Přehled
Anotace
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 19. prosince 2017 ve věci č. 56080/13 – Lopez de Sousa Fernandes proti Portugalsku
Velký senát Soudu patnácti hlasy proti dvěma rozhodl, že úmrtím manžela stěžovatelky poté, co podstoupil rutinní lékařský zákrok, při němž se patrně nakazil infekcí, která později vedla k rozvoji dalších zdravotních obtíží, ani možným nedbalostním pochybením ze strany lékařů při následné léčbě nedošlo k porušení hmotněprávní složky práva na život dle článku 2 Úmluvy. Jednomyslně naopak shledal, že žádné z vnitrostátních řízení neposkytlo stěžovatelce adekvátní a včasnou reakci na smrt jejího manžela, čímž došlo k porušení procesní složky článku 2 Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
Manžel stěžovatelky podstoupil vcelku banální operaci, při níž mu měly být odstraněny výrůstky na nosní sliznici. O dva dny později se dostavil v neklidném stavu na urgentní příjem se silnými bolestmi hlavy. Přítomný neurolog mu proto předepsal léky na zklidnění. Druhého dne ráno byl vyšetřen týmem lékařů, kteří u něho odhalili virovou meningitidu; ta je v 0,6 až 1 % případů důsledkem výše popsaného zákroku. Manžel stěžovatelky byl přijat na oddělení intenzivní péče poté, co bylo zjištěno, že má otok na mozku. Jeho zdravotní stav se nicméně pozvolna zlepšoval do té míry, že mohl být po necelých čtrnácti dnech propuštěn do domácího ošetřování. Zanedlouho se znovu dostavil na pohotovost, jelikož trpěl závratěmi, bolestmi hlavy a břicha, silnými průjmy a anémií. Endoskopické vyšetření potvrdilo, že má žaludeční vředy. Z nemocnice byl propuštěn po čtyřech dnech, byť nadále trpěl bolestmi břicha a průjmy. Manžel stěžovatelky asi po čtrnácti dnech znovu vyhledal lékařskou pomoc, avšak ošetřující lékař nepovažoval hospitalizaci za potřebnou. Za dalších přibližně čtrnáct dnů se manžel stěžovatelky znovu dostavil do nemocnice, kde vyšetření tlustého střeva odhalilo zánět střevní sliznice. Byl umístěn na lůžko, kde mu byla podávána antibiotika. Asi čtrnáct dní po propuštění do domácí péče vyhledal lékařskou pomoc v jiné nemocnici. Zde podstoupil řadu vyšetření, která určila několik možných příčin jeho obtíží. V době hospitalizace se zdravotní stav pacienta náhle prudce zhoršil. Lékař jej nechal vyšetřit ultrazvukem, který odhalil, že se mu v dutině břišní hromadí tekutina. Na to ošetřující tým lékařů shledal, že mu s nejvyšší pravděpodobností praskl vřed, což vyvolalo rozsáhlý zánět pobřišnice. Manžel stěžovatelky byl neprodleně operován. Druhý den po operaci však zemřel. Jako důvod úmrtí byla označena sepse, tj. celková reakce organismu na zánět pobřišnice a prasknutí vředu.
Stěžovatelka postupně na vnitrostátní úrovni zahájila kárné a trestní řízení i řízení o odškodnění.
Předně podala podnět zdravotnické inspekci k prošetření okolností, za nichž došlo ke zhoršení zdravotního stavu a úmrtí jejího manžela. Dle vyjádření znalců se manželovi stěžovatelky dostalo s ohledem na okolnosti vhodné léčby. Inspekce proto vyšetřování uzavřela s tím, že ze strany lékařů nedošlo k pochybění. Šetření, z podnětu stěžovatelky obnovené, vedlo opět ke stejnému závěru. V dalším odvolání stěžovatelka uvedla, že zhoršení zdraví jejího manžela mohlo být způsobeno virovou infekcí, kterou se nakazil v průběhu prvotního zákroku. Inspekce požádala o zpracování posudků jiné znalce z příslušných oborů lékařské vědy. Jeden z posudků připustil, že k rozvoji meningitidy mohlo dojít z důvodu virové nákazy při zákroku. S výjimkou lékaře, který rozhodl o propuštění jejího manžela do domácího ošetřování, což za dané situace nebylo z lékařského hlediska vhodné, znalci žádné pochybení neshledali. Vůči zmíněnému lékaři bylo zahájeno kárné řízení. Kárná komise si vyžádala stanovisko čtyř odborných panelů. Na jejich základě učinila závěr, že nelze vyvodit kárnou odpovědnost, neboť za daných okolností není možné spolehlivě prokázat, že by došlo k zanedbání lékařské péče. Odvolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro zmeškání lhůty.
Stěžovatelka proti kárně stíhanému lékaři podala trestní oznámení pro podezření z usmrcení z nedbalosti. Při projednávání obžaloby lékaře soud vyslechl stěžovatelku, obžalovaného, všech osm lékařů, kteří jejího manžela ošetřovali, jakož i pět nezávislých znalců z oboru. Na základě provedeného dokazování obžalovaného nicméně zprostil obžaloby. Stěžovatelka se neodvolala.
Podala však podala správní žalobu, jíž se po obou nemocnicích domáhala náhrady vzniklé nemajetkové újmy, kterou utrpěla v důsledku úmrtí manžela. Ani s touto žalobou nebyla stěžovatelka úspěšná.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelka namítala, že v důsledku nedbalostního postupu lékařů a z důvodu neúčinnosti a délky řízení, v nichž měla být, avšak dostatečně nebyla určena příčina úmrtí jejího manžela, došlo k porušení hmotněprávní i procesní složky práva na život chráněného v článku 2 Úmluvy.
Senát první sekce Soudu shledal porušení tohoto ustanovení v obou aspektech. Z podnětu vlády však byla věc postoupena k novému projednání velkému senátu Soudu.
A. K porušení hmotněprávní složky článku 2 Úmluvy
Soud využil příležitosti, aby vyjasnil rozsah pozitivních závazků států v podobných případech. Předně zdůraznil, že jiné zásady se uplatní, jde-li o poskytování lékařské péče osobám zbaveným osobní svobody nebo zvláště zranitelným skupinám osob pod dohledem orgánů veřejné moci, kde lze stát považovat za přímo odpovědný za zdravotní stav těchto osob (Slimani proti Francii, č. 57671/00, rozsudek ze dne 27. července 2004 či Centre for Legal Resources jménem Valentina Câmpeana proti Rumunsku, č. 47848/08, rozsudek velkého senátu ze dne 17. července 2014, § 143 a 144). Soud dále potvrdil dosavadní přístup, dle něhož je-li namítáno, že k úmrtí došlo v důsledku pochybení zdravotnického personálu z nedbalosti, může být stát shledán odpovědným jedině tehdy, pokud nepřijal účinný právní rámec, který by zdravotnická zařízení – ať již soukromá nebo veřejná – nutil k přijetí vhodných opatření k ochraně života pacientů.
Pochybení spočívající v mylném úsudku lékaře či nedbalá koordinace vhodných léčebných postupů mezi různými lékaři naopak obecně nemohou odpovědnost státu založit. Z tohoto obecného pravidla lze nicméně připustit dvě výjimky, které se týkají odepření zdravotní péče v případech bezprostředního ohrožení života. První se týká situací, kdy byl život pacienta vědomě vystaven riziku odmítnutím přístupu k život zachraňující lékařské péči (Mehmet Şentürk a Bekir Şentürk proti Turecku, č. 13423/09, rozsudek ze dne 9. dubna 2013). Druhou skupinou jsou případy systémových a strukturálních nedostatků v poskytování zdravotních služeb, které vedly ke stejnému výsledku, tj. odepření životodárné péče, přestože vnitrostátní orgány o existujícím riziku věděly nebo vědět měly a mohly, ale nepřijaly vhodná opatření k jeho odstranění, aby ochránily životy a zdraví pacientů (Aydoğdu proti Turecku, č. 40448/06, rozsudek ze dne 30. srpna 2016). Tento test odpovídá zkoumání, které Soud provádí za účelem zjištění, zda byl stát povinen přijmout preventivní opatření k ochraně jednotlivce, který se nacházel v bezprostředním ohrožení života (Osman proti Spojenému království, č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998, § 115 a 116). Společné oběma nastíněným situacím je, že pochybení vnitrostátních orgánů přesahují pouhý omyl v úsudku lékaře, ale lékaři navzdory svým stavovským povinnostem neposkytli – nebo z důvodu systémových a strukturálních nedostatků nemohli poskytnout – nezbytnou léčbu, ačkoli jim muselo být zřejmé, že tím vystavují život pacienta zvýšenému riziku. Nedostatky v poskytování zdravotních služeb je však možné označit za systémové či strukturální pouze tehdy, pokud je možné je takto charakterizovat z objektivního hlediska; nejedná se o jednotlivé případy možných dysfunkcí. Mezi nedostatky lékařské péče a způsobenou újmou musí existovat spojení, přičemž předmětné nedostatky musejí být důsledkem nesplnění povinnosti státu regulovat poskytování zdravotních služeb, jež zahrnuje i povinnost dohledu, kontrol a vymáhání stanovených pravidel.
V projednávané věci stěžovatelka netvrdila, že by smrt jejího manžela nastala v důsledku úmyslného jednání zdravotnického personálu. K jeho úmrtí mělo dojít rozvojem infekce, kterou se údajně nakazil, když podstoupil rutinní zákrok v nemocnici, ve spojení s řadou nedbalostních pochybení lékařů v průběhu navazujících hospitalizací. Soud připomněl, že není jeho úlohou posuzovat a zpochybňovat ex post facto hodnocení zdravotního stavu pacienta ze strany lékařů ani určovat, jaká byla za daných okolností vhodná forma léčby. Podstatné je, že žádný z vnitrostátních soudních či kárných orgánů nezjistil, že by některý z lékařů léčbu stěžovatele zanedbal či se dopustil pochybení. Stejně tak Soudu nepřísluší nahrazovat svými vlastními zjištěními závěry vnitrostátních orgánů, které se námitkami stěžovatelky zabývaly, ledaže by šlo o závěry svévolné či zjevně nesprávné. To platí tím spíše, jde-li o odborné otázky vyžadující z povahy věci posouzení znalci z daného oboru. Stěžovatelka přitom nenamítala, že by byl jejímu manželu odepřen přístup ke zdravotní péči v situaci, kdy se nacházel v bezprostředním ohrožení života. Žádný z předložených důkazů nenasvědčuje ani existenci systémových nebo strukturálních nedostatků v dotčených zdravotnických zařízeních, o nichž vnitrostátní orgány věděly nebo vědět měly, aby jim bylo možné přičítat k tíži nepřijetí vhodných preventivních opatření k ochraně života manžela stěžovatelky.
Velký senát se v této souvislosti neztotožnil s názorem senátu, který za systémový nedostatek označil nedostatečnou koordinaci léčebných postupů mezi jednotlivými odděleními první z nemocnic. V projednávané věci naopak jde o typický příklad úmrtí v důsledku stěžovatelkou tvrzené nedbalosti lékařů, kteří měli pochybit stran včasného stanovení přesné diagnózy a volby vhodné léčby. Za těchto okolností lze vyvodit odpovědnost státu za porušení pozitivních povinností jen tehdy, pokud by vyšlo najevo, že nedostál povinnosti nastavit účinný právní rámec, který by příslušná zdravotnická zařízení nutil k přijetí vhodných opatření k ochraně životů jejich pacientů. Na žádné takové nedostatky však stěžovatelka nepoukazovala a ani Soud je svou vlastní činností neshledal. K porušení práva na život dle článku 2 Úmluvy v jeho hmotněprávní složce tudíž nedošlo.
B. K porušení procesní složky článku 2 Úmluvy
Z článku 2 Úmluvy dále vyplývá povinnost státu vytvořit účinný a nezávislý soudní systém, který by byl způsobilý odhalit příčiny úmrtí pacientů v soukromých i veřejných zdravotnických zařízeních a případně též vyvodit odpovědnost konkrétních osob (Šilih proti Slovinsku, č. 71463/01, rozsudek velkého senátu ze dne 9. dubna 2009, § 192). Na rozdíl od případů, kdy došlo k úmrtí či ublížení na zdraví úmyslným jednáním, článek 2 Úmluvy nevyžaduje, aby byla v případech nedbalostního pochybení lékařů nutně založena odpovědnost v rovině trestného práva. Proto postačí, má-li dotčená osoba možnost domoci se nápravy ve formě odškodnění, případně vyvození kárné odpovědnosti lékařů Calvelli a Ciglio proti Itálii, č. 32967/96, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2002, § 51). Je přitom na uvážení jednotlivých států, které prostředky nápravy ve svých právních řádech zakotví. Mají-li však státy dostát svým povinnostem plynoucím z článku 2 Úmluvy, musí tyto prostředky nápravy existovat nejen v teoretické rovině, ale i v praxi. Praktická účinnost prostředku nápravy přitom mj. vyžaduje, aby byla věc řádně a urychleně projednána a řízení o ní skončeno v přiměřené lhůtě. Právě délka předmětného řízení je jedním z hledisek, které mohou do značné míry určovat, zda stát dostál požadavkům Úmluvy.
Manžel stěžovatelky zemřel poté, co podstoupil vcelku banální lékařský zákrok, který vyústil v rozvoj četných zdravotních komplikací. Stěžovatelka se podle Soudu mohla důvodně domnívat, že její manžel zemřel v důsledku nedbalostního zacházení lékařů. Tuto námitku mohla dle portugalského právního řádu uplatnit prostřednictvím správní žaloby na náhradu škody proti oběma nemocnicím, kárného řízení proti lékařům nebo v rámci trestního řízení. Všechny tyto prostředky nápravy mohly v teoretické rovině dostát procesním požadavkům dle článku 2 Úmluvy.
Stěžovatelka se postupně uchýlila ke všem třem možnostem. Soud se zabýval tím, zda byla daná řízení vedena řádně a skončena v přiměřených lhůtách. Předně odmítl tvrzení stěžovatelky, dle níž měla být provedena pitva, jelikož měl za to, že příčiny úmrtí byly spolehlivě určeny. Nebylo-li pochybností, žádné zákonné ustanovení vnitrostátního práva provedení pitvy nevyžadovalo. Stěžovatelce dal naopak za pravdu v tom, že žádné z řízení nebylo vedeno urychleně a skončeno v přiměřené lhůtě.
Řízení před inspekcí trvalo v souhrnu sedm let a deset měsíců, načež bylo zastaveno. Inspekci přitom trvalo dva roky, než nařídila zahájení vyšetřování, a další rok, než ustanovila vrchního vyšetřovatele. Stěžovatelka tak byla poprvé vyslechnuta až s odstupem tří a půl roku. Kárné řízení před stavovským orgánem trvalo čtyři roky a pět měsíců na dvou stupních. To by samo o sobě nebylo nepřiměřené, avšak za situace, kdy tento orgán neprováděl žádné dokazování a řízení spočívalo toliko ve zkoumání zdravotnické dokumentace, nelze tuto délku považovat za přijatelnou.
Předmětem trestního řízení byla jen otázka pochybení konkrétního lékaře, který měl manžela stěžovatelky nevhodně propustit do domácího ošetřování. Přesto nebylo vedeno urychleně, když po dobu více než pěti let nebyly činěny prakticky žádné významné procesní úkony. Celkem pak toto řízení trvalo šest let a osm měsíců, což za daných okolností rovněž nelze vnímat jako přiměřené.
Soud se konečně zaměřil na správní žalobu, v jejímž rámci se stěžovatelka domáhala odškodnění. Dle Soudu toto řízení nabízelo nejvhodnější nápravu namítaného porušení. Trvalo však devět let a jedenáct měsíců na dvou stupních soudní soustavy. Vláda přitom nepředložila žádné pádné argumenty, které by mohly jeho délku odůvodnit.
Soud závěrem zdůraznil, že v obdobných případech, kdy je hájitelným způsobem namítáno, že k úmrtí pacienta došlo v důsledku více po sobě jdoucích událostí, jsou vnitrostátní orgány povinny věc důkladně zhodnotit ve svém celku. V projednávané věci však všechny vnitrostátní orgány případ zkoumaly jako posloupnost jednotlivých událostí, aniž se zabývaly tím, jak spolu mohly vzájemně souviset. Soud proto shledal, že vnitrostátní řízení jako celek neposkytla stěžovatelce adekvátní a včasnou reakci na smrt jejího manžela. Došlo proto k porušení procesní složky článku 2 Úmluvy.
III. Oddělená stanoviska
K rozsudku je připojeno značně rozsáhlé částečně nesouhlasné stanovisko soudce Pinta de Albuquerque, jenž vyjádřil názor, že Soud měl konstatovat i porušení hmotněprávní složky článku 2 Úmluvy, jelikož šlo o případ systémových a strukturálních nedostatků, které musely být příslušným orgánům dobře známy. Zejména riziko, že se manžel stěžovatelky nakazí infekcí, mohlo být sníženo např. zřízením zvláštního oddělení pro léčbu infekčních onemocnění, aby se předešlo přenosu infekcí na zdravé jedince.
Částečně nesouhlasné stanovisko připojil i soudce Serghides, který též sdílel názor, že byla porušena i hmotněprávní část článku 2 Úmluvy, jelikož manželu stěžovatelky byl de facto odepřen přístup k okamžité a vhodné zdravotní péči v důsledku nedostatečné koordinace mezi jednotlivými odděleními první z nemocnic, v níž byl hospitalizován.