II.ÚS 702/24 #2 — Nemožnost změny zabezpečovací detence na ochranné léčení a nezávislé znalecké posouzení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. T. L., t. č. ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2025 č. j. 47 To 19/2025-1004, usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 4. prosince 2024 č. j. 19 Dt 4/2016-981, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2023 č. j. 47 To 401/2023-920 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 13. září 2023 č. j. 19 Dt 4/2016-900, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vedenou pod sp. zn. II. ÚS 702/24, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 12. 2023 č. j. 47 To 401/2023-920 a usnesení Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 9. 2023 č. j. 19 Dt 4/2016-900 s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1355/25 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení krajského soudu ze dne 27. 3. 2025 č. j. 47 To 19/2025-1004 a usnesení okresního soudu ze dne 4. 12. 2024 č. j. 19 Dt 4/2016-981 s tím, že jimi došlo k porušení týchž ústavních práv.

3. Usnesením ze dne 9. 7. 2025 č. j. II. ÚS 702/24-44 vyhověl Ústavní soud návrhu stěžovatele a obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení, které je nadále vedeno pod sp. zn. II. ÚS 702/24.

4. Z ústavní stížnosti a spisu okresního soudu sp. zn. 19 Dt 4/2016 vyplývá, že usnesením ze dne 13. 9. 2023 č. j. 19 Dt 4/2016-900 okresní soud zamítl stěžovatelovu žádost o změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení (výrok I.), dále rozhodl, že stěžovatel se ze zabezpečovací detence nepropouští (výrok II.) a že zabezpečovací detence nadále trvá (výrok III.). Po obsáhlém dokazování zkoumajícím jeho aktuální zdravotní stav dospěl okresní soud k závěru, že u stěžovatele došlo k drobnému pozitivnímu posunu, avšak většina lékařů hodnotila jeho spolupráci jako pouze formální. Stěžovatel se nadále odmítá bavit o své sexualitě (jak o deviantní, tak o nedeviantní složce), což je podle znalců překážkou jeho možné léčby. Motiv tohoto stěžovatelova postoje zůstává nejasný. Další nabízené způsoby léčby (jakož i měření testosteronu) stěžovatel odmítá. Při takovém postoji by ústavní léčení plnilo pouze detenční funkci.

5. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením ze dne 21. 12. 2023 č. j. 47 To 401/2023-920. Ztotožnil se v něm se závěry okresního soudu. Z provedených důkazů je sice patrný jistý pozitivní trend ve stěžovatelově přístupu k léčbě a zabezpečovací detenci, avšak je motivován pouze snahou o úlevy a zmírnění omezení osobní svobody, nikoliv náhledem na trestnou činnost a diagnózu. Není tedy splněn základní předpoklad úspěšné léčby, jak jej konstantně popsali všichni lékaři a znalci.

6. Poté usnesením ze dne 4. 12. 2024 č. j. 19 Dt 4/2016-981 okresní soud rozhodl, že stěžovatelova zabezpečovací detence nadále trvá. U stěžovatele je možné pozorovat jistý pozitivní trend v přístupu k léčbě, avšak stěžovatel nadále odmítá probírat a řešit jak svou poruchu osobnosti, tak sexuální deviaci. Tím přetrvává vysoké riziko recidivy. Bez tohoto náhledu není podle ošetřující lékařky možná úspěšná sexuologická léčba.

7. Proti posledně uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl usnesením ze dne 27. 3. 2025 č. j. 47 To 19/2025-1004. V něm se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.

II.
Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel v první ústavní stížnosti namítá, že okresní soud vede řízení bez ohledu na povinnost periodického přezkumu každých 12 měsíců. Řízení zatěžuje zbytečnými překážkami, jakými v dané věci bylo např. vypracování (přesněji spíše doplnění) dalšího znaleckého posudku, které zabralo 8 měsíců. Veřejné zasedání bylo poté konáno až dva a půl měsíce po doručení tohoto znaleckého posudku. Trvání zabezpečovací detence nad limit zákonné lhůty nakonec trvalo 131 dní, přičemž vinu za tento průtah nese pouze soud. Důvody napadených rozhodnutí jsou podle stěžovatele účelové, aby ospravedlnily procesní selhání jednajících soudců. Závěry jsou v extrémním rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Soudy pomíjejí, že stěžovatel se nedomáhá propuštění na svobodu, nýbrž změny zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení, které rovněž omezuje jeho osobní svobodu. Znalci jednoznačně potvrdili, že stěžovatel je v současné době takového léčení schopen. Odmítnout tento závěr nelze pouze poukazem na stěžovatelovu neochotu doznat se k trestnému činu (ta může být vyvolána řadou jiných okolností, např. amnézií kvůli intoxikaci v době jeho spáchání). Stejně tak prostý fakt odmítání sexuální deviace (která se u stěžovatele od roku 2009 nijak neprojevila), nemůže být překážkou ochranného léčení. Soudy navíc nezohledňují přiměřenost dopadů zabezpečovací detence se závažností spáchané kriminality (jediný sexuální delikt). Zatímco recidivisté ve stejné oblasti jsou po pár letech propouštěni na svobodu, stěžovatel je na osobní svobodě omezen více než 15 let. Soud mu přesto znemožňuje absolvovat ochranné léčení. Stěžovatel je tak vlastně trestán za své přesvědčení. K tomu stěžovatel dodává, že ani soudy, ani znalci neuvedli žádnou konkrétní okolnost, z níž by mělo vyplývat riziko recidivy. Stěžovatel prošel v zabezpečovací detenci významnou vnitřní proměnou směrem k přijetí křesťanské víry.

9. V ústavní stížnosti, původně zaevidované pod sp. zn. III. ÚS 1355/25, stěžovatel jako svévolný hodnotí stav, v němž není spis okresního soudu po dobu 14 měsíců zapůjčen Ústavnímu soudu k posouzení předchozí ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí jsou prakticky opakováním rétoriky předchozích rozhodnutí, aniž by brala v potaz běh času a proměnu stěžovatele. Ačkoliv stěžovatel znaleckým posudkem prokázal schopnost podrobit se sexuologické léčbě, soud nadále preferuje zprávy terapeutického týmu v ústavu zabezpečovací detence. Stěžovatel detenci vykonává již devět let a chová se řádně. Nebyl u něj pozorován žádný projev sexuální deviace, přestože neužívá žádnou medikaci. Stěžovateli je vyčítána neochota bavit se o sexuálních tématech, aniž by soudy (jakož i lékaři) vzaly v potaz ovlivnění stěžovatele křesťanskými hodnotami. Prostředí zabezpečovací detence navíc příliš sexuálních podnětů neposkytuje. Podle stěžovatele není možné, aby psychoterapeuti v ústavu zabezpečovací detence mohli splnit požadavek řádné terapie. I z toho důvodu stěžovatel požaduje ochranné léčení. Celková doba omezení stěžovatelovy osobní svobody je nepřiměřená a riziko recidivy je dovozováno zcela uměle. Stěžovatel je ochoten se podrobit ochrannému ústavnímu léčení, je ochoten spolupracovat při svém pozorování, je ochoten akceptovat léčbu, která mu bude vysvětlena. Považuje však za porušení svých ústavních práv, je-li mu vnucováno přiznání deviace, kterou sám nepociťuje a kterou nijak neprojevuje. Stěžovatel od jednání mařícího léčbu upustil a je schopen léčby. Je trestán toliko pro své tvrzení, že sexuální poruchu na sobě nepozoruje. Za této situace jeho držení v zabezpečovací detenci je zcela v rozporu s ústavními principy platnými pro možnosti zbavení osobní svobody. Vždy musí být volen takový způsob, který je schopen chránit společnost, ale přitom zachovat i maximální množství práv osoby omezené na osobní svobodě, která nejsou v rozporu s ochranou společnosti.

III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele

10. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům.

11. Krajský soud navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl, neboť podle jeho názoru bylo v dané věci postupováno v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. K později podané ústavní stížnosti se krajský soud vyjádřil tak, že soudy kladly při svém rozhodování důraz na důkazy odborné povahy (zpráva ošetřující lékařky, komplexní zpráva terapeutického týmu a znalecký posudek). Jelikož mezi těmito důkazy nebyly shledány žádné rozpory, nebylo možné učinit jiné rozhodnutí. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

12. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že rozhodování o zabezpečovací detenci je velmi specifické (obdobné nespornému řízení civilnímu), neboť je při něm na jednu stranu nutné přihlížet k pokynům nadřízených soudů a obsahu předchozích rozhodnutí, zároveň je však vždy rozhodným aktuální stav, který se u některých chovanců dramaticky mění. I proto soud zadal vypracování nového znaleckého posudku. Okresní soud je naopak toho názoru, že v dané věci postupoval vždy urychleně.

13. Krajské státní zastupitelství v Ostravě a Okresní státní zastupitelství v Opavě se k výzvě nevyjádřila. Protože byla ve výzvě poučena, že nevyjádří-li se, bude to podle § 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu bráno jako vzdání se postavení vedlejšího účastníka řízení, nebylo s nimi již dále jednáno.

14. Vyjádření ostatních účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel rozporuje přirovnání rozhodování o zabezpečovací detenci k nesporným civilním řízením. Soud by se svým postupem neměl stát procesní stranou, což se ve stěžovatelově věci stalo. Není-li soud schopen rozhodnout v zákonné lhůtě, jde o závažné pochybení při organizaci řízení. Podle stěžovatele je nepřípustné, aby překážkou rozhodnutí (nebo jen stanovení diagnózy) bylo v dnešní době zasílání papírového spisu. Zabezpečovací detence trvá již přes 8 let, přestože se stěžovatel nedopustil natolik závažného jednání a jeho chování v detenci je bezvadné. Celková doba omezení osobní svobody trvá již přes 16 let, což je ve zjevném rozporu s principem přiměřenosti. Trvání na tom, aby stěžovatel přiznal svoji vinu, které se stále objevuje více či méně skrytě jako zásadní argument pro držení stěžovatele v zabezpečovací detenci, je absurdní a neústavní.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud dále posoudil všechny výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zčásti důvodná.

17. Jde-li o obě starší napadená rozhodnutí (usnesení krajského soudu ze dne 21. 12. 2023 č. j. 47 To 401/2023-920 a usnesení okresního soudu ze dne 13. 9. 2023 č. j. 19 Dt 4/2016-900), neshledal Ústavní soud ani v procesním postupu, ani v obsahu rozhodnutí žádné pochybení, které by mělo vést k jejich zrušení. Proto v této části ústavní stížnosti zamítl.

18. V první řadě není možné přisvědčit námitkám týkajícím se porušení dvanáctiměsíční lhůty zakotvené v § 100 odst. 5 trestního zákoníku. V něm se uvádí, že "zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti. Soud nejméně jednou za dvanáct měsíců a u mladistvých jednou za šest měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají". Povahou této lhůty se Ústavní soud v minulosti zabýval (viz nález ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 2802/17), přičemž nedospěl k závěru, že by její překročení mělo samo o sobě vést ke zrušení opožděně vydaného rozhodnutí a propuštění chovance na svobodu. Takový záměr zákonodárce zpravidla vyjádří přímo v textu zákona (srov. např. § 72 odst. 1 trestního řádu). Dodržení této lhůty, jehož důležitost je popsána v judikatuře Ústavního soudu, se může dotčený jedinec domáhat v zásadě dvěma způsoby. Před vydáním samotného rozhodnutí může iniciovat využití nejrůznějších institutů směřujících proti nezákonné nečinnosti soudu. Po vydání meritorního rozhodnutí jde pak především o nápravu následků nečinnosti uplatněním příslušného nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Za prostředek nápravy však Ústavní soud nepovažuje zrušení opožděně vydaného rozhodnutí. V současné době mu ani nepřísluší se v této konkrétní věci vyjadřovat k procesním postupům, které k prodloužení řízení vedly, a to včetně prodloužení způsobených "oběhem" papírového soudního spisu, jehož negativní důsledky Ústavní soud ustáleně kritizuje (viz např. bod 16 usnesení ze dne 23. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1891/23 nebo bod 52 nálezu ze dne 6. 11. 2024 sp. zn. II. ÚS 2575/24).

19. Ústavní soud se dále zaměřil na obsah dvou starších napadených rozhodnutí a neshledal v nich žádnou ústavně relevantní vadu. Oba soudy se zabývaly nutností ponechání stěžovatele v zabezpečovací detenci v souladu s textem a účelem zákona. Zaměřily se na jeho aktuální zdravotní stav. To je v situaci posouzení dalšího terapeutického postupu jediným racionálním a ústavně konformním postupem. Svými námitkami stěžovatel podle Ústavního soudu pomíjí specifickou povahu řízení o ochranných opatřeních omezujících osobní svobodu z důvodu duševní poruchy. Dané řízení má dvě relativně oddělené roviny. První je posouzení právních podmínek pro jejich uložení a (ne)trvání. Druhou je samotná terapeutická rovina, která se řídí striktně principem postupu de lege artis. Podle Ústavního soudu stěžovatel obě roviny zaměňuje, neboť s odbornými názory lékařů polemizuje prostřednictvím obecných právních principů. Podobného pochybení se v minulosti dopustily vůči stěžovateli samotné soudy, když mu s odkazem na terapeutická doporučení odepřely možnost zpochybnit samotnou původní diagnózu, která musí být otevřena každému chovanci (viz nález ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2877/19). Správnost terapeutického postupu nelze tedy zásadně zpochybnit poukazem na obecné právní normy, např. princip zákazu sebeobviňování. Tím Ústavní soud nikterak nezpochybňuje, že jak lékaři, tak zejména soudy jsou při jednání s osobami v zabezpečovací detenci vázáni právním řádem. Způsob, jakým je s chovancem v zabezpečovací detenci zacházeno, a důvody, pro které může být detence změněna na ústavní léčení, se však z větší části odvíjí od výsledku odborného diskurzu na poli lékařství. Jinak řečeno, zpochybnit správnost medicínských názorů na léčbu chovance lze pouze argumentací v rovině medicínské.

20. V dané věci soudy na základě obsáhlého dokazování mj. znaleckými posudky i vyjádřeními specialistů zjistily, že v době rozhodování nebyly shledány u stěžovatele důvody pro změnu zabezpečovací detence v ochranné léčení. Soudy svá rozhodnutí postavily na závěru o důvodné absenci předpokladů úspěšného léčení stěžovatele v režimu ochranného léčení, a to především (stručně řečeno) s ohledem na pochybnosti o náhledu stěžovatele na své jednání a jeho ochoty na léčení spolupracovat. Stěžovatel se v podstatě dovolává závěru jediného znaleckého posudku, jehož podrobné hodnocení provedly soudy v napadených rozhodnutích. Na jejich podrobné závěry lze bezezbytku odkázat. Není navíc rolí Ústavního soudu, aby autonomně přehodnocoval "běžné" rozpory mezi provedenými důkazy (např. dvěma znaleckými posudky). K tomu je nutné zopakovat, že z hlediska základních práv a svobod má stěžovatel právo zpochybňovat stanovenou diagnózu ex tunc a právně proti ní brojit. Je-li však náhled chovance a jeho ochota spolupracovat podmínkou terapie vedené de lege artis, což je jak podle zjištění soudů v dané věci, tak z úřední činnosti Ústavního soudu u některých duševních poruch obecně přijímanou skutečností, má využití některých práv negativní dopady v rovině terapeutických možností. Stav, v němž dochází k negativním dopadům střetu výkonu práv na straně jedné a vědecky podloženého výkonu léčby na straně druhé, není svévolí soudů, ani zákonodárce, nýbrž odrazem aktuálního poznání reality. Navíc je třeba doplnit, že z provedených důkazů nevyplývá, že by překážkou stěžovatelovy léčby byla absence nějakého formalizovaného doznání k trestné činnosti (a už vůbec ne před orgánem činným v trestním řízení) ve smyslu podstaty práva vyplývajícího z čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny.

21. Obdobně stěžovatel pomíjí podstatu institutu zabezpečovací detence, vznáší-li námitky týkající se její časové nepřiměřenosti. Ta podle § 100 odst. 5 trestního zákoníku trvá, "dokud to vyžaduje ochrana společnosti". Jde tedy o omezení osobní svobody s neurčitým trváním. Jeho proporcionalitu proto nejde hodnotit z hlediska jeho celkové délky, nýbrž pouze z hlediska splnění podmínky včasného periodického přezkumu. Důvodem je skutečnost, že účelem zabezpečovací detence není spravedlivě vyměřené "potrestání" pachatele trestné činnosti, nýbrž izolace jedince za účelem jeho potenciálního budoucího vyléčení. Proto není namístě jakékoliv srovnání doby trvání zabezpečovací detence s délkou trestu odnětí svobody. Stejně tak nemůže Ústavní soud přisvědčit jakékoliv argumentaci pracující s kategorií viny (ať už soudů nebo samotného stěžovatele) v pozici, v níž se stěžovatel nachází.

22. Lze tedy uzavřít, že oběma staršími napadenými rozhodnutími soudy neporušily žádné ze stěžovatelových ústavních práv, neboť rozhodly v souladu s obsahem provedených důkazů, které odrážely aktuální stěžovatelův stav.

23. Tak tomu však není u obou novějších napadených rozhodnutí (usnesení krajského soudu ze dne 27. 3. 2025 č. j. 47 To 19/2025-1004 a usnesení okresního soudu ze dne 4. 12. 2024 č. j. 19 Dt 4/2016-981). Ústavní soud dospěl k závěru, že při jejich vydání soudy selhaly v povinnosti opatřit si pro svá rozhodnutí dostatečné a aktuální podklady o stěžovatelově zdravotním stavu.

24. Nutnost aktuálnosti a institucionální nezávislosti poznatků, na jejichž základě soud rozhoduje o trvání zabezpečovací detence jako mimořádného institutu omezujícího osobní svobodu, zdůraznil Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně (viz např. nález ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 2453/11 nebo bod 21 nálezu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 2802/17). Konkrétněji k otázce dokazování v nálezu ze dne 18. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 497/18 uvedl, že "nelze vycházet pouze ze závěru ústavu, ve kterém je detence vykonávána, vždy je nutno tyto závěry podpořit dalšími důkazy. Pokud není důkazní situace jednoznačná, je namístě doplnit dokazování např. aktuálním znaleckým posudkem na zdravotní stav stěžovatele, který by měl vypovídat právě o případných rizicích spojených s mírnější formou omezení osobní svobody". Přestože v bodě 43 tohoto nálezu uvedl, že "není nutné zpracovávat znalecký posudek na duševní stav osob v zabezpečovací detenci při každé žádosti o propuštění ze zabezpečovací detence", klíčové závěry tohoto nálezu je nutné interpretovat tak, že nutnost opatření aktuálních podkladů (např. nového znaleckého posudku), je nutné hodnotit individuálně ve vztahu k dalším zjištěným skutečnostem. Právě v tom obecné soudy podle Ústavního soudu selhaly.

25. Soudy trvání stěžovatelovy zabezpečovací detence opřely o komplexní zprávu ústavu ze dne 21. 11. 2024, zprávu ošetřující lékařky ze dne 11. 11. 2024 a znalecké posudky ze dne 10. 1. 2022 (PhDr. Vavřík) a ze dne 27. 4. 2023 (MUDr. Talová a MUDr. Kilián). Z toho je patrné, že uvedené posudky byly vydány ještě před vydáním předchozích dvou soudních rozhodnutí, která o ně své závěry rovněž opírala. Klíčová je podle Ústavního soudu skutečnost, že již v té době v podstatě všechny provedené důkazy (zejména nezávislé znalecké posudky) konstatovaly jistý, byť omezený pozitivní posun v přístupu stěžovatele k možné léčbě. To je relevantní zvláště tehdy, byla-li neochota podřídit se léčbě důvodem, pro který byl stěžovatel přemístěn z ochranného léčení do zabezpečovací detence. V takové situaci není podle Ústavního soudu možné opřít závěr o nutnosti trvání zabezpečovací detence o více než 19 měsíců starý znalecký posudek. Naopak je nutné nechat odlišným znalcem zpracovat nový znalecký posudek, který může konfrontovat onen omezeně pozitivní vývoj, konstatovaný předchozími znalci, s aktuálními poznatky o zdravotním stavu stěžovatele a léčebných možnostech zabezpečovací detence na straně jedné a ochranného léčení na straně druhé. Zároveň je podle Ústavního soudu nezbytné, aby ze soudního rozhodnutí, kterým je rozhodnuto o dalším trvání zabezpečovací detence, vyplýval názor soudů (nikoliv lékařů, jejichž závěry stěžovatel zpochybňuje) o tom, co má stěžovatel udělat, aby se v budoucnu mohl dobrat změny detence na léčení. Zároveň je nutné zdůraznit, že soudy nemohou přehnaně lpět na skutečnosti, že stěžovatel v dávné minulosti odmítal léčebné postupy, což byl důvod jeho umístění v zabezpečovací detenci. Předchozím odmítavým postupem ochranného léčení nelze pro futuro uzavřít chovanci možnost návratu do ochranného léčení. Proto aktuální nemožnost změny zabezpečovací detence na ochranné léčení musí být vždy zvlášť pečlivě odůvodněna.

26. Z výše uvedeného důvodu, že soudy nerozhodovaly podle aktuálních poznatků o stěžovatelově zdravotním stavu, považuje Ústavní soud za nutné obě zmíněná rozhodnutí zrušit, neboť jimi došlo k porušení stěžovatelova práva na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 2 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

27. Ostatním stěžovatelovým námitkám Ústavní soud nepřisvědčil z následujících důvodů. Především není možné "slepě" srovnávat ochranné léčení a zabezpečovací detenci jako instituty sledující zcela překrývající se účel, jak činí stěžovatel v ústavní stížnosti. I u ústavního léčení je nepochybně žádoucí, aby svou "detenční" funkci (tedy izolaci nebezpečných jedinců) plnilo stejně efektivně jako zabezpečovací detence. Přesto však zákonodárce z racionálních důvodů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2453/11) přistoupil k rozdělení obou institutů, v čemž Ústavní soud nespatřuje nic neústavního. Racionální a přiměřené podmínky pro rozřazení chovanců mezi oba instituty upravuje zejména § 99 odst. 5 trestního zákoníku. Jsou to především projevy duševní poruchy (resp. možnosti lékařů se s nimi potýkat), které určují druh ochranného opatření aplikovaný u každého konkrétního chovance. Jedním z nejdůležitějších kritérií je právě (ne)ochota chovance podrobit se navrhované léčbě, což i ve stěžovatelově případu byl v minulosti důvod, pro který byl přemístěn do zabezpečovací detence.

28. Případné trvání zabezpečovací detence pak nemůže zpochybnit ani stěžovatelovo tvrzení, že jeho neochota bavit se o sexuálních a deviantních tématech je odrazem jeho křesťanské víry. Nelze-li vyloučit účelovost daného tvrzení, jde o typický střet důležitého subjektivního ústavního práva (čl. 16 odst. 1 Listiny) s důležitým veřejným zájmem, k jehož vyřešení je nutné jejich vzájemné poměřování (srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Samotná Listina v čl. 16 odst. 4 připouští, že "výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých". Tyto podmínky jsou podle Ústavního soudu v dané věci splněny, neboť z provedených důkazů nevyplývá žádný alternativní (a z lékařského hlediska uznávaný) postup, kterým by bylo možné zajistit, jak výkon stěžovatelova subjektivního práva (nehovořit z náboženských důvodů o intimních záležitostech), tak srovnatelnou ochranu společnosti před extrémně nebezpečnými projevy stěžovatelovy duševní poruchy. Přístup, jímž v takové situaci dojde k upřednostnění ochrany společnosti, nelze považovat za neproporcionální. Ústavní soud přitom neztrácí ze zřetele, že stěžovatel se nedomáhá přímého propuštění na svobodu. Uvedená námitka stran stěžovatelovy křesťanské víry však nijak nesměřuje k tomu, že by tato stěžovateli bránila o intimních věcech mluvit v prostředí zabezpečovací detence, avšak nekladla jeho jednání stejnou překážku v prostředí ochranného léčení. Z tohoto hlediska se oba instituty zdají být Ústavnímu soudu zcela rovnocenné.

29. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil usnesení krajského soudu ze dne 27. 3. 2025 č. j. 47 To 19/2025-1004 a usnesení okresního soudu ze dne 4. 12. 2024 č. j. 19 Dt 4/2016-981 podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona. V části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 12. 2023 č. j. 47 To 401/2023-920 a usnesení okresního soudu ze dne 13. 9. 2023 č. j. 19 Dt 4/2016-900 ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl, neboť neshledal, že by těmito rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. srpna 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu