SANOFI PASTEUR proti Francii

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 13. února 2020 ve věci č. 25137/16 – Sanofi Pasteur proti Francii

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nedošlo k porušení práva stěžovatelky, která je výrobcem vakcíny, jejíž aplikace způsobila třetí osobě škodu na zdraví, na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy stanovením počátku běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu uvedené škody k okamžiku ustálení této škody, avšak došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že nejvyšší soud podle článku 267 třetího pododstavce SFEU, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie neodůvodnil, proč nevyhověl návrhu stěžovatelky na podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu unijního práva.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelská společnost byla výrobcem vakcíny proti hepatitidě B, uvedené na trh před uplynutím lhůty pro provedení směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky. Touto vakcínou byla v letech 1992–1994 povinně očkována X, jež tehdy studovala zdravotnickou škodu. Již v roce 1993 jí byla diagnostikována roztroušená skleróza a později se přidala další onemocnění. X v roce 2002 podala žalobu na náhradu škody proti státu, na jejímž základě jí byla přiznána jednorázová částka 657 tis. eur a roční renta 11 tis. eur.

V roce 2005 podala X rovněž žalobu proti stěžovatelské společnosti, a to na náhradu škody způsobené dalším zhoršením jejího zdravotního stavu. Stěžovatelka jako výrobce vakcíny měla porušit povinnost zajistit bezpečnost výrobku stanovenou v občanském zákoníku vykládaném s ohledem na uvedenou unijní směrnici. Soudy prvního a druhého stupně žalobu připustily s tím, že desetiletá promlčecí lhůta začíná plynout až od ustálení vzniklé škody, a v základu jí vyhověly s tím, že domněnku vadnosti vakcíny lze vyvrátit pouze vědeckým důkazem toho, že příčinou vzniku onemocnění není tato vakcína. Stěžovatelka podala dovolání k nejvyššímu soudu, v němž mimo jiné navrhovala podat Soudnímu dvoru Evropské unie žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ohledně výkladu směrnice 85/374. Nejvyšší soud dovolání zamítl, přičemž mimo jiné uvedl, že s ohledem na výklad občanského zákoníku provedený nalézacími soudy není třeba položit předběžnou otázku. Následně soud prvního stupně určil výši škody a uložil stěžovatelce povinnost k její náhradě.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelská společnost namítala zejména porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to ze tří důvodů: kvůli určení počátku běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu škody, kvůli nedostatku odůvodnění, proč nebylo vyhověno jejímu návrhu na podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, a kvůli údajnému uložení povinnosti na základě dvojí nevyvratitelné domněnky. V případě prvního a třetího stížnostního důvodu odkazovala stěžovatelka rovněž na ochranu svého majetku, kterou zaručuje článek 1 Protokolu č. 1.

A. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy kvůli způsobu určení počátku běhu promlčecí lhůty

Podle stěžovatelky určení počátku běhu promlčecí lhůty až okamžikem ustálení vzniklé škody představovalo porušení zásady právní jistoty a znamenalo nepromlčitelnost nároku, jelikož škodu na zdraví způsobenou onemocněním X nebylo možné ustálit. Soud se rozhodl tuto námitku posoudit výlučně pod úhlem práva na spravedlivý proces.

Soud připomněl, že zákonné propadné a promlčecí lhůty, jež představují legitimní omezení práva na soud, sledují více cílů: zajistit právní jistotu, ochránit potenciální žalované subjekty před opožděnými žalobami, jimž je obtížné čelit, a zabránit nespravedlnosti, pokud by soudy musely rozhodovat na základě důkazů o dávných událostech, které jsou neúplné nebo postrádají věrohodnost (Howald Moor a ostatní proti Švýcarsku, č. 52067/10 a 41072/11, rozsudek ze dne 11. března 2014, § 71–72). Zásada právní jistoty též patří mezi základní prvky právního státu (Řecko-katolická farnost Lupeni a ostatní proti Rumunsku, č. 76943/11, rozsudek velkého senátu ze dne 29. listopadu 2016, § 116). Soud ve věcech týkajících se náhrady škody způsobené zásahem do tělesné integrity rozhodl, že poškození mají mít právo obrátit se na soud, když jsou skutečně schopni vyčíslit vzniklou škodu, přičemž uplatnění námitky promlčení před vyčíslením škody může představovat porušení jejich práva na soud (Eşim proti Turecku, č. 59601/09, rozsudek ze dne 17. září 2013, § 25–26; Howald Moor a ostatní proti Švýcarsku, cit. výše, § 71–79).

V projednávané věci není X s ohledem na vyvíjející se onemocnění schopna v plném rozsahu vyčíslit způsobenou škodu, a tedy dosáhnout plného odškodnění od výrobce vakcíny. Střetávají se tu práva obou účastníků řízení zaručená Úmluvou: na jedné straně právo stěžovatelské společnosti na právní jistotu a na druhé straně právo X na soud. Za této situace svědčí státům značný prostor pro uvážení (MGN Limited proti Spojenému království, č. 39401/04, rozsudek ze dne 10. ledna 2013, § 142) a Soud se nevměšuje do způsobu, jakým státy nastolily mezi těmito právy rovnováhu. Pozitivní francouzské právo stanoví desetiletou promlčecí lhůtu, která podle nejvyššího soudu plyne od ustálení škody na zdraví. Přiznává tak větší váhu právu poškozených osob na úplnou náhradu škody. Ochrana tělesné integrity ostatně vyplývá z článků 3 a 8 Úmluvy. Potřeby poškozených se v případě vyvíjejícího se onemocnění mohou v čase zvyšovat. Nedojde-li vůbec k ustálení škody na zdraví, dochází k promlčení deset let po smrti poškozeného; o nepromlčitelnosti nároku proto nelze hovořit.

K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku stanovení počátku běhu promlčecí lhůty škody na zdraví k okamžiku ustálení této škody tedy nedošlo.

B. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy neodůvodněním zamítavého rozhodnutí o návrhu na podání předběžné otázky Soudnímu dvoru

Stěžovatelka dále namítala, že nejvyšší soud zamítl bez odůvodnění její návrh na podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

Soud s odkazem na věc Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii (č. 3989/07 a 38353/07, rozsudek ze dne 20. září 2011) připomněl povinnost soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, v případě pochybností ohledně výkladu unijního práva podat podle článku 267 třetího pododstavce SFEU žádost Soudnímu dvoru o rozhodnutí o předběžné otázce. Tato povinnost však není absolutní; jak rozhodl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit a další (283/81, EU:C:1982:335, bod 21), vnitrostátním soudům přísluší posoudit, zda je podání takové žádosti pro jejich rozhodnutí nezbytné; nejsou povinny tak učinit, pokud shledají, že otázka, která vyvstala, není relevantní nebo že dotčené ustanovení unijního práva bylo již předmětem výkladu Soudního dvora anebo že jediné správné použití unijního práva je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost.

Úmluva nezaručuje právo na podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, avšak čl. 6 odst. 1 vyžaduje, aby vnitrostátní soudy s ohledem na použitelné právo odůvodnily nepodání takové žádosti, a to tím spíše, jestliže použitelné právo připouští nepodání žádosti pouze výjimečně. Soud sice musí ověřit, zda byl tento požadavek splněn, ale nepřísluší mu se přitom zabývat nesprávnostmi, jichž se vnitrostátní soudy měly při výkladu či použití relevantního práva dopustit. Vnitrostátní soud, na který odkazuje článek 267 třetí pododstavec SFEU, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, musí nepodání žádosti odůvodnit ve světle výjimek stanovených v judikatuře Soudního dvora (Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii, cit. výše, § 56–57 a 60–62).

Soud ve své judikatuře dále upřesnil, že tyto zásady nebrání tomu, aby vyšší vnitrostátní soud odmítl návrh na podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se stručným odůvodněním, že taková otázka není významná nebo že návrh nemá šanci na úspěch, případně beztoho, aby se výslovně zabýval otázkou vznesenou v návrhu (Baydar proti Nizozemsku, č. 55385/14, rozsudek ze dne 24. dubna 2018, § 42, 46 a 48), nebo odmítne-li opravný prostředek pro nesplnění podmínek jeho přípustnosti (Astikos Kai Paratheristikos Oikodomikos Synetairismos Axiomatikon a ostatní proti Řecku, č. 29382/16 a 489/17, rozhodnutí ze dne 9. května 2017, § 47). V konkrétním případě mohou být důvody odmítnutí návrhu s ohledem na kritéria judikatury Cilfit seznatelné z odůvodnění zbytku rozhodnutí příslušného soudu (Krikorian proti Francii, č. 6459/07, rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2013, § 97–99) nebo z nepřímých důvodů uvedených v rozhodnutí o zamítnutí návrhu (Repcevirág Szövetkezet proti Maďarsku, č. 70750/14, rozsudek ze dne 30. dubna 2019, § 57–58).

V projednávané věci navrhla stěžovatelská společnost v souladu s vnitrostátním právem položit přesné otázky. Její dovolání také nejvyšší soud formálně neodmítl, nýbrž věcně zamítl, aniž přitom odkázal na některé z kritérií judikatury Cilfit. Vláda sice naznačuje, že jím zvolená formulace ve skutečnosti znamená, že navržené otázky nebyly relevantní, avšak to z rozsudku nejvyššího soudu vyvodit nelze. Navíc ze spisu vyplývá, že před nejvyšším soudem byla řešena otázka, zda je namístě vyložit občanský zákoník s ohledem na směrnici, jež v té době nebyla provedena do francouzského práva, a že nejvyšší soud v roce 2003 rozhodl, že je třeba ke směrnici přihlédnout. V neposlední řadě se ukazuje, že v den, kdy zamítl dovolání stěžovatelky, podal nejvyšší soud žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru v podobné věci, v níž byla stěžovatelka také účastníkem řízení. S ohledem na význam věci pro stěžovatelskou společnost bylo zvláště důležité výslovně uvést důvody pro nevyhovění návrhu na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Došlo tudíž k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

C. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 1 kvůli údajnému uložení povinnosti na základě dvojí nevyvratitelné domněnky

Stěžovatelka konečně tvrdila, že byla odsouzena k náhradě škody na základě dvojí domněnky příčinné souvislosti mezi očkováním a onemocněním X na straně jedné a vadností vakcíny na straně druhé, která byla de facto nevyvratitelná. Soud podotkl, že stížnostní námitka musí být vznesena alespoň v podstatě před příslušnými vnitrostátními soudy. Stěžovatelská společnost ve svém dovolání sice poukázala na problém důkazního břemene, avšak přitom ani neodkázala na čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo na článek 1 Protokolu č. 1, ani nevyvozovala důsledky pro své právo na spravedlivý proces nebo ochranu svého majetku. Soud proto tuto část stížnosti odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.