DE KOK proti Nizozemsku

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 26. dubna 2022 ve věci č. 1443/19 – De Kok proti Nizozemsku

Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl jednomyslně o nepřijatelnosti stížnosti, v níž stěžovatel brojil proti zákonné povinnosti uzavřít základní zdravotní pojištění a proti důsledkům nesplnění této povinnosti v podobě uložení správních pokut a uzavření tohoto pojištění proti jeho vůli ze strany vnitrostátních orgánů.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel nedůvěřuje účinnosti běžné lékařské péče, která je hrazena ze základního zdravotního pojištění, a proto jej odmítá uzavřít. Náklady jím upřednostňované homeopatické léčby by raději hradil sám mimo pojistný systém. Z uvedené zákonné povinnosti je připuštěna výjimka osobám s výhradou svědomí vůči všem formám pojištění, kteří mohou namísto pojistného zaplatit dodatečnou daň. Na stěžovatele však tato výjimka nedopadá.

Za nesplnění zákonné povinnosti uzavřít základní zdravotní pojištění byly stěžovateli uloženy dvě správní pokuty. Odvolání stěžovatele proti první z nich bylo zamítnuto s poukazem na princip solidarity, na němž je v Nizozemsku systém zdravotního pojištění založen, a na absenci výhrady svědomí na straně stěžovatele. Úspěšný nebyl ani s dovoláním. Poté, co byla stěžovateli uložena druhá správní pokuta, uzavřel Národní zdravotní ústav (Zorginstituut Nederland) základní zdravotní pojištění za stěžovatele, a to s měsíčním pojistným ve výši 122 eur.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel ve své stížnosti brojil proti zákonné povinnosti uzavřít základní zdravotní pojištění a proti důsledkům nesplnění této povinnosti v podobě uložení správních pokut a uzavření tohoto pojištění proti jeho vůli ze strany vnitrostátních orgánů.

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Soud úvodem konstatoval, že jak povinnost uzavřít základní zdravotní pojištění, tak uzavření tohoto pojištění jménem stěžovatele ze strany vnitrostátních orgánů, byly v souladu se zákonem a sledovaly legitimní cíl ochrany zdraví a ochrany práv a svobod jiných.

Účelem těchto povinností je zajistit a udržet dobře fungující systém zdravotní péče, v němž jsou všichni účastníci podněcováni k náležitému využívání zdravotnických zařízení, a zabránit tomu, aby lidé nebyli pojištěni. Systém povinného zdravotního pojištění v Nizozemsku představuje odpověď na naléhavou sociální potřebu zajistit pro obyvatelstvo cenově dostupnou zdravotní péči. Aby však byla zdravotní péče dostupná a přístupná všem, bylo považováno za nutné, aby základní zdravotní pojištění uzavřel každý, a aby se tak na celkových nákladech na zdravotní péči podíleli i ti, kteří nechtějí nebo nepotřebují využívat (určité formy) hrazené léčby. Takový systém je vyjádřením sociální či kolektivní solidarity, jejíž význam Soud v několika případech uznal (viz např. Vavřička a ostatní proti České republice, č. 47621/13, rozsudek velkého senátu ze dne 8. dubna 2021, § 279 a 306; nebo Geotech Kancev GmbH proti Německu, č. 23646/09, rozsudek ze dne 2. června 2016, § 70).

Stěžovateli nebylo odmítnuto provedení konkrétní léčby, ani nebyl k jejímu podstoupení donucen. Za příplatek pak mohl uzavřít doplňkové zdravotní pojištění, které by pokrylo náklady jím upřednostňované homeopatické léčby. Ostatně, dle Soudu není samo o sobě v rozporu s článkem 8 Úmluvy, pokud státy upravují důležité aspekty soukromého života stěžovatele, aniž by zároveň zajistily zvážení proti sobě stojících zájmů za okolností každého jednotlivého případu (srov. S.H. a ostatní proti Rakousku, č. 57813/00, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2011, § 110).

S ohledem na široký prostor pro uvážení, který je státům přiznán, pokud jde o pravidla, která stanoví za účelem dosažení rovnováhy mezi protichůdnými veřejnými a soukromými zájmy, dospěl Soud k závěru, že povinnost uzavřít základní zdravotní pojištění a uzavření pojištění vnitrostátními orgány jménem stěžovatele nebyla v rozporu s článkem 8 Úmluvy. Námitku stěžovatele proto jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

K tvrzenému porušení článku 9 Úmluvy

Nedůvěra stěžovatele v účinnost lékařské péče hrazené ze základního zdravotního pojištění dle Soudu nepředstavuje přesvědčení nebo názor, který by byl dostatečně pevný, závažný, soudržný a důležitý, aby spadal do působnosti článku 9 Úmluvy. Soud proto tuto námitku odmítl jako neslučitelnou s ustanoveními Úmluvy ratione materiae.

K tvrzenému porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě

Povinnost platit pojistné dle Soudu představuje zásah do práva stěžovatele na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Obecný přístup k otázce, zda je zásah do majetkových práv osoby v kontextu projednávané otázky slučitelný s čl. 1 Protokolu č. 1, byl shrnut např. ve věci Geotech Kancev GmbH proti Německu (cit. výše, § 65). Soud nepochyboval o tom, že v dané věci povinnost uzavřít základní zdravotní pojištění vyplývala ze zákona a sledovala obecný zájem. Dále zopakoval, že státy mají široký prostor pro uvážení při provádění sociálních a hospodářských politik, což platí zejména pokud jde o vyvažování obecných zájmů společnosti a požadavků na ochranu základních práv jednotlivce (Geotech Kancev GmbH proti Německu, cit. výše, § 69 a 73). S přihlédnutím k principu solidarity, výši předmětného pojistného, možnosti uzavřít doplňkové připojištění na úhradu homeopatických léků a k možnosti jednotlivců se skromným příjmem požádat o příspěvek na úhradu nákladů povinného zdravotního pojištění (zorgtoeslag), Soud uzavřel, že zásah do stěžovatelových majetkových práv byl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli a tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou odmítl.