IV.ÚS 354/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Vavříka a Jaroslavy Broumové, obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 28 Cdo 3202/2023-610, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") se podává, že stěžovatelé jsou osobami oprávněnými ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále jen "zákon o půdě"), a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání překážky podle § 11a odst. 1 zákona o půdě. Krajský soud v Praze (prvním) rozsudkem ze dne 26. 5. 2020 č. j. 23 Co 33/2020-211 potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 29. 11. 2019 č. j. 10 C 163/2019-186, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice řízení uzavřít se stěžovateli smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků (dále jen "pozemky"). Podle shodných závěrů obou soudů nebyli stěžovatelé, ani jejich právní předchůdci, při uspokojování zbývající malé části restitučních nároků dostatečně aktivní, neboť se v potřebné míře neúčastnili veřejných nabídek (stěžovatel dvakrát, stěžovatelka pouze jednou). Za této situace oba soudy postup vedlejší účastnice řízení neshledaly liknavým či svévolným, a to ani v poměrech, kdy vedlejší účastnice o nevydání zbývající části odňatých pozemků pro zákonné překážky rozhodla až v roce 2017, tj. po 26 letech od zahájení restitučního řízení v roce 1991. Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 11. 11. 2020 č. j. 28 Cdo 2760/2020-241 rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť postup vedlejší účastnice řízení shledal liknavým a závěry soudů nižšího stupně o nedostatku aktivity stěžovatelů nepřiměřenými.

3. Okresní soud (druhým) rozsudkem ze dne 12. 3. 2021 č. j. 10 C 163/2019-284, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, nahradil projev vůle vedlejší účastnice řízení spočívající v přijetí návrhu smlouvy o převodu pozemků. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2021 č. j. 23 Co 92/2021-313 (druhým) rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 25. 1. 2022 č. j. 28 Cdo 3280/2021-363 dovolání vedlejší účastnice řízení odmítl, neboť hodnotící závěry soudů o liknavém a svévolném postupu stěžovatelky při uspokojování restitučního nároku stěžovatelů nebyly nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem.

4. K ústavní stížnosti vedlejší účastnice řízení Ústavní soud nálezem ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 766/22 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 zrušil, neboť konstatoval porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zavázal Nejvyšší soud k tomu, aby v dalším průběhu řízení zohlednil výsledky řízení vedeného o vydání náhradních zemědělských pozemků mezi týmiž účastníky před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 16 C 56/2018, v němž byla žaloba pravomocně zamítnuta (dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 28 Cdo 887/2020 a ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2020 sp. zn. II. ÚS 2032/20). Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 14. 12. 2022 č. j. 28 Cdo 3306/2022-406, rozsudky okresního i krajského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž uvedl, že se zřetelem k výsledkům řízení před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 16 C 56/2018, je nutné znovu posoudit, zda stěžovatelé projevili dostatečnou aktivitu při uplatňování svého restitučního nároku a zda nedostatek jeho dosavadního uspokojení jde na vrub liknavosti vedlejší účastnice řízení.

5. Okresní soud (třetím) rozsudkem ze dne 8. 3. 2023 č. j. 10 C 163/2019-556 žalobu stěžovatelů zamítl, přičemž po zopakování a doplnění dokazování vycházel ze shodně zjištěného skutkového stavu jako v předchozích fázích řízení. Krajský soud (třetím) rozsudkem ze dne 13. 6. 2023 č. j. 23 Co 101/2023-580 rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl, neboť odvolací soud při posuzování dostatečnosti aktivity dovolatelů při uspokojování uplatněného restitučního nároku a liknavosti či svévole vedlejší účastnice řízení, v souladu s judikaturou, řádně akcentoval okolnost, že o převážné části nároku bylo rozhodnuto již v letech 1992 a 1994, stejně tak i skutečnost, že stěžovatelé (po úmrtí původních oprávněných osob) s žalovanou o vypořádání restitučního nároku nejednali. Odvolací soud také zohlednil výsledky pravomocně skončeného řízení vedeného mezi týmiž účastníky před Okresním soudem Praha-západ pod sp.zn. 16 C 56/2018.


II.
Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti formulovali otázku: "je doba 26 let trvajícího správního řízení, bránící oprávněným osobám v uplatnění jejich práva na převod náhradního pozemku za pozemek nevydaný dle zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, nezákonným porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v důsledku nepřiměřené délky takového řízení a jaký vliv na jejich právní postavení tato extrémní doba měla či mohla mít?"

7. Stěžovatelé namítají, že v řízení před okresním soudem (po vydání nálezu Ústavního soudu) byl skutkový stav nově doplněn důkazem provedeným restitučním spisem Pozemkového úřadu v Rakovníku č. j. OPU 623/91 1227-66, prokazujícím nedůvodnou nečinnost správního orgánu. Poukazování na závěry řízení vedeného u Okresního soudu pro Prahu-západ pod sp zn. 16 C 56/2018 je tedy po změně skutkového stavu irelevantní. Dále stěžovatelé namítají, že se okresní soud nezabýval věrohodností a významem výslechu stěžovatele, který soudu řádně odůvodnil (ne)aktivitu stěžovatelů ve veřejných nabídkách. Závěry okresního soudu, aprobované následně krajským soudem i Nejvyšším soudem, znamenají neodůvodněnou obratovou změnu právního názoru na otázku liknavosti v projevu nečinnosti vedlejší účastnice řízení a aktivitě stěžovatelů.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud rozlišuje precedenční a kasační závaznost nálezů. Zatímco precedenční závaznost vyžaduje, aby obecné soudy reflektovaly nosné důvody nálezů ve své rozhodovací činnosti, kasační závaznost se týká vázanosti závěry Ústavního soudu v téže věci [k oběma pojmům blíže nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Judikatura Ústavního soudu zásadně považuje nerespektování závěrů předchozích nálezů nejen za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, ale i za porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nálezy ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22, nebo ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 2941/17 (N 78/89 SbNU 195)].

10. Ústavní soud je v tomto usnesení bezprostředně vázán předchozím kasačním nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 766/22 v dané věci, z nějž jsou následně citovány nosné myšlenky (v dané věci byla dnešní vedlejší účastnice řízení stěžovatelkou).

11. Ústavní soud nemůže právě na tomto místě nepřipomenout, že v prakticky totožné věci s týmiž účastníky - jak již bylo uvedeno výše - rozhodoval, a to usnesením ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 2032/20, kterým byla ústavní stížnost (tehdy nikoliv dnešní stěžovatelky, ale dnešních žalobců) pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí konstatoval, že liknavost či svévoli lze spatřovat v takovém přístupu (dnešní) stěžovatelky, který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita. Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Při posuzování výjimky z postupu stanoveného § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je třeba zvažovat i aktivitu oprávněné osoby při účasti na veřejných nabídkách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2772/2015).

12. Nelze také pominout, že se Ústavní soud v uvedeném řízení vypořádal s námitkami směřujícími proti délce správního řízení před rozhodnutím, že žalobci nejsou vlastníky zbývajících pozemků, jejichž vydání se domáhali. Ústavní soud (stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 2032/20) připomíná, že předchozí správní řízení a nyní posuzované řízení před civilními soudy představují dva kvalitativně odlišné procesy, ve kterých dotčené subjekty vystupují v jiných mocenských pozicích a oprávněné osoby mají odlišné nástroje ochrany svých práv. Vady správního řízení je pak třeba řešit cestou opravných prostředků, případně žaloby ve správním soudnictví, musí tak však být učiněno při dodržení procesních lhůt a ostatních náležitostí řádného podání.

13. Ústavní soud si nemůže, a to v souvislosti s otázkami připomínanými stěžovatelkou ve vztahu k soudnímu řízení, jež se týká stejných účastníků a v zásadě s totožným skutkovým základem, nevšimnout nejednotné rozhodovací praxe. Ústavní soud proto musí připomenout, že právní praxe vyžaduje odpovědi ze strany Nejvyššího soudu jako sjednocovatele judikatury.

14. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé neakceptují závěry citovaného nálezu, potažmo i závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2032/20, jehož předmětem bylo uspokojení restitučního nároku stěžovatelů plynoucího z týchž rozhodnutí Pozemkového úřadu. Postup vedlejší účastnice v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu obstál, neboť nebyl svévolný či liknavý; naopak aktivitu stěžovatelů ve veřejných nabídkách Ústavní soud shledal nedostatečnou.

15. Stěžejní námitka stěžovatelů, stejně jako v předcházejících řízeních, směřuje proti délce správního řízení před rozhodnutím, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, jejichž vydání se domáhali. Stěžovatelé před obecnými soudy nepřiměřenou délku řízení, a tím i liknavost v činnosti vedlejší účastnice, dokazovali restitučním spisem Pozemkového úřadu v Rakovníku č. j. OPU 623/91 1227-66. Avšak důkaz předložený stěžovatelkou se vztahuje k řízení o vydání zabraných nemovitostí, ve kterém měl Pozemkový úřad (dnes Státní pozemkový úřad) kompetence správního orgánu a předmětné řízení podléhalo zásadám správního řádu. V nyní posuzovaném řízení před civilními soudy o převodu náhradních pozemků nejde o rozhodování ve správním řízení, nýbrž o vztah soukromoprávní, tedy vztah dlužníka a věřitele (viz usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. Konf 80/2003), přičemž předpoklady, za nichž lze vyhovět žalobě o bezúplatný převod zvolených náhradních zemědělských pozemků,
v posuzovaném případě dány nejsou.

16. Ústavní soud konstatuje, že právní posouzení obecných soudů o nedostatku aktivity stěžovatelů při uspokojování restitučního nároku i korektnosti postupu vedlejší účastnice řízení odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozsudky ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 28 Cdo 2772/2015) i Ústavního soudu v předchozích řízeních, přičemž do provedených skutkových zjištění a hodnocení důkazů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. V postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud pochybení, neboť v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání (veškeré sporné právní otázky již byly předchozí judikaturou vyřešeny a skutková zjištění nenáleží Nejvyššímu soudu přehodnocovat). Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelů.

17. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu