IV.ÚS 3012/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 8 Tdo 438/2023-663, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 31 To 316/2022-529 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 7. dubna 2022 č. j. 3 T 66/2020-453, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za to a za sbíhající se přečiny jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Uvedeného přečinu se podle zjištění okresního soudu dopustil tím, že dvěma poškozeným způsobil škodu, když se jim zavázal dodat osobní automobily (resp. zprostředkovat nákup), obdržel od nich finanční hotovost, avšak svůj závazek nesplnil, peníze nevrátil a automobily nedodal. Obou těchto jednání se stěžovatel dopustil přesto, že jej Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 2. 10. 2007 č. j. 4 T 73/2005-2729 odsoudil mimo jiné pro trestný čin podvodu k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a tří měsíců.

3. Rozsudek okresního soudu napadli stěžovatel a v jeho neprospěch státní zástupce odvoláními. Odvolání stěžovatele směřovalo proti výroku o vině i navazujícímu výroku o trestu, státní zástupce nesouhlasil s výrokem o trestu a brojil i proti absenci výroku o náhradě škody poškozeným. Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výroky jiných rozhodnutí týkající se trestu na to obsahově navazující a rozsudek doplnil výrokem o náhradě škody, kterým stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozeným škodu ve výši 300 000 Kč a 650 000 Kč (jednoho z poškozených odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních). Odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání, čímž porušily jeho právo na osobní účast při soudním jednání, stejně jako právo vyjádřit se a být slyšen k prováděným důkazům. Má za to, že soudní řízení pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Tvrdí, že se vzhledem k zdravotnímu stavu nemohl účastnit jakéhokoliv soudního jednání.

6. Stěžovatel dovozuje, že při hlavním líčení konaném dne 22. 4. 2021 nebyly splněny zákonné podmínky podle § 202 odst. 2 trestního řádu pro konání v jeho nepřítomnosti, neboť věc byla zahájena pro údajné spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 a 4 trestního zákoníku, v důsledku čehož byl ohrožen uložením trestu odnětí svobody na dvě léta až osm let. Podle § 202 odst. 4 trestního řádu však nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Současně byl dán i důvod nutné obhajoby, a tedy nutné přítomnosti obhájce. Změnu právní kvalifikace konstatoval státní zástupce až v závěru tohoto hlavního líčení, což následně aproboval předseda senátu. Stěžovatel uvádí, že z hlavního líčení konaného dne 16. 12. 2021 a 7. 2. 2022 byl řádně omluven a hlavní líčení nařízené na den 26. 11. 2021 bylo z důvodu nutnosti opětovného předvolání svědka odročeno. K hlavnímu líčení konanému dne 7. 4. 2022, v němž byl vyhlášen rozsudek okresního soudu, se dostavil toliko jeho obhájce. Ten podle protokolu žádal o poskytnutí lhůty za účelem seznámení stěžovatele s výpovědí svědka, aby se k ní mohl vyjádřit; žádosti okresní soud nevyhověl s argumentem, že stěžovatel se k hlavnímu líčení nedostavil, ač tak mohl učinit. Následně soud prohlásil dokazování za skončené a ve věci vyhlásil rozsudek. Důvodem, proč se stěžovatel k tomuto hlavnímu líčení nedostavil, byla jeho hospitalizace na území Spolkové republiky Německo, která mu současně znemožnila učinit řádnou omluvu. Uvádí, že v jiném trestním řízení vedeném proti němu doložil potvrzení lékařky, ze kterého se podává, že stěžovateli neumožňuje zdravotní stav účastnit se jakéhokoliv jednání před soudem. Stěžovatel dovozuje, že tato skutečnost tak musela být okresnímu soudu známa z úřední činnosti. Současně konstatuje, že v době, kdy se hlavní líčení konalo, byl v platnosti příkaz k zatčení vydaný Okresním soudem v Semilech pod sp. zn. 4 T 196/2020, který následně Ústavní soud nálezem ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 609/22 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) zrušil pro porušení práva stěžovatele na osobní svobodu. Stěžovatel míní, že okresní soud spoléhal na to, že se k hlavnímu líčení nedostaví právě vzhledem k vydanému zatýkacímu rozkazu.

7. Stěžovatel dále vytýká, že odlišná situace nenastala ani v řízení před krajským soudem, který rozhodl v jediném veřejném zasedání dne 9. 11. 2022. Dne 8. 11. 2022 zaslal obhájce krajskému soudu oznámení o převzetí obhajoby spolu s omluvou a žádostí o odročení veřejného zasedání z důvodu aktuálního zdravotního stavu stěžovatele, který prodělal v předchozím týdnu operaci srdce a byl v pracovní neschopnosti, a s výslovným uvedením, že stěžovatel má zájem se jednání osobně účastnit. K žádosti předložil potvrzení o pracovní neschopnosti a předoperační lékařskou zprávu. Ve veřejném zasedání obhájce rovněž předal soudu zprávu, podle níž je nutné, aby se vyhýbal všem zátěžovým a stresovým situacím. Přesto krajský soud rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel zmiňuje, že se dlouhodobě potýká se závažnými zdravotními problémy zejména kardiovaskulárního charakteru, přičemž otázka jeho zdravotního stavu byla posuzována v nálezu sp. zn. III. ÚS 609/22, v němž Ústavní soud konstatoval, že byla porušena práva obviněného na osobní svobodu, a to vydáním příkazu k zatčení Okresním soudem v Semilech. Z nálezu se podává, že stěžovatel doložil lékařskou zprávu ze dne 6. 10. 2021, podle které již od konce roku 2020 trpí novotvarem v levém jaterním laloku a jeho zdravotní stav neumožňuje účast na jakémkoliv jednání soudu. Nezákonný příkaz k zatčení byl vydán dne 11. 1. 2022 a Ústavním soudem zrušen ke dni 31. 5. 2022. V tomto časovém úseku však bylo v předmětné věci nařízeno hlavní líčení, a to na 7. 2. 2022 a 7. 4. 2022. Z odůvodnění nálezu se dále podává, že při pochybnostech o zdravotním stavu stěžovatele mají obecné soudy zkoumat jeho zdravotní stav a zvážit, zda je jeho další účast na jednání možná. Obdobně se mohou pokusit lékaře kontaktovat a míru závažnosti onemocnění ověřit, případně stěžovateli přikázat, aby se podrobil zkoumání znalce. V této návaznosti poukazuje i na výpověď své manželky v trestní věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 7 T 121/2019 ze dne 23. 9. 2022, v níž uvedla, že stěžovatel je v pracovní neschopnosti po vážném srdečním infarktu, detailně popsala jeho zdravotní stav a označila lékaře, kteří mu poskytují péči.

8. Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem, který uvedl, že nebylo připojeno žádné konkrétní lékařské potvrzení odůvodňující odročení veřejného zasedání, a zprávu z předoperačního vyšetření ze dne 2. 11. 2022 interpretoval jako výsledky krevního obrazu. Stěžovatel oponuje závěru, že nebyly doloženy konkrétní důvody, pro které by nebyl schopen účasti. Za situace, kdy se neúčastnil jediného hlavního líčení před okresním soudem, opětovně poukazoval na svůj problematický zdravotní stav a uváděl, že se hlavního líčení i veřejného zasedání účastnit chce, bylo podle jeho názoru povinností krajského soudu k celé záležitosti přistupovat zvláště obezřetně, za účelem nejvyšší možné míry zachování jeho práv. Krajský soud, tvrdí dále stěžovatel, zcela pominul Ústavním soudem stanovený postup ke zjišťování zdravotního stavu, pokud jsou o něm pochybnosti. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že ve vyjádření k procesním podmínkám konání hlavního líčení dne 7. 4. 2022 opomenul řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. 5 T 24/2022, ve kterém předložil lékařskou zprávu, ze které se podává, že mu jeho zdravotní stav neumožňuje účast na jakémkoliv jednání před soudem.

9. Stěžovatel poukazuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení (bod 43.) připustil, že k zásahu do jeho práv došlo, přesto jeho dovolání odmítl s odůvodněním, že nejde o takové porušení práv, aby tím mohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu.

10. Dále stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť nebyl prokázán jeho podvodný úmysl. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu měla být určující komunikace s ním, z níž se dá dovodit, že od samého počátku věděl, že plnění nedodá a poškozené uvádí v omyl. Zdůrazňuje, že první poškozený uvedl, že stěžovatel mu již v minulosti úspěšně zprostředkoval prodej vozu, obdobně se vyjádřil svědek, který doslova uvedl, že tato koupě prostřednictvím stěžovatele "dopadla perfektně", a poškozený současně uvedl, že pokaždé dostal příjmový doklad. Druhý poškozený podrobně vypověděl, jak a o čem se stěžovatelem komunikoval. Stěžovatel setrvává na obhajobě, že v době dohody s oběma poškozenými nebyl v žádném případě přítomen jakýkoliv podvodný úmysl, a opačný závěr nemá oporu v provedených důkazech. Argumentace krajského soudu, že stěžovatel opakovaně uváděl (nepravdivé) důvody, proč slíbené vozidlo není možné dodat, na tomto závěru nic nemění, ani o podvodném úmyslu nesvědčí. To, že stěžovatel převzal zálohu na slibovaná vozidla a ty se mu následně nepodařilo vlivem různých okolností zajistit, označil za problematické a politováníhodné, nicméně celá věc podle něj postrádá trestněprávní rovinu, a to i s ohledem na princip ultima ratio. Stěžovatel poznamenává, že poškození finanční prostředky nijak nevymáhali, nepodávali trestní oznámení, aktivně s nimi komunikoval.

11. Posléze stěžovatel vytýká, že mu krajský soud uložil trest ve výměře, která je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky. Uložený trest považuje za neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, zejména s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, neboť mezi spáchanými skutky a odsouzením uběhlo 12 let. Přestože okresní soud tuto skutečnost označil za polehčující, krajský soud uvedl, že u stěžovatele nelze shledat jedinou polehčující okolnost a že tento časový faktor nemůže být pozitivně hodnocen v jeho prospěch, poněvadž se v této době dopustil další trestné činnosti. Stěžovateli se jeví uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nad polovinou trestní sazby, i při zohlednění uloženého trestu odnětí svobody v trvání 2 let v jiné věci, vůči níž byl ukládán souhrnný trest, s ohledem na neúměrně dlouhou dobu od spáchání předmětných skutků jako zcela nepřiměřené a ignorující základní trestněprávní principy, zejména princip proporcionality trestní represe. Poukazuje na čl. 38 odst. 2 Listiny, který garantuje právo každého na projednání věci bez zbytečných průtahů. Vyslovuje názor, že řízení trvalo neúměrně dlouho, přičemž nešlo o věc mimořádně rozsáhlou či složitou, a uložený trest je tak v extrémním rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li taková vada zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

14. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.

17. V první části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na obhajobu z důvodu konání hlavního líčení, resp. veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Krajský soud a Nejvyšší soud na argumentovaném základě dovodily, že k tvrzenému zásahu do práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud sdílí jejich závěr, který nikterak nekoliduje s nosnými důvody nálezu sp. zn. III. ÚS 609/22, že stěžovatel se ve skutečnosti jednání soudů zjevně účastnit nechtěl a svými omluvami, které navíc činil v nejzazších termínech, aby tak znemožnil jejich včasné ověření či doplnění, a žádostmi se snažil docílit prodloužení řízení a vyhýbání se trestní odpovědnosti a projednání své věci, a to nejen v této, ale i jiných trestních řízeních proti němu vedených.

18. Nejvyšší soud shodně s krajským soudem přesvědčivě objasnily, že okresní soud nepochybil, konal-li hlavní líčení ve dnech 22. 4. 2021 a 7. 4. 2022 v nepřítomnosti stěžovatele, poněvadž podmínky § 202 odst. 2 trestního řádu byly beze zbytku splněny [sdělení obvinění pro skutek kvalifikovaný jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku bylo stěžovateli doručeno dne 17. 1. 2020, stěžovatel byl ve věci vyslechnut již policejním orgánem dne 12. 2. 2020, tohoto dne byl také vyrozuměn o možnosti prostudovat spis, čehož však nevyužil, šlo se o trestný čin s trestní sazbou do pěti let a stěžovatel byl k hlavnímu líčení včas předvolán]. Nejvyšší soud a krajský soud též poukázaly, že okresní soud v několika případech opakovaně vyhověl žádostem stěžovatele o odročení hlavního líčení a že stěžovatel ani v jednom případě, v němž ke konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti došlo (tj. hlavní líčení konané dne 22. 4. 2021 a 7. 4. 2022), o odročení hlavního líčení nepožádal. Dále tyto soudy konstatovaly, že jde-li o hlavní líčení konané dne 22. 4. 2021, svou neúčast ani dodatečně neomluvil a akceptovatelné důvody pro svoji nepřítomnost nedodal. Soudy se podrobně zabývaly omluvou stěžovatele z hlavního líčení konaného dne 7. 4. 2022, přičemž dovodily, že ani ze spisů vedených v dalších stěžovatelových trestních věcech nevyplynulo nic, co by svědčilo o nemožnosti účastnit se předmětného jednání. Výstižně též odmítly jako absurdní stěžovatelovu námitku, že nebyl povinen se dostavit proto, že na něj byl v jiné věci vydán zatykač a že by byl při dostavení se k soudu zatčen.

19. Exces nepředstavuje ani úvaha Nejvyššího soudu (bod 26. usnesení), podle kterého změna právní kvalifikace jednání stěžovatele na přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku, k níž došlo v důsledku změny trestního zákoníku týkající se hranice výše škody, a to v závěru prvního hlavního líčení, neznamenala omezení práva stěžovatele osobně se účastnit jednání před soudem.

20. Vybočení ze standardů soudní praxe nepředstavuje ani konstatování Nejvyššího soudu, že předpoklady pro konání veřejného zasedání krajským soudem podle příslušných ustanovení trestního řádu (§ 233 a násl. trestního řádu) splněny byly (stěžovatel ani nezpochybnil, že byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn včas a řádně), přičemž krajský soud stěžovatele o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, čímž dal najevo, že jeho účast ve veřejném zasedání není nezbytná, neboť věc je možno s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti. Krajský soud, jakož i Nejvyšší soud poukazovaly na nekonkrétnost stěžovatelem předložených lékařských zpráv, které v podstatě konstatovaly, že ze zdravotních důvodů není způsobilý k účasti na žádném soudním jednání. Soudy závěrům obsaženým v lékařských zprávách oponovaly rovněž poukazem na skutečnost, že stěžovatel se dne 7. 7. 2021 osobně účastnil hlavního líčení u okresního soudu, 22. 9. 2021 osobně 55 minut nahlížel do spisu u Krajského soudu v Hradci Králové a opakovaně cestoval do České republiky, kdy např. jednal v autobazaru (naposledy dne 24. 8. 2022). Žádost o odročení veřejného zasedání o odvolání, zaslaná krajskému soudu den před jeho konáním, byla odůvodněna především údajným, v předcházejícím týdnu absolvovaným operačním zákrokem, což však nebylo potvrzeno lékařskou zprávou.

21. Stěžovatel v další části ústavní stížnosti namítá, že mu nebyl dokázán jeho podvodný úmysl, v důsledku čehož je nesprávné i navazující hmotněprávní posouzení jednání. V této části návrhu brojí primárně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že v dosavadní judikatuře formuloval celkem tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

22. První skupinu vad, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří vady, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.

23. Druhou skupinu vad tvoří tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, popř. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.

24. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.

25. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit argumentaci stěžovatele, který setrvává na obhajobě, podle které závěr o podvodném úmyslu nemá oporu v provedených důkazech.

26. Naplnění subjektivní stránky trestného činu obecné soudy shledaly na základě přímých důkazů ve spojení s propojeným řetězcem nepřímých důkazů. Obecné soudy ústavně souladným způsobem dovodily přímý úmysl stěžovatele ze skutečnosti, že převzaté peníze (zejména "zálohy") poškozeným nevrátil a automobily nedodal ani do doby vyhlášení rozsudku, tedy ani po několika letech od doby, kdy je od poškozených vylákal, několik měsíců se poškozeným vymlouval (např. poukazy na údajné problémy s koupí a dovozem automobilů, včetně zasílání fotografií jednomu z poškozených, které měly dokládat, že se nachází ve Spolkové republice Německo a pro vozidlo právě jede), resp. mu opakovaně vystavil nekryté šeky (aby "odsunul" prozrazení své trestné činnosti), a pak s poškozenými přestal komunikovat. V podrobnostech lze přitom odkázat především na bod 14. odůvodnění rozsudku okresního soudu, body 16. až 18. odůvodnění rozsudku krajského soudu a body 52. až 56. usnesení Nejvyššího soudu.

27. Stěžovatel dovozuje, že skutek neměl být posuzován jako přečin se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud se však jeho tvrzením, že byla opomenuta zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku a z ní vyplývající princip ultima ratio, zabýval a s odkazem na svoji ustálenou judikaturu dospěl k závěru, že ve věci stěžovatele nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že jím spáchaná jednání neodpovídají běžně se vyskytujícím případům uvedeného přečinu. Připomněl přitom, že z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel ve vztahu k dovozené právní kvalifikaci jednal standardně. Stěžovatel na podporu závěru o uplatnitelnosti tohoto principu argumentuje v zásadě tím, že nenaplnil znaky skutkové podstaty předmětného přečinu. Těmito výhradami však prosazuje úsudek, že nedošlo ke vzniku jeho trestní odpovědnosti, nikoli že by bylo namístě uplatnit v jeho prospěch zmiňovaný princip.

28. Ke stěžovatelovým výhradám o (ne)přiměřenosti trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Závěry krajského soudu týkající se výše trestu se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn ke kasačnímu zásahu. Odůvodnění druhu trestu a jeho výměry je ústavněprávně konformní. Krajský soud přihlédl k tomu, že od skutku uběhla delší doba, proto stěžovateli neuložil státním zástupcem navržený trest odnětí svobody na hranici druhé třetiny zákonné trestní sazby, ale toliko nad polovinou trestní sazby. Krajský soud poukázal, že stěžovateli nesvědčily žádné polehčující okolnosti, že mu byl trest ukládán celkově za 4 sbíhající se trestné činy majetkové povahy, že nyní projednávaného skutku se dopustil v okamžiku, kdy bylo rozhodováno o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu poskytnuta šance ukázat nápravu a polepšení, navíc stěžovatel měl v opisu rejstříku trestů celkem 12 záznamů, což svědčí o výrazné trestněprávní narušenosti jeho osoby. Jelikož stěžovatel se od spáchání projednávané trestné činnosti dopustil další trestné činnosti, dospěl krajský soud k závěru, že dobu uplynulou od spáchání projednávaného přečinu nelze považovat za faktor, který by měl být výrazně pozitivně hodnocen v jeho prospěch. Závěry krajského soudu aproboval též Nejvyšší soud, přičemž není důvod nesdílet jeho závěr, že o vybočení ze zásady proporcionality trestní represe nejde. Takto uložený trest s ohledem na všechny tyto přitěžující okolnosti, jakož i skutečnost, že stěžovatel v době od spáchání přečinu projednávaného obecnými soudy v řízení, ze kterého vzešla nyní posuzovanou ústavní stížností napadená rozhodnutí, nevedl řádný život, ale dopustil se další trestné činnosti, nelze považovat za nepřiměřeně přísný či dokonce excesivní, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků.

29. Stěžovatel výslovně napadl usnesení Nejvyššího soudu, avšak další důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledal. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

30. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení zjištěného skutkového stavu. Věcně udržitelné jsou též úvahy o výši trestu odnětí svobody.

31. Vzhledem ke zjištění, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu