BENEDIK proti Slovinsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 24. dubna 2018 ve věci č. 62357/14 – Benedik proti Slovinsku

Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že právní úprava, o níž se vnitrostátní orgány opřely při zjištění identity stěžovatele jakožto uživatele určité dynamické IP adresy, byla nejasná a neobsahovala dostatečné záruky proti svévoli, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

V průběhu roku 2006 sledovala švýcarská policie skupinu lidí, u nichž měla podezření, že prostřednictvím peer-to-peer sítě sdílí soubory obsahující dětskou pornografii. Na základě takto získaných informací požádala slovinská policie v srpnu 2006 společnost S., slovinského poskytovatele připojení k internetu, o sdělení, jakému uživateli byla ve specifikovaný čas přidělena určitá dynamická IP adresa. Svou žádost opřela o ustanovení trestního řádu, které provozovatelům elektronických komunikačních síti ukládalo povinnost sdělit policii informace o vlastnících či uživatelích konkrétního komunikačního prostředku, jež nebyly známy z veřejně dostupných databází. Společnost S. jako hledaného uživatele identifikovala stěžovatelova otce.

V lednu 2007 byla na základě těchto informací v domě otce stěžovatele, kde bydlel i stěžovatel, provedena domovní prohlídka. Během ní byly zabaveny čtyři počítače a zkopírován jejich pevný disk, přičemž bylo nalezeno 630 fotografií a 200 videí obsahujících dětskou pornografii. Stěžovatel byl následně identifikován jako uživatel předmětných počítačů a obžalován z držení a šíření dětské pornografie. V průběhu trestního řízení stěžovatel mj. namítal, že jeho identita jako uživatele specifické dynamické IP adresy byla policií získána v rozporu s právními předpisy, jelikož k tomuto úkonu nedal souhlas soud, a navrhoval, aby byl předmětný důkazní materiál vyřazen ze spisu. Soudy nicméně dospěly k závěru, že jelikož se k dané peer-to-peer síti mohl připojit kdokoli a IP adresa uživatelů, včetně té stěžovatelovy, nebyla nijak skrývána, stěžovatel se vědomě vystavil veřejnosti, a proto pro zjištění daných dat nebylo nutné získat povolení soudu. Stěžovatel byl následně odsouzen k trestu šesti měsíců odnětí svobody.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že policie zjistila údaje spojené s jemu přidělenou dynamickou IP adresou, a tedy i jeho identitu, svévolným způsobem.

a) K použitelnosti článku 8 Úmluvy

Soud úvodem poznamenal, že IP adresa je unikátní číselná kombinace, která je přidělena každému elektronickému zařízení připojenému k síti a která jim umožňuje vzájemně komunikovat. Statická IP adresa je určitému zařízení přidělena trvale, dynamická IP adresa je mu přidělena v okamžiku, kdy se připojí k internetu. Dynamická adresa umožňuje zjistit poskytovatele internetu, avšak nikoli konkrétní zařízení, kterému byla přidělena. Pro zjištění konkrétního počítače, resp. jména a adresy uživatele internetu, je nezbytné, aby daný poskytovatel internetu tuto informaci vyhledal ve své databázi údajů o připojení.

Soud dále připomněl, že okolnost, zda při určité činnosti jednotlivec může rozumně očekávat, že jeho soukromí bude respektováno a chráněno, je významným, nikoli však rozhodujícím faktorem při určení, zda je článek 8 Úmluvy použitelný (Bărbulescu proti Rumunsku, č. 61496/08, rozsudek velkého senátu ze dne 5. září 2017, § 73). Soud též vyzdvihl důležitost anonymity v online prostoru, která významně podporuje volný tok myšlenek a informací. Současně však nelze ztrácet ze zřetele, že jednoduchost, rozsah a rychlost šíření informací na internetu a trvalost jednou zveřejněných informací může oproti tradičním médiím výrazně zvýšit účinky protiprávních projevů (Delfi AS proti Estonsku, č. 64569/09, rozsudek velkého senátu ze dne 16. června 2015).

Soud konstatoval, že Informace o uživateli internetu nepochybně obsahují osobní údaje. Informace spjaté s dynamickou IP adresou navíc nejsou veřejně přístupné. Údaje o tom, jaké online aktivity byly vykonány na určité dynamické IP adrese, obsahují řadu informací o osobě, které byla tato adresa přidělena, mnohdy včetně citlivých údajů o zájmech, víře či intimním životním stylu. Ztotožnění osoby, které byla určitá dynamická IP adresa přidělena, se proto nepochybně týká soukromého života dotčené osoby.

V projednávané věci policie skrze poskytovatele připojení internetu a další úkony identifikovala stěžovatele jako hledaného uživatele. Při užívání dané peer-to-peer sítě stěžovatel nezadával své osobní údaje a k jejímu používání nemusel mít zřízen žádný uživatelský účet. Šlo tedy o činnost, se kterou byla spjata vysoká míra anonymity. Stěžovatel též subjektivně očekával, což nebylo nerozumné, že daná činnost bude soukromá a že jeho identita nebude vyzrazena.

Soud proto shledal, že na projednávanou věc je článek 8 Úmluvy použitelný.

b) K důvodnosti stížnosti

Soud uvedl, že odhalení stěžovatelovy identity mělo základ ve vnitrostátním právu. Aby však zásah mohl být považován za zákonný ve smyslu článku 8 Úmluvy, vnitrostátní právo musí být předvídatelné a musí obsahovat adekvátní a účinné záruky proti zneužití (Klass a ostatní proti Německu, č. 5029/71, rozsudek ze dne 6. září 1978, § 50). Soud dále poznamenal, že Úmluva o počítačové kriminalitě státům ukládá, aby zajistily, že údaje o internetovém provozu budou orgánům, které potírají mj. trestné činy spojené s dětskou pornografií, k dispozici. Zároveň však musí být sběr a nakládání s těmito daty doprovázeny zárukami, mezi něž musí náležet soudní či jiný nezávislý přezkum.

V projednávané věci ustanovení trestního řádu, o něž se policie opřela, neobsahovalo specifická pravidla o zjištění identity uživatele určité dynamické IP adresy. Článek 37 ústavy stanovil, že jakýkoli zásah do soukromí korespondence vyžaduje příkaz soudu. Zákon o elektronické komunikaci v rozhodné době neumožňoval, aby byla data o provozu uživatelů internetu poskytnuta pro účely trestního řízení. Stanovil naopak povinnost poskytovatele internetu chránit důvěrnost těchto informací a opravňoval je poskytnout toliko tehdy, je-li to nezbytné pro zajištění služby, ledaže by sledování dat bylo nařízeno oprávněným orgánem. Dle Soudu byl tento stav vnitrostátního práva přinejmenším nekonzistentní, co se týká ochrany, jež měla být soukromí stěžovatele poskytnuta.

V této souvislosti Soud připomněl, že jeho úkolem není a nemůže být stanovit, jak mělo být v projednávané věci vnitrostátní právo vyloženo, ale posoudit, zda odůvodnění, které vnitrostátní soudy uvedly ve svých rozhodnutích, obstojí z hlediska Úmluvy. Závěr ústavního soudu, že se stěžovatel při užívání předmětné peer-to-peer sítě „vzdal legitimního očekávání soukromí“, dle Soudu není slučitelný s rozsahem práva na soukromí dle článku 8 Úmluvy. Jak Soud dovodil při posouzení použitelnosti článku 8 Úmluvy, stěžovatel mohl rozumně a legitimně očekávat, že jeho předmětná online aktivita bude soukromá. Za této situace tedy byl dle ústavy k odhalení jeho identity nutný příkaz soudu. Policii ostatně nic nebránilo si takový příkaz obstarat. Ustanovení trestního řádu, podle kterého se policie rozhodla postupovat, bylo proto dle Soudu zjevně nevhodné a navíc neposkytovalo žádnou ochranu proti svévolným zásahům. Neobsahovalo žádná pravidla a podmínky, za nichž mohla být předmětná data uchovávána, a žádné záruky proti zneužití při přístupu a předávání těchto dat. Neexistoval ani žádný nezávislý dohled nad činností policie, ačkoli policie mohla takto prostou žádostí adresovanou poskytovateli internetu získat velké množství informací.

Soud proto s ohledem na výše uvedené shledal, že vnitrostátní právo a způsob, jakým ho v projednávané věci vyložily a použily vnitrostátní orgány, nebyly dostatečně jasné a předvídatelné a neposkytovaly adekvátní záruky proti svévoli. Zásah do stěžovatelových práv tedy nebyl zákonný ve smyslu článku 8 Úmluvy, čímž došlo k porušení tohoto ustanovení.

III. Oddělená stanoviska

Soudkyně Yudkivska a soudce Bošnjak v souhlasném stanovisku uvedli, že Soud měl více zdůraznit význam a důležitost ochrany informací o online aktivitách jednotlivců, jelikož v nové „digitální éře“ lze mnohdy z těchto údajů zjistit stejné množství informací, včetně těch nejcitlivějších, jako sledováním vlastního obsahu komunikace.

Soudce Vehabović v nesouhlasném stanovisku především zdůraznil, že policie u poskytovatele internetu zjistila toliko jméno a adresu stěžovatelova otce, čímž nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelova soukromí. Stěžovatel navíc danou aktivitou páchal trestnou činnost, a proto jeho očekávání soukromí nemohlo být rozumné a legitimní.