IV.ÚS 1140/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RANDA s. r. o., sídlem Školní 866, Pardubice, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. MSPH 91 INS 32144/2012, 29 NSČR 88/2023-B-163, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2022 č. j. MSPH 91 INS 32144/2012, 2 VSPH 714/2021-B-143 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2021 č. j. MSPH 91 INS 32144/2012-B-137, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 4 a 96 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byly námitky stěžovatelky proti postupu insolvenčního správce v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. MSPH 91 INS 32144/2012, vyčísleným výdajům a výši odměny insolvenčního správce.
3. Městský soud napadeným usnesením schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce ve znění doručeném soudu dne 19. 8. 2015. Soud v řízení projednal námitky stěžovatelky týkající se vedení účetnictví, výše bankovních poplatků za vedení účtu, nákladů za odvoz a uskladnění movitého majetku a vyčíslené odměny insolvenčního správce. Tyto námitky neshledal důvodnými. Insolvenční správce postupoval v souladu se zákonem a pokyny soudu. Podle soudu nebyly námitky stěžovatelky podloženy zjištěními z insolvenčního spisu a vyplývaly jen z obecné nespokojenosti s postupem insolvenčního správce. Zdůraznil, že o konečné zprávě rozhodoval až po pravomocném zamítavém rozhodnutí o opakovaných návrzích zástupce věřitelů (stěžovatelky) na zproštění insolvenčního správce z funkce.

4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil usnesení městského soudu tak, že výdaje majetkové podstaty snížil o výdaje za vedení účetnictví. Zpracování účetnictví je činností, k níž je insolvenční správce povinen a náklady na tuto činnost jsou až na výjimečné situace zahrnuty v jeho odměně. Ze spisu navíc nevyplynulo, že by insolvenční správce měl s výdaji na zpracování účetnictví (ve výši 9 680 Kč) souhlas zástupce věřitelů (a ani to netvrdil). Náklady na bankovní poplatky a za odvoz a uskladnění movitého majetku byly jako náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty posouzeny správně, nebyly vyúčtovány nedůvodně či v nepřiměřené výši. Soud rovněž neshledal důvod pro snížení odměny insolvenčního správce. Všemi námitkami stěžovatelky se opakovaně zabýval jak městský soud, tak vrchní soud - naposledy v usnesení ze dne 10. 2. 2021 č. j. 3 VSPH 122/2021 (B-130) a žádné pochybení ve výkonu jeho činnosti neshledaly; výpočet odměny insolvenčního správce stěžovatelka nezpochybnila.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Vypořádal se přitom postupně se všemi uplatňovanými námitkami (srov. body 10. až 12. odůvodnění napadeného usnesení). Stěžovatelka dovoláním nenapadala nedůvodnost či nepřiměřenost výdajů na bankovní poplatky a za odvoz a uskladnění movitých věcí, tudíž nebyl důvod připustit dovolání k prověření jejich správnosti na základě položených otázek. Ohledně činnosti insolvenčního správce pak stěžovatelka stavěla dovolání na vlastních skutkových závěrech (neodborná péče insolvenčního správce a nedůvodné výdaje) odlišných od rozhodnutí vrchního soudu.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti napadá výlučně usnesení Nejvyššího soudu, avšak uplatňované námitky směřují též proti rozhodnutí vrchního soudu a městského soudu. Tvrdí, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly se všemi uplatňovanými argumenty, a to zejména ve vztahu k odměně insolvenčního správce či jeho postupu v insolvenčním řízení. Uvedené má podle stěžovatelky vliv na zákonnost vydaných rozhodnutí, přičemž porušení svých základních práv spatřuje v nesprávném hodnocení otázky účelnosti vynaložených nákladů insolvenčním správcem a správnosti vyúčtování jeho odměny, jakož i posouzení, zda konal při správě majetkové podstaty s odbornou péčí. Z výčtu vybraných pasáží rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, zabývajících se povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a problematikou dokazování [konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019 sp. zn. 32 Cdo 2570/2017, rozsudek ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 135/2017 či nález ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 [(N 144/35 SbNU 37); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], dovozuje, že rozhodnutí obecných soudů jsou v posuzované věci nepřezkoumatelná.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován nebo je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Stěžovatelka petitem ústavní stížností napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, její výhrady však míří proti všem rozhodnutím obecných soudů v posuzované věci. Ústavní soud proto pro úplnost posoudil též výše označená rozhodnutí vrchního soudu a městského soudu.

11. Ústavní soud se přednostně zaměřil na posouzení, zda při rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka však žádné konkrétní výhrady proti tomuto rozhodnutí nesměřuje, její výhrady jsou ve vztahu k soudům obecně. Ústavní soud sám na napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska ústavněprávních kritérií nic závadného neshledal. Rozhodnutí je řádně odůvodněno, závěry v něm uvedené nejsou výrazem interpretační svévole a skutkové závěry nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

12. Podstata stížnostní argumentace stěžovatelky spočívá v opakované kritice postupu insolvenčního správce. Ústavní soud z veřejně přístupného insolvenčního spisu (dostupného na portálu Ministerstva spravedlnosti www.justice.cz) ověřil, že stěžovatelka v průběhu insolvenčního řízení využívala prostředky ochrany svých práv. Obecné soudy se proto těmito námitkami stěžovatelky zabývaly opakovaně (viz též bod 23. odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu), přičemž náležitě vysvětlily důvody, které je vedly k napadeným závěrům, zejména o účelnosti vynaložených nákladů insolvenčního správce.

13. Jestliže ani obecné soudy v průběhu insolvenčního řízení opakovaně nezjistily pochybení v činnosti insolvenčního správce, náleží mu za vykonané úkony náhrada i odměna v souladu s příslušnou právní úpravou. Úkolem Ústavního soudu přitom není přepočítávání nákladů uplatněných insolvenčním správcem, ani posuzování jejich účelnosti, pokud se k uvedenému dostatečně vyjádřily již obecné soudy.

14. Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzované věci jde výlučně o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci nepodává. Ve skutečnosti tak argumentace obsažená v ústavní stížnosti není ničím jiným, než pokračující polemikou s výkladem podústavního práva provedeného obecnými soudy, což však (bez dalšího) nemůže založit přezkum Ústavním soudem.

15. Jsou-li stěžovatelkou vznášeny námitky týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, svým obsahem směřují nikoliv k posouzení zákonných kritérií přípustnosti dovolání v napadeném rozhodnutí, ale k vypořádání jejích námitek ohledně postupu insolvenčního správce. Odůvodnění rozhodnutí není však nepřezkoumatelné jenom z důvodu, že při vypořádání argumentů odkáže na jiná konkrétní účastníkům známá a pro ně závazná rozhodnutí, kde byly dané námitky podrobně řešeny, aniž by bylo znovu vše opakováno. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatelky nebylo zasaženo.

16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu