LANIAUSKAS proti Litvě

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 29. března 2022 ve věci č. 48309/19 – Laniauskas proti Litvě

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že neupuštění od zbývající doby výkonu trestu odnětí svobody u stěžovatele se zrakovým postižením, kvůli kterému byl téměř nevidomým, nepředstavovalo zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, a to s ohledem na dostupnou zdravotní péči a důstojné podmínky pobytu ve vězeňských zařízeních.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel je zrakově postiženou osobou. Kvůli spáchání závažné trestné činnosti byl od roku 2015 ve výkonu trestu odnětí svobody. Ten nejprve vykonával v běžných vězeňských zařízení, nakonec byl přemístěn do vězeňské nemocnice. Během výkonu trestu byl jeho stav několikrát posouzen lékařskou komisí, dle které stěžovatel vidí pouze několik centimetrů před sebe, od roku 2017 se však jeho stav dále nezhoršoval. Kvůli zrakovému postižení stěžovatele vězeňské orgány opakovaně v letech 2017 až 2021 požádaly vnitrostátní soudy o upuštění od výkonu zbývající doby trestu odnětí svobody. Ty však všechny žádosti zamítly, když výkon trestu nebyl u stěžovatele spojen s nadměrnými obtížemi. Konkrétně z podkladů a ze svědeckých výpovědí jednak shledaly, že se stěžovatel dokázal bez pomoci sám o sebe postarat a pohybovat v zařízeních, dále navštěvoval kurzy jógy i informatiky, četl a podepisoval dokumenty a také se účastnil sociálních a vzdělávacích aktivit. Současně zohlednily závažnost trestné činnosti stěžovatele i to, že se v průběhu výkonu trestu dopustil dalšího trestného činu. Zároveň si stěžovatel nikdy na zdravotní péči a podmínky svého věznění nestěžoval.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že výkon trestu odnětí svobody byl kvůli jeho zrakovému postižení v rozporu se zákazem nelidského či ponižujícího zacházení.

Soud připomněl, že pro určení, zda je zbavení svobody nemocné osoby v souladu s článkem 3 Úmluvy či nikoliv, bere v úvahu tři faktory: zdravotní stav osoby a uzpůsobení podmínek věznění jejímu zdravotnímu stavu; zda je osobě poskytována přiměřená zdravotní péče a léčba v rámci zbavení svobody; a nakonec zda by osoba měla být nadále zbavena svobody s ohledem na její zdravotní stav (viz Dorneanu proti Rumunsku, č. 55089/13, rozsudek ze dne 28. listopadu 2017, § 77–80 a tam citované případy).

V dané věci nebylo pochyb o tom, že stěžovatel trpěl vážným zrakovým postižením, resp. dle lékařských vyšetření byl téměř nevidomým na obě oči. Dle vnitrostátního práva byl považován za osobu s vážnou nevyléčitelnou nemocí, jeho pracovní schopnost byla dle vnitrostátních orgánů snížena o 90 %. Současně však z lékařských vyšetření nevyplynulo, že by se v době výkonu trestu jeho stav podstatně zhoršoval (mutatis mutandis Potoroc proti Rumunsku, č. 37772/17, rozsudek ze dne 2. června 2020, § 73).

Soud dále neshledal důvody pro konstatování, že by vnitrostátní orgány neposkytly stěžovateli nezbytnou zdravotní péči a léčbu (viz D.G. proti Polsku, č. 45705/07, rozsudek ze dne 12. února 2013, § 175). Vláda doložila, že stěžovatel měl zajištěn přístup k lékařům – specialistům, k vyšetřením a k léčbě. Byť stěžovatel tvrdil, že léčba nebyla odpovídající, nikdy si v tomto ohledu nestěžoval, nerozporoval ani skutečnosti uvedené vládou a ani nenaznačil, jaká léčba mu nebyla poskytnuta, případně byla poskytnuta opožděně. Jeho tvrzení tak byla dle Soudu vágní a nepodložená.

Ve vztahu k podmínkám věznění Soud na straně jedné zohlednil jednak, že stěžovatel byl nejprve umístěn v běžných vězeňských zařízeních, přičemž tyto nebyly nijak uzpůsobeny pro zrakově postižené osoby, mezi které patřil i stěžovatel. Současně podmínky ve vězeňské nemocnici sice obecně byly odpovídající, nicméně jeví se, že nikoli konkrétně pro potřeby osob se zrakovým postižením. Na druhou stranu Soud vyzdvihl, že vnitrostátní soudy při posuzování žádostí zohlednily řadu relevantních okolností, na jejichž základě neshledaly důvod pro propuštění stěžovatele. Především vzaly v úvahu, že se skutečně sám dokázal pohybovat v zařízeních a postarat se o sebe (srov. Dorneanu proti Rumunsku, cit. výše, § 97). V tomto ohledu vnitrostátní soudy vyslechly svědky z řad lékařů a vězeňského personálu a stěžovatel zjištěné skutečnosti na vnitrostátní úrovni nezpochybnil. Ve svých podáních zaslaných Soudu stěžovatel sice uvedl, že od roku 2016 se již kvůli zhoršení zraku nemohl dále účastnit žádných společenských aktivit, jeho tvrzení však Soud považoval za nepodložená, resp. vyvrácená zjištěními vnitrostátních soudů. Soud taktéž přihlédl k tomu, že za celou dobu výkonu trestu v různých zařízení si stěžovatel nikdy vězeňským orgánům nestěžoval na obtíže spojené s běžnými činnostmi a ani nepožádal o pomoc kvůli svému stavu.

Soud měl tedy za to, že se stížnost spíše než na zajištění přístupu ke zdravotní péči a asistenci týkala upuštění od zbývající doby výkonu trestu u stěžovatele. V tomto ohledu však Soud zdůraznil, že článek 3 Úmluvy jako takový neukládá obecnou povinnost státům propustit vězněné osoby kvůli zdravotním důvodům (viz Yunusova a Yunusov proti Ázerbájdžánu, č. 59620/14, rozsudek ze dne 2. června 2016, § 138 a v něm citovaná judikatura).

Vzhledem k výše uvedenému tak dle Soudu stěžovatelovo zrakové postižení nebylo takové povahy, aby jeho pokračující zbavení svobody bylo neslučitelné s článkem 3 Úmluvy.

Dle Soudu proto k porušení článku 3 Úmluvy v dané věci nedošlo.