AFIRI A BIDDARRI proti Francii

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 23. ledna 2018 ve věci č. 1828/18 – Afiri a Biddarri proti Francii

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl pro zjevnou neopodstatněnost stížnost namítající porušení článku 2 Úmluvy zakotvujícího právo na život v souvislosti s rozhodnutím o ukončení poskytování léčby dítěti v chronickém vegetativním stavu, které bylo přijato navzdory nesouhlasu jeho rodičů.

I. Skutkové okolnosti

Stížnost podali rodiče čtrnáctileté dívky Inès trpící vážnou neuromuskulární poruchou. Dne 22. června 2017 Inès upadla po zástavě srdce a dechu do stavu bezvědomí. Byla hospitalizována a napojena na umělou plicní ventilaci. Dne 7. července 2017 proběhla porada zdravotnického týmu, kde se všichni zúčastnění vyslovili ve prospěch odpojení Inès od přístrojů, jelikož u ní došlo k značnému poškození mozku. Během následujících dnů se stěžovatelé několikrát setkali s ošetřujícím lékařem své dcery, přičemž vyjádřili svůj nesouhlas s ukončením její léčby. Dne 21. července 2017 byl proto ve smyslu příslušných ustanovení zákona o veřejném zdraví realizován tzv. kolektivní postup, a to za účasti celého zdravotnického týmu, jakož i profesora M. – odborníka v oblasti pediatrie – v roli externího poradce. Účastníci opět dospěli k závěru ve prospěch ukončení léčby, a to z důvodu závažných neurologických poškození a prakticky nulové šance na zlepšení stavu pacientky, která upadla do stavu areaktivního kómatu. Zápis ze setkání byl doručen stěžovatelům s upozorněním, že mají právo napadnout závěry kolegia u správního soudu. Stěžovatelé tak následně učinili a správní soud si vyžádal znalecký posudek od kolegia tří znalců. Ti ve své zprávě uvedli, že Inès se nachází v „chronickém vegetativním stavu’ s „katastrofickou neurologickou prognózou“, není schopna jakékoliv komunikace s okolím a došlo u ní k nezvratnému poškození mozku; další poskytování péče se proto jeví jako nepřiměřené. Dne 7. prosince 2017 správní soud žalobu stěžovatelů zamítl, přičemž se odvolal na zmíněný znalecký posudek a poukázal na nemožnost zjistit přání Inès v otázce pokračování léčby. Stěžovatelé se proti tomuto rozhodnutí odvolali k nejvyššímu správnímu soudu, který dne 5. ledna 2018 jejich odvolání zamítl. Vycházel přitom ze závěrů znaleckého posudku, jakož i ze skutečnosti, že tyto závěry nebyly nikým odborně zpochybněny; verdikt zdravotnického týmu ze dne 21. července 2017 byl tudíž v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud učinil závěr, že nyní je na příslušném lékaři, aby po zvážení všech okolností případu rozhodl, zda a kdy dojde k ukončení poskytování léčby.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy

Stěžovatelé namítali porušení práva na život své dcery dle článku 2 Úmluvy s poukazem na to, že o ukončení poskytování léčby jejich dcery rozhodli lékaři proti jejich vůli.

Soud úvodem připomněl, že otázku ukončení umělého udržování při životě je třeba posoudit pod úhlem pozitivních závazků státu vyplývajících z článku 2 Úmluvy (Lambert a ostatní proti Francii, č. 46043/14, rozsudek velkého senátu ze dne 5. června 2015, § 124). Soud v těchto případech věc posuzuje podle tří kritérií: zaprvé, zda je ve vnitrostátním právu a praxi zakotven legislativní rámec slučitelný s požadavky článku 2 Úmluvy; zadruhé, zda byla zohledněna přání dotčené osoby vyjádřená v minulosti, přání jejích blízkých osob, jakož i názor zdravotnického personálu; a zatřetí, zda je možné obrátit se na soudy, jestliže vzniknou pochybnosti o tom, jaké je nejlepší řešení v zájmu pacienta (tamtéž, § 143). Soud dále zopakoval, že mezi členskými státy neexistuje shoda v otázce povolení ukončení umělého udržování při životě, byť většina států takový postup podle všeho umožňuje (tamtéž, § 147); v této oblasti proto státy požívají jistého prostoru pro uvážení (tamtéž, § 148).

V návaznosti na uvedené se Soud věnoval dodržení zmíněných tří kritérií v projednávané věci. Co se týče právního rámce ukončení život udržující léčby ve Francii, Soud zkoumal příslušnou právní úpravu již ve výše citované věci Lambert a ostatní, přičemž shledal, že dostatečně jasně a přesně stanovuje pravidla pro rozhodování lékařů o ukončení poskytování péče (tamtéž, § 160). V mezidobí sice došlo k přijetí nového zákona v dané oblasti, ten se však nijak podstatně neliší od předchozí úpravy. V situaci, kdy se jedná o nezletilého pacienta, stávající zákon ukládá lékaři, aby se snažil o dosažení souhlasu rodičů s navrženým postupem; v projednávané věci k tomu navíc nejvyšší správní soud dodal, že hlavní ohled je vždy potřeba brát na nejlepší zájem dítěte. Podle Soudu vnitrostátní právo tak, jak je vykládáno nejvyšším správním soudem, upravuje situace nesouhlasu rodičů s ukončením poskytování léčby jejich dítěte způsobem, který je v souladu s požadavky článku 2 Úmluvy.

Pokud jde o zohlednění přání dotčené osoby, jejích blízkých osob a názoru zdravotnického personálu, Soud předně připomněl, že i když je příslušný postup ve francouzském právu označován jako „kolektivní“ a zahrnuje několik konzultací (se zdravotnickým personálem pečujícím o pacienta, minimálně s jedním dalším lékařem a s rodinou či jinými blízkými osobami pacienta), přijetí konečného rozhodnutí je ve výlučné kompetenci ošetřujícího lékaře (tamtéž, § 163). Přání pacienta, resp. rodičů nezletilého nicméně musí být brána v potaz a rozhodnutí ošetřujícího lékaře musí být odůvodněno. V projednávané věci proběhl příslušný postup v souladu se zákonem. Profesor M., který se ho účastnil jako externí poradce, nebyl v hierarchickém vztahu s ošetřujícím lékařem. Byly slyšeny názory všech členů zdravotnického týmu. Ještě před započetím formálního postupu proběhlo několik setkání ošetřujícího lékaře se stěžovateli. Dle Soudu při absenci shody mezi členskými státy v otázce zastavení léčby spadá uspořádání rozhodovacího procesu včetně určení osoby, která přijme konečné rozhodnutí, do prostoru pro uvážení státu (tamtéž, § 168). Ve světle uvedeného Soud shledal, že rozhodovací proces v projednávané věci respektoval nároky plynoucí z článku 2 Úmluvy.

Třetím a posledním zkoumaným kritériem byla dostupnost soudního přezkumu. Soud ve vztahu k projednávané věci zdůraznil, že rozhodnutí o ukončení léčby ze dne 21. července 2017 mohli stěžovatelé napadnout u správního soudu, což i učinili. Příslušný soud v těchto případech rozhoduje bezodkladně, přičemž může vydat předběžné opatření včetně pozastavení výkonu napadeného rozhodnutí. Je rovněž oprávněn přistoupit k celkovému posouzení zákonnosti rozhodnutí, a to v případě potřeby i v rozšířeném složení a po nařízení znaleckého posudku. Může případně zkoumat i slučitelnost příslušné zákonné úpravy s Úmluvou (tamtéž, § 171–172). V projednávané věci se správní soud zabýval nejen nutností pozastavení výkonu napadeného rozhodnutí, ale i celkovým posouzením jeho zákonnosti, a to po nařízení znaleckého posudku, který byl vypracován na základě podrobného vyšetření pacientky. Soud navíc upozornil na to, že oba správní soudy rozhodovaly v projednávané věci výjimečně v rozšířeném složení tří soudců a jejich rozhodnutí byla pečlivě odůvodněna. Vzhledem k uvedenému Soud dospěl k závěru, že soudní přezkum dle francouzského práva je v souladu s požadavky článku 2 Úmluvy.

S ohledem na výše uvedené Soud konstatoval, že v projednávané věci vnitrostátní orgány dostály svým pozitivním závazkům vyplývajícím z článku 2 Úmluvy, a to s přihlédnutím k prostoru pro uvážení, který jim tu náleží. Stížnost proto odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.