Přehled
Text
I. Úvod
1. Tímto obecným doporučením se Výbor pro odstranění diskriminace žen (dále jen „vý-bor“) snaží vyjasnit oblast působnosti a význam článku 2 Úmluvy o odstranění všech fo-rem diskriminace žen (dále jen „úmluva“), jenž státům, které jsou stranami úmluvy, nabízí prostředky umožňující na národní úrovni plnit věcná ustanovení úmluvy. Výbor vybízí státy, které jsou stranami úmluvy, aby toto obecné doporučení přeložily do národních a místních jazyků a široce jej rozšířily mezi všechny složky veřejné správy a v rámci občan-ské společnosti, včetně sdělovacích prostředků, akademické obce a organizací a institucí zabývajících se lidskými právy a právy žen.
2. Úmluva je dynamický nástroj, který odpovídá vývoji mezinárodního práva. Od svého prvního zasedání v roce 1982 přispěl Výbor pro odstranění diskriminace žen a další aktéři na národní i mezinárodní úrovni k vyjasnění věcného obsahu článků úmluvy, specifické povahy diskriminace žen a jednotlivých nástrojů potřebných pro boj s touto diskriminací, jakož i k jejich pochopení.
3. Úmluva je součástí komplexního mezinárodního právního rámce v oblasti lidských práv zaměřeného na zajištění požívání všech lidských práv a na odstranění všech forem dis-kriminace žen na základě pohlaví a genderu. Charta Organizace spojených národů, Všeo-becná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluva o právech dítěte, Mezinárodní úmluva o ochraně práv všech migrujících pracovníků a čle-nů jejich rodin a Úmluva o právech osob se zdravotním postižením obsahují výslovná ustanovení zaručující ženám rovnost s muži při požívání práv, která zakotvují, přičemž ji-né mezinárodní smlouvy v oblasti lidských práv, jako je Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, jsou implicitně zakotveny v konceptu zákazu diskrimi-nace na základě pohlaví a genderu. K mezinárodnímu právnímu režimu v oblasti rovnosti žen a mužů a zákazu diskriminace přispívají také úmluvy Mezinárodní organizace práce (ILO) č. 100 (1951) o rovném odměňování mužů a žen za rovnocennou práci, č. 111 (1958) o diskriminaci v zaměstnání a povolání a č. 156 (1981) o rovnosti příležitostí a rovném zacházení s pracujícími muži a ženami s povinnostmi k rodině, Úmluva o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělávání, Deklarace o odstranění diskriminace žen, Vídeň-ská deklarace a akční program, Káhirský akční program či Pekingská deklarace a akční platforma. Stejně tak závazky států přijaté v rámci regionálních systémů lidských práv do-plňují univerzální rámec lidských práv.
4. Cílem úmluvy je odstranění všech forem diskriminace žen na základě pohlaví. Zaručuje ženám rovné uznání, požívání a výkon všech lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo občanské oblasti, v rámci domácnosti či v jakékoli jiné oblasti bez ohledu na jejich rodinný stav a na základě rovnosti s muži.
5. Ačkoli úmluva výslovně uvádí pouze diskriminaci na základě pohlaví, z výkladu článku 1 spolu s čl. 2 písm. f) a čl. 5 písm. a) vyplývá, že úmluva se vztahuje na diskriminaci žen na základě pohlaví. Pojmem „pohlaví“ zde označuje biologické rozdíly mezi muži a ženami. Pojem „gender“ se vztahuje k sociálně konstruovaným identitám, vlastnostem a rolím žen a mužů a k sociálnímu a kulturnímu významu těchto biologických rozdílů ve společnosti, jež mají za následek hierarchické vztahy mezi ženami a muži a rozdělení mo-ci a práv ve prospěch mužů a v neprospěch žen. Toto společenské postavení žen a mužů je ovlivněno politickými, hospodářskými, kulturními, sociálními, náboženskými, ideolo-gickými a environmentálními faktory a může být změněno kulturou, společností a společenstvím. Použitelnost úmluvy na diskriminaci na základě pohlaví je zřejmá z definice diskriminace v článku 1. Tato definice stanoví, že jakékoli činění rozdílu, vy-loučení nebo omezení, jehož důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uznání, požívání nebo výkon lidských práv a základních svobod žen, je diskriminací, a to i v případě, že není vedeno úmyslem diskriminovat. Z toho by vyplývalo, že stejné nebo neutrální zachá-zení se ženami a muži by mohlo zakládat diskriminaci žen, pokud by na základě tohoto zacházení nebo v jeho důsledku byl ženám odepřen výkon práva proto, že nebylo uznáno dřívější znevýhodnění na základě pohlaví a nerovnosti, kterým ženy čelí. Názory výboru v této oblasti jsou známy z projednávání zpráv, z obecných doporučení, rozhodnutí, ná-vrhů a prohlášení a z projednávání jednotlivých sdělení či prováděných šetření podle Opčního protokolu.
6. Článek 2 má zásadní význam pro úplné provádění úmluvy, protože vymezuje povahu obecných právních závazků států, které jsou stranami úmluvy. Závazky zakotvené v článku 2 jsou neoddělitelně spjaty se všemi ostatními věcnými ustanoveními úmluvy, protože státy, které jsou stranami úmluvy, mají povinnost zajistit, aby všechna práva za-kotvená v úmluvě byla na národní úrovni v plném rozsahu dodržována.
7. Článek 2 úmluvy by měl být vykládán ve spojení s články 3, 4, 5 a 24 a ve smyslu defini-ce diskriminace podle článku 1. Kromě toho by měl být rozsah obecných povinností ob-sažených v článku 2 vykládán také s přihlédnutím k obecným doporučením, závěrečným připomínkám, stanoviskům a dalším prohlášením vydaným výborem, včetně zpráv o průběhu dokazování a vydaných rozhodnutí v jednotlivých případech. Smysl úmluvy se vztahuje i na další práva, která nejsou v úmluvě výslovně uvedena, která však mají dopad na dosažení rovnosti žen s muži, přičemž tento dopad zakládá určitou formu diskriminace žen.
II Povaha a rozsah závazků států, které jsou stranami úmluvy
8. Článek 2 vyzývá státy, které jsou stranami úmluvy, aby odsoudily diskriminaci žen „ve všech jejích formách“, zatímco článek 3 odkazuje na příslušná opatření, která mají státy, které jsou stranami úmluvy, přijmout ve „všech oblastech“ za účelem zajištění plného rozvoje a povznesení žen. Prostřednictvím těchto ustanovení úmluva předjímá vznik no-vých forem diskriminace, které v době jejího vypracování nebyly identifikovány.
9. Podle článku 2 vyžaduje respektování, ochrana a naplňování práva žen na nediskriminaci a na rovnost, aby státy, které jsou stranami úmluvy, řešily všechny aspekty svých práv-ních závazků vyplývajících z úmluvy. Povinnost respektovat vyžaduje, aby se státy, které jsou stranami úmluvy, zdržely přijímání zákonů, politik, předpisů, programů, správních postupů a vytváření institucionálních struktur, které přímo či nepřímo vedou k upírání rovného užívání občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv žen. Povinnost chránit vyžaduje, aby státy, které jsou stranami úmluvy, chránily ženy před diskriminací ze strany soukromých subjektů a podnikly kroky přímo zaměřené na odstra-nění zvyklostí a všech dalších praktik, které utvrzují předpojatý postoj a udržují představu o podřadnosti nebo nadřazenosti jednoho z pohlaví, stejně jako stereotypní role mužů a žen. Povinnost naplňování práva vyžaduje, aby státy, které jsou stranami úmluvy, přijaly širokou škálu opatření k zajištění toho, aby ženy a muži měli po právní i faktické stránce stejná práva, včetně případného přijetí dočasných zvláštních opatření v souladu s čl. 4 odst. 1 úmluvy a s obecným doporučením č. 25 k čl. 4 odst. 1 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen o dočasných zvláštních opatřeních. To zahrnuje povinnosti týkají-cí se prostředků nebo chování a povinnosti týkající se výsledků. Státy, které jsou stranami úmluvy, by měly mít na paměti, že musí naplňovat své právní závazky vůči všem ženám prostřednictvím koncipování veřejných politik, programů a institucionálních rámců, které jsou zaměřeny na naplňování specifických potřeb žen vedoucích k plnému rozvoji jejich potenciálu na rovnoprávném základě s muži.
10. Státy, které jsou stranami úmluvy, nesmějí způsobovat diskriminaci žen ani svým jedná-ním, ani opomenutím; dále jsou povinny aktivně postupovat proti diskriminaci žen bez ohledu na to, zda se takového jednání, nebo opomenutí, dopouští stát nebo soukromé sub-jekty. K diskriminaci může docházet v důsledku toho, že státy nepřijmou nezbytná legisla-tivní opatření k zajištění plné realizace práv žen, nepřijmou národní politiky zaměřené na dosažení rovnosti žen a mužů nebo nevymáhají příslušné zákony. Stejně tak mají státy, které jsou stranami úmluvy, mezinárodní právní odpovědnost za vytváření a neustálé zlepšování statistických databází a analýzu všech forem diskriminace žen obecně a zejména žen náležejících ke konkrétním zranitelným skupinám.
11. Povinnosti států, které jsou stranami úmluvy, nezanikají ani v období ozbrojeného kon-fliktu nebo při výjimečném stavu nastalém v důsledku politických událostí nebo přírod-ních katastrof. Takové situace mají značný dopad a rozsáhlé důsledky pro rovné užívání a výkon základních práv žen. Státy, které jsou stranami úmluvy, by měly přijmout strategie a opatření zaměřená na zvláštní potřeby žen v době ozbrojených konfliktů a výjimečného stavu.
12. Ačkoli se na ně vztahuje mezinárodní právo, státy vykonávají především územní jurisdik-ci. Závazky států, které jsou stranami úmluvy, se však bez rozdílu vztahují jak na občany, tak na neobčany, včetně uprchlíků, žadatelů o azyl, migrujících pracovníků a osob bez státní příslušnosti, nacházejících se na jejich území, nebo pod jejich faktickou kontrolou, třebaže se nacházejí mimo jejich území. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou odpověd-né za všechny své kroky, které mají vliv na lidská práva, bez ohledu na to, zda se dotčené osoby nacházejí na jejich území.
13. Článek 2 se neomezuje jen na zákaz diskriminace žen způsobené přímo nebo nepřímo státy, které jsou stranami úmluvy. Článek 2 rovněž ukládá státům, které jsou stranami úmluvy, povinnost náležité péče za účelem zabránění diskriminaci ze strany soukromých subjektů. V některých případech lze jednání nebo opomenutí ze strany soukromého sub-jektu přičíst státu podle mezinárodního práva. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou pro-to povinny zajistit, aby se soukromé subjekty nedopouštěly diskriminace žen ve smyslu definice stanovené v úmluvě. Vhodná opatření, jež jsou státy, které jsou stranami úmluvy, povinny přijmout, zahrnují regulaci činnosti soukromých subjektů, pokud jde o vzdělává-ní, politiku a postupy v oblasti zaměstnanosti a zdravotnictví, pracovní podmínky a pra-covní normy a další oblasti, v nichž soukromé subjekty poskytují služby nebo zařízení, jako je bankovnictví a bydlení.
III Obecné povinnosti obsažené v článku 2
A. NÁVĚTÍ ČLÁNKU 2
14. Návětí článku 2 zní: „Státy, které“ jsou stranami úmluvy, odsuzují diskriminaci žen ve všech jejích formách, souhlasí s tím, že budou všemi vhodnými prostředky a bez prodlení provádět politiku odstranění diskriminace žen.“
15. Prvním závazkem států, které jsou stranami úmluvy, uvedeným v úvodu článku 2 je záva-zek „[odsoudit] diskriminaci žen ve všech jejích formách“. Státy, které jsou stranami úmluvy, mají okamžitý a trvalý závazek diskriminaci odsoudit. Jsou povinny projevit před svým obyvatelstvem a mezinárodním společenstvím svůj naprostý nesouhlas se všemi formami diskriminace žen na všech úrovních a ve všech složkách veřejné správy a své odhodlání dosáhnout odstranění diskriminace žen. Formulace „diskriminace ve všech je-jích formách“ jasně zavazuje stát, který je stranou úmluvy, k ostražitému odsuzování všech forem diskriminace, včetně forem, které nejsou v úmluvě výslovně zmíněny nebo které se mohou objevit.
16. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou povinny respektovat, chránit a naplňovat právo žen na nediskriminaci a zajišťovat rozvoj a povznesení žen s cílem zlepšit jejich postavení a realizovat jejich právo na právní i faktickou rovnost či rovnost výsledků s muži. Státy, které jsou stranami úmluvy, zajistí, aby nedocházelo k přímé ani nepřímé diskriminaci žen. Přímá diskriminace žen představuje rozdílné zacházení výslovně založené na pohlaví a rozdílech mezi pohlavími. Nepřímá diskriminace žen nastává, pokud se některý zákon, politika, program nebo praxe jeví jako neutrální ve vztahu k mužům a ženám, ale v praxi má diskriminační dopad na ženy, protože zdánlivě neutrální opatření neřeší už existující nerovnosti. Nepřímá diskriminace může navíc prohlubovat existující nerovnosti tím, že nejsou rozpoznány strukturální a historické vzorce diskriminace a nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži.
17. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou rovněž povinny zajistit, aby ženy byly chráněny před diskriminací, které se dopouštějí orgány veřejné moci, soudní moc, organizace, pod-niky nebo soukromé osoby, a to ve veřejné i soukromé sféře. Tuto ochranu poskytují pří-slušné soudy a jiné veřejné instituce a případně ji vymáhají prostřednictvím sankcí a nápravných opatření. Státy, které jsou stranami úmluvy, by měly zajistit, aby byly všechny státní orgány a instituce plně seznámeny se zásadami rovnosti a nediskriminace na základě pohlaví a genderu a aby byly v tomto ohledu vytvořeny a prováděny odpoví-dající programy školení a zvyšování informovanosti.
18. Jedním ze základních pojmů pro pochopení rozsahu obecných povinností států, které jsou stranami úmluvy, obsažených v článku 2 je intersekcionalita. Diskriminace žen na základě pohlaví a genderu je neoddělitelně spojena s dalšími faktory, které ženy postihují, jako je rasa, etnický původ, náboženské vyznání nebo přesvědčení, zdravotní stav, postavení, věk, třída, kasta a sexuální orientace a genderová identita. Diskriminace na základě pohla-ví nebo genderu může ženy náležející k těmto skupinám postihovat v jiné míře nebo jiným způsobem než muže. Státy, které jsou stranami úmluvy, musí tyto formy diskriminace z důvodu příslušnosti ke dvěma či více skupinám a jejich složený nepříznivý dopad na dotčené ženy právně uznat a zakázat. Musí také přijmout a provádět politiky a programy určené k odstranění těchto případů, včetně případných dočasných zvláštních opatření v souladu s čl. 4 odst. 1 úmluvy a obecným doporučením č. 25.
19. Diskriminace žen na základě pohlaví a genderu zahrnuje, jak je uvedeno v obecném do-poručení č. 19 o násilí na ženách, genderově podmíněné násilí, konkrétně násilí, které je namířeno proti ženě proto, že je žena, nebo násilí, které ženy postihuje nepřiměřeně. Jed-ná se o formu diskriminace, která vážně brání ženám v užívání a výkonu jejich lidských práv a základních svobod na základě rovnosti s muži. Zahrnuje činy, které způsobují fy-zickou, psychickou nebo sexuální újmu či utrpení, hrozby takovými činy, nátlak a jiné zbavování svobody, násilí, k němuž dochází v rodině nebo v domácnosti nebo v rámci ja-kéhokoli jiného mezilidského vztahu, nebo násilí páchané nebo schvalované státem nebo jeho zástupci bez ohledu na to, kde k němu dochází. Genderově podmíněné násilí může být v rozporu s konkrétními ustanoveními úmluvy bez ohledu na to, zda tato ustanovení výslovně zmiňují násilí. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou povinny s náležitou péčí takovým činům genderově podmíněného násilí předcházet, vyšetřovat je, stíhat a trestat.
20. Povinnost naplňovat právo zahrnuje závazek států, které jsou stranami úmluvy, usnadnit přístup k právům žen a zajistit jejich plné uskutečnění. Lidská práva žen musí být naplňo-vána prostřednictvím podpory faktické rovnosti neboli rovnosti výsledků všemi vhodnými prostředky, včetně konkrétních a účinných politik a programů zaměřených na zlepšení po-stavení žen a dosažení této rovnosti, včetně případného přijetí dočasných zvláštních opat-ření v souladu s čl. 4 odst. 1 a obecným doporučením č. 25.
21. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou zejména povinny podporovat rovná práva dívek, neboť dívky jsou součástí širšího společenství žen a jsou zranitelnější vůči diskriminaci v oblastech, jako je přístup k základnímu vzdělání, obchodování s lidmi, týrání, vykořis-ťování a násilí. Všechny tyto formy diskriminace nabývají na závažnosti, pokud jsou je-jich oběťmi dospívající. Státy proto věnují pozornost specifickým potřebám (dospívají-cích) dívek tím, že poskytují vzdělávání v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví a provádějí programy zaměřené na prevenci HIV/AIDS, pohlavního vykořisťování a těhotenství mladistvých.
22. Zásada rovnosti mužů a žen neboli genderové rovnosti je neodmyslitelně spjata s představou, že všichni lidé bez ohledu na pohlaví mohou svobodně rozvíjet své osobní schopnosti, vykonávat svou profesní kariéru a rozhodovat se bez omezení daných stereo-typy, rigidními genderovými rolemi a předsudky. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou vyzývány, aby při plnění svých závazků vyplývajících z úmluvy používaly výhradně po-jmy rovnost žen a mužů nebo genderová rovnost a nepoužívaly pojem genderová sprave-dlnost. Tento pojem se v některých jurisdikcích používá pro spravedlivé zacházení se že-nami a muži podle jejich potřeb. To může zahrnovat rovné zacházení nebo zacházení, kte-ré je odlišné, ale považuje se za rovnocenné z hlediska práv, výhod, povinností a příleži-tostí.
23. Státy, které jsou stranami úmluvy, se rovněž zavazují, že budou „všemi vhodnými pro-středky“ prosazovat politiku odstranění diskriminace žen. Tato povinnost použít prostřed-ky nebo určitý postup poskytuje státu, který je stranou úmluvy, značnou flexibilitu pro vypracování politiky, která bude vhodná pro jeho konkrétní právní, politický, hospodář-ský, správní a institucionální rámec a která může reagovat na konkrétní překážky a odpor vůči odstranění diskriminace žen existující v daném státě, který je stranou úmluvy. Každý stát, který je stranou úmluvy, musí být schopen zdůvodnit vhodnost konkrétních prostřed-ků, které zvolil, a prokázat, zda dosáhne zamýšleného účinku a výsledku. V konečném důsledku je na výboru, aby určil, zda stát, který je stranou úmluvy, skutečně přijal všech-na nezbytná opatření na národní úrovni, jejichž cílem je dosáhnout plného uplatnění práv uznaných v úmluvě.
24. Hlavním prvkem úvodní věty článku 2 je závazek států, které jsou stranami úmluvy, že budou provádět politiku odstranění diskriminace žen. Tento požadavek má zásadní vý-znam a je rozhodující součástí obecné právní povinnosti státu, který je stranou úmluvy, plnit úmluvu. To znamená, že stát, který je stranou úmluvy, musí neprodleně posoudit právní i skutečnou situaci žen a přijmout konkrétní opatření za účelem formulace a prová-dění politiky, která je co nejjasněji zaměřena na cíl úplného odstranění všech forem dis-kriminace žen a dosažení skutečné rovnosti žen s muži. Důraz je kladen na pokrok: od vyhodnocení situace přes formulaci a počáteční přijetí komplexní škály opatření až po průběžné rozvíjení těchto opatření s ohledem na jejich účinnost a nové či vznikající pro-blémy za účelem dosažení cílů úmluvy. Tato politika musí zahrnovat ústavní a legislativní záruky, včetně sladění s právními předpisy na národní úrovni a změny protichůdných právních ustanovení. Musí rovněž zahrnovat další vhodná opatření, jako jsou komplexní akční plány a mechanismy jejich monitorování a provádění, které poskytují rámec pro praktickou realizaci zásady formální a skutečné rovnosti žen a mužů.
25. Tato politika musí být komplexní v tom smyslu, že by se měla vztahovat na všechny ob-lasti života, včetně těch, které nejsou v textu úmluvy výslovně zmíněny. Musí se vztaho-vat na veřejnou i soukromou hospodářskou sféru a také na sféru života v domácnosti a musí zajišťovat, aby všechny složky státní moci (výkonná, zákonodárná a soudní) a všechny úrovně státní správy převzaly svou odpovědnost za její provádění. Měla by zahr-novat celou škálu opatření, která jsou vhodná a nezbytná v konkrétních podmínkách státu, který je stranou úmluvy.
26. Politika musí považovat ženy v jurisdikci státu, který je stranou úmluvy, (včetně žen ne-občanek, migrantek, uprchlic, žadatelek o azyl a žen bez státní příslušnosti) za nositelky práv, se zvláštním důrazem na skupiny žen, které jsou nejvíce marginalizovány a které mohou trpět různými formami diskriminace z důvodu příslušnosti ke dvěma či více sku-pinám.
27. Politika musí zajistit, aby ženy jako jednotlivci i skupiny měly přístup k informacím o svých právech podle úmluvy a mohly tato práva účinně prosazovat a domáhat se jich. Stát, který je stranou úmluvy, by měl rovněž zajistit, aby se ženy mohly aktivně podílet na tvorbě, provádění a monitorování této politiky. Proto je třeba věnovat prostředky na zajiš-tění toho, aby nevládní organizace zabývající se lidskými právy a ženské nevládní organi-zace byly dobře informovány, aby s nimi byly vedeny přiměřené konzultace a aby obecně mohly plnit aktivní úlohu v počáteční i následné fázi tvorby politik.
28. Politika musí být zaměřena na činnost a výsledky v tom smyslu, že by měla stanovovat ukazatele, referenční hodnoty a časové plány, zajišťovat odpovídající zdroje pro všechny příslušné aktéry a jinak umožňovat těmto aktérům, aby se podíleli na dosažení dohodnu-tých referenčních hodnot a cílů. Za tímto účelem musí být politika propojena s hlavními vládními rozpočtovými procesy, aby bylo zajištěno, že všechny aspekty politiky budou mít zajištěny přiměřené financování. Měla by stanovit mechanismy, které budou shro-mažďovat příslušné údaje členěné podle pohlaví, umožňovat účinné monitorování, usnadňovat průběžné hodnocení a umožňovat revizi nebo doplnění stávajících opatření a určení případných nových opatření. Kromě toho musí politika zajistit, aby v rámci výkon-né složky vlády existovaly silné a specializované orgány (národní ženské mechanismy), které budou podávat podněty, koordinovat a dohlížet na přípravu a provádění právních předpisů, politik a programů nezbytných pro plnění závazků státu, který je stranou úmlu-vy, podle úmluvy. Tyto instituce by měly být oprávněny poskytovat poradenství a analý-zy přímo nejvyšším vládním činitelům. Politika by měla rovněž zajistit, aby byly zřízeny nezávislé monitorovací instituce, jako jsou národní instituty pro lidská práva nebo nezá-vislé ženské komise, nebo aby stávající národní instituty získaly mandát k podpoře a ochraně práv zaručených úmluvou. Politika musí zapojovat soukromý sektor, včetně ob-chodních podniků, sdělovacích prostředků, organizací, komunitních skupin a jednotlivců, a usilovat o jejich účast na přijetí opatření nezbytných pro plnění cílů úmluvy v soukromé ekonomické sféře.
29. Z formulace „bez prodlení“ je zřejmé, že povinnost států, které jsou stranami úmluvy, provádět politiku všemi vhodnými prostředky, má okamžitou povahu. Tato formulace je bezvýhradná a nepřipouští žádné opožděné nebo účelově zvolené postupné plnění závaz-ků, k nimž se státy zavazují ratifikací úmluvy nebo přistoupením k ní. Z toho vyplývá, že odklad nelze omluvit žádnými důvody, včetně politických, sociálních, kulturních, nábo-ženských, ekonomických, finančních či jiných hledisek nebo omezení v rámci státu. Po-kud má stát, který je stranou úmluvy, omezené zdroje nebo potřebuje technické či jiné odborné znalosti k plnění svých závazků vyplývajících z úmluvy, může být nucen požá-dat o mezinárodní spolupráci za účelem překonání těchto obtíží.
B. PÍSMENA A)–G)
30. Článek 2 vymezuje obecnou povinnost států, které jsou stranami úmluvy, plnit úmluvu. Jeho věcné požadavky poskytují rámec pro provádění konkrétních povinností uvedených v čl. 2 písm. a) až g) a ve všech ostatních věcných článcích úmluvy.
31. Písmena a), f) a g) stanoví povinnost států, které jsou stranami úmluvy, poskytnout právní ochranu a rušit nebo měnit diskriminační zákony a předpisy v rámci politiky odstraňování diskriminace žen. Státy, které jsou stranami úmluvy, musí zajistit, aby prostřednictvím změn ústavy nebo jinými vhodnými legislativními prostředky byla zásada rovnosti žen a mužů a zákazu diskriminace zakotvena v národním právu s nadřazeným a vymahatelným statusem. Musí také přijmout právní předpisy, které zakazují diskriminaci ve všech oblas-tech života žen podle úmluvy a po celý život. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou po-vinny přijmout opatření ke změně nebo zrušení stávajících zákonů, předpisů, zvyklostí a praktik, které představují diskriminaci žen. Některé skupiny žen, včetně žen zbavených svobody, uprchlic, žadatelek o azyl a migrantek, žen bez státní příslušnosti, lesbických žen, žen se zdravotním postižením, žen, které se staly oběťmi obchodování s lidmi, vdov a starších žen, jsou obzvláště zranitelné vůči diskriminaci prostřednictvím občanských a trestních zákonů, předpisů a zvykového práva a praktik. Ratifikací úmluvy nebo přistou-pením k ní se státy, které jsou stranami úmluvy, zavazují začlenit úmluvu do svých ná-rodních právních systémů nebo jinak zajistit její odpovídající právní účinek v rámci svých národních právních řádů, aby byla zajištěna vymahatelnost jejích ustanovení na národní úrovni. Otázka přímé použitelnosti ustanovení úmluvy na národní úrovni je otázkou ús-tavního práva a závisí na postavení smluv v národním právním řádu. Výbor má však za to, že právům na nediskriminaci a rovnému zacházení ve všech oblastech života žen po celý život, jak jsou zakotvena v úmluvě, se může dostat zvýšené ochrany v těch státech, kde je úmluva automaticky nebo prostřednictvím zvláštního začlenění součástí národního právního řádu. Výbor naléhavě vyzývá státy, které jsou stranami úmluvy, v nichž úmluva není součástí národního právního řádu, aby zvážily začlenění úmluvy do národního práva, například prostřednictvím obecného zákona o rovném zacházení, a usnadnily tak plné uplatňování práv vyplývajících z úmluvy, jak to vyžaduje článek 2.
32. V písmenu b) je stanovena povinnost států, které jsou stranami úmluvy, zajistit, aby právní předpisy zakazující diskriminaci a podporující rovnost žen a mužů poskytovaly přiměřené prostředky právní ochrany ženám, které jsou v rozporu s úmluvou vystaveny diskrimina-ci. Tato povinnost vyžaduje, aby státy, které jsou stranami úmluvy, poskytly odškodnění ženám, jejichž práva vyplývající z úmluvy byla porušena. Bez odškodnění není závazek poskytnout přiměřenou právní ochranu splněn. Tyto právní prostředky by měly zahrnovat různé formy odškodnění, jako je peněžní náhrada, restituce, rehabilitace a návrat na pra-covní místo; opatření zadostiučinění, jako je veřejná omluva, veřejné památníky a záruky neopakování; změny příslušných zákonů a praxe; a postavení pachatelů porušujících lid-ská práva žen před soud.
33. Podle písmene c) musí státy, které jsou stranami úmluvy, zajistit, aby soudy byly povinny uplatňovat zásadu rovnosti zakotvenou v úmluvě a vykládat právo v maximální možné míře v souladu se závazky států, které jsou stranami úmluvy, vyplývajícími z úmluvy. Po-kud to však není možné, měly by soudy upozornit příslušné orgány na jakýkoli nesoulad mezi národním právem, včetně národního náboženského a zvykového práva, a závazky státu, který je stranou úmluvy, neboť národní právo nesmí být nikdy použito jako ospra-vedlnění neplnění mezinárodních závazků ze strany států, které jsou stranou úmluvy.
34. Státy, které jsou stranou úmluvy, musí zajistit, aby se ženy mohly dovolávat zásady rov-nosti při stížnostech na diskriminaci, která je v rozporu s úmluvou a které se dopustili ve-řejní činitelé nebo soukromé subjekty. Státy, které jsou stranami úmluvy, musí dále zajis-tit, aby ženy měly k dispozici cenově dostupné, přístupné a včasné nápravné prostředky, v případě potřeby ve spojení s právní pomocí a asistencí, které budou případně řešeny ve spravedlivém řízení příslušným a nezávislým soudem nebo tribunálem. V případech, kdy diskriminace žen představuje také porušení jiných lidských práv, jako je právo na život a tělesnou integritu, například v případech domácího a jiného násilí, jsou státy, které jsou stranami úmluvy, povinny zahájit trestní řízení, postavit pachatele před soud a uložit mu odpovídající trestní sankce. Státy, které jsou stranami úmluvy, by měly finančně podporo-vat nezávislá sdružení a centra poskytující ženám v jejich činnosti právní zdroje s cílem informovat ženy o jejich právech na rovnost a pomáhat jim při uplatňování nápravných prostředků v případě diskriminace.
35. V písmenu d) se stanoví povinnost států, které jsou stranami úmluvy, zdržet se jakéhokoli aktu nebo praktiky přímé nebo nepřímé diskriminace žen. Státy, které jsou stranami úmlu-vy, musí zajistit, aby ženy nebyly přímo či výslovně diskriminovány státními institucemi, činiteli, zákony a politikami. Musí rovněž zajistit, aby byly zrušeny všechny zákony, poli-tiky nebo opatření mající za následek – nebo vedoucí k – diskriminaci.
36. V písmenu e) se stanoví povinnost států, které jsou stranami úmluvy, odstranit diskrimina-ci ze strany jakéhokoli veřejného nebo soukromého subjektu. Druhy opatření, která lze v tomto ohledu považovat za vhodná, se neomezují pouze na ústavní nebo legislativní opat-ření. Státy, které jsou stranami úmluvy, by měly rovněž přijmout opatření, která zajistí praktickou realizaci odstranění diskriminace žen a dosažení rovnosti s muži. To zahrnuje opatření, která: zajistí, aby ženy mohly podávat stížnosti na porušování svých práv vyplý-vajících z úmluvy a měly přístup k účinné právní ochraně; umožní ženám aktivně se zapo-jit do tvorby a provádění opatření; zajistí odpovědnost veřejné správy na domácí úrovni; budou šířit vzdělávání a podpoří cíle úmluvy v rámci vzdělávacího systému a ve společ-nosti; podpoří činnost nevládních organizací zabývajících se lidskými právy a ženami; vy-tvoří nezbytné národní instituce pro lidská práva nebo jiné mechanismy; a poskytnou od-povídající administrativní a finanční podporu, aby bylo zajištěno, že přijatá opatření v praxi skutečně změní život žen. Povinnosti států, které jsou stranami úmluvy, jež jim ukládají, aby zavedly právní ochranu práv žen na rovnoprávném základě s muži, zajistily prostřednictvím příslušných národních soudů a jiných veřejných institucí účinnou ochranu žen před jakoukoli diskriminací a přijaly veškerá vhodná opatření k odstranění diskrimi-nace žen ze strany jakékoli osoby, organizace nebo podniku, se vztahují také na jednání národních společností působících extrateritoriálně.
IV Doporučení státům, které jsou stranami úmluvy
A. PROVÁDĚNÍ
37. Za účelem splnění požadavku „vhodnosti“ musí prostředky přijaté státy, které jsou stra-nami úmluvy, řešit všechny aspekty jejich obecných závazků vyplývajících z úmluvy: tj. respektovat, chránit, podporovat a naplňovat práva žen na nediskriminaci a na rovnost s muži. Výrazy „vhodné prostředky“ a „vhodná opatření“ použité v článku 2 a dalších článcích úmluvy tedy zahrnují opatření zajišťující, že (se) stát, který je stranou úmluvy:
(a) zdrží provádění, sponzorování nebo schvalování jakýchkoli praktik, politik nebo opatření, které porušují úmluvu (respektování);
(b) přijme opatření za účelem prevence, zákazu a potrestání porušování úmluvy třetími stranami, včetně porušování v domácnosti a ve společnosti, a za účelem poskytnutí odškodnění obětem takového porušování (ochrana);
(c) bude rozšiřovat povědomí o svých závazcích vyplývajících z úmluvy a podporovat je (podpora);
(d) přijme dočasná zvláštní opatření, která zajistí zákaz diskriminace na základě pohlaví a rovnost žen a mužů v praxi (naplňování).
38. Státy, které jsou stranami úmluvy, by také měly přijmout další vhodná prováděcí opatření, jako např:
(a) podporovat rovnost žen prostřednictvím formulování a provádění národních akčních plánů a dalších příslušných politik a programů v souladu s Pekingskou deklarací a akční platformou a vyčlenit odpovídající lidské i finanční zdroje;
(b) zavést kodexy chování pro veřejné činitele, aby bylo zajištěno dodržování zásad rov-nosti a nediskriminace;
(c) zajistit širokou distribuci zpráv o soudních rozhodnutích uplatňujících ustanovení úmluvy o zásadách rovnosti a nediskriminace;
(d) provádět specifické vzdělávací a školicí programy o zásadách a ustanoveních úmluvy určené všem vládním agenturám, veřejným činitelům a zejména právníkům a soudcům;
(e) zapojit všechny sdělovací prostředky do vzdělávacích programů o rovnosti žen a mužů, a zejména zajistit, aby ženy věděly o svém právu na rovnost bez diskrimina-ce, o opatřeních přijatých státem, který je stranou úmluvy, k plnění úmluvy a o závě-rečných připomínkách výboru ke zprávám státu, který je stranou úmluvy;
(f) vypracovat a zavést platné ukazatele stavu a pokroku v realizaci lidských práv žen a vytvořit a vést databázi členěnou podle pohlaví vztahující se ke konkrétním ustano-vením úmluvy.
B. ODPOVĚDNOST
39. Odpovědnost států, které jsou stranami úmluvy, za plnění závazků podle článku 2, se týká jak jednání, tak opomenutí jednání všech složek veřejné správy. Decentralizace moci pro-střednictvím přenesení a delegování vládních pravomocí v unitárních i federálních státech v žádném případě nepopírá ani nesnižuje přímou odpovědnost národní nebo federální vlády státu, který je stranou úmluvy, za plnění závazků vůči všem ženám v rámci své ju-risdikce. Za všech okolností zůstává stát, který úmluvu ratifikoval nebo k ní přistoupil, odpovědný za zajištění jejího plného provádění na celém území spadajícím pod jeho ju-risdikci. V každém procesu přenesení pravomoci musí státy, které jsou stranami úmluvy, zajistit, aby decentralizované orgány měly potřebné finanční, lidské a jiné zdroje k účin-nému a úplnému provádění závazků státu, který je stranou úmluvy, vyplývajících z úmlu-vy. Vlády států, které jsou stranami úmluvy, si musí ponechat pravomoc vyžadovat tako-vé plné dodržování úmluvy a musí zřídit stálé koordinační a monitorovací mechanismy, aby zajistily, že úmluva bude dodržována a uplatňována na všechny ženy v rámci jejich jurisdikce bez diskriminace. Dále musí existovat záruky, které zajistí, aby decentralizace ani přenesení nevedly k diskriminaci, pokud jde o uplatňování práv žen v různých regio-nech.
40. Účinné provádění úmluvy vyžaduje, aby se stát, který je stranou úmluvy, zodpovídal svým občanům a dalšímu obyvatelstvu na národní i mezinárodní úrovni. Aby tato funkce odpovědnosti fungovala účinně, musí být zavedeny vhodné mechanismy a instituce.
C. VÝHRADY
41. Výbor považuje článek 2 za vlastní podstatu závazků států, které jsou stranami úmluvy, vyplývajících z úmluvy. Výbor proto považuje výhrady k článku 2 nebo k jednotlivým písmenům článku 2 za v zásadě neslučitelné s předmětem a účelem úmluvy, a tudíž nepří-pustné ve smyslu čl. 28 odst. 2. Státy, které jsou stranami úmluvy, jež uplatnily výhrady k článku 2 nebo k jednotlivým písmenům článku 2, by měly vysvětlit praktický dopad těch-to výhrad na provádění úmluvy a měly by uvést, jaké kroky byly podniknuty k tomu, aby byly výhrady průběžně přezkoumávány s cílem co nejdříve je odvolat.
42. Skutečnost, že stát, který je stranou úmluvy, uplatnil výhradu k článku 2 nebo k jednotlivým písmenům článku 2, nezbavuje tento stát, který je stranou úmluvy, nutnosti dodržovat své další závazky podle mezinárodního práva, včetně závazků podle jiných smluv o lidských právech, které stát, který je stranou úmluvy, ratifikoval nebo ke kterým přistoupil, a podle mezinárodního obyčejového práva v oblasti lidských práv týkajícího se odstranění diskriminace žen. Pokud existuje rozpor mezi výhradami k ustanovením úmlu-vy a podobnými závazky podle jiných mezinárodních smluv o lidských právech, které stát, který je stranou úmluvy, ratifikoval nebo ke kterým přistoupil, měl by své výhrady k úmluvě přezkoumat s cílem je odvolat.
Upozornění:
Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.