MUTU A PECHSTEIN proti Švýcarsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 2. října 2018 ve věcech č. – 40575/10 - 67474/10 Mutu a Pechstein proti Švýcarsku

Senát třetí sekce Soudu rozhodl většinou pěti hlasů proti dvěma o tom, že Rozhodčí soud pro sport je nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem a že řízení před ním v zásadě splňuje požadavky práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 Úmluvy. Současně dospěl k jednomyslnému závěru o porušení článku 6 Úmluvy tím, že žalovaný stát stěžovatelce nezaručil právo na veřejné projednání jejího případu před uvedeným rozhodčím soudem.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka Claudia Pechstein je vůbec nejúspěšnější německou olympioničkou. Svoji zemi reprezentuje v rychlobruslení. V roce 2009 ji disciplinární komise Mezinárodní bruslařské unie (ISU) udělila mimo jiné trest zákazu činnosti na dva roky za doping. Stěžovatelka se odvolala k Rozhodčímu soudu pro sport (CAS). Tříčlenný rozhodčí senát rozhodoval za zavřenými dveřmi navzdory výslovné žádosti stěžovatelky o veřejné projednání případu. Proti rozhodčímu nálezu CAS, který rozhodnutí disciplinární komise ISU potvrdil, podala stěžovatelka odvolání ke švýcarskému nejvyššímu soudu, který je dle švýcarského práva oprávněn z určitých omezených důvodů rozhodčí nálezy CAS přezkoumávat. Stěžovatelka tvrdila, že CAS není nezávislým a nestranným soudem, přičemž namítala především nedostatky v systému ustanovování jednotlivých rozhodců. Navíc CAS porušil její právo na veřejné projednání věci. Nejvyšší soud však její odvolání zamítl.

Anglický fotbalový klub FC Chelsea ukončil pracovní poměr se stěžovatelem, rumunským fotbalistou Adrianem Mutuem, a to pro porušení antidopingových pravidel v roce 2003. Rozhodnutí klubu potvrdila odvolací komise anglické Premiere League a následně i CAS, když dospěly k závěru, že stěžovatel jednostranně porušil svoji pracovní smlouvu. Rozhodčí komise Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) následně přiznala klubu vysokou finanční náhradu, kterou CAS později potvrdil. Stěžovatel rovněž napadl rozhodčí nález CAS před švýcarským nejvyšším soudem a poukazoval především na to, že CAS není nezávislým a nestranným soudem. Namítal existenci spojení mezi jedním z rozhodců a advokátní kanceláří hájící zájmy FC Chelsea i to, že jiný z rozhodců rozhodoval jak spor o ukončení smlouvy, tak spor o finanční náhradu. I jeho odvolání však nejvyšší soud zamítl.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelé namítali porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 Úmluvy.

A. K přijatelnosti

Soud v prvé řadě odmítl námitky žalované vlády vůči přijatelnosti stížností.

Předně shledal, že se článek 6 na řízení před CAS použije, a to především s ohledem na občanskoprávní povahu sporných práv, jež jsou v případě stěžovatele majetkové povahy a vyplývají ze soukromoprávního vztahu a v případě stěžovatelky se týkají disciplinárního řízení s důsledky pro možnost výkonu povolání (obdobně Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, č. 6878/75 a 7238/75, rozsudek pléna ze dne 23. června 1981, § 48).

Dále z moci úřední přezkoumal, zda má k přezkumu námitek stěžovatelů pravomoc ratione personae, a dospěl k závěru, že žalovaný stát odpovídá za případná pochybení CAS, ačkoli se nejedná o instituci podle švýcarského veřejného práva, nýbrž o subjekt zřízený Mezinárodní radou pro sportovní arbitráž (ICAS), jež je sama soukromoprávní nadací. Podle Soudu švýcarské právo zakládá přezkumnou pravomoc nejvyššího soudu, který zamítl opravné prostředky obou stěžovatelů, a tím dodal rozhodnutí CAS právní moc. Činnost CAS tudíž může vyvolat odpovědnost žalovaného státu podle Úmluvy (Nada proti Švýcarsku, č. 10593/08, rozsudek velkého senátu ze dne 12. září 2012, § 120–122).

Konečně Soud sice připustil, že nejvyšší soud odmítl námitku stěžovatelky založenou na nedostatku nezávislosti a nestrannosti CAS, neboť ji neuplatnila už před samotným CAS. Protože se ale nejvyšší soud k problematice přesto věcně vyjádřil, nelze tuto námitku odmítnout pro nevyčerpání prostředků nápravy (Verein gegen Tierfabriken Schweiz (VgT) proti Švýcarsku (č. 2), č. 32772/02, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2009, § 43 a 45).

B. K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy z důvodu nedostatku nezávislosti a nestrannosti CAS

Soud na tomto poli řešil otázku platnosti přijetí rozhodčího řízení ze strany stěžovatelů a samotnou otázku nezávislosti a nestrannosti CAS.

a) Platnost přijetí rozhodčího řízení

Soud na úvod připomněl zásady své judikatury vztahující se k právu na přístup k soudu, jež je aspektem práva na soud a nemá absolutní povahu. Případná omezení však nesmí zasáhnout samotnou podstatu práva jednotlivce na přístup k soudu. Toto právo nutně neznamená možnost obrátit se na klasický soud začleněný do struktury řádných soudů určité země. Článek 6 nebrání zřizování rozhodčích soudů pro rozhodování určitých majetkových sporů mezi jednotlivci (Suda proti České republice, č. 1643/06, rozsudek ze dne 28. října 2010, § 48).

Je třeba rozlišit dobrovolné a obligatorní rozhodčí řízení. Zatímco u prvního typu se účastníci řízení dobrovolně vzdávají určitých práv podle článku 6 Úmluvy za předpokladu, že tak činí svobodným, zákonným a jednoznačným způsobem (Suda, rozsudek citovaný výše, § 49), a pokud je vzdání se práva doprovázeno minimálními zárukami odpovídajícími jeho významu (Pfeifer a Plankl proti Rakousku, č. 10802/84, rozsudek ze dne 25. února 1992, § 37), obligatorní rozhodčí řízení je ze zákona povinné a rozhodčí soud musí splňovat záruky stanovené čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Suda, rozsudek citovaný výše, § 49).

Soud následně přezkoumal, zda se stěžovatelé vzdali svých práv garantovaných článkem 6 Úmluvy svobodným, zákonným a jednoznačným způsobem. Ze srovnání s obvyklými druhy rozhodčích řízení v obchodní oblasti vyplynulo, že řízení před CAS bylo pro oba sportovce k projednání jejich odvolání povinné. Pokud se stěžovatelka chtěla věnovat povolání profesionální rychlobruslařky, neměla jinou možnost než přijmout rozhodčí doložku ISU ve prospěch CAS. Stěžovatel sice rozhodčí řízení přijal svobodně, ale vzhledem k tomu, že vznesl námitku podjatosti rozhodce jmenovaného fotbalovým klubem, neučinil tak ve vztahu k právu na nezávislý a nestranný soud jednoznačně.

Jelikož rozhodčí řízení před CAS bylo pro stěžovatele obligatorní, mělo splňovat všechny podmínky práva na spravedlivý proces kladené na něj článkem 6 Úmluvy.

b) Zákonnost, nezávislost a nestrannost CAS

1. Obecné zásady

Soud na úvod zopakoval zásady vyplývající z jeho judikatury. Pojem „soud zřízený zákonem“ mimo jiné znamená, že zákonný základ musí mít existence i složení soudu (Lavents proti Lotyšsku, č. 58442/00, rozsudek ze dne 28. listopadu 2002, § 114). I orgán, který nepatří mezi soudy určitého státu, však může být v materiálním smyslu „soudem“ pro účely čl. 6 odst. 1 Úmluvy; „soud“ je charakterizován svojí soudní úlohou, kdy je jeho úkolem na základě právních norem, s úplnou přezkumnou pravomocí a po organizovaném řízení rozhodovat veškeré otázky spadající do jeho pravomoci (Sramek proti Rakousku, č. 8790/79, rozsudek ze dne 22. října 1984, § 36). Soudem může být jen takový orgán, který má úplnou přezkumnou pravomoc a splňuje řadu požadavků, jako je nezávislost na moci výkonné i na stranách sporu (Beaumartin proti Francii, č. 15287/89, rozsudek ze dne 24. listopadu 1994, § 38).

Při ověřování „nezávislosti“ soudu je třeba vzít v potaz zejména způsob ustanovování a délku mandátu jeho členů, ochranu proti vnějším tlakům, a zda vyvolává zdání nezávislosti (Findlay proti Spojenému království, č. 22107/93, rozsudek ze dne 25. února 1997, § 73).

Nestrannost se obvykle definuje jako nedostatek předsudku či zaujatosti. Je třeba ji posuzovat subjektivním postupem, a to podle osobního přesvědčení a jednání dotyčného soudce, a rovněž objektivním postupem, kdy je třeba ověřit, zda soud zejména svým složením skýtal dostatečné záruky, které vylučují legitimní pochybnosti o nestrannosti (Fey proti Rakousku, č. 14396/88, rozsudek ze dne 24. února 1993, § 27–28 a 30). Hranice mezi subjektivní a objektivní nestranností však není nepropustná; v případě, že je obtížné popřít presumpci subjektivní nestrannosti soudce, představuje podmínka objektivní nestrannosti důležitou dodatečnou záruku (Pullar proti Spojenému království, č. 22399/93, rozsudek ze dne 10. června 1996, § 32).

2. Jejich použití na projednávanou věc

Soud konstatoval, že ač byl CAS zřízen soukromoprávním subjektem, vyhovuje definici soudu ve smyslu článku 6 Úmluvy. Má pravomoc rozhodovat spory, které jsou mu předloženy, a jeho rozhodnutí lze považovat za soudní. Sportovci mohou napadnout nálezy CAS před švýcarským nejvyšším soudem, který je dlouhodobě považuje za skutečné rozsudky srovnatelné s rozhodnutími státních soudů.

Stěžovatelka především poukazovala na to, že předseda rozhodčího senátu vždy odmítal, aby byl jako rozhodce jmenován sportovci podezřelými z dopingu, a byl zastáncem tvrdé linie vůči dopingu, což údajně prozrazuje jeho zaujatost vůči obviněným sportovcům. Stejně jako nejvyšší soud se Soud domnívá, že tyto argumenty jsou příliš vágní a hypotetické. Soud nepovažoval za problematickou ani namítanou finanční závislost CAS na Mezinárodním olympijském výboru (MOV), jelikož státy samy obdobně financují své soudy. Při hodnocení systému nominace rozhodců CAS vyšel Soud ze skutečnosti, že rozhodčí senát tvořili tři rozhodci vybraní účastníky řízení z uzavřeného seznamu obsahujícího v té době více než 300 rozhodců. Podobu tohoto seznamu určuje ICAS, která je složená z 20 zástupců – po čtyřech z mezinárodních sportovních federací, Asociace národních olympijských výborů (ANOC), MOV, řad sportovců a nezávislých odborníků. Soud připustil, že mezinárodní sportovní federace, ANOC a MOV mají výrazný vliv na podobu seznamu rozhodců CAS. Zároveň však uvedl, že přímým důsledkem tohoto vlivu není nedostatek nezávislosti a nestrannosti rozhodců CAS ani obecně, ani v konkrétním případě stěžovatelky.

Soud se neztotožnil ani s argumenty stěžovatele. Ten namítal mimo jiné, že tentýž rozhodce rozhodoval o ukončení jeho smlouvy v roce 2005 i o finanční náhradě pro FC Chelsea v roce 2009. Soud připomněl, že v takových případech je podstatné určit, zda dotyčný rozhodce postupně posuzoval stejné skutkové okolnosti a řešil pokaždé tutéž otázku nebo otázku, jejíž odlišnost je zanedbatelná (Liga Portuguesa de Futebol Profissional proti Portugalsku, č. 4687/11, rozsudek ze dne 17. května 2016, § 69). V projednávané věci však rozhodce posuzoval odlišné právní otázky: v prvním případě smluvní odpovědnost a ve druhém výši náhrady škody. Stěžovatel u jiného z rozhodců napadal jeho spojení s advokátní kanceláří zastupující zájmy FC Chelsea. Podle švýcarského nejvyššího soudu, jehož rozsudek byl podrobně odůvodněn, aniž vykazoval známky svévole, však stěžovatel na podporu svého tvrzení nepředložil dostatečné důkazy, přičemž podle Soudu není vážný důvod, pro který by měl názor nejvyššího soudu nahradit názorem svým.

K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v aspektu nezávislosti a nestrannosti CAS tedy ani v jednom případě nedošlo.

C. K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy z důvodu neveřejného projednání věci

Stěžovatelka navíc kritizovala, že jí nebylo v žádné fázi řízení (zejména ani před CAS, ani před nejvyšším soudem) dopřáno veřejné jednání.

Soud připomněl zásady vyplývající k tomuto aspektu práva na spravedlivý proces z jeho judikatury. Veřejnost soudního jednání sice patří mezi základní zásadu zakotvenou v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale soudy mohou s ohledem na zvláštnosti projednávané věci rozhodnout, že se od ní odchýlí, což toto ustanovení připouští. Navíc není nezbytné konat jednání ve všech řízeních, zejména ne tam, kde projednávaná věc nevyvolává otázky důvěryhodnosti nebo spor o skutkových aspektech, jejichž objasnění by vyžadovalo ústní projednání. Tehdy soudy mohou spravedlivě a přiměřeně rozhodnout na základě písemných podání účastníků a jiných dokumentů (Döry proti Švédsku, č. 28394/95, rozsudek ze dne 12. listopadu 2002, § 37). Soud již dříve rozhodl, že řízení vztahující se výlučně k právním nebo vysoce technickým otázkám mohou splňovat požadavky článku 6 i bez veřejného jednání (Jurisic a Collegium Mehrerau proti Rakousku, č. 62539/00, rozsudek ze dne 27. července 2006, § 65).

Třebaže čl. 6 odst. 1 připouští dobrovolné, výslovné či konkludentní, vzdání se práva na veřejné jednání (Håkansson a Sturesson proti Švédsku, č. 11855/85, rozsudek ze dne 21. února 1990, § 66), stěžovatelka nejenom byla nucena podrobit se rozhodčímu řízení, ale konání veřejného jednání se systematicky domáhala. Navíc se řízení týkalo sporných skutkových otázek, CAS ohledně dopingu vyslechl řadu odborníků a postih uložený stěžovatelce měl znevažující povahu. Nejvyšší soud ostatně také obiter dictum uznal, že by bývalo bylo lepší konat jednání. Proto došlo k porušení čl. 6 odst. 1 ve vztahu k řízení před CAS.

Naproti tomu předmětem řízení před nejvyšším soudem byly procesní záruky použitelné v řízení před CAS, tedy právní otázky vysoce technické povahy, přičemž v takových případech lze spor rozhodnout bez veřejného jednání. Tato část stížnosti je tudíž zjevně neopodstatněná.

III. Oddělené stanovisko

Soudkyně Keller a soudce Serghides v částečně nesouhlasném stanovisku upozornili na věc Suda proti České republice (č. 1643/06, rozsudek ze dne 28. října 2010), v níž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 z toho důvodu, že rozhodčí soud nebyl soudem zřízeným zákonem, jelikož rozhodoval na základě rozhodčí doložky a byl složen z rozhodců vybraných ze seznamu vedeného soukromou společností. CAS je přitom rozhodčím orgánem bez právní osobnosti, který je součástí ICAS, nadace založené podle švýcarského práva. CAS tak podle nich není soudem zřízeným zákonem, a to především vzhledem k jeho soukromoprávním kořenům a k tomu, že jeho věcná a místní příslušnost nemají zákonný základ. Současně oba disentující soudci nepovažují CAS za nezávislý a nestranný soud. Většina uznala, že sportovní organizace mají ve srovnání se sportovci převažující vliv na složení ICAS a tím pádem i na podobu seznamu rozhodců CAS. Názor většiny znamená, že k porušení článku 6 Úmluvy by bylo nutné dokázat absenci nezávislosti a nestrannosti v případě konkrétního rozhodce nebo konkrétní skupiny rozhodců. Takový požadavek je však v rozporu s ustálenou judikaturou Soudu, podle které postačuje k porušení článku 6 Úmluvy existence strukturálních nedostatků v rámci celého orgánu. Vliv sportovních organizací na složení ICAS, potažmo seznamu rozhodců CAS je značný a odporuje Úmluvě zejména proto, že podíl sportovců na nominaci rozhodců je pouze pětinový.