BAYDAR proti Nizozemsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 55385/14

Datum: 24. 4. 2018

Složení senátu: H. Jäderblom, předsedkyně senátu (Švédsko), B. Lubarda (Srbsko), H. Keller (Švýcarsko), P. Pastor Vilanova (Andora), A. Poláčková (Slovensko), G. Serg-hides (Kypr), J. Schukking (Nizozemsko).

[§ 1. – 6. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

7. Stěžovatel se narodil v roce 1968 a žije v Apeldoornu.

8. Rozsudkem ze dne 29. 10. 2008 uznal Okresní soud v Zutphenu stěžovatele vinným z přepravy 2 800 gramů heroinu a sedmi případů umožnění nedovoleného překročení státní hranice a napomáhání k neoprávněnému pobytu cizích státních příslušníků podle § 197a trestního zákoníku (dále jen „převaděčství“), kterých se měl dopustit ve spolupachatelství s dalšími osobami. Stěžovatel byl odsouzen k částečně odloženému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců.

9. Stěžovatel i obžaloba podali proti rozsudku okresního soudu odvolání.

10. Dne 19. 7. 2011 rozhodl Odvolací soud v Arnhemu tak, že potvrdil výrok o vině stěžovatele ohledně trestného činu přepravy heroinu a ve čtyřech bodech obžaloby též z trestného činu převaděčství, zatímco ve zbytku jej obžaloby zprostil. Stěžovatel byl odsouzen k trestu nepodmíněného odnětí svobody v trvání 40 měsíců s odpočtem doby strávené ve vazbě. Z nashromážděných důkazů měl odvolací soud za prokázané, že stěžovatel a jeho spolupachatelé v úmyslu získat peněžitý prospěch usnadnili v období od 10. 11. 2006 do 17. 1. 2007 nepovolený pobyt celkem 20 iráckých migrantů na území Nizozemska, Německa a Dánska.

11. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Rozsah přezkumu dovolacího soudu je omezen výlučně na zkoumání procesní stránky věci a právních otázek. Ve svém písemném podání ze dne 8. 8. 2013 vznesl stěžovatel mj. námitku vůči čtyřem bodům obžaloby, u nichž byl odvolacím soudem uznán vinným. Stěžovatel tvrdil, že jej odvolací soud shledal vinným za usnadnění neoprávněného pobytu cizích státních příslušníků ve smyslu § 197a odst. 2 trestního zákoníku, i když z důkazů, na nichž bylo odsouzení založeno, nevyplývalo, že by měli mít iráčtí migranti v Nizozemsku, Německu či Dánsku místo svého pobytu. Tyto důkazy naopak dokládaly, že stěžovatel zorganizoval a financoval přepravu iráckých migrantů do Dánska skrze Nizozemsko a Německo, ti však byli vždy zadrženi na území Německa. Vzhledem k tomu, že jejich pobyt na území Nizozemska a Německa byl pouze krátkodobé a přechodné povahy, a s ohledem na skutečnost, že nakonec nikdy na dánské území nevstoupili, neexistoval dle mínění stěžovatele žádný důkaz o jejich pobytu na území dotčených států. V tomto směru se stěžovatel odvolával na unijní právo, jmenovitě směrnici 2002/90/EG Rady ze dne 28. 11. 2002, kterou se definuje napomáhání k nepovolenému vstupu, přechodu a pobytu (dále jen „Směrnice“) a rámcové rozhodnutí Rady 2002/946/SVV ze dne 28. 11. 2002 o posílení trestního rámce s cílem zabránit napomáhání k nepovolenému vstupu, přechodu a pobytu (dále jen „Rámcové rozhodnutí“). Jelikož byl § 197a trestního zákoníku novelizován za účelem transpozice Směrnice, stěžovatel namítal, že pojem „napomáhání k nepovolenému pobytu“ ve smyslu § 197a odst. 2 by měl být vykládán jako dlouhodobý pobyt, který je třeba odlišovat od přechodu či vstupu. Tyto pojmy naopak vymezuje první odstavec § 197a, který byl do daného ustanovení doplněn rovněž v rámci implementace Směrnice. Ve svém dovolání se stěžovatel nedomáhal toho, aby Nejvyšší soud položil předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU (dále jen „SDEU“).

12. V poradním stanovisku ze dne 10. 12. 2013 vyjádřil generální advokát Nejvyššího soudu svůj právní názor, že dovolání jako celek lze zamítnout s výjimkou první dovolací námitky, která se týkala délky řízení, neboť ta nedostála požadavku na přiměřenou lhůtu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, což by mělo být zohledněno při rozhodování o výměře trestu. K námitce stěžovatele o neexistenci důkazu, z něhož by vyplývalo, že došlo k pobytu migrantů na území dotčených států, vyzval generální advokát k širšímu výkladu pojmu „pobyt“ ve smyslu § 197a odst. 2 trestního zákoníku tak, jak bylo dané ustanovení vykládáno před transpozicí Směrnice a Rámcového rozhodnutí. Jelikož byla implementace určena k rozšíření rozsahu působnosti § 197a trestního zákoníku, druhý odstavec daného ustanovení si ponechal svůj původní široký význam, a proto v něm obsažený pojem „pobyt“ zahrnuje rovněž „vstup a přechod“. Samostatná kriminalizace napomáhání k nepovolenému vstupu a přechodu státní hranice dle prvního odstavce § 197a tak nemá vliv na široký rozsah odstavce druhého. Generální advokát proto uzavřel, že předmětná námitka stěžovatele má být zamítnuta.

13. Dne 24. 12. 2013 předložil stěžovatel své vyjádření k poradnímu stanovisku generálního advokáta (tzv. „borgerské vyjádření“), v němž váhavě požádal, pakliže by byl Nejvyšší soud ve shodě se stanoviskem generálního advokáta, o položení předběžné otázky k SDEU stran výkladu pojmů „pobyt“, „vstup“ a „přechod“ v intencích Směrnice a vyjasnění, zda Směrnice obsahuje minimální pravidla nebo stanoví obecně závazné pojmosloví.

14. Dne 4. 3. 2014 vydal Nejvyšší soud rozsudek, v němž uvedl:

„… právní zástupce stěžovatele písemně vymezil dovolací důvody. Tento dokument je přílohou tohoto rozsudku, jehož je nedílnou součástí.
Generální advokát … doporučil, aby byl rozsudek zrušen, ale pouze v rozsahu výroku ohledně výměry trestu, a navrhl jeho snížení s ohledem na nepřiměřenou délku řízení, zatímco ve zbylém rozsahu doporučil, aby bylo dovolání zamítnuto.

Právní zástupce stěžovatele předložil písemné vyjádření, v němž na toto stanovisko reagoval.“

15. Nejvyšší soud dále konstatoval, že námitka stěžovatele co do nepřiměřené délky je opodstatněná, neboť řízení nedostálo požadavku na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto je namístě zkrácení výměry trestu, který byl stěžovateli uložen. Nejvyšší soud dále uvedl:

„4. Posouzení ostatních námitek

Zbylé námitky nemohou vést ke kasačnímu zásahu, tedy zrušení napadeného rozsudku. Tato část rozhodnutí v souladu § 81 odst. 1 zákona o organizaci soudnictví nevyžaduje podrobnější odůvodnění, poněvadž vznesené námitky nevyvolávají žádné zásadní právní otázky, které by zasluhovaly posouzení v zájmu jednotného výkladu či rozvoje práva.

16. Nejvyšší soud tudíž zrušil rozsudek odvolacího soudu co do uloženého trestu, snížil jeho výměru na odnětí svobody v trvání 34 měsíců a ve zbylém rozsahu dovolání zamítl. Proti rozsudku Nejvyššího soudu není dostupný žádný opravný prostředek.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

A. Zákon o organizaci soudnictví

[§ 17. – 18. Relevantní ustanovení zákona o organizaci soudnictví
§ 19. – 20. Navazující judikatura vnitrostátních soudů]

B. Unijní právo

[§ 21. Ustanovení čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“)

§ 22. Doporučení Soudního dvora národním soudům ze dne 25. 11. 2016 ohledně podávání předběžných otázek]

K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy

30. Stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší soud odmítl položit předběžnou otázku k SDEU, třebaže to výslovně požadoval, aniž by dané rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, když se s odkazem na § 81 odst. 1 zákona o organizaci soudnictví uchýlil ke zkrácenému odůvodnění, to vše v rozporu s jeho právem na spravedlivé projednání věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě … projednána … soudem … který rozhodne … o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“

31. Vláda toto tvrzení rozporovala.

I. K přijatelnosti

32. Mezi stranami nebylo sporu o použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž Soud rovněž nemá pochybnosti o tom, že předmětné řízení spadá do rozsahu věcné působnosti tohoto ustanovení.

33. Vláda tvrdila, že stěžovatel nevyčerpal veškeré dostupné vnitrostátní prostředky nápravy, když se před občanskoprávními soudy nedomáhal náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Dle názoru vlády neměl žádný vnitrostátní soud příležitost posoudit stěžovatelovu námitku porušení čl. 6 Úmluvy z důvodu zkráceného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, jelikož k tvrzenému porušení tohoto ustanovení došlo až v posledním stádiu předmětného trestního řízení, a proto měla být později vznesena před civilními soudy v rámci řízení o žalobě na náhradu škody.

34. Stěžovatel s tímto tvrzením nesouhlasil a upozornil na to, že vláda nepředložila s odkazem na ustanovení vnitrostátních předpisů či judikaturu žádný důkaz, že by občanskoprávní žaloba na náhradu škody mohla být dostupným a účinným prostředkem nápravy nejen rovině teoretické, nýbrž i v praxi. Dle mínění stěžovatele nelze ve skutečnosti považovat žalobu na náhradu škody za účinný prostředek nápravy, poněvadž nemůže nikdy vyústit v obnovu trestního řízení, které proti němu bylo vedeno.

35. Soud připomíná obecné zásady vztahující se k povinnosti vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy shrnuté v rozsudku Selmouni proti Francii (cit. výše, § 74–77), včetně toho, že je v zásadě na žalované vládě, která vznáší námitku nevyčerpání, aby Soud přesvědčila, že byl daný prostředek nápravy v rozhodné době dostupný a účinný nejen teoreticky, ale i v praxi. Ve svých stručných poznámkách k možnosti nápravy skrze podání žaloby na náhradu škody před civilními soudy vláda nepoukazovala na žádnou vnitrostátní judikaturu, z níž by vyplývalo, že tento prostředek nápravy mohl být z hlediska stěžovatele prakticky účinný. Za takové situace nemůže být stížnost odmítnuta z důvodu nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy.

36. Soud dále shledává, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Stejně tak není nepřijatelná z jakéhokoli jiného důvodu, a proto musí být prohlášena za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Argumenty stran

37. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o položení předběžné otázky k SDEU, došlo k porušení jeho práv chráněných čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel podtrhl, že z judikatury Soudu na poli čl. 6 Úmluvy vyplývá povinnost Nejvyššího soudu odůvodnit zamítavé rozhodnutí o takové žádosti s poukazem na některou z výjimek vytyčených v rozsudku SDEU ve věci CILFIT (viz § 23–26 výše), kterou považuje za daných okolností za použitelnou spolu s bližším vysvětlením tohoto postupu. Dle názoru stěžovatele nelze v tomto ohledu považovat pouhý odkaz na § 81 zákona o organizaci soudnictví za postačující, jak naznačuje žalovaná vláda. Stěžovatel tím vyjádřil zásadní nesouhlas s tvrzením vlády, dle které z rozsudku ve věci Hansen proti Norsku (cit. výše) vyplývá, že odmítnutí žádosti o položení předběžné otázky k SDEU bez předložení konkrétních důvodů může být slučitelné s čl. 6 Úmluvy, pokud bylo založeno na ustanovení vnitrostátního právního řádu, které připouští zkrácené odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel oponoval, že stížnost ve věci Hansen se netýkala žádosti o položení předběžné otázky k SDEU, nýbrž filtračního mechanismu podaných odvolání. Podle úsudku stěžovatele je konečně povinnost odůvodnit rozhodnutí s odkazem na výjimky vypočtené v rozsudku ve věci CILFIT zvláštní povinností, z níž plynou samostatné požadavky co do kvality a rozsahu odůvodnění, ledaže by Soud jednoznačně určil jinak.

38. Vláda namítala, že z judikatury Soudu k čl. 6 Úmluvy nelze dovodit bezvýhradný požadavek, aby vnitrostátní soudy pokládaly předběžné otázky k SDEU nebo aby pro účely odmítnutí takové žádosti předložily zvláštní zdůvodnění, a to bez ohledu na obsah nebo důvody v žádosti uplatněné. Podle vlády je povinnost odůvodnit odmítnutí žádosti o položení předběžné otázky k SDEU „dílčí součástí obecné povinnosti soudů odůvodňovat svá rozhodnutí“. Ve světle rozsudku ve věci Hansen (cit. výše, § 80) navíc nelze od odvolacího soudu vyžadovat, aby při uplatnění zvláštní právní úpravy, která umožňuje dovolání bez dalšího zamítnout proto, že nemá přiměřené vyhlídky na úspěch, poskytl podrobné zdůvodnění. Rozsudek Nejvyššího soudu obsahující zkrácené odůvodnění na základě § 81 zákona o organizaci soudnictví je tudíž dle přesvědčení vlády v souladu s čl. 6 Úmluvy, jelikož musí být vykládán tím způsobem, že žádost stěžovatele o položení předběžné otázky se netýkala právní normy, která by vyžadovala bližší výklad ze strany SDEU.

B. Posouzení Soudem

39. Soud připomíná, že výklad a aplikace práva, a to i z hlediska jeho slučitelnosti s unijním právem, včetně rozhodování o potřebě konzultovat pro účely vydání rozsudku SDEU skrze podání předběžné otázky, náleží především vnitrostátním soudům. Dále Soud připomíná, že Úmluva nezaručuje právo na postoupení věci vnitrostátním soudem k projednání jinému národnímu soudnímu orgánu ani SDEU k posouzení předběžné otázky. Soud však v minulosti shledal, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy může být přesto dotčen, protože odmítnutí
vnitrostátního soudu předběžnou otázku položit může za určitých okolností narušit spravedlivou povahu řízení, a to zejména bylo-li prokázáno, že nevyhovění žádosti bylo projevem svévole. Za svévolné lze přitom odmítnutí považovat tehdy, jestliže použitelné normy nepřipouštěly žádné výjimky z povinnosti předběžnou otázku položit, bylo-li odmítavé rozhodnutí opřeno o jiné než zákonem vypočtené důvody, nebo postrádalo-li řádné zdůvodnění. Právo na náležité odůvodnění slouží obecnému pravidlu, které se prolíná Úmluvou a která chrání dotčené jednotlivce před svévolí tím, že strany ujišťuje v tom, že jejich argumenty byly slyšeny, a zároveň zakládá povinnost, aby byla rozhodnutí založena na objektivních důvodech (viz Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii, cit. výše, § 54–59). Soud ostatně často zdůrazňuje, že vláda práva a vyloučení svévole při výkonu moci jsou zásady, na nichž je Úmluva vystavěna (viz mj. Roche proti Spojenému království, cit. výše, § 116). V oblasti soudnictví slouží tyto zásady k upevnění důvěry veřejnosti v objektivní a transparentní soudní systém, který představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti (viz Taxquet proti Belgii, cit. výše, § 90 a rozsudky tam citované).

40. Jestliže čl. 6 odst. 1 Úmluvy ukládá vnitrostátním soudům povinnost odůvodňovat svá rozhodnutí, nelze ji chápat tím způsobem, že by dané ustanovení vyžadovalo podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument. Rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí. Kromě toho je třeba brát v úvahu zejména různorodost právních prostředků, které může účastník před soudem uplatnit, a rozdíly mezi státy, pokud jde o zákonná ustanovení, obyčeje, doktrinální koncepce a prezentaci a redakci rozhodnutí. To je ostatně důvod, proč nelze otázku, zda soud splnil svou povinnost vyplývající z čl. 6 Úmluvy, posoudit jinak než ve světle konkrétních okolností případu (viz Borovská a Forrai proti Slovensku, cit. výše, § 57, García Ruiz proti Španělsku, cit. výše, § 26, Kok proti Nizozemsku, cit. výše, a Ruiz Torija proti Španělsku, cit. výše, § 29).

41. Tyto zásady se odráží i v judikatuře Soudu, v níž byla na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy nastolena otázka řádného odůvodnění rozhodnutí, jímž nebylo ze strany vnitrostátních soudů vyhověno žádosti o položení předběžné otázky k SDEU.

42. Soud kupříkladu uvedl, že byla-li žádost o položení předběžné otázky hájena nedostatečně, formulována zeširoka anebo v obecné rovině, lze pod zorným úhlem čl. 6 Úmluvy připustit, aby vrchní soudy žádost zamítly s pouhým odkazem na ustanovení, která upravují zjednodušené posuzování takových podání, ledaže by žádost vyvolávala závažné právní otázky (viz John proti Německu, cit. výše), anebo ji zamítly pro absenci přiměřených vyhlídek na úspěch, aniž by se žádostí blíže zabývaly [viz Wallishauser proti Rakousku (č. 2), cit. výše, § 85, Rutar Marketing D. O. O. proti Slovensku, cit. výše, § 22, a Moosbrugger proti Rakousku, cit. výše].

43. Ve věci Stichting Mothers of Srebrenica a další proti Nizozemsku (cit. výše, § 173) Soud dále naznal, že zkrácené odůvodnění rozhodnutí, jímž byla odmítána žádost o položení předběžné otázky, k němuž se uchýlil Nejvyšší soud, bylo dostačující, když poukázal na to, že z jiné části rozsudku téhož soudu vyplýval závěr, že položení předběžné otázky k SDEU bylo za daných okolností nadbytečné. Ve věci Astikos Kai Paratheristikos Oikodomikos Synetairismos Axiomatikon a Karagiorgos proti Řecku (cit. výše, § 47) Soud shledal, že i kdyby bylo žádosti stěžovatele o položení předběžné otázky vyhověno, nevedlo by to ke změně postoje řecké Státní rady, protože stěžovatelem uplatněný opravný prostředek byl prohlášen za nepřípustný pro nesplnění zákonem předepsaných náležitostí podání.

44. V dalších věcech, které se netýkaly vnitrostátních zrychlených řízení, Soud uvedl, že vnitrostátní soudy, proti jejichž rozhodnutím nejsou podle národního právního řádu přípustné žádné opravné prostředky, jsou povinny odůvodnit svá odmítavá rozhodnutí ve světle výjimek, které vyplývají z judikatury SDEU (Ullens de Schhten a Rezabek, cit. výše, § 62). Ve věcech Dhahbi proti Itálii (cit. výše, § 31) a Schipani a další proti Itálii (cit. výše, § 42) tak Soud formuloval obecné povinnosti vnitrostátních soudů, které se na poli čl. 6 Úmluvy uplatní tehdy, pokud byla podána pádnými argumenty podepřená žádost o položení předběžné otázky SDEU:

„… čl. 6 odst. 1 vyžaduje, aby vnitrostátní soudy v souladu s použitelným právem předložily pro svá rozhodnutí odmítající položit předběžnou otázku řádné důvody;

– je-li z tohoto důvodu před Soudem vznesena námitka porušení čl. 6 odst. 1, musí se ubezpečit, že sporné rozhodnutí o odmítnutí položit předběžnou otázku bylo pečlivě odůvodněno;

– i když musí být tento přezkum proveden důkladným způsobem, Soudu nepřísluší, aby posuzoval pochybení, jichž se mohly vnitrostátní soudy dopustit při výkladu či aplikaci relevantních ustanovení vnitrostátního právního řádu;

– jde-li konkrétně o třetí odstavec čl. 234 Smlouvy zakládající Evropské společenství (nynější čl. 267 SFEU) znamená to, že vnitrostátní soudy, proti jejichž rozhodnutím nejsou podle vnitrostátního práva přípustné žádné opravné prostředky a které odmítají žádost o položení předběžné otázky k SDEU ve vztahu k otázce, která byla v řízení před nimi nastolena stran výkladu unijního práva, musí takové odmítnutí založit na důvodech plynoucích z výjimek dovozených v judikatuře SDEU. Musí tudíž předestřít důvody, které je vedly k závěru, že položení předběžné otázky není relevantní, že dané ustanovení již bylo předmětem výkladu ze strany SDEU, nebo že jeho výklad je natolik zjevný a jednoznačný, že neponechává prostor pro jakékoli pochybnosti.“

45. Pokud jde o projednávanou věc, Soud poznamenává, že Nejvyšší soud částečně zamítl stěžovatelovo dovolání, žádost o položení předběžné otázky k SDEU nevyjímaje, přičemž se v souladu s § 81 zákona o organizaci soudnictví (viz § 15 výše) uchýlil ke zkrácenému odůvodnění svého rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele však čl. 6 odst. 1 Úmluvy zapovídá, aby se Nejvyšší soud ve vztahu k jeho žádosti o položení předběžné otázky omezil na zjednodušené odůvodnění.

46. Soud připomíná, že již dříve považoval za slučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pakliže vrchní soudy zamítly opravný prostředek s odkazem na ustanovení právního řádu, která upravují podání daného právního prostředku, pokud záležitost nevyvolávala žádné zásadní právní otázky (viz John, cit. výše). Stejně tak nepovažoval za rozporné s citovaným ustanovením, když soudy bez podrobnějšího vysvětlení zamítly dovolání s tím, že zjevně nemá žádné vyhlídky na úspěch [viz Wnuk proti Polsku, cit. výše; Gorou proti Řecku (č. 2), cit. výše, § 40]. Tento přístup byl Soudem zopakován ve věci Talmane proti Lotyšsku (cit. výše, § 29 s dalšími odkazy tam citovanými). V této souvislosti musí Soud dále objasnit, zda rozhodnutí vnitrostátních soudů nevykazují známky svévole nebo nejsou jinak zjevně nerozumná, čímž jsou vytyčeny meze jeho oprávnění posoudit, zda byl výklad a aplikace vnitrostátního práva správný (viz Talmane, cit. výše, § 31).

47. Soud připouští, že § 81 zákona o organizaci soudnictví – umožňující Nejvyššímu soudu, aby dovolání zamítl proto, že nezavdává důvod pro zrušení napadených rozhodnutí a nevyvolává potřebu posouzení závažných právních otázek – a § 80a téhož zákona – který při-pouš-tí, aby Nejvyšší soud prohlásil dovolání za nepřípustné pro absenci přiměřených vyhlídek na úspěch – slouží dle záměru zákonodárce (viz § 19 výše) k tomu, aby celková délka řízení nevybočila z požadavku na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tato ustanovení zároveň dovolacímu soudu, a obdobně též podobným soudním orgánům, skýtají prostor, aby se účinně věnovaly svému hlavní poslání, tedy zajištění jednotné aplikace a správného výkladu práva.

48. S přihlédnutím k vyjádření Nejvyššího soudu, dle něhož je nedílnou součástí rozsudku, jímž je dovolání prohlášeno za nepřípustné nebo zamítnuto s odkazem na § 80a nebo § 81 zákona o organizaci soudnictví, určení, že není třeba usilovat o zodpovězení předběžné otázky, protože posuzovaná záležitost nevzbuzuje právní otázky, které by takový postup vyžadovaly (viz § 20 výše), Soud navíc uznává, že zkrácené odůvodnění obsažené v takovém rozsudku implicitně zahrnuje konstatování, že položení předběžné otázky k SDEU by nemohlo vyústit v rozdílný výsledek řízení.

49. Soud dále podotýká, že dle SDEU nejsou vnitrostátní soudy, na něž se vztahuje třetí odstavec čl. 267 SFEU, povinny předložit otázku týkající se výkladu unijního práva, která byla v řízení před nimi nastolena, lze-li mít za to, že není relevantní, tj. pokud by její zodpovězení – ať už by bylo jakékoli – nemohlo ovlivnit výsledek řízení (viz § 29 výše).

50. Soud se tak domnívá, že v kontextu zrychlených řízení ve smyslu § 80a a 81 zákona o organizaci soudnictví nevyvstává žádná zásadní otázka pod zorným úhlem čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud bylo dovolání obsahující žádost o položení předběžné otázky k SDEU prohlášeno za nepřípustné anebo zamítnuto se zkráceným odůvodněním, jestliže je z okolností věci zřejmé, že dané rozhodnutí není svévolné ani jinak zjevně nerozumné (viz § 46 výše).

51. Soud shledává, že na základě § 81 odst. 2 zákona o organizaci soudnictví (viz § 18 výše) jsou dovolání projednávána a rozhodována tříčlenným senátem Nejvyššího soudu. Soud dále konstatuje, že v projednávané věci byla žádost stěžovatele o položení předběžné otázky k SDEU, která byla uplatněna v písemné odpovědi k poradnímu stanovisku generálního advokáta, zamítnuta Nejvyšším soudem se zkráceným odůvodněním na základě § 81 zákona o organizaci soudnictví poté, co se soud obeznámil s dovolacími důvody v textu dovolání, poradním stanoviskem generálního advokáta i písemnou reakcí ze strany stěžovatele (viz § 14 výše).

52. Za těchto okolností je Soud spokojen s tím, že se Nejvyšší soud pečlivě zaobíral důvody, pro něž bylo dovolání stěžovatelem podáno. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by bylo řízení před Nejvyšším soudem nespravedlivé.

53. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy nedošlo.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. prohlásil stížnost za přijatelnou;

2. rozhodl, že čl. 6 Úmluvy nebyl porušen.


© Wolters Kluwer ČR, a. s.