že odvolateli byl poskytnut dostatek informací pro vedení účinné obhajoby.

Připomínáme, že příslušné řízení podle českého práva, které se použije v případech zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, je doprovázeno určitými zárukami majícími za cíl chránit zájmy osoby tímto zrušením dotčené. Nicméně s ohledem na výše předestřené úvahy se domníváme, že nesdělení podstaty důvodů vedoucích ke zrušení osvědčení osobě, která toto zrušení napadla u soudů, takové osobě znemožňuje řádnou obhajobu, což má za následek odepření spravedlivého procesu. Mechanismus upravený v současné době v českém právním řádu tudíž porušuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

SPOLEČNÉ ČÁSTEČNĚ NESOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDKYNĚ LAZAROVÉ TRAJKOVSKÉ
A SOUDCE LÓPEZE GUERRY

Souhlasíme s názorem, že v této věci nedošlo k porušení článku 6 Úmluvy. Na rozdíl od většiny jsme však přesvědčeni, že závěr o neporušení plyne ze skutečnosti, že záruky spravedlivého procesu podle článku 6 Úmluvy se na projednávanou věc nepoužijí.

Stěžovatel namítá, že se mu nedostalo spravedlivého procesu ve věci zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, což mělo za následek jeho odvolání z funkcí náměstka ministra obrany a ředitele Sekce správy majetku Ministerstva obrany.

Podle článku 6 Úmluvy má každý právo, aby bylo spravedlivě a veřejně rozhodnuto o jeho občanských právech. Proto týká-li se spor tohoto článku, je třeba na prvním místě vyřešit otázku, zda v řízení o nárocích stěžovatele před vnitrostátními soudy bylo skutečně v sázce jeho občanské právo.

„Občanské právo“ není pouhým tvrzeným nárokem, ctižádostí, výhodou či přáním, nýbrž oprávněným nárokem na určitý konkrétní právní výsledek, zakotveným v právním řádu. V této věci měl spor o osvědčení pro styk s utajovanými informacemi vliv na konkrétní právní postavení stěžovatele, totiž na jeho funkce náměstka ministra a ředitele na Ministerstvu obrany. Ze skutkových okolností případu však vyplývá, že podle platného práva stěžovatel neměl žádný v právním řádu zakotvený nárok tyto konkrétní funkce vykonávat a setrvat v nich bez toho, že by mohl být příslušnými orgány odvolán. Jistě, na základě své pracovní smlouvy a v souladu se zákoníkem práce byl stěžovatel zaměstnancem Ministerstva obrany a podle příslušných ustanovení zákoníku práce měl právo jím zůstat. Nicméně, jak podotýká česká vláda, stěžovateli z jeho pracovní smlouvy neplynul žádný oprávněný nárok na konkrétní funkci na ministerstvu. Podle § 65 zákoníku práce (viz § 26 rozsudku) může být zaměstnanec odvolán z funkce nebo se jí může vzdát, přičemž jeho pracovní poměr tím nekončí, neboť může být následně nově zařazen na jinou pracovní pozici.

V projednávané věci proto stěžovatel v době svého odvolání neměl podle tehdy platné právní úpravy žádné v právním řádu zakotvené právo na setrvání ve svých veřejných funkcích. Kromě toho se nejeví jako nepřiměřené ani svévolné, že příslušné orgány měly v tomtéž právním rámci pravomoc rozhodovat o nejvhodnějším přidělení funkcí jednotlivým zaměstnancům ministerstva a že při rozhodování o tomto přidělení byly povinny brát ohled nejen na otázky výkonnosti a důvěry, ale také na dodržování požadavku bezpečnostní spolehlivosti.

Lze tedy učinit závěr, že zrušení platnosti stěžovatelova osvědčení pro styk s uta­jovanými informacemi nemělo dopad na jeho neexistující právo vykonávat určitou veřejnou funkci. Co se týče jeho (nepochybně existujícího) práva na další setrvání v pracovním poměru s ministerstvem založeném pracovní smlouvou, to nebylo zrušením jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi nijak dotčeno. Stěžovatelův pracovní poměr s ministerstvem byl nakonec ukončen vzájemnou dohodou. Pokud jde o tvrzené důsledky, které by mohlo zrušení platnosti stěžovatelova osvědčení mít pro jeho vyhlídky na výkon jiných funkcí na ministerstvu v budoucnu, zúžení okruhu příležitostí a zhoršení jeho postavení coby státního zaměstnance, tyto zůstávají čistě hypotetické. Stěžovatel nepředložil o těchto údajných důsledcích žádný důkaz a navíc ze svého zaměstnání ve státní službě odešel dobrovolně.

Vzhledem k výše uvedenému jsme toho názoru, že řízení před českými soudy se nedotýkalo žádného ze stěžovatelových občanských práv, a požadavky na spravedlivý proces stanovené v člán­ku 6 tudíž nebyly na projednávanou věc použitelné. Tak měl podle našeho názoru velký senát rozhodnout.

ČÁSTEČNĚ NESOUHLASNÉ STANOVISKO
SOUDCE SERGHIDESE

1. Souhlasím se závěrem vysloveným v rozsudku, že předběžné námitky vlády musejí být zamítnuty a že stěžovatel se mohl dovolávat občanského práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a může proto tvrdit, že má postavení oběti pro účely článku 34 Úmluvy.

2. Nemohu se však ztotožnit s názorem svých vážených kolegů, který je vede k závěru, že v projednávané věci nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

3. Tento případ se týká námitky stěžovatele založené na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, že jím zahájené řízení u správních soudů bylo nespravedlivé. Toto řízení bylo vedeno u Městského soudu v Praze, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a stěžovatel v něm napadl rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu o zrušení platnosti osvědčení pro styk s utajovanými informacemi vydaného stěžovateli pro výkon funkcí na Ministerstvu obrany.

4. Jelikož poměrně obsáhlý popis skutkového stavu a tvrzení účastníků jsou obsaženy v úvodní části rozsudku, není třeba, abych je zde znovu opakoval.

I. ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY – PŘEDNOST USTANOVENÍ ÚMLUVY PŘED OBYČEJNÝMI VNITROSTÁTNÍMI PRÁVNÍMI PŘEDPISY

5. Tři výše uvedené vnitrostátní soudy, které stěžovatelovu námitku projednávaly, opřely svá rozhodnutí zejména o § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, který zní:

„Úřad označí okolnosti uvedené v odstavci 2, o kterých tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti, a předseda senátu rozhodne, že části spisu, k nimž se tyto okolnosti váží, budou odděleny, jestliže činnost zpravodajských služeb nebo policie může být ohrožena nebo vážně narušena; do oddělených částí spisu účastník řízení, jeho zástupce a osoby zúčastněné na řízení nahlížet nemohou. V ostatním nejsou ustanovení zvláštního právního předpisu o dokazování, označování částí spisu a nahlížení do něj dotčena“ (překlad Národního bezpečnostního úřadu opatřený právním upozorněním, že neručí za správnost).

6. Otázka, zda ustanovení Úmluvy, v tomto případě čl. 6 odst. 1, má přednost před běžnými zákony České republiky, konkrétně před výše citovaným § 133 odst. 3, může vyvstat za situace, kdy toto ustanovení dává předsedovi senátu pravomoc nebo mu dokonce v některých případech ukládá povinnost zachovat utajení některé části utajovaných informací a předseda se rozhodne této pravomoci využít – samozřejmě pokud bychom připustili, že tato možnost není slučitelná s právem na spravedlivý proces.

7. Česká republika podepsala Úmluvu dne 21. února 1991 a ratifikovala ji dne 18. března 1992. Úmluva vstoupila ve vztahu k České republice v platnost dne 1. ledna 1993, a to bez výhrad nebo prohlášení ve vztahu k jejímu článku 6.

8. Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992 ve znění ústavních zákonů č. 347/1997 Sb., č. 300/2000 Sb., č. 395/2001 Sb., č. 448/2001 Sb., č. 515/2002 Sb., č. 319/2009 Sb., č. 71/2012 Sb. a č. 98/2013 Sb.) obsahuje některá ustanovení, ze kterých jasně vyplývá, že Úmluva má přednost před veškerými právními předpisy České republiky. Níže citovaná ustanovení Ústavy v angličtině jsou převzata z překladu pořízeného Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky dostupného na webové stránce http://www.psp.cz/en/docs/laws/constitution.html[9] (zvýraznění kurzívou v některých ustanoveních jsem doplnil):

„Čl. 1

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva“ (zvýraznění doplněno).

...

„Čl. 10

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ (zvýraznění doplněno).

...

„Čl. 87

(1) Ústavní soud rozhoduje

i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak“ (zvýraznění doplněno).

...

„Čl. 95

(1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.“ (zvýraznění doplněno).

9. Judikatura Ústavního soudu České republiky k otázce přednosti ustanovení Úmluvy před podústavními právními předpisy České republiky je již delší dobu ustálena (viz mimo jiné nálezy sp. zn. III. ÚS 3749/13, II. ÚS 862/10 a II. ÚS 1135/14). Ústavní soud České republiky v těchto věcech rozhodl, že vnitrostátní soudy, včetně jeho samého, jsou v souladu s čl. 1 odst. 1, článkem 10, čl. 87 odst. 1 písm. i) a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, tedy všemi výše citovanými ustanoveními, vázány Úmluvou (která je součástí právního řádu České republiky) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

II. ODŮVODNĚNÍ MÉHO ODLIŠNÉHO STANOVISKA

A. Shrnutí důvodů pro zaujetí odlišného stanoviska

10. Předně tvrdím, že neinformováním stěžovatele o podstatě zprávy, na jejímž základě byla stěžovateli zrušena platnost osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a která obsahovala obvinění proti němu, vnitrostátní soudní orgány porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Tím, že stěžovateli nesdělily žádné informace, přímo či nepřímo porušily tato stěžovatelova práva: a) právo stěžovatele být informován o obviněních, na jejichž základě byla zrušena platnost osvědčení, aby mohl zrušení napadnout u soudu; b) právo účinně se účastnit řízení a řádně vést soudní spor; c) právo na rovnost zbraní (procesní rovnost); a d) právo na kontradiktorní řízení.

11. Dále zastávám názor, že došlo i k porušení stěžovatelova práva na náležité odůvodnění rozhodnutí podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť žádný ze tří rozsudků správních soudů neodhaloval důkazy, o které se opíral.

12. Konečně bylo porušeno i stěžovatelovo právo na to, aby byla jeho věc posouzena nezávislými a nestrannými soudy, jak stanoví čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť všechny správní soudy projednávající jeho podání při vedení případu po hmotněprávní stránce vstoupily na jeho místo a nechaly stěžovatele tápat v informačním vakuu, čímž objektivně závažným způsobem zpochybnily potřebné zdání své nezávislosti a nestrannosti.

B. Právo na spravedlivý proces

1. Omezení práva stěžovatele na spravedlivý proces

13. Práva stěžovatele před třemi správními soudy, tj. Městským soudem v Praze, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem, byla podle mého skromného názoru následujícími způsoby omezena:

(a) Stěžovateli nebylo umožněno seznámit se s obsahem utajované zprávy, který byla podkladem pro rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu, jímž byla zrušena platnost stěžovatelova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a které pro něj mělo negativní důsledky. Stěžovatel konkrétně neměl možnost ověřit si pravost tohoto zásadního důkazu a správnost jeho obsahu pomocí výslechu nebo jej napadnout a zpochybnit pomocí důkazů, které by mohl soudu předložit, pokud by obsah utajované zprávy znal. Nevěděl, k jakým konkrétním skutečnostem se měl vyjádřit, a pomoci tak soudům. Byla mu tak znemožněna obhajoba proti tomuto klíčovému důkazu.

(b) Stěžovatel byl zbaven procesních prostředků pro řádné vedení obhajoby; z hle­diska procesních kroků jeho místo i místo jeho právního zástupce zaujaly soudy, které mu však ani nesdělily důvody svého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud při rozhodování v jiné věci odkázal na rozsudek vydaný ve věci stěžovatele a učinil závěr, že v obdobných případech musí soud „suplovat aktivitu účastníka a přezkoumat relevanci utajovaných informací“ (viz § 64 rozsudku).

(c) Stěžovateli bylo odepřeno řízení před soudy, které by vzbuzovaly objektivní dojem nezávislosti a nestrannosti.

14. Stěžovatelovým právem být informován o obviněních proti sobě ani právem účinně se podílet na řízení a řádně vést svůj spor se zde nebudu samostatně zabývat. Tyto otázky budou rozebrány v následujících odstavcích.

2. Zásada rovnosti zbraní a zásada kontradiktornosti řízení

15. Význam spravedlivého řízení neumím vyjádřit lépe než slovy Georghia M. Pikise, bývalého předsedy Nejvyššího soudu Kypru a někdejšího soudce Mezinárodního trestního soudu v Haagu (předsedy senátu) (viz Georghios M. Pikis, Justice and the Judiciary, Leiden-Boston, 2012, § 145, s. 63):

„145. Záruka spravedlivého procesu je základní lidské právo, symbol restorativní justice. Spravedlivý proces představuje základní právo člověka a jemu odpovídající prvořadou povinnost státu zaručit tento proces za všech okolností. Žádné odchylky od spravedlivého procesu ani jeho nedostatky nelze připustit. Normy spravedlivého procesu jsou přizpůsobeny potřebám spravedlnosti. Soud má trvalou povinnost vykonávat spravedlnost v souladu s normami spravedlivého procesu. Bez něho je potlačena svoboda člověka a ohrožena samotná lidská podstata. Spravedlivý proces lze přiléhavě označit za prvotní společný základ lidských práv.“

Právo na spravedlivý proces v sobě zahrnuje celou řadu aspektů řádného zákonného postupu, z nichž nejzásadnější jsou tyto: a) přístup k soudu, b) rovnost zbraní (equality of arms / égalité des armes), c) kontradiktorní řízení a d) odůvodněný rozsudek. Lord Woolf ve své zprávě „Access to Justice – Final Report to the Lord Chancellor on the Civil Justice System in England and Wales“, Londýn, 1996, s. 2, zahrnuje do výčtu zásad, jež musí civilní soudnictví podporovat, má-li zajišťovat přístup ke spravedlnosti, také zásadu „spravedlivého zacházení s účastníky řízení“.

16. Jak se v rozsudku dále uvádí, zásada rovnosti zbraní znamená, že „každému z účastníků musí být poskytnuta přiměřená možnost předložit své argumenty za podmínek, které jej podstatně neznevýhodňují vůči protistraně nebo protistranám...“ (viz § 146 rozsudku). V projednávané věci nebyla stěžovateli dána přiměřená možnost k předestření argumentů poskytnuta a omezení, jimž byl podroben a v jejichž důsledku se nedozvěděl o obviněních proti sobě, jej znevýhodnila vůči jeho protistraně, žalovanému státu. Jinak řečeno, absolutní zákaz přístupu k utajovaným informacím, na nichž bylo založeno zrušení platnosti osvědčení, které stěžovatel napadl u správních soudů, bylo porušením zásady audiatur et altera pars (viz F. A. R. Bennion, Bennion on Statutory Interpretation: a Code, páté vydání, Londýn, 2008, odst. 341, s. 1111 a násl.), jež znamená doslova „vyslechni i druhého účastníka nebo stranu“, a samozřejmě, jak již bylo uvedeno výše, také zásady rovnosti zbraní. Lze citovat i starořeckou zásadu spravedlnosti a rovnosti „μηδενί δίκην δικάσεις, πριν αμφοίν μύθον ακούσεις“, kterou je možno přeložit do češtiny jako „nemůžete soudit, dokud nevyslechnete, co chtějí říci obě strany“. Jak poznamenává Bennion, „Coke* [*6 Co Rep 52] si vypůjčil ze Senekovy Médey citát qui aliquid statuerit parte inaudita altera, aequum licet dixerit, haud aequum fecerit („ten, kdo rozhodl něco a druhou nevyslechl stranu, třebaže rozhodl správně, správně si nevedl sám“) – viz Bennion, cit. výše, odst. 341 na s. 1112. Z této latinské maximy a zejména z výrazu haud aequum fecerit je zřejmé, jak důležité je, aby soudce vyslechl obě strany, i když je jeho názor správný.

17. Zásadu rovnosti zbraní velmi dobře vysvětlil lord Mansfield v podobě maximy zformulované ve věci Blatch v. Archer, [1774] 1 Cowper’s Report, 63 na s. 65: „Je jistě maximou, že veškeré důkazy je třeba vážit podle toho, jaké důkazy bylo v silách jedné strany předložit a jakým důkazům bylo v silách druhé strany oponovat“. Ani tato zásada nebyla v projednávané věci podle mého názoru použita. Soudce Pill se ve věci Dyason v. Secretary of State for the Environment (1998) 75 P & CR 506, vyjádřil způsobem, který je relevantní i pro nyní projednávanou věc: „... zákonné právo být slyšen je zcela popřeno, pokud soud tvrzením jedné strany do určité míry nejen nenaslouchá, ale ani neposoudí jejich váhu oproti tvrzením protichůdným“. Bennion, cit. výše (odst. 341 na s. 1115), se k zásadě kontradiktornosti řízení vyjadřuje takto (což je pravý opak toho, k čemu došlo v projednávané věci):

„Zásada veřejného jednání vyžaduje, aby účastníci řízení byli seznámeni se vším, co má vliv na osobu s rozhodovací pravomocí. Má-li tato osoba vyhovět požadavkům přirozené spravedlnosti, nesmí jednat jen na základě tvrzení jedné strany, s nimiž se druhá strana neměla možnost seznámit a k nimž se nemohla vyjádřit* [*R. v. Manchester Legal Aid Committee, ex p. R A Brand & Co Ltd [1952] 2 QB 413 na s. 429; Errington v Minister of Health [1935] 1 KB 249 na s. 2800]. Účastníku řízení musí být poskytnuta ‚spravedlivá možnost korigovat nebo rozporovat jakékoli významné tvrzení předložené v jeho neprospěch* [*De Verteuil v. Knagges [1918] AC 557 na s. 560].“

a) Procesní spravedlnost a svévole

18. Stěžovatel předestírá svoji námitku způsobené procesní nespravedlnosti v odstavci 86 svého písemného stanoviska takto:

„Stěžovatel neměl prakticky žádné záruky, které by mu umožňovaly chránit jeho zájmy, neboť v jeho případu neexistovaly žádné zásadní důkazy, a nemohly být tedy podrobeny zkoumání z hlediska své pravosti a věcné správnosti. Stěžovatel se v žádném případě nemohl ztotožnit s názorem, že by soudy měly suplovat jeho vlastní procesní aktivitu. Ale ani v takovém případě by nemělo být opomíjeno, že se jedná o kontradiktorní řízení. Skutečnost, že měl možnost vyjádřit svůj názor v replice ke stanovisku vlády a v průběhu ústního jednání, jak zmiňuje Soud, považuje stěžovatel za nepodstatnou, neboť se tak jako tak nemohl plně vyjádřit, protože nevěděl, k jakým konkrétním skutečnostem měl svůj názor vyjádřit. Mohl proto soudům předložit jen své domněnky, nikoli fakta. Stěžovatel byl zbaven práva na obhajobu, jelikož nemohl tvrzení obsažená v utajované zprávě, která vedla k odnětí jeho osvědčení, uvést do širšího kontextu a konkrétně vyjádřit svůj názor na charakter vztahu k určité osobě nebo událostem, které vedly k závěru, že stěžovatel představuje bezpečnostní riziko, neboť tyto informace mu nebyly zpřístupněny. Stěžovatel proto neměl možnost předložit důkazy vyvracející tvrzení Národního bezpečnostního úřadu nebo zpravodajské služby, která vedla k rozhodnutí o zrušení jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Pouze pokud by toto bylo stěžovateli dovoleno, soudy by mohly skutečně a objektivně a se znalostí všech významných skutečností posoudit důvodnost rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu o zrušení platnosti osvědčení. Soudy však nemohou napadené rozhodnutí dostatečně přezkoumat za situace, kdy nemají k dispozici příslušné vyjádření účastníka řízení ke skutkovým okolnostem souvisejícím s relevantními důkazy, jež se přímo týkají stěžovatele; nemohou je proto podrobit ‚testu pravosti a věcné správnosti’. Procesní obhajoba jedné ze stran, která navíc nemá – na rozdíl od druhé strany – potřebné informace, nemůže být nahrazena přezkumem rozhodujícího orgánu. ...“

19. Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 nepochybně zaručuje výkon spravedlnosti prostý svévole a řádný zákonný postup, který by již ze své povahy měl být řádný a spravedlivý. Spravedlnost z procesního hlediska podle mého názoru znamená procesní rovnost a přirozenou spravedlnost (k tomuto tématu viz David J. Mullan, „Natural Justice and Fairness – Substantive as well as Procedural Standards for the Review of Administrative Decision-Making“ [1982] 27, Revue de Droit de McGill, 250 a násl.).

20. Ve věci Malone proti Spojenému království (č. 8691/79, rozsudek ze dne 2. srpna 1984, § 67) Soud správně konstatoval, že „[z]ejména v případech, kdy je výkonná moc vykonávána tajně, jsou rizika svévole zjevná...“. Právě k tomu podle mě došlo v projednávané věci. Odmítnutí příslušných orgánů jakkoli informovat stěžovatele o obviněních proti němu bylo nejen svévolné, ale také nespravedlivé, neboť mělo negativní vliv na jeho obhajobu, a jak již bylo řečeno, porušilo také zásadu kontradiktornosti řízení a zásadu rovnosti zbraní. Takže při vší úctě naprosto nesouhlasím s názorem vlády (viz § 141 rozsudku), že „při omezení stěžovatelových procesních práv nedošlo ke svévoli ani zneužití řízení“.

21. Jelikož spravedlivý proces není myslitelný jinak než v kontextu kontradiktorního řízení a rovnosti zbraní, každý stěžovatel má mít možnost vést a hájit svoji věc nebo se bránit buď osobně, nebo prostřednictvím právního zástupce, aniž by za něj jakkoli jednaly soudy. Pouze tehdy bude mít procesně rovné postavení vůči protistraně, tj. vládě. Ačkoli minimální práva zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. b), c) a d) Úmluvy, tedy právo mít přiměřenou možnost přípravy své obhajoby, právo obhajovat se a právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, se uplatní v případech obvinění z trestného činu, mohou se přiměřeně použít i v občanskoprávních nebo správních věcech, neboť tato minimální práva jsou různými aspekty práva na spravedlivý proces, a spadají proto nevyhnutelně pod tentýž zastřešující koncept ochrany podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který se nevyhnutelně a nedělitelně vztahuje na všechny občanskoprávní, správní i trestní věci. Nuala Mole a Catharina Harby prosazují podle mého názoru správný názor, že „záruky podobné těm, které jsou vyjmenovány v čl. 6 odst. 2 a 3, se mohou za určitých okolností vztahovat i na řízení o občanských právech nebo závazcích“ a že právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby „se uplatní i v některých občanskoprávních věcech v rámci požadavku obecné spravedlnosti“ (viz N. Mole a C. Harby, The Right to a Fair Trial – A guide to the implementation of Article 6 of the European Convention on Human Rights – Human Rights Handbooks, č. 3, 2. vydání, Štrasburk – Belgie, 2006, s. 5 a 59).

22. Nicméně i kdyby nebylo odstavců 2 a 3 článku 6, tyto záruky by byly zahrnuty v ustano­vení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

23. Nelze zapomínat, že ačkoli byl stěžovatel v řízení před vnitrostátními správními soudy žalobcem, nikoli žalovaným, vzhledem ke zvláštní povaze věci do jisté míry vystupoval jako žalovaný či obviněný, neboť se snažil bránit proti údajně nezákonnému zrušení platnosti svého osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Státní orgány platnost tohoto osvědčení zrušily, aniž stěžovatele informovaly o důvodech svého rozhodnutí. Z toho samozřejmě vyplývalo, že na chování stěžovatele je něco zavrženíhodného, což pro stěžovatele znamenalo určité stigma, jehož se chtěl zbavit tím, že dosáhne zrušení rozhodnutí o zrušení svého osvědčení rozsudkem soudu. Článek 6 odst. 3 písm. a) tedy mohl být analogicky použit i v projednávané věci, neboť stěžovatel měl právo znát povahu a důvod obvinění proti sobě (viz analogicky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení, bod 29 odůvodnění a čl. 7 odst. 3).

24. Profesorky Eva Brems a Laurens Lavrysen se ve svém článku „Procedural Justice in Human Rights Adjudication: The European Court of Human Rights“ v Human Rights Quarterly, 35 (2013), s. 176 a násl., zabývají přínosem zkoumání kritérií procesní spravedlnosti, jmenovitě „účasti“, „neutrality“, „respektu“ a „důvěry“, přičemž často odkazují kromě jiných autorů na práce Toma R. Tylera (konkrétně jeho článek „Procedural Justice and the Courts“ (2007) 44 Court Review, 26, s. 30–31) a na některé jeho články napsané společně s jinými autory. Profesorky Brems a Lavrysen poznamenávají: „V případech týkajících se lidských práv je již z podstaty věci v sázce mnoho. Dovolává-li se někdo lidských práv, je ve hře základní smysl pro (ne)spravedlnost“ (tamtéž, s. 184). Správně vysvětlují, jak těsně je procesní spravedlnost spjata s lidskou důstojností (tamtéž, s. 184 a 188) a že „zajišťováním procesní spravedlnosti mohou lidskoprávní orgány vytvářet ‚rezervoár dobré vůle’“ (tamtéž, s. 183). Nesmírně důležité v jejich článku a relevantní pro projednávanou věc je to, co píší o Soudu a o nutnosti zabývat se procesní spravedlností (tamtéž, s. 185):

„ESLP se jako nadnárodní orgán musí zabývat procesní spravedlností na dvou úzce souvisejících úrovních. Zaprvé, Soud by měl být mistrem procesní spravedlnosti ve svém vlastním řízení a rozsudcích. Měl by prosazovat procesní spravedlnost, aby tím zvýšil míru uspokojení stěžovatele a jeho vědomí vlastní hodnoty, zlepšil dodržování práv a posílil vlastní legitimitu. Tato jeho úloha je o to důležitější, že lze předpokládat, že legitimita Soudu – nejviditelnějšího aktéra na poli lidských práv v Evropě – je nerozlučně spjata s legitimitou lidských práv v Evropě.

Zadruhé, Soud by měl být ‚hlídacím psem’ procesní spravedlnosti v oblasti lidských práv na vnitrostátní úrovni. Nedostatek procesní spravedlnosti, ať již v činnosti policie, soudů nebo správních orgánů, představuje sám o sobě újmu. Domníváme se, že tuto újmu by ESLP měl systematicky zohledňovat při posuzování otázky, zda nějaký zásah do lidských práv představuje porušení Úmluvy.“

Viz také nedávný článek profesorky Evy Brems „The ‚Logics’ of Procedural-Type Review by the European Court of Human Rights“ v (eds.) J. Gerards a E. Brems, Procedural Review in European Fundamental Rights Cases, Cambridge, 2017, s. 17 a násl.

25. Profesor Tom R. Tyler (cit. výše, s. 31) správně argumentuje, že „[o]rgány mohou podat důkaz o tom, že lidem naslouchají a jejich argumenty zvažují tím, že jim poskytnou přiměřenou možnost přednést svoji věc, budou věnovat pozornost jejich tvrzením a při vysvětlování svých rozhodnutí vezmou na vědomí a zohlední jejich potřeby a obavy“. Já osobně bych to považoval za povinnost všech orgánů v demokratickém státě. V projednávané věci však nebyla stěžovateli dána přiměřená možnost předestřít své argumenty, neboť nebyl seznámen s důkazy proti sobě ani mu soudní orgány nevysvětlily svá rozhodnutí.

26. Profesor Michael S. Moore považuje „procesní spravedlnost“ za jednu z předností právního státu. Jeho níže citované výroky o „procesní spravedlnosti“ lze výslovně vztáhnout i na skutkový stav v projednávané věci, a podpořit tak moji argumentaci (viz Michael S. Moore, „A Natural Law Theory of Interpretation“ v Southern California Law Review, 58, s. 277 a násl., s. 317-18; obdobně též Fernando Atria a D. Neil MacCormick (ed.), Law and Legal Interpretation, Ashgate/Dartmouth, 2003, Part I, [5], s. 113 a násl., s. 153-4):

“v. Procesní spravedlnost: Procesní spravedlnosti, pátý atribut právního státu, je v právním systému dosaženo tehdy, disponuje-li tento systém procesy soudního rozhodování, které jsou samy o sobě spravedlivé. Dejme tomu, že k rozhodnutím by soudci mohli docházet rychleji, pokud by nenaslouchali argumentům právního zástupce protistrany a své ‚dojmy’ by nemuseli zdůvodňovat nudnými právními názory. Myšlenka procesní spravedlnosti by je v takovém rozhodování omezovala, neboť toto rozhodování neumožňuje občanům spravedlivý přístup k soudnímu systému. Tento přístup je správný – procesně spravedlivý – zcela bez ohledu na případný argument, že produkuje lepší výsledky; i kdyby tomu tak nebylo, je správné poskytnout občanům možnost podílet se na činnosti těchto státních orgánů (soudů), jež mají tak bezprostřední vliv na jejich život.

Lon Fuller tvrdí, že takové ‚participativní soudní rozhodování’ vyžaduje existenci určitého standardu, který mohou účastníci řízení smysluplně hájit* [*Fuller, The Forms and Limits of Adjudication, 92 HARV. L. REV. 353 (1978)]. Je-li toto tvrzení správné, pak procesní spravedlnost nutí soudce vydávat rozhodnutí s odkazem na standardy, k nimž mají sami účastníci řízení přístup. Z hlediska teorie výkladu to znamená, že je třeba teorii vymezit tak, aby umožňovala účastníkům řízení co nejširší přístup k výkladovým nástrojům potřebným k obhájení jejich stanoviska. Utajované nebo nepřístupné materiály jsou z tohoto pohledu horší, neboť účastníkům znemožňují přístup, který potřebují pro obhájení své věci. Jakákoli teorie výkladu, podle níž by tyto materiály závisely na rozhodnutí soudu, by proto byla v rozporu s myšlenkou procesní spravedlnosti.“

27. Řízení se stěžovatelem nemůže být „spravedlivé“, je-li stěžovatel nucen předložit svoji věc soudu zcela naslepo, aniž by měl jakékoli informace o obviněních proti sobě. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu je patrné, že stěžovatelova obhajoba byla založena na jeho podezření, že zrušení platnosti osvědčení mělo souvislost s jeho předchozím odmítnutím spolupráce s Vojenským zpravodajstvím kvůli jeho údajně nezákonnému postupu. Jak z rozsudku dále vyplývá, na konstatování soudu, že nepředložil žádné důkazy na podporu tohoto tvrzení, stěžovatel reagoval argumentem, že jelikož neznal obsah utajované zprávy, nemohl ani zpochybnit její pravdivost důkazy vyvracejícími skutečnosti ve zprávě obsažené. Ani tehdy soud stěžovateli neposkytl o zprávě žádné informace. To mi při vší úctě připomíná hru na schovávanou, při níž se jeden hráč schová a jeden nebo více ostatních hráčů jej musí najít. Tak by ovšem spravedlivé řízení vypadat nemělo. Souhlasím s tím, co stěžovatel uvádí v odstavci 21 své žádosti o postoupení velkému senátu, totiž že „[j]e snadné vznést obvinění, ale je velmi obtížné je vyvrátit, zejména v situaci, kdy účastník nezná důkazy, neboť v takovém případě je to prakticky nemožné“. Ve svém ústním podání, které je k dispozici na webových stránkách Soudu, stěžovatel pomocí hypotetického scénáře velmi živě a přesvědčivě předložil své argumenty o tom, jak může Národní bezpečnostní úřad snadno, svévolně a ze zcela nepodstatných či neexistujících důvodů určité osobě zrušit platnost osvědčení pro styk s utajovanými informacemi.

28. Stěžovateli v jeho neinformovanosti nikterak nepomohlo, že nebyl nikdy varován ani upozorněn na své případné nežádoucí chování. Teze obsažená ve výše citovaném výňatku z článku Michaela S. Moora, konkrétně že „[u]tajované nebo nepřístupné materiály jsou z tohoto pohledu horší, neboť účastníkům znemožňují přístup, který potřebují pro obhájení své věci“, je naprosto relevantní a na projednávanou věc plně použitelná.

29. Vnitrostátní správní soudy v projednávané věci znaly obvinění vznesená proti stěžovateli a jejich úkolem nebylo brát na sebe úlohu stěžovatelova obhájce. I kdyby neměly být vnímány tak, že se staví do role stěžovatelova obhájce, a stěžovatel by přesto nebyl schopen se bránit, i v takovém případě by došlo k procesní nespravedlnosti. Bohužel musím říci, že tím, že soudní orgány jednaly, jak jednaly, a že stěžovatele o obviněních proti němu neinformovaly, jeho právo významně zkrátily, ne-li zcela popřely. Obecněji řečeno, pokud vnitrostátní soudní orgány způsobí účastníkovi řízení „procesní hendikep“ (mohu-li se takto vyjádřit) při jeho procesní obhajobě, v podstatě tím popírají právo tohoto účastníka řízení na spravedlivý proces.

30. Skutečnost, že vnitrostátní soudy obvinění proti stěžovateli znaly, mu v jeho obhajobě nijak nepomohla; stejně tak nepřispěla k tomu, aby stěžovatel soudu pomohl svými podáními, v nichž se znalostí alespoň podstaty těchto obvinění předložil své argumenty. Pouze tehdy, pokud by stěžovatel znal obvinění proti sobě, by si mohl připravit procesní strategii a rozhodnout se, které svědky nechá předvolat a vyslechne. Nepřipojuji se proto k názoru svých vážených kolegů, že za této situace nebylo „zasaženo do samé podstaty stěžovatelova práva na spravedlivý proces“ (viz § 161 rozsudku).

31. Absolutní, paušální a tajná omezení práv, jaká byla uplatněna i v projednávané věci, nerespektují lidskou důstojnost, jež je základem každého lidského práva, včetně práva na spravedlivý proces jako v nyní projednávané věci (k této otázce viz také § 24 výše).

32. Procesní nespravedlnost, k níž došlo v důsledku zbavení stěžovatele práva na rovnost zbraní a kontradiktorní řízení, byla ještě umocněna neúčinným postupem vnitrostátních soudů při zkoumání předložených důkazů, který nebyl slučitelný se zásadou kontradiktornosti řízení (viz také § 104 níže). Pravidlo affirmanti, non neganti, incumbit probatio (viz Wharton’s Law Lexicon, 30, 9 Cushing’s Mass. Reports 535), tj. že dokazovat musí ten, kdo tvrdí, ne ten, kdo popírá, jež bylo v judikatuře soudu již několikrát použito (viz mimo jiné Hassan proti Spojenému království, č. 29750/09, rozsudek velkého senátu ze dne 16. září 2014, § 49), nenalezlo v projednávané věci uplatnění, neboť tato zásada se vztahuje jen na kontradiktorní řízení.

33. V projednávané věci není vznášena námitka porušení práva stěžovatele na přístup soudu jako taková, avšak judikatura Soudu k tomuto právu může být použita i na právo stěžovatele účinně se podílet na řízení a řádně vést spor, které samozřejmě předpokládá přístup k soudu. Obě tato práva jsou založena na zásadě účinné ochrany neboli zásadě účinnosti. Podle judikatury Soudu je pro účinnost práva na přístup k soudu zapotřebí, aby měl jednotlivec jasnou a praktickou možnost napadnout akt, který zasahuje do jeho práv (viz mimo jiné Lupeni Greek Catholic Parish a ostatní proti Rumunsku, č. 76943/11, rozsudek velkého senátu ze dne 29. listopadu 2016, § 86; Nunes Dias proti Portugalsku, č. 2672/03 a 69829/01, rozhodnutí ze dne 10. dubna 2003; Bellet proti Francii, č. 23805/94, rozsudek ze dne 4. prosince 1995). Podle judikatury dále právo na přístup k soudu zahrnuje nejen právo na zahájení řízení, ale také právo na rozhodnutí sporu soudem (viz mimo jiné Lupeni Greek Catholic Parish a ostatní, cit. výše, § 86; Fălie proti Rumunsku, č. 23257/04, rozsudek ze dne 19. května 2015, § 22; Kutić proti Chorvatsku, č. 48778/99, rozsudek ze dne 1. března 2003, § 25). V projed­ná­vané věci byl stěžovatel odepřením práva na rovnost zbraní a kontradiktornost řízení zbaven jasné a praktické možnosti napadnout zrušení platnosti svého osvědčení pro styk s utajo­va­nými informacemi, tedy akt, kterým bylo zasaženo do jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

34. Procesní spravedlnost může fungovat jako štít pro hmotněprávní spravedlnost: je-li účastníku řízení v důsledku procesní nespravedlnosti zabráněno řádně předložit a obhájit svá tvrzení, pak jeho právo podle čl. 6 odst. 1 nemusí mít potřebný štít, který by ho ochránil, a případ může také skončit hmotněprávní nespravedlností. Jsem přesvědčen, že jsou‑li účastníku odňaty procesní prostředky k uplatnění určitého práva, je tím nevyhnutelně zničen konečný výsledek, totiž ochrana podstaty tohoto práva – qui adimit medium dirimit finem (viz Coke k Littletonovi, 161.a), což znamená „kdo odejme prostředky, zničí výsledek“. T. R. S. Allan napsal, že „trváme na spravedlivých postupech, protože přikládáme význam spravedlivému zacházení s jednotlivci, pokud jde o... břemena ukládaná státem...“ (viz T. R. S. Allan, „Procedural Fairness and the Duty of Respect“, [Autumn, 1998] 18, Oxford Journal of Legal Studies, 497 na s. 511). V závěru článku píše: „Hodnota spravedlivých řízení nakonec spočívá ve spojení našeho závazku k prosazování hmotněprávní spravedlnosti s naší nejistotou, co to za konkrétních okolností určitého případu znamená, což je otázka, na kterou může rozhodnutím nejvíce dotčená osoba nebo osoby vrhnout cenné světlo, a také především v naší touze předložit výsledek k akceptování spoluobčanovi, který pro společné dobro musí trpět“ (tamtéž, s. 515).

35. Správní řízení a navazující soudní řízení správní byly podle mého názoru vadné kvůli závažné procesní chybě, která měla pro stěžovatele nepříznivé důsledky, a tudíž ovlivnila celkovou spravedlivost řízení. K témuž mohly podle mého skromného názoru dospět i oba vyšší správní soudy a náš Soud; namísto toho byl však učiněn závěr o neporušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

b) Extenzivní výklad práva na spravedlivý proces a restriktivní výklad jakékoli implicitní výjimky z něho – nepřípustnost absolutních zákazů

36. Zásada účinnosti, která je nedílnou součástí systému Úmluvy a rozhodujícím stavebním kamenem její DNA, vyžaduje, aby právu podle Úmluvy, a tedy samozřejmě i právu podle čl. 6 odst. 1, byla přikládána patřičná váha a účinky odpovídající jeho předmětu a účelu a aby bylo vykládáno široce a veškerá jeho omezení nebo výjimky z něho naopak restriktivně a úzce. Platí to tím spíše, jedná-li se o výjimku implicitní, výslovně nestanovenou, jako v případě čl. 6 odst. 1. Jinak by nemohla být úroveň ochrany práva na spravedlivý proces zachována. V následujících odstavcích se citacemi z právně významných zdrojů pokusím podpořit to, co považuji za samozřejmé a očividné.

37. Ve věci Delcourt proti Belgii (č. 2689/65, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, § 25), Soud rozhodl:

„V demokratické společnosti ve smyslu Úmluvy zaujímá právo na spravedlivý výkon spravedlnosti natolik významné místo, že restriktivní výklad čl. 6 odst. 1 by neodpovídal cíli a účelu tohoto ustanovení ...“

38. Obdobně ve věci Perez proti Francii (č. 47287/99, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2004, § 64), Soud prohlásil:

„... Soud v tomto ohledu poznamenává, že právo na spravedlivý proces zaujímá v demokratické společnosti natolik významné místo, že restriktivní výklad čl. 6 odst. 1 nelze ospravedlnit.“

39. Výše uvedené potvrzují i slova profesora Rudolfa Bernhardta, bývalého předsedy Soudu (viz Rudolf Bernhardt, „Evolutive Treaty Interpretation, Especially of the European Convention of Human Rights“, German Yearbook of International Law, 42 (1999), 11 na s. 14):

„Závazky z mezinárodní smlouvy zásadně nemají být v případě pochybností vykládány ve prospěch státní suverenity. Tento závěr může mít samozřejmě dalekosáhlé důsledky u úmluv o lidských právech. Každá účinná ochrana svobod jednotlivce omezuje státní suverenitu a státní suverenita není v žádném případě tím, co má v případě pochybností přednost. Právě naopak, předmět a účel mezinárodních smluv o lidských právech může často vést k širšímu výkladu práv jednotlivce na jedné straně a k omezení činnosti státu na straně druhé.“

40. Dr. Gerhard van der Schyff (viz Gerhard van der Schyff, Limitations of Rights – A study of the European Convention and the South Africa Bill of Rights, Nijmegen, Nizozemsko, 2005, na s. 169–71, odst. 136) argumentuje ve prospěch restriktivního výkladu výjimek z práv zaručených Úmluvou těmito slovy:

„Výklad Úmluvy musí být výrazem hluboké úcty k ochraně svobody, kterou Úmluva zaručuje. Práva zaručená Úmluvou mohou totiž být zajištěna všem osobám v jurisdikci členských států, jak požaduje článek 1, jen v případě, že bude k ochraně svobody přistupováno se vší vážností. Úmluva může být smysluplným nástrojem pouze tehdy, budou-li práva z ní vyplývající hmatatelná, nikoli jen sbírkou myšlenek bez skutečného obsahu. Tato zásada se zpravidla označuje jako zásada účinnosti práv. Například ve věcí Airey proti Irsku Soud rozhodl, že ‚smyslem Úmluvy není garantovat práva, která jsou teoretická nebo iluzorní, nýbrž práva, která jsou praktická a účinná’. Z toho plyne, že zbavení svobody podle Úmluvy je závažná věc a mělo by s ním být odpovídajícím způsobem zacházeno, jinak se záruky mohou stát neúčinnými, a Úmluva tak může ztratit svůj smysl jako nástroj ochrany základních práv. Toto uvědomění obvykle vykrystalizuje do podoby zásady restriktivního výkladu omezujících ustanovení. Jinak řečeno, omezení představují výjimky ze svobody, a proto by měla být vykládána restriktivně, aby byla zajištěna účinnost omezených práv. Omezující ustanovení by neměla být chápána jednoduše jako nástroje k omezování práv, nýbrž správněji jako nástroje zajišťující účinnou ochranu pomocí požadavku, aby zásahy do chráněného chování a zájmů byly řádně odůvodněny.

Tuto zásadu restriktivního výkladu je třeba dovodit také z článku 17, který stanoví, že žádné zaručené právo nesmí být omezeno „ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví“.

41. Každý restriktivní výklad práva zaručeného Úmluvou je v rozporu se zásadou účinnosti a nelze jej považovat za součást mezinárodního práva (viz Hersch Lauterpacht, „Restrictive Interpretation and Effectiveness in the Interpretation of Treaties“, XXVI, BYIL (1949), 48 na s. 50–51, 69, a Alexander Orakhelashvili, The Interpretation of Acts and Rules in Public International Law, Oxford 2008, nové vydání z r. 2013, na s. 414).

42. Čím širší je výklad určitého práva a čím užší je výklad případných výjimek z něho, tím širší bude rozsah jeho ochrany. Totéž by mělo platit i pro práva zaručená článkem 6 Úmluvy, jehož účel nepřipouští restriktivní výklad.

43. Dále s ohledem na skutečnost, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy výslovně nestanoví žádné výjimky, pak pokud by v projednávané věci existovala implicitní výjimka, nemohla by být striktní a samozřejmě ani absolutní ve smyslu neposkytnutí vůbec žádných informací o šetření a o důvodech zrušení platnosti osvědčení, a tedy znemožňovat stěžovateli jakoukoli obhajobu.

44. Podle mého názoru by neměly být povoleny žádné implicitní výjimky ve formě abso­lutního zákazu zasahující do samého jádra práva na spravedlivý proces, které by toto právo zcela popíraly, a zásadu rovnosti zbraní a zásadu kontradiktornosti řízení tak zbavily veškerých účinků. Připustit absolutní omezení, a zpochybnit tak práva, která jsou v Úmluvě chráněna, by bylo proti povaze a působení Úmluvy jako mezinárodní smlouvy o lidských právech.

45. Podle judikatury Soudu mohou existovat výslovně neupravené výjimky z práva na přístup k soudu. Nicméně toto právo je právem implicitním, podpůrným či druhotným, odvozeným z práva na spravedlivý proces, jež je v Úmluvě výslovně zakotveno (viz Golder proti Spojenému království, č. 4451/70, rozsudek pléna ze dne 21. února 1975). Ohledně práva na přístup k soudu judikatura Soudu uznává, že mohou existovat implicitní výjimky, neboť toto právo již ze své povahy vyžaduje podrobnější úpravu státem, který má v tomto směru určitý prostor pro uvážení (viz Yabansu a ostatní proti Turecku, č. 43903/09, rozsudek ze dne 12. listopadu 2013, § 58; Howald Moor a ostatní proti Švýcarsku, č. 52067/10 a 41072/11, rozsudek ze dne 11. března 2014, § 71; Urechean a Pavlicenco proti Moldavsku, č. 27756/05 a 41219/07, rozsudek ze dne 2. prosince 2014, § 13). Takové vysvětlení je přiměřené.

46. Osobně nezastávám názor, že Úmluva připouští implicitní výjimky z práv výslovně v ní uvedených. Nicméně respektuji judikaturu Soudu, podle níž čl. 6 odst. 1 nezakládá absolutní právo, a cítím se jí vázán.

47. Při vší úctě se neztotožňuji s přístupem Soudu, který v projednávané věci pokládá za samozřejmé, že existovala implicitní výjimka podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy uplatněná absolutním způsobem, a přijímá tak tvrzení vlády (viz § 98 stanoviska vlády), že „čl. 6 odst. 1 Úmluvy není použitelný na bezpečnostní řízení“. Pokud měli tvůrci Úmluvy v úmyslu stanovit z příslušného práva výjimku, učinili tak výslovně. U některých výjimek upravených v článcích 8 až 11 Úmluvy jsou navíc v druhém odstavci příslušného článku vždy upravena opatření pro otázky podobné těm, které je obvykle snaha utajovat a chránit v bezpečnostním řízení, konkrétně „zájem národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti... země, předcházení nepokojům a zločinnosti“. Ačkoli, jak jsem již uvedl, respektuji judikaturu Soudu, nejsem připraven přijmout, že je možné popřít právo na spravedlivý proces, z něhož nejsou v textu čl. 6 odst. 1 Úmluvy stanoveny žádné výjimky (na rozdíl od práv v článcích 8 až 11 Úmluvy), implicitním omezením v podobě absolutního státního tajemství, a současně tvrdit, že uvedené ustanovení nebylo porušeno. Jinými slovy, nesdílím názor, že právo na spravedlivý proces může být podkopáno až do té míry, že bude prakticky zrušeno, v rozporu s textem a cílem řečeného ustanovení Úmluvy a se zásadou účinnosti, která je nedílnou součástí jejího systému.

48. Tento přístup se mi při vší úctě zdá být v rozporu se třemi zásadami logiky, které dobře popisuje profesorka Mireille Delmas-Marty v kapitole „The Richness of Underlying Legal Reasoning“ knihy M. Delmas-Marty – C. Chodkiewicz, The European Convention for the Protection of Human Rights: International Protection Versus National Restrictions, Dordrecht-Boston-London, 1992, 319, s. 320:

„Vztah Evropa – stát se vskutku v mnoha ohledech vymyká zásadám formální dvouhodnotové logiky:

1. zásadě totožnosti, neboť částečná shoda vnitrostátního pravidla s evropskou normou se jeví jako dostačující;

2. zásadě tiers exclu (vyloučeného třetího, tj. že neexistuje jiný platný výsledek než shoda nebo neshoda), neboť vnitrostátní pravidlo, které se odchyluje od evropské normy, není nutně vyloučeno;

3. zásadě ‚nerozpornosti’, neboť vnitrostátní pravidlo může být současně odlišné od evrop­ské­ho pravidla, a přesto současně slučitelné s Úmluvou, tedy že může být současně evropské i neevrop­ské.“

49. V souladu s judikaturou tohoto Soudu, která stanoví, že „[p]odle čl. 6 odst. 1 jsou přípustná pouze taková opatření omezující práva účastníka řízení, která nezasahují do samotné podstaty těchto práv“ (viz § 148 rozsudku), může absolutní omezení namířené a použité proti samé podstatě práva nevyhnutelně, jak tomu bylo i v projednávané věci, toto právo vylučovat a učinit řízení jako celek nespravedlivým.

50. Smyslem výjimky z práva podle Úmluvy nemůže být za žádných okolností zbavení tohoto práva jeho účinků, tím méně jeho úplné popření, a nikdo, tedy ani stát, se nemůže dovolávat výjimky s cílem určité právo zničit. Zakazuje to článek 17 Úmluvy, který zní:

„Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.“

51. Relevantní zde může být i článek 18 Úmluvy, který zní:

„Omezení, jež tato Úmluva připouští pro uvedená práva a svobody, nesmí být využívána k ji­nému účelu než k tomu, pro který byla určena.“

52. Článek 18 zjevně hovoří o výslovných omezeních a jeho text neponechává žádný prostor pro omezení implicitní. Lze si však jen obtížně představit, jak může implicitní omezení, jehož kontext a účel nejsou stěžovateli ani tomuto Soudu známy (stejně jako v nyní projednávané věci), být v soula­du s článkem 18, který klade důraz na určený a omezený účel výjimek.

53. A konečně z textu článku 1 Úmluvy, který ukládá členským státům povinnost zajistit „každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v hlavě I této Úmluvy“, a zejména z výrazu „uvedené v“, vyplývá, že vymezení okruhu práv a svobod je provedeno výlučně a taxativně v hlavě I (a samozřejmě v dalších článcích dodatkových protokolů). Cílem výslovné výjimky z práva stanoveného Úmluvou není zasáhnout do jeho jádra či podstaty; jejím účelem je omezit či zúžit uplatnění tohoto práva v určitých případech provedením testu přiměřenosti. V tomto ohledu jsou relevantní dvě latinské právní zásady: exceptio probat regulam (viz 11 Cokeovy Reports, 41), neboli „výjimka potvrzuje pravidlo“, a exceptio quæ firmat legem, exponit legem (viz 2 Bulstrodeho Reports 189), tj. „výjimka, která potvrzuje zákon, vysvětluje zákon“. Absolutní či paušální výjimka, omezení nebo zákaz naproti tomu míří přímo na jádro práva. Nelze tedy tvrdit, že toto právo potvrzuje či vykládá, nýbrž je jednoduše likviduje a činí neúčinným, neboť odstraňuje základ, na kterém spočívá. Případné zde může být také obecné latinské rčení sublato fundamento cadit opus (Jenkinovy Centuries nebo Reports 106), neboli „odstraň základy, stavba se zhroutí“. Pokud by se jednalo o řízení trestní, a nikoli občanskoprávní či správní, takové paušální a absolutní omezení by pravděpodobně porušovalo presumpci neviny dotyčné osoby.

c) Odklon od předchozí judikatury

54. Stěžovatel v odstavci 26 své žádosti o postoupení velkému senátu namítá, že senát nepřihlédl k věci Užukauskas proti Litvě (č. 16965/04, rozsudek ze dne 6. července 2010), a tudíž se jí ani neřídil, přestože na ni stěžovatel odkázal a velmi důrazně ji Soudu připomněl. Tvrdil, že projednávaná věc je „skutkově a právně velmi podobná“ stížnosti ve věci Užukauskas. Podle mého názoru v tom má pravdu. V uvedené věci bylo stěžovateli odebráno povolení k držení střelné zbraně na základě skutečnosti, že byl zapsán v policejní databázi. V následném řízení stěžovatel tuto skutečnost neúspěšně napadal. Soudům byly informace zapsané v policejní databázi důvěrně sděleny, avšak jelikož se jednalo o státní tajemství, stěžovatel k nim neměl přístup. Stěžovatel na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy namítal, že řízení před správními soudy bylo nespravedlivé, jelikož nebyly respek­továny zásady rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. Soud v této věci rozhodl:

„48. Pokud jde o projednávanou věc, Soud konstatuje, že vláda nerozporuje skutečnost, že obsah vyšetřovacího spisu, na jehož základě soudy rozhodly v neprospěch stěžovatele, nebyl stěžovateli nikdy odhalen. Soud bere v úvahu cíle, jež sledovaly litevské policejní orgány svými operativními činnostmi. Soud také sdílí názor vlády, že písemnosti tvořící součást státního tajemství mohou být zpřístupněny pouze osobám, které jsou držiteli příslušného oprávnění. Podotýká však, že podle litevského práva i soudní praxe tyto informace nesmějí být použity před soudem jako důkaz proti osobě, pokud nebyly odtajněny, a že nesmějí být jediným důkazem, na kterém soud založí své rozhodnutí (viz § 20–22 výše).

49. Zdá se, že v projednávané věci se nezpřístupněné důkazy týkaly skutkové otázky, o níž litevské soudy rozhodly. Stěžovatel namítal, že jeho jméno bylo zaneseno do spisu operativní evidence bez řádného důvodu, a navrhnul, aby soudy zvážily, zda nemá být na něj vedený vyšetřovací spis uzavřen. Aby mohli soudci dospět k závěru, zda byl stěžovatel skutečně zapojen do nějaké formy trestné činnosti, museli přezkoumat celou řadu faktorů, včetně důvodů operativních činností policie a povahy a rozsahu domnělého zapojení stěžovatele do údajné trestné činnosti. Pokud by obhajoba byla schopna přesvědčit soudce o tom, že policie jednala bez řádného důvodu, stěžovatelovo jméno by skutečně muselo být ze spisu operativní evidence odstraněno. Údaje v tomto spise proto měly pro věc stěžovatele rozhodující význam (viz, byť ve vztahu k trestnímu řízení, Lucà proti Itálii, č. 33354/96, rozsudek ze dne 27. února 2001, § 40).

50. Co je však důležitější, z rozhodnutí litevských soudů vyplývá, že předmětný spis byl jediným důkazem o údajné nebezpečnosti stěžovatele pro společnost. Soud konstatuje, že stěžovatel opakovaně žádal o sdělení příslušných informací nebo alespoň jejich části. Vnitrostátní orgány – policie a soudy – však jeho žádostem nevyhověly. Litevští soudci před zamítnutím stěžovatelovy žaloby sice neveřejně a za zavřenými dveřmi spis prostudovali, avšak stěžovateli pouze sdělili své závěry. Ten proto neměl možnost seznámit se s důkazy proti sobě ani příležitost na ně reagovat, na rozdíl od policie, která tato práva účinně vykonávala (viz obdobně Gulijev proti Litvě, č. 10425/03, rozsudek ze dne 16. prosince 2008, § 44).

51. Soud proto dospívá k závěru, že rozhodovací proces nesplňoval požadavky na kontradiktornost řízení a rovnost zbraní a neobsahoval dostatečné záruky ochrany zájmů stěžovatele. Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci došlo k porušení čl. 6 odst. 1.“

55. Rozsudek v projednávané věci věc Užukauskas pouze cituje, aniž by ji jakkoli rozebral. Odkazuje na něj v § 110 společně s dalším rozsudkem, Pocius proti Litvě (č. 35601/04, rozsudek ze dne 6. července 2010), o kterém se jen letmo zmiňuje. Odkaz na rozsudek Užukauskas se týká jeho § 34–39, kde je řešena otázka přijatelnosti stížnosti, nikoli její odůvodněnosti. Relevantní odstavce rozsudku Užukauskas týkající se odůvodněnosti stížnosti jsou ty, které cituji výše. Odkaz na věc Pocius směřuje k § 38–46, které se rovněž zabývají přijatelností, nikoli odůvodněností. Je pozoru­hodné, že v oddílu C rozsudku, který se týká odůvodněnosti stížnosti, odkaz na dva výše uvedené rozsudky chybí. Je obsažen v § 110 rozsudku v oddílu B, kde jsou řešeny předběžné námitky vlády, v pododdílu obsahujícím hodnocení Soudu ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

56. Při vší úctě se domnívám, že rozsudek v nyní projednávané věci se bezdůvodně odchyluje od ratia decidendi ve věci Užukauskas. Podle mého názoru je z důvodů uvedených v tomto stanovisku precedens Užukauskas správný a spravedlivý a vážení kolegové z většiny se jej měli přidržet.

57. Soud se v projednávané věci dále nedržel rozsudku Dağtekin a ostatní proti Turecku (č. 70516/01, rozsudek ze dne 13. prosince 2007, § 32–35), podle něhož nezpřístupněním zprávy o bezpečnostním šetření došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces:

„32. Soud dále připomíná, že zásada rovnosti zbraní, která je jednou ze součástí širšího pojmu spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každému účastníkovi byla poskytnuta přiměřená možnost předložit svá tvrzení za podmínek, které jej podstatně neznevýhodňují vůči protistraně (viz Nideröst-Huber proti Švýcarsku, č. 18990/91, rozsudek ze dne 18. února 1997, § 23). Soud dále podotýká, že právo na kontradiktorní řízení v zásadě znamená, že účastníci trestního nebo občanského soudního řízení musejí mít možnost seznámit se se všemi předloženými důkazy nebo stanovisky a vyjádřit se k nim, s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu (viz Lobo Machado proti Portugalsku, č. 15764/89, rozsudek ze dne 20. února 1996, § 31).

33. Pokud jde o skutkové okolnosti případu, Soud konstatuje, že stěžovatelé si vydělávali na živobytí obděláváním polí, která jim byla pronajata podle zákona č. 3083. Soud dále poznamenává, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že výsledek bezpečnostního šetření, který vedl ke zrušení nájemních smluv stěžovatelů, jim nebyl nikdy oznámen. Účastníci se dále shodnou na tom, že tyto písemnosti, ačkoli si je správní soud v Gaziantepu výslovně vyžádal, nebyly tomuto vnitrostátnímu soudu na příkaz ministerstva zemědělství předloženy, a to z důvodů národní bezpečnosti.

34. Soud je přesvědčen, že výsledek tohoto bezpečnostního šetření měl pro stěžovatele významné důsledky, leč na žádné úrovni vnitrostátního řízení jim nebylo umožněno zjistit důvody zrušení jejich smluv ani jim nebyla poskytnuta příležitost účinně napadnout zákonnost zrušení jejich postavení oprávněných osob. Soud si je vědom, že v jihovýchodním Turecku hrají určitou roli bezpečnostní otázky a státní orgány si musejí počínat nanejvýš obezřetně. To však neznamená, že rozhodnou-li se prohlásit určitou záležitost za věc národní bezpečnosti a terorismu, nepodléhají tyto orgány účinné kontrole vnitrostátních soudů. Existují použitelné prostředky, které vyhovují legitimním bezpečnostním zájmům týkajícím se povahy a zdrojů zpravodajských informací, a přesto dotčené osobě nabízejí významnou záruku procesní spravedlnosti (viz Chahal proti Spojenému království, č. 22414/93, rozsudek ze dne 15. listopadu 1996, § 131). Soud konstatuje, že jelikož v projednávané věci nebyly závěry bezpečnostního šetření sděleny stěžovatelům ani vnitrostátním soudům, byli stěžovatelé zbaveni dostatečných záruk proti svévolnému jednání ze strany státních orgánů.

35. Vzhledem k výše uvedenému Soud uzavírá, že nezpřístupněním zprávy o bezpečnostním šetření bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Došlo proto k porušení tohoto ustanovení.“

58. Jacobs, White a Ovey ve své knize The European Convention on Human Rights, 4. vydání, Oxford, 2010, s. 261–62, rovněž odkazují na věc Dağtekin a uvádějí:

„Má-li kontradiktorní řízení účinně fungovat, je důležité, aby v občanskoprávních a trestněprávních věcech byly relevantní materiály dostupné oběma stranám. Paušální omezení dostupnosti těchto důkazů, pokud mají vliv na zájmy účastníka řízení, nelze bezpečnostními důvody ospravedlnit, neboť existují prostředky, které mohou vyhovět legitimním bezpečnostním zájmům a současně nabízejí účastníkovi sporu významnou míru procesní spravedlnosti.“

59. Relevantní v tomto směru je i věc F. R. proti Švýcarsku (č. 37292/97, rozsudek ze dne 28. června 2001, § 36–39), kde je zdůrazněn význam práva účastníků řízení seznámit se se všemi důkazy a vyjádřit se k nim:

„36. Z pojmu spravedlivého procesu však také v zásadě vyplývá právo účastníků řízení seznámit se se všemi předloženými důkazy nebo stanovisky a vyjádřit se k nim (viz rozsudky Lobo Machado proti Portugalsku, č. 15764/89, rozsudek ze dne 20. února 1996, § 31; Vermeulen proti Belgii, č. 19075/91, rozsudek ze dne 20. února 1996, § 33)“.

„39. ... Avšak účastníkům řízení by v podobných případech, jako je tento, měla být poskytnuta možnost projevit názor, zda tomu tak je a zda je zapotřebí jejich vyjádření k určité písemnosti. V sázce je zde především důvěra účastníků sporu ve fungování spravedlnosti, která je mimo jiné založena na vědomí, že účastníci měli možnost vyjádřit svůj názor na každou písemnost ve spise (viz výše citovaný rozsudek Nideröst-Huber, § 29).“

60. Ve věci Al-Nashif proti Bulharsku (č. 50963/99, rozsudek ze dne 20. června 2002, § 119–123), Soud mimo jiné rozhodl, že v oblastech dotýkajících se základních práv nesmí být vnitrostátním orgánům přiznána neomezená pravomoc, neboť to odporuje pojmu právního státu:

„119. ... Kromě toho musí ve vnitrostátním právním řádu existovat opatření právní ochrany proti svévolným zásahům orgánů veřejné moci do práv zaručených Úmluvou. Bylo by v rozporu s pojmem právního státu, pokud by zákonná diskreční pravomoc přiznaná výkonné moci v oblastech dotýkajících se základních práv byla formulována jako moc neomezená. Zákon proto musí dostatečně jasně stanovit rozsah každé takové pravomoci svěřené příslušným orgánům a způsob jejího výkonu, a to s ohledem na legitimní cíl předmětného opatření, aby jednotlivci poskytl dostatečnou ochranu proti svévolnému zásahu (viz Amann proti Švýcarsku, č. 27798/95, rozsudek velkého senátu ze dne 16. února 2000, § 55 a 56; Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 55–63; Hasan a Chaush proti Bulharsku, č. 30985/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000; Klass a ostatní proti Německu, č. 5029/71, rozsudek pléna ze dne 6. září 1978)“ (zvýraznění doplněno).

...

„123. I v případech, kdy je v sázce národní bezpečnost, vyžadují pojmy zákonnosti a právního státu, aby v demokratické společnosti opatření dotýkající se lidských práv podléhala nějaké formě kontradiktorního řízení před nezávislým orgánem, který přezkoumá důvody rozhodnutí a příslušné důkazy, v případě potřeby s vhodnými procesními omezeními použití utajovaných informací (viz rozsudky citované v § 119 výše)“ (zvýraznění doplněno).

61. Al-Nashif je jediná věc, na kterou jsem narazil, kde se Soud vyjadřuje k procesním omezením použití utajovaných informací. To však není nijak v rozporu s názory v tomto stanovisku, neboť výše citovaná pasáž se týká pouze případů, kdy je v sázce národní bezpečnost (což zde zřejmě neplatilo), a přesto se v ní uvádí, že opatření dotýkající se lidských práv musejí podléhat určité formě kontradiktorního řízení (což v projednávané věci nebylo splněno) a případná procesní omezení pro použití utajovaných informací musejí být nezbytná („v případě potřeby“) a „vhodná“ (tj. nikoli svévolně absolutní jako v projednávané věci). Každopádně ve věci Al-Nashif Soud shledal porušení článku 8. Po posouzení, zda byla deportace všech tří stěžovatelů „v souladu se zákonem“, rozhodl, že „... deportace [byla] nařízena v právním režimu, který neposkytoval nezbytné procesní záruky proti svévoli. Zásah do rodinného života stěžovatelů proto [nelze] považovat za zásah opírající se o zákonná ustanovení, která splňují požadavky zákonnosti podle Úmluvy“ (§ 128).

62. Soud ve věci Rotaru proti Rumunsku (č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 59), na kterou odkázal ve věci Al-Nashif, svůj názor vysvětlil takto:

„59. Soud musí mít dále za prokázané, že existují dostatečné a účinné záruky proti zneužití, neboť systém tajného sledování určený k ochraně národní bezpečnosti s sebou nese riziko podkopání či dokonce zničení demokracie pod záminkou její obhajoby...“.

d) Obecná nepřípustnost absolutních zákazů v judikatuře Soudu

63. Podle judikatury Soudu (viz mimo jiné Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 137–149) nesmí být osoby za žádných okolností podrobeny špatnému zacházení, ani když jsou podezřelé z terorismu. Tato judikatura se sice nevztahuje k právu na spravedlivý proces, nýbrž k právu nebýt podroben špatnému zacházení podle článku 3 Úmluvy, nicméně je důležitá, neboť ukazuje, že nemůže-li být omezení záruk práv zaručených Úmluvou odůvodněno bojem proti terorismu, pak nemůže být odůvodněno ani státním tajemstvím.

64. Vzhledem ke svému jednoznačně zhoubnému vlivu na podstatu daného práva mělo omezení v projednávané věci vlastně tytéž účinky jako odstoupení od čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

65. Z článku 15 Úmluvy je ale zřejmé, že ať už je povaha veřejného ohrožení nebo nebezpečí jakákoli, ať se jedná o terorismus či jiné riziko, před nímž stát případně hodlá ochránit veřejnost prostřednictvím tajného řízení, není možné odstoupit od žádného ustanovení Úmluvy, není-li použitelný článek 15 a nejsou-li splněny jeho přísné – procesní i hmotněprávní – požadavky. V projednávané věci však nebyl článek 15 použitelný, a proto v tomto směru nevyvstala žádná otázka.

66. Případná je v této souvislosti hluboká myšlenka Benjamina Franklina vyslovená v odpovědi guvernérovi v pensylvánském shromáždění dne 11. listopadu 1755: „Ti, kteří by se vzdali základní svobody, aby získali trochu dočasné bezpečnosti, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost.“ Franklinovi je připisován i další, podobně formulovaný výrok: „Kdo dává přednost bezpečí před svobodou, nezaslouží si ani jedno.“ Ve stejném duchu se nese zaznamenaný výrok Nicolase Hervieua: „Dodržovat při boji s terorismem základní práva není luxus, nýbrž podmínka jeho účinnosti a naléhavá nutnost. Jakékoli zřeknutí se našich demokratických hodnot by vedlo pouze k porážce. A vítězi by byli teroristé“ (citováno bývalým předsedou Evropského soudu pro lidská práva Deanem Spielmannem v jeho projevu u příle­ži­tosti zahájení nového soudního roku dne 30. ledna 2015 – viz Výroční zpráva 2015 vydaná kanceláří Soudu (Štrasburk 2016), 30, na s. 36).[10]

67. Cílem článku 6 tedy nebylo výslovně či mlčky zakotvit omezení, které by mělo účinky odstoupení od práva na spravedlivý proces mimo rámec ustanovení článku 15 Úmluvy, ani slepé a paušální omezení nebo zákaz rovnající se odepření práva jako takového.

68. Z judikatury Soudu jasně vyplývá, že Soud nepřipouští absolutní omezení, která by mohla mít nepřiměřený dopad na právo, jehož jsou protiváhou. Postačí jen dva příklady.

69. Prvním z nich je věc Hirst proti Spojenému království (č. 2) (č. 74025/01, rozsudek velkého senátu ze dne 6. října 2005, § 72–85), v níž Soud rozhodl, že paušální zákaz volebního práva vězňů je porušením článku 3 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který zaručuje právo na svobodné volby.

70. Druhým příkladem je skupina navzájem podobných věcí, mimo jiné Katikaridis a ostatní proti Řecku, č. 19385/92, rozsudek ze dne 15. listopadu 1996, § 44–51, a Tsomtsos a ostatní proti Řecku, č. 20680/92, rozsudek ze dne 15. listopadu 1996, § 35–42, v nichž Soud rozhodl, že ustanovení řecké legislativy – podle něhož dojde-li k rozšíření významné pozemní komunikace, je dána nevyvratitelná právní domněnka obohacení vlastníků přilehlých nemovitostí podléhajících částečnému vyvlastnění – je v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmlu­vě. Vlastníkům nemovitostí hraničících se silnicí bylo v důsledku této nevyvratitelné domněnky zabráněno získat náhradu za část pozemků, která jim byla vyvlastněna. Soud rozhodl, že tato domněnka zjevně nemá přiměřené opodstatnění. Vnitrostátní soudy neměly pravomoc přezkoumat konkrétní okolnosti každého případu a rozhodnout, zda skutečně došlo ke zhodnocení zbývající části pozemků těchto vlastníků, a pokud ano, započíst toto zhodnocení proti náhradě, na niž měli vlastníci nárok.

71. Vzhledem k výše uvedenému si dovoluji navrhnout, aby v projednávané věci nebyl měněn směr judikatury, neboť by tím byl příliš posílen právní status absolutního omezení, a to na úkor účinné ochrany práva na spravedlivý proces. Jinak by se totiž náš výklad a chápání Úmluvy rozcházely. Až do dnešního dne jsme věděli, že Úmluva upravuje některá absolutní práva, nikoli však absolutní omezení. Absolutní omezení vede k zániku práva nebo jeho úplné absenci.

e) Test vyváženosti a transparentnost

72. V závěrečném § 161 rozsudku Soud hovoří o „prostoru pro uvážení, který požívají vnitrostátní orgány“, a konstatuje, že „omezení stěžovatelových práv plynoucích ze zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní byla vyvážena takovým způsobem, že spravedlivá rovnováha mezi účastníky řízení nebyla dotčena do té míry, že by tím bylo zasaženo do samé podstaty stěžovatelova práva na spravedlivý proces“. Při veškeré úctě, s tímto názorem nesouhlasím, a to z následujících důvodů.

73. Paušální a absolutní použití omezení z důvodu bezpečnosti neposkytuje záruky a transparentnost pro test vyváženosti a pro použití zásady proporcionality jakožto předpokladu spravedlivého procesu. V projednávané věci byl obsah omezení tajný a stěžovatel ani Soud neznali skutkový základ tohoto omezení. Soud tedy v projednávané věci nemůže provést transparentní test vyváženosti mezi individuálním a obecným zájmem, neboť obecný zájem není stěžovateli, veřejnosti ani Soudu znám a stěžovatel neměl možnost jej zpochybnit. Důvodem je skutečnost, že prostor vnitrostátních orgánů pro uvážení byl bohužel neomezený. Slovy F. Matschera, „[z]ásada proporcionality tak funguje jako korektiv a omezení doktríny prostoru pro uvážení“ (viz F. Matscher, „Methods of Interpretations of the Convention“ v The European System for the Protection of Human Rights, ed. R. St. J. Macdonald, F. Matscher, H. Petzold, Dordrecht-Boston-Londýn, 1993, 63 na s. 79). Tato myšlenka je naprosto správná, leč zásada proporcionality nebyla v posuzované věci použita.

74. V projednávané věci byla tudíž transparentní jen jedna strana justičních vah: právo stěžovatele na spravedlivý proces; o druhé straně, předpokládaném obecném zájmu, nebylo nic známo. Jsem proto přesvědčen, že Soud neměl uznat nutnost omezení údajně sloužícího obecnému zájmu, aniž znal jeho souvislosti. Tajnost tohoto omezení znemožnila Soudu řádně splnit svoji úlohu, tj. provést test vyváženosti a použít zásadu proporcionality. Bylo nešťastné obětovat procesní práva stěžovatele na oltář paušálního a tajemného „obecného zájmu“. Zásada proporcionality a test vyváženosti z hlediska čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou založeny na pojmu rovnosti a jedná se samozřejmě o zásady demokratické. Vnitrostátní soudy kromě toho nemohly provést řádný test vyváženosti a spravedlivě použít svoji diskreční pravomoc, pokud neprovedly kontradiktorní řízení a nepoužily zásadu rovnosti zbraní.

75. Konečně, můj celkový nesouhlas s většinou se vztahuje k tomu, co považujeme za „samu podstatu“, samotný základ či jádro práva na spravedlivý proces a co samozřejmě vyžaduje ochranu. Důvodem je, že podle rozhodnutí většiny nedošlo k zásahu do „samotné podstaty stěžovatelova práva na spravedlivý proces“, zatímco já jsem přesvědčen, že došlo k naprosté destrukci tohoto práva. Musím samozřejmě zopakovat, že souhlasím s většinou v tom, že stěžovatel měl právo ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dr. Jonas Christoffersen (viz J. Christoffersen, Fair Balance: Proportionality, and Primarity in the European Convention on Human Rights, Leiden-Boston, 2009) podotýká, že „[s]oučástí tradiční definice zásady proporcionality je ochrana samé podstaty práv podle EÚLP“ (tamtéž, s. 135) a že „[k] pochopení zásady proporcionality je klíčová otázka, jak je sama podstata vymezena a jaké je vzájemné působení prostředků jejího vymezení s ostatními součástmi posouzeí proporcionality“ (tamtéž, s. 137). V rozsudku nenacházím žádné vysvětlení, proč nebylo zasaženo do samotné podstaty stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Jak jsem již objasnil, podle mého názoru došlo k narušení samotné podstaty jeho práva, neboť stěžovatel byl zbaven práv na rovnost zbraní a kontradiktornost řízení a byl ponechán zcela bez informací o veškerých důkazech proti sobě a o důvodech, na nichž byly založeny rozsudky v jeho neprospěch.

76. Soudní řízení podle mého názoru nemůže být spravedlivé, není-li spravedlivě a transparentně proveden test vyváženosti. Jak správně poznamenal Ioannis Sarmas, soudce řeckého nejvyššího soudu a bývalý člen Evropského účetního dvora, „[s]pravedlnost může zvítězit jen uvnitř řádu a řád nelze vybudovat bez rovnováhy jakožto jedné z jeho součástí“ (viz I. Sarmas, The Fair Balance – Justice and Equilibrium Setting Exercise, Athens-Thessa­loniki, 2014, s. 106). Sarmas je také autorem následující hluboké úvahy (tamtéž, s. 285) o reflexivní rovnováze a transparentním odůvodnění prostém svévole, které v projednávané věci chybělo:

„Základem procesu vyvažování je hledání reflexivní rovnováhy. Různé druhy rozhodnutí řešící problém spravedlnosti jsou testovány postupným ověřováním své slučitelnosti s řádem hodnot, do něhož budou začleněny, důsledků svého použití v reálném světě s ohledem na rizika, která mohou způsobit, a konečně své přijatelnosti všemi zainteresovanými stranami. Hlavní úlohu při zvažování různých dotčených faktorů hraje lidské uvážení. I zde je uvážení doprovázeno zárukami proti svévolným rozhodnutím, přičemž reflexivní rovnováha zajišťuje, aby zvolené rozhodnutí nebylo svévolné, nýbrž aby bylo založeno na transparentním odůvodnění, ve kterém byly zjištěny a řádně zhodnoceny veškeré podstatné okolnosti.“

77. Někdejší soudce Giovanni Bonello ve svém souhlasném stanovisku ve věci Van Geyseghem proti Belgii (č. 26103/95, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999) napsal: „V praxi si neumím představit případ, kdy by při hledání rovnováhy mezi zájmy společnosti a tímto konkrétním základním právem obviněného (i kdyby bylo nějaké vyvažování legitimní) mělo to druhé ustoupit tomu prvnímu.“ Ačkoli hlavní otázka řešená v této věci byla odlišná, uvedená poznámka platí i pro projednávanou věc a pro jakoukoli věc, v níž Soud nalézá rovnováhu mezi obecným a individuálním zájmem.

78. Český Nejvyšší správní soud a český Ústavní soud sice uznaly, že v projednávané věci nebyly dodrženy všechny procesní záruky – neboť to podle jejich názoru nebylo možné –, nicméně rozhodly, že možnost přezkumu napadeného správního rozhodnutí nezávislými soudy skýtala dostatečné záruky práva na spravedlivý proces. Při vší úctě, tento názor nesdílím; stejně tak samozřejmě nesouhlasím s tvrzením vlády (viz § 141 rozsudku), že „omezení [stěžovatelových procesních práv] bylo dostatečně vyváženo postupem nezávislých a nestranných soudních orgánů, jež hrály v řízení aktivní roli, a poskytly tak nejen adekvátní záruky ochrany zájmů stěžovatele, ale rovněž zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi jeho zájmy a zájmy státu“.

79. K tomu, aby bylo právo na spravedlivý proces chráněno, podle mého názoru nestačí pouhá existence legislativního opatření umožňujícího určité osobě podat návrh na přezkoumání správního rozhodnutí. Musí také existovat řízení, které nezbavuje stěžovatele jeho práv na rovnost zbraní a na kontradiktorní řízení. Nejsou-li tato dvě práva respektována, nemůže být dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmy státu a dotčeného jednotlivce.

f) Právní stát

(i) Význam právního státu

80. Pojem právního státu je jedním z pilířů a základních zásad demokratické společnosti a zároveň překážkou nastolení tyranie. Jeho hlavním účelem je poskytovat adekvátní ochranu lidským právům; bez něj by nastal chaos. Jak napsal Neil MacCormick ve své knize Rhetoric and the Rule of Law – a Theory of Legal Reasoning, Oxford, 2005 na s. 238, „[j]ednou z nejproklamovanějších zásluh právního státu je, že vzkvétá-li on, vzkvétá i právní jistota jako jeho součást“. Tvrdím, že je pravdivý i opačný výrok, a že je-li podkopán právní stát nebo není-li náležitě respektován, neexistuje právní jistota a nerozpornost, nýbrž pouze právní slepota. Spravedlnost za takových okolností nemůže existovat. Profesor Aharon Barak, bývalý předseda nejvyššího soudu Státu Izrael v jednom ze svých stanovisek správně řekl, že „[z]ápas o právo sílí“ a že „[n]utnost dohlížet na zachování právního státu existuje vždy“. A dodal: „Stromy, které jsme mnoho let pěstovali, mohou být skáceny jediným úderem sekery. V ochraně právního státu nesmíme nikdy polevit...“ (viz H. C. 5364/94, Velner v. Chairman of the Israeli Labor Party, 49(I), P.D. 758, 808; viz též A. Barak, „A Judge on Judging: The Role of a Supreme Court in a Democracy“, [2002] Harvard Law Review, sv. 116: 16, 19, na s. 37–38).

(ii) Požadavek právního státu v projednávané věci pro účinné naplnění čl. 6 odst. 1 Úmluvy

81. Úmluva je od své ratifikace Českou republikou součástí vnitrostátního právního řádu a má přednost před všemi ostatními vnitrostátními právními předpisy. Právní stát, na který se odkazuje i v preambuli Úmluvy a který je jednou z nejdůležitějších zásad Úmluvy, vyžaduje účinné dodržování každého ustanovení Úmluvy, a tedy samozřejmě i čl. 6 odst. 1. Soud je strážcem Úmluvy a právního státu.

82. Článek 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 (Vídeňská úmluva) nadepsaný latinskou zásadou pacta sunt servanda stanoví: „Každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plněna v dobré víře.“ Podle článku 27 Vídeňské smlouvy platí, že „[s]trana se nemůže dovolávat ustanovení svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy...“.

83. Kromě toho, jak již bylo konstatováno výše (viz § 7–9 výše), vnitrostátní správní soudy byly podle článků 1, 10, 87 a 95 Ústavy České republiky povinny dát přednost čl. 6 odst. 1 před ustanovením § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., a to tím, že by toto ustanovení vyložily způsobem slučitelným či souladným s čl. 6 odst. 1, čímž by respektovaly a dodržely zásadu rovnosti zbraní a zásadu kontradiktornosti řízení. Podle mého názoru to však neučinily.

84. Je třeba mít na paměti, že kromě Soudu jsou strážci ustanovení Úmluvy i všechny vnitrostátní orgány – soudní, zákonodárné a výkonné. Jak již bylo řečeno, podle článku 1 Úmluvy smluvní státy „přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v hlavě I“ Úmluvy. Veškeré orgány České republiky – zákonodárné, výkonné i soudní – tedy měly chránit práva stěžovatele zaručená Úmluvou.

85. Ustanovení § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. výslovně neupravuje absolutní zákaz z důvodu mlčenlivosti. Naopak, přiznává předsedovi senátu diskreční pravomoc rozhodnout, zda část informací může být z povinnosti mlčenlivosti vyňata. Tato pravomoc by správním soudům usnadnila splnění jejich úkolu podat výklad tohoto ustanovení slučitelný s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud by si uvědomily, že je toho zapotřebí. Utajovaná zpráva, na jejímž základě byla zrušena platnost stěžovatelova osvědčení, byla koneckonců chráněna nejnižším stupněm utajení, zatímco stěžovatel byl držitelem osvědčení pro vyšší stupeň utajení „Tajné“.

86. Nicméně jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu a rozsudků obou správních soudů, bylo rozhodnuto, že s ohledem na zvláštnosti a význam rozhodování v záležitostech utajovaných informací, kde je kladen důraz na zájem státní bezpečnosti, není vždy možné zaručit všechny obvyklé procesní záruky spravedlivého procesu. Na druhé straně Ústavní soud zároveň rozhodl, že takové omezení uvalené z důvodu utajovaných informací nemůže mít účinky vzdání se ochrany práva na spravedlivý proces, pokud existuje zákonná záruka přezkumu správních rozhodnutí nezávislým soudním orgánem. Rozumím tomu tak, že Ústavní soud považoval za samozřejmé, že stěžovateli nebyla v důsledku omezených záruk jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy způsobena procesní nespravedlnost, neboť toto omezení bylo vyváženo nezávislostí správních soudů, které o jeho věci rozhodovaly. Z rozsudků správních soudů by se také zdálo, že za daných okolností neměly možnost vyjmout žádnou část utajovaných informací z režimu utajení. Relevantní v tomto ohledu může být následující výňatek z nálezu Ústavního soudu:

„Nejvyšší správní soud se zaměřil na povahu a obsah informací uvedených v utajované části spisu a dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro postup dle ust. § 133 zákona o ochraně utajovaných informací byly splněny. Posuzované informace jednak byly označeny jako okolnosti, o kterých nelze zprostit mlčenlivosti, a dále jsou takového charakteru, že by jejich zpřístupněním stěžovateli mohla skutečně být ohrožena nebo vážně narušena činnost zpravodajských služeb nebo policie. Vzhledem k povaze i obsahu předmětných informací by zpřístupněním těchto informací stěžovateli, dovodil Nejvyšší správní soud, velmi pravděpodobně došlo k rozkrytí metod práce zpravodajské služby, vyzrazením informací by mohlo dojít i k odhalení informačních zdrojů či ovlivňování případných svědků. Městský soud proto podle Nejvyššího správního soudu nepochybil, postupoval-li v souladu s ust. § 133 zákona o utajovaných informacích a přezkoumal-li odůvodnění žalovaného v intencích stanovených v ust. § 122 odst. 3 uvedeného zákona“ (překlad z češtiny předložený vládou České republiky velkému senátu společně s plným zněním všech příslušných rozhodnutí vnitrostátních soudů – zvýraznění doplněno).

87. Stěžovatel ve svém ústním podání navrhl, že mu mohly být poskytnuty alespoň závěry šetření, bez informací o operativních činnostech a vyšetřovacích postupech zpravodajských služeb. Tento návrh je v souladu s rozsudkem Dağtekin a ostatní, cit. výše, § 34, kdy Soud s odkazem na věc Chahal proti Spojenému království (č. 22414/93, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 1996) rozhodl, že „existují použitelné prostředky, které vyhovují legitimním bezpečnostním zájmům týkajícím se povahy a zdrojů zpravodajských informací, a přesto nabízí dotčené osobě významnou míru procesní spravedlnosti...“ (viz § 57 výše).

88. Zastávám názor, že Soud nemohl rozhodnout in abstracto, zda by i v případě odhalení části utajovaných informací stěžovateli došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Samozřejmě by záleželo na tom, které věcné informace by měly být předány stěžovateli a které by měly zůstat utajené, a přirozeně také na tom, zda by poskytnuté informace umožnily stěžovateli vést řádně svoji obhajobu při náležitém respektování zásady rovnosti zbraní a zásady kontradiktornosti řízení. V projednávané věci však nebyly stěžovateli poskytnuty žádné utajované informace a podle mého názoru zde nevyvstává jiná otázka než ta, zda toto absolutní omezení nemělo samo o sobě za následek porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

89. Soud každopádně obsah utajované zprávy nezná a nevíme, jaké písemnosti byly předloženy vnitrostátním soudům. Jsem přesvědčen, že uplatní-li žalovaný stát absolutní zákaz, je Soud povinen uplatnit svoji dohledovou pravomoc a nemá zkoumat, zda měly vnitrostátní orgány jinou možnost. Jak bylo řečeno výše, absolutním omezením nebo nemožností získat přístup k důkazu týkajícímu se stěžovatele může být stěžovatel zcela zbaven možnosti obhajoby.

90. S ohledem na výše uvedené namítám, že vnitrostátní orgány v projednávané věci pojem právního státu nerespektovaly. Dle mého skromného názoru vykročily z prostoru pro uvážení, který jim čl. 6 odst. 1 Úmluvy skýtá. Jsem proto přesvědčen, že k porušení tohoto ustanovení došlo.

91. Vyjádřil jsem se k předmětu sporu a nyní bych přistoupil k některým významným poznámkám učiněným v rozsudku, které podle mého skromného názoru podporují spíše můj názor než linii odůvodnění sledovanou rozsudkem.

92. V § 153 rozsudku se uvádí: „Je pravda, že české právo mohlo v rozsahu umožňujícím zachovat utajení a řádný průběh vyšetřování fyzické osoby upravit opatření sloužící k tomu, aby tato osoba byla v řízení alespoň stručně informována o podstatě obvinění proti ní.“ Odstavec dále pokračuje: „Stěžovatel by se tak mohl v projednávané věci informovaně a cíleně bránit a soudy, které ji projednávaly, by nemusely kompenzovat mezery v jeho obhajobě.“ Podobně se ke konci rozsudku v § 160 uvádí: „Bylo by nicméně žádoucí, kdyby vnitrostátní orgány nebo alespoň Nejvyšší správní soud – v rozsahu umožňujícím zachovat utajení a účinnost vyšetřování vedeného proti stěžovateli – vysvětlily, byť třeba i jen ve stručnosti, rozsah jimi provedeného přezkumu a obvinění vznesená proti stěžovateli. Soud v této souvislosti s uspokojením konstatuje, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu došlo posléze k určitému pozitivnímu vývoji­...“

93. Rozsudek v těchto dvou odstavcích jasně uznává, že vnitrostátní orgány by mohly bez ohrožení vyšetřování stručně informovat stěžovatele o obviněních proti němu. Jak se v rozsudku píše, bylo možno tak učinit buď na základě zákonného ustanovení (viz § 153), nebo to mohl provést Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí (viz § 160). K tomu poznamenávám, že ustanovení Ústavy České republiky vždy vyžadovala, aby § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. byl vykládán v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že vnitrostátní soudy mohly v projednávané věci takový slučitelný výklad podat. Bylo by to v souladu s rozsudkem Dağtekin a ostatní, cit. výše, i novou praxí Nejvyššího správního soudu, kterou v projednávané věci s uspokojením zmiňuje velký senát jako nový pozitivní vývoj.

94. Při provádění testu spravedlivosti podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy vážení kolegové z většiny správně konstatovali, že na straně vlády shledávají určitý nedostatek. Nicméně jej nenazvali „svévolí“. Dokonce jej ani přímo neoznačili, jen nepřímo uvedli, že „by bylo žádoucí“, aby byl stěžovatel informován, „byť třeba i jen ve stručnosti“ (viz § 160 rozsudku). Řečeno výslovněji a v opačném gardu by to znamenalo, že tento nedostatek byl právně „nežádoucí“.

95. Podle mého názoru však nelze neinformování stěžovatele ze strany vnitrostátních orgánů, byť i jen stručnou formou, o obviněních proti němu označit jinak než jako svévolné a nespravedlivé. Při vší úctě, hodnocení, zda proběhlo spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle mého skromného názoru neposkytuje prostor pro takové úvahy, jako je rozlišování mezi právní úpravou de lege lata a de lege ferenda s konstatováním, co je či není žádoucí zakotvit v budoucí právní úpravě. Pojem spravedlnosti a mechanismus testu vyváženosti podle ustanovení Úmluvy se zabývají pouze tím, co je spravedlivé a logické, a vylučují to, co je nespravedlivé a svévolné; co je žádoucí či nežádoucí pro ně není podstatné. To, o čem se většina v projednávané věci vyjádřila, že „by to bylo žádoucí“, vnitrostátní soud ve skutečnosti v rozporu se stěžovatelovým právem na spravedlivý proces neučinil, a počínal si tak svévolně a nespravedlivě.

g) Zásada demokracie

96. Tvrdím, že v projednávané věci nebyla respektována zásada demokracie.

97. Demokracie vyžaduje účinné záruky lidských práv a preambule Úmluvy správně uznává, že základní svobody jsou nejlépe udržovány účinnou politickou demokracií. Byť se v tomto případě nejednalo o právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nýbrž o právo volební, Gerhard van der Schyff („The Concept of Democracy as an Element of the European Convention“, Comparative and International Law Journal of Southern Africa, sv. 38, č. 3 (listopad 2005), 355, s. 362) příhodně poznamenává, že „[h]odnota demokracie spočívá v účasti...“. To ovšem platí pro všechna práva, samozřejmě včetně článku 6. Účast na soudním řízení na základě tohoto ustanovení je mimořádně důležitá, jinak by zásady rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení neměly žádný smysl.

98. Jsou-li v Úmluvě upravena výslovná omezení, jako například v druhých odstavcích článků 8–11, je zároveň stanoveno, že musejí být nezbytná v demokratické společnosti a sledovat legitimní cíl výslovně uvedený v příslušném ustanovení. Čili omezení, která nemají být v žádném případě absolutní, jsou uvalována s respektováním demokratických hodnot a pouze tehdy, je-li to nezbytné v demokratické společnosti, a zcela jistě ne v případě, že se jedná o výjimku implicitní a předmětné ustanovení (tak jako v případě čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nestanoví ani jediné výslovné omezení práva na spravedlivý proces. Takže při vší úctě, z hlediska řádné účasti stěžovatele na soudním řízení by nebylo smysluplným ani přiměřeným výkladem uplatnit implicitní výjimku z práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, která by nebyla považována za nezbytnou v demokratické společnosti.

h) Vztah mezi projednávanou věcí a trestním řízením proti stěžovateli

99. V § 157 rozsudku, v pododdílu týkajícím se zásad použitých na projednávanou věc, velký senát poznamenává, že „stěžovatel byl v březnu 2011 stíhán pro trestné činy účasti na organizované zločinecké skupině, pomoci k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby...“ a „[p]ovažuje přitom za pochopitelné, že při existenci takového podezření považují státní orgány za nezbytné přijmout urychlená opatření, aniž by vyčkaly výsledku trestního stíhání, aby současně zabránily předčasnému vyzrazení podezření vůči dotyčné osobě, jímž by mohlo být trestní stíhání zmařeno“. Rozsudek se zmiňuje o následném trestním řízení proti stěžovateli také ve skutkové části, konkrétně v části popisující okolnosti případu (viz § 22). Tento argument ex post facto vláda zdůraznila v § 13–15, 95 a 124 svého písemného stanoviska a ve svém ústním přednesu při ústním jednání, avšak stěžovatel na něj ve svém ústním vystoupení reagoval mimo jiné tím, že „trestní řízení nemá naprosto žádný vztah k tomuto řízení před Soudem“. Také uvedl, že „trestní řízení dosud neskončilo a lze očekávat, se jím bude zabývat Evropský soud pro lidská práva“.

100. Dovoluji si nesouhlasit s tím, že záruky podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vnitrostátním řízení jsou v projednávané věci vůbec dávány do souvislosti s jiným, pozdějším řízením, které mohlo, nebo také nemuselo proběhnout, a že se rozsudek tímto řízením zabývá v oddílu týkajícím se zásad použitých na projednávanou věc. Pokud by bylo pozdější trestní řízení zakončeno osvobozujícím rozsudkem, byl by v tom z hlediska vztahu k projednávané věci nějaký rozdíl? Domnívám se, že nikoli, neboť ani v tom případě by tato skutečnost nebyla podstatná. Podle stejné logiky nemůže být nikdo zatčen a po neomezenou dobu zbaven svobody, aniž by byl seznámen s důvody svého zatčení a zbavení svobody, souzen a měl možnost řádné obhajoby. Ať je tedy výsledek pozdějšího řízení jakýkoli, je třeba vystříhat se logického klamu post ergo propter hoc, neboli „potom, tudíž proto“.

3. Dojem nezávislosti a nestrannosti vyvolávaný vnitrostátními soudy

101. Stěžovatel ve své žádosti o postoupení věci velkému senátu zpochybnil nezávislost a nestrannost vnitrostátních soudů, které rozhodovaly v jeho věci. Uvedl tyto dva důvody:

(a) „Hlavním argumentem je, že Soud použil výsledky práce ‚nezávislých a nestranných soudů’, jejichž činností mělo být dostatečně zaručeno právo stěžovatele na spravedlivý proces (viz § 13 žádosti o postoupení).

(b) „... Není zřejmé, jak mohlo být za dané situace rozhodování soudů objektivní a nezávislé, jestliže musely vycházet pouze ze zprávy zpravodajské služby, s níž se navíc nemohly seznámit, za situace, kdy nemají k dispozici vyjádření účastníka řízení, jehož se zpráva týká, a spis, z něhož tato zpráva pochází“ (viz § 19 žádosti o postoupení).

102. V § 152 rozsudku je řečeno, že stěžovatel nezpochybňuje nezbytnou nezávislost a nestrannost vnitrostátních soudů, a hovoří se zde jen o druhém z výše uvedených důvodů – o němž se má za to, že se týká spíše schopnosti soudců zhodnotit skutkové okolnosti –, avšak není zde řešen a rozebrán důvod první (který stěžovatel zopakoval v § 39 svého písemného stanoviska a ve svém přednesu během ústního jednání).

103. Pokud jde o první z výše uvedených důvodů, v rozsudku se tvrdí (viz § 152), že stěžovatel „pouze zpochybňuje schopnost soudců dostatečně posoudit skutkové okolnosti případu vzhledem k tomu, že neměli úplný přístup ke všem relevantním dokumentům...“. Souhlasím, že je zde do určité míry míněna schopnost soudců náležitě posoudit skutkové okolnosti, avšak nesouhlasím s tím, že by nebyla rovněž objektivně ovlivněna jejich nezávislost a nestrannost. V rozsudku (viz § 64) je odkazováno na pozdější rozsudek Nejvyššího správního soudu, který objasňuje řízení před tímto soudem. Rozsudek uznává, že správní soudy „nemohou přezkoumávat autentičnost ani věrohodnost dokumentů a informací poskytnutých zpravodajskou službou a že se jedná o výjimku z jinak obvyklé pravomoci správních soudů při hodnocení jim předkládaných důkazů... není zapotřebí absolutní jistoty a pravdivosti, nýbrž postačí, že závěry vyvozené ze skutečností obsažených v takto poskytnutých informacích představují nejpravděpodobnější vysvětlení“ (tamtéž). Vzhledem k výše uvedenému, a jelikož projednávaná věc je zahalena tajemstvím, nemohl žádný objektivní pozorovatel, Soud a stěžovatele nevyjímaje, přesně vědět, jaké materiály byly vnitrostátním soudům předloženy a jaké vlastně skutečnosti vzaly tyto soudy v potaz při vynesení rozsudku. Je však zřejmé, že vnitrostátní soudy nepředvolaly ani nevyslechly informátory nebo osoby spojené s utajo­vanými informacemi. Vnitrostátní soudy se ujaly role neslučitelné s jejich objektivní nezávislostí a nestranností. Všechny výše uvedené faktory proto ovlivnily dojem nezávislosti a nestrannosti, který měly tyto soudy vyvolávat.

104. Pokud jde o první z výše uvedených důvodů, který je závažnější, souhlasím se stěžovatelem a dovolte mi říci to takto přímočaře: pokaždé, když soud zbaví účastníka řízení jeho práva na rovnost zbraní a kontradiktornost řízení a po procesní stránce na sebe vezme úlohu účastníkova advokáta, veškerý dojem nezávislosti a nestrannosti je tím oslaben, ne-li zcela smazán. Tento dojem nezávislosti a nestrannosti se zmenšuje či zcela mizí pokaždé, když soud stěžovateli znemožní, aby řádně a sám činil úkony v řízení.

105. Společně mohou tyto dva důvody oslabit dojem nezávislosti a nestrannosti vnitrostátních soudů ještě více. Nejen že vnitrostátní soudy stěžovateli upřely právo na kontradiktorní řízení a rovnost zbraní, ale také zkoumaly a hodnotily důkazy jim předložené s použitím standardů, které nezaručovaly kontradiktorní řízení.

106. Pro legitimitu soudu je významná jak subjektivní, tak objektivní nestrannost, přičemž obě jsou zároveň zásadní pro prosazování právního státu a dělbu moci, tedy charakteristické rysy a zároveň podmínky existence demokratické společnosti (k testu subjektivní a objektivní nestrannosti viz Harris, O’Boyle a Warbrick, Law of the European Convention on Human Rights, 3. vydání, Oxford, 2014, s. 450–51).

107. Ve věci Incal proti Turecku (č. 22678/93, rozsudek velkého senátu ze dne 9. června 1998, § 71) Soud rozhodl: „V tomto ohledu může mít i dojem určitý význam. V sázce je důvěra, kterou musejí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u veřejnosti...“ (viz též Fey proti Rakousku, č. 14396/88, rozsudek ze dne 24. února 1993, § 30). Zdání nestrannosti soudu je důležité nejen pro vnitrostátní soudy, ale i pro tento Soud. Článek II Usnesení k soudcovské etice přijatého plénem Soudu dne 23. června 2008 nadepsaný „Nestrannost“ stanoví: „Soudci vykonávají svoji funkci nestranně a zajišťují dojem nestrannosti...“.

108. Soudce, který ví o důkazu předloženém jednou stranou, o němž druhá strana neví, a který na tomto důkazu založí své rozhodnutí, a přesto jej v rozsudku nezmíní, nemůže být považován za objektivně nezávislého. Soudce se musí držet stranou veškerých konfliktů mezi stranami a nesmí vyvolat dojem, že je jakkoli spojen s předmětem sporu či některou ze stran, dokonce ani je-li jeho úmyslem tuto stranu chránit.

109. Přikloní-li se vnitrostátní soudy za takových okolností k jedné či druhé straně, zdání jejich nezávislosti a nestrannosti tím může být oslabeno nebo zcela ztraceno: vnitrostátní soudy se přiklonily (a) na stranu moci výkonné, neboť (i) svá rozhodnutí založily na vládou předloženém důkazu proti stěžovateli, aniž tento důkaz stěžovateli vůbec kdy odhalily, a (ii) zbavily stěžovatele práva na rovnost zbraní a kontradiktorní řízení, a (b) na stranu stěžovatele, neboť převzaly roli jeho obhájce, ačkoli jej nechaly tápat ohledně skutkových okolností případu.

110. Má-li soudce působit nezávislým a nestranným dojmem, nemůže převzít úlohu právního zástupce jedné strany a současně tuto stranu neinformovat o obviněních proti ní vznesených, čímž učiní vedení případu advokátem bezvýznamným, jak se to stalo v projednávané věci. Soudce, který tak učiní, riskuje porušení práva na kontradiktorní řízení, zásady rovnosti zbraní a práva být souzen nezávislým a nestranným soudem.

111. Pokud by se soudce přiklonil na stranu moci výkonné, mohlo by to mít za následek porušení zásady dělby moci.

112. Dělba moci předpokládá, že každá složka státní moci – soudní, výkonná a zákonodárná – je ve sféře své působnosti nezávislá, samozřejmě za předpokladu, že jedná v mezích zákona. Georghios M. Pikis k dělbě moci napsal mimo jiné toto (viz G. M. Pikis, „Human Rights and the Doctrine of Separation of Powers – Two Dominant Aspects of the Cyprus Constitution“, Mishpat Umimshal, sv. 5, 2000, příloha, s. III):

„Pojem dělby moci je v dějinách práva hluboce zakořeněn. Prvním, kdo rozpoznal nutnost oddělení jednotlivých složek státní moci coby základní součást vyvážené vlády, byl Aristoteles. Symetrii zde, stejně jako v jiných oblastech, považoval za nezbytnou podmínku dobré vlády. V takovém systému vlády je důležité, aby soudní moc byla spojována s neutralitou práva.“

4. Právo na odůvodněný rozsudek

113. Spravedlivé řízení je zakončeno vynesením rozsudku soudu, a proto nemůže být spravedlivé, není-li rozsudek vynesený v jeho závěru odůvodněn. Přestože se stěžovatel obrátil na tři vnitrostátní soudy, žádný z nich nevynesl odůvodněný rozsudek o podstatě jeho návrhu.

114. Důvodem požadavku na odůvodněný rozsudek je samozřejmě zájem účastníka řízení na tom, aby věděl, že jeho tvrzení byla řádně posouzena, ale také zájem veřejnosti v demokratické společnosti vyžadující veřejnou kontrolu nad výkonem spravedlnosti (viz Tatishvili proti Rusku, č. 1509/02, rozsudek ze dne 22. února 2007, § 58; Hirvisaari proti Finsku, č. 49684/99, rozsudek ze dne 27. září 2001, § 30). V projednávané věci nemohl být uspokojen zájem na výkonu spravedlnosti stěžovatele ani veřejnosti, ačkoli právě na oltáři veřejného či obecného zájmu byl obětován zájem individuální.

5. Závěr

115. Pokud by bezpečnostní zájmy mohly být důvodem k paušálnímu či absolutnímu omezení práva na spravedlivý proces, jak o tom bylo rozhodnuto v nyní projednávané věci, pak se obávám, že takový závěr by měl pro lidská práva katastrofální následky. Mohla by být otevřena Pandořina skříňka a ochrana všech lidských práv – nejen práva na spravedlivý proces – by zkrachovala. Mám-li si vypůjčit výraz, který použil (byť v jiné souvislosti) někdejší soudce Benjamin N. Cardozo, takový přístup „by nás zanesl do dálek, o kterých se nám dosud nesnilo“ (souhlasné stanovisko ve věci Hamilton v. Regents of the University of California, 293 United States Reports 245 (1934) – viz též A. L. Sainer (ed.), Law is Justice – Notable Opinions of Mr. Justice Cardozo New York 1999, nové vydání New Jersey, 2014, 360, s. 362).

116. Tento přístup by navíc mohl pod záminkou bezpečnosti a utajení státním orgánům poskytnout přílišný prostor pro omezování lidských práv či dokonce je vybízet k jejich zneužívání. Problém by mohl být ještě horší, pokud by tak jako v projednávané věci kromě odepření procesní spravedlnosti byl státním orgánům navíc poskytnut široký prostor pro uvážení a neomezená pravomoc rozhodovat o nezpřístupnění utajovaných informací, jimiž disponují, čímž může být dotčena sama podstata práva dotyčné osoby.

117. Jelikož Soud rozhodl, že pod záminkou bezpečnostních důvodů mohou vnitrostátní orgány informace dotýkající se práva fyzické osoby na spravedlivý proces zcela utajit, při vší úctě se obávám, že toto rozhodnutí v budoucnu odradí lidi, jejichž právo na spravedlivý proces bylo negativně ovlivněno podobným způsobem jako v projednávané věci, od podání stížnosti k Soudu. To by mělo pravděpodobně dopad na výkonnost, věrohodnost a dobrou pověst Soudu i samotnou existenci systému na ochranu lidských práv Rady Evropy, právní stát, demokratickou stabilitu a mír ve světě.

118. Nemohu než plně souhlasit s tím, co uvádí stěžovatel v § 14 své žádosti o postoupení věci, totiž že „posouzení argumentů obou stran s plnou znalostí příslušných písemných a jiných důkazů rozhodně posiluje důvěru veřejnosti“. K tomu se hodí citovat slova profesora Toma R. Tylera (cit. výše, s. 26):

„Konečně, soudy mají zájem uchovat a dokonce posílit důvěru veřejnosti v soudy, soudce a právo. Tato veřejná důvěra je klíčem k udržení legitimity právního systému“.

119. Vzhledem k výše uvedeným úvahám jsem toho názoru, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

III. NÁKLADY PRÁVNÍHO ZASTOUPENÍ A SPRAVEDLIVÉ
ZADOSTIUČINĚNÍ

120. Ačkoli jsem přesvědčen, že stěžovatel coby oběť porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy by měl vůči žalované vládě nárok na zaplacení spravedlivého zadostiučinění a náhrady nákladů právního zastoupení, nebudu se těmito otázkami podrobněji zabývat, neboť můj názor je menšinový, a jednalo by se tedy o čistě teoretické úvahy.

NESOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCE SAJÓ

1. Rovnost zbraní je základní zásadou, o niž se opírá právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1. Podle této zásady musí být každému účastníku řízení o občanských právech nebo závazcích poskytnuta přiměřená možnost předložit svá tvrzení za podmínek, které jej podstatně neznevýhodňují vůči protistraně.

2. Projednávaný případ se týká rozhodnutí vnitrostátních bezpečnostních orgánů České republiky odejmout stěžovateli osvědčení pro styk s utajovanými informacemi – a v důsledku toho jej zbavit vysoké veřejné funkce, kterou již nemohl nadále zastávat. Jelikož informace, na kterých se zakládala obvinění proti stěžovateli, byly považovány za utajované, přístup k nim byl stěžovateli odepřen, čímž mu bylo znemožněno dozvědět se o obviněních proti sobě. Dále mu nebylo umožněno seznámit se s důvody rozhodnutí o zrušení platnosti jeho osvědčení.

3. Je zřejmé, že stěžovateli byla v rozporu se zásadou rovnosti zbraní odepřena možnost v plném rozsahu hájit svoji věc před soudy, neboť nebyl plně (resp. vlastně vůbec) seznámen s tvrzeními protistrany. Je pravda, že členské státy požívají podle Úmluvy určitý prostor pro uvážení v otázce omezení přístupu k utajovaným informacím, mimo jiné i ve správním nebo soudním řízení, jestliže jsou taková omezení považována za nezbytná pro zajištění „národní bezpečnosti“. Nicméně je-li v těchto případech zasaženo do účinného práva účastníka řízení na rovnost zbraní, význam soudních záruk práva na spravedlivý proces je o to větší.

4. Podle českého práva platí, že jsou-li z důvodů národní bezpečnosti na základě utajovaných informací vydávána správní rozhodnutí dotýkající se individuálních práv účastníka řízení, jsou vnitrostátní soudy povinny provést nezávislé posouzení veškerých důkazů v neprospěch obviněného. Tato záruka bohužel v daném případě účinně nefungovala, neboť vnitrostátní soudy nikdy neobdržely informace, které posloužily jako základ pro rozhodnutí v neprospěch stěžovatele.[11] Soudy rovněž nevysvětlily, v jakém rozsahu stěžovatelův případ přezkoumaly, jak to vyžaduje české právo i Úmluva.

5. Většina prohlašuje, že k porušení čl. 6 odst. 1 nedošlo, neboť nebyla dotčena „samotná podstata“ stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Tento závěr nemohu přijmout, a to hned z několika důvodů. Zaprvé, na zásadu rovnosti zbraní nebyl test „samotné podstaty“ dosud použit, nýbrž pouze na případy, kdy bylo zasaženo do stěžovatelova přístupu k soudu. Zadruhé, tento test byl pojat jako omezení pro jednání státu, nikoli jako paušální svolení k zásahům, které skoro porušují „samu podstatu práv“ (viz § 14 níže). Zatřetí, je nelogické při použití tohoto testu tvrdit, že určité omezení, které má vliv na „samotnou podstatu“ práva, může být vyváženo v pozdějším soudním řízení. Každopádně pokud vnitrostátní soudy jasně neuvedly, jakým způsobem stěžovatelovu věc přezkoumaly, o žádných takových vyvažujících postupech nelze hovořit.

6. A konečně v této věci nejde jen o právo na spravedlivý proces podle článku 6; v sázce je také individuální právo na přístup k údajům o soukromém životě ve smyslu článku 8 a povinnost tohoto Soudu zajistit existenci účinných záruk proti možnému zneužití výsad státu v oblasti národní bezpečnosti.

7. Většina nám dnes říká, že i když jsou jednotlivci upřeny veškeré informace o obviněních proti jeho osobě a i když vnitrostátní soudy nezpochybní závěr vnitrostátních bezpečnostních orgánů, požadavky kontradiktorního řízení a zásady rovnosti zbraní porušeny nebyly. Takový závěr nemohu přijmout. Ať již byly důvody pro zrušení stěžovatelova bezpečnostního osvědčení v projednávané věci jakékoli, jeho právo na rovnost zbraní podle čl. 6 odst. 1 bylo porušeno. Soud k mé lítosti dnes nerozpoznal jasné porušení zásady rovnosti zbraní, a proto si dovoluji s jeho názorem nesouhlasit.

I. Zásada rovnosti zbraní

8. Podle Úmluvy musí být v kontradiktorním řízení o občanských právech nebo závazcích zachována rovnost zbraní, nebo také spravedlivá rovnováha (viz Feldbrugge proti Nizozemsku, č. 8562/79, rozsudek ze dne 29. května 1986, § 44). Každé ze stran musí být poskytnuta přiměřená možnost předložit svá tvrzení – včetně důkazů k nim – za podmínek, které je nestaví do podstatné nevýhody vůči protistraně (viz Kress proti Francii, č. 39594/98, rozsudek velkého senátu ze dne 7. června 2001, § 72; Dombo Beheer B. V. proti Nizozemsku, rozsudek č. 14448/88 ze dne 27. října 1993, § 33). Tato zásada zahrnuje další práva jako například právo předkládat tvrzení a důkazy na jejich podporu nebo právo zpochybnit důkazy ve svůj neprospěch (viz Ruiz-Mateos proti Španělsku, č. 12952/87, rozsudek ze dne 23. června 1993, § 63).

9. Podle naší dosavadní judikatury je přípustnost důkazů otázkou, která má být upravena v prvé řadě vnitrostátním právem, a hodnocení důkazů předložených vnitrostátním soudům obecně přísluší těmto soudům (viz Elsholz proti Německu, č. 25735/94, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2000, § 66). Naproti tomu úkolem tohoto Soudu podle Úmluvy je zjistit, zda bylo vnitrostátní řízení jako celek spravedlivé, a to mimo jiné posouzením otázky, zda „byla zachována spravedlivá rovnováha“ mezi stranami (viz Ankerl proti Švýcarsku, č. 17748/91, rozsudek ze dne 23. října 1996, § 38)[12].

10. Uznávám, že za zvláštních okolností, například pokud stěžovatel nebyl uznán za dostatečně spolehlivého pro poskytnutí plného přístupu k utajovaným informacím nebo pokud existují naléhavé důvody (například národní bezpečnost) k ochraně zdrojů, lze mít za to, že omezením přímého přístupu k důkazům nebylo ohroženo právo na spravedlivý proces. Nicméně v případech, kdy zajistit účinné právo na rovnost zbraní není z jakéhokoli důvodu možné, musí na místo stěžovatele nastoupit vnitrostátní soudy a v rámci řádného posouzení návrhů, tvrzení a důkazů předložených účastníky řízení pečlivě prozkoumat veškeré relevantní informace a jejich zdroje (viz Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, rozsudek ze dne 19. dubna 1994, § 59). Úkolem tohoto Soudu je zjistit, zda rozhodovací postup použitý v každé věci v maximální možné míře splňoval požadavky kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní a zahrnoval dostatečné záruky ochrany zájmů obviněných (viz Edwards a Lewis proti Spojenému království, č. 39647/98 a 40461/98, rozsudek velkého senátu ze dne 27. října 2004, § 46).