Evropský soud pro lidská práva odmítl stížnosti týkající se sledování vozidel v kontextu vyšetřování závažné přeshraniční kriminality (Blažová a ostatní), svěření dítěte do péče babičky namísto otce (Tůma), odsouzení za vraždu (Pávek) a odnětí pozemků v kontextu tzv. církevních restitucí (P-holding, s.r.o.).
Ve věci Blažová a ostatní rozhodoval ESLP o třech spojených stížnostech, které se týkaly práva na soukromý život a na účinný prostředek nápravy v souvislosti se sledováním polohy a zvuku ve vozidlech pro účely trestního řízení. Stěžovatelka je družkou a příbuznou osob, které slovenské orgány podezřívaly z únosu, vraždy a ukrytí těla oběti v České republice. Na základě žádosti o vzájemnou pomoc Policie ČR po získání povolení státního zástupce a soudu přistoupila jednak k pořizování dat o poloze osobních vozidel, které měli využívat jak podezřelí, tak i stěžovatelka, prostřednictvím GPS a posléze k pořizování zvukových záznamů zevnitř vozidel. Stěžovatelka se o sledování dozvěděla až o několik let později a bránila se proti němu ústavní stížností. Ústavní soud však všechny její stížnosti odmítl, protože je stěžovatelka podala po uplynutí objektivní lhůty jednoho roku ode dne, kdy došlo k zásahu do dotčených práv, resp. kdy daný zásah pominul.
ESLP vyšel z toho, že narušení soukromí stěžovatelky přicházelo v úvahu až v rámci realizace sledování ze strany policie. Ta musí postupovat tak, aby respektovala soukromí, a zajistila uchování pouze těch záznamů ve spisovém materiálu, které se týkaly zájmových osob, resp. relevantní činnosti. Potenciální zásah do jejích práv tedy nezpůsobila samotná povolení, která stěžovatelka napadla u Ústavního soudu. Soud se proto ztotožnil s argumentací vlády, že se stěžovatelka mohla proti realizaci sledování bránit u nadřízeného státního zastupitelství, které vykonává dohled nad postupem nejblíže nižších státních zastupitelství. Pokud by nebyla s výsledkem spokojená, mohla se ještě následně obrátit na Ústavní soud. V případě úspěchu mohla usilovat i o přiznání spravedlivého zadostiučinění. Soud proto uzavřel, že stěžovatelka měla k dispozici účinné prostředky nápravy, jak se domoci přezkumu oprávněnosti údajného narušení jejího soukromí a případně i nápravy. Tyto však nevyužila.
Rozhodnutí v originálním anglickém znění naleznete zde.
Ve věci Tůma stěžovatel namítal, že ke svěření dcery do péče babičky došlo v rozporu s vnitrostátním právem, podle něhož lze dítě svěřit mimo péči rodiče pouze tehdy, není‑li žádný z rodičů schopen či ochoten o dítě pečovat, a že nejlepší zájem dítěte nelze ztotožnit pouze s jeho přáním. ESLP zdůraznil, že právům stěžovatele jako otce musí být přikládána značná váha, současně však zohlednil, že řízení probíhalo krátce po úmrtí matky. Úkolem vnitrostátních soudů proto bylo posoudit, zda je v nejlepším zájmu dítěte setrvat v péči babičky, s níž žilo, nebo být svěřeno do péče otce. ESLP přihlédl k tomu, že babička se na výchově dítěte dlouhodobě podílela a že nezletilá, v době řízení ve věku 12 a 13 let, jasně, konzistentně a srozumitelně vyjadřovala přání zůstat ve známém a bezpečném prostředí, přičemž její postoj byl podpořen i dalšími konkrétními okolnostmi. Podle ESLP je třeba s rostoucí vyspělostí dítěte přikládat jeho názorům a pocitům větší váhu. Rozhodovací proces jako celek umožnil stěžovateli, aby dostatečně hájil své zájmy. Vnitrostátní soudy nezpochybnily jeho rodičovské schopnosti, vzaly v potaz jeho pravidelný a pozitivní kontakt s dcerou i podíl na zajišťování jejích potřeb. Rozhodnutí následující přání dítěte a citlivý přístup stěžovatele přispěly k postupnému prohlubování jejich vztahu. Oprávněné zájmy stěžovatele tedy nebyly při rozhodování opomenuty. V případě stěžovatele sehrálo roli i to, že ESLP je obecně zdrženlivý a zpravidla nenahrazuje závěry vnitrostátních soudů v otázkách svěření dětí do péče. Stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Rozhodnutí v anglickém jazyce naleznete zde.
Poslední dvě stížnosti ESLP odmítl, aniž by si k nim vyžádal stanovisko české vlády.
Ve věci Pávek stěžovatel namítal, že jeho odsouzení za vraždu vyhazovače v Karlových Varech bylo nespravedlivé, protože bylo založeno převážně jen na výpovědi klíčového svědka, který uvedl, že se mu stěžovatel krátce po činu svěřil. Stěžovatel zpochybňoval váhu tohoto důkazu, svědka označil za nepřímého a jeho svědectví za nevěrohodné. ESLP zdůraznil, že klíčový svědek byl opakovaně vyslýchán na hlavním líčení, stěžovatel měl možnost klást mu otázky i zpochybnit jeho věrohodnost. České soudy výpověď hodnotily mimořádně pečlivě, posoudily ji v kontextu dalších nepřímých důkazů a věrohodnost svědka nechaly prověřit znalcem. Práva obhajoby nebyla nepřiměřeně omezena. Ani ostatní námitky stěžovatele nenasvědčovaly tomu, že by řízení jako celek nebylo spravedlivé. Stížnost proto ESLP odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Rozhodnutí v anglickém jazyce naleznete zde.
Rovněž jako zjevně neopodstatněnou ESLP odmítl i stížnost společnosti P-Holding, s.r.o., která namítala porušení práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces ve sporu o pozemky, u nichž soudy na návrh církevního řádu určily, že jsou ve vlastnictví státu, a tudíž mohou být nárokovány podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Na pozemky se vztahovalo tzv. blokační ustanovení, které zamezovalo převodům původně církevního majetku do soukromých rukou do doby přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. České soudy tak původní převod pozemků označily za od počátku neplatný. ESLP konstatoval, že stěžovatelka pozemky nenabyla v dobré víře, protože si musela být vědoma toho, že na ně dopadá blokační ustanovení. Zásah do jejích majetkových práv byl tedy přiměřený. V otázce porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka namítala, že došlo k porušení principu právní jistoty, když přišla o pozemky, o jejichž vlastnictví rozhodly soudy před více než 10 lety. ESLP podotkl, že církevní řád nebyl účastníkem původního řízení, a proto nemohl být tímto rozhodnutím vázán. Překážka věci rozhodnuté se proto v tomto případě neuplatní.
Celé rozhodnutí v angličtině je k dispozici zde.
Anotace všech rozhodnutí budou k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Kancelář vládního zmocněnce, Ministerstvo spravedlnosti
Praha, 19. února 2026