Cirino a Renne proti Itálii

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: č. 2539/13 a č. 4705/13

Datum: 26. 10. 2017

Složení senátu: L.-A. Sicilianos, předseda senátu (Řecko), K. Pardalos (San Marino), G. Raimondi (Itálie), K. Wojtyczek (Polsko), K. Turković (Chorvatsko), A. Harutyunyan (Arménie), J. Ilievski (Bývalá jugoslávská republika Makedonie).

[§ 1. – 5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

6. První stěžovatel se narodil v roce 1978 a žije v Turíně. Druhý stěžovatel se narodil v roce 1975 a až do své smrti dne 10. 1. 2017 byl uvězněn v Turíně.

A. Události z prosince 2004

7. V roce 2004 stěžovatelé vykonávali trest odnětí svobody ve vězení v Asti.

8. Dne 10. 12. 2004 se druhý stěžovatel zapojil do roztržky mezi prvním stěžovatelem a vězeňským dozorcem.

9. Popis událostí, jak je popsali stěžovatelé a jak plynou z jejich výpovědi v rámci vnitrostátního řízení, lze shrnout následovně:

1. Popis událostí podle prvního stěžovatele

10. Dne 10. 12. 2004 byl stěžovatel po roztržce s vězeňským dozorcem předvolán k setkání s ředitelem věznice. Dříve, než došel do ředitelovy kanceláře, ho zastavila skupina vězeňských dozorců, kteří ho začali bít. Jeden po druhém se při úderech střídali. Po setkání s ředitelem byl stěžovatel svlečen a zaveden do části vězení určené pro vězně, kterým byla uložena samotka.

11. V cele se nacházel jediný kus nábytku, kterým byla postel bez matrace a povlečení. Co se týče sociálního zařízení, byl v ní záchod bez přívodu vody. V cele nebylo umyvadlo. V okně chyběla výplň a jediným zdrojem tepla byl malý a špatně fungující radiátor, který v prosincovém počasí nepostačoval. Po dobu několika dnů, ač není zřejmě kolik přesně, byl stěžovatel ponechán nahý.

12. Během prvního dne na samotce stěžovatel nedostal žádné jídlo. Dostal jen velmi malé množství vody. Poté dostával jídlo po stanovených dávkách.

13. Denně ho bili, někdy dokonce několikrát za den. Opakovaně do něj kopali a bili ho pěstmi. Čelil i úderům do hlavy. Vězeňští dozorci ho napadali ve stále větších a větších skupinách.

14. Dozorci mu dále bránili ve spánku, protože k bití mnohdy docházelo i v noci. Napadali ho také verbálně, aby ho udržovali vzhůru.

15. Během pobytu na samotce stěžovatele nemohl navštívit jeho právník nebo rodina.

2. Popis událostí podle druhého stěžovatele

16. Dne 10. 12. 2004 byl druhý stěžovatel po stejném střetu s vězeňským dozorcem vysvlečen do naha a také byl odveden do části vězení určené pro vězně, kterým byla uložena samotka. Postel neměla žádnou matraci či povlečení a v cele nebylo ani umyvadlo. V oknech nejdříve chyběly výplně. Po několika dnech však byla okna zakryta jistým plastovým prostěradlem. Po dobu několika dnů, ač není jasné, kolika přesně, byl stěžovatel v cele ponechán nahý. Následně mu poskytli nějaké minimální oblečení.

17. Stěžovatel dostával jídlo po přídělech. V několika případech dostal jen chléb a vodu. Během některých dnů nedostal vůbec žádné jídlo.

18. Vězeňští dozorci stěžovatele bili, často více než jednou za den. Podrobili ho různým formám fyzického násilí, včetně opakovaných úderů pěstí, kopání a fackování. V jednom případě mu jeden z dozorců přišlápl hlavu k zemi. K bití docházelo během dne i v noci. V jeden moment stěžovatele bila skupina čtyř až pěti dozorců. Jeden z dozorců mu vytrhl větší množství vlasů.

19. Dne 16. 12. 2004 byl druhý stěžovatel převezen do nemocnice.

20. Během doby, kterou strávil na samotce, mu bylo jen dvakrát povoleno opustit celu, jednou do sprchy a jednou na chvíli na čerstvý vzduch.

B. Trestní řízení proti dozorcům

21. Trestní stíhání týkající se zacházení se stěžovateli bylo zahájeno v roce 2005. Během tajné policejní operace související s pašováním drog do vězení v Asti se totiž zjistilo, že několik dozorců ústně probíralo špatné zacházení se stěžovateli.

22. Dne 7. 7. 2011 bylo v řízení proti dozorcům C. B., D. B., M. S., A. D., a G. S. zahájeno hlavní líčení. Byli obžalováni ze špatného zacházení se stěžovateli podle ustanovení … které považuje spáchání trestného činu zaměstnancem státu zneužívajícím svou pozici za přitěžující okolnost.

23. Stěžovatelé se ve stejný den k řízení připojili jako poškození.

1. Řízení před Okresním soudem v Asti

24. Okresní soud v Asti vydal rozsudek dne 30. 1. 2012. Jeho zjištění lze shrnout následovně:

25. Při zjišťování skutkového stavu o špatném zacházení soud došel k závěru, že z důkazů pořízených během vyšetřování a provedených během hlavního líčení plyne, že k předmětným událostem došlo přesně tak, jak to popisovali poškození během hlavního líčení. Soud vycházel z výpovědí, podle kterých byli stěžovatelé podrobeni fyzickému i psychickému zneužívání spojeného s odepíráním jídla, vody, spánku a oblečení, přičemž byli uvězněni v celách bez dostatečného topení, lůžkovin a možnosti uspokojovat své hygienické potřeby.

26. Soud dále zjistil nade vši pochybnost, že stěžovatelé nebyli podrobeni jen několika samostatným útokům zneužití a obtěžování, nýbrž že šlo o opakované špatné zacházení, k němuž docházelo systematicky.

27. Konkrétně soud zjistil, že první i druhý stěžovatel byli podrobeni opakovanému fyzickému násilí od 10. do 29. 12. 2004, resp. od 10. do 16. 12. 2004. Soud rovněž zjistil, že k bití docházelo pravidelně ve všech denních dobách a zejména v noci.

28. Soud zmínil, že druhý stěžovatel byl přijat na pohotovost nemocnice v Asti dne 16. 12. 2004. Ve vztahu k prvnímu stěžovateli uvedl jeho hospitalizaci, aniž by v té souvislosti upřesnil konkrétní data či zdravotnickou dokumentaci.¨

29. Soud navíc vzal za prokázané, že v letech 2004 a 2005 ve věznici v Asti existovala „všeobecná praxe špatného zacházení“ s vězni, která byla považována za problematickou. Opatření, která podle soudu překračovala meze povolených kázeňských či bezpečnostních omezení, byla rutinně přijímána za účelem potrestání či zastrašení problémových vězňů a jejich odrazení od dalšího nepřístojného chování. Součástí této praxe byla samotka, ve které byli vězni opakovaně obtěžováni a zneužíváni vězeňskými dozorci. Zneužívání mělo nejčastěji podobu fyzického násilí. Skupiny dozorců bili vězně často během noci. Kromě toho byl stěžovatelům odpírán spánek, jídlo, voda a přístup k sociálnímu zařízení.

30. Soud také provedl přesvědčivé důkazy o tom, že vězeňští dozorci působili v klimatu domnělé beztrestnosti. Důvodem tohoto přístupu byla jejich známost s vysoce postavenými správci věznice a jistá míra spoluviny mezi vězeňskými dozorci.

31. Soud během hlavního líčení dokonce nařídil místní šetření ve věznici, včetně její části se samotkami. Zjistil, že několik cel v této části věznice bylo zcela nezpůsobilých pro věznění osob. Některé neměly povlečení či matrace na postelích, sociální zařízení nebo topení. Přestože v některých celách chyběly okenní výplně a v některých byla okna zakryta jen kovovými deskami s malým dírkováním, byly tyto cely nicméně využívány i v zimních měsících. Některé cely byly vybaveny postelí a záchodem, ale chyběl v nich jiný nábytek či sociální zařízení.

32. Po zjištění skutkového stavu soud posoudil odpovědnost za zjištěné chování. Dozorce G. S. byl zproštěn obžaloby z účasti na špatném zacházení. Dozorci A. D. a D. B. pak byli zproštěni obžaloby pro trestný čin špatného zacházení. Soud nicméně shledal, že jednání A. D. a D. B. představovalo ublížení na zdraví. V tomto ohledu však zastavil jejich trestní stíhání, protože uplynula promlčecí doba stanovená zákonem.

33. Ve vztahu k dozorcům C. B. a M. S. soud rozhodl, že existovaly dostatečné důkazy o tom, že byli odpovědní za většinu skutků, ne-li za všechny, které představovaly fyzické, psychologické a podstatné zneužívání, o něž šlo. Podle soudu mohly být tyto skutky klasifikovány jako mučení podle definice Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestu. Šel ještě dále a shledal, že Itálie nezakotvila trestný čin mučení do své vnitrostátní úpravy, což odporuje jejím mezinárodním závazkům. Musel však uzavřít, že podle italského práva neexistovalo ustanovení, které by umožnilo kvalifikovat předmětné jednání jako mučení.

34. S ohledem na výše zmíněné úvahy soud přešel k posouzení, který existující trestný čin by se více hodil ve vztahu ke klasifikaci chování dozorců C. B. a M. S. Při tomto hodnocení soud vycházel ze závěru, že hlavním účelem daného jednání bylo potrestat stěžovatele s cílem „udržet pořádek“ ve věznici, a vyslat tak jasnou zprávu ostatním vězňům.

35. Podle soudu proto jednání dvou vězeňských dozorců nejvhodněji spadalo pod ustanovení trestního zákoníku…, které se týká zneužití pravomoci proti zatčeným či uvězněným osobám. Promlčecí doba pro daný trestný čin však uplynula, protože soud nezjistil žádný procesní úkon, který by ji přerušil.

Soud uvedl, že C. B. a M. S. byli rovněž odpovědní za ublížení na zdraví, ale na tento trestný čin také dopadala promlčecí doba, a proto toto zjištění nemohlo mít vliv na meritum věci. Soud tedy zastavil trestní stíhání proti C. B. a M. S., protože již uplynula zákonem stanovená promlčecí doba.

2. Řízení před Kasačním soudem

36. Dne 22. 2. 2012 veřejný žalobce podal stížnost ke Kasačnímu soudu s námitkou, že Okresní soud v Asti pochybil při právní kvalifikaci jednání dozorců C. B. a M. S. Veřejný žalobce tvrdil, že nejvhodnější trestní kvalifikací dotčeného jednání by bylo těžké špatné zacházení … jak bylo původně uvedeno v obžalobě.

37. Rozsudkem ze dne 21. 5. 2012 … Kasační soud shledal stížnost veřejného žalobce nepřípustnou. Soud v principu souhlasil s námitkami veřejného žalobce. Rozhodnutí v jeho prospěch by ale nemělo žádný praktický efekt, protože se i na tento trestný čin vztahovalo promlčení.

[§ 38. – 43. Následný průběh řízení]

C. Disciplinární řízení proti vězeňským dozorcům

44. Ve svém vyjádření … ze dne 31. 3. 2016 vláda uvedla, že v souvislosti s předmětnými událostmi bylo se čtyřmi vězeňskými dozorci vedeno disciplinární řízení a na základě několika rozhodnutí ze dne 29. 1. 2013 byly uloženy následující disciplinární sankce:
– dozorce C. B. byl zbaven funkce. Dne 26. 11. 2013 byl však znovu jmenován …;
– dozorce M. S. byl zbaven funkce;
– dozorci A. D. byla funkce pozastavena na dobu čtyř měsíců;
– dozorci D. B. byla funkce pozastavena na dobu šesti měsíců.

45. Podle dokumentu … předloženého vládou v tomto řízení nebyla vězeňským dozorcům funkce pozastavena po dobu trestního řízení vedeného proti nim.

D. Zdravotní dokumentace

46. Na základě žádosti Soudu vláda předložila výňatky z vězeňské zdravotní dokumentace druhého stěžovatele z období mezi 26. 11. 2004 a 5. 3. 2005 a kopie zprávy o jeho hospitalizaci ze dne 16. 12. 2004.

47. Z vězeňské zdravotní dokumentace plyne, že dne 13. 12. 2004 byl druhý stěžovatel vyšetřen vizuálně (byl stále „za mřížemi“). Stěžoval si na bolest v hrudní oblasti a pravého ucha. Daný lékař zaznamenal krevní výrony a podlitiny v okolí pacientova hrudního koše. Doporučil detailnější lékařské vyšetření a případně převoz do nemocnice.

48. Z dokumentace dále plyne, že k dalšímu vizuálnímu vyšetření (pacient byl také „za mřížemi“) došlo dne 15. 12. 2004. Informace o něm jsou stejné jako v případě předchozího záznamu. Opět byl doporučen převoz do nemocnice.

49. V dokumentaci se dále uvádí, že dne 15. 12. 2004 odpoledne stěžovatel podstoupil lékařské vyšetření. Lékař v lékařské zprávě uvedl, že pacient měl krevní podlitiny na hrudním koši a v oblasti za uchem. Hmatové vyšetření odhalilo rozšířenou bolest. Lékař doporučil rentgenové vyšetření kvůli možné zlomenině. Pacientovi předepsal léky proti bolesti.

50. Záznam ze dne 16. 12. 2004 uvádí převoz stěžovatele na pohotovost nemocnice v Asti jako důsledek traumatického zranění.

51. Podle lékařské zprávy nemocnice v Asti rentgen odhalil zlomené žebro. Z dalších vyšetření vyplynuly rozšířené pohmožděniny v hrudní a břišní oblasti s palpační bolestí. Ve zprávě je uvedeno, že stěžovatel lékařům řekl, že se zranil při náhodném pádu.

52. Ve vězeňské zdravotní dokumentaci se uvádí, že dne 16. 12. 2004 byl stěžovatel propuštěn z nemocnice a byly mu předepsány léky proti bolesti.

53. Ve vztahu k prvnímu stěžovateli vláda nepředložila žádné dokumenty z vězeňského zdravotního registru, přestože o to Soud žádal.

[§ 54. – 59. II. Relevantní vnitrostátní právní úprava a praxe]

[§ 60. – 63. Spojení věci a předběžná otázka procesního nástupnictví v řízení před Soudem]

K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní větvi

64. Stěžovatelé namítli, že během výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Asti byli v prosinci 2004 podrobeni násilí a špatnému zacházení, které podle nich představovalo mučení. Opírali se o čl. 3 Úmluvy, který stanoví:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

[§ 65. I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

A. Tvrzení stran

1. Stěžovatelé

66. Stěžovatelé namítali, že byli v prosinci 2004 během výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Asti podrobeni různým formám špatného zacházení.

67. První stěžovatel zdůraznil, že byl držen na samotce více než 20 dní, bez oblečení, v cele s okny, v nichž chyběla výplň, a to v zimním období v severní Itálii. V cele nebylo žádné umyvadlo, povlečení či matrace na posteli. Dále namítal, že mu byl odepírán spánek, jídlo a voda, přičemž čelil fyzickému násilí a verbálním útokům.

68. Dodával, že na pozadí veškerého zacházení s ním byl cíl ho potrestat a vystrašit ho, protože dané zacházení daleko přesahovalo bezpečnostní potřeby. Tuto skutečnost podle prvního stěžovatele potvrzuje, že ke všemu docházelo v rámci systematického špatného zacházení ve věznici, kde vězni byli podrobováni různým jeho formám ze strany vězeňských orgánů. Personál o tom věděl, přesto vůči tomu zůstal lhostejný.

69. Kromě toho stěžovatel tvrdil, že od předmětných událostí sice již uplynulo mnoho let, ale že stále trpí depresemi a úzkostmi, na které bere léky.

70. Druhý stěžovatel se opíral o skutkový stav, jak ho zjistil soud prvního stupně, a popsal špatné zacházení, kterému byl podroben, včetně opakovaného fyzického násilí, bití, trhání vlasů, omezení osobní svobody na samotce bez oblečení po několik dnů, a nedostatku jídla dávkovaného po přídělech.

71. Ve vztahu k právní kvalifikaci zacházení oba stěžovatelé zdůraznili, že byli podrobeni mučení ve smyslu čl. 3 Úmluvy.

2. Vláda

72. Vláda se ke stížnostním námitkám na hmotněprávní porušení čl. 3 konkrétně nevyjádřila.

B. Posouzení Soudem

1. Obecné principy

73. Soud odkazuje na obecné principy týkající se hmotněprávní větve čl. 3 Úmluvy, jak jsou vyloženy v rozsudku Bouyid proti Belgii (§ 81–90), a nedávno také v rozsudku Bartesaghi Gallo a další proti Itálii (§ 111–113).

74. Soud zejména zdůrazňuje, že při posuzování, zda určitá forma špatného zacházení představuje mučení, je třeba zohlednit v čl. 3 zakotvené rozlišení mezi tímto pojmem a pojmem nelidského a ponižujícího zacházení. Jak bylo uvedeno v předchozích případech, zdá se, že bylo účelem Úmluvy, aby toto rozlišení vedlo k přiřazení jistého zvláštního stigmatu úmyslnému nelidskému zacházení, působícímu velmi závažné a kruté utrpení (viz Gäfgen proti Německu, § 90). Kromě závažnosti špatného zacházení zde existuje i element účelu mučení, jak uvádí Úmluva OSN proti mučení, jejíž čl. 1 definuje mučení jako úmyslné způsobení silné bolesti a utrpení s cílem získání informací, potrestání nebo zastrašení (viz El-Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, § 197).

2. Uplatnění výše uvedených zásad na projednávanou věc

a) Zjištění skutkového stavu

75. Soud poznamenává, že Okresní soud v Asti zjistil, že k předmětným událostem došlo způsobem, jak jej popisovali stěžovatelé v průběhu vnitrostátního řízení (viz § 20–26 výše). Soud nevidí žádný důvod, proč by měl tato zjištění zpochybňovat.

76. Soud dále poznamenává, že vláda nijak nenapadla skutková tvrzení stěžovatelů a ani nepopírala, že by k daným událostem došlo tak, jak to stěžovatelé popisovali.

77. S ohledem na právě uvedené a veškerý dostupný spisový materiál Soud bere za prokázané, že stěžovatelé byli podrobeni zacházení, na něž si stěžují.

b) Kvalifikace zacházení, kterému byli stěžovatelé podrobeni

78. Zbývá posoudit, zda napadené zacházení dosahovalo minimální úrovně závažnosti spadající do rozsahu čl. 3 a pokud ano, jak jej klasifikovat.

79. Soud nejdříve posoudí závažnost zacházení, kterému byli stěžovatelé podrobeni. Soud opakuje, že v souladu se zjištěními vnitrostátního soudu byl první stěžovatel podroben opakovanému fyzickému násilí po dobu 19 dnů a druhý stěžovatel po dobu šesti dnů (viz § 27 výše). Zdravotní dokumentace druhého stěžovatele odhaluje, že utrpěl několik zranění, stěžoval si na bolest a byl ve výsledku převezen do nemocnice se zlomeným žebrem a rozsáhlými pohmožděninami (viz § 28 a 51 výše).

80. Kromě fyzického utrpení, kterému museli stěžovatelé čelit v důsledku tělesného zneužívání, dané zacházení podle Soudu způsobilo značný strach, muka a psychické strádání. Soud také bere v potaz jednu obecnou okolnost, že stěžovatelé byli popsanému zacházení vězeňských dozorců podrobeni během omezení osobní svobody, kvůli čemuž byli ve zranitelné situaci (viz Bouyid proti Belgii, § 107). Stupňující se izolace stěžovatelů, kteří byli umístění na samotku, musela zintenzivnit jejich strach, úzkost a pocity bezvýchodnosti.

81. Soud znovu poznamenává, že stěžovatelé byli podrobeni fyzickému zneužívání v různých částech dne či noci po dobu několika dnů v řadě (viz § 27 výše). Fyzické zneužívání navíc doplňovala extrémně závažná „materiální“ omezení, která musela nevyhnutelně zesílit jejich utrpení. Šlo o omezení v podobě přídělů jídla a vody, omezení osobní svobody v celách s nedostatečným přístupem k sociálnímu zařízení, bez vhodných lůžkovin či vytápění. Stěžovatelé byli podrobeni i dalšímu zbytečnému jednání, jako např. odebrání oblečení, což muselo vést k jejich ponížení (viz, mutatis mutandis, Hellig proti Německu, § 52–57).

82. Ve světle právě uvedeného Soud konstatuje, že zacházení, kterému byli stěžovatelé podrobeni, lze charakterizovat jako „nelidské zacházení způsobující velmi závažné a kruté utrpení“ ve smyslu čl. 3 (viz Al Nashiri proti Polsku, § 515).

83. Z pohledu Soudu šlo o úmyslné zacházení vykonávané předem promyšleným a organizovaným způsobem. V té souvislosti Soud poznamenává, že se dané jednání nezúžilo do jednoho jediného momentu, zejména do doby následující po roztržce mezi stěžovateli a vězeňskými dozorci. Bylo jasně zjištěno, že stěžovatelé museli po dobu několika dnů vydržet opakované a setrvalé útoky a jiné formy zneužití či omezení. Ve vztahu k tomu je třeba vzít na zřetel závěry vnitrostátního soudu, který shledal, že stěžovatelé byli podrobeni nejen izolovaným skutkům obtěžování a zneužití, nýbrž skutkům, které popsal jako opatření uvedená do praxe systematickým způsobem (viz § 26 výše).

84. Soud doplňuje, že pro účely posouzení úmyslné povahy zacházení je třeba pečlivě zhodnotit kontext, ve kterém k předmětnému zacházení došlo. Vnitrostátní soud si opatřil důkazy o existenci širšího vzorce zneužívání v dotčeném nápravném zařízení, které označil jako „všeobecnou praxi špatného zacházení“ (viz § 29 výše). Ze skutkových zjištění vnitrostátního soudu plyne, že „problematičtí“ vězni rutinně čelili trestním opatřením, která přesahovala hranice povolených kázeňských či bezpečnostních opatření. Konkrétně šlo o umísťování na samotkách, které samy o sobě byly ve velmi špatném stavu, a následné fyzické násilí či materiální omezení. Vnitrostátní soud vyzdvihl existenci takové situace ve věznici v Asti nad rámec případu stěžovatelů a přiblížil ve svém rozsudku výše popsanou praxi (viz odstavce § 29–31 výše).

85. Předchozí úvahy také poukazují na element účelu špatného zacházení, který stál na jeho pozadí, konkrétně cíl potrestat vězně, zajistit udržení kázně a odradit tím budoucí nespořádané chování ve věznici (viz § 29 a 34 výše).

c) Závěr

86. Vzhledem k výše uvedenému je Soud přesvědčen, že zacházení, kterému byli stěžovatelé podrobeni, dosáhlo stupně závažnosti potřebného k tomu, aby toto zacházení spadalo do rozsahu čl. 3, a představovalo mučení.

87. Došlo proto k porušení čl. 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní větvi.

K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy v jeho procesní větvi

88. Stěžovatelé namítali, že došlo k porušení čl. 3 i proto, že trest uložený osobám odpovědným za jednání, na něž si stěžovali, nebyl adekvátní kvůli promlčení jejich odpovědnosti v trestním řízení. Zdůrazňovali, že nezakotvením trestného činu mučení do italského práva včetně stanovení vhodného trestu za tento trestný čin stát selhal při přijímání nezbytných kroků k předejití špatného zacházení, které utrpěli.

[§ 89. Zdůvodnění, proč Soud posoudí námitku porušení čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy v rámci námitky porušení čl. 3 v jeho procesní větvi]

[§ 90. I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

[§ 91. – 104. A. Tvrzení stran]

B. Posouzení Soudem

1. Obecné principy

105. Pokud jednotlivec vznese hájitelné tvrzení, že byl v rozporu s čl. 3 podroben špatnému zacházení ze strany zástupců státu, dané ustanovení ve spojení s obecnou povinností států podle čl. 1 Úmluvy vyžaduje, aby došlo k účinnému vyšetřování. Obecně použitelné principy pro posouzení, zda takové vyšetřování bylo účinné z pohledu čl. 3, byly znovu Soudem zformulovány v rozsudku Cestaro proti Itálii (§ 205–212).

2. Uplatnění výše uvedených zásad na projednávanou věc

106. Soud úvodem poznamenává, že v souvislosti s dotčenými událostmi bylo pět vězeňských dozorců trestně stíháno a obžalováno. Ve výsledku však nikdo nebyl pro špatné zacházení se stěžovateli odsouzen (viz § 24–35 výše). Jeden dozorce byl zproštěn ve všech bodech obžaloby. Trestné činy, za které byli zbývající dozorci trestně stíháni, již byly během řízení u soudu prvního stupně promlčené (viz § 35 výše).

107. Soud po zhodnocení veškerého dostupného spisového materiálu došel k závěru, že poslední uvedený výsledek trestního řízení nelze přičítat průtahům nebo nedbalosti vnitrostátních soudních orgánů. Soud sice pojal jisté znepokojení nad délkou trestního řízení, stěžovatelé si však nikdy na průtahy ve vyšetřování nestěžovali. Soud v každém případě díky svým závěrům uvedeným v § 111 níže nepovažuje za nutné posuzovat, jestli vyšetřování probíhalo v rozumném časovém rámci.

108. Co se průběhu vnitrostátních řízení týče, podle Soudu nelze kritizovat vnitrostátní soudy za špatné vyhodnocení závažnosti obvinění proti vězeňským dozorcům (srov. Saba proti Itálii, § 80), nebo za použití ustanovení vnitrostátního práva, bránících odsouzení obžalovaných zástupců státu (srov. Zeynep Özcan proti Turecku, § 43).

109. Vnitrostátní soud naopak podle Soudu zaujal velmi pevný postoj a nijak se nesnažil ospravedlnit či zlehčovat napadené jednání dozorců. Vnitrostátní soud vyvinul skutečnou snahu zjistit skutkový základ věci a identifikovat jednotlivce odpovědné za jednání, kterému byli stěžovatelé podrobeni. Nelze proto popřít, že dotčený vnitrostátní soud podrobil tuto věc „poctivému přezkumu“, jak vyžaduje čl. 3 Úmluvy (viz Cestaro proti Itálii, § 206).

110. Vnitrostátní soud nicméně uzavřel, že podle italského práva v době rozhodnutí neexistovalo žádné ustanovení, které by umožňovalo dané jednání dozorců kvalifikovat jako mučení (viz § 33 výše). Soud se proto musel zaměřit na jiné existující trestné činy, konkrétně na ustanovení trestního zákoníku týkající se zneužití pravomoci vůči osobám omezeným na osobní svobodě a ublížení na zdraví (viz § 35 výše). Tyto trestné činy však podle Soudu nemohou plně obsáhnout širokou paletu problémů plynoucích z jednání kvalifikovaného jako mučení, kterému stěžovatelé čelili (viz Myumyun proti Bulharsku, § 77). Kromě toho tyto trestné činy podléhaly promlčení, což je okolnost, která sama o sobě úplně neodpovídá judikatuře Soudu k mučení a špatnému zacházení zástupců státu (viz Cestaro proti Itálii, § 208, a Abdülsamet Yaman proti Turecku, § 55).

111. Na základě předchozích úvah lze podle Soudu dojít k závěru, že jádro problému spočívá nikoliv v postupu vnitrostátních soudních orgánů, ale spíše v systémovém nedostatku, který byl v rozhodné době charakteristický pro italské trestní právo, jak již bylo uvedeno v rozsudku Cestaro proti Itálii (§ 225). V tomto případě mezera v právním systému a obzvláště absence ustanovení postihující jednání uvedené v čl. 3 odpovídajícími tresty uvedly vnitrostátní soudy do situace, ve které nemohly plnit svoji základní funkci a konkrétně zajistit, že zacházení odporující čl. 3 ze strany zástupců státu nezůstane nepotrestané. To ve výsledku mělo širší účinek na snížení odrazující síly soudního systému a životně důležité role, kterou by měl hrát při dodržování zákazu mučení.

112. Soud proto uzavírá, že trestněprávní legislativa, která byla aplikována v této věci, se ukázala být, podobně jako ve věci Cestaro proti Itálii (§ 225), neadekvátní jak ve smyslu své schopnosti potrestat předmětně akty mučení, tak ve smyslu absence jakéhokoliv odrazujícího účinku umožňujícího předejití podobným porušením čl. 3 Úmluvy v budoucnu.

113. Ve vztahu ke kázeňským opatřením Soud bere na vědomí vyjádření vlády, že proti čtyřem vězeňským dozorcům se po zastavení trestního stíhání vedlo kázeňské řízení. V tomto ohledu nezpochybňuje, že jednání vězeňských dozorců bylo pečlivě přezkoumáno kázeňskými orgány, a poznamenává, že v důsledku toho jim byla uložena kázeňská opatření. (viz § 44 výše).

114. Soud sice uznává důležitost kázeňských opatření – jak opakovaně uvedl ve své judikatuře (viz Gäfgen proti Německu, § 121, a Saba proti Itálii, § 76) – přesto je toho názoru, že pouhé uložení kázeňských opatření nemůže být adekvátní reakcí státních orgánů v případech týkajících tak závažného jednání rozporného s jedním z práv spadajících do „jádra“ Úmluvy, jako tomu bylo v tomto případě. V tomto ohledu opakuje, že pouze trestní stíhání může vést k preventivnímu účinku a odrazujícím dopadům, které by splnily požadavky čl. 3.

115. Ze spisového materiálu je navíc zřejmé, že vězeňští dozorci nebyli dočasně zbaveni funkce po dobu vyšetřování a hlavního líčení (viz § 45 výše). Soud několikrát rozhodl, že v případě obvinění zástupců státu z trestných činů zahrnujících špatné zacházení je namístě je dočasně zbavit funkce na dobu vyšetřování či hlavního líčení (viz Cestaro proti Itálii, § 210). Soud zdůrazňuje zvláštní význam takových opatření v kontextu nápravného zařízení. V té souvislosti také vyzdvihuje důležitost pojistek, díky kterým osoby, jež mohou být oběťmi špatného zacházení ze strany zástupců státu – a jsou již proto ve stavu zvláštní zranitelnosti – nebudou odrazeny, ať přímo či nepřímo, od podání stížnosti nebo nahlášení špatného zacházení.

116. S ohledem na předešlá zjištění Soud uzavírá, že došlo k porušení čl. 3 i v jeho procesní větvi.

[§ 117. – 124. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. čl. 3 Úmluvy byl porušen v jeho hmotněprávní větvi, protože stěžovatelé byli podrobeni mučení;

3. čl. 3 Úmluvy byl porušen v jeho procesní větvi.







© Wolters Kluwer ČR, a. s.