I.ÚS 232/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Mileny Řehákové, LL.M., MBA, zastoupené Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou, sídlem Na Děkance 2109/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2992/2023-201 ze dne 31. října 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 426/2022-173 ze dne 20. dubna 2023 a návrhu s ní spojeném na zrušení § 243f odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Q-trend CZ s. r. o., sídlem Zarámí 428, Zlín, zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, advokátem, sídlem Štefánikova 3326, Zlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení § 243f odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu.

2. Vedlejší účastnice se žalobou po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 601 000 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka se měla obohatit tím, že bez právního důvodu užívala osobní automobil ve vlastnictví vedlejší účastnice.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") rozsudkem č. j. 22 C 245/2021-122 ze dne 7. září 2022 žalobě v plném rozsahu vyhověl. Stěžovatelce současně uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Při výpočtu výše nahrazovaných nákladů za právní zastoupení postupoval podle advokátního tarifu, za tarifní hodnotu vzal žalovanou jistinu, sazbu odměny za jeden úkon určil částkou 10 740 Kč, nákladový paušál počítal ve výši 300 Kč za úkon a připočetl daň z přidané hodnoty (DPH).

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Vycházel z téže tarifní hodnoty i sazby odměny a nákladového paušálu za úkon právní služby jako obvodní soud, také přičetl DPH.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost a uložil stěžovatelce nahradit náklady dovolacího řízení (ve výši 13 358 Kč). Nákladový výrok s odkazem na § 243f odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu neodůvodnil.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že jí neumožnil podat repliku k vyjádření vedlejší účastnice k stěžovatelčinu dovolání, dále že odmítl její dovolání pro nepřípustnost, ač k tomu nebyly splněny předpoklady, a konečně, že nákladový výrok nebyl řádně odůvodněn. Jednomu ze závěrů Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká, že byl učiněn v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a věc tak měla být předložena velkému senátu kolegia.

7. Městskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že řádně neprovedl výklad smluv uzavřených mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí a nepřistupoval k jednání stěžovatelky a vedlejší účastnice s respektem k principu autonomie vůle.

8. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu spojila návrh na zrušení § 243f odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, podle něhož nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno, bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno. Podle stěžovatelky lze na tuto situaci vztáhnout rozhodovací důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. února 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.). Dále podle stěžovatelky chybí rozumný důvod pro rozdíly mezi Nejvyšším soudem na jedné straně a Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem, které nákladové výroky odůvodňovat musí. Chybí-li odůvodnění, je pro účastníky často neprůhledné jak Nejvyšší soud k rozhodnutí došel, což ztěžuje možnost s rozhodnutím polemizovat v ústavní stížnosti či ve stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, a i pro tyto soudy je pak obtížné rozhodnutí posoudit. Obdobně přednese-li dovolatel argumenty, proč považuje vyjádření jiného účastníka k dovolání za neúčelné, nemusí se s těmito argumenty Nejvyšší soud nijak vypořádat.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.


IV.
Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky

10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků, která následně zaslal stěžovatelce na vědomí a poskytl jí možnost repliky.

11. Nejvyšší soud ve vyjádření podrobně reagoval na jednotlivé stěžovatelčiny námitky. Ústavní stížnost navrhl odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

12. K námitce, že stěžovatelka neměla možnost seznámit se s vyjádřením vedlejší účastnice k dovolání, Nejvyšší soud uvedl, že ani podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janáček proti České republice ze dne 2. února 2023, stížnost č. 9634/17, ani podle nálezu sp. zn. III. ÚS 1670/23 ze dne 28. listopadu 2023 není právo na kontradiktornost řízení absolutní a jeho rozsah se může lišit s ohledem na konkrétní okolnosti řízení. V posuzované věci byla argumentace obsažená ve vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce známa a není zřejmé, jaké nové argumenty by Nejvyššímu soudu předložila, kdyby měla možnost se s vyjádřením seznámit.

13. K námitce, že byla stěžovatelka odňata svému zákonnému soudci, Nejvyšší soud uvedl, že je přesvědčen, že se neodchýlil od své judikatury představované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1588/2020 ze dne 15. prosince 2020 publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2021 či usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4653/2017 ze dne 29. května 2018 a nebyl tak důvod předkládat věc velkému senátu kolegia.

14. K námitce, že nebyla řádně vypořádána jedna z dovolacích námitek, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka tvrdila, že městský soud se nesprávně odmítl zabývat její argumentací s poukazem na zásady koncentrace řízení a neúplné apelace, šlo o námitku jiné vady řízení, která nemohla sama o sobě založit přípustnost dovolání. K dalším stěžovatelčiným námitkám Nejvyšší soud poskytl vysvětlení, proč je nepovažuje za důvodné, přičemž vždy odkázal na příslušnou část odůvodnění napadeného usnesení.

15. K návrhu na zrušení § 243f odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu Nejvyšší soud uvedl, že ho považuje za nedůvodný. Odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo řízení o něm zastaveno, má být toliko stručné. Účastníkům je navíc zřejmé, jak a proč bylo o nákladech řízení rozhodnuto. Důvody pro odůvodňování nákladového rozhodnutí jsou dále oslabeny tím, že Ústavní soud k problematice nákladů přistupuje zdrženlivě, neboť spor o náklady řízení jen zřídka dosahuje intenzity odůvodňující závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelčin návrh navíc dle Nejvyššího soudu pomíjí, že napadené ustanovení lze vyložit i ústavně konformně tak, že ve výjimečných situacích je třeba, aby bylo nákladové rozhodnutí odůvodněno. Stěžovatelčina situace však takovou výjimkou nebyla.

16. Městský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelčiny výhrady proti svému rozsudku považoval za polemiku, jež postrádá ústavní rozměr. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

17. Vedlejší účastnice uvedla, že nynější věc je jedním z řady sporů, které se stěžovatelkou a její rodinou vede. Chování stěžovatelky v těchto sporech vedlejší účastnice považuje za obstrukční. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla seznámena s vyjádřením vedlejší účastnice k dovolání, není podle vedlejší účastnice vadou, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu. Stěžovatelka podávala dovolání proti rozhodnutí soudu a nikoliv proti vyjádření vedlejší účastnice. Stěžovatelčiny námitky proti usnesení Nejvyššího soudu jsou podle vedlejší účastnice snahou přimět Ústavní soud zabývat se argumenty, s nimiž již stěžovatelka nebyla úspěšná v řízení před soudy. Konečně nákladový výrok Nejvyššího soudu (jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit 13 358 Kč) podle vedlejší účastnice nemohl způsobit újmu na stěžovatelčiných základních právech, přestože nebyl odůvodněn. Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, popřípadě zamítnout.

18. Stěžovatelka v replice odkázala na argumenty obsažené v ústavní stížnosti a setrvala na názoru, že ústavní stížnost je důvodná.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

19. Ústavní soud při posuzování napadených rozhodnutí vycházel z toho, že jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431), bod 16]. Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, byl by kasační nález ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatelky vedoucí k ochraně materiální podstaty jejích základních práv nikterak nepřispěl (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. 5. 2024, bod 34).

20. Ač v některých otázkách bylo možno dát stěžovatelce částečně za pravdu, nedospěl Ústavní soud k závěru, že by situace z ústavně právního hlediska vyžadovala jeho kasační zásah, případné zrušení usnesení Nejvyššího soudu by ani nemohlo pro stěžovatelku přinést příznivější výsledek.


V. A
Rozhodnutí o dovolání z pohledu práva na zákonného soudce

21. Stěžovatelka namítá, že v části IV. dovolání předložila námitku, že právní vztah mezi ní a vedlejší účastnicí byl nesprávně kvalifikován jako výprosa, přičemž při řešení této námitky se Nejvyšší soud odchýlil od právního názoru vysloveného například v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2954/2020 ze dne 16. září 2021. Podle něj má být právní jednání před kvalifikací nejdříve vyloženo. Z toho důvodu měl podle stěžovatelky rozhodovat velký senát kolegia.

22. Nejvyšší soud byl vázán skutkovým stavem zjištěným v předchozím řízení. Podle něj strany uzavřely smlouvu o zápůjčce 12 000 000 Kč, tuto částku však stěžovatelka vedlejší účastnici neposkytla. Zároveň strany uzavřely smlouvu o výpůjčce vozidla, přičemž vozidlo mělo být vráceno po vrácení zapůjčené částky 12 000 000 Kč. O tom, že stěžovatelka vozidlo užívala, vedlejší účastnice prokazatelně věděla a nic proti tomu nenamítala, až do okamžiku, kdy stěžovatelku požádala o vrácení vozidla.

23. Tuto skutkovou situaci městský soud hodnotil tak, že podmínku vrácení zapůjčené částky považoval za nesplnitelnou (neboť vedlejší účastnici peníze nebyly zapůjčeny, a proto je nemohla vrátit). Proto bylo dané ujednání smlouvy o výpůjčce neplatné. Uzavřel proto, že stěžovatelka užívala vozidlo na základě výprosy.

24. Nejvyšší soud hodnocení městského soudu posoudil podle své judikatury, na kterou odkázal v napadeném usnesení i ve vyjádření k ústavní stížnosti, a uzavřel, že právní hodnocení městského soudu, že stěžovatelka užívala osobní automobil z titulu výprosy, bylo věcně správné.

25. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že by tento závěr byl v rozporu s právním názorem, podle něhož je třeba právní jednání nejprve vyložit a následně kvalifikovat. Právní názor, na který se odvolává stěžovatelka, vychází ze situace, v níž existuje několik možných interpretací jednání stran, a proto je třeba jejich jednání vyložit. Ve stěžovatelčině věci bylo zřejmé, že smlouva o výpůjčce nemohla být platná,
chyběla-li jí podstatná náležitost spočívající v ujednání o termínu vrácení věci. Ve hře tak byla pouze možnost, že šlo o výprosu. Takový závěr má oporu v ustálené judikatuře, na kterou odkázal Nejvyšší soud.

26. Nejvyšší soud tedy mohl o dovolání rozhodnout v tříčlenném senátu a neměl povinnost předložit věc velkému senátu kolegia. Proto stěžovatelka nebyla odňata svému zákonnému soudci.


V. B
Vypořádání dovolacích námitek z hlediska práva na přístup k soudu

27. Ústavní soud k přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu v minulosti judikoval, že "ji může přehodnocovat pouze z hlediska ústavnosti dovolání. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění ve vztahu k jeho přípustnosti náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].

28. Stěžovatelka předložila celkem 8 dovolacích námitek, které všechny formulovala jako právní otázky, a vymezila, které kritérium přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu je podle jejího názoru splněno, včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.

29. První a druhá otázka (vymezené v části II. B a II. C dovolání) nemohly podle Nejvyššího soudu založit přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení nebyl založen rozsudek městského soudu. Tomuto závěru nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Stěžovatelka vytýkala městskému soudu, že náležitě nepoužil výkladové metody na právní jednání mezi ní a vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud však oprávněně poznamenal, že rozsudek městského soudu vychází ze stanoviska, že smlouva o zápůjčce 12 000 000 Kč nevznikla, neboť stěžovatelka neposkytla vedlejší účastnici tuto částku.

30. Třetí námitkou (vymezenou v části II. D dovolání) podle Nejvyššího soudu stěžovatelka nepředložila právní otázku, nýbrž námitku jiné vady řízení. Šlo o námitku opomenutého důkazu. Stěžovatelka soudům vytýkala, že neprovedly jí navržený výslech svědka Jana Řeháka. Městský soud (bod 8 napadeného rozsudku) neprovedení důkazu odůvodnil tak, že šlo o důkaz nadbytečný. Podle městského soudu bylo pro řízení rozhodné, zda stěžovatelka poskytla vedlejší účastnici částku 12 000 000 Kč. Výslech svědka ohledně toho, zda postoupil stěžovatelce pohledávku za vedlejší účastnicí, nebyl pro řízení potřebný, neboť smlouva o výpůjčce automobilu jeho vrácení vázala výlučně na vrácení částky 12 000 000 Kč z titulu konkrétní smlouvy o zápůjčce. Ta však reálně nevznikla, neboť stěžovatelka vedlejší účastnici tuto částku neposkytla, což sama ve svém vyjádření ze dne 6. července 2022 přiznala. Toto odůvodnění (již jeho existence) přesvědčivě vysvětluje, že o opomenutý důkaz nešlo. Bez ohledu na to, jak stěžovatelčinu námitku vypořádal Nejvyšší soud, tak nemohlo dojít k porušení práv stěžovatelky.

31. Ohledně čtvrté (formulované v části III. dovolání) a páté otázky (obsažené v části IV.) dovolání Nejvyšší soud uvedl, že nemohou založit přípustnost dovolání, neboť tyto otázky byly městským soudem posouzeny v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nebyl důvod tuto rozhodovací praxi změnit. Fakticky tak šlo o obdobu zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost, neboť v tomto rozsahu se stěžovatelce dostalo kvazimeritorního přezkumu jejích argumentů. K porušení jejího práva na přístup k soudu tak nedošlo. Stěžovatelčiny další námitky týkající se vypořádání čtvrté otázky jsou vedeny v rovině intepretace podústavního práva. Jak ovšem bylo uvedeno výše, předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti je "pouze" posouzení, zda Nejvyšší soud neaproboval právní výklad, který by byl v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. K tomu však nedošlo. Otázka, zda určitou judikaturu týkající se občanského zákoníku z roku 1964 lze použít i k výkladu občanského zákoníku z roku 2012, sama o sobě nemá ústavní relevanci.

32. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že šestou, sedmou a osmou otázku (vymezené v části V. dovolání) Nejvyšší soud nevypořádal. Podle vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti šlo o námitky jiné vady řízení, které nemohly založit přípustnost dovolání.

33. Stěžovatelce je třeba přisvědčit, že napadené usnesení Nejvyššího soudu na uvedené námitky výslovně nereagovalo a že námitky obsažené v části V. A dovolání bylo možno vyložit jako právní otázku procesního práva. Z dále uvedených důvodů to však není důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

34. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uznal, že dovolání je určeno pouze pro řešení právních otázek. Neslouží tedy k polemice se skutkovým stavem či k nápravě jiných vad řízení. Avšak, označí-li Nejvyšší soud právní otázku předestřenou v dovolání za polemiku se skutkovým stavem či námitku jiné vady v řízení, a proto neposoudí, zda tato právní otázka zakládá přípustnost dovolání, dopouští se tím odepření přístupu k soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2722/22 ze dne 11. října 2023; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

35. V nynější věci stěžovatelka v části V. A svého dovolání vytkla městskému soudu, že se nesprávně zabýval jejími námitkami s odkazem na zásady koncentrace řízení a neúplné apelace. Tuto výhradu stěžovatelka rámovala jako právní otázku procesního práva a vymezila důvod přípustnosti (rozpor s judikaturou dovolacího soudu) včetně uvedení konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

36. Argumenty a důkazy, o které v řízení před městským soudem šlo, se týkaly výše bezdůvodného obohacení. Pokud by městský soud přisvědčil stěžovatelčiným námitkám, mohlo to vést k závěru, že žaloba je důvodná v jiném (menším) rozsahu, což by mělo vliv na výrok rozsudku městského soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5459/2014 ze dne 24. června 2015 nebo sp. zn. 24 Cdo 2723/2021 ze dne 19. října 2021).

37. Výše bezdůvodného obohacení byla městským soudem stanovena na základě znaleckého posudku znalce Ing. Pavla Suchánka, který byl proveden k důkazu při jednání před obvodním soudem dne 29. června 2022. Stěžovatelka měla příležitost své výhrady proti tomuto posudku uplatnit při jednání před obvodním soudem, což neučinila. Až při doplnění odvolání předložila znalecký posudek znalce dr. Alexandra Čapky. Z tohoto posudku městský soud nevycházel, neboť podle něj nešlo o důkaz nabízený ke zpochybnění posudku znalce Ing. Suchánka podle § 205a písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatelkou předložený posudek znalce dr. Čapky nepředstavuje kritiku předchozího posudku. Ostatně podle textu posudku znalec dr. Čapka posudek znalce Ing. Suchánka ani neměl k dispozici a nevyházel z něj. Znalec "pouze" provedl ocenění, které založil na jiné metodě a dospěl k odlišnému ocenění, které bylo pro stěžovatelku příznivější. Důkaz tak neměl prokázat, že jiný dříve provedený důkaz je nevěrohodný, nýbrž že ocenění má být odlišné. Takový důkaz nelze v odvolacím řízení provést s ohledem na zásadu neúplné apelace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 818/2003 ze dne 16. července 2003).

38. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. IV. ÚS 125/05 ze dne 7. února 2006 (N 33/40 SbNU 273) zabýval možností "prolomit" zásadu neúplné apelace, je-li zřejmé, že existuje zjevný rozpor mezi skutečným stavem a skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. V posuzované věci ovšem takto zásadní rozpor dán nebyl.

39. Znalec Ing. Suchánek provedl ocenění na základě srovnávání cen půjčovného automobilů s přihlédnutím k dlouhodobému užívání a dospěl k závěru, že odpovídající cenou za užívání vozidla, o něž v řízení šlo, je částka 1 200 Kč denně. Vedlejší účastnice přitom požadovala pouze částku 1 000 Kč denně. Posudek znalce dr. Čapky vycházel z určení nájemného jako procenta ceny vozidla, přičemž dospěl k závěru, že měsíční cena za užívání vozidla by se měla pohybovat v intervalu 15 719 Kč až 24 282 Kč. Oba znalci tedy vycházeli z toho, že oceňují hodnotu dlouhodobého užívání vozidla a rozdíl výsledných částek je daný odlišnou metodou ocenění. Částku, která se nachází mezi 50 a 80 % částky určené předchozím posudkem Ústavní soud nepokládá za srovnatelnou s rozpory mezi skutečným a skutkovým stavem, jež Ústavní soud hodnotil ve věci posuzované nálezem sp. zn. IV. ÚS 125/05. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že oceňování dlouhodobého užívání věci nižší částkou za jeden den ve srovnání s užíváním krátkodobým má své opodstatnění u užívání konsensuálního, při němž má vlastník věci jistotu, že přenechává-li svou věc k užívání jinému dlouhodobě, bude mít dlouhodobý příjem. Naproti tomu, užívala-li stěžovatelka vozidlo bez právního důvodu, s možností, respektive povinností, vozidlo hned a tedy kdykoli vrátit, může dokonce postrádat racionalitu, aby těžila z toho, že vozidlo neoprávněně užívala delší a nikoliv kratší dobu. Navíc i znalec, z jehož posudku soudy vycházely, přihlížel k ceně za dlouhodobé užívání.


V. C
Právo seznámit se s vyjádřením k dovolání

40. Součástí práva na soudní ochranu je i požadavek kontradiktornosti řízení. Právo na kontradiktornost řízení v sobě zahrnuje právo účastníků seznámit se se všemi důkazy nebo vyjádřeními předloženými s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu a možnost zaujmout k nim stanovisko. Strany jakéhokoli sporu mají legitimní právo očekávat, že budou dotázány, zda si přejí vyjádřit se k určité listině (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janáček proti České republice; bod 46).

41. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1670/23, na který odkázal i Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, vyložil požadavky, které z práva na kontradiktornost řízení plynou v řízení o dovolání.

42. Není nutné vždy zasílat dovolateli každé vyjádření, jež soud obdrží, obsahuje-li výlučně argumenty, které již dovolatel zná nebo které pro posouzení dovolání nemají význam. Tak tomu bude typicky v situaci, kdy vyjádření k dovolání obsahuje souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu či zopakování argumentace, kterou účastník uplatňoval v dosavadním řízení.

43. Naproti tomu, vyjadřuje-li se účastník k samotnému dovolání po procesní stránce, tedy například uvádí, že dovolání je vadné či že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na otázce, která je předložena dovolatelem Nejvyššímu soudu k řešení, jde z povahy věci o argumenty, které dovolateli dosud nemohly být známy. V takové situaci by soud měl vyjádření dovolateli zaslat a nechat na jeho posouzení, zda na něj chce reagovat replikou (shodně nález sp. zn. III. ÚS 1670/23, body 43 a 44).

44. V nynější věci vyjádření vedlejší účastnice (založené ve spise na č. l. 192 až 195) rozebírá jednotlivé dovolací námitky a komentuje je. U první, druhé a čtvrté námitky vedlejší účastnice uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na otázkách předložených stěžovatelkou. U ostatních námitek vedlejší účastnice uvádí, proč je považuje za nedůvodné.

45. Nynější věc má ovšem jednu významnou odlišnost od věci řešené nálezem sp. zn. III. ÚS 1670/23. V dřívější věci dovolatelka předložila v dovolání právní otázku, o níž protistrana ve vyjádření k dovolání tvrdila, že na ní nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tomuto závěru přisvědčil i Nejvyšší soud, aniž by dovolatelce umožnil reagovat na vyjádření k dovolání. Ústavní soud však následně - shodně s tehdejší dovolatelkou - naznal, že rozhodnutí odvolacího soudu na dané otázce založeno bylo. Proto zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu mohlo přinést odlišné a pro dovolatelku příznivější rozhodnutí Nejvyššího soudu. V nynější věci vedlejší účastnice u tří otázek uvedla, že na jejich řešení není rozsudek městského soudu založen. Nejvyšší soud dospěl ke shodnému závěru u dvou otázek (šlo o první a druhou námitku stěžovatelčina dovolání), kdežto u čtvrté námitky stěžovatelčina dovolání dospěl k závěru, že jde o námitku jiné vady řízení.

46. Relevantní odlišnost nynější věci spočívá v tom, že Ústavní soud se z výše uvedených důvodů ztotožnil s tím, že rozsudek městského soudu nebyl založen na otázkách obsažených v dovolání. Z ústavní stížnosti se přitom nepodává, jaké jiné argumenty by pro vyvrácení tohoto hodnocení mohla předložit nad rámec těch, které již byly obsaženy v ústavní stížnosti. Zrušení usnesení Nejvyššího soudu by za těchto okolností vedlo k tomu, že by Nejvyšší soud zaslal stěžovatelce vyjádření k dovolání (které už stěžovatelka v okamžiku rozhodování Ústavního soudu zná), stěžovatelka by případně mohla reagovat na toto vyjádření, a následně by Nejvyšší soud opět uzavřel, že rozsudek městského soudu na daných otázkách nebyl založen a ty proto nemohou založit přípustnost dovolání.


V. D
Odůvodnění nákladového výroku usnesení Nejvyššího soudu

47. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu spojila návrh na zrušení § 243f odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, podle něhož nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno, bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno.

48. Návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Potom platí, že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. října 1995 (U 22/4 SbNU 351)].

49. Nyní posuzovaná věc je specifická tím, že rozpor zákonného ustanovení, jež bylo ve stěžovatelčině věci použito, s ústavním pořádkem je zároveň jedním z argumentů, proč by napadené usnesení Nejvyššího soudu mělo představovat zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud se proto výjimečně zabýval nejprve tím, zda ve věci není dán důvod předložit návrh na zrušení právního předpisu plénu Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a až následně posouzením samotné ústavní stížnosti (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1129/24 ze dne 7. května 2024, bod 10).

50. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře připustil, že nákladový výrok rozhodnutí, jímž se odmítá dovolání či jímž bylo řízení o dovolání zastaveno, nemusí být vždy odůvodněn, tedy že lze stěžovatelkou napadené ustanovení občanského soudního řádu vyložit a aplikovat ústavně konformně [nález sp. zn. III. ÚS 3061/17 ze dne 24. dubna 2018 (N 79/89 SbNU 207), body 24 a 25]. Na odůvodnění je však třeba trvat v takové situaci, kdy je rozhodnutí Nejvyššího soudu něčím výjimečné, jako tomu bylo například ve zmíněné věci, kdy Nejvyšší soud přiznal náhradu nákladů řízení statutárnímu městu v pracovněprávním sporu, ač podle judikatury Ústavního soudu je v takové situaci zastoupení advokátem zpravidla neúčelné.

51. Ústavně konformní výklad má přednost před derogací právního předpisu [nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95 ze dne 26. března 1996 (121/1996 Sb. N 21/5 SbNU 171)], proto je stěžovatelčin návrh na zrušení § 243f odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu návrhem zjevně neopodstatněným. Toto rozhodnutí přísluší podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senátu, neboť plénum si rozhodování v této věci nevyhradilo postupem podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu [srov. též čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. března 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti (sdělení č. 52/2014 Sb.).

52. Ve stěžovatelčině věci nebyl nákladový výrok napadeného usnesení Nejvyššího soudu odůvodněn. Žádné mimořádné okolnosti, jež by byly obdobné těm, jež by podle judikatury Ústavního soudu vyžadovaly odůvodnění, však Ústavní soud v nynější věci neidentifikoval a netvrdila je ani stěžovatelka. Všechny tři soudy v řízení přiznaly vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, přičemž obvodní soud a městský soud provedly výpočet výše způsobem, na jehož základě nemohla mít stěžovatelka pochyb o tom, že výše nákladů dovolacího řízení, které má vedlejší účastnici nahradit, sestává z nákladů na jeden úkon právní služby s odměnou v sazbě 10 740 Kč, režijním paušálem v sazbě 300 Kč a z DPH v sazbě 21 %, což v souhrnu činí právě částku 13 358 Kč přiznanou Nejvyšším soudem. Pro stěžovatelku tak nemohlo být takové rozhodnutí překvapivé či neprůhledné, jak Nejvyšší soud k této částce dospěl. Navíc v doplnění svého odvolání ze dne 18. dubna 2023 (ve spise na č. l. 154 až 158) v jeho části IV. stěžovatelka polemizuje s nákladovým výrokem rozsudku obvodního soudu, avšak pouze co do hodnocení některých úkonů jako účelných, a nevznáší žádné námitky proti výpočtu sazby za jeden úkon. V této konkrétní věci tak nelze uzavřít, že by stěžovatelka byla poškozena tím, že nákladovému výroku Nejvyššího soudu chybělo odůvodnění.

53. Ústavní soud neshledává porušení práv stěžovatelky ani v tom, že Nejvyšší soud vedlejší účastnici přiznal nárok na náhradu nákladů řízení a nepovažoval její vyjádření za neúčelné. Vyjádření předložilo argumenty, jimiž polemizovalo se stěžovatelčiným dovoláním co do jeho přípustnosti či důvodnosti.


V. E
Posouzení námitek proti rozsudku městského soudu

54. Tím, že bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné, a nikoliv pro vady, lze v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumat i napadený rozsudek městského soudu. Stěžovatelčiny námitky jsou však obdobné těm, které směřují vůči usnesení Nejvyššího soudu a jimž Ústavní soud nepřisvědčil. Pro rozsudek městského soudu bylo důležité, že smlouva o zápůjčce 12 000 000 Kč jako smlouva reálná nemohla vzniknout, pokud stěžovatelka tuto částku vedlejší účastnici neposkytla. Tato smlouva proto nevznikla a nebylo možno vázat vrácení vypůjčeného vozidla podle smlouvy o výpůjčce na vrácení zapůjčené částky, nebyla-li poskytnuta. Proto nebylo třeba aplikovat výkladová pravidla a zjišťovat úmysl stran, jak se toho domáhala stěžovatelka. I rozsudek městského soudu proto z ústavního hlediska obstojí.


VI.
Závěr

55. Ústavní soud, přestože shledal dílčí porušení procesních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že tyto nepůsobí zásah do ústavních práv a svobod, který by vyžadoval kasační zásah Ústavního soudu, a ani ten by nemohl přinést žádnou změnu pro stěžovatelčinu situaci. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, které by vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu. Návrh na zrušení právního předpisu podaný spolu s ústavní stížností byl rovněž odmítnut jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].

56. Ústavní soud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledku řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. To stěžovatelku již samo o sobě z přiznání náhrady nákladů řízení vylučuje, neboť její stížnost byla odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu