KHUSNUTDINOV A X proti Rusku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 76598/12

Datum: 18. 12. 2018

Složení senátu: V. A. De Gaetano, předseda senátu (Malta), H. Keller (Švýcarsko), D. Dedov (Rusko), P. Pastor Vilanova (Andorra), A. Poláčková (Slovensko), G. A. Serghides (Kypr), J. Schukking (Nizozemsko).

[§ 1. – 4. Průběh řízením před ESLP]

5. První stěžovatel se narodil roku 1978 a žije ve Washingtonu DC, Spojené státy americké (dále jen „USA“). X, druhá stěžovatelka, se narodila roku 1998 a žije v Moskvě.

6. Stěžovatelé jsou otec a dcera. První stěžovatel podal stížnost svým jménem a jménem své dcery, která byla v rozhodné době nezletilá.

7. Do roku 2008 žil první stěžovatel v Moskvě společně se svou ženou E. a jejich dcerou X.

8. V červnu 2008 se rodina přestěhovala do USA. X zde začala chodit do školy.

9. Dne 2. 12. 2008 se X přestěhovala do Taškentu v Uzbekistánu k prarodičům ze strany matky, aby s nimi dočasně žila, jelikož její matka vážně onemocněla.

10. Dne 26. 12. 2008 zemřela E. na rakovinu.

11. Dne 4. 1. 2009 letěl první stěžovatel do Taškentu na pohřeb E. Poté se vrátil do USA, aby vyřídil nezbytné formality a dočasně zanechal X v Taškentu s jejími mateřskými prarodiči, B. a S., jelikož její zdravotní stav po smrti matky bránil cestování. První stěžovatel a jeho tchán s tchyní se dohodli, že vezmou X do Moskvy, jakmile se první stěžovatel vrátí z USA.

12. První stěžovatel se vrátil do Moskvy v březnu 2009. B. a S. však odmítli vzít X do Moskvy.

13. Během následujících měsíců se první stěžovatel obrátil na ruský konzulát v Uzbekistánu, na ruské velvyslanectví v Uzbekistánu a na ruské Ministerstvo zahraničních věcí s žádostí o navrácení dcery.

14. Dopisem ze dne 29. 9. 2009 informovalo Ministerstvo zahraničních věcí prvního stěžovatele, že 18. 9. 2009 navštívili pracovníci ruského konzulátu v Uzbekistánu B., S. a X v jejich domě v Taškentu. Shledali, že životní podmínky X jsou vynikající … B. pracovníkům sdělil, že první stěžovatel svou dceru nenavštívil. Obával se, že pokud by se X navrátila k prvnímu stěžovateli, neměla by dobrou péči. Měl rovněž za to, že by nebylo v nejlepším zájmu X vrátit se do USA. Bylo by pro ni lepší žít v Taškentu, kde je pohřbena její matka a kde žije většina její rodiny a přátel. X pracovníkům řekla, že svého otce postrádá a nerozumí tomu, proč ji tak dlouho nenavštívil. Pracovníci dospěli k závěru, že neexistují žádné překážky, které by prvnímu stěžovateli bránily navštívit svou dceru v Taškentu a nakonec ji odvézt s sebou.

15. Dne 9. 10. 2009 provedl uzbecký orgán péče o dítě u X šetření. Pracovníci shledali, že její životní podmínky jsou dobré. X jim sdělila, že jí její otec chybí, ale radši by žila s prarodiči.

16. Dne 9. 1. 2010 přijel první stěžovatel do Taškentu. Šel k X do školy, kde s ní mohl hovořit. B. a S. mu však bránili, aby ji znovu navštívil nebo ji s sebou odvezl.

[§ 17. Další sociální šetření v červenci 2010]

18. V červenci 2010 si první stěžovatel stěžoval u státního zástupce v Khamzinském obvodu v Taškentu, že B. a S. mu protiprávně zadržují dceru. Dopisem ze dne 20. 7. 2010 mu kancelář státního zástupce odpověděla, že může kdykoli svou dceru odvézt. Pokud mu v tom B. a S. brání, měl by se obrátit na uzbecký soud.

19. Dne 1. 9. 2010 podal první stěžovatel návrh na navrácení X u Čeremušinského obvodního soudu v Moskvě. Namítal, že jeho tchán s tchyní protiprávně zadržují X a brání mu, aby ji kontaktoval telefonicky nebo přes internet. Rovněž namítal, že mezi ním a X existuje silné pouto a že X trpí jejich odloučením.

[§ 20. – 22. Registrace podání, nařízení jednání a odročení jednání na žádost stěžovatele
§ 23. – 24. Výsledek sociálního šetření u prvního stěžovatele a v bytě B. v Moskvě]

25. Jednání se konala ve dnech 19. 11. 2010 a 15. 12. 2010. První stěžovatel zopakoval argumenty ze svého návrhu ze dne 1. 9. 2010. Rovněž uvedl, že trvale žije a pracuje v USA, má stabilní příjem a může své dceři poskytnout vše, co potřebuje. Stěžoval si, že S. a B. mu nejen brání ve styku s X, ale taktéž ji ovlivňují a popouzí proti němu. Rovněž předložil důkazy …

26. B. a S. uvedli, že se obávají, že by neměl první stěžovatel dostatek času se postarat o X, protože musí často pracovně cestovat. Dobře se o svou vnučku starají a podporují ji i finančně, jelikož její otec neplatí žádné výživné … Ani otec, ani prarodiče z jeho strany, kteří žijí v Taškentu, ji nenavštívili a neprojevili o ni zájem. Návrat X k otci proti její vůli by ji traumatizoval. Předložili prohlášení učitelů X, že když ji otec v lednu 2010 navštívil, dívka byla vyděšená a žádala je, aby zavolali prarodičům.

27. Další jednání bylo nařízeno na 24. 1. 2011. Soud nařídil B. a S., aby přivedli X na jednání k výslechu.

[§ 28. Stanovisko orgánu péče o dítě o navrácení dítěte do péče otce]

29. Dne 24. 1. 2011 Čeremušinský obvodní soud zastavil řízení s odůvodněním, že před uzbeckými soudy probíhá civilní řízení stejného předmětu řízení mezi týmiž stranami.

30. Dne 2. 2. 2011 se stěžovatel proti zastavení řízení odvolal. Dne 8. 4. 2011 Městský soud v Moskvě zrušil rozhodnutí z 24. 1. 2011 jako nezákonné.

31. Dne 18. 4. 2011 jmenoval starosta Mirzo-Ulugbekského obvodu v Taškentu S. jako opatrovníka X, jelikož její matka zemřela, místo pobytu jejího otce je neznámé a S. ji vychovávala od roku 2008.

[§ 32. – 33. Obnovení řízení, nařízení jednání a odročení jednání pro nepřítomnost stěžovatele]

34. Ke konci jednání dne 21. 6. 2011 rozhodl Čeremušinský obvodní soud o zaslání uzbeckým soudům dožádání o provedení důkazu pohovorem s X o následujících otázkách:

- Zda ji prarodiče brání, aby se setkala nebo kontaktovala svého otce;
- Zda se s otcem v poslední době setkala;
- Zda chce žít s otcem; a
- Zda hovořila s otcem telefonicky a pokud ano, kdo hovory inicioval.

[§ 35. Zaslání dožádání v červenci 2011]

36. Dne 24. 10. 2011 Ulugbekský obvodní soud v Taškentu vyslechl X. Za přítomnosti odborníka z orgánu péče o dítě a její opatrovnice S. X sdělila, že její prarodiče jí nebrání, aby otce kontaktovala. Má přístup na internet a má účty na sociálních sítích. Ráda by se s otcem spojila, ale nezná jeho telefonní číslo nebo e-mailovou adresu. Naposledy se s otcem viděla před dvěma roky. Chybí jí a ráda by se s ním vídala častěji, ale chce žít radši s prarodiči.

[§ 37. – 39. Obdržení dožádání, nařízení jednání a opakované odročení jednání pro nepřítomnost stěžovatele]

40. Jednání ze dne 1. 2. 2012 bylo odročeno na 27. 2. 2012, jelikož první stěžovatel a jeho právní zástupce se nedostavili a protože orgán péče o dítě potřeboval dodatečný čas pro přípravu nového stanoviska ve věci s přihlédnutím k přání dítěte.

41. Dne 27. 2. 2012 poskytl orgán péče o dítě nové stanovisko ve věci. Shledal, že by X měla zůstat s prarodiči.

42. Dne 27. 2. 2012 Čeremušinský obvodní soud zamítl návrh stěžovatele na navrácení X do jeho péče. Vzal v potaz přání X a stanovisko orgánu péče o dítě a dospěl k závěru, že je v nejlepším zájmu X, aby zůstala s prarodiči.

43. Dne 26. 3. 2012 podal první stěžovatel odvolání. Namítal, že zejména nepřiměřená délka soudního řízení vyústila v to, že si X zvykla žít se svými prarodiči. Rovněž si stěžoval, že X nevyslechl obvodní soud. Její slyšení uzbeckým soudem nebylo lze brát v potaz, protože byla pod vlivem svých prarodičů, kteří byli během pohovoru přítomni. Konečně první stěžovatel namítal, že podle ruského práva má před jinými osobami přednostní právo na výchovu své dcery. Rozhodnutí obvodního soudu posvětilo protiprávní zadržení X jejími prarodiči, kteří bránili styku mezi ním a jeho dcerou. Všechna telefonní čísla změnili a i přes jeho opakované žádosti neobdržel nové telefonní číslo své dcery. Její účet na sociální síti byl od ledna 2009 neaktivní. Pokusy jeho příbuzných o návštěvu X byly neúspěšné, neboť B. a S. je odmítli pustit do domu. Naopak on měl stejné telefonní číslo a e-mailovou adresu posledních deset let a X je znala. Pokud by měla neomezený přístup k telefonu a internetu, jak tvrdili B. a S., mohla jej bez problémů kontaktovat. První stěžovatel namítal, že tyto skutečnosti bylo možné jednoduše ověřit, ale obvodní soud tak neučinil.

44. V mezidobí, dne 29. 2. 2012 Mirzo-Ulugbekský obvodní soud v Taškentu, Uzbekistán, zbavil na návrh S. prvního stěžovatele rodičovské odpovědnosti k X. Obvodní soud hned z počátku poznamenal, že se mu nepodařilo získat návrhy prvního stěžovatele ve věci. Zaslal dvě dožádání příslušnému ruskému soudu s žádostí o zajištění podání prvního stěžovatele; ruský soud však odpověděl, že je nemožné zajistit podání prvního stěžovatele, neboť nežije v místě trvalého bydliště. Obvodní soud proto shledal, že X žije se svými mateřskými prarodiči od roku 2008. První stěžovatel se na její výchově nepodílel a finančně ji nepodporoval. Navštívil ji pouze jednou v roce 2010. Obvodní soud přihlédl k vyjádření X, že si již na otce nevzpomíná a přeje si žít s prarodiči.

45. Dne 18. 5. 2012 Městský soud v Moskvě potvrdil rozhodnutí ze dne 27. 2. 2012 a shledal, že rozhodnutí bylo zákonné, dobře odůvodněné a oprávněné.

46. Dne 8. 10. 2012 odmítl soudce Městského soudu v Moskvě postoupit kasační stížnost prvního stěžovatele předsednictvu soudu k posouzení s odůvodněním, že na výsledek řízení nemělo vliv žádné signifikantní porušení hmotného nebo procesního práva.

47. V červnu 2015 se X přestěhovala se svými prarodiči do Moskvy.

[§ 48. – 51. II. Relevantní vnitrostátní právo]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

[§ 52. Citace čl. 8 Úmluvy]

I. K přijatelnosti

A. Nesoulad rationae personae

[§ 53. – 54. Námitky vlády a prvního stěžovatele]

55. Soud poznamenává, že předmět a účel Úmluvy jako nástroje ochrany jednotlivců vyžaduje, aby její ustanovení, a to jak procesní, tak hmotná byla interpretována a aplikována tak, aby poskytla záruky, které jsou jak proveditelné, tak účinné. V tomto kontextu postavení dítěte podle čl. 34 zasluhuje pečlivou úvahu, jelikož ty se musí obecně spoléhat na jiné osoby, které přednesou jeho námitky a reprezentují jeho zájmy, a nemají věk či způsobilost reálně posvětit kroky, které jsou jejich jménem činěny. Je tudíž nutné se v této oblasti vyvarovat restriktivního nebo technicistního přístupu a v těchto případech je klíčové, aby byly přezkoumány veškeré zásadní otázky týkající se respektu k právům dítěte (viz Hromádka a Hromádková proti Rusku, § 118 s dalšími odkazy).

56. Zda může biologický rodič jednat jménem dítěte v řízení před Soudem, je závislé na tom, zda lze mít za to, že protistrana rodiče, která smí zastupovat dítě podle vnitrostátního práva, účinně chrání práva dítěte vyplývající z Úmluvy (viz Siebert proti Německu). V předchozích případech Soud shledal, že v případě konfliktu ohledně zájmu dítěte mezi biologickým rodičem a osobou autoritativně jmenovanou opatrovníkem dítěte existuje riziko, že některé z těchto zájmů nebudou Soudu předneseny a že bude nezletilý zbaven účinné ochrany jeho práv dle Úmluvy. Nakonec tak, i když byl rodič zbaven rodičovských práv, jeho postavení biologického rodiče postačuje k tomu, aby měl nezbytné oprávnění podat stížnost k Soudu ve jménu dítěte tak, aby chránil jeho zájmy (viz Scozzari a Giunta proti Itálii, § 138; kde matka zbavená rodičovské odpovědnosti jednala jménem svých dětí, které byly umístěny do pěstounské péče; P., C. a S. proti Spojenému království, kde biologičtí rodiče jednali jménem dcery, jež byla adoptována jinou rodinou, a Siebert proti Německu, cit. výše, kde biologický otec, který nikdy neměl rodičovská práva k dceři narozené mimo manželský svazek, jednal jejím jménem, ačkoli ona byla v péči své tety).

57. Soud nespatřuje jediný důvod dospět k jinému závěru v projednávaném případě …

[§ 58. – 59. Odmítnutí námitek vlády, přijatelnost stížnosti druhé stěžovatelky
§ 60. – 66. K vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy
§ 67. Prohlášení přijatelnosti stížnosti]

II. K meritu věci

A. Stanoviska stran

[§ 68. – 71. Stanovisko stěžovatelů
§ 72. – 75. Stanovisko vlády]

B. Posouzení Soudem

1. Obecné principy

76. Soud poznamenává, že jestliže existuje rodinná vazba, musí stát principiálně jednat takovým způsobem majícím za cíl umožnit, aby bylo toto pouto zachováno. Oboustranné užívání si vzájemné společnosti rodiče a dítěte představuje základní součást rodinného života a vnitrostátní opatření, která takovému potěšení brání, se rovnají zásahu do tohoto práva chráněného čl. 8 Úmluvy (viz mezi jinými Monory proti Rumunsku a Maďarsku, § 70; K. a T. proti Finsku, § 151).

77. Navíc ačkoli je primárním cílem čl. 8 chránit jednotlivce proti svévolným krokům veřejných orgánů, nedílnou součástí efektivního „respektu“ k rodinnému životu jsou rovněž pozitivní závazky. Tyto závazky mohou zahrnovat přijetí opatření, která mají zajistit respekt k rodinnému životu i v rovině vztahů mezi jednotlivci, zahrnující jak ustanovení regulatorního rámce rozhodujícího a vykonávacího aparátu chránícího práva jednotlivců, tak přijetí konkrétních vhodných kroků (viz Glaser proti Spojenému království, § 63).

78. Ve vztahu k závazku státu přijmout pozitivní opatření Soud opakovaně shledal, že čl. 8 zahrnuje právo rodičů na přijetí opatření s ohledem na jejich sjednocení s jejich dítětem a povinnost státu takový krok učinit. To se rovněž použije na případy, kdy mezi rodiči a/nebo dalšími členy rodiny dítěte vznikne spor ohledně styku a bydliště dítěte (viz Manic proti Litvě, § 101 s dalšími odkazy).

79. V souvislosti s negativními i pozitivními závazky musí stát nalézt spravedlivou rovnováhu mezi soupeřícími zájmy jednotlivce a společnosti jako takové; v obou případech Stát požívá určité míry posuzovací volnosti (viz Glaser proti Spojenému království, cit. výše, § 63). Ustanovení čl. 8 požaduje, aby vnitrostátní orgány nastolily spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a rodičů a aby v tomto vyvažovacím procesu kladly prvořadý důraz na nejlepší zájem dítěte, který v závislosti na jeho povaze a závažnosti může převážit nad zájmy rodiče (viz Sahin proti Německu, § 66; Plaza proti Polsku, § 71).

80. Z toho vyplývá, že závazek národních orgánů přijmout opatření k usnadnění sjednocení není absolutní, neboť sjednocení rodiče s dětmi, které žily po nějakou dobu s jinými osobami, nebude možné učinit ihned a může vyžadovat přijetí přípravných opatření. Povaha a rozsah přípravy bude záviset na okolnostech každého případu, avšak porozumění a spolupráce všech zúčastněných je vždy důležitým prvkem. Zatímco národní orgány musí učinit maximum, aby usnadnily spolupráci, jakákoli povinnost použít donucení v této oblasti musí být omezena, neboť zájmy, stejně jako práva a svobody všech zúčastněných je třeba vzít v potaz, a to především nejlepší zájem dítěte a jeho práva dle čl. 8 Úmluvy. Pokud se styk s rodičem jeví jako ohrožující pro tyto zájmy nebo do nich zasahuje, je na národních orgánech, aby mezi nimi nalezly spravedlivou rovnováhu (viz Hokkanen proti Finsku, cit. výše, § 58; Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, § 94; Kosmopoulou proti Řecku, § 45).

81. Je třeba mít na paměti, že národní orgány obecně těží z přímého kontaktu se všemi dotčenými osobami. Z těchto úvah poté vyplývá, že úkolem Soudu není je nahradit ve výkonu jejich pravomocí týkající se otázek péče o dítě a styku, ale spíše přezkoumat ve světle Úmluvy rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu jejich posuzovací pravomoci (viz Sahin proti Německu, cit. výše, § 64; Sommerfeld proti Německu, § 62; C. proti Finsku, § 52; Z. J. proti Litvě, § 96). Za tímto účelem musí Soud zjistit, zda domácí soudy provedly zevrubné posouzení celé rodinné situace a celé série faktorů, zejména faktorů faktické, emocionální, psychologické, materiální a medicínské povahy, a učinily vyvážené a uvážlivé posouzení dotčených zájmů každé osoby s nepřetržitou starostí o stanovení, co je nejlepším řešením pro dítě (viz Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, § 139; Antonyuk proti Rusku, § 134).

82. Nadto, zatímco čl. 8 Úmluvy neobsahuje výslovné procedurální požadavky, rozhodovací proces týkající se zásahových opatření musí být spravedlivý a musí zajistit náležitý respekt k zájmům chráněným čl. 8. Soud tak musí stanovit, zda, s ohledem na okolnosti případu a zejména důležitost přijímaných rozhodnutí, byl stěžovatel účasten rozhodovacího procesu v míře dostatečné pro to, aby byla zajištěna náležitá ochrana jeho zájmů (viz Z. J. proti Litvě, cit. výše, § 100, s dalšími odkazy).

83. Konečně má Soud za to, že při provádění přezkumu v kontextu čl. 8 musí přihlížet k délce rozhodovacího procesu místních orgánů a souvisejících soudních řízení. V případech tohoto druhu je zde vždy riziko, že jakékoli procesní zdržení vyústí v de facto rozhodnutí otázky, předložené soudu, ještě před tím, než proběhne jednání. Účinný respekt k rodinnému životu vyžaduje, aby budoucí vztahy mezi rodičem a dítětem byly výlučně stanoveny na základě všech relevantních úvah a nikoli pouhým během času (viz W. proti Spojenému království, § 65; Sylvester proti Rakousku, § 69, a Z. J. proti Litvě, cit. výše, § 100).

2. Použití na projednávaný případ

[§ 84. Shoda stran o aplikaci čl. 8]

85. Soud shledává, že X žila s prvním stěžovatelem a svou matkou od roku jejího narození v roce 1998, než – těsně před smrtí její matky v prosinci 2008 – byla předána dočasně do péče svých prarodičů ze strany matky, kteří žili v Uzbekistánu. Od března 2009, kdy její prarodiče odmítli předat X jejímu otci, ten soustavně usiloval o její navrácení, ačkoli ji navštívil během té doby pouze jednou v lednu 2010. V září 2010 se obrátil na soud v Rusku, který v únoru 2012 na základě přání X žít s prarodiči vydal rozhodnutí o jejím nenavrácení stěžovateli, to bylo potvrzeno odvolacím soudem v květnu 2012.

86. Soud posoudil předmětná rozhodnutí domácích soudů a nespatřuje důvod pochybovat o tom, že byla založena na nejlepším zájmu dítěte. Konkrétně domácí soudy zohlednily, že X jasně vyjádřila přání zůstat u prarodičů. Soud poznamenává, že X bylo v té době 13 let, a byla tedy schopna vyjádřit svůj názor na věc a rozumět důsledkům (viz obdobné odůvodnění Gobec proti Slovinsku, § 138). Soud již dříve shledal, že jakmile děti dospějí a jsou schopny formulovat svůj názor na svůj vztah s rodiči, měly by soudy klást náležitý důraz na jejich názor a city a na jejich právo na respekt k soukromému životu (viz Plaza proti Polsku, cit. výše, § 71, a Gobec proti Slovinsku, cit. výše, § 133).

87. Pokud jde o to, že první stěžovatel namítal, že X mohla být ovlivněna babičkou a že její vyjádření je třeba posuzovat opatrně a měl by být vypracován znalecký posudek, který by prokázal skutečné přání X, Soud shledává, že zpravidla je na vnitrostátních soudech, aby posoudily jim předložené důkazy včetně posouzení relevantních faktů. Zašlo by to příliš daleko, pokud bychom řekli, že vnitrostátní soudy musí povolat znalce z oboru psychologie ve sporech o děti, tato otázka ale závisí na specifických okolnostech každého případu, s náležitým přihlédnutím k věku a vyspělosti konkrétního dítěte (viz Sommerfeld proti Německu, cit. výše, §71). Ve spise se nenachází jediná zmínka, že by první stěžovatel někdy žádal o psychologický posudek X. Bylo jí 13 let, když ji uzbecký soud vyslechl stran jejího návratu k otci, a pohovoru asistoval specialista z orgánu péče o dítě. Za takových okolností mohly mít domácí soudy důvodně za to, že její vyjádření odráželo její skutečné přání. Soud proto není přesvědčen, že by nevypracování znaleckého posudku představovalo pochybení v řízení.

88. Co se týče námitky prvního stěžovatele, že tvrzená přílišná délka řízení vyústila v de facto rozhodnutí ve věci, Soud předně poznamenává, že se stěžovatel rozhodl obrátit se na ruské soudy i přesto, že X žila s prarodiči v Uzbekistánu, zatímco on sám žil v USA. Toto rozhodnutí nevyhnutelně ovlivnilo délku řízení, jelikož bylo nezbytné přizpůsobit nařízení jednání tak, aby mohly strany přicestovat z Uzbekistánu a z USA do Moskvy, kde byl případ projednáván, a co je důležitější, bylo třeba zasílat mezinárodní dožádání uzbeckým orgánům o provedení důkazů, zejména provedení pohovoru s X. Je pravdou, že došlo k několika průtahům na straně ruských orgánů (zejména tříměsíční průtah kvůli zastavení řízení, což následně shledal soud vyšší instance za nezákonné). Nicméně Soud má celkově za to, že domácí soudy zjevně vedly řízení, které trvalo více než rok a osm měsíců na dvou soudních instancích, s náležitou péčí.

89. V této souvislosti je rovněž důležité, že ačkoli bylo již v březnu 2009 zjevné, že jeho tchán s tchyní mu nehodlali X vrátit, trvalo do září 2010, než se první stěžovatel obrátil na soud. Ve skutečnosti zůstal během prvního roku a půl pasivní od svého odtržení od X. Navštívil ji během toho času pouze jednou v lednu 2010, ačkoli celou dobu znal její místo pobytu. Ze spisu není patrné, že by učinil další pokusy o návštěvu X a že by mu v tom její prarodiče bránili. Stejně tak se neobrátil na uzbecké orgány, zejména soudy, s návrhem na navrácení jeho dcery, ačkoli se zdál tento krok nejlogičtějším, vzhledem k tomu, že byla X v Uzbekistánu, tedy v pravomoci uzbeckých orgánů. První stěžovatel nijak toto pochybení nevysvětlil.

90. Z toho vyplývá, že vyjma podání několika stížností k ruským zastupitelským orgánům, nepodnikl první stěžovatel žádné smysluplné kroky, aby se pokusil o navrácení jeho dcery během prvního roku a půl jejich odloučení. Vložil tak odpovědnost na ruské zastupitelské orgány, které zjevně postrádaly schopnost ovlivnit situaci v Uzbekistánu, namísto toho, aby byl sám proaktivní (viz obdobné odůvodnění G. B. proti Litvě, § 95). Toto počáteční období se ukázalo jako klíčové pro jeho vztah s dcerou. Ve skutečnosti již v říjnu 2009, tedy téměř rok předtím, než se obrátil na ruský soud, začala X vyjadřovat své preference zůstat u prarodičů (srov. § 15). Soud tak není přesvědčen, že namítané průtahy ve vnitrostátních řízeních vyústily v de facto rozhodnutí ve věci, jelikož si X zjevně vytvořila názor ještě před tím, než bylo řízení zahájeno. Byla to pasivita prvního stěžovatele během kritického prvotního odloučení, která patrně ovlivnila výsledek případu tím, že se oslabilo pouto mezi stěžovateli a že si X zvykla žít s prarodiči a nechtěla změnit toto uspořádání.

91. Za takových okolností lze na rozhodnutí domácích soudů následovat přání X a zamítnutí jejího okamžitého nuceného návratu k prvnímu stěžovateli nahlížet jako na rozhodnutí učiněné v zájmu dítěte, s přihlédnutím k době, kterou dívka strávila s prarodiči, k její vazbě na ně a jejímu pocitu, že to je její domov (viz obdobné odůvodnění Hokkanen proti Finsku, cit. výše, § 64; Yousef proti Nizozemsku, cit. výše, § 72, viz též, a contrario, C. proti Finsku, cit. výše, § 55–59). V té souvislosti je taktéž relevantní, že stěžovatel mohl požádat o určení styku a skrze pravidelný styk postupně opětovně vytvořit pouto se svou dcerou a přesvědčit ji, aby se k němu zpět přestěhovala. První stěžovatel však nikdy návrh na určení styku u ruských či uzbeckých soudů nepodal.

[§ 92. – 93. Posouzení dostatečné možnosti předložit případ soudu a dostatečného a relevantního odůvodnění rozhodnutí]

94. Nedošlo proto k porušení čl. 8 Úmluvy.

K porušení čl. 13 Úmluvy

[§ 95. – 101. Posouzení zjevné neopodstatněnosti stížnosti o nemožnosti docílit účinného právního prostředku nápravy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud pěti hlasy ku dvěma rozhodl, že čl. 8 Úmluvy nebyl porušen

1. Hlasoval jsem v tomto případě s většinou pro neporušení čl. 8 Úmluvy. Zcela podporuji odůvodnění a závěry uvedené v § 84–94 rozsudku.

2. Má obava se týká zastoupení druhé stěžovatelky před Soudem, tématu, kterému se věnují soudkyně Keller a Pastor Vilanova v jejich částečně nesouhlasném stanovisku.

3. Jak upozorňují v bodech 2 až 4, je faktem, že druhá stěžovatelka, dcera prvního stěžovatele, byla čtrnáctiletá, když byla jejím jménem podána stížnost k Soudu, a že dovršila 18 let před dvěma roky a nyní je v době rozhodování Soudu o přijatelnosti a o meritu věci dvacetiletá.

4. Je pravdou, že v okamžiku podání stížnosti jednal první stěžovatel ex officio jako její zákonný zástupce ve smyslu čl. 64 odst. 1 ruského zákona o rodině. Plná moc udělená právnímu zástupci jej zmocňovala zastupovat jak prvního stěžovatele, tak jeho dceru před Soudem. Vyvstává však otázka, zda tato plná moc zůstává platná ve vztahu k dceři k okamžiku, kdy dovršila zletilosti. Podle mého názoru by odpověď na tuto otázku měla být brána jako relevantní informace ve vztahu k řízení před Soudem.

5. Ačkoli pravidla Soudu neobsahují ustanovení výslovně stanovující, že zástupci stěžovatelů musí poskytovat informaci ohledně jejich plných mocí jménem nezletilých dětí, které dosáhly zletilosti během řízení před Soudem, je pravomocí Soudu žádat zástupce o poskytnutí této informace před tím, než rozhodne o přijatelnosti a meritu věci.

6. Aby tak mohl činit, musel by zástupce kontaktovat nyní dospělé dítě a upozornit jej na skutečnost, že jeho jménem byla podána u Soudu stížnost, což té osobě nemusí být nutně známo. Dotčená osoba by tak měla možnost buď odstoupit z probíhajícího řízení, nebo učinit informované rozhodnutí zůstat stranou řízení. Takový postup by zabránil nešťastnému postavení dospělého dítěte, aby bylo konfrontováno s rozsudkem Soudu, v němž by figurovalo jako strana řízení, aniž by o tom bylo zpraveno.

[§ 7. Shrnutí]

1. Naše nesouhlasné stanovisko se na první pohled týká zastoupení druhé stěžovatelky během řízení. Avšak tento aspekt má dopad na jádro případu a nezbytně ovlivňuje prvního stěžovatele. Tyto důvody nás přiměly hlasovat s většinou, co se týče bodu 1 rozhodných ustanovení, který nerozlišoval mezi dvěma stěžovateli (otcem a dcerou), ale zároveň hlasovat proti závěru, že nedošlo k porušení čl. 8 (bod 2 rozhodných ustanovení, která se týkají obou stěžovatelů). Nyní rozebereme naše společné stanovisko.

[§ 2. Rozbor procesní způsobilosti s ohledem na věk stěžovatelky]

3. Situace se změnila, když druhá stěžovatelka dosáhla zletilosti, přibližně před dvěma roky. Od toho okamžiku ji její otec nemohl zastupovat. Co se týče jejich společného právního zástupce, je třeba zdůraznit, že nelze právní zastoupení předpokládat a nic v tomto případě nenasvědčuje, že by druhá stěžovatelka byla kdy vůbec zpravena o řízení u Soudu.

4. Nyní je stěžovatelce 20 let. Řízení se jí osobně dotýká, a tudíž by měla mít právo učinit jakékoli rozhodnutí, které považuje za nezbytné, ve vztahu k případu, který byl jejím jménem předložen před šesti lety, například tím, že požádá, aby řízení nadále běželo, souhlasem se smírným urovnáním, či odstoupením z řízení (zpětvzetím). Proto by bylo moudré pozastavit řízení za účelem potvrzení, zda je právní zástupce stále zmocněn jednat jejím jménem …

5. Aniž by byla informována o výslovném přání druhé stěžovatelky pokračovat v řízení zahájeném zprvu jejím jménem, nebrala většina v úvahu její základní právo být slyšena před tím, než byl její případ rozhodnut, právo zakotvené zejména v čl. 38 Úmluvy, který požaduje, aby Soud přezkoumal případ společně s právními zástupci stran. Navíc otázku pečlivého dodržování principu rovnosti zbraní Soud akcentoval v nedávném rozhodnutí velkého senátu ve věci Radomilija a další proti Chorvatsku. Dodržování základních procesních pravidel je nezbytné, poněvadž představuje především a zejména prostředek zajištění účinného výkonu základních práv a svobod. Neměli bychom zapomínat, že řízení náleží primárně stranám v souladu se zásadou iniciativy stran či zásadou kontradiktornosti, které v řízení před naším Soudem převládají.

6. Skutečnost, že druhá stěžovatelka se nezúčastnila řízení, není nezbytně bez následků pro zásadní otázky. Nemůžeme spekulovat, co se týče toho, jaké argumenty by přednesla k podpoření nebo proti názoru jejího otce. Nicméně nelze přehlížet skutečnost, že během řízení iniciovaného prvním stěžovatelem proti prarodičům ze strany matky ohledně navrácení druhé stěžovatelky nebyla druhá stěžovatelka (třináctiletá) slyšena příslušným soudem, ale skrze dožádání jiného soudu (srov. § 36 rozsudku) a především za přítomnosti prarodičů a nikoli prvního stěžovatele. Nadto nebyla druhá stěžovatelka podrobena nezávislému znaleckému zkoumání, ačkoli první stěžovatel namítal, že jeho dcera byla ovlivněna svými prarodiči (srov. § 43 rozsudku). Zde se jeví zjevný konflikt mezi zájmy. Přítomnost druhé stěžovatelky by možná vnesla nové světlo na tento komplexní případ a vyústila v závěr o porušení čl. 8 ve vztahu k ní i jejímu otci. Je nám jasné, že nedostatek účastenství druhé stěžovatelky v řízení zabránil Soudu, aby získal celkový obraz, a neumožňuje dospět jednoduše k závěru, že nebylo zasaženo do jejího práva na rodinný život. Byli jsme nuceni hlasovat proti závěru většiny.

7. Nejnešťastnějším aspektem celého případu je skutečnost, že druhá stěžovatelka je nyní konfrontována s rozsudkem, do něhož neměla šanci zasáhnout. Bylo by žádoucí v zájmu spravedlnosti, aby jí byl rozsudek doručen tak, aby pokud si bude přát, mohla podniknout takové kroky, které považuje za nezbytné.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.